Tábor sice skončil, ale na cestu domů ještě vhodný čas rozhodně nenastal. Proč tomu tak bylo? Inu, já byl sice už týden pryč, ale zbytek rodiny se na dovolenou vydával až v sobotu.
Proto jsem z Brna odjížděl ne někam do Prahy, ale do Děčína. Cesta vlakem byla pokojná, jak většina takových cest, kde nemáte ani jeden přestup, bývá. Ano, při výstupu už bylo poměrně jasné, že se vlak jako že nepatrně přiblížil k německým hranicím (aspoň, že ti pomáhající lidé uměli anglicky), ale to bylo asi tak všechno, co se na téhle cestě lišilo, protože rozbít hlášení stanic vám můžou i jinde – ano, tady to fakt nebylo příjemné, jenže s tím asi moc neuděláte.
Po příjezdu do Děčína nebyl už problém najít Tomáše s Klárou a uložit kufr do auta. Ano, do Janova, kde jsme byli letos ubytovaní, jsme hned neodjeli, ještě jsme se stavili v Bille pro chleba a takové věci (ano, všechny Billy vypadají strašně podobně, nebojte), ale to moc času nezabralo, takže za pár chvil už jsme se blížili k dnešnímu cíli. Tím byla jedna z mnoha chat v Janově. Popravdě, nazývat ten dům chatou ho skoro ponižuje. Už když jste vešli na zahradu, zaujal vás pochopitelně bazén. Ne, nebyl nijak zvlášť velký (tak tři metry průměr a metr na výšku), ale bazén to stejně byl. Samozřejmě, v sedm večer do něj asi už nevlezete, takže jsme se vydali dovnitř. Tuhle cestu komplikovala série schodů na verandu, ale ty se zvládly, a už jsme se dostali do předsíně s nějakými těmi botníky a podobnými věcmi. Tam ale došlo pouze na hledání papučí, a už byl čas jít dál. Další místností byl, možná trochu překvapivě, obývák. Bylo v něm všechno, co v takovém obýváku očekáváte – televize, gauč, nějaká křesla, hromada elektroniky (routery a podobné věci) a dokonce i krb. Tenhle konkrétní obývák měl ale ještě jednu zvláštnost, barový pult se dvěma židlemi, ke kterému když jste se posadili, mohli jste nakukovat do kuchyně. K té z obýváku vedla chodba, ze které se rovněž dalo dostat do místnosti asi s úklidovými věcmi (asi proto, že byla zamčená), do koupelny a do jakési předsíně, nebo čeho, s oknem a tak, kudy se, pokud jste se otočili vpravo, dostali na záchod.
Pokud jste ale nechtěli v přízemí zůstávat, což jste tak nějak k večeru pomalu už nechtěli, protože jste se možná chtěli i vyspat, nezbylo než se vydat do patra. Ano, znamenalo to sice vyjít z chodby ke kuchyni a projít celým přízemím až ke schodům (naštěstí jen rovně), a pak se ještě nezabít na točitých schodech, když jste ovšem tohle všechno zvládli, nakonec jste se dostali do patra. Tam už to nebylo nijak zvlášť složité, potkaly vás dva pokoje. My byli v tom napravo. Co se ho týče, byl poměrně normální. Ano, měl jenom střešní okna a k tomu klimatizaci, to bylo ovšem tak nějak všechno, tedy až na ten počítač s ultra širokým monitorem, který byl tak asi jediná věc, kterou z něj Tomáš používal. Nastal ještě nepatrně problém s postelemi – prý, že Martin tu dvojpostel chce pro sebe, ale když jsme přenesli matraci s peřinou a polštářem z vedlejšího pokoje a dali to na gauč, docela se to vyřešilo.
Následovalo sice ještě pár vylomenin s klimatizací (když už ji v pokoji máte, musíte ji přece vyzkoušet, ale pak už přišel čas na večeři. Ta už nebyla táborová, takže se z ní stala obyčejná večeře, kterou potkáte leckde, ale stejně byla fajn. Po večeři se už nedělo nic tak převratného – povídalo se, řešily se kraviny, no, a nakonec se všichni vystřídali ve sprchovém koutě, který v koupelně nemohl chybět. Ani při večerní cestě ne úplně známým prostorem se už žádné zákeřnosti neobjevily, většina skleněných ozdob byla už uklizená, aby je nikdo už nerozbil (ano, jedna to štěstí bohužel neměla). Tak se tedy nakonec všichni dostali do postelí a samozřejmě i usnuli.
Nedělní ráno přišlo pomalu, ale neodvratitelně. Ve vedlejším pokoji už se taťka s Klárou probudili někdy před sedmou, ale v tom druhém to tak jednoduché nebylo. Tedy asi i bylo, jen to přišlo o takovou hodinu později. Při snídani se nedělo zas tak nic moc zvláštního – lidé si hledali sladkosti, někdo trochu koukal na televizi, a tak vůbec. Nakonec ovšem bylo všechno, co mělo být, snědeno a my se mohli vydat na první výlet.
Ten dnešní začal nasednutím do Tomášova auta, kterým nás zavezl celkem nedaleko Pravčické brány. Ano, samozřejmě, z parkoviště vidět nebyla, ale s tím se ani nepočítalo, přeci jen, když jdete na výlet, je trochu smutné, kdyby byl váš cíl hned na jeho začátku. Tak jsme se tedy vydali do lesa, a vůbec už jsme potom silnice a podobné hezké cesty neviděli. Za to jsme posléze uviděli dostatek skal. Ne, nijak velmi zásadně se svým pískovcovým stylem od těch v Českém ráji nelišily, jenomže co také chcete. Ze začátku vypadaly docela alespoň jako opuštěné skály, jenže jak jsme se tak nějak neodvolatelně počali blížit k Pravčické bráně, kvůli které jsme ten celý výlet vlastně podnikali, začaly se ty skály stávat trochu až moc civilizované, takže už prý nebylo divné, že jste zahlédli turnikety, další lidi a lidmi postavené baráčky a stánky se rovněž začaly docela objevovat. Samozřejmě, když už jsme došli tak daleko, museli jsme se podívat na každou vyhlídku, jenže koukání po vyhlídkách vám nezabere zas tak dlouho, takže jsme se nakonec vydali cestou, která nás nakonec zavedla zpátky k autu. Pochopitelně, když jdete po silnici, lehce se vám stane, že vám někdo uteče, takže najít Martina s Tomášem nebylo zas tak jednoduché, hlavně, když signál až na Vodafone byl hodně smutný. Ne, sice to nebyla ta absolutní skoro nula, co na chatě, ale aby fakt nešlo používat cokoliv jiného kromě volání a SMS, na to už to bylo zlé dost. Ale nakonec se to vyřešilo a mohli jsme se tedy vydat na oběd. V restauraci se sice nenašlo milion jídel, ale když jsou ty, co mají dobrá, ani vám to nevadí. Cestou jsme se ještě stavili v Hřensku a trochu jsme nakoupili. Pochopitelně, na nakupování Monsterů došlo rovněž, ale ne, nechcete je házet do řeky, i když to prý bylo omylem.
Poté, co jsme se z asi třináctikilometrového výšlapu vrátili, bylo ještě hezky, a tak jsme nakonec skončili v bazénu. Tam se dělo tak asi to, co by člověk čekal – cákalo se, potápělo se, a jelikož tam byla jakási nafukovací věc ve stylu lehátka, pochopitelně se musela využít. Jenže nakonec se slunce nad bazénem otočilo někam pryč, takže jsme z něj vylezli a po nějaké době jsme se dočkali příjezdu posledního dovolenkového účastníka, Jíti. To bylo asi v půl osmé. Když se stalo tohle, mohli jsme si konečně dát nějaké večerní chleby. Sice bylo původně v plánu uvítací grilování, na to však byly obědy až příliš velké. Tak se jen jedly chleby, koukalo se na Chalupáře, a vůbec se tak nějak bylo v obýváku.
Ovšem i to nakonec skončilo a po nějaké době jsme skončili v pokojích a postelích, Jíťa tedy na gauči v obýváku, ale bylo to její rozhodnutí. Ne, samozřejmě nemůžete v posteli hned usnout, protože musíte řešit spousty věcí, ale nakonec se vám to přeci jen podaří.
A za odměnu přijde pondělní poměrně slunečné ráno. To všechny nakonec donutilo k tomu, aby někdy kolem osmé vstali, sešli dolů a nasnídali se. Bylo to docela potřeba, protože jsme chtěli vyjíždět na výlet, a to nechcete dělat nějak zvlášť pozdě. Samozřejmě, plán, který počítal s odjezdem v devět samozřejmě nevyšel, ale o půl hodinu později jsme už vyjeli. Ne, nebylo to bez problémů, Klára s plavčicí při rozjezdech vypadaly prý docela strašidelně, ale zvládly to, a tak jsme se mohli vydat směrem do Německa.
Prvním problémem byl přejezd řeky, protože ty hezké cyklostezky byly samozřejmě na tom špatném břehu. V tom ale pomohl přívoz, který nás na druhou stranu převezl. Ne, dohodnout se s převozníkem na nějakých trikech jako třeba na slevách za ZTP/P moc nešlo, nikdo neuměl dost dobře německy, ale pro jednou vás to sice může nepatrně mrzet, ale to je asi tak všechno. Když už jsme překonali tohle, nebyla cesta už tak zákeřná, většinu bloudění jsme si už užili před tím.
Jestli si někdo myslel, že si jako že všimne, jak opustil Českou republiku, ukázalo se, že to opravdu nejde, ta silnice vypadala pořád stejně a nic se na ní nezměnilo, možná až tak na převládající jazyk lidí, které jsme potkávali.
První naše zastávka nás nakonec zavedla k jakýmsi prolézačkám a podobným věcem. Na mapách vypadaly, že by nemusely být jen pro děti, realita byla ovšem nepatrně odlišná, vypadali bychom tam ve výsledku asi hodně divně. Nezbylo tedy než pokračovat dál. Netrvalo to ani moc dlouho a naše skupina dorazila do městečka Königstein. Tam byl tak akorát čas na oběd. Ale samozřejmě, nemohlo to být tak jednoduché. Prvním problémem bylo, že v restauraci nebrali karty a my jsme pochopitelně tak nějak s něčím takovým počítali a eura jsme žádná neměli. Naštěstí se opodál vyskytoval bankomat, takže to vypadalo, že tenhle problém se vyřeší jednoduše. Ano, nakonec se z něj ty peníze vymámit podařilo, ale chtělo to tu správnou kreditku (ne, Klářina prý fungovat nebude, moje to naštěstí dala). Pochopitelně, v restauraci měli pouze jednojazyčný jídelníček, což představovalo další problém. Možná byste si mysleli, že to nějak dáte s překladačem, ale ten zrovna názvy jídel opravdu nedával. Měli jsme ovšem štěstí, jakousi náhodou zrovna v téhle restauraci pracovala Češka, a navíc zrovna dneska měla směnu, takže se objednání jídla nakonec povedlo. Zas o tolik rozdílné aspoň to, co jsem si objednal já nebylo, ale určité inovace by se našly. Rozhodně je zajímavý nápad do obalu řízku přidat hořčici. Byla tu ale věc, která by se mohla rozšířit klidně víc, krokety ve tvaru válců, který docela efektivně zaručoval, že vám nikam neutečou.
Oběd je sice obecně docela fajn věc, jenže se mu nakonec stane, že skončí. A tenhle nebyl výjimkou. Nastala tedy otázka, co dál? Původně jsme chtěli zajít na hrad tyčící se nad městem, stačilo se ovšem podívat na meteorologický radar, aby se ukázalo, že to není úplně nejlepší nápad, ke městu se blížila brutální bouřka. A tu samozřejmě nechcete potkat, takže jsme se vydali zpět. Převozem se nám už zpátky nechtělo, tak jsme přejeli blízký most a zdrhali. Jenomže to nestačilo. Sice jsme ještě neschytali nějak moc kapek, aby o tom vůbec mělo smysl mluvit, ale blesky jsme už viděli docela blízko, jeden všechny docela i vyděsil. Čirou náhodou jsme zrovna projížděli kolem stánku se zmrzlinou, který měl dostatečně velkou střechu, takže jsme tam zapadli, protože pršet (možná by tomu šlo říct i jinak, obyčejný déšť to nebyl) skutečně začalo. Ale abychom tam nevypadali tak blbě, museli jsme si samozřejmě zmrzlinu dát. České ceny se už těm německým docela blíží, ale pořád se vám může vyplatit zajet si dál, dostanete o dost větší porci. I když byla fakt hodně velká, nakonec jsme ji spořádali, a i déšť už někam odešel, takže jsme se mohli vydat dál.
Na téhle cestě už nás nic moc zvláštního nepotkalo. Ano, ten poslední kopec byl dost ošklivá věc, ale nemůžeme říct, že jsme o něm nevěděli, takže kolem čtyř už jsme dorazili do cíle. Mít schody, které musíte vylézt, než se vůbec dostanete k brance se ukázalo jako dost otravné, ano, jistě, byly tam ještě další na verandu, ale co chcete dělat, ty schody tam prostě jsou.
Když se to povedlo, na příjezd zbytku jsme museli chvíli čekat. Neznamenalo to bohužel, že jsme všechny předjeli, Tomáš s Martinem se stihli už kamsi podět, a nakonec se za řevu slova bocián, které potom používali asi tak na všechno a pořád, vrátili.
Samozřejmě, protože byl ještě čas, museli jsme využít bazén, když ho doma nemáme. Jenže jsme si ho zas tak dlouho neužívali, nakonec jsme si dali večeři (nějaké ty chleby a podobné věci) a začal klasický večer, kdy jsme řešili kam zítra, a co s tím vším časem.
Byl by vlastně nezajímavý a fádní, nebýt zavřených skleněných dveří, o které se taťka přizabil (neviděl je, to sklo bylo až moc průhledné a takoví ti nalepovací ptáci tam nebyli), ale ne, o tenhle typ rozptýlení skutečně nikdo z nás nestál. Tak jsme radši šli řešit do pokoje věci kolem Musescore (hlavně nadávání na nepatrné, ale asi právě proto příšerně otravné chyby), načež jsme po nějaké době prošli koupelnou a zmizeli jsme v postelích, kde jsme za nějakou dobu i usnuli.
Úterní ráno přišlo jako každé jiné ráno, které máte ještě docela rádi. Slunce zářilo a připomínalo nám, že skutečně nechceme zůstávat v chatě. Ne, to jsme v plánu samozřejmě neměli, takže po snídani jsme se kolem půl desáté vydali na pěší túru (cokoliv na kolech se nedalo stíhat, Tomáš musel před druhou odjíždět do Turnova).
Tak jsme se tedy vydali na rozhlednu, která se vyskytovala kdesi nad Janovem. Tu jsme úspěšně nalezli, a když už jsme byli pod ní, samozřejmě jsme na ni museli vylézt. Nezdálo se to, ale než jste se na ni dostali, těch 160 schodů jste překonat přeci jenom museli. A když se vám to podařilo a chtěli jste si vychutnat výhled do okolí, zjistili jste, že se pod vámi ta rozhledna kýve, což vás asi opravdu nepotěší, jenže s tím nemůžete moc udělat.
Nakonec jsme ale už nafotili všechno, co nafotit šlo, takže jsme se rozhodli sešplhat zas hezky zpátky na zem, načež jsme se vydali k Hájovnám takovou poměrně příjemnou lesní cestou. Nedaleko jsme potkali pochopitelně spoustu turistů, ale i docela nešťastně umístěný drát ohradníku, jakýsi génius ho obtočil kolem stromu, což opravdu nebývá dobrý nápad. O kousek dál jsme potkali pár koz, které si kolem hájoven v klidu pobíhaly a nechaly se rozptylovat. Nebyly ovšem zajímavé natolik, abychom u nich zůstávali o moc déle, prý, že dojít do Růžové je také docela fajn plán, takže jsme se na to vrhli. Tam jsme se ještě dostali, ale dál už to nešlo, ta nejzajímavější místa byla kvůli ne úplně ideálnímu stavů lesů zavřená, tudíž jsme se vydali na zpáteční cestu. Ne, tou stejnou jsme samozřejmě jít nemohli, to by bylo něco naprosto strašného, naštěstí to šlo vzít po silnici tak, abychom to dali jinudy.
Byl zrovna tak čas, abychom si zašli na oběd. První plán byl zajít do restaurace u Pupíka, jenže to se nesetkalo s úspěchem, do zavřených pizzerií se chodívá docela špatně, takže jsme skončili v Devítce, která byla nedaleko. Jistě, nešlo by to bez rozpadávání skupiny, jenomže to vás asi potká vždy a vyřešilo se to přeci jen docela rychle. Sice jsme to neplánovali, ale oběd byl fajn, a ani za foukající vítr jsme se rozhodně nezlobili.
Nakonec jsme ovšem už snědli všechno, co se jen dalo, takže jsme se vrátili na chatu, stejně to už bylo potřeba. Tomáš s taťkou celkem hned odjeli, protože věci na zahradě se samy nezařídí, no a té vakcíny se to týká rovněž.
My jsme místo toho koukali na přenos z letních olympijských her, odpočívali a dávali si kafe a podobné věci. Ale samozřejmě jen chvíli, kolem třetí jsme se já, Klára a Jitka vydali nejprve do Děčína. Prvním naším úkolem bylo koupit novou helmu, protože moje stará helma to jaksi vzdala v pondělí a rozpadla se. Naštěstí tahle věc dlouho netrvala, skončili jsme stejně s tím, že jsme vzali hned tu první, kterou jsem si vyzkoušel. Trochu zábavnější prý byl nákup balených vod, hlavně, když někoho napadlo použít samoobslužnou pokladnu. Bohužel, tu vodu jsme potřebovali, protože chata sice měla studnu, ve které bylo vody vždycky dost, ale pít vodu nám nikdo nedoporučoval, takže jsme to ani nezkoušeli. Nakonec se ovšem i tenhle nákup podařilo zrealizovat a mohli jsme se tím pádem vydat směrem do Tisovských stěn. Naštěstí pro všechny, které už pískovcové skály nudí, tyhle pískovcové nebyly. Ano, hromady všelijakých schodů, průchodů mezi skalami (aspoň, že ty tam byly) jsme si užili dostatečně, a ani vyhlídky nebyly něco, čeho bychom se nedočkali. A jistě, ulítlé fotky nesměly chybět.
Ale po necelých pěti kilometrech a asi hodině proplétání jsme Jitčinu oblíbenou trasu už zkrátka prošli a nechali se zklamat stánkem s pohledy, takže jsme došli k autu, což vyžadovalo krátkou jízdu po silnici a vydali jsme se ke Kačáku, o kterém Jitka mluvila více méně celou dobu. Byl to docela fajn rybník, bohužel už ale bylo málo času na to, abychom si v něm zaplavali, přeci jenom, když plánujete grilovačku a je půl sedmé, jste rádi, že si v něm smočíte nohy. Ale jiných, kteří tenhle problém neměli tam bylo plno. Dál nás cesta zavedla k Jitčiným známým. Být tam o hodinu dřív, tak je nezastihne, z dovolené se vrátili fakt docela přesně, takhle je však mohla v klidu pozdravit, a vůbec si to velice užila.
Pak, když už nebylo koho zdravit a nebyla ani žádná místa, která jsme museli nutně navštívit, skončili jsme v Lidlu, kde se nakupovala spousta masa na grilování. Poté nastal trochu problém, když jsme se chtěli vymotat z Děčína a mysleli jsme si, že navigaci nikdo nepotřebuje (ano, několikrát jsme projížděli parkoviště u obchoďáku a vůbec všelijak bloudili), nakonec se to však povedlo a my asi v půl deváté dorazili. O asi dvacet minut později dorazil i zbytek, Tomáše auto naštěstí na holičkách nenechalo.
Začátek grilování nepatrně oddálilo maso, které se ještě muselo naložit. Ne, podle všech představ to nešlo, to se jaksi nestíhalo, ale stihlo se to dost na to, aby bylo fajn. A když máte k dispozici plynový gril, dokonce to všechno i stihnete. Jakmile se ogrilovalo maso, přišly na řadu další věci, třeba sýry, a když už nebylo co grilovat, stejně jsme zůstali u stolků, které se nacházely nalevo od verandy a povídali si, nakonec došlo i na ukulele a melodiku. Docela se to protáhlo, ale někdy kolem půl jedné už jsme měli za sebou všechno to, co se večer prostě dělává, takže už nic nebránilo, abychom zapadli do postelí.
Další den nás sice přivítal zamračeně, ale na déšť zatím nedošlo. Ráno se všechno dělo docela jako obvykle, snídaně, a tak vůbec, jen kolem desáté se to začalo nepatrně lišit. Místo toho, abychom se šli procházet, vydali jsme se na autobusovou zastávku. Jistě, i to se dá počítat jako procházka, ale nebyl to její hlavní účel, tím bylo opravdu jen to, abychom se kolem půl jedenácté nasáčkovali do autobusu a vyrazili do Děčína. Na cestě autobusem nic moc zajímavého opravdu nebylo, autobusy všude vypadají stejně, a i pro tenhle platí, že se v něm dobře třeba dělají věci na mobilu.
Děčín ovšem opět zradil, tentokrát trochu matoucím značením autobusových nádraží, takže po příjezdu na to naše se ukázalo, že je asi tři kiláky od bazénu, což v úplně neznámém městě není už tak úžasné. Ano, městská doprava existovala, jenže ta zas jela mnohem delší dobu, než by to dělala normálně, pro změnu kvůli rozkopanému městu. Proto asi nikoho neudiví, že k testovacímu místu jsme dorazili, když už měli zavřeno (ne, ten certifikát jsem ještě tou dobou neměl). Sice ano, vyřešily to testy koupené v obchoďáku, ale otravné to přeci jen bylo, hlavně, když ho musíte dělat nadvakrát. Martin s Tomášem to pochopitelně stihli, když jedete autem, stíháte to trochu líp, a dokonce ještě stihnete v Datartu okukovat nové repráčky. Ale nakonec měli všichni všechno, takže jsme se do bazénu přeci jen dostali před jednou.
Nebyli bychom to ale my, abychom si neužili nepatrný chaos už při vstupu do šatny. Ano, prý jsme mohli do nějaké pro invalidy, ale prý vypadala až moc invalidně, nebo co, zkrátka jsme do ní nešli a radši jsme zamířili do těch normálních. Ani ty nemohly vypadat úplně nepřekvapivě. Někdo zjevně už rozjel projekt nahrazení zámků u skříněk za ty moderní na čipy, ale ještě ho nedokončil, takže se vám ještě mohlo stát, že potkáte takovou tu skříňku, kam musíte hodit desetikorunu, kterou jsme samozřejmě neměli. Když se to zjistilo, nezbylo než využít těch s čipem. Z hlediska přístupnosti byly docela použitelné, pípaly asi ve všech případech, kdy by se vám to hodilo, jen čip byl na toboganech nepatrně otravný, ne, že by byl na pásku ve stylu hodinek, to by asi bylo příliš jednoduché, skončil na jakési věci, která se navlékla na ruku a ano, vypadal navíc jako ten obědový ze základky.
Nakonec jsme ovšem do skříněk všechno dostali, takže jsme mohli projít sprchami a v bazénu někam odložit ručníky. Potom už nic nebránilo tomu, abychom si začali bazénu užívat do sytosti. Bylo tam toho k vidění docela hodně. Mohli jste si vybrat ze dvou toboganů (byl tam sice i třetí, jenže na ten mohly jen malé děti, navíc ještě na takových těch gumových kruzích), pak jste si mohli užít nespočetně všelijak bublající vody a dala se tam najít i divoká řeka. Uznávám, zrovna ta byla docela smutná, protože do divokosti měla poměrně daleko, ale asi nemůžete chtít vždycky všechno. Ve vnitřních prostorách se nalézal i pětadvaceti metrový plavecký bazén, jenže do toho se nikomu moc nechtělo, bylo tam až moc lidí.
Protože při všech těch vodních vylomeninách vám nakonec vždycky vyhládne, sešli jsme se krátce po druhé u bufetu, abychom si dali nějaké to jídlo. Ne, nemůžete čekat nějaké převratné a úžasné věci, na zahnání hladu ale ty langoše a podobné legrace stačily. Ani tohle se, asi celkem nepřekvapivě, neobešlo bez komplikací, tentokrát při placení, kdy prý vážně nešlo objednávku zaplatit částečně z peněz daných na čip a zbytek doplatit kartou. Nějak jsme to ale dohodli a mohli jsme zmizet zas někam do vody. Tentokrát jsme se vydali ven, kde toho ještě bylo neviděno docela dost. Byly tam další dva plavecké bazény, jeden z nich byl dokonce padesátimetrový. Není zas tak překvapující, že se musel nutně vyzkoušet. Asi šest bazénů jsem si v něm dal, jenže pak mě to už nějak omrzelo, přeci jen jsme sem nepřišli nějak moc trénovat. Nic moc dalšího, co by ale stálo za návštěvu už venku nebylo. Ano, byly tam další bublající věci a nějaké skluzavky pro děti, to bylo ale asi tak všechno, teda až na pískoviště a bazén na vodní pólo. Někdy kolem půl čtvrté začalo pršet. Ne, ani v bazénu to není věc, která se vám jako že zamlouvá, takže jsme byli nuceni odejít dovnitř, kde jsme se ještě chvíli brouzdali, načež jsme se někdy kolem čtvrté sešli s kluky, které jsme do té doby kromě bufetu moc nevídali a začali jsme odcházet. Nebylo to nic moc složitého, stačilo projít sprchou, využít ručník a převléknout se. Docela hezky byl řešen odchod, pípli jste čipem a zahodili ho do blízkého otvoru, načež jste prošli turniketem.
Jakmile jsme se dostali ven, vydali jsme se na nákup do Kauflandu. Jak to tak s nákupy bývá, bylo v plánu koupit jen pár věcí, což moc nevyšlo, ale když máte auto, plný vozík vás moc nevystraší a v zásadě to není nic tak strašného. Martin a Tomáš tedy s nákupem odjeli a my jsme šli čekat na autobus. Ne, déšť úplně nepřestal, takže čekání nebylo nějak zvlášť veselé, ale nakonec autobus po nějakém tom zpoždění, které souviselo s nějakou havárkou (souvislost s vyhlašovaným poplachem pro hasiče, který jsme slyšeli krátce před tím?) dorazil a my do něj pochopitelně nastoupili.
V Janově jsme se už z kopce plížit po svých nemuseli, Tom pro nás na zastávku dojel, což se v dešti docela hodilo. Večer už se nedělo nic tak světoborného, jedla se večeře, koukalo se na zprávy z olympiády a bylo v plánu řešení počítačových kravin, ale z toho nic nebylo, nebyla na to ta správná nálada. A tak jsme se nakonec vydali do říše snů.
Z té jsme se ve čtvrtek ráno pochopitelně probudili, protože jsme chtěli na kola, když už bylo hezky. Po snídani jsme také po deváté vyjeli, jenže hned v kopci se u kola, na kterém jsem s taťkou jel rozbila přehazovačka, a to dost brutálním způsobem, takže velká v zásadě přehazovat nešla a skončila na trojce. Už jenom donutit to kolo, aby fungovalo nebylo úplně na chvilku, takže i tohle byl celkem úspěch. Jezdit se na tom dalo i s tímhle hendikepem docela dobře, takže na plánu vydat se směrem na Růžovou se nic nezměnilo. Ani na objížďce Růžového vrchu ne, i když na ten jsme nevylézali, ne, že by to bylo v plánu. Někde tam se asfaltová cesta změnila v něco lesního. Sice ta lesní cesta vedla krásným údolím, a dokonce kolem jednoho tábořiště plného táborníků (nejzajímavější zážitek cesty?), ale to Kláru s plavčicí stejně moc nenadchlo. Navíc se někde cestou rozbilo i Martinovo kolo (ti zas na tu trojku po dočasné opravě nemohli), a navíc se nám málem povedlo ještě píchnout duši, ale to se naštěstí nestalo, u Vysoké lípy se to ještě povedlo zachránit. Chtěli jsme si tam dát zrovna oběd, jenže, když vám v hospodě nevaří, moc to nepůjde. Pití jsme si tam ale dali. Navíc jsme tam našli opuštěného závodního holuba, prý, že už tam je týden a ještě neodletěl. Zatím jsme pro něj nemohli vůbec nic udělat, takže jsme se vydali opět na Mezní louku. Ne jenom proto, že tam měli symetrickou optiku, toho jsme čirou náhodou ani nijak zvlášť nevyužili, ale když oni tam tak dobře vaří a Černou Barboru prý chtěli asi tak všichni, co vůbec pivo pili.
Poté už jsme jen zajeli do Hřenska, kde jsme nakoupili nějaké krmení pro holuba, a když jsme se konečně dostali do chaty (ne, s rozbitým kolem jsme ten celý kopec před Janovem nevyšlapali), Tomáš s Klárou vyrazili pro holuba. Ti, co zůstali v chatě se až na taťku odebrali do bazénu, kde začali s kravinami, velmi v nich pomáhal i včera zakoupený aspoň půlmetrový nafukovací míč.
Nakonec se ovšem zachránci holubů vrátili a ano, přivezli ho. Nejdřív jedl, pak v přepravce chodil dokolečka, a vůbec dělal vtipné věci. Protože už ale bylo ne úplně slunně, nakonec jsme se vydali dovnitř (dobře, až po tom, co Jíťa chvíli holičovala) a chvíli seděli u notebooků a dělali kdo ví vlastně co, načež jsme někdy kolem deváté začali shánět večeři. To se povedlo a sledování tenisu, který dokonce dopadl dobře, to jídlo docela zpříjemnilo. Potom jsme se opět na chvíli vrátili nahoru, ale tak v jedenáct už jsme začali chodit do sprchy, načež jsme opět usnuli.
A tak přišel poslední den. Všichni se probouzeli ne úplně ochotně, takže jsme se v obýváku sešli tak v půl deváté. Snídani přerušilo vypouštění holuba, ne, že by se mu jako že nejdřív nějak extra chtělo, ale nakonec odletěl a my mohli dosnídat. Ne, ven se už zas hned jít nemohlo, když už jsme to kajakářské finále rozkoukali, muselo se dokoukat, a navíc jsme ještě mohli slavit zisk medaile. A ani zbytek vítězů nedopadl vůbec nezajímavě. Nakonec jsme se ovšem z chaty dostali a vydali se do Hřenska (ano, konečně jsme mohli jít z kopce). Tam jsme ovšem nezůstali, podél řeky Kamenice jsme se vydali k Edmundově soutěsce. Cesta byla taková, jaká se dá kolem řeky před soutěskami čekat, nějaké ty zanedbatelné kopečky a čím dál víc skal. Nakonec jsme došli až k vodopádu, který byl minimálně dostatečně nápadný. Dál už se po souši ale dostat nedalo. Nezbylo, než si počkat na loď a nechat se svézt. První pokus o nalodění sice nevyšel, lidí bylo prostě moc, pak už se to ovšem povedlo. Přívozník se snažil, aby byla plavba co možná nejzajímavější. Popisoval okolní skály, používal k tomu asi tak všechny jazyky, co znal (němčina, ruština, a tak nemohli chybět, i když ne, doslovně to nepřekládal, i když, o to mu nejspíš ani nešlo), dokonce došlo i k tomu, že hrál na foukací harmoniku hudbu z Vinnetoua (i když, jeho kolega taky). Bohužel, nakonec tato velmi zábavná a poučná cesta skončila a my se počali drápat do kopce nad řekou. Docela by to i šlo, nebýt podle vyčnívajícího kmenu, o který se Martin nepěkně přizabil.
A kde jsme mohli skončit oběd než na Mezní louce, že? Pak jsme už jen došli na chatu a počali s kravinami v bazénu, někoho dokonce napadlo pouštět hudbu, aby to asi bylo zajímavější, nebo co.
Někdy kolem čtvrté nás od toho ale rozptýlila Jitka, která odjížděla už tenhle den, takže jsme se pochopitelně museli rozloučit. Pak už jsme do bazénu nešli, skončili jsme zas v počítačovém doupěti, kde jsme vydrželi tak do osmi, kdy se začalo s dalším grilováním. Masa a masových tyčinek bylo sice hodně, takže vydrželo docela dlouho, ale kolem jedenácté už pobývání venku všechny tak nějak omrzelo, takže jsme se vydali směrem k postelím, tedy po nezbytných večerních návštěvách. Samozřejmě, že se v nich ještě povídalo, jenomže to vám nikdy nevydrží věčně.
A tak jsme se tedy po nějakých těch snech probudili do sobotního rána. To začalo už kolem osmé být plné dobalování, snídaně z toho, co zbylo, se děla tak nějak skoro mimochodem. Balení sice vypadalo hodně chaoticky, ale nakonec se stihlo v pořádku, takže když kolem půl desáté přijela dodávka, nezbylo, než všechny batohy a kufry naložit, a ano, na kola jsme samozřejmě nezapomněli.
Potom už nezbylo nic jiného než počkat na ubytovatele, abychom předali chatu. Naštěstí to nebyl problém, všechno probíhalo v klidu, takže jsme kolem 9:45 mohli nasednout do Tomášova auta a vyrazit do Turnova, pro mě po tak dlouhé době. Pár zatáček se projelo nepatrně strašidelně, nic se však nestalo, takže jsme před dvanáctou už úspěšně dorazili domů. Ano, tam ještě byly nějaké ty obědy u Supa, protože když se vrátíte z dovolené, tak asi fakt ještě vařit nechcete, ale to bylo asi tak všechno.
A tak skončila i druhá rodinná dovolená. Většina lidí s ní byla spokojená, což je jedině dobře, přeci jenom, další bude vážně až za rok, takže na ni rozhodně chcete vzpomínat v dobrém. A kam, že se pojede příště? No, to bychom taky rádi věděli…
