Co stalo se jednoho obyčejného dne?

Už je to opravdu celkem dlouho, co jsem měl tu příležitost na jeden den navštívit tábor ve Veverské Bytýšce. Bylo to, pokud si vzpomínám, v roce 2013. Ano, to už byly ty časy, kdy bylo tolik věcí jinak… A asi mě to dostalo víc, než jsem si tehdy připouštěl. A byly to i takové maličkosti… Ale posuďte sami.

Každé ráno Slunce vstává,
všem na Zemi signál dává.
Že by asi vstávat měli,
naspaní snad zapomněli.
A my také vstáváme,
do Slunce se díváme.
Nejsme první, to my víme,
službě té se zavděčíme.
Víme jak rádi někteří tam jsou,
však dělat s tím vůbec nic nemohou.

Korýtka už čekají,
jak v noci jen to přečkají?
Osamělá v koutě stojí,
on se jich tu někdo bojí?
Ale kdepak, přátelé,
čištění zubů je tak veselé.

A když rozcvičku prožít máš,
jak se přitom usmíváš.
To že chybí půlka lidí,
to tu ovšem každý vidí.
Oni přijdou po chvíli,
když snídaně se nachýlí.
A pak vesele, stále spolu,
snídají u jediného stolu.
Pamatovák oni znají,
však se jim i sny o něm zdají.

Poté přijde krásná chvíle,
na hřišti je všechno milé.
Nástup tu je každý den,
nemůžeš být podveden.
Táborovku všichni známe,
takže si ji zazpíváme.
Pokřiky už vzduchem letí,
k uším těch vzdálených dětí.
Neví tu nikdo, co dnes se dělat bude,
dozví se hned, však ono ho neubude.
Koupat se tu všichni chtějí,
to však bude jenom snění.
Puťák je blíž než se zdá,
seznam s jídlem je neznámá.
To tu zřejmě všechny děsí,
na vznik jeho není měsíc.
Jen pár hodin na to máte,
copak jen s tím uděláte?

Ovšem je tu překvapení,
když dopoledne v hru se změní.
V dalekých zemích se tajemství skrývá,
jak starat se o starší, to problém mnohdy bývá.
A po krátké chvíli nesou se táborem zvuky,
úkoly mění se, jdou z ruky do ruky.
Dechovka vyhrává, slyšet je z daleka,
ten kdo ji nemá rád, ten se dost načeká.
Pět skupin střídá se, po tábořišti chodí,
vedoucí smějí se, jak se jim to asi hodí?

A poté přijeli, ti co nikdo nečeká,
přijeli rádi, přijeli z daleka.
Znají se dlouho, cosi je zblížilo,
netuší ovšem, co vše se tu změnilo.
Není však času moc, okamžik letí,
stane se obědem rozličných dětí.
A nejsou tu sami, jak krásné by to bylo,
ty vosí armády, cosi je tu uvěznilo.
Jsou jich tu spousty, snad možná tisíce,
jak dlouho byly tu, roky, měsíce?
Neznáš tu odpověď, kdesi se skrývá,
a úkol jinačí na tebe kývá.
Puťák se pomalu, pomalu blíží,
co vzít si s sebou, to všechny tu tíží.
Jídlo je nezbytné, to každý tu tuší,
sám si ho nekoupí, špytá do jakýchsi uší.
A tak se rozmlouvá, co k snídani jíst mají,
chleba se neřeší, buchty vyhrávají.
Nikoho netrápí, kde nákup konat se bude,
všichni jen doufají, že zrovna na ně zbude.

A pak, když nezbývá, co ještě si víc přát,
neklidy započnou a všichni začnou se smát.
Však najdou se tací, co s přáteli chtějí být,
ti potom v týpíčku najdou svůj hudební klid.
Přinesou bedýnky, všechno co musí,
poté si tábor podivnou muziku zkusí.
Netrvá věčně jejich hudební opojení,
jediné písknutí to všechno jak kouzlem změní.

V jídelně poslušně svačinu mají,
vosy se na štrůdl zákeřně usmívají.
Však nemají naději, nemají čas,
k dalšímu nástupu posléze volají nás.

Zdá se že z Japonska, tak vzdálené nádherné země,
do Ria přijedem, na cestě jsme stále pevně.
Jaká to náhoda, co dozvíš ty se tam,
že tohoto večera koná se karneval.
Však něco tu nesedí, to všichni vidí,
že toho večera masky všem chybí.
Co s tím tedy udělat, začnou se všichni bát,
proto si nádherně začnou opět hrát.
A zas tu běhají, v pytlích po koberci se koulí,
vedoucí děsí se, nechtějí skončit s boulí.
A jak se dovrší ta chvíle krásně hravá,
výtvarné potřeby každému kdosi ve skladu dává.
Nevznikne překrásné výtvarné dílo,
i kdyby přáním úžasným klidně to bylo.
Zbyde jen s brýlemi nějak si hrát,
to všechno pravda je, to musí se stát.
Nalepíš korálek, možná i pírko,
divíš se velice, kolik věcí ti zbylo.
A pak už není nic, co tam chceš mít,
takže už nezbývá, než ze skladu jít.
Nezbyde dlouhý čas, než-li se zavolá,
už je to asi fakt, večeře je hotová.

A pak se zapíská cosi, co tě možná i zděsilo,
jakýmsi způsobem něco jídelnu v diskotéku změnilo.
Není tu kapela, nejsou tu tomboly,
to jenom notebook hudbě znít dovolí.
Na paži razítko musíš nejspíš mít,
aby tě nikdo nemohl vyhodit.
Kdo ví proč bez peněz vstoupit každý může,
s tancem ti tam nikdo opravdu nepomůže.
Však chtějí tancovat, opravdu se o to snaží,
kdo ovšem něco ví, jak se jim to asi daří.
A tak se podivné skupinky točí v kole,
netušíš co dělat a tak jen chodíš kolem.
Občas tě přemluví, je to fakt zvláštní,
všichni to dělají s podivnou vášní.
Zní tady všechno, co můžeš si jen přát,
proto tě překvapí, když musí se už spát.
Po Klusovi zůstane jen opravdové překvapení,
a nástup večerní už jaksi venku fakt není.
Proč nechtěli na hřiště, do překrásně tajemné noci,
to je tak podivné, pochopit není v tvé moci.
A dva lidé nejsou tu, na houpačce i jinde byli,
nikdo to netušil, kde asi čaj pili?
Hlídky prý nebudou, co se jen stalo,
přemýšlíš pozvolna, co by to těm dětem jen dalo.
Hodiny desáté jaksi se prozatím bojí,
postel je vzdálená, čekajíc návštěvu tvoji.
Ty však jsi jinde teď, před jídelnou stojíš,
víš že jsi nesmělý, dovnitř se tak trochu bojíš.
Nakonec vstupuješ a vidíš nevídané,
poslední tajemství se známým náhle stane.
Posloucháš potichu plány příštích dnů,
nevnímáš hodiny a půl dvanáctá je náhle tu.
A pak už přichází noc, co tak zvláštní určitě bude,
kráčíš do krajiny, kde sny jsou prostě všude.

V sedmičce je lidí spousta,
atmosféra že by zhoustla?
Ale kdepak, příteli, to jsou jen vzpomínky, co časem letěly.
Další den nádherný tě určitě čeká,
však ten už je daleko, plyne jak široká řeka…

P.S. Tak co, bude to začátek veršovaných kronik? Vždyť ty psané jako popis jsou tak nudné… 😀 😀

Od tyrylu

Tak trochu tipal, asi i programátor, však víte.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *