Ráno byl budíček, potom ranní hygiena, snídaně, nástup, družinkový program, oběd, neklidy, etapová hra, večeře, večerka a šlo se spát.
Ano, i tak by se možná dal ten týden shrnout, jenže by to byla určitě škoda. Stalo se toho přece tolik…
Sobota přišla nepozorovaně, počasí bylo neměnné už bůh ví, kolik týdnů, jen necelá padesátka lidí ten den brala poněkud odlišně. Ti se pomalu probouzeli, někdy i dost brzy, následovalo zoufalé hledání posledních tábornických rekvizit, a pak, doufejme, i triumfální zavření všemožných batohů, kufrů, no prostě zavazadel.
A něco dost podobného čekalo i mě. Trvalo to sice dlouho a cesta k tomu byla dosti podivná a plná náhlých zvratů, ale nakonec ty všechny kličky vedly k tomu, že jsem měl jet na tábor jako instruktor. Tak nějak jsem tušil, co mě potká, ale samozřejmě, překvapení byla něčím, s čím bylo nutné prostě počítat.
A proto už někdy kolem sedmé zmizel můj kufr kdesi v nákladovém prostoru autobusu, který se zanedlouho vydal do Prahy. O cestě není moc co povídat, prostě cesta autobusem. To samé se dá říct i o metru. Žádné převratné novinky, žádná překvapení, jenom jeden přestup – ne, Ládví se nepřesunulo.
Pak to ale začalo být poněkud složitější. Kolem stanice a v diskusi o místu setkání zmiňované vodárenské věže sice parkoviště byla, jenomže víc, než by bylo záhodno. Pár telefonátů problém ukrytých baráků a zmatečných popisných čísel ovšem vyřešilo dokonce i včas. A tak tedy už nic nebránilo rozloučení s rodinou a nástupu k Martinovi Holeňovi (vím, naposledy to bylo už před dost dlouhou dobou).
V autě byl ještě Ben Levíček a Ondra Krejča. Samozřejmě jsme přišli na to, že byli na Tmavomodrém festivalu.
Po pár rozlučkových frázích se naše skupinka vydala na cestu po českých silnicích. Kupodivu, žádnou kolonu jsme nikde nepotkali, dokonce ani na dálnici D1, kde by nás to asi ani moc nepřekvapilo. Za doprovodu Jarka Nohavici a pár zastávkách u pump se dodávka vcelku nepozorovaně prohnala Brnem a zamířila k Veverské Bítýšce a ještě kousek za ni, kde zastavila zrovna, když končila jedna z mnohých písní Asonance.
Nevím, o čem jsem přemýšlel, když kdosi otevřel dveře a my mohli vystoupit na tábořišti, kde se toho stalo už tolik. Každopádně, skoro se nezměnilo.
Bena s Ondrou nemělo překvapit (a asi ani nepřekvapilo), že byli prvními dětmi, které letos přijeli. Někde se usadili, aby nepřekáželi, snad se i ubytovali a my se začali poohlížet po něčem, s čím by bylo možné pomoct. Práce bylo poměrně dost. Dát do košů na odpadky sáčky (což ale už dělala Denda), natáhnout vodící lana k brance, korýtkům a kolem jídelny (čehož se zas odborně shostil Fencík) a určitě ještě něco.
Po pár hodinách se na cestě k tábořišti začala objevovat další auta s dětmi a i nějakými těmi instruktory. V tu chvíli už naštěstí žádné zmatky kolem toho, kdo si vezme kterou chatku, nebyly, takže už nebyl celkem problém na ně čekat. Co se dětí týče, musím přiznat, že na družinku v chatce jsem měl celkem štěstí. Ano jistě, dost možná to někdo vymyslel takhle úmyslně, ale tohle tu opravdu neřešme. Nejdřív přijel Michal Suchý, mimochodem dítě dost v uvozovkách, ale ono vůbec už nebylo v některých případech lehké rozhodnout, kdo jel jako účastník. Minimálně podle věku už to někdy opravdu nešlo, s věkovou hranicí se stalo cosi podivného, kamsi zmizela. Teď už rozhodovaly spíš schopnosti, což je sice na jednu stranu dobře, ale kdo se v tom má první den bez seznamu vyznat? Každopádně to tak bylo, takže Michal skončil v chatce číslo 8 a nakonec ho následoval i Tibor, Fanda a Dominik. Zbytek dětí přijížděl někdy mezi tím a chatky se utěšeně plnili. Kluků byla většina, proto měli chatky 3, 5, 8 a 9, zatímco dívkám stačila pouze chatka číslo 10. Zbytek chatek obsadili vedoucí (třeba 7 a 2), instruktoři (4 a 6), nebo zůstal opuštěný (na to už přijdete). Nakonec se počet ustálil na 23 účastnících (k čemuž vedla cesta ne úplně milých zpráv) a třech dětech vedoucích (minimálně dvě byly Davidovy). Jak účastníci přijížděli, vybalili si a pokud se jim chtělo (v osmičce se jim většinou nechtělo), šli si zopakovat, jak se na tábořišti neztratit. Popravdě, ne, že by to všem stačilo.
Čas pokojně plynul, až nakonec dospěl k první večeři. Na té nebylo nic moc zvláštního, až na nějaké ty drobnosti. Netrvalo to ani moc dlouho a už píšťalka svolávala osazenstvo tábora k prvnímu ohni. Všichni posedali na lavičky do něčeho, co se snad podobalo kruhu, takže už nic nebránilo zapálení ohně. Ne, že by to bylo tak jednoduché, přišel čas i na světla naděje, lásky, odpuštění a pravdy. Letos to dost dlouho vypadalo, že ze ohně nic moc nebude, nechtělo se mu nějak hořet. Nakonec však plameny vyšlehly k večerní obloze a představovací kolečko mohlo začít.
Ukázalo se, že nových tváří nebylo mnoho, snad by šly spočítat na prstech jedné ruky. Snad i proto se vysvětlování tábornických pojmů nekonalo. Ano, táborová kniha, Ostrov pokladů, odhalena byla, tohle tajemstvím nezůstalo. Po kolečku následovala ještě řádka písní včetně Fotbalu a dalších hitů, jenže čas byl neúprosný a naznačoval, že spánek je něco, o čem by bylo dobré uvažovat. No tedy dobrá. Zazněla poslední píseň, utvořil se kruh, vysvětlila se večerka (ano, ta to privilegium měla), pak se i uskutečnila (náhodou úspěšně) a už byl čas započít s večerními záležitostmi. Naštěstí pro mě a Martinu, kluci v osmičce nebyli ten typ dětí, které by musel člověk všude vodit. Ano, bylo určitě dobré jim to připomenout a ověřit, že se na to nevykašlali, ale to bylo tak všechno.
Pak, když už se pokojně pokoušeli o usnutí a určitě přemýšleli o tom, co se bude dít zítra, vydali jsme se na poradu, abychom právě tuto otázku vyřešili.
První zprávy porady nebyly moc příznivé, pár dětí nemohlo z rozličných důvodů přijet. Následovalo zjištění, že jediný víceméně teplý den má být neděle, takže by bylo vhodné, kdyby se na koupaliště zajelo zítra. To sice dost nabouralo původní plán, jenže co bychom pro koupaliště neudělali. Poté, když už bylo tak nějak jasné, co se bude dít, sešlost v jídelně se pomalu rozešla do chatek. A v nich, nakonec, i usnula.
Nedělní ráno pomalu zalévalo slunečními paprsky tábořiště a připomínalo nám, že pokud chceme něco vůbec stihnout, bylo by určitě dobré vstát. Popravdě, ne, že by se nám moc vstávat chtělo, ale Martin vstávat prostě musel, jinak by ho v kuchyni neměli moc rádi a já prostě neměl co dělat, když už jsem se vzbudil tak brzy. Ukázalo se, že jsme nebyli jediní. Už kolem sedmé se v chatce číslo 8 vesele povídalo a nikoho asi moc nezajímalo, že od spících vedoucích je dělí jediná příčka. Proto, když jsem tam v půl osmé vtrhl za zvuku Pirátské od skupiny Klíč, nebylo už koho budit. Zbytek budíčků asi tak dramaticky nevypadal, nebo jsem si ničeho nevšiml.
Tábořiště se pomalu probouzelo, služba žádná nebyla a osmá hodina se pomaloučku blížila. A pár minut před ní se všichni dozvěděli, že rozcvičce neujdou. Jestli byli potěšeni, nebo ne je otázka, jenže to byste se museli zeptat jich. Minimálně z dřepů nadšení moc nebyli. Zbytek rozcvičky byly emoce rozporuplné, asi, jak se komu zrovna chtělo. Ale nakonec už jsem jim dal pokoj a všichni se rozutíkali do jídelny. Očividně měli hlad.
Snídaně se ničím od spousty předchozích nelišila. Pak, když už prostě zmizela, přišel čas na první ranní nástup. Táborovku už jsme zpívat mohli, tu už Fencík stihl děti naučit, a nám ji připomenout, u včerejšího ohně. Také se dozvěděli, do které hrací družinky budou patřit. Žádné sofistikované postupy ale nečekejte. Bylo to zařízené tak, že jim byly rozdány náhrdelníky s různými typy těstovin (rovné, takové ty vrtule atd.) a jak asi už tušíte, podle nich se měli dát dohromady. Nápad to byl dobrý, protože nevznikly ani žádné komplikace. Když už družinky začaly existovat, byl čas na vymýšlení názvů a pokřiků. My jsme se nakonec shodli na názvu Dřevění piráti, další dvě skupiny byly Flintovci a Dělové střely. Co se tvorby pokřiku týče, netrvala ani moc dlouho, spíš to byl rekordně rychle složený pokřik. Jistě, určitě to bude mít co dělat s tím, jak moc nás s Denisou (ano, byli jsme jejich instruktoři) začalo jeho vymýšlení bavit. Ale nemyslete si, že vznikl celý naší zásluhou, to naštěstí ne, i když to k tomu nemělo někdy moc daleko.
Poté, co se pokřik povedlo dokončit a několikrát jsme ho odříkali (přece ho nebudeme teď křičet), nastal čas na to, abychom ozdobili naši vlajku. K tomu se výborně hodily prstové barvy a další výtvarné potřeby. A dokonce došlo i na Glissinu tlapku (použili jsme ji jako slunce). Ne, že by asi chápala, co to po ní panička chce a co jí to provádí s nohou, když ono to ale vypadalo tak hezky a originálně.
Jenže nakonec už byla vlajka hotová a nic dalšího by se na ni nevešlo (nebo možná vešlo, ale jak by to vypadalo?), tak jsme ji nechali být a radši si před výrobou lodí dali svačinu. Po ní musela nutně přijít na řadu výroba lodí. Výsledkem byla řada malých papírových loděk a jedna větší, která byla posléze kolíčkem připevněna na síť představující moře (ani modrý podklad nechyběl), kde se měla v průběhu naší cesty za pokladem posouvat. Při všech těchto činnostech panovala skvělá nálada. A pokračovala i při obědě, který následoval poté, sice o trochu dříve, jenže to bylo nutné kvůli tomu, abychom vůbec stihli autobus do Kuřimi. To se nakonec i podařilo.
Do Bítýšky se někteří nechali svézt, jiní šli aspoň kus cesty pěšky. Řidič asi na naši skupinu dost koukal (20 nebo kolik průkazů ZTP/P mu někdo jen tak nenahlásí), neměl s tím ale problém, takže zanedlouho už autobus ujížděl i s naší skupinou.
Po příjezdu se ukázalo, jak blízko koupaliště leží od zastávky. To byl zřejmě jeden z důvodů, proč jsme neskončili v Tišnově. Ovšem i další důvody se určitě našly.
Jeden se ukázal, jakmile všichni vešli, rozložili deky a začali uvažovat o tom, že by bylo fajn zajít do vody, když už u ní jsou. Sice si nemohli moc vybírat, do kterého bazénu zapadnou, skluzavka však určitě některé potěšila. Jistě, byli i tací, které až příliš pokoušela k nejrůznějším způsobům sjíždění (no dobře, přiznávám, taky jsem to byl já), takže ji radši přenechali jiným. Po chvíli už mě voda přestala bavit, a tak se stalo, že po zbytek pobytu u vody jsme seděli s Dendou a Verčou někde na trávníku a povídali o všem možném.
Do noci si nás koupaliště ovšem neužilo. Vlastně ani nemohlo, někdy po šesté nám odjížděl zpáteční autobus. Bylo zajímavé pozorovat, jak ze začátku na koupališti skoro nikdo nebyl, a ke konci se lidé rozhodli, že si na něj také zajdou. Nám to už ale moc nevadilo, my posbírali všechny věci a vydali se nazpátek. Nedá se říct, že by se na zpáteční cestě něco moc dělo. Cestou do tábora bylo pár lidí opět popovezeno dodávkou. Čas před večeří zaplnilo rozvěšování věcí, hovory o všem možném (fiktivní hledání viteálů nevyjímaje) a vůbec to byl celkem hezký čas. Po večeři už se už mnoho skutečně stihnout nedalo, možná na nástup ještě pár chvil zbylo. Pisatele kronik opět nikdo neurčil, za to na pamatováka a službu došlo. Rovněž došlo na táborovku a premiérové předvedení pokřiků. Snad i hlídky byly. Pochopitelně, pak následoval uspávací rituál zahrnující vodění dětí ke korýtkům a na záchod (to rozmístění asi už někoho začínalo štvát), shánění pyžam, nesledování toho, jak se převlékají a konečně pohled na ležící děti.
A to všechno ne jen kvůli tomu, aby se pořádně vyspali, ale také to mělo zajistit, že počet odposlouchávajících lidí bude co možná nejmenší. I když, zrovna na této poradě toho k řešení, co se počtu témat týče, moc nebylo. Měl se konat sportovní den, tudíž bylo nutné vymyslet disciplíny a v ideálním případě i nějaké správné pirátské názvy. Tak se z hledání budíku stalo hledání bomby v podpalubí, zatloukání hřebíků a práci s pilou nahradila oprava lodního kýlu a místo verandy před štábem se drhla lodní paluba. Jen pro mé sedy lehy se žádný speciální název nevymyslel. Kdyžž bylo tohle vymyšlené, stačilo jen zhruba proběhnout zítřejší program. Jistě, někteří vedoucí se v poradní místnosti (t. j. jídelně) zdrželi déle, to už byl ale jen důsledek povídavé nálady.
Pondělí táborníky žlutým jasem nepřivítalo. Probudili se do zataženého dne, který hrozil tím, že pršet skutečně začne. Jenže to v přípravách na ráno nehrálo moc roli, na nákup se prostě musí každý den. Tentokrát budíček v podobě nahrávky lodní sirény už nechyběl. Ani chatka číslo osm už své sousedy nebudila a předstírala, že tam má budíček nějaký smysl. Vždyť jim také vedle spící vedoucí před usnutím sousedství připomínali dost důrazně.
Jak se blížila rozcvička, počasí se rozhodlo, že probouzející se táborníci na hřišti nevypadají vůbec hezky, takže se mraky roztrhli a spustil se déšť. Nic vážného to nebylo, stačilo to ale k tomu, aby nikdo na rozcvičku ani nepomyslel. A jako na potvrzení účelu toho deště před nástupem přestal.
Ten se všem svým předchůdcům dost podobal, něco nového tu ovšem bylo. Ano, nečetla se kronika (protože prostě nebyla), za to došlo ale k udílení hodností. To byly víceméně jen námořnicky pojmenovaní bobříci a ještě jich byl omezený počet – přístavní krysa, kterou dostali všichni při scénce u táboráku, podpalubník, kotvař, plachtař a kormidelník. Protože ale byla jasně daná ta nejvyšší, snažili se vedoucí vymyslet kdejaký důvod k povýšení. Proto už v pondělí pár krys obdrželo hodnost podpalubníka, což, vzhledem k tomu, že to byla nějaká pískací hračka, dávali pěkně nápadně najevo.
Po nástupu byl tak akorát čas na přestavění lavic v jídelně do něčeho, co byl víceméně kruh, a už u tábora zastavoval M. Dvořák s vodícími psi. Nepřijel sám, na besedu ho doprovázela známá jedné z vedoucích. Společně vykládali o tom, jak se vlastně takový pes cvičí, jak dlouho to trvá, co musí umět a i mnohé další informace sdělili. Uvádět ty informace zde nicméně nemá smysl, člověk, kterého to zajímá, si je najde za pár chvil. Dočkali se i několika záludných dotazů, většinou na téma výcvik vodících psů v zahraničí. Poté, když už byly zvědavé hlavičky snad uspokojeny, přišel čas na to, abychom nějaké ty psy vůbec viděli. Kteří tři to přesně byli už opravdu nevím, takže se radši ani neptejte (schválně, kdo se zeptá?).
Posléze byla rozdána svačina a děti se vydali ven. Nešli tam jen tak ze srandy, čtení se přeci vždycky koná venku, když to jde. Skončili v momentě, kdy starý námořník poté, co obdrží černou kuličku, umírá, takže nějakou hru z tohoto úseku čekat spíš nemohli, stejně nebyla v plánu. Za to byl v plánu oběd. O něm už skutečně není co psát, prostě obyčejný táborový oběd. A program po něm se rovněž dá označit za něco, co by žádného zdejšího táborníka nepřekvapilo. Do dvou hodin klid, který byl využíván k nejrůznějším věcem, jen většinou ne ke klidu, po němž následovaly oblíbené neklidy. Skoro všichni se rozutekli, někteří i do loděk a my s Denisou skončili v jídelně s těmi, co si chtěli trochu zazpívat a zahrát. Ano, samozřejmě, Fotbal se opakoval a s ním i další hity. Jen věci typu Abeceda už moc populární nebyly. Za zvuků Karlovy harmoniky čas plynul, písně se střídali, a že by měla být svačina, to moc nikoho netrápilo. Ale přeci jen, někdo si vzpomněl a zapískal ji.
Potom už přišel čas na nástup před jídelnou (nějak moc populární místo), kde bylo oznámeno konání sportovního odpoledne. Účastníci obdrželi pásky, na které jim pak vedoucí a instruktoři dělali značky, aby v případě nejasností bylo možné aspoň zjistit, na kolika stanovištích sportovec byl, když to náhodou nebyl schopen spočítat. Co se sedů lehů týče, výkony byly značně rozmanité. Od nějakých osmi za minutu až k třiceti jednomu (těch 44 se bohužel nemůže počítat, byly jen tak na půl). V průběhu odpoledne začalo pršet, což některé organizátory stanovišť přimělo, aby je poněkud přesunula, v ideálním případě pod střechu. Sledovat drhnutí podlahy bylo rovněž dost zajímavé, zvlášť, když přišla hlavní vedoucí a začala předvádět dost naštvaného námořníka. Nakonec se všichni úspěšně vystřídali, snad až na jednoho z Vašíků. V mém případě se stihli vystřídat poměrně brzo, nošení toaletního papíru na hlavě zabralo o trochu víc času. Nakonec ovšem všichni mohli prohlásit, že už jim nikdo ve statistikách nechybí. A to bylo jedině dobře, poněvadž večeře už byla na spadnutí.
Po ní pokračovaly rozlišné diskuse, děti se všemožně přesouvali (osmička byla docela oblíbené místo ke schůzkám, i když byla jedna z těch menších) a vůbec si okolního dění moc nevšímali. Proto nebyl zas takový problém zajít do skladu a dát nějak dohromady hodnocení jednotlivých disciplín. Na první pohled by někdo mohl říct, že to přece je jednoduché. Ale kdepak. Prvním rozhodnutím byla absence druhých a třetích míst. To znamenalo pochopitelně nutnost nalézt pro každého nějaké to první místo. Dost často to bylo celkem jednoduché, našli se ovšem výjimky, jako třeba Ben s Ondrou, kteří, kdyby se to bralo přesně podle výsledků, by sebrali snad skoro všechny medaile. To ale nešlo. Proto nakonec nezbylo nic jiného, než začít vymýšlet nejrůznější ceny, třeba jako cenu za sportovní chování.
Poté, co byly ceny a medaile rozděleny, mohlo se přistoupit k vyhlášení výsledků. Ondra s Karlem Laskovcem donesli harmoniky a vítěze obšťastňovali famfárami. Nakonec se však všichni na stupních vítězů (t. j. v tomto konkrétním případě hrncích) vystřídali. Celá tato akce skončila poměrně brzy, což bylo jedině dobře. Po večerce, kde byly rozděleny i hlídky, se opakovalo večerní kolečko korýtka, záchod, převlékání, spánek. Jen pár bobříků bdění ho pro některé narušilo.
A nás čekala dost dlouhá porada. Z toho, jak to vypadalo venku, bylo celkem zřejmé, že počasí nic moc nebude. To však neznamenalo zrušení všech činností. Bylo nutné stihnout minimálně dvě hry a navíc ještě restauraci. Středeční termín byl vyhodnocen jako nevhodný, protože s cimbálovkou už by těch akcí bylo na jeden den prostě moc. Vymýšlení hry šlo celkem dobře, i když bylo třeba jiné hry trochu ochudit, ukázalo se ale, že to zase až tak nevadilo. Poté, co byly hry a role v nich patřičně rozděleny, mohli jsme přistoupit k vymyšlení jídelníčku a nápojového lístku. Tato činnost byla poměrně chaotická. Návrhy padaly jeden za druhým, aby se zas ztratily nebo změnily, jiné se objevily u stolu vedoucích, prostě nakonec nikdo (tedy asi až na výjimky) netušil, jak vlastně ten lístek dopadl. A v celém tom horlivém vymýšlení nám jaksi nedošlo, jak důležité na jídelníčcích jsou ceny. To se ovšem mělo ukázat až zítra. My jsme byli spokojení, protože už to bylo hotové. Někdo odešel, pár lidí v jídelně ještě chvíli zůstalo, aby si mohli povídat o všem možném a, jsou to přeci jen lidé, i trochu vtipkovat na účet dětí. Netrvalo to ale ani moc dlouho a všichni se vydali do deštivého večera, tedy spíš noci. Došli do chatek a pokojně usnuli.
Probudili je kapky bubnující do střech, nebo z nějakého důvodu nastavený budík. Slunce to nebylo určitě. Přesto vstali a jali se probouzet zbytek tábora, přičemž hledali co možná největší počet střech, což rovněž nebylo nic moc jednoduchého, bohužel totiž o všech věděli. A tak byly nalezeny nejrůznější pláštěnky (většinou) a co možná nejrychleji byla uskutečněna ranní hygiena. Na rozcvičku neměl náladu ani Suky, který přijel někdy v pondělí odpoledne a stihl i pomáhat se sportovním dnem, takže táborníci museli čekat až na snídani. A, pochopitelně, dočkali se. Není ovšem vůbec překvapivé, že s ní moc nepospíchali. Kapky deště i nadále dopadaly na zem a snažily se dohnat to, co nestihly za dva měsíce prázdnin. Na chvíli do chatek ale přeci jen odešli, aby byli zanedlouho svoláni k rannímu nástupu.
Ten, až na nutné umístění pod střechou, ničím nevybočoval. Byl poodhalen plán dne, tedy dopolední a odpolední hra, kterou následovala restaurace. A u dopolední hry se hlavní vedoucí na chvíli zdržela. Bylo sice pěkné, že družinky chtěli plout k Ostrovu pokladů, bez mapy to však moc nejde. A tu měl starý námořník. Zastavení u něj se tedy stalo jedním ze stanovišť hry. Protože ale družinky byly tři, prostřídaly se ještě na dvou stanovištích. Ve skladu a v jídelně. O mnoho víc, když nepočítáme to, kde která začínala, nevěděli.
Nás na začátek čekal vcelku mírumilovný sklad. Měl jediný háček, související s počasím, vzdálenost od jídelny, jenomže s tím se nedalo moc dělat. Ve skladu zjistili smutnou zprávu, loď se někde zasekla a navíc chyběl lodní řetěz. Proč ho tedy nevyrobit? Papírové proužky a lepidlo se ve skladu nacházelo, výrobě tak nic nebránilo. Šlo to celkem pokojně, někteří ke konci v délce jimi vyrobené části řetězu snad i závodili. Jistě, všichni ne, někdo byl rád, že slepil aspoň něco. Řetěz jsme nedělali jen tak z legrace. Sice na žádné lodi použit pochopitelně nebyl, to ale neznamenalo, že by se nehodil jako dekorace.
Další naší zastávkou byla jídelna. Tam bylo úkolů hned několik. Jedna dvojice skládala bobříka v poznávání jídla, což obnášelo identifikaci rozmanité zeleniny a nějakých těch věcí ve sklenicích (ocet, sůl, vanilkový cukr a asi ještě něco), další se snažila vymyslet co možná největší počet slov z písmen obsažených ve slově lokomotiva (všechna pochopitelně použít nemusela) a ten zbytek řešil různé úkoly, typu co nepatří do řady a skrývačky zvířat ve větách. Zrovna u těch skrývaček se občas ukázalo, že tam toho bylo někdy víc, než to hledané zvíře.
Nakonec nás čekala veranda u štábu. Tam bylo nejprve odhaleno, jak zoufale na tom je naše loď s těsností trupu a bylo nám doporučeno, abychom s tou vodou radši honem něco udělali, nebo to špatně dopadne. Za tímto účelem byla rozdána brčka nejrůznější délky (od těch klasických až po asi metr dlouhá), s jejichž pomocí se vylévání vody uskutečnilo a po nějaké chvíli bylo úspěšně u konce.
Jen o pár metrů dál čekal netrpělivě kapitán (kdo jiný než Fencík) na hlášení o tom, jak to všechno dopadne. Úspěch oslavil douškem nějakého toho námořnického pití a jen tak mimochodem mu uklouzla zmínka o tom, jak tu mapu nikomu nedá. Po pár dalších doušcích odhalil neutěšený stav láhve, prý je nemocná a trpí dňovkou, takže ta prázdná letěla kamsi do kouta a na řadu přišla druhá, nebo kdo ví, kolikátá už vlastně. Pak, jak se fiktivní hladina alkoholu zvyšovala, přišlo mu fajn zazpívat si nějakou námořnickou odrhovačku. Tento zvrat nebyl úplně podle večerního plánu, to měly vymýšlet písničky s tématem voda děti, ale co už, připomínat jsme mu to nechtěli. Tak nad štábem zazněla známá slova „náš lodivod už je zas jak kára“ a po pár dalších slokách kapitán usnul spravedlivým spánkem. To byla přímo ideální doba k vypůjčení si té jeho mapy. Ale kdepak, vracet mu ji nikdo nehodlal. Poté se naše skupinka odebrala opět do jídelny, kde se pokračovalo ve čtení. Abychom trochu nahnali zpoždění, místo čtení knihy to tentokrát byl úryvek rozhlasové hry. Ne, že by to ve výsledku pomohlo, stejně jsme to nestihli dočíst.
Zanedlouho po čtení následoval všemi očekávaný oběd. Po něm se nedělo nic moc zvláštního, opět byla chvíle klidu, která byla vhodná i na pár návštěv mezi instruktory, neklidy (hudební repertoár se příliš nezměnil, jen nebyla harmonika a došlo i na věci typu kočky, kočky, jak si vlastně povídáte) a tuto část dne završil nástup v jídelně.
Na něm byla odhalena existence přístavní krčmy kombinované s kasinem. Kasino potřeba bylo, protože někde se ty táborové peníze vzít musely. Kasino zabíralo víceméně jídelnu a sklad. V jídelně byla dost zjednodušená ruleta (žádné sázky na barvy a lichá/sudá čísla se nekonaly) a oko bere. Ve skladu bylo možné štěstí vyzkoušet v kostkách a skořápkách. Ano, na verandě byla ještě podle pohledu prorokující věštkyně a směnárna, nejvíce lidí se pohybovalo mezi skladem a jídelnou. Schválně, kolik si jich všimlo toho papírového řetězu, co visel nade dveřmi. Sázky byly vesele uzavírány, žetony se přesouvaly a vůbec bylo dost zajímavé to herní nadšení sledovat. Ke konci už pravidla omezující počet her a výšku sázek, minimálně v případě skořápek, nikoho nezajímala, a tak není vůbec překvapivé, že pár šťastných odcházelo ze směnárny se slušným obnosem peněz.
Ty měli příležitost utratit v táborové restauraci, která začala zanedlouho. Jídelníček už ceny obsahoval, byly dopsány někdy po neklidech, takže divení nad tím, proč nějaké podivuhodně pojmenované jídlo stojí tolik, mohlo začít a pokračovat vesele dál. Aby ale nebylo posezení v restauraci tak šedivé, nahrnula se do ní z ničeho nic skupina žebráků s historkou o zkáze jejich vesnice a pochopitelně chtěli peníze. Ty nakonec i dostali, i když se to neobešlo bez vyhazování některými ze zákazníků. Pak už měli celkem klid, jen pár osamělých odvážlivců to ještě zkusilo. Každopádně to bylo dost vtipné.
Pak, když už skoro všichni nějak zaplatili, nepozorovaně dovnitř pronikli instruktoři s vedoucími a počali dojídat to, co zbylo. Následně, to už náhodou nepršelo, se tábor dozvěděl zprávu o tom, že se restaurace změnila v diskotéku. Vstup do ní nebyl jen tak, bodyguardi nikoho nenechali projít bez řádné prohlídky (no dobře, výjimky tam asi byly). Program diskotéky se neomezoval pouze na nahodilé tance, minimálně jedno tvoření dvojic na základě rozdaných kartiček s pohádkovými dvojicemi, které se bohužel sami nehledaly, se konalo. Všichni by tančili donekonečna, nebýt času, který pro to moc pochopení neměl. A tak nakonec dozněla poslední píseň z velmi rozmanitého repertoáru a nezbývalo nic jiného, než zazpívat večerku, poslat kolem stisk, uložit se do postelí a doufat, že už zítra pršet nebude.
Jen v případě vedoucích to tak jednoduché nebylo. Ti se ještě museli odebrat do jídelny, aby byly prodiskutovány zítřejší dny a začal se řešit puťák. Dopolední hra měla být zaměřena spíše na tábornické dovednosti, ta odpolední měla souviset s knihou. Řešení her šlo celkem dobře, i když všechny nápady pochopitelně nevyšly. Co se puťáku týče, ukázalo se, že použití hracích družinek by nebyl příliš dobrý nápad. Nakonec, po dost dlouhém rozebírání schopností dětí byly vytvořeny tři puťákové družinky. V jedné byla celá chatka číslo osm plus vidící Dan a pár dalších, druhá zas obsahovala Odru s Benem, Dalibora a další výtečníky a umístění v třetí skupině vybylo na Matěje, jednoho z Tomů, Markétku a zbytek dětí, u nihž jsme se domnívali, že cesta do Býtýšky jim bude bohatě stačit. To se nakonec i potvrdilo. Po domyšlení programu ovšem mnoho lidí spát nešlo. Dost velkou zásluhu na tom měly pravděpodobně návštěvy, jmenovitě Andrea, která přijela někdy odpoledne a Zdenda, který se objevil až někdy večer a bouřlivě se přivítal se Sukym. Celé toto povídání trvalo hluboko do noci, snad až někdy do jedné a někteří zůstali ještě déle. Jiné ovšem napadlo, že vyspat se by taky nebyl špatný nápad.
Ráno jsme se vzbudili, abychom přišli na to, jak se počasí rozhodlo nás potrápit. Naštěstí se ovšem ukázalo, že se sluncem máme smůlu, ale deště jsme si užili už dost. To bylo jedině dobře, protože se přeci jen lépe vstává, když na vás neprší. Ani noční bdění Dominika od vstávání neodradilo, takže před Evinou rozcvičkou už byli všichni snad čilí. A pokud ne, rozcvička to zařídila. Co mohlo ale následovat dalšího, než snídaně? Pochopitelně nic, takže se všichni nachvíli sešli v jídelně. Netrvalo to ale moc dlouho.
Nástup byl rovněž důležitá událost. Na něm se všichni dozvěděli rozdělení do puťákových družinek a byla oznámena stanoviště dopolední hry. Těch bylo už poměrně mnoho. Já na hřišti s účastníky procvičoval odhad vzdáleností, Denisa zas zapalování sirek a plynového vařiče, na dalších stanovištích se procvičovalo balení spacáku, nalévání vody do sklenice (pro některé měla Eva i trychtýř) a určitě jsem ještě na něco zapomněl.
Než se ovšem skupiny vydaly po stanovištích, musely si vymyslet, co vůbec budou na puťáku jíst. A aby to neměli všichni tak jednoduché, byla navíc vyhlášena celodenní hra. Každý obdržel tři gumičky, a pokud komukoliv odpověděl na otázku ano, ne, nebo jo, musel mu jednu odevzdat. Jak se dalo očekávat, pokusy někoho nachytat se rozhořely už skoro na nástupu. Jako i na každém předchozím nebylo však možné zapomenout na povýšení v případě, že bylo komu nějakou tu hodnost udělit, což skoro každý den bylo.
Poté už nic nebránilo, aby se skupiny daly dohromady a počaly s obcházením. Jen bobříci mlčení to mohly občas trochu zkomplikovat (ten den to byli Lucka a další), nějaké ty stisky ruky to ale celkem efektivně vyřešily. Kdepak, Lormova abeceda už použitelná nebyla, z dětí snad nebyl už nikdo, kdo by ji uměl. Dopoledne pomalu ubíhalo, skupiny chodily po stanovištích a určitě měly dobrou zábavu. Odhady vzdálenosti šly jak komu, někdo se zmýlil tak nejvíc o půl metru, další se zas domníval, že ta rolnička tam visí z nějakého hlubšího důvodu a končili až na druhé straně lana, které bylo napnuté mezi dvěma sloupy.
Nakonec ale už nezbýval nikdo, kdo by se o splnění úkolu na hřišti nepokusil, a ani u vody nikdo nezbýval, takže jsme se odebrali do chatky, kde jsme vymysleli zprávu, která sehrála dost důležitou roli v odpolední hře. Vymýšlení sice nebylo tak náročné, ale stejně trvalo až do oběda.
Pak, pochopitelně, následoval klid. Poslední neklidy, alespoň z pohledu hudebna, skoro nebyly, přihlášení nějak nepřišli a ani začátek neklidů nebyl moc nápadný, takže to nakonec dopadlo tak, že jsme zpívali s Markétkou v chatce. Ta poté odešla na svačinu a místo ní přišel Fencík s nápadem, jak ještě ozvláštnit téměř poslední hru. Tímto ozvláštněním mělo být přepadení dětí pskupinkou po zlatu lačnících pirátů.
Ale ani domluvit tohle netrvalo dlouho, takže za mírného deště jsem se s Evou a Verčou vydal ke kusu trávy ohraničenému provázkem, kde se měla odehrávat jedna z částí hry. Tato konkrétní část nebyla pro děj nějak zvlášť důležitá, spíš to byla taková vycpávka pro družinku, která zrovna nebude hledat poklad. Zápletka byla poměrně jednoduchá. Námořníci na lodi jedli kdo ví co, tudíž je navštívily střevní problémy, konkrétněji průjem, zácpa a střevní chřipka. A jak to tak bývá, potřebovali obrovská množství papíru. Ten jim celkem ochotně vydávala zaměstnankyně veřejných záchodků, no prostě hajzlbába. Ten ale ještě museli pronést přes obdélník ohraničený provázkem, v čemž jsme se jim, předstírajíce již zmíněné nemoci, my tři snažili zabránit. Po většinu času si nějakou tu cestičku kolem nás přeci jenom našli, jen občas neměli svůj den a papír museli odevzdat. Je pravda, že někteří se ho nechtěli moc vzdát, dokonce bylo zapotřebí mírného fyzického donucování. Jen jednou se mi loupení drahocenného papíru poměrně dařilo.
Když se námořníci zrovna nepotýkali se svými problémy, prohlíželi si v jídelně mapu a uvažovali, kde by ten poklad asi tak mohl být. Na místě označeném křížkem, to dá rozum, jenomže kde takové místo je ve skutečnosti? U jídelny nebylo, u skladu taky ne. Jen u korýtek se kýžená značka nalézala. Bylo tam ale ještě něco, lano vedoucí někam do řeky. Na jeho druhém konci byla přivázaná plastová láhev se zprávou. Už její vyndání musel být docela oříšek. Láhev jako taková byla sice široká dost, jen to hrdlo bylo úzké tak akorát. Když už ovšem zprávu vyndali, zjistili, že poklad na místě udávaném mapou kdysi byl, jen teď už tam není. Obětavý námořník, který sledoval šíleného Bena, jak odnáší poslední zlatou cihlu, a pak s vypětím všech sil nalézá Benův úkryt (chatku číslo 6), nejspíš za svůj hrdinský čin zaplatil životem a před svou osudnou výpravou zanechal jen tento dopis. Pochopitelně, zlata chtiví hledači vzali chatku číslo 6 útokem a Bena (tedy Denisu) v ní skutečně nalezli. Po nějakém tom ďábelském smíchu a neurčitém počtu hádanek jim Ben vyzvonil, kam ten poklad zašantročil. A tak se vydali na štáb a zkoumali každý poklop, který tam nalezli (a že jich nebylo málo). Jeho odklopením a úspěšným nálezem zlatě pomalovaných kamenů tato část hry nekončila, poté bylo nutné ještě zajistit umístění kamenů na to správné místo, takže nějaké to nošení byla nutnost. A ti, kdo ani netrpěli, ani nehledali, sháněli v lese šišky a nosili je na určené místo.
Když se tohle všechno všem podařilo, sešli se před jídelnou, aby mohli obdivovat, kolik že toho zlata vůbec mají (každá družina našla třetinu). Poté se přesunuli spolu s pár vedoucími do jídelny, aby mohli slavit a vymyslet, co vůbec s těmi všemi penězi. Návrhy byly všelijaké. Od rumu, kořalky až k jídlu.
Dál (vily, bazény a pod.) se ovšem už nedostali, přišel náš čas. Za hromových ran z Fencíkovi pistole vtrhli do jídelny instruktoři čekající před ní. Střelba vyvolala požadovaný efekt paniky, který oznámení o tom, že je právě přepadli piráti, ještě dovršilo. Aby to však neskončilo jen tím, bylo nutné osoby v jídelně po skupinkách svázat. Už tady začali vidící klást poněkud větší odpor, ale ještě to nějak šlo. Určitě nebylo moc hezké sledovat, jak zloduši nakládají do kolečka jejich poklad a následně s ním odjíždějí směr korýtka. Odjet jsme s ním ještě celkem stihli, ale poslední z nás už začali dost nemilosrdně honit Dan, Ben, Ondra a spol., kteří se osvobodili poněkud dřív, než bylo původně v plánu. Proto u branky ke korýtkům nastal celkem chaos. Děti se snažili proklouznout, někdo jiný je posílal nazpátek, občas to skoro vypadalo jako pranice. Proto musel kapitán pirátů dost zvýšit hlas, když oznamoval blížící se obrovskou vlnu, která nakonec celý poklad spláchla do hlubiny. Popravdě, ti u branky ten krásný zvuk neměli šanci slyšet.
Aby je stesk po pokladu trochu přešel, následovala zanedlouho večeře. A kdyby nestačila, cimbálka už smutek rozptýlila dozajista. Tancovalo se sice asi méně náruživě, za to se ke kapele přidávali nějaké ty harmoniky, housle a flétny. Původně jsme s Dendou to přimíchávání chtěli přenechat dětem, jenomže nás stejně přemluvili. Nakonec jsme za to pochopitelně byli svým způsobem rádi. Písně plynuly, i na dva přídavky došlo, jenže desátá byla neúprosná.
Členové kapely byli přemluveni, aby zůstali na večerku. Po ní už nastalo již tak dobře známé usínání. Michal se ještě rozhodl, že zkusí štěstí při pobříku bdělosti. To asi nakonec tak složité nebylo, přeci jenom musel pouze sedět na posteli a neusnout.
Nás čekalo domyšlení zítřejšího putování. Potraviny už zajištěné byly, trasy už rovněž Fencík tento den prošel a žádné významné změny a problémy s Lenkou nenašli, dokonce i pes nadále vesele štěkal. Proto už moc věcí nezbývalo, jen jsme to spíš zrekapitulovali, upřesnili nějaké ty časy, zapsali si pár telefonních čísel, kdyby něco, a pokračovali v povídání. Samozřejmě, napodobování nejčastějších hlášek tábora (specifická forma ano a jiné) rovněž v jistých případech pokračovalo. Kolem jedné nás ale už jídelna přestala bavit a radši jsme se šli vyspat.
Za tento nápad nás ráno odměnilo slunečními paprsky, které jako nic dopadaly na tábořiště a všechny probouzely k putování za… Kdo ví, minimálně to ale byl puťák. Slunce všechny naladilo do dobré nálady, takže jim Denisina minimálně ze začátku dost tvrdá rozcvička nemohla vůbec uškodit. Kromě této události se v čase před snídaní nic zvláštního nestalo. O snídani ovšem taky ne. Míša jako obvykle nechtěla všechno sníst, ale to už Davida moc nepřekvapilo.
Na nástupu byla kromě udělení nových hodností vyhodnocena i včerejší gumičková soutěž. Ta dopoledne dost zuřila, i když taky ne všude. Pár lidí se rádo gumiček zbavilo a následně celou soutěž bojkotovali a dělali si legraci ze zbytku, který se je snažil nachytat. Odpoledne už ale bylo zahlédnout někoho pokoušejícího se o gumičku poměrně složité, i Ondru s Benem to omrzelo, když se jejich počet gumiček ustálil někde na třinácti, což byl celkem nepřekvapivě celkově nejlepší výsledek. Po nástupu se puťákové skupiny sešly u hromad s potravinami, které začaly rozebírat a ukládat do batohů. I na jejich strážný doprovod něco zbylo.
Odjezd prostřední skupiny se docela protáhl, Javůrek byl přeci jen dost daleko a Martin musel jednou odvézt děti s jedním vedoucím, který je vypustil směrem do Hvozdce a pak se vrátil pro zbytek vedoucích, který je musel dohnat. To naštěstí neměli vedoucí tak složité, hned na začátku cesty se poutníci pustili do svačin. V případě naší družiny bylo pořadí obrácené. Nejdřív odvezl nás do Hvozdce, kde jsme čekali na děti. K čekání se připojil i Dominik, aby se děti do auta vůbec potom vešly (samotné je nikdo totiž opravdu nebyl ochoten poslat). Jakmile si Gliss, kterou Denisa vzala s sebou, všimla, že by mohla do vody, okamžitě tam zamířila a vůbec si nevšímala toho vodítka, co už jí bylo nasazeno. Jistě, ve vodě už byla v sobotu a asi i v neděli, řeka protékající tábořištěm se k tomu celkem hodila, jenže to aspoň měla jenom obojek. Čekání na zbytek skupiny jsme si zpříjemňovali povídáním a někdy i odháněním vos. Ty vůbec byly ve slunečných dnech dost časté téma. Už v den příjezdu začaly s připomínáním toho, že to žihadlo nemají jenom tak a neděle nebyla výjimkou. Deštivé první tři dny týdne sice někde prospali, či co, jenže jakmile vyšlo slunce, musely přeci pozdravit, tentokrát Tomáše. Po asi půl hodině Martin dorazil, i když nadšeného přivítání se skutečně nedočkal.
Účastnická část naší skupiny obdržela popis a vydala se směrem na Javůrek (ne, že by to věděli). Prošli kolem pily a pokračovali vesele po silnici. Už za pár set metrů se ukázalo, jak velké měli štěstí, že s nimi ti vidící byli. V popisu měli celkem jasnou instrukci, po vstupu do lesa zahnout vlevo. Ne jen, že zahýbali na každou odbočku doleva, kterou našli, ale na tu správnou pochopitelně nejdříve nenarazili. Už tehdy jsem začínal chápat, jak těžké, až nemožné, je pro vedoucí se jim nesmát, minimálně takovým tím zoufalým způsobem. Když už se na tu lesní cestu ovšem dostali, dost dlouho bloudit ani nešlo. U jakési dřevěné boudy potkali prostřední skupinu, která šla opačným směrem. Další drobný problém nastal s odbočkou vpravo, ale ještě celkem nebylo co řešit. To, že se na oběd zastavili u jiných klád by asi ani tak nevadilo, klády byly cestou. I my jsme tu chvíli využili k obědu. Pomalu, ale jistě se blížil závěr cesty, který pozorně strážil věrný čtyřnohý přítel člověka. Posed, ani přítelův zuřivý štěkot ovšem nedokázal přesvědčit naše putující, o tom, kde v popisu ve skutečnosti jsou, mysleli si, že jsou už, kdo ví kde, ale ouha, nebyli. Proto následovalo další přivádění jich na správnou cestu, což naštěstí zahrnovalo jen pár pohledů a skrývání zbytku vedoucích. Sice osobně pochybuji, že někdo ještě věří té historce o tom, jak si užíváme v Brně, ale proč riskovat? Po pár dalších minutách však na konec cesty dorazili.
Jejich sledování jsme si celkem užili, byl to čas, kdy jsme mohli probrat nejrůznější věci. A o nějakém rychlém tempu nemůže být taky řeč. Spíš jsme je s Dendou párkrát málem došli. Jestli si toho všimli? To je dobrá otázka, jen se nikdo zrovna na tohle nezeptal.
Poté následovalo společné čekání na odvoz. Nejprve byly do Bítýšky odvezeny děti. Ty příležitostí dát si kofolu samozřejmě neopovrhly. A pár z nás dokonce dostalo chuť na pizzu. Pěší návrat do tábořště už byla celkem procházka, i když jsme přišli poslední. No co, závod to nebyl.
Po návratu byla večeře celkem milým dárkem. Poté začalo zjišťování, kolik že to chce spát dětí ve stanu. Vedoucí a instruktoři se shodli na tom, že stanů je málo a oni to už zažili, takže zůstali pěkně v chatkách. Pod širák by někdo i šel, jenže to zas moc nešlo kvůli dešti z minulých dnů. Stavba stanu pod bdělým dohledem pěkně postupovala a za chvíli stan už hrdě stál mezi pískovištěm a skluzavkou.
Na večerním nástupu bylo odhaleno, že služba zítra nebude, takže ta dnešní byla vlastně poslední. I chatka číslo 8 ji ve středu stihla (dobře vám tak, taky jsem ji musel kdysi mít). Pak, jak se nocležníci ukládali ke spánku, došlo pár lidem, že vlastně do stanu chtějí taky. Nebylo to moc milé překvapení, Fencík pro ně ten stan ovšem stejně postavil.
Porada se dnes nesla v duchu vymýšlení úkolů na ptačku. Diskusi o dvojicích a jednotlivcích spolu s jejich strážnými anděly už jsme si naštěstí odbyli včera. To bylo dobře, poněvadž těch omezení tam bylo celkem dost a dnes by se to už asi fakt nestíhalo. Vymyslet a někdy i napsat úkoly ovšem nebyl celkem problém. I na diskuse v jídelně zbyl čas. Ale spánek nakonec přišel.
Páteční ráno už nevypadalo tak úžasně, nějaké mraky byly, jenže dlouho nevydržely. Všichni museli vstávat v sedm, aby se to vůbec stihlo, takže vedoucí stávali o trochu dřív.
Po ranních záležitostech následovala snídaně, po které si všichni vzali svačinu a pomalu se vydali na cestu do Býtýšky. Někteří jeli autem, pár jich šlo pěšky, a to celkem rychle, cesta nám trvala necelou půl hodinu. Je zvláštní, že velcí kluci se rvali do auta, kde pak nebylo místo pro ty, kterým by se svezení spíš hodilo. Všichni se na zastávku ale nějak dostali. Opět jsme překvapili řidiče, ten to ale přežil, takže jsme v nějakých 9:20 už ujížděli do Brna.
Cesta uplynula a nás přivítalo přístaviště. Jenže tam jsme opravdu zůstat nemohli. Proto skoro všichni nastoupili do tramvaje a vydali se do centra. Pár jich vystoupilo na Nových sadech, někteří na Hlavním nádraží. Já, Terka, Ondra a Fanda jsme byli ten první případ. Terka dělala strážného anděla Ondrovi, já, spolu s jejím přítelem, Fandovi. Chvíli jsme museli počkat, ovšem nakonec Fanda úkoly dostal a vyrazil.
První úkol, zjistit ve zdravé výživě na Orlí, kolik mají druhů oříšků, mu nečinil moc problém. Odchytil ochotnou starší paní, která ho tam nasměrovala. Pokud se nepletu, zjistil, že těch druhů je osm.
Z obchodu měl za úkol dojít do Velkého špalíčku. Opět měl štěstí na lidi, takže mu cesta moc dlouho netrvala. Poté, co dorazil na místo, měl za úkol zjistit otevírací dobu, což také splnil.
Pak však přišel oříšek. Úkolem bylo dojít na magistrát a poděkovat člověku z odboru volnočasových aktivit, který vyřizoval dotaci pro tábor. K úřadu se nějak dostal, přeci jen byl v centru, ale lidé ho kousek od vchodu opustili. Naštěstí natrefil na pár policistů, kteří nejprve podrobně zjistili, co to vlastně chce (my jsme si dělali vtípky, aby ho náhodou nezatkli), a pak jeden z nich zašel do budovy, aby zjistil, že hledaný úředník má bohužel dovolenou. To by ale nebyl Fanda, aby úkol aspoň nějak nesplnil. Přes správce budovy se telefonicky spojil se spolupracovnicí hledaného, kterou požádal o vyřízení vzkazu. Jestli ho skutečně vyřídila? Tak schválně, zajde tam někdo, aby to zjistil?
A nakonec ho čekala cesta až na Českou. Úkol byl celkem jednoduchý. Zajít do střediska Teiresias a zjistit počet klientů. Ze začátku to ale vypadalo dost problematicky, o středisku pochopitelně nikdo nevěděl, jenže s Komenského náměstím to nebylo o moc lepší. Nakonec komusi došlo, že to je vlastně to náměstí u Červeného kostela, což už byl cíl, který dost lidí znalo a Fanda úspěšně dorazil až skoro na místo. Po dalším doptání dorazil do budovy. Díky vrátné našel cestu do střediska, kde, jak to tak bývá, narazil na ředitele, kterému položil zmiňovanou otázku. Z jakéhosi důvodu se však domníval, že informace chci pouze pro tu lékařskou fakultu. No co, došel tam, došel.
Když jsme viděli, jak kolem budovy nejsou skoro lidé, rozhodli jsme se, že na tramvaj směr Přístaviště už mu pomůžeme. Taky už nebylo moc času a první jsme v restauraci naštěstí nebyli. Největším Fandovým zážitkem bylo setkání se strážci zákona, o kterém pak vyprávěl kdekomu. V restauraci u Vodáků nás čekal vynikající oběd. Stihl se tak akorát, aby nám parník neodjel před nosem. A bylo pár jedinců, kteří tím dalším jet měli (určitě vím o Evě s Karlem Laskovcem, ale bylo jich určitě víc). My si užívali cestu na parníku. Sice to už byla moje druhá, ale co, tady aspoň byla větší společnost.
V Bítýšce nás nečekalo nic jiného, než chůze do tábora, tentokrát takovým tím vycházkovým tempem. Povídali jsme o Brně, školách a vůbec o všem a možnost svezení jsme odmítali, byl to přece už jenom kousek.
Po příchodu celého osazenstva tábora byl čas nějak vysvětlit, jak to, že vůbec může existovat nějaký poklad. Řešení tohoto problému bylo poměrně jednoduché. Účastníci nastoupili před jídelnou, kde jim byl oznámen táborák, zpívala se táborovka a vůbec se všelijak zdržovalo, aby Fencík stihl poklad naložit do loďky. Pak byl ke korýtkům poslán Dan, prý kvůli tomu, aby zkontroloval, jestli tam nejsou nějaká lana. Ne, na první pokus svou roli posla dobrých zpráv nepochopil, stačilo mu to ovšem vysvětlit a zanedlouho se přiřítil s tím, jak Fencík sedí v loďce a žádá, aby ho někdo přitáhl ke břehu. A tak se i stalo.
Poté následoval přesun k již zapálenému ohni. Možná i proto, že to nebyl ten slavnostní, ale ten, co se nad ním opékají buřty, se žádná ceremonie se světly nekonala. Za to se večerem nesla vyprávění o včerejším puťáku a dnešní ptačce. Fanda se zmínil pouze o jednom z úkolů, ano, o tom magistrátu, zbytek z mně neznámých důvodů zamlčel. Čas plynul, děti se střídali, lavička s instruktory se neustále nakláněla a buřty pomalu mizely. Nakonec už bylo řečeno všechno a poslední píseň dozněla.
Nastal čas na poslední večerku. Možná to je škoda, ale byla stejná, jako těch šest před ní. Po ní se všichni vydali k chatkám, děti ještě obtěžkány spravedlivým dílem pokladu (nějakými těmi sladkostmi). Usnout sice nechtěly, ale co jim zbývalo?
Na poslední poradě už opravdu nebylo co řešit. Tak se jen povídalo, povídalo, povídalo a asi ještě povídalo, než si kdosi všiml, kolik už je hodin. Všiml si ale třeba i toho, kde zůstaly ty papírové loďky. Správně měly plout nějakých dvacet námořních mil (t. j. být na dvacátém oku modře podložené sítě), ale nebyly ani v půlce. Je ovšem otázka, komu to vadilo. Pochopitelně, šlo se spát někdy kolem jedné, ale asi ještě déle, to povídání u branky k toaletám bylo něco, co si nikdo, kdo šel kolem, nemohl nechat ujít. I když, jak si tak vzpomínám, ta skupinka byla celkem malá a minimálně dva z ní se divili, že tu vůbec tak stojí, prý by je to před pár lety vůbec nenapadlo.
Poslední ráno přišlo a svou září zalilo tábořiště, které, jako by na to čekalo, se počalo probouzet k poslednímu vstávacímu rituálu. Někteří se dnes probudili dost brzo, v osmičce prý už v půl sedmé koloval poklad, takže se nedá říct, že by někdo chtěl neprobuzením toto ráno sabotovat. Bylo plné shonu, ověřování, jestli už v batohu je skutečně všechno, odnášení prostěradel, zametání a vytírání, no prostě spousty věcí souvisejících s odchodem tak velké skupiny, jakou jsme bezesporu byli. V osmičce se vstávalo o půl hodiny dřív, chtěli mít všechno včas a ještě bylo v plánu nahrání zvukové památky, což se také před snídaní stihlo.
Poslední snídaně byla překvapivě úplně normální, tedy až na rozdávání balíčků na cestu. Po ní však musel nutně následovat poslední nástup. Inu, stalo se. Celý tábor se sešel na hřišti, zazpívala se táborovka, odezněly pokřiky, táboru bylo provoláno nazdar a už tu byli první rodiče, aby si odvezli své ratolesti.
Zmiňované ratolesti se snažili zpříjemnit čekání, jak to jenom šlo. Už před snídaní v chatce číslo devět propukl zpěv, který pak pokračoval, dokonce harmonika se k němu přidala. Ovšem rodiče přijížděli dál a družinky pomalu mizely. Nakonec na tábořišti z dětí zůstala pouze Lucka, která odjížděla až s hlavní vedoucí někdy v jednu a Ondra, který odjížděl s Martinem do Prahy. Ani instruktorů už v tu chvíli moc nezbývalo, pouze já s Denisou bez Gliss, kterou nechala minulý den na krku příteli v Brně.
A tak přišel čas, abych i já nastoupil k Martinovi do auta a vyjeli jsme ku Praze. Loučení bylo smutné, pár nápadů nás pořádně napadlo až v posledních hodinách, jenže co se dalo dělat. V dnešní době už není tak složité udržet ty křehké vazby přátelství.
Cestou do Prahy už jsme takové štěstí na dálnici D1 neměli. Potkalo nás pár kolon, takže první vlak do Turnova pochopitelně ujel. Nevadilo to, jel další. Ondru jsme úspěšně vrátili a po odnešení pár věcí jsem nastoupil do metra, abych se dostal na hlavní nádraží. Asi jsem opravdu měl jet tím pozdějším vlakem, protože se ukázalo, že jím jede i babička s tetou, které byli náhodou toho dne na výletě v muzeu voskových figurín. Nebudu zakrývat, co je asi celkem zřejmé, nejet sám vlakem bylo fajn. Ovšem i ten nakonec dorazil do cíle, a tak tábor ve Veverské Bítýšce definitivně skončil.
Sice skončil, ale vzpomínky na něj dlouho zůstanou jedněmi z těch významnějších. Bylo to takové štěstí, že jsem se nechal toho jednoho dne na začátku července přemluvit. Ano, přiznávám, tolik starání o děti jsem si neužil, za což určitě mohu děkovat rozdělení instruktorů k chatkám, ovšem něco by se stejně našlo. A kdyby nic, to tábořiště má takovou tu neopakovatelnou atmosféru, na kterou se mi málem podařilo zapomenout. A vtipné byly někdy i okamžiky volna. Třeba, když jsme uvažovali nad tím, kde vlastně je ten hydrant u jídelny, na který jsme jako děti denodenně naráželi a teď jsme ho nemohli za žádnou cenu najít. Jistě, nakonec byl odhalen a bylo pro něj vymyšleno pár dost vtipných přezdívek, jako třeba hydrouš (nebo to byl hydroušek?). A už jen tak mimochodem, lekníny se fakt nerolují, ptal jsem se jich na to. Ano, je to pro vás určitě nejsmutnější odhalení vůbec, jenže s tím já nic neudělám. Taková odrůda prostě není a asi ještě hodně dlouho nebude. Ptáte se, jestli pojedu příští rok? Pokud se tábor bude konat, a je jedno, na jak dlouho, tak určitě pojedu. Znova už tu chybu neudělám. Věřím, že vy taky ne. Takže, nejdéle tam na viděnou.
V kraji nerolujících se leknínů napsal…
