O kouzelnících a tom, že i oni jsou jen lidé

Pokud čekáte odhalení velkolepých kouzelnických triků, tajemství vesmíru a tak vůbec, pak jste tu bohužel špatně. Ale pokud jste si nějak vyvodili, že by to mohlo souviset s táborem ve Veverské Bítýšce, pak se nemýlíte. Ten byl letos magický tak akorát, takže víc než jiné roky, za což pochopitelně do velké míry mohlo jeho téma, a to, že na Harryho Pottera zatím lidstvo jaksi nezapomnělo, a na jeho příhody rovněž ne.

Ale, jak to tak už bývá, všechna dobrodružství, a to včetně tohohle, začínají nenápadně a v skrytu, pomalounku, a hlavně nenápadně. Tohle započalo obyčejnou jízdou vlakem. No dobře, ze začátku vypadalo, že bude obyčejná a bude spočívat pouze v sezení ve vagonu na místě, na které jsem byl doveden, pak nějakém tom koupení si lístku z Českých Budějovic do Brna, to nástupní místo je samozřejmě kvůli rodinné dovolené, která končila tu samou sobotu, a pak už jen v čekání, než se tam vlak dokodrcá. Ano, tohle všechno se skutečně stalo, což asi nikoho nepřekvapí. Ale vesmír pořád ještě umí vymyslet něco, na co byste vážně nepřišli.

V tomhle konkrétním případě to byla skupina lidí, která samozřejmě jela rovněž vlakem, to není to zajímavé, zajímavé je, že jakousi čirou náhodou také jeli na tábor, no, a aby to jako že bylo ještě vtipnější, nějak se s námi shodli na tématu, no dobře, jen na hrubém obrysu potterovských reálií, my to jako LARP opravdu neplánovali (ne, že by to nebylo asi zajímavé, jen jsme na to trochu neměli děti a možná ani vedoucí by nebyli dostatečně nadšení).

Ale ať byla cesta vlakem zajímavá, jak chtěla, nakonec se vlak do Brna dostal, i když jistě, že zpoždění nějaké měl, to by asi ani nebylo to pravé cestování vlakem.

To ovšem znamenalo, že stihnout první možnost, jak se dostat na tábořiště už prostě nešlo, tenhle taxík rozhodně tak dlouho čekat nemohl. Ano, všimli jste si správně, hráli jsme si ještě s pár instruktory, konkrétně Verčou a Evčou na velké šéfy a do tábořiště si objednali taxík. Naštěstí, lidi se téhle myšlenky docela chytli, takže ten, ve kterém jela Eva, ten měl z Brna mizet až ve tři, a to se ještě stihnout dalo.

Ano, na to jste samozřejmě museli z nádraží dorazit na šalinu, ale to zas není tak strašná věc, aby se to nějak rozumně nezvládlo. Jen bohužel prostě skoro půl hodiny k tomu přístavišti jede, a s tím neuděláte vůbec nic. Dopadlo to ale dobře, stejně se druhý vůz nějak zdržel, takže, i když hrozilo, že ujede i ten, zrovna na to naštěstí nedošlo, což bylo dobře.

Co ale už tak skvělé nebylo, bylo počasí. Slunce se podělo kamsi za mraky, jako vůbec velmi rádo tenhle týden, a navíc ten mrak vypadal dost děsivě. A také, že měl proč. Jen jsme s Olgou a Evou vlezli do taxíku, rozpršelo se, a to jako, že pořádně. Ale v té chvíli už nám to naštěstí bylo jedno, my byli pod střechou.

Další problém samozřejmě nastal s navigací a tím, kam to vlastně chceme. Jistě, taxikář zrovna na tomhle tábořišti v životě nebyl, takže potřeboval cíl vysvětlit navigaci. To nebylo sice tak úplně přímočaré, asi se mu magicky schovávalo, ale nakonec se to s Olžinou pomocí podařilo a mohli jsme vyrazit. Sice to nešlo tak rychle, jak by asi mohlo, kdyby bylo nějak normálně, ale až na cestu k tábořišti jsme se dostali. A dostali bychom se i dál, nebýt prvního taxíku, který už pocestné vyložil a vracel se do civilizace. Samozřejmě, na tak úzké cestě, jako je ta do tábořiště, se dvě auta mnohdy vyhýbají těžko, až vůbec, takže jedno musí ustoupit. A prý, že kolega našeho taxikáře to nebude, takže následovala chvíle couvání a vůbec napětí, jak to dopadne. Nakonec se však dostal na dost širokou část cesty, že druhé auto mohlo projet, a pak už to bylo, možná až na myšlenky směřující k jeho spolupracovníkovi, celkem snadné. Dokonce i déšť se trochu uklidnil a hlavní brána byla také otevřená, takže nám zastavil skoro až u skladu.

Samozřejmě, po příjezdu přišlo placení. To, že dispečer nahlásil úplně jinou cenu, než ke které dospěl řidič tu rozebírat nebudu, prostě se to stalo. Pak už ale byly vytaženy všechny batohy z kufru, a my se šli hodně rychle schovat na verandu u štábu, jak jinak než před deštěm. Nakonec ovšem pršet přestalo, takže jsme se vydali do chatky číslo šest, kde měli letos být téměř všichni instruktoři, tedy Eva, Denisa, Zuzka, Markéta, Verča, no a poměrně netradičně i já.

Rozmístit se na palandy zas takový problém nebyl, i když, ano, hodilo by se, aby se nám Markéta pochlubila, že je naproti dveřím nahoře, takhle jsme to museli zjistit až ve chvíli, kdy jsem o té posteli taky uvažoval a našel tam spacák, ale co, ta levá dolní je taky fajn.

Poté jsme samozřejmě očekávali množství nejrůznějších úkolů. Jenže, až na kontrolu toho, že natažené provázky dávají smysl a jsou tak, jak mají být, se moc nedělo. Ale na druhou stranu, aspoň bylo dost času ukázat Zuzce tábořiště.

Od loňského roku se v zásadě nezměnilo. Možná bylo směrem k záchodům ještě kratší, ale opravdu jsem to neměřil, schod od jídelny směrem ke korýtkům se pochopitelně zas zvětšil, ale nebyly tu jen tyhle negativní věci. Těžko říct vlastně proč, ale u chatek a jídelny se objevily hasicí přístroje. Naštěstí, klasická školní neplecha s nimi nikoho nenapadla, a většinou byly dost nenápadné, takže se o ně dokonce ani nikdo nezabil.

Nejvíc času nejspíš zabrala příprava výzdoby probíhající v jídelně. Ale i ta nakonec byla někdy před osmou přerušena, když jsme se vydali na večeři. Byla to podivná večeře. V jídelně sice bylo mnohem míň lidí než normálně, ale na hlasitosti prostředí se to zas až tak moc neprojevilo. Po večeři (takovou byste si před dětmi fakt dovolit nemohli) se ještě chvíli zdobilo, ale hlavně se povídalo o všem a se všemi. Nakonec jsme se rozhodli, že papírování necháme na zítřek, takže volná zábava pokračovala.

Ale nakonec, ani nebylo tak moc pozdě, jsme se odebrali do chatky. Tam se samozřejmě chvíli povídalo také, ale tam už jsme pomaličku skončili v říši snů.

Jenže v té jsme moc dlouho zůstat nemohli. Tedy dobře, mohli, dokonce do devíti, kdy byl oficiální budíček, ale zůstat spát tak dlouho zrovna v těch chatkách, které toho tolik pamatují, to prostě nejde. Sice ano, déšť nám naznačoval, že bychom třeba tak moc rychle ven nemuseli, ale ani jemu to moc nešlo, takže tak v půl deváté už jsme byli na snídani plné lívanců. Ano, je pravda, že v jídelně bylo mnohem míň lidí než při jiných snídaních, ale zas tak to na hluku v ní znát nebylo, takže od večeře nic nového. Ano, lidem se z jídelny zas tak nechtělo, ale do skladu tvořit přece jen šli. A i na nás ještě jedna práce čekala, a to napsat seznamy dětí na chatky. Sehnat Pichtův psací problém nebyl, a nějaké papíry taky ne, takže jsme se do toho celkem brzy dali. Vidící ani potřeba nebyli, naštěstí, nečekané změny v tabulce účastníků se naštěstí neodehrály, tedy až na jednu účastnici, která neměla dorazit. A když to píšete ve dvou, tak vám to jde i docela rychle. Ano, pak musíte ještě ty papíry vzít a za laminovat, ale i to se zvládlo docela rychle.

Samozřejmě, to, že ty papíry máte, je sice fajn, jen s nimi ještě někdo musí obejít tábořiště a přidělat je na chatky, na které patří. A když je přiděláte na stejná místa, lidé vám za to určitě poděkují. Ano, všude to nejde, třeba na pětku, ale co, tam ten papír stejně moc lidí neokukovalo.

Někdy kolem času, kdy jsme přidělávaly ty seznamy, byl uvařen oběd. Ano, nakonec jsme se na něj vydali, ale bez dodělané práce jsme to nechat nechtěli. Ale nakonec jsme se na ten oběd, který byl výjimečně někdy kolem jedné, dostali. Nebylo na něm zas tak moc zvláštního, jen fronty byly celkem normální, a poklidné, ale jinak to bylo to samé, jako vždycky – polévku vám někdo radši nalil, a k okýnku pro druhé jídlo jste si pak hezky zašli. Ne, už se opravdu nestávalo, že by vám po polévce zůstal talíř, to jsme pravděpodobně nechali kdesi u minulého kuchaře. Ale to, že jídlo stálo opravdu za to, to se naštěstí nezměnilo.

Pak, když už jsme snědli úplně všechno, co reálně šlo vůbec sníst, už nebylo zas tak moc času do doby, kdy začnou přijíždět žáci táborové bradavické školy. Proto bylo potřeba umístit poslední výzdobu, třeba jakousi věc s krepovým papírem na hlavní bránu, no a pomalu byl i čas na to, abychom se všichni začali oblékat do kostýmů. Toto oblékání samozřejmě zas tak moc dlouho netrvalo, takže se stihlo poměrně poklidně, rozhodně před třetí hodinou odpolední.

Ano, jako už každoročně, Martin Holeňa dorazil o něco dříve, takže pár účastníků – tentokrát Damián a David, si užilo poměrně prázdné tábořiště, ale už se všemi vodícími provázky, a vůbec vším, co v něm mělo být, včetně tematické hudby. Ale pozvolna, a nejdřív docela nepozorovaně, začali přijíždět i další účastníci. Tak nakonec do chatky číslo jedna dorazili velcí kluci, trojku zabrala další klučičí skupina, stejný osud nakonec potkal i pětku, když se do ní nastěhovali Damián, Samuel, malý Ondra, Dominik, Adámek a Braňo. No, a sedmičku, devítku a desítku nakonec naplnily skupinky holek. Ano, vychází to až moc hezky, a je pravda, že původně měla být jednička se sedmičkou prohozená, ale že se stalo zrovna tohle, to asi opravdu nikomu nevadilo.

Naštěstí, při příjezdu zdravuška žádné problémy nezjistila, takže odmítat účastníky potřeba nebylo. Ano, samozřejmě, když vylezete z rozpáleného auta, měřit teplotu na čele je poněkud naivní a dostanete všechno, jen ne reálný stav, ale to nevadilo, stejně by se problémy projevily i nápadněji než jen teplotou, a všichni kontrolou a předáním papírů tedy úspěšně prošli.

Jakmile se ovšem každý ubytoval, bylo na čase, aby si nováčci prošli tábořiště. Ano, také jsem ho chtěl s Dominikem zopakovat, ale zrovna v tu dobu bylo u jídelny tolik lidí, že to tak nějak postrádalo smysl, a nikdo další z chatky reálně opakování tras nepotřeboval. Buď viděli až moc dobře na to, aby tahle činnost měla smysl, no a nebo vám dítě odpustí, že se k seznamování s táborovými novinkami dostanete až později, protože to je pořád lepší, než se nechat zašlápnout lidmi, kterých bylo před jídelnou prostě moc. To ale znamenalo, že pro instruktory zas nebylo až tak moc práce, jak by se mohlo zdát. Ano, ukazovali se v kostýmech jako všichni, pomáhali u chatek, jak jen mohli, ale stejně si mysleli, že to je málo.

Ale jedna věc se nezměnila, čas plynul tak nějak velmi podivně, takže až moc rychle. Takže jsme se ani zas tak nenadáli, a už tu byla půl sedmá, a už se svolávala večeře. A na ni se pochopitelně všichni rádi přesunuli. Tím pádem v jídelně zavládl již velmi dobře známý chaos povídajících si lidí, cinkajícího nádobí, a vůbec všeho, co k večeři patří.

To všechno ovšem muselo nakonec ustoupit úklidu jídelny, a také táboráku. Dobře, táboráku by to ustoupilo jen v případě trochu normálního počasí, ale to jsme jaksi neměli. A protože plýtvat magií na záchranu počasí se nikomu nechtělo, všichni se pak zas sešli v jídelně. A začali zpívat a hrát. A to jako, že opravdu hodně, přece jen, nástrojů měli dost a dost – několik kytar, pár lidí mělo ukulele, Karel samozřejmě měl svoji harmoniku, no a na flétnu také došlo. Hrálo se kde co – věci od Krila, Asonance, Nohavici, a kdo ví, co všechno dalšího. Ale ti, kteří čekali cokoliv dalšího, ti měli smůlu. Samozřejmě, na žádná táborová světla dojít nemohlo, to prostě v jídelně neuděláte. Ale nedošlo ani na jakékoliv představovací kolečko, nebo vlastně cokoliv, těžko říct, proč se tak programoví vedoucí rozhodli, ale prostě to tak bylo, a nikdo s tím pochopitelně nesvedl.

Ale každá věc jednou skončí, takže kolem deváté hodiny došlo i na naše hraní pod střechou naší milované jídelny. Asi bylo potřeba už jít spát, nebo něco na ten způsob. Tak se tedy vytvořil už na hřišti (ano, samozřejmě, déšť vydržel pouze tak dlouho, aby táborový program sabotoval, ale nechtěl být ještě tak zákeřný, aby znemožnil i tohle) klasický večerkový kruh (fajn, spíš ovál). Nevznikl samozřejmě jen tak, muselo se v něm udát ještě pár věcí. První bylo určení služby. Sedmička sice službu možná nechtěla, ale ne, že by měla moc na výběr. Pak už jen stačilo vymyslet věc, kterou mají udělat účastníci při ranním vstupu do jídelny, no a pak už jsme mohli zazpívat tu tajuplnou, a kdo ví, odkud pocházející, ale už tak dobře známou, večerní píseň. Ne, všichni ji sice neznali, nováčků bylo přece jen dost, ale těch, kteří ji už zpívali nesčetněkrát bylo dost na to, aby tenhle fakt nebyl skoro vůbec znát.

A samozřejmě, to, co následovalo, se dá nazvat už jen chaosem večerní doby, jinak to opravdu nejde. Ale protože ve většině chaotických systémů bývá skrytý řád, byl i v tomhle. Sice vypadal jako houfy dětí pobíhajících do chatek, hledajících své zubní kartáčky, a pak zas pobíhajících ke korýtkům, no a pak ještě za tábořiště na toaletu, ale druhý houf vedoucích a instruktorů do toho vnášel dostatečný řád na to, aby se ta celá věc nějak zvládla, a nakonec všichni skončili připravení na večer.

Ale samozřejmě, ještě to nebylo všechno. Je pravda, že lidi v chatkách jsou sice fajn, ale pokud nejsou převlečení do pyžam, je vám to celkem k ničemu. Ale nakonec se je povedlo najít, a v pětce nakonec došlo i na nějakou tu pohádku,.

Ano, ani tohle samozřejmě úplně nestačilo. Dětem už ano, ale ještě tu byli vedoucí s instruktory. A ti se samozřejmě museli dozvědět, co se bude dělat v pondělí, a vůbec se muselo dodělat všechno papírování.

Takže se dokonce poměrně v klidu krátce po desáté sešli a začali s tím. Nejdřív se samozřejmě muselo vyřešit, jestli už se neobjevily nějaké změny v chatkách, ale moc tohohle typu opravdu nebylo. Pochopitelně, na pondělí došlo rovněž, k probrání toho bylo dost a dost. Ale nakonec už každý věděl, co má dělat, takže se začalo už jen papírovat, To naštěstí nevadilo těm, kteří si chtěli povídat a řešit další věci, takže nakonec se i ty Harry Potterovské sladkosti v jídelně octly, a ano, jistě, musely se i trošku vyzkoušet, aspoň ty Bertíkovy fazolky rozhodně.

Nakonec ale tohle všechno bylo hotové, a někdo už dostal i ten nápad, že by se vyspal, takže jsme se pomalu se zbytkem instruktorů vytratili a přesunuli se přes záchod nakonec do chatky. Ne, tam se samozřejmě okamžitě spát nešlo, to by byla škoda a plýtvání časem k tomu, ale nakonec jsme někdy během toho rozebírání úplně všeho stejně usnuli.

A probudili se do krásného slunečného pondělního rána. My se z chatky vyhrabali někdy před čtvrt na osm, takže jsme stihli všechny ty věci, které se ráno prostě stihnout musí, a to ještě před tím, než sedmička začala budit. Budíček sice ne úplně nápaditě, ale přeci jen zvládla, takže krátce po půl osmé nastal chaos, který se velmi podobal tomu večernímu. Ani jeho cíle nebyly tak rozdílné, jen v opačném pořadí, nejdříve jste chtěli účastníky dostat z postele, což někdy opravdu byl netriviální problém (viď, Same), pak by asi bylo fajn, aby po táboře nepobíhali v pyžamech, no a když se pak umyjí a zajdou na ono místo, kam každý musí, i to je prostě fajn. A ano, tohle všechno se nakonec i podařilo. Takže nebránilo, aby se před osmou dozvěděli, že ani rozcvičce na hřišti neuniknou. Ne, nějaké zvlášť velké nadšení to opravdu nevyvolalo, ale nakonec se na ni všichni pomalinku dostavili.

Ne, nedočkali se něčeho úplně neznámého, spíš toho, co tak nějak čekali – kroucení hlavou, protahování rukou a nohou, nějakého toho běhu na místě, a samozřejmě dřepů, ty chybět nemohly.

Ale nakonec se cvičící dočkali dokonce i toho, že jim bylo dovoleno, aby se přesunuli do jídelny. Samozřejmě, úplně obyčejně tam vejít nemohli. Pochopitelně, při takovém počtu lidí to ani nejde, prostě se najednou těmi dveřmi jednoduše dovnitř všichni nedostanou, ale on to ještě zdržoval pamatovák, který také udělat museli. Ale ano, to už bylo všechno.

Snídaně byla přesně taková, jakou byste ji na táboře čekali – stoly s tácy, ze kterých snídaně někam magicky mizela, a várnice s nějakým tím čajem. A ano, také tam byl chaos a spousta povídajících si lidí, ty chybět pochopitelně nemohli.

Jenže lidí tam buď bylo moc, nebo zas jídla málo, takže to zanedlouho stejně skončilo tak, že snídaně už nebyla, tedy dobře, pití ano, ale jídlo už nikdy nikdo neviděl, takže účastníkům nezbylo než se podívat za zdravuškou (tedy těm, kteří měli proč), no a pak se všichni zas tak nějak rozprchli po tábořišti.

Ale jistě, moc dlouho pobíhání nezůstalo, protože to asi nejde, aby si tu každý pobíhal, jak se mu zrovna zlíbí, takže byl zanedlouho zapískán první nástup na hřišti.

Samozřejmě, lidé se tak nějak seskupili podle chatek, protože to jinak prostě nešlo. Ani táborovku zpívat nemohli, protože ji slyšeli tak akorát vedoucí a Karel s Aničkou, což opravdu nestačilo, aby to vůbec dávalo smysl. A tak nezbylo než začít jen s tím, co se bude ten den dít.

No, a ani toho nebylo vůbec málo. Kouzelničtí žáci sice už byli v Bradavicích, jenže se ukázalo, že na pořízení věcí z kouzelnického nákupního seznamu samozřejmě nějak nedošlo. A tak to zůstat nemohlo.

A jak, že se tenhle problém řeší? No, samozřejmě, návštěvou Příčné ulice. Je fakt, že kouzla zatím neuměl nikdo, ale to při přesunu pomocí kouzelného písku naštěstí nepředstavovalo nějaký problém. A zrovna tohle kouzlo nešlo zmást ani tím, že jste tu Příčnou ulici (pravděpodobně naschvál) řekli blbě, prostě tohle nebyl Letax, ale něco trochu víc blbuvzdorného. Ale stejně to chvíli trvalo, protože v kouzelném pískovišti mohl být vždycky jen jeden kouzelník. Ano, měl to lehké, nabral si písek, hodil ho pod sebe a zařval „Příčná ulice“ a bylo to, ale chvíli to zabralo. A jistě, Příčná ulice tak nějak vypadala úplně stejně jako tábořiště, ale tím asi už nikoho nepřekvapíte.

Ale nákupy na ní uskutečnit samozřejmě šly. Sice bylo zatím dokonce šest skupinek lidí, ale stejně byla stanoviště tak čtyři, nebo možná pět. Na hřišti čekal kouzelníky krejčí, a nepustil je dřív, než jim vzal míry na kouzelnický plášť. Když se stalo tohle, mohli se například vydat do skladu, kde Ollivander pořád ještě vyráběl slavné kouzelnické hůlky. A ani výběr hůlky se moc nezjednodušil, i tento rok si hůlka vybírala kouzelníka a ne naopak. Naštěstí sice nesoulad již nepůsobil takový chaos, jako se to stávalo před nějakou dobou malému Harrymu, tenhle den kouzelníci slýchávali jen příjemné a nepříjemné zvuky, ale stejně tu ten výběr byl, takže se v obchodě chvíli zdrželi. Možná je mohl překvapit materiál, ze kterého byla hůlka vyrobena, protože dřevo byste v něm hledali jen těžko, a řekněme, že kouzelné jádro by se do ní na té 3D tiskárně dostávalo dost komplikovaně. Ovšem nakonec ho samozřejmě dodělali, takže nezbylo než se vydat na verandu u štábu, kde se z jakýchsi důvodů usídlil obchod s domácími mazlíčky. A mazlíčků tam bylo opravdu hodně. Myši, lvi, a kdo ví, co ještě, snad i sovy se tam našly. Jenže za tohle všechno se pochopitelně muselo zaplatit, a jak to tak bývá, mudlovské peníze žádný kouzelník nechce ani vidět, nebo jen ve velmi výjimečných případech, a ne, nákupy se do těch výjimečných případů opravdu nepočítají. Takže nezbylo než zajít do jídelny, kde si otevřela filiálku Gringottova banka. Ano, je pravda, že kouzelnické peníze jste v ní nakonec dostali, ale opravdu vám nestačilo jen číslo schránky a klíč, takové věci jste stejně neměli. Ale za to jste rozhodně mohli splnit nejrůznější úkoly, které si na vás bankéř vymyslel, typicky složit nějakou skládačku, a tak. A když se vám to povedlo (protože povést se to muselo), dostali jste pár tak dobře známých plastových diamantů. Ale ne, že by to bylo všechno, co vás v bance potkalo, to ani náhodou. Tohle bylo zrovna jedno z těch tak jedinečných míst, kde se existence mudlovských peněz nepopírala, ba dokonce se tam vyskytovalo dost šablonek, aby si všichni vyzkoušeli poznávání těch papírových, a ano, i těch kovových, i když, těch jsme takové hory neměli, to těch táborových papírových bylo někdy až moc, hlavně, když bylo potřeba najít jinou bankovku než nějakou pětistovku. Ale obecně poznávání bankovek účastníkům šlo docela dobře, a je dobře, že se někam umístilo, protože telefon vám může odejít celkem kdykoliv, ale plastové udělátko sice může zmizet taky, ale ta šance je řádově nižší.

Ovšem nakonec se všichni už prostřídali, takže nebyl vůbec problém si zajít na svačinu a pozorovat, co se děje ve zbytku tábořiště. Většina účastníků už stanoviště obešla, ale většina z nich měla problém. Dobře, jen malinký problémek, a to dluh u skoro všech obchodníků. Samozřejmě, obchodníci s tím počítali a na dluh zboží vydali, takže pak v podstatě nebyl problém obejít je a všechno splatit. Tedy, většinou. Ne úplně zřídka se stalo, že kouzelníkovi chyběl jeden, dva diamanty. Ovšem v bance byli víc než ochotní za pár dřepů požadovanou hotovost vydat, takže se to všechno v poklidu zvládlo.

Jenže to nebylo všechno, co se muselo dopoledne udělat. Proto následoval nástup na hřišti, jak jinak. Kdyby si někdo moc všímal, mohl by si všimnout laviček, které obvykle při nástupu na hřišti nebývají. Jenže to znamenalo jen to, že to obvyklý nástup nebyl, jak jinak.

Nákupy byly hotové, a nějak se všichni vrátili do bradavického hradu (jak, to nikdo neupřesnil, prostě se to stalo), takže už nic nebránilo rozřazení do kolejí (jistě, hracích skupin). Tentokrát se žádné zajímavé názvy kolejí nekonaly, prostě to byl Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel (ne, nevím proč, a nebyl jsem jediný, komu to přišlo líto, ale opravdu se s tím nedalo moc dělat), takže minimálně jména byla daná. Účastníci samozřejmě nevěděli, kde kdo skončí, ale Moudrý klobouk to všechno znal, a o své znalosti se velice ochotně podělil. A ani nebylo tak složité ho k tomu přimět, úplně stačilo, když se vyvolaný kouzelnický student dostavil ke klobouku, dostal ho na hlavu, a zanedlouho už to věděl jak on, tak i ostatní. A pochopitelně, poté si šel sednout ke své koleji na jednu z laviček, a někdy při tom dostal ještě kouzelnický plášť, prý neviditelný, ale ne, že bych to tomu plášti věřil, vedení Bradavic by bylo velice naivní, kdyby asi tak dvaceti osmi prvákům rozdalo neviditelné pláště.

Ale ať už byly pláště cokoliv, jejich rozdání zabralo nějaký čas, takže jakmile skončilo tohle, už byl čas tak akorát na zopakování, kdo kde skončil a s jakými vedoucími, oznámení toho, že ano, koleje se samozřejmě budou za dobré skutky bodovat a na záporné body taky dojít může, no a poslední novou informací bylo přesunutí nástěnky s neklidy na verandu ke štábu. Tahle věc i docela dávala smysl, protože když byla ta přihlašovací věc v jídelně, tvořily se kolem ní slušné fronty a hloučky, což se tímhle docela vyřešilo.

No, a pak už opravdu nebyl čas na nic moc jiného, než byl oběd. Ani ten se příliš od jiných táborových obědů nelišil. Jako každý byl vynikající, a jistě, konal se v jídelně plné chaosu a povídajících si lidí. Ano, nalévání polévek bylo stejně zdlouhavé a obezřetné jako vždy, a fronta u okýnka s druhým jídlem si opět hrála na hada, nebo nějaké podobné kroutící se zvíře. Ovšem to bylo tak všechno. Pár lidí si zašlo pro polední lék, ale opravdu jen pár, a pak se pomalu všichni rozešli do chatek, nebo zůstali venku, když bylo tak hezky. Ale ano, to, že měl být klid, to se docela i na tábořišti poznat dalo.

Ale tenhle klid nevydržel zas až tak dlouho, protože se celkem rychle přiblížila doba neklidů. Nic moc nového se kolem nich nezměnilo, zůstaly nahrávky, hudebno, společenské hry, výtvarno, dokonce i loďky, jen na goalball letos nedošlo. Ale nevypadalo to, že by zrovna ten nějak zásadně chyběl. No, a ti, kteří žádný neklid neměli, ti si povídali, zpívali v hudebnu, a tak vůbec.

Ovšem jak se dá očekávat, tenhle poklidný čas v půl čtvrté skončil ovocnou svačinou, na které se pochopitelně všichni zas sešli. A po ní se dozvěděli, že je čeká vymýšlení pokřiků a kolejních erbů. Ano, do pokřiku si mohli dát všechno možné, ale co dát do erbu, to už tak volné nebylo. Pochopitelně, zvíře na erbu bylo tak nějak dané, takže Nebelvír měl lva, Havraspár havrana, Zmijozel hada, no a Mrzimor jezevce, ale ani v barvách moc k velkým odchylkám nedošlo. Takže zůstaly akorát materiály, které už docela rozmanité byly – krepový papír, nějaké prstové barvy, a kdo ví, co se všude objevilo.

Tvorba erbu ale zabrala docela dost času, při které se řešilo všechno možné, jen pokřik to aspoň u nás rozhodně nebyl. Ovšem i na ten jsme měli času do večeře dost a dost, takže jsme se rozhodně o něj neošidili.

Jistě, jakmile bylo hotovo, musely se koleje s erby a pokřiky pochlubit. Dobře, erby nechali spíš odnést, aby uschly, ale pokřiky se samozřejmě předvedly, a to pořádně.

No, a pak už přišla další večeře. Byla taková, no, večerní, takže fajn, samozřejmě. A zas se při ní řešilo ledasco, a vůbec byla taková prostě táborová.

Jenže večeří samozřejmě nezaplníte celý večer, takže s tím musíte něco udělat. A zrovna tenhle den to byl konečně ten táborák, když už bylo hezky. Ne, žádná světla se při něm nekonala, přeci jen, bylo na ně stejně už pozdě, a na buřty zas bylo brzo, takže nezbylo než zpívat a zpívat. Jenže se nezpívalo jen tak něco. Protože táborovku doposud nikdo neuměl, muselo se s tím něco udělat. A to něco pochopitelně bylo naučit se ji.

Je ale pravda, že naučit se takovou táborovku se třemi slokami, to není jen tak. Rozhodně vám k tomu nestačí si ji jen jednou zazpívat. Ale protože textů bylo vytisknutých dost, a času rovněž byl rovněž dostatek, nebylo to vůbec tak zlé, jak by se třeba mohlo zdát.

Ovšem ne, že by se u toho táboráku dělo moc jiných věcí, a nakonec už jsme táborovky měli až dost, no a čas už docela taky byl, takže se zazpívala poslední píseň a následně se opět začal tvořit večerní kruh. Jeho vytvoření samozřejmě chvilku zabralo, ale nakonec už tu byl, a v něm všichni, co měli, takže už nezbylo než předat službu chatce číslo deset, vymyslet další pamatovák, no a už stačilo jen projít celou večerku. Ano, stisku se maličko asi muselo pomoct, ale to zas tak nevadilo.

No, a večerní pobíhání samozřejmě také nikomu nevadilo, respektive, i kdyby vadilo, tak to nikoho vůbec nezajímalo, protože pobíhat se prostě muselo. A samozřejmě, pobíhalo se jako včera, a jako každý jiný den. Zas to vypadalo, že se jí to asi nepovede, ale zvládla to, naštěstí, tedy u nás až po přečtení pohádky našim svěřencům.

Bohužel, na poradě žádná pohádka nebyla. Ano, věcí bylo dost, jen s pohádkou opravdu nesouvisely. Souvisely tak akorát s programem, spoustou organizačních věcí, no, a dokonce se už objevila ptačka. Přece jen, už se docela blížila, už zbývalo jen pár dnů, přesněji tedy jeden a dva večery, takže to už opravdu byla věc, co se musela řešit. Ne, úplně se ještě všechny skupinky nerozdělily, ale jedna už byla docela jasná, ten zbytek asi tak už vůbec. Ale zatím to moc nevadilo, nějaký čas jsme ještě přeci jen měli. Ovšem nakonec se všechny tyhle věci vyřešily, takže se chvíli řešilo kde co, dělalo se kafe, a to na všelijakých udělátkách, třeba na lihových vařičích a tak, no prostě si to všichni docela dost užívali.

Ovšem nakonec už bylo dost hodin na to, aby nás napadlo, že by třeba nebylo ani špatné se odebrat do chatky, takže jsme tak i učinili. Ne, to pochopitelně neznamenalo nějaké okamžité usínání, to se v téhle skupině lidí prostě nestávalo, a ani ten odchod nebyl zas až tak jednoduchý a krátký, přece jen, proč by měl být, ale nakonec jsme v té chatě skončili, a po nějakém tom řešení úplně všeho jsme se nakonec dostali i do světa snů a nekonečných možností.

Z něho jsme se pomalu probudili do úterního zamračeného rána. A bohužel ne jen do zamračeného, ale dokonce i do deštivého. Ne, nějaká brutální průtrž mračen to sice nebyla, ale rozcvičku to už docela ohrožovalo. Ale to v půl osmé při budíčku nikdo neřešil, ten probíhal tak nějak normálně a budíčkově.

Je pravda, že hudební budíček měl mnohem větší úspěch než ten včerejší, dokonce i našim klukům se chtělo vstávat poměrně rychle, což vždycky potěší. Ani počasí je zas tak moc nerozhodilo, je pravda, že už trošku i přestávalo, ale ano, do jídelny se všichni tak nějak trousili. Jenže jim to moc nepomohlo, rozcvičce se nevyhnuli, i kdy, ano, kratší byla, a také nebyla na hřišti, protože nikdo moc netušil, jak to s tím počasím dopadne. Ano, rozcvička se docela stihla, ale stejně, jakmile mohli, všichni do jídelny zmizeli. Pamatovák snad i provedli, ale těžko říct, jak to zrovna s ním bylo, dost reálně ho půlka lidí neprovedla, no a stejně to bylo všem jedno. Ale nebojte se, snídaně už nikomu jedno nebyla, na tu se všichni opět vrhli a jedli ji opravdu s vervou a ano, žádná nakonec nezbyla.

Ani ranní léky pochopitelně nezbyly, protože proč taky, ale pak, když se měli všichni zas rozprchnout, zjistili, že už zase prší, a vůbec to není milé, takže jich tam dost radši zůstalo, protože bylo úplně jasné, kde se bude konat nástup.

A pochopitelně, někdy po deváté se ukázalo, že měli pravdu, jelikož se tam nástup skutečně konal. Začal, jako všechny ostatní, táborovou hymnou, která nám už docela šla, a pokřiky, se kterými to též nedopadlo vůbec špatně. Dalším bodem programu byla táborová putovní zvířata, která se pochopitelně rovněž objevila. Obrovský plyšový had čisťouš si našel tu nejčistší chatku, co mohl, a celou ji zavalil, no a prase hledalo přesný opak, a také se někde usídlilo, a pak tam navíc ještě chrochtalo, no dobře, jenom, když bylo na světle, ve tmě se mu to (asi naštěstí) provádět nechtělo. Co se ale nějak neřešilo, to byly kolejní body. Ano, na poradě jich bylo uděleno docela dost, ale nikdo se o nich ani slovem nezmínil, asi měli všichni chodit k bodovacímu zařízení (no dobře, byla to jen řada tyčí s kroužky, u kterých byl 3D znak koleje) a dívat se na to každý den, ale dost bych pochyboval, že se zrovna tohle nějak moc dělalo.

Ale dobře, co se bude dít dopoledne, to se mladí čarodějové dozvěděli. A nebylo to nic tak neočekávaného, protože když už jsou ve škole, tak nemůže nikoho příliš překvapit, že se dočká vyučování, a samozřejmě ne ledajakého, ale kouzelnického.

Tak tedy se naše zmijozelská kolej vydala hezky pěkně deštěm ke korýtkům, kde si svou učebnu vytvořil profesor lektvarů Konfusio. Bublalo mu to tam docela pěkně, to zase rozhodně jo, ale jak už i z jména trochu vypovídá, jeho paměť zas až tak bezchybná nebyla, takže potřeboval možná až moc pomoct v tom, co do kterého lektvaru patří. Nakonec jsme ale pár lektvarů dohromady přeci jen dali, třeba jeden proti vředům, pak jakýsi zvětšovací, a tak. Ale samozřejmě, o všech kouzelných lektvarech, co jich jen je, jsme se ani učit neměli, tudíž za nějakou dobu už bylo probráno všechno, co mělo, no a my se vydali dál.

To dál ani nebylo zas až tak daleko, přemístili jsme se pouze na štáb. To sice není úplně typické místo, kde by se měla obrana proti černé magii učit, ale tak nějak se to stejně stalo. Samozřejmě došlo na zmínění toho, jaká kouzla by za žádných okolností neměl kouzelník použít, ovšem objevily se i informace o spoustě tvorů, které rozhodně také potkat nechcete, třeba jako bazilišek. Ale ne, na nějaké bitky s bubáky a podobné legrace zas ale už nedošlo. Ovšem stejně se toho stihlo dost, a o přínosnosti hodiny se také pochybovat rozhodně nedá.

Jenže čarodějové se o magickém světě musí naučit tolik, že jsme se tam moc dlouho zdržet nemohli.

Co jsme ale mohli, to bylo přeběhnout do skladu, a tam začít s tím, co všichni čarodějové bezesporu milují, tedy s létáním na košťatech. Pochopitelně, jen vykládat o košťatech by rozhodně nebylo vůbec zajímavé a vůbec nikoho by to nebavilo, a naštěstí, nikdo se nudit nemusel, košťat bylo dost a dost, ono jich taky nebylo potřeba tolik, tyhle skupiny lidí nebyly tak obrovské jako ta třída v Harry Potterovi. A ať se to může zdát k nevíře, košťata se pohybovala, ba dokonce i létala s našimi kouzelníky po skladu. Ale žádná strašidelná scéna se při této hodině létání nestala, žádný uražený student letící někam do pryč, prostě nic jen pokojné létání na košťatech.

Ovšem to chtěli dělat asi tak všichni, takže jsme se za nějakou dobu (dobře, asi tak po čtvrt hodině) vydali dál. V plánu bylo zajít do jídelny, kde se z jakéhosi důvodu učily kouzelné formule, jenže to tak úplně nevyšlo, lidí tam bylo prostě moc, i když to moc byla jen jedna další kolej. Nezbylo nám tedy nic jiného než se vrátit na verandu před štábem, a pro změnu se začíst do školního řádu. Nebylo v něm zas tak nic překvapivého – vyžadoval úctu k pedagogům, nevstupování do Temného lesa, no a rovněž v něm byla docela vtipná ustanovení, která ho umožňovala všelijak měnit a doplňovat, a to asi tak, jak se rovna vedení školy hodilo. Ale je fakt, že zrovna školní řád si můžete číst jen určitou dobu, než vás to omrzí, takže nakonec jsme se do jídelny vrátili, a tentokrát už tam volno bylo. Ano, někdy před tím se stihla i svačina, ale kouzelné formule rozhodně zajímaly všechny víc.

A že se formulí studenti dozvěděli opravdu hodně. Samozřejmě, na levitační formuli dojít muselo, ale překvapivě nebyla první, se kterou se setkali. Tou bylo přivolávací kouzlo, a jasně, že pak se acciem přivolávalo kdeco – lidé, špekáčky, lvi, no, a tak vůbec asi všechno. Ovšem pak došlo i na tu proslulou levitaci, samozřejmě. Ovšem nezůstalo jen u těchto fádních kouzel, to rozhodně ne, došlo i na odzbrojení a ochranné Protego, takže na své si přišel asi každý, i ti, kteří by hůlku nejradši používali jen jako baterku si žili své, dokonce i s rozsvěcující se jídelnou, a ano, zhasnout jsme se naučili rovněž. Ale kdepak, nestačilo jen zařvat kouzelnou formuli a doufat, ještě bylo třeba hůlkou správně mávnout. A těch způsobů, jak zrovna tohle udělat, těch bylo až až. Ale do daného času stejně nacpete jen určité množství kouzelných formulí, a to množství jsme zcela vyčerpali. Ne, rozptylováním dramatickou hudbou to opravdu nebylo.

A tak jsme se tedy vydali na poslední hodinu, kterou bylo bylinkářství. Proč bylo zrovna v naší chatce číslo šest, těžko říct, asi proto, že ho nebylo moc kam jinam umístit. Hodina začala poměrně nevinně zkoumáním nejrůznějších rostlin, třeba takové nadouvavky podivné, a mnohých dalších. Ano, některé rostliny asi za věnovanou pozornost nebyly tak úplně rády, jenže to byla věc, na kterou se jich opravdu, ale opravdu nikdo neptá. A malých mandragor, jestli pravdu potřebují přesadit rovněž ne, takže se jim přesně tohle stalo hned potom, co prohlížení rostlin skončilo. Ano, tyhle naštěstí ještě tak nekvičely, takže u toho nikdo k úhoně nedošel, tedy až na malé mandragory, které byly v květináčích všelijak (obráceně, celé pod zeminou, nebo nebyly v květináči vůbec), ale asi se s tím počítalo a nikdo za to nikomu hlavu neutrhl.

Jen to, jaké to překvapení, zabralo dost času. Takže nebylo nic jednoduššího než se pak vydat ke korýtkům, kde už se žádné lektvary nevařily a nic tam tajuplně už nebublalo, umýt se tam, no a vyrazit do jídelny na oběd. A to jsme samozřejmě udělali.

Odměnou nám nebylo nic menšího než další z výtečných obědů, což se rozhodně vyplatí. Ano, chaos v jídelně pochopitelně opět byl, ten byste asi ani kouzlem neomezili (dobře, pokud by se jídlo objevovalo před každým strávníkem, asi by to dost pomohlo), ale hlavně se tam jedlo. Ovšem to většinou nevydrží tak dlouho, jak by se nám líbilo, a nevydrželo to ani teď. A léky, ty to nezdržely už skoro vůbec, takže za nějakou dobu už byli všichni zas už všude možně, povídali si, řešili nesmysli, a tak. Ale to nebyl vůbec problém, protože to se tak nějak po táborových obědech prostě stává. A aby toho rozptylování jako že nebylo málo, přišly pak na řadu samozřejmě ještě neklidy, tentokrát už rozhodně méně chaotické, protože všichni věděli, co a jak.

Ovšem ani ty bohužel nemohly vydržet dlouho, tedy dobře, přesněji řečeno jsme jim to nedovolili. Tím pádem samozřejmě v půl čtvrté už zas začalo před jídelnou přibývat lidí, kteří jaksi měli hlad. Ale s tím jsme naštěstí počítali a svačin bylo dost, takže tuhle potřebu jsme uspokojili docela dobře.

No, a tu po informacích docela rovněž, a to hned na nástupu, který se konal vzápětí poté, co všichni dojedli. Jenže nezačínal tím, co se bude jak a kde dít, on začínal hodně, ale opravdu hodně špatnou zprávou. Ukázalo se, že jedna třída měla hodinu lektvarů obohacenou o, dalo by se říct, skandál určitě desetiletí, možná ale i století, který svým rozsahem sice nehrozil skonu celému magickému světu, jako to zvládla válka s Voldemortem a jeho snahy o vlastně kdo ví, co, protože vládnout celému světu je akorát tak zaručený způsob, aby vás někdo dřív nebo později zavraždil, ale i tak to byla opravdu vážná věc. Při míchání lektvaru se bohužel pan profesor dopustil blíže nespecifikované záměny přísad, která ovšem měla katastrofální a explozivní následky k tomu. Jenže protože se jednalo o explozi kouzelného roztoku, učiteli, žákům, ani učebně se sice vůbec nic nestalo, nepočítaje asi psychickou újmu, jenže srdce bradavického hradu už se tato událost dotkla znatelně, a to až tak, že ho roztříštila na čtyři kusy, které byly jakousi blíže nespecifikovanou magií rozesety po prostoru bůh ví kde. No, a co že je to to srdce hradu? Dobrá otázka. Snad jakýsi krystal nesmírné hodnoty a magické moci, bez kterého Bradavice jsou, no, jen obyčejný hrad, a ne to magické místo, kde se nemůže nic nikomu stát, kde dobro vždy nějakým tím menším či větším zázrakem zvítězí, a kde je tak nějak krásně, sluníčkově, no, prostě kouzelně. Nic z toho bez srdce nebylo udržitelné, a ani fyzickou existenci samotného hradu neviděla jeho ředitelka moc reálně, spíš ji považovala za nemožnou. Samozřejmě, tyhle všechny příšerné věci se nestaly hned, to už by se naše koleje nacházely v troskách před chvilkou honosného místa, ale bez srdce Bradavic se měly stát hodně, ale hodně brzo, spíš v rámci dnů než týdnů.

Ovšem zatím byla spousta času, aby Hagrid tuhle nemilou novinu přinesl ředitelce, na nic moc nepřišli, jen že profesor lektvarů se musí na koberečku u šéfa pořádně seřvat. Ale on spásný plán pochopitelně měl. Škola plná studentů ještě nezkažených realitou a krutostí čarodějného světa přece ráda pomůže fragmenty najít, nezradíte nás, že? A ano, všichni mu na tuhle nepatrně šílenou misi kývli. A od toho už bylo jen pár krůčků (přijetí bezmezné osobní odpovědnosti za osud studentů a tak vůbec), aby se začalo opravdu něco dít. Ne, učitel lektvarů samozřejmě umístění krystalů neznal, na to byly magické děje příliš nevypočitatelné, a princip neurčitosti asi funguje i při nich, ale napadlo ho, že když jsou bezesporu magické, mohla by o nich vědět něco magická zvířata obývající Temný, a jak víme, naprosto Zapovězený les. Ano, srdce a lesní tvory prozatím spojovala pouze jejich příslušnost ke tvorům a věcem magickým, ale stejně to byl daleko lepší plán než žádný plán, takže, proč to nezkusit?

Pro Zmijozel to začalo docela nevinně opět na verandě před štábem, tentokrát poznáváním nejrůznějších zvířat a bylin, a dost z nich ani nebylo až tak moc magických. Ano, některé věci nebyly tak snadné, ale nakonec se jich poznalo až dost, hřebíček a podobné se určitě povedly, no a ten zbytek tak nějak taky.

Asi proto, že jsme nepoznali úplně všechno na první pokus, skončili jsme pak ve skladu plném duchů. Úkol byl poměrně snadný, dojít za nějakým hezkým zvukem (flétna, koťátko, a tak), no a neskončit u nějakého fakt zlého. Jenže, nemůžete čekat, že by to bylo ta přímočaré, to samozřejmě nejde, že ano. Zvuky se přemisťovaly, měnily, a tak vůbec se snažili, abychom v království zlých tvorů zůstali až do soudného dne, nebo, pokud chcete, do tepelné smrti vesmíru, tedy, jestli by nás spíš dřív nesnědli, což by asi nejspíš stejně provedli. Jenže jim tento jistě smělý plán nevyšel, po asi čtvrt hodině je to omrzelo, no a my se úspěšně dostali z jejich nory ven na čerstvý vzduch.

Jenže jako by nám to nestačilo, vydali jsme se do jídelny, kterou obsadil pavouk Aragog. Ne, zas tak strašný vlastně nebyl, ale plnit úkoly (řazení věcí podle výšky, váhy, třídění podle věcí podle nejrůznějších kritérií, a tak podobně) jsme podstoupit museli, ovšem i to bylo úspěšné.

Jenomže, za celou tu dobu všech těch úkolů jsme se o nějakém krystalu, fragmentu, sklíčku, nebo prostě něčem nedozvěděli vůbec, ale vůbec nic. Takže nás nenapadlo nic lepšího než jít do samotného lesa. Jenže to se studentům, a vůbec všem, opravdu vymstilo. Les sice neměl být tak strašný, jenže byl. Okolo lana se držící skupiny prváků pobíhala skvadra strašidel, které se docela dobře dařilo všechny děsit, někdy i zamotávat, no prostě to neměli vůbec lehké. Nakonec je nalezl snad kentaur, nebo co to bylo za stvoření. O srdci hradu věděl sice přesně nic, ale aspoň za splnění nějakých otázek slíbil, že je vyvede z lesa, což by sami už vážně nezvládli. A také, jakýmsi mocným kouzlem, všechna strašlivá stvoření kamsi zmizela, takže zpáteční cesta už rozhodně tak zlá nebyla.

Jenže také nepřinesla žádnou informaci. Ovšem, jak se ukázalo na nástupu poté, co tato stanoviště absolvovaly všechny koleje, tvorů bylo v lese mnoho, a sledovali chrabrost a nebojácnost studentů, no a za to každé koleji dali, no, obálku.

Ukázalo se, že v ní je jakási hromádka papírků s nápisy. Když se všechny přečetly, bylo asi už jasné, že se jedná o přeházenou báseň, ze které asi něco má vyplynout. Jenže dát ji tak, aby dávala smysl, to nebyla úplně jednoduchá záležitost, a dohadování nad správným pořadím zabralo dost dlouho. A ne, nešlo jim prostě říct, jak to má být, i když jsem to i věděl, protože jsme tu zprávu vymýšleli asi tak v půl jedné na poradě s pár dalšími instruktory, takže zapomenout na ni opravdu, ale opravdu nešlo. Nakonec to ovšem zvládli. Jenže zjištění byla docela nemilá. Báseň je nabádala k opětovnému porušení, kdo ví kolika bodů školního řádu, a k výpravě do Zapovězeného lesa, a to ještě za tmy, protože ve dne se tam prostě nemají šanci nic užitečného dozvědět, a přes to nejede vlak. Ale i za takové zjištění byli rádi, a za to, že báseň složili dobře také, což si potvrdili na nástupu, až se to povedlo všem. Ano, dva verše možná byly v opačném pořadí, ale na obsahu už tenhle detail nic moc nezměnil.

A rozhodně nezměnil nic na tom, že na takovou šílenou akci se rozhodně potřebujete najíst, a to hodně najíst, takže večeře je úplně ideální. Takže se pochopitelně na ni všichni následně vydali. A ano, zmizela jako mávnutím kouzelného proutku, no dobře, hůlky.

Jenže jídlem záhady Bradavic nevyluštíte, takže se po krátké době všichni sešli u braky k záchodům, dobře, prý to bylo ministerstvo kouzel, aby se vydali do lesa, a našli tam, no, něco.

To se však jeho obyvatelům opravdu nelíbilo, tajemství lesa se přece jen nevydávají snadno, a zadarmo už vůbec ne. Proto se na odvážlivce vrhla hromada duchů, trollů, kentaurů, a bůh ví, jakých ještě tvorů, no prostě se dělo něco jako v odpoledních hodinách, jen mnohonásobně častěji. Ale směr do tábořiště chviličku asi zaskočil i samotné strašící, takže pár chvil měli klid, ale ten moc dlouho netrval. No, a samotná cesta také snadná nebyla, i když mnohým určitě došlo, že vlastně v žádném lese nejsou. Přesto se mohli přizabít o klády, které museli přelézt nebo přejít, museli podlézat, kdo ví, co, a kolem to furt hučelo, kvíkalo, vřískalo, a do toho ještě hrála motivační hudba, no prostě, byl to chaos, jak má být.

Ovšem ať se děsy snažily, jak chtěly, nakonec se všem studentům nějak povedlo cestu děsu projít, inu, ochranné kouzlo hradu ještě fungovalo. A na konci našli podivné zvíře střežící, velice překvapivě, jeden ze ztracených fragmentů hradního srdce. A jistě, nevyjednávali s ním, a krystal mu prostě vzali a zdrhali.

Ovšem zabralo to docela dost času, takže pak už byl tak akorát čas na večerku. Ta byla opravdu radostná, protože úkol, který se před nějakou dobou zdál úplně marný, začal být splnitelný a dosažitelný. A proto dostala službu chatka číslo tři (vím, že to s tím nesouviselo), táborem zazněla večerní píseň, kruhem prošel stisk, a všichni se rozutekli.

Ano, jistě, že do chatek, umýváren, k záchodům, a vůbec na tahle místa, protože to se prostě před usnutím dělává. No, a sice to je docela neuvěřitelné, ale nakonec usnuli.

Ovšem my to ještě ani náhodou udělat nemohli, protože zítra měla být ptačka. Ne, to samozřejmě úplně všechny děti nevěděly, ale my rozhodně ano, takže se musela doplánovat. Skupiny už byly dané, a ano, to, že jsem šel s Květou za Natálkou se ukázalo až v úterý, protože jedna vedoucí z jistých důvodů musela už tábořiště opustit někdy v pondělí večer, ale zas tak to nevadilo. Ani nevadilo to, že jsme neměli popis s úkoly, i ten jsme samozřejmě vytvořit dokázali. Kromě ptačky se moc jiných věcí neřešilo, takže nakonec ani nebylo zas tak moc pozdě, když jsem se dostal do sprchy, protože před výletem do města tam prostě chcete. No, a po sprchách se už prostě chodívá spát, takže jsem šel i já. Ano, chvíli jsme ještě povídali, ale spacáky mají zajímavou moc nás všechny uspat, takže to pochopitelně zvládli i tentokrát.

Ovšem když zvládli usnout, zvládli se i probudit. Ano, bylo to asi o půl hodiny dříve, protože věcí na stihnutí bylo dost a dost, ale v zásadě to zas až tak moc nevadilo. Moc si jich toho nevšimlo, takže se hezky pomalounku vykutáleli ze spacáků, dokouleli ke skříním, a pak se prokutáleli celým tábořištěm, aby zvládli všechny ty ranní věci. A zvládli to fakt dobře.

Ano, toho, že z jakéhosi důvodu není rozcvička, toho si všimli všichni, takže bylo docela zřejmé, proč, ale stejně to už bylo docela jedno, většina to stejně už tušila, takže si v klidu došla na snídani. Ta probíhala tak nějak jako každá. Tedy až do chvíle, kdy měli všichni jídelnu opustit. To tentokrát nešlo tak jednoduše, protože tenhle den jste prý s prázdnou z jídelny odejít nemohli. Ano, došlo na rozebírání svačinek, samozřejmě. Byly docela fajn, s Brumíkem (jak dlouho jsem ho už neměl), nějakým jablkem, toastem, a tak, no a pití se také našlo, takže brát tu obří lahev zrovna do města opravdu nemělo smysl brát, tedy aspoň já to tak udělal, a ani jsem toho pak nelitoval.

No, a ještě přišla řada na táborová trička. Před snídaní jsme je radši neodtajnili, bůh ví, jak by to dopadlo, ale pak už se to udělat muselo, takže přišlo na řadu převlékání, ale moc dlouho to nezabralo.

Potom, co se to povedlo, mohli jsme se objevit na nástupu. Tam se už tak docela známá věc konečně oficiálně odhalila, ano, jelo se do Brna na ptačku. Muselo dojít na připomínky, že v mudlovském světě se opravdu, ale opravdu nekouzlí, a podobné věci, samozřejmě i na táborovku a pokřiky, ale zas toho nemohlo být tolik, když jsme chtěli dodržet časový plán (ne, přenášedlo opravdu k dispozici nebylo). Ale s tím jsme nemohli celkem nic dělat, takže nezbylo než se po nástupu vydat na cestu.

Aut bylo docela dost, samozřejmě i to Martinovo, takže rozdělit všechny skoro najednou se dokonce povedlo, i když všichni instruktoři tvrdili, že klidně půjdou chvíli pěšky, ale i na ně nakonec místo bylo, třeba u zdravušky, i když, zrovna z toho opravdu její malá Lucinka moc nadšená nebyla, respektive dobře, asi tak vůbec, ale nakonec se to ujasnit zvládlo, a všichni se do Bítýšky dostaly.

A dokonce včas, takže autobus tam ještě nebyl. Nějakou chvíli jsme se rozptýlili hlášením vesnického rozhlasu (ano, i ten v Bítýšce zjevně mají) no a zanedlouho už se autobus pomalu, ale jistě přisunul. Papírování naštěstí netrvalo dlouho, takže za pár minut už všichni nastupovali, usazovali se, a pak vyjeli do Brna.

Cesta probíhala tak nějak jako všechny takové, takže spousta povídání, ale hlavně docela i klidu. Jenže takové cesty samozřejmě nakonec skončí, takže to se stalo i téhle, a jako už tradičně nás řidič vyklopil na Zoologické zahradě.

A pak už nezbylo než najít Květku a Natálku, no a vydat se na tramvaj. Těžko říct, jak se to stalo, ale dokonce jsme do ní docela v pohodě nastoupili. No dobře, nastoupili, jenže jsme se za všemi vrhli do jedničky, což bylo vzhledem k tomu, že jsme měli vystoupit na Grohově, nepatrně špatně. Ale zas tak zlé to ještě nebylo, po centru nejezdí tramvaje až tak rozdílnými trasami, takže stačilo jen prostě vylézt na Nových sadech a přiznat Natálce, že není na Grohově, což bylo ale jinak úplně jedno. Takže popis dostala sice Natka o tři zastávky jinde, ale to, co měla dělat, to bylo úplně stejné.

První věcí, co udělala, bylo, že se musela doptat, jak se dostat na Klusáčkovu. Na lidi měla docela štěstí, tudíž docela rychle zjistila, že stačí nasednout do dvanáctky a ujíždět, no dobře, ještě musíte z centra pryč, protože přes Hlavní nádraží nechcete, a musíte vystoupit správně, ale to bylo tak všechno. Takže to samozřejmě zvládla, a hodně dobře.

Další úkol už ale tak přímočarý rozhodně nebyl. Začalo to zprávou o tom, že už tábořiště neuvidíme, protože tam někdo umístil bombu, nebo co, takže musíme vymyslet, kam všechny táborníky ubytovat. Bohužel, ne všichni lidi, které Natka potkala, neměli nejmenší tušení o dvou studentských kolejích, no a hotely byly až kdesi v centru. Nakonec jsme jí trochu napověděli, takže cíl cesty dokonce našla. Jenže jsme zas zapomněli na takové nepodstatné detaily, jako jsou třeba rekonstrukce. Takže ke kolejím sice došla, ale našla tam tak akorát skupinku řemeslníků, kteří pracovali na rekonstrukci, což je sice záslužné a všechno, ale vyřešit úkol nám to moc nepomůže. Ale nebylo ještě nic ztraceno, zbývaly koleje VUT. Samozřejmě, že najít je nebyl už problém, a dokonce se člověk i dostal dovnitř, ale to bylo tak všechno, protože se dozvěděl, že kapacitu nemají už ani pro studenty, a i kdyby ji náhodou měli, tak by ji rozhodně neposkytli někomu, kdo nestuduje na té správné vysoké škole.

To, že to takhle nějak dopadne mě ale zas tak nepřekvapilo, takže Natálce se tenhle neúspěch rozhodně přičíst nedal, a ani ona si z něj moc nedělala.

Protože všechny tyhle legrace zabraly nějaký čas, vydali jsme se pak do parku, abychom se trochu rozptýlili. To se docela i povedlo, Natka se pobavila na prolézačkách, trochu se poblblo s bílou holí a na svačinky také trochu došlo.

Ale to by to nebyla ptačka, kdybychom se nevydali dál. Následovala tedy cesta zpátky na zastávku tramvaje, protože zajímavá místa nás v okolí Klusáčkovy už nenapadla, takže jsme se vydali na Šilingrovo náměstí. No, a tam jsme se, docela netradičně, vydali do motýlího domu. Je fakt, že při ptačkách se na taková místa moc nechodí, ale Natka byla nadšená, no a Květka samozřejmě taky, když s tím nápadem přišla.

Lidí ve frontě nebylo moc, takže dostat se dovnitř opravdu nebyl problém, takže tím jsme se opravdu moc nezdrželi. No a projití rovněž nezabralo tak moc dlouho, protože tak velké ta budova nebyla. Ale motýlů tam bylo plno, a posedávali všude možně, a vyfotit se nakonec taky dali.

No, ale samozřejmě, motýly to neskončilo. Pokračovali jsme dalším úkolem. Byl poměrně jednoduchý, koupit si nějakou hračku, což Natka rovněž chtěla. Najít obchodní dům zas tak složité nebylo, ale vybrat tu pravou, to už trochu problém byl. Ovšem i to se povedlo, jen pak ale už byl čas, abychom se vydali do restaurace Kometa. Stačilo se ale párkrát zeptat, a nakonec jsme ji úspěšně našli.

Nebyli jsme tam sice první, ale poslední jsme tam také nedorazili, to zas ne. Je fakt, že následovalo překvapení v podobě docela vyjedeného jídelníčku, ale osobně jsem s tím problém neměl, a Natka to také zvládla s klidem, ale takhle dobře na tom všichni rozhodně nebyli. Ano, něco si dal každý, ale velikosti jídel se docela lišily. Ale téma hovorů ne, ptačka se musela probrat ze všech úhlů, nakoupené věci, třeba jako Bářin pes, Ondrův dinosaurus a Natčina panenka, se ukázat rovněž musely.

Pak, když se všichni už napili a najedli, dostala skupina lidí nápad, že ještě zajde do McDonaldu, kde si dá nějaké nugetky a další věci. Ten zas tak daleko nebyl, takže to zas tak nebezpečně nevypadalo. Jenže s frontami jsme tak úplně nepočítali, takže jídlo si lidi moc neužili, viď, třeba Karle. Ano, já tu zmrzlinu stihl, a ano, byla taková vzpomínací, měl jsem jich už kdysi dost, ale ostatní takový úžasný zážitek z jídla rozhodně neměli. Z McDonaldu jsme už docela utíkali, ale stejně nám tramvaj na přístaviště ujela před nosem. Ne, nebyla poslední, ale abychom parník stihli úplně v pohodě, hodila se, jenže to, že by se hodila, bylo tak to jediné, co jsme s tím mohli dělat. Ano, vypadalo to hodně zle, báli jsme se, že to už nedáme, ale nakonec jsme na Přístaviště dorazili dostatečně brzo, abychom to s tou trochou popobíhání dokonce stihli, takže jsme se na parníku nakonec sešli všichni.

Na něm pochopitelně pokračovalo povídání, Bára dál představovala svého nového psího kamaráda, a vůbec ta cesta byla fajn. Ale nakonec každá cesta parníkem skončí, takže už nezbylo než se vydat do tábora.

Pár lidí se i na zpáteční cestu dostalo do aut, ale zbytek stejně chtěl jít pěšky, a ano, do něho jsem patřil i já. Na cestě se sice zas tak moc nestalo, ale rozhodně ta cesta byla fajn.

Po návratu se trochu povídalo, a vůbec všichni diskutovali o ptačce. To by asi sice dělali dost dlouho, jenže jsme se nakonec všichni nechali rozptýlit večeří. Na té se už nic nečekaného nestalo, a celkem nepřekvapivě, netrvalo to ani moc dlouho, než někam prostě zmizela.

Potom, když už se stihly všechny ty večerní záležitosti a nachystal se i táborák, všichni se u něj sešli, protože dost lidí zajímalo, jak to s tou ptačkou bylo, a od všech ostatních se to jinde moc dozvědět nemohli. Ukázalo se, že všude byly ptačky docela v klidu, lidé sice někdy předstírali, že tázající se děti neexistují, ale to se děje každý rok, takže to asi až tak nikoho neudivilo. Když jste si ale dávali trošku pozor, mohli jste si i všimnout, že na táboře přijelo pár dalších lidí. Jedním z nich byla vedoucí teď naštěstí už jen dalšího, a už ne skoro konkurenčního českého tábora. Ano, té si účastníci skoro ani nevšimli, a ani nebyla na táboře moc dlouho. Za to Nely si mohl všimnout kdekdo. Ne jen že nakonec zůstala až do neděle, ale s jejím hlasem ji opravdu nešlo přeslechnout, a před dětmi se rozhodně neschovávala.

Jenže nakonec už se zeptáte všech, co něco říct chtějí, a zazpíváte toho také docela hodně, a s časem rovněž moc neuděláte, takže ano, nakonec přišel čas toho, co se dělává každý večer. Všichni se chytli za ruce, službu dostala naše pětka, no a pak už přišel čas na večerní píseň, kterou všichni tak dobře znali.

Samozřejmě, sice jsme popřáli dobrou noc úplně všem, jenomže tu pořád byla spousta dětí, které musely do chatek. Takže jsme s tím samozřejmě začali. Nebylo to už tak odlišné než jiné dny, takže se to docela zvládlo. Ano, byla sice taková idea, že bych jako že měl vyprávět pohádku, ale číst pohádku bez braillského řádku v zásadě nejde, ano, z knížky to samozřejmě můžete udělat taky, ale žádnou jsem neměl, a nějakou vymyšlenou jsem taky úplně nevymyslel, ale i tohle se nakonec vyřešilo, takže jsme se šťastným výrazem mohli zamířit do jídelny.

Tam se, samozřejmě, šťastné výrazy úplně nerozplynuly, to kafe tomu dost napomohlo, aby se to nestalo, ale přece jen, trochu vážnější atmosféra přišla. Ne, nebylo to tak zlé, ale zítřejší program se tak nějak dořešit musel, už zas toho bylo docela dost, co se muselo stihnout.

Nakonec se to ale dořešilo, takže nezbylo než si povídat, a řešit kde co dalšího. Jenže to celkem dobře můžete i v chatce, takže jsme se nakonec odebrali do chatky. Dost dlouho se uvažovalo, jestli nejít pod širák, ale po nějakém tom filozofování jsme došli k závěru, že noční počasí nevypadá až tak růžově, takže tenhle čestný styl spaní nakonec zůstal jen na Zuzku. A my jsme už potom jen chvíli povídali, ale nakonec jsme přece jen také usnuli.

A vzbudili se, jak už to bývá klasické, do deště. Ukázalo se, že začal asi tak už ve čtyři, takže Zuzka musela v noci utíkat do stanu, takže se zas tak moc nevyspala. Samozřejmě, nakonec se vrátila do chatky, a pak už pochopitelně nikdo spát nechtěl, ono by to ani moc nešlo. Tak jsme radši vstali, zašli si na zuby, a pak už jen sledovali, jak tábor vstává. Dobře, já musel ke klukům o něco dřív, abychom stihli budíček, ale zrovna tenhle den to zas tak nevadilo.

Docela se i vyvedl, i když ano, nejlepší samozřejmě měli jiní, ale co už. Potom už ale přišla ta správná chvíle na návštěvu jídelny, kde se namazaly nějaké rohlíky a tak, ale ne, netrvalo to zas takovou dlouhou dobu, a ne, zas až tolik užitečný při tom instruktor opravdu nebyl.

Takže, protože počasí už nebylo až tak zlé, přišla na řadu rozcvička. Ne, nebyla ničím speciální, prostě byla taková, no, ranně rozcvičující, ale i to se po ránu hodí.

Ale nakonec přišla na pořad dne snídaně, to se rozumí. Pamatováky se samozřejmě plnily vesele, všem se tak nějak do jídelny chtělo. No, a pak se pochopitelně stalo se snídaní to, co se stává, zmizela. Jistě, usazování ke stolům to maličko zdrželo, ten nápad, kdy se už ráno děti usazují ke kolejním stolům, a aby se to ještě zkomplikovalo, studentům se rozdávaly plastové hrníčky se jmény. Při snídani to bylo asi tak zhruba k ničemu, ale dejme tomu, že při svačinkách a podobných legracích to mohlo pomoct, protože se nemusely všechny hrnky hned dávat do kuchyně k umytí, když jedno dítě používalo právě ten svůj hrnek. Nebylo to sice úplně přívětivé k instruktorům, kteří měli někdy nalít dítěti pití, ale tak nějak zhruba to fungovalo, a taková katastrofa, které jsme se báli, to zase nebyla.

Samozřejmě, po snídani se sháněly léky a tak, ale nezabralo to tolik času, aby nástup nebyl krátce po devátém.

Ten začal samozřejmými věcmi, jako je táborová hymna, pokřiky a tak, ale to vydrželo na chvíli, potom se už přistoupilo k odhalení dnešního programu. Ten začal tím, na co konečně všichni čekali, přišel na řadu famfrpál. Jenže ten je, bohužel, jen sportem pro dvě družstva, a s tím prostě nikdo nic neudělá, pokud tedy nechce úplně překopat pravidla, takže bylo potřeba zaměstnat druhou polovinu studujících. I to bylo vyřešené, a to docela dobře. Sice nikdo ze studentů asi nechápal proč, ale přišly na řadu další hodiny o kouzelných tvorech, konkrétně o jednorožcích a dracích. Náš Zmijozel se ale nejdřív vydal na famfrpál, kde se setkal s Havraspárem. Ani jedna z kolejí pochopitelně revidovaná pravidla famfrpálu pro prváky neznala, takže je bylo potřeba nejdříve vysvětlit. Popravdě, nebylo to zas tak nic složitého, tedy, když jste se nepokoušeli v tom hledat ta klasická pravidla s košťaty, vysoko umístěnými brankami, a tak. Tohle bylo vlastně mnohem jednodušší. Ano, dva týmy byly pořád. Ale pak už přišly jen rozdíly. Prvním byl fakt, že brankou se stal celý konec hřiště. Samozřejmě, pak tu byly další detaily. Například ten, že aby vůbec hráči věděli, kam mají přihrát, protože jinak viděli přesně nic (ano, došlo i na klapky), museli si vymyslet nějaké heslo, které pak další spoluhráč řval, když chtěl míč. A ne, na podvody s tím, že bránící tým heslo zneužil, ty se letos už neuznávaly. Samozřejmě, obránci často míč dostali i tak. Nejprve se týmy vystřídaly v tom, kdo se snažil dostat míč skrz obranu a kdo bránil, a tohle se otočilo klidně několikrát, no a pak se hrálo, dokud aspoň jeden tým míč nedostal na soupeřovu stranu, což mohlo trvat mnohem delší dobu než ta kola před tím, kdy kolo buď končilo chycením míče, nebo gólem. No, a pak se do toho zamotala Zlatonka. Jistě, ten tým, který ji chytil, dostal deset, nebo kolik bodů, což v zásadě znamenalo vítězství. Samozřejmě, ne vždycky, hlavně, když se začaly dít fakt divné věci, třeba jako, že chycením Zlatonky Havraspárem neskončil náš zápas a chytl ji pak Zmijozel, a podobné nepochopitelné věci. Jediné plus minus přijatelné vysvětlení je asi to, že nás prostě chtěli zdržet.

To se docela i povedlo, ale nakonec už by to bylo až moc divné, takže jsme se posléze vydali na besedu o jednorožcích. Začala prohlížením věcí, které potřebujete, když se máte o takového jednorožce starat. Celkem nezanedbatelnou podobnost tohoto vybavení s relativně obyčejným vybavením pro koně se nikdo moc tajit nesnažil, dobře, maličko jo, ale omylem vynořivšího se slova kůň jsme se vyvarovat nedokázali. Ukazovalo se kdeco – sedla, uzdy, jezdecké oblečení, nejrůznější česací udělátka (hřibílka a podobné), ale nakonec došlo i na kolování ukázek hlav, zubů, a podobných zajímavostí. Jenže to samozřejmě nebylo všechno, protože jakousi čirou náhodou (dobře, vůbec žádná náhoda to nebyla) se zrovna tohle dopoledne na tábořišti pár koní (no dobře, jednorožců, když to musí být) vyskytovalo, a v dost dobré náladě na to, aby se na nich účastníci projeli. Samozřejmě, protože byli jen dva, trvalo to, ale proto tu byl zbytek programu, aby je rozptýlil.

Když už z naší skupiny jeli všichni, a na prohlížení už rovněž nic nezbývalo, vydali jsme se z verandy u štábu do jídelny, abychom si dali svačinu a něco se dozvěděli o dracích. Ale ukojení zrovna téhle zvědavosti úplně nevyšlo, protože nás vyhnali na famfrpálový zápas s Nebelvírem. Ano, z dračích záležitostí jsme něco malinko stihli, ale moc toho nebylo. A neptejte se mě, jak jsme se na ten famfrpál dostali, i když si všichni instruktoři mysleli, že koleje hrají jen jeden zápas. No, tak asi ne.

Ale je pravda, že všechny tyhle dopolední hrádky zabraly dost času, takže už netrvalo moc dlouho, a už přišel čas na oběd. Ten proběhl už v docela hezkém počasí, ne, slunce sice nesvítilo, ale ty přeháňky, které nás potkaly dopoledne (nic velkého, ale byly) se staly už také minulostí, takže nálada byla už také dost dobrá. Samozřejmě, oběd neměl žádnou šanci, strávníci opět zvítězili.

Po obědě se zas tak moc nečekaných věcí nedělo. Chvíli byl klid, poté se všichni rozprchli na neklidy, tentokrát jich dost bylo na hudebnu, protože, proč ne. Pochopitelně, bylo by nám to vydrželo hodně, ale hodně dlouho, ale to samozřejmě nešlo, protože upírat zpěvákům svačinu by rozhodně nebylo moudré.

A to samé platí i o odpoledním nástupu. Na něm se nejprve ukázalo, že Zlatonka byla až moc magická a mohla se otevřít (asi něco jako v sedmé díle Harryho Pottera), no a uvnitř nebylo nic menšího než další ze ztracených fragmentů toho tak důležitého krystalu. Jenže byly pořád jen dva, což bylo ve čtvrtek odpoledne už opravdu nemilé. Takže pochopitelně přišlo na řadu řešení toho, co jako že s tím udělat. Profesor Konfusio s řešením samozřejmě přišel. Hluboce se zamyslel, načež prohlásil, že když je srdce hradu tak magické, a ví se, že draci jsou magičtí taky dost, mohlo by pomoct je potkat. Ředitelka Bradavic celkem nepřekvapivě ani nebyla zděšená tím, co to zase profesor vymyslel, ale sám o nich nic moc nevěděla. Zavolat Hagrida samozřejmě šlo, a ten i přiznal, že by věděl dost a dost, jenže netušil, o kterém druhu draka jsme ty informace chtěli, a protože jsou tak rozdílní, hádat to naslepo by bylo úplně k ničemu. Ale i tenhle problém měl řešení. Sice bylo takové docela kostrbaté, ale bylo tu.

Spočívalo v tom, že se kolejím rozdá křížovka, kterou musí vyluštit, v tajence jim (asi ne náhodou) vypadne jméno draka, no a pak už jen stačí sehnat Hagrida, který už pak velice rád prozradí, kde se ten či onen drak nachází.

Naše kolej se usadila před jídelnou a dala se do práce. Samozřejmě, jak to u lidí ze Zmijozelu bývá, chtěli si ušetřit práci, jak to jen šlo, takže kohosi napadlo, že je přece úplně zbytečné do křížovky dávat všechna písmena odpovědí, a bohatě by stačilo jen to, co tvoří tajenku. Bohužel se ukázalo, že když Hagrid uvidí zrovna tenhle pokus o získání času, vůbec nic nepoví. Takže takhle jednoduše to nešlo. Ale co už, stane se. Otázky většinou aspoň nebyly tak složité. Vyskytovaly se otázky na zaklínadla (dobrý zdroj exotických písmen do tajenky), nějaké ty kouzelné tvory, a vůbec byla většina otázek takových kouzelných. Vyřešit otázku většinou trvalo jen chvilku, mnohem delší dobu zabralo hledání písmen a vymýšlení, které že písmeno z odpovědi patří do toho tajemného hesla pro Hagrida. Nutnost dát dohromady všechno také moc nepomohla, takže to času zabralo až dost. Ale nakonec jsme to všechno zvládli, a ukázalo se, že nás čeká Norský ostrohřbetý. Dozvěděli jsme se o něm spoustu zajímavých věcí, třeba, jakou má barvu, že je strašlivě nebezpečný, a tak, a dokonce jsme zjistili i, že se z jakéhosi důvodu usadil u jedničky (neptejte se, jak se tam dostal a proč, jo?). Ale co jsme se nedozvěděli bylo, jak na něj. Dobře, možností zas nebylo až tak moc, ale něco se zkusit nakonec muselo. První pokus, dostat ho nějakým zaklínadlem, byl sice v principu asi dobrý, ale zrovna na tohohle draka (nebo spíš možná dračici) úplně nezabral, spíš ji víc rozdráždil, ale zdrhnout jsme ještě stihli. Jenže dračí problém to nevyřešilo. A ani pokus uhasit ho vodou k ničemu nepřispěl, i když, dobrý byl, to zase ano. Takže pak už nezbylo nic jiného než mu zkusit vymyslet dostatečně zákeřný lektvar, který by ho náhodou mohl uspat. To se sice bez návštěvy ve skladu umístěné sborovny neobešlo (neměli jsme kotlík, a o přísadách nemluvím), ale když jsme si dost zavzpomínali na to, jaký že lektvar to vlastně chceme vyrobit, všechny věci jsme dostali, a ani jsme nemuseli chodit několikrát. Vyrobit zrovna tenhle lektvar bylo docela snadné. U korýtek se do kotlíku nalila voda, a pak se tam prostě přidaly všechny byliny, třeba kmín, a docela nepochopitelně i kořen nadouvavky.

Když už v kotlíku byly všechny ty přísady, nebylo už nic lehčího než zajít za drakem, no a hezky pěkně ho lektvarem polít. Ne, všechen asi neschytal, to by bylo až moc kruté, ale zas tak moc ho potřeba naštěstí nebylo. Nebojte se, žádná vražda magického tvora se nestala, jen na pár chvil usnul, ale stačilo to, abychom mu sebrali vejce. V něm sice nebylo vůbec nic, ale co, i otevírací dračí vejce je fajn věc, i když třeba nezpívá.

Ale ukázalo se, že Havraspár byl úspěšnější. Kromě vzduchu a podobného všudypřítomného čehosi ve vejci našel i další ze ztracených fragmentů krystalu, po kterém se všem tak strašně moc už stýskalo. A jestli si někdo všiml, že čirou náhodou krystal získala třetí kolej, tak to naštěstí nedal najevo. Ředitelka byla skutečně nadšená, a asi jí spadl kámen ze srdce, že to všichni přežili, takže přišlo na řadu kouzlo, které by se fakt někdy hodilo, hlavně, když jste hladoví. Nebylo tak složité, nebo jsme tu komplexitu spíš neviděli, a už se táborníci mohli vydat do jídelny na hostinu. Z táborových restaurací už zbyly opravdu jen vtipné názvy jídel, které už jsme ani jako instruktoři nevymýšleli, ale mění se toho tolik (účastníci, a tak), že plakat nad tím opravdu nemá smysl. Vstup pochopitelně byl tak trochu speciální a velkolepý, a na velmi sofistikovaně vyzdobenou jídelnu také došlo.

Nějaký výběr z pár nabídek tu samozřejmě byl, ale byly tak tři, takže ano, teoreticky se to dalo stihnout klidně všechno. A ani jako instruktoři jsme tentokrát nemuseli čekat nějak zásadně dlouho, pozvali nás tam docela brzo. Bylo to trochu nečekané, ale aspoň jsme měli čas na studování výzdoby. Balónky, které tam byly už od neděle, jsme samozřejmě moc prozkoumat nemohli, byly moc vysoko, ale na zkoumání tak trochu magických svící na stolech došlo. Ta magičnost je docela důležitá, protože vám zajistila, že jste se o ně opravdu nemohli spálit, i kdybyste se třeba nakrásně snažili (aneb, díky, ledky). Ale nejen tyhle svíce měnily stoly v něco jedinečného, došlo i na ozdobné sošky, nebo co to bylo, zvířat, a podobných možná i magických tvorů.

Ale pochopitelně, na hostinu nejdete hlavně kvůli výzdobě. Samozřejmě, můžete, ale není to moc obvyklé. Takže nakonec došlo i na jídlo. Ano, nehnali jsme se tam hned, protože se nechcete přizabít s lidmi, co ho nosí dětem, takže radši počkáte, ale stejně to šlo docela rychle. Bylo kde co – řízky, těstovinový salát, pizza, lívance, snad i smažený sýr, takže jste si opravdu mohli užít všeho možného. A samozřejmě, že kombinace byly všelijaké, ale ne, nic se nikomu nestalo.

Ale nakonec se vám už další jídlo nechce riskovat, takže se všichni začali vytrácet do chatek a tak různě. A instruktoři se samozřejmě nakonec také vytratili. Ale vytracení na moc dlouho nezůstalo, protože přišla na řadu večerka, ano, bylo už tolik hodin. Na té se už moc nového nestalo, maximálně se určilo pár hlídek, služba se předala jednička, a tak nějak se zopakovalo, co se stalo. No, a pak už nezbylo než zazpívat večerní píseň, nějak domluvit stisku, aby prošel kruhem (nebo jak tomu tvaru chcete říkat), a rozprchnout se.

Ano, to samozřejmě bylo to večerní pobíhání, které se prostě musí večer stát, pokud nechcete odnaučit děti čistit si zuby a tak, a nakonec je chcete v postelích. A to všechno se, naštěstí, i povedlo.

Jenže to samozřejmě pro vedoucí s instruktory nebylo všechno. Ti by totiž ještě rádi věděli, co se bude v pátek, na který vycházelo tak hezké počasí, dít. A že toho už zas mělo být vážně hodně, a ještě navíc, když to mělo být tak strašně organizačně křehké. Nakonec byl ale program představen nebo připomenut, to záleží na tom, jak moc jste ho četli před táborem, lidi se přihlásili na stanoviště, a tak nějak to bylo kromě nějakých dalších drobků všechno. Puťák se popravdě moc neřešil, to počasí na tu sobotu vypadalo až moc zle. Nakonec jsme se ale už přesunuli do chatky, chvíli řešili čert ví, co, no a pak, samozřejmě, usnuli.

Páteční ráno přišlo už zase rozzářeně a prostě nádherně. Proto se všem i chtělo vstávat, nebo to tak aspoň při budíčku jedničky vypadalo. Samozřejmě, že když bylo tak krásné slunné počasí, rozcvičku nešlo vynechat, protože zrovna tenhle den obratnost, a všechno, prostě bylo potřeba. A paměť taky, i když, tu pamatovák procvičil jen maličko, ale aspoň trochu ano. Snídaně procvičila tak akorát žaludky, ale i to se počítá. A jistě, nezapomenout na léky rovněž trochu paměť zaměstná, ale to už jen maličko a ne všude.

Samozřejmě, po tom všem přišel na řadu nástup na hřišti zalitém sluncem, no prostě bylo fajn. Začal tak nějak zvesela táborovkou, pokřiky, hledáním čisťouše a dalších táborových zvířat, a samozřejmě, radováním nad tím, že už máme skoro všechny kusy roztříštěného krystalu. No jo, jenže byly jen skoro všechny, ten jeden furt chyběl. Profesorský sbor to zjevně už docela děsilo, takže vytáhli těžký kalibr, křišťálovou kouli. Nebyla nejnovější, a v polici ležela zaprášená, roky nepoužívaná, ale nakonec si na patřičná kouzla vzpomněli a k jakés také spolupráci ji donutili. A koule ukázala něco naprosto revolučního, a nebo možná ne, záleží, jak to vezmete. Pod hradem zjevně existuje neskutečně složité bludiště. Úrovně magie v těchto místech jsou mimo všechny stupnice, samozřejmě, takže se člověk nemůže divit, že magických tvorů tam jsou úplné přehršle. A ano, buď by mohli něco vědět, nebo by se snad ten krystal mohl v bludišti dokonce nacházet. Jenže protože je prostě obrovské, musela se každá kolej vydat jinam. Jenže než se vůbec mohly koleje někam vydat, přišlo na řadu focení v táborových tričkách. To samozřejmě zabralo také dost času, protože všechny uspořádat, to prostě trvá, a nemáte ani moc možností, jak by se tohle dalo udělat jednodušeji. Ale nástup byl neobvyklý ještě něčím, a to příchozím pozdravem od dabéra Draca Malfoye. Nebyl první, i dabér Hermiony už pozdrav na tábor poslal, ale ano, potěší to, a byl takový docela fajn, ale ano, jeho styl se prostě nezapře.

Ale nakonec se to zvládlo a všichni už věděli, kam jít, takže nezbylo nic moc jednoduššího než se vydat na cestu. No dobře, zas tak přímočaré to nebylo, protože jednoduché odpovědi se zrovna v Bradavicích moc často neobjevují, takže vám nezbylo než ještě luštit krátké hádanky, abyste vůbec věděli, kam jít. Naštěstí, nijak moc složité nebyly.

Míst bylo opravdu hodně. Jakýsi strom na cestě k záchodům, kus stráně v lese, ve skladu, na štábu, před jídelnou, samozřejmě i na hřišti, ale naši putující se dostali i k ohništi a na podobně méně častá místa. Na celou tu cestu jim svítilo i v podzemním bludišti slunce, což je sice trochu zvláštní, ale když máte magii, najednou je možné asi tak všechno, takže klidně i tohle. A naštěstí, řešit tuhle vychytávku bradavického podzemí nebylo moc kdy. Mnohem důležitější byly úkoly, které museli studenti plnit, aby zjistili, kam dál. Většinou se nic dalšího ani nedozvěděli, takže je plnění úkolu tak akorát zdrželo. Úkoly byly rozmanité. Uhodnout nějakou hádanku, uspat magickou příšeru, projít jakousi cestu v lese, a vůbec se dělalo, kdo ví co všechno. Je fakt, že tu největší křehkost celé téhle legrace studenti ani nejspíš nezaznamenali, protože se to náhodou nerozpadlo, ale stačilo by, aby byli na jednom stanovišti posláni špatně, a začala by opravdová zábava, kterou by asi nikdo nechtěl. Asi by se to neprojevilo úplně hned, stanovišť bylo přeci jen devět a koleje jen čtyři, ale pak by se nesměly divit, že někam jdou podruhé, nebo někam radši nedošli.

Jak šlo plnění úkolů naší koleji a obecně všem na jiných stanovištích, to těžko říct, tyhle detaily jsem opravdu neviděl, protože jsem musel hlídat bubáka, který se nějak dostal na stanoviště u cesty k toaletám. Ano, byl sice hezky pěkně zavřený v truhle, se kterou jak se patří rachtal, ale z jakéhosi důvodu (no dobře, protože se jim to řeklo) ho studenti moc rádi vypustili ven. Ano, najít klíč k truhle také nebylo moc jednoduché, protože museli přejít po laně nad propastí a jeden vzít, a prostě ho zkusit, ale i tohle docela rádi udělali. Hledání trvalo většinou docela dlouho, takže se tam skupina i zdržela, což bylo jedině dobře. Při tom, když jim Fenz pomáhal, bylo potřeba zjistit, jestli si někdo vůbec vybaví, jak na takového bubáka jít. Odpověď byla samozřejmě klasický postup Harryho Pottera – představit si něco vtipného a zařvat Ridiculus, ale někdy ani tohle nebylo úplně snadné dát dohromady. Ale ano, vždycky se to stihlo včas, takže bubák sice z truhly vyletěl, začal dělat blbiny, tak všelijak tam pobíhat a rozptylovat je, ale moc dlouho mu to opravdu nevydrželo, zaklínadlo fungovalo docela dobře a bubák se pomaloučku odporoučel. Ale než se vypařil, ještě stihl říct koleji šifru, podle které se měla ta či ona kolej vydat dál. Naštěstí se mi to zmotat nepovedlo, takže to dopadlo dost dobře. Dlouho, opravdu dlouho ale nikdo nešel, takže stihlo probrat dost, třeba Fenzovy výpravy na skály, a podobné věci, takže ne, nebyla nuda, to opravdu ne. Ale krátce před obědem jedna z kolejí došla. Ano, někdy po svačině snad došla i naše, takže polovina kolejí měla tohle stanoviště před obědem splněné. Ale protože byla jejich cesta krušná a zdlouhavá, docela se hodilo, že se ten obědový čas přiblížil. Přesun na oběd byl samozřejmě jen otázkou pár chvil, takže už se zanedlouho všichni sešli v jídelně, kde se vrhli na jídlo, jako by už nemělo být nikdy nic jiného. Ale jistě, něco jiného bylo, protože samozřejmě nedovolíte, aby se někdo přejedl, takže ano, přidávalo se, a docela dost, ale nakonec už ani nebylo co jíst, takže se všichni rozprchli po venku. Čekala je chvíle klidu, kterou využili ke kde čemu – ke sprchování, hrátkám na hřišti, nebo k obyčejnému povídání si, i to je fajn věc, která se na táborech dělá. Ale ne, nezklamali jsme nikoho, ani ti, kteří jen čekali na neklidy, nepřišli zkrátka, ty spořádaně začaly ve dvě. Všichni si je užívali, a asi by to dělali dlouho, jenže to by se asi z bludiště pod hradem nedostali. Takže stejně přišla svačina, a po ní koleje pokračovaly tam, kde před tím skončily. Samozřejmě, za bubákem se opět nikomu nechtělo dost dlouho, takže se tam opět povídalo, ale i zbylé dvě koleje se vynořily. A tentokrát samozřejmě jako naschvál skoro za sebou. Takže na to, aby stanoviště bylo překvapení, můžete asi zapomenout. Ale dejme tomu, že to až tak zlá věc nebyla, aspoň měla poslední kolej delší čas na vymýšlení strategie proti bubákovi. Ale nakonec byl bubák poražen naposledy, a po provaze přešla i Zuzka (ano, Fenz ji nějak přemluvil), takže už moc nebylo co na stanovišti dělat. Ona ani většina kolejí už neměla moc co provádět, popravdě, takže se všichni tak nějak sešli před jídelnou. No, a nedělali celkem nic, jen tak půl hodiny čekali, až dorazí i ti poslední. To pochopitelně rozbilo časový plán, který předpokládal, že se na poslední bitku s trolly dostanou ještě před večeří, takže ta speciální procházecí věc do jídelny opravdu nebude nenápadná. Ano, použila se, a Buclatá dáma ji strážila opravdu dobře, ale stejně to bylo k ničemu, protože heslo sice nakonec všichni na cestě bludištěm našli a řekli jí ho, ale dál se stejně nedostali. A za všechno mohl všemi dobře známý a milovaný čas. Takže se párek trollů z jídelny tak nějak po anglicku ztratil, a místo nich se tam nahrnula hromada táborníků, aby se na poslední bitku, která by je už ale opravdu k východu z bludiště dostat měla, pořádně najedli.

Vzali to docela dost zodpovědně, večeře se přidávala o sto šest, ovšem nakonec zmizela, ale nic jiného stejně večeře ani neumí.

A po ní, když i služba už utřela stoly, se do jídelny trollové vrátili, a bylo jich fakt hodně, aspoň sedm. A pochopitelně, úplně s tím, že by kolem nich měla projít banda mladých kouzelníků v pohodě nebyli. Jenže to bylo trollům docela k ničemu, protože dostat trolly nakonec tak těžké nebylo. Sice měli vícero životů, jenže nebylo úplně složité jim ho sebrat, i když ano, uhýbali, dělali kravál a strašili, jenže ho stačilo dohnat a dotknout se ho, a on život poměrně ochotně odevzdal. Ano, kdyby nemohl z každé koleje jít na trolly jen jeden, měli by opravdu rychlý konec, takhle to nějaký čas přeci jen zabralo, jenže výsledek byl docela zjevný, nakonec i poslední troll přišel o poslední život a s ohromným dupotem zmizel.

Ano, je fakt, že si pak účastníci mohli všimnout toho, že instruktoři nepatrně chraptí (asi moc dobře tušili, proč), ale rozhodně byli šťastní, že se konečně dostali z bludiště. No, a pochopitelně, za nějakou dobu přišel na řadu i nástup. Ne, nebyl hned, takže nějakou dobu se dělo všechno možné – povídání, vycházky, kdo ví, kam, a podobné věci, ale nakonec na nástup došlo. A že stál za to. Zmijozel kdesi v magicky zářícím bludišti našel poslední fragment krystalu. Jenže, jak má vypadat magická procedura, která ho uvede do původního stavu a ještě ho navrátí, kam patří, to jsme zatím nevěděli. Jenže takhle důležitou věc musí pochopitelně někdo hlídat, takže se fragmenty hezky pěkně přestěhovaly k Markétě. Ale nakonec už nebylo moc co řešit, službu dostala devítka, a další večerní píseň se vydala na svou cestu kamsi daleko, kde už je úplně jedno, jestli existují kouzelníci nebo ne.

Jenže ani taková cesta samozřejmě neznamenala, že se nějak samy stanou všechny ty večerní věci, takové štěstí jsme oopravdu mít nemohli, to by bylo až příliš jednoduché. Takže nezbylo než to udělat klasicky. Hezky všechny přesvědčit o tom, že opravdu chtějí do chatky, a pak chtějí vzít hygienické věci a zajít ke korýtkům, no a pak ještě na záchod. Ale ano, po nějaké době se to všechno podařilo.

To bylo dobře, protože jsme samozřejmě ještě museli na poradu v jídelně. Tam se už docela nepřekvapivě ukázalo, že žádný puťák nebude, protože to počasí vypadalo fakt zle, takže jsme ten den tak trochu hodně předělali, ale nakonec to ani nebylo tak moc složité. Kromě toho už se tam kromě řešení všeho možného, rozdělování bodů za hru, a takových věcí, nedělo, takže ani nebylo moc překvapivé, že jsme se na cestu do chatek vydali docela brzo, i když ano, na kafe a podobné legrace pochopitelně dojít muselo. Ale ano, nakonec se stihlo všechno, takže jsme se do chatek dostali docela brzy. Ne, řešení všemožných věcí v chatě to nezabránilo, ale ani to už netrvalo nijak zvlášť dlouho, protože usínání na táboře je takové, no, prostě táborové a v pohodě.

Probudili jsme se do překvapivě ne úplně propršeného rána. Ano, trochu sice pokapávalo, ale moc zle to nevypadalo. Ale plán se samozřejmě už nezměnil, takže přišel budíček devítky, který sice o dni tvrdil, že je krásný, nad čímž by se dalo skoro polemizovat, ale ne, nikoho to samozřejmě nenapadlo. Ale jistě, protože nebylo tak strašně ošklivo, na rozcvičku se nakonec všichni dostavit museli, i když ne, moc dlouhá zas nebyla, to ona není nikdy, protože snídani chtějí úplně všichni,, ano, instruktoři a vedoucí taky. Ale nakonec všichni všechno snědli, a začali se divit, co dál, protože venku se pochopitelně pořádně rozpršelo. To zatím naštěstí znamenalo jen to, že se nikdo moc ven nehrnul, ale mohl to být problém potom. Ale zatím to nikdo neřešil, protože se všichni sešli při nástupu v jídelně, kde se pochopitelně zazpívala hymna, zařvaly pokřiky (chudák jídelna), a přiznali se ti, u kterých skončila táborová zvířata. No, a pak si někdo všiml, že na nástupu někdo chybí. A nejspíš nebude úplně velké překvapení, že ten někdo byla Markéta. Trochu větším překvapením ale už bylo to, že profesor Konfusio chyběl rovněž. Co se s nimi děje, to pochopitelně nikdo netušil, a všechny to docela děsilo, ale nejdřív si ředitelka myslela, že prostě zaspali. Bohužel, to se nepotvrdilo. Nepřekvapivě, fragmenty bradavického srdce byly pryč jakbysmet. Další pátrání sice chybějící obyvatele hradu neobjevilo, ale nějaké stopy přeci jen ano. Ale ne, nevypadaly moc růžově. Našel se kus Markétina pláště (nebojte se, v nudné materiální realitě se žádnému oblečení nic nestalo), a ještě k tomu nějaká ta krev (ani ta naštěstí jinde než ve fantazii neexistovala). Jakousi naprosto spolehlivou identifikační metodou se povedlo určit i to, že je to krev Markétina, a ne třeba náhodného kolemjdoucího. To všechno ukazovalo na to, že pan profesor nebyl tak úplně sluníčkový a nevinný, jak se celou dobu tvářil. Jenže to samozřejmě samo o sobě nic neřešilo, srdce bylo furt pryč, profesor taky, a Markéta byla buď mrtvá, nebo aspoň držena jako rukojmí. A samozřejmě, kde, to nikdo nevěděl. Takže nezbylo, než se je vydat hledat. Pochopitelně, jen tak hala-bala se na takhle nebezpečnou výpravu nevydáte. Nejdřív pochopitelně potřebujete hůlky, ale k nim i bílé hole (zvětšovací kouzlo, díky kterému by stačila jen jedna jsme jaksi neuměli). Jenže počasí bylo absolutně nevypočitatelné, takže se šlo pěkně v pláštěnkách, a popravdě, ani instruktoři to neriskovali bez nich, i když zrovna potřeba nebyly. Přípravy na cestu chvilku zabraly, musíte si přeci jen dojít i na toalety a tak, ale nakonec byli všichni připraveni. Ale protože jsme neměli nejmenší tušení kam se mohl profesor podít, muselo dojít k rozdělení skupiny. Dvě menší skupiny prý budou stačit, takže se studenti a učitelé (ano, jistě, instruktoři a vedoucí) hezky pěkně rozdělili, a s hůlkami připravenými k akci se vydali na cestu. Že by neznali dost obranných, a dokonce i pár útočných zaklínadel se učitelský sbor bát nemusel, ta se procvičovala před odchodem. Objevilo se obyčejné Expelliarmus, Mdloby na tebe by se v repertoáru také našlo, ale co tam dělalo Sectumsempra, to se mě opravdu neptejte. No, a bez ochranného Protega by to samozřejmě taky nešlo. Když ale už všechno tohle věděli, nic trestné výpravě už nebránilo.

Nejprve cesta probíhala docela nudně. Potkali jsme sice pár kaluží, ale jinak se nic moc zajímavého nedělo. Ale po nějaké době, někde u splavu, nebo kde, se objevily další stopy, které ukazovaly, že ne, tak blízko tábora pochopitelně nebudou. Tak jsme tedy šli dál. Pár nějakých útržků šátků, bota, a další velmi zajímavé stopy nás vedly dál a dál. Ale nakonec jsme našli něco divného. Náznak, že naši skupinu, co šla bezstarostně skoro až do Bítýšky, pan profesor pěkně napálil, protože tak blízké přiblížení k mudlovskému městečku radši neriskoval a zašil se trochu blíž. Nechtělo se nám tomu věřit, ale nakonec to bylo až příliš do očí bijící. Tak jsme se tedy vydali zpátky ke splavu. Samozřejmě, na tomhle kusu cesty se, po nějakém tom ještě podrobnějším pátrání, nějaké známky toho, že neděláme úplně blbost, našly. Tak jsme tedy došli ke splavu, kde, jak se ukázalo, se profesor z jakéhosi důvodu ve skutečnosti ukrýval. Ovšem dorazili jsme tam už trochu pozdě, druhá skupina už ho dopadla, a spoutala magickým lanem, se kterým nedokázal udělat vůbec nic, až tak dobré bylo. Asi ho odvaha a chrabrost studentů dostala, že by se jich nebyl schopen zbavit, to bych se divil. Ale ať ho už dostalo cokoliv, byl spoutaný, Markéta naštěstí živá, a my se vydali na zpáteční cest. Ještě nějaké triky zkoušel, matoucí kouzla a tak, jenže mu to už bylo úplně na nic.

Po velmi šťastném návratu byl umístěn do hradního vězení. Ale tam moc dlouho nezůstal, protože se ředitelka školy moc zajímala, jak že to všechno dopadlo. Byla moc ráda, že se nikomu nakonec nic nestalo, a že se tedy všichni vrátili. Ale mnohem víc ji zajímalo, jestli tedy byl zloduch dopaden. A ano, nepřekvapí vás, že byla ráda, že už v té bezpečné místnosti sedí. Jenže na hradě takové stvoření nechtěla, takže bylo na čase vymyslet, co s ním. Bývalý profesor byl dokonce vyzván, aby přednesl svou obhajobu, ale tuhle možnost přímo spektakulárně pokazil, když přiznal, že vlastně celou dobu byl stejně příznivcem vy víte koho, a že mu šlo jenom o to, aby se stal pánem celého hradu. K čemu mu to vlastně bylo, s tím se moc nepochlubil, ale asi mu šlo prostě celkem fádně o moc a ani ne o slávu, no, prostě nuda, tohle chce každý tuctový zloduch. Ale musí se mu nechat, že zastírání mu zase šlo docela dobře. Kdyby neprovedl ten únos (jehož smysl mi do teď zůstává záhadou) a radši to srdce nevím, nemodifikoval, aby měl k jeho magickým schopnostem přístup jen on, nebo tak něco. Ale ne, on musel zvolit tenhle scénář. No, jeho smůla, kdo chce moc, nemívá nic, a to se stalo, nepřekvapivě, i tady. Ředitelka úplně krutá být nechtěla, a snad by mu i tu druhou šanci dala, jenže byla přehlasována, takže milovaného profesora čekal krutý a duši ničící Azkaban. Ne, nešlo to hned, bystrozory na počkání ještě pořád neseženete, ale vrátil se do vězeňské kobky, a víc už o něm nikdo neslyšel.

Jenže hrad byl neustále bez srdce. To se ale už mělo každou chvíli změnit, protože zachránit se ho povedlo, a neautorizované zásahy se na něm odhalit nepovedlo. Ale vrátit tak mocný artefakt, to není jen tak. Potřebujete k tomu kruh ze všech obyvatel hradu (dobře, hmyz a podobné bytosti můžete ignorovat), pak potřebujete i lektvar z ingrediencí, které koleje našly včera (nějaké listy a větve, a kdo ví, co ještě), no a samozřejmě, nakonec potřebujete i zaklínadlo. A ne, není úplně krátké, to samozřejmě nejde, ale ani to se nestalo moc velkým problémem. Přípravy ani moc dlouho netrvaly, takže zanedlouho už byl do středu kruhu umístěn kotlík, všichni se chytli za ruce, no a při asi tak desátém opakování kouzelné formule (těžko říct, kolikáté bylo, kruh se stihl brutálně de-synchronizovat, ale naštěstí to katastrofálním výsledkem neskončilo), krystal za nějakých efektů, ale nic velkého, změnil tvar, spojil se, no a zmizel. Jistě, byly i vtípky, že se to nepovedlo, ale naštěstí to byly jen vtípky. A tím byl hrad na nějakou dobu opět v bezpečí a zachráněn.

Samozřejmě, počasí to nezachránilo, ale přiblížit oběd to trochu dokázalo. Ale zas ne tolik, aby, konečně, nezbyla trocha volného času. Dělo se kde co. Někdo blbnul na hřišti, jiní byli celkem obyčejně v chatě, a prostě si to všichni užívali. Ale nakonec se všichni dočkali oběda, který si za úspěchy rozhodně zasloužili. Ale ne, nechtěli ho jíst pomaloučku a rozvážně, to prý ani náhodou, takže za chvilku už vlastně zas nebyl, i když jeho vaření zabralo docela dlouho. Ale nevypadalo to, že by si na to někdo stěžoval. Ale nakonec už zas byla jídelna prázdná, a pomaloučku se přiblížily poslední neklidy. Samozřejmě, na loďky v tomhle počasí nikdo nešel, ale jinak se všichni rozprchli docela efektivně.

Někdy v průběhu neklidů se přihnala docela hodně brutální přeháňka, takže ano, bylo dobře, že puťák nebyl, nejspíš by ji všichni schytali při návratu do tábořiště, což by asi úplně neocenili. Takže jsme se někam pochopitelně schovali, většina do jídelny, kde se hrály hry, a dělalo se všechno možné. Ovšem nakonec i na poslední svačinu došlo.

Po ní se pomalu a jistě začalo s balením lidí. Někde to bylo dost jednoduché na to, aby to i vedoucí s instruktory stihly, třeba u pětky, jinde sice ne, ale i to se nakonec zvládlo. Ale aby se ten zbytek zabavil, přišlo ještě na řadu focení studentů před maketou hradu. Trochu jsme je ještě rozptýlili s Bertíkovými fazolkami, aby se k něčemu použily, tedy kromě blbin na poradách. Jenže to pochopitelně také všechen čas na světě nezabralo. Jenže vymýšlet něco dalšího už nemělo moc smysl, nějakého volna si přeci jen chcete také užít. Ano, někdo v jídelně zůstal a hrál hry dál, asi proto, že proč ne, ona to je docela fajn věc.

Ale i ti byli nakonec pozváni k táboráku. Bylo to k nevíře, ale počasí na něj nějakým kouzlem vyšlo, a dřevo také použít šlo. Takže nic už nebránilo tomu, aby se k ohni všichni přesunuli, a začalo se zpívat, no a ještě zpívat. Bylo všechno možné – Červená se line záře, Tisíc mil, a mnohé další. No, a do toho se rozjelo šílenství s pletením náramků z provázků, a ano, i s jídlem. Tohle šílenství nakonec dostihlo i všechny kytaristy, Karla s harmonikou, a ten zbytek s flétnami už to moc nevytrhl, takže se raději najedl taky.

Ale nebojte se, najedli se, a ve zpěvu se vesele pokračovalo, třeba Cestou od Kluse, ale došlo i na věci od Kryla, nějaké ty Proměny, a další klasiky jako Tří kříže. Ale prý jsme navštívili i Jarošovský pivovar. A celé to táborové zpívání skončilo táborovkou.

Ovšem ano, potom už byl čas na to, abychom naposledy vytvořili táborový večerní skoro kruh. To se pochopitelně podařilo, a poslední zpěv byl tak nějak, prostě nezapomenutelný. Pochopitelně, všechny chatky už službu měly, takže žádná další už nebyla, no a hlídku taky nikdo nechtěl. Ale co, to se poslední noci stává docela často.

Ale samozřejmě, pobíhání po táboře jsme se nevyhnuli. Jenže se to zkomplikovalo, jakmile skončila večerka, jako by se zlomilo jakési ochranné kouzlo, a přišel hotový liják, naštěstí ne najednou. Ale ano, už tak nějak pršel, a bavilo ho to, a přestat nějak nechtěl. Jenže nás samozřejmě už rozptýlit nedokázal, takže nakonec byl každý tam kde být měl. A vzhledem k tak úchvatnému počasí se asi ani nedalo čekat, že tahle noc bude nějaká příliš divoká.

Ale i přesto jsme něco málo zažili. V jídelně jsme se pochopitelně sešli, a ne, bohužel se neřešily jen blbiny. Balení bylo sice hotové, ale s úklidem tábořiště se samozřejmě zatím ani nezačalo. A že bychom věděli, co kdo udělá, to také nebyla úplně pravda. Takže se to muselo vyřešit. Ale losovací lístečky to zvládly docela dobře, a nikdo ani moc neprotestoval. Ale moc dalších věcí se už řešit nemuselo, takže nakonec přišlo na řadu děkování a rozdávání dárečků. Byly to nějaké tašky, které se musely otisknout logem tábora (dobře, nemusely, ale stejně se to nakonec i u těch našich stihlo), YMCA odznáčky, no a na scénu zas přišel pytel s plyšáky, kde jich dostalo docela hodně, a to takhle zůstat nemohlo. A tak jsme ty plyšáky rozebraly, aby jim v tom pytli nebylo smutno. No, a pak se už jen povídalo úplně o všem. Je ale pravda, že trochu jiné než jindy to bylo, takže všichni instruktoři někdy před jednou začali už uvažovat, že se můžou přeci bavit i v chatce (ano, v jídelně bylo samozřejmě víc lidí, ale to moc k něčemu nebylo), takže jsme se pomalu rozloučili a přesunuli tam. Trvalo to docela dlouho, protože poslední odchod do chatek dost rozptyloval déšť, ve kterém nebyl vůbec problém se ztratit při odchodu ze záchodů, protože ten spíš kvalifikovaný odhad, kudy, že se vlastně jde do tábora nemuselo být tak jednoduché provést, ještě, když to komplikovaly kaluže, kterým jste se chtěli vyhnout.

Ale nakonec jsem tu cestu zvládl, takže poslednímu večeru už celkem nic nebránilo. Nakonec to nebylo tak dlouhé, v posteli se vám nakonec chce spát, ale ano, bylo to fajn.

Probudili jsme se do nedělního rána, kdy už dokonce ani nepršelo. Ne, nějakou modrou oblohu jsme neviděli, ale aspoň na vstávání bylo docela dobře. Nebylo to sice moc šťastné vstávání, jenže udělat se to muselo, až moc rodičů s tou nedělí tak nějak počítalo. A ano, dost z nich domů chtělo, no a další obrovská skupina lidí se domů těšila a netěšila najednou, včetně některých vedoucích a instruktorů. Ale ano, něco dobrého si užili, nebyla rozcvička, což je docela potěšilo. Poslední snídaně už nejspíš tak moc potěšit nezvládla, jenže s tím nešlo dělat vůbec nic. A zas tak smutná zase nebyla. Jenže i ta samozřejmě skončila, a to docela brzo. Ono toho ještě zbývalo docela dost, i když už před námi byl jen poslední nástup. Začal tak nějak jako všechny ostatní táborovkou, pokřiky a tak. Jenže už byl konec školního roku (dobře, tábora), a to se v Bradavicích většinou vyhlašuje školní pohár (dobře, až na roky, kdy to něco rozbije), takže tahle věc přišla i sem. Havraspárských mi až bylo líto, s kolika body skončili čtvrtí, Mrzimor se Zmijozelem, kteří měli bodů stejně, byli od nich docela dost napřed. No, a aby nebyla porušena bradavická tradice (nebo to tak skutečně vyšlo a žádná pleticha za tím nebyla), na prvním místě skončil Nebelvír. Ne, pohár nedostali, ani barvy v jídelně se nezměnily, ale ano, dárky pochopitelně byly. A jistě, vítězové dostali něco navíc, ale moc toho nebylo. No, a když se ty věci rozdaly, nezbylo už nic moc jiného než naposledy ještě zařvat pokřiky, a pak ještě provolat táboru zdar.

A ano, to už se venku zas rozpršelo, takže počasí pro příjezd rodičů někdy docela přesně popisovalo náladu dětí, kteří se musí loučit se svými kamarády. Těch loučení bylo docela dost, protože pochopitelně museli odjet všichni. A ani to netrvalo moc dlouho, vlastně to byl docela fofr, aspoň u lidí z pětky. Ale všichni samozřejmě neodjížděli, tedy aspoň ne hned. Pár jich muselo počkat do přibližně půl dvanácté, kdy se na cestu do Prahy vydal i Martin. Byla to třeba Naďa, Bejvlovy, a ještě pár vedoucích, no a já.

Rozloučení rozhodně nebyla se všemi lidmi se kterými jsem ho chtěl stihnout, ale času zas nebylo tolik, takže jsme do toho auta nalezli a vydali jsme se směrem do ryze mudlovské Prahy. Samozřejmě, došlo na Nohavicu, nějakého Kryla a další věci, snad i na nějakou klasiku, no prostě, bylo to fajn, i když účel té cesty tak fajn úplně nebyl. Ale nic nečekaného se na té cestě také nestalo, ani při návštěvě nějakého občerstvení u pumpy, kde se dávala nějaká kafe a tak, takže i to se rozhodně počítá jako úspěch. Ale po druhé hodině jsme už do Prahy samozřejmě dorazili.

Já s Fenzem a Nelou jsme vystoupili dřív, protože to bylo prostě jednodušší, a aspoň Fenzovi měl kdo pomoct s nošením věcí, no a Martin se zbytkem lidí dorazil až na Ládví, jako vlastně každý rok, a odnosit své věci určitě taky dokázal bez problémů. No, a my jsme skončili na nějaký čas u Fenze v bytě, zkoumali tam jeho slušnou sbírku historických kávovarů a podobných roztodivných věcí (hlavně Nela to chtěla vidět, ale vůbec to nebyl špatný plán), a na kafe taky došlo. Jenže pořád musíte řešit čas (ne, nemám ho rád), takže někdy před čtvrtou už jsme zas čekali na autobusové zastávce, aby se každý dostal tam, kam má. Nela kamsi do Prahy, a já jen na Černý most, no, a pak pochopitelně domů.

A tak se tedy zas z kouzelníků stali obyčejní Mudlové, a jestli chtěli být výjimeční, nezbylo jim, aby se o to zas snažili už jen tak, jak můžou i všichni ostatní. Jistě, mávnout hůlkou je mnohem jednodušší, ale zas, když dokážete něco bez takových obezliček, je to mnohdy mnohem lepší pocit. A samozřejmě, že za rok se zas všichni sejdou, aby pokořili další cíle, dokázali, že se zas něco naučili, no a vůbec byli spolu. A my jim v tom rozhodně pomůžeme, ať se se skladbou a instruktorů účastníků stane, co chce. Protože, pro tohle stojí za to žít.