Už dva roky uplynuly od posledního mého výletu do Belgie. Strašákovitého viru jsme se sice ještě nezbavili, ovšem proočkovanost stoupla aspoň mezi mladými nevidomými natolik, že uspořádat další ročník této setkávací akce už nebylo něco, co vypadalo jako absolutní epidemiologická sebevražda.
Tak jsem tedy byl donucen vstát v pátek 15. 10. už v šest hodin. Ne, že by to bylo nějak zvlášť zlé, ale změna oproti minulým dnům to byla. Důvod byl poměrně prostý, pokud se z Turnova potřebujete dostat do Prahy tak, abyste měli nějakou reálnou šanci se v půl deváté naložit do autobusu směrem na letiště, opravdu vám nezbude nic jiného, než už v 6:40 být v autobuse směrem do Prahy. Ano, pak tam máte sice hromadu času, který vám jako že jinak k ničemu není, ale já ty jízdní řády nevymýšlel. Není asi tak překvapivé, že zrovna na téhle cestě se nic tak zvláštního nestalo, autobus ani nezastavoval nějak daleko od metra.
Ani jízda metrem nějaké převratné zážitky nepřinesla, takže v dostávání se na Hlavní nádraží nějaký problém nenastal. Ano, hledání zastávky autobusu už trochu složitější bylo, vyznejte se na nádraží, které nemají rádi ani nádražáci, ovšem stačilo se jen zeptat nějakého člověka. Ani on si nebyl stoprocentně jistý, ale zastávku jsme našli včas. Tam už čekala Zuzčina vidící kamarádka, prý, abychom na letišti tu asistenci našli jednodušeji, což se nakonec docela hodilo, protože pokud máte na to, abyste se dostali na zastávku pouhých pět minut a váš vlak má právě těch pět minut zpoždění, celkem logicky to nemáte sebemenší šanci stihnout. Jistě, na devátou už jsme na zastávce byli oba, takže do dalšího autobusu už jsme nastoupili.
Ten nás celkem bez problémů vyložil u druhého terminálu, do kterého jsme po chvíli zamířili. Přepážka, kde se měl objevit někdo od asistence sice nebyla, jak by se asi hodilo, co nejblíž u vchodu, chvíli jste museli po letišti pochodovat, ale našla se. Samozřejmě, koho to překvapuje, i přes všechny telefonáty na letiště se asistent u přepážky prozatím nevyskytoval a musel se shánět, navíc je nepatrně udivilo, že tam měli dva nevidomé, a ne jenom Zuzku a bylo celkem jedno, že to měli mít nahlášené už od zprostředkovatele letenek. Všechno se to ovšem vyřešilo, takže jsme se mohli po nějaké době vydat k bezpečnostní kontrole. V mém případě už na ní nebylo nic zvláštního, do plastového boxu se vyndaly věci, které by měli bezpečáci vidět, hlavně elektronika a věci až moc podobné tekutinám, a pak se prostě prošlo přes rentgen. Zuzka si však kontrolu užila mnohem víc. Největší komplikací bylo absolutně směšné opomenutí, které se může stát komukoliv, prostě si jeden neuvědomil, že by bezpečáky mohlo i bavit dodržovat omezení na objem lahví s tekutinami, jenže zrovna nad tímhle oči přivírat nechtěli a ten deodorant celkem bez diskuse zabavili. Další komplikace už sice nebyly, ale i tahle trochu času ukradla, a že by potěšila, to ani omylem. Zrovna takhle důležitá věc samozřejmě nemohla zůstat nenahrazena, takže se v letištním obchodě za nekřesťanské peníze kupoval nový.
To všechno se ale stihlo včas. Vypadalo to, že stihnout nástup do letadla bude trochu zajímavější počin, jenže se ukázalo, že mělo stejně zpoždění, takže jsme skončili usazení v zaměstnanecké dodávce, kterou nás k němu posléze zavezli (prý, že s ostatními autobusem jet nemůžeme) a čekali jsme, dokud nepřistane a nebude možné do něj nastoupit. Po tak dvaceti minutách se to stalo, takže nástupu už nic nebránilo. Většinu papírů nikdo vidět pochopitelně nechtěl, ani těch covidových ne.
Let probíhal asi tak, jak byste si mohli přát. Před vzlétnutím nějaká instruktáž kolem kyslíkových masek a záchranných vest (ne, jistě, potřeba nebyly), a pak už se jen divíte, kam se dostala lidská technika, že vám připadá celkem normální sedět v letadle, řítit se rychlostí aspoň osm set kilometrů v hodině dost kilometrů nad zemí a vůbec vás to v zásadě neděsí.
A asi po hodině se s vámi Boeing začne pozvolna snášet k jednomu z bruselských letišť. Ne, nebylo to to, které jsme už dvakrát viděli. Ne, že bychom na ně nechtěli, jenomže s obsazeností letu Brussels Airlines neuděláte zhola nic, takže jsme museli vzít za vděk letem Rianairu, který ovšem letěl nepatrně jinam.
Samozřejmě, tohle zrovna nikomu moc nevadilo, nahlášený přílet organizátorům byl správně, takže tam někdo, kdo nás dostane na místo konání akce pochopitelně byl. Jen najít ho si vyžádalo jeden telefonát, ale co, to zas tak nevadí. Ne, do auta jsme nezamířili jen my tři, jel s námi i jeden z polských účastníků, konkrétně Maciek. Už docela brzy se ukázalo, že jeho snaha naučit se česky byla víc než úspěšná, aspoň tedy mohl cestou trénovat.
Protože však byli všichni hladoví, v Mariině autě jsme moc dlouho nakonec nezůstali. Ano, z finančního hlediska nebyl výběr restaurace u dálnice úplně nejšťastnější, jenže co chcete dělat, když ve zbytku buď mají jen nějaká fastfoodová jídla nebo jsou ta místa moc daleko? Tak jsme si dali oběd, zaplatili ho (kartou to naštěstí šlo) a po nějaké době dorazili do cíle, kterým bylo město Dworp a v něm jedna konkrétní budova, přesněji číslo popisné 103 v ulici Lotstesteenweg. Jednalo se o jakési centrum, kde se, aspoň co tvrdí internet, pořádají nejrůznější schůzky, takové ty potkávací akce, a vůbec cokoliv podobného.
Po našem příjezdu jsme nejprve obdrželi celkem očekávatelné visačky se jménem, a rovněž jsme se dozvěděli, ve kterých pokojích budeme. Jejich číslování tak úplně nedává smysl, pokoje začínající jedničkou byly v druhém patře s pokoji, ale co už, nemůžete asi chtít, aby zrovna tohle dávalo smysl vždycky. Každopádně, ať byl důvod pro toto číslování jakýkoliv, já skončil v pokoji 134 a Zuzka v čísle 123. Jak jsme tak trochu i čekali, v pokoji ještě nikdo nebyl. Za to tam byly čtyři palandy. Ne, nebyly úplně obyčejné, jak se po nějaké době ukázalo, měly i čtecí lampičky (vím, strašně užitečné). Čekali byste nějaké úžasně velké skříně a podobný nábytek? Já rovněž, ale to se nestalo. Docela si o tom, jak ty skříně vypadali uděláte představu, když si přestavíte klasicky velkou skříňku v bazénu, tahle věc byla ale naštěstí dřevěná, jenže tím to končilo, ani dveře ta legrace neměla. Tím pádem padalo jakékoliv vybalování, prostě nebylo kam ty věci dát, když jste do skříně dali batoh, což jste samozřejmě museli, protože nechcete, aby překážel mimo. Abych se nějak zabavil, začal jsem s povlékáním, ale to mi bylo rozmluveno, prý, že to udělají dobrovolníci. No dobře, proč ne, aspoň byl čas na to celu tu pětipatrovou budovu projít. V přízemí byla pochopitelně recepce, ale i nějaké místnosti, kde se dalo schůzovat, workshopovat, a vůbec si to tam tak nějak užít. Další dvě patra byla plná pokojů, takže jejich rozvržení bylo docela jednoduché. Vyšli jste do nich po schodech nebo výtahem a na obě strany se táhla chodba. Nejprve jste potkali dveře vedoucí do sprch, v případě křídla, kde byly ubytovány ženy toalety, na každé straně chodby jedna, a pak už jen dveře do pokojů, druhé křídlo vypadalo stejně, jen toalety nemělo. V prvním patře pod přízemím (říkejme mu třeba mínus první) se nacházela restaurace a bar, takže tam jsme byli docela často. Naštěstí nebylo tak složité se tam dostat, jestli se dostanete do baru nebo do restaurace se rozhodovalo až poté, co jste prošli jedněmi dveřmi, za kterými jste mohli vybrat jednu ze stran. Ani mínus druhé patro nebylo sice zapovězené, ale tam nás nanejvýš zajímal jeden z velkých prostorů, kde se občas pořádal jeden z workshopů, ale já tam osobně nikdy nebyl. Z baru se dalo dostat i na terasu, čehož, jak to pak vypadalo, mnozí využili. Když jsme přišli na téměř každou věc, která nás při prohlídce zajímala a přizabili jsme se na schodech, protože nějakého geniálního architekta napadlo, že mezipatra nebudou bez schodů, jak by od nich každý čekal, ale buď tam bude jeden, nebo, o patro níž, dokonce víc a zatočeně k tomu. Nemohli jsme s tím ovšem nic dělat, a ani příjezdu dalších účastníků jsme pomoct nemohli, takže jsme skončili v baru ještě s Alexou a Lorou (dvěma nizozemkami) a povídali si.
Postupně ovšem začali i další dorážet, takže kolem půl sedmé se mohli skoro všichni přemístit na večeři a potkat se se salátovým pultem. To by samo o sobě nebylo tak úplně špatné, ale když nedokážete vysvětlit dobrovolnici, že nepotřebujete kombinovat brambory s majonézou a těstoviny, tak to moc nepotěší. No co, nějak se to snědlo a poté přišel čas na to, aby se všichni zas přesunuli do baru, kde nastalo vítání. Mělo být sice už dřív, ale asi to úplně časově nevycházelo, hádám, že účastníci dorazili později, než se čekalo. Potom, jakmile byli všichni patřičně uvítáni, nastalo rozdělování na večerní volnočasové aktivity. Deskové hry kamsi z nabídky zmizely, takže se lidé dostali občas i jinam, než kam úplně čekali, já konkrétně na karetní hru Whist (pravidla jsou netriviální, kdyžtak si je najděte na Wikipedii), ale ne, nevadilo to, naučit se novou hru s kartami není nikdy na škodu. Ne, že by byly mé výsledky nějak úžasné, ale co čekáte, když to hrajete poprvé. A aby se nám lépe hrálo, i na pití z baru došlo.
Kolem desáté už ovšem lidi moc logické uvažování a pozornost, bez které hrát prostě nešlo, omrzela, takže jsme se přesunuli do samotného baru. Jistě, pití se zaplatilo, tentokrát za hotové, no a po nějaké době se pochopitelně koupilo další, džusů tam naštěstí měli dost. Nic tak překvapivého se v baru sice nedělo, pilo se, poslouchala se hudba a nejvíc se asi vykládalo, ale i to je docela fajn. A ano, We are the champions se samozřejmě muselo řvát na celý barák. Jen to po nějaké době už stejně nikoho nebavilo, takže jsme se nakonec počali pomalu rozcházet. Já odešel někdy po půl jedné. Na pokoji samozřejmě nikdo, jen pod oknem byli nějací zpěváci. Ale to mi už jít do postele nezabránilo, takže zanedlouho už jsem skoro ani nevěděl, kdy tam ten zbytek lidí, hlavně Němci (viděl bych to na Filipa, Patrika a kámoše) přišli.
Všichni jsme se probudili v sobotu někdy po sedmé. Ano, na snídani se mohlo už od půl osmé, ale z našeho pokoje nikdo tuhle možnost nevyužil. Je pravda, že po ranní hygieně jsem na zbytek spolunocležníků nečekal a prostě se tam vydal, ale rozhodně jsem nebyl první, jak se ukázalo. Výběr snídaňových jídel už nebyl nějak moc velký, možná už bylo vyjedeno, nebo možná ne, těžko říct, ale kukuřičné lupínky to docela jistily. Pak, když si všichni dali kafe, čaje, nějaké ty jogurty a někteří i chléb s nějakým tím salámem a sýrem, pomalu jsme se přemístili do baru, abychom se dozvěděli, na jaký že workshop půjdeme. Mě zrovna tohle dopoledne čekal jeden o vaření (ne, řešit tabu, make-up ani grafickou úpravu dokumentů se mi nechtělo). Workshop začal celkem nevinně a tak, jak by každý čekal, nějakým tím představováním, hodnocením zkušeností v kuchyni, a tak. Jenže pak to nabralo nepatrně neočekávaný směr. Oba jsme se Zuzkou čekali nějaké triky a podobně, rozhodně nás nenapadlo, že budeme připravovat toasty. Nečekejte ani nějaké velké inovace, prostě vezmete toastový chleba, namažete máslem, aby vám vznikla křupavá kůrka, dáte dovnitř sýr, možná i rajče, nebo celkem cokoliv a necháte ho udělat, to je celá věda. Ano, před tím jsme ještě byli seznámeni s jakousi metodou krájení, při níž sice máte druhou ruku na tom, co potřebujete nakrájet, ale v pěsti. O užitečnosti se při dostatečné opatrnosti sice dá pochybovat, ale co. Jak ale bylo dost účastníků, kteří se nechali na získání tipů a triků navnadit, toustovačů bylo málo, konkrétně dva, takže to všechno docela trvalo. Někdy kolem dvanácté se navíc ukázalo, že druhé jídlo si vlastně připravujeme sami, takže udělat ten druhý toast byl mnohem lepší nápad, než se zdálo do doby odhalení této celkem podstatné informace.
Nějak se to ovšem stihlo, takže ve čtvrt na dvě se do baru mohl přemístit i zbytek lidí, my jsme v něm byli celou dobu, a mohli jsme se rozdělit do skupin na odpoledne. Do diskusí o trhu práce se mi nechtělo, make-up byl stejně špatným nápadem jako ráno a workshop o Reaperu jsem chtěl nechat někomu dalšímu, nebudu tam lézt, když jsem ho měl vloni, takže jsem tak nějak musel na workshop, kde se měli účastníci seznámit s programovacím jazykem Python. Plán aspoň vyšel, takže jsme se přemístili do jedné z místností s počítači a rozdělili se do dvojic podle toho, kdo už o Pythonu někdy slyšel, a kdo ne. Tenhle nápad jako takový není špatný, ale když vám do dvojice dají Belgičanku, která se na nic neptá a tvrdí, že všechno chápe (dobře, snad to i byla pravda), moc se zabavit nedokážete. Ale je fakt, že jinak byl workshop připravený poměrně dobře. To, že byly použity erární laptopy bylo dobrým řešením, nezabila se minimálně půlhodina instalacemi a podobnými nudnými věcmi. Nakonec se nějak přednášející dostal až k definicím vlastní funkce, ale to už moc času nezbývalo, snad dvacet minut, aby si to všichni vyzkoušeli.
Pak už ale byl čas, aby se všichni rozutekli na odpolední aktivity. Někteří hráli futsal, další nějaké deskovky (konečně), jiná skupina se vydala na jakousi hru do lesa, prý cosi s upíry a jejich lovci, no a zbytek, ve kterém jsem rovněž byl, se vydal k Horo stěně, aby se ji pokusili zdolat. To samozřejmě není tak jednoduché, nejprve musíte vůbec natáhnout trasy, což hotové, možná překvapivě, ještě nebylo, a až potom můžete začít lézt. Jistě, před tím musíte dát ještě všem sedáky, ale to je snad už samozřejmé. Stěna sice nebyla z těch nejhorších, které jsem viděl, ale měla jednu pěknou vlastnost, byla venku, což je rozhodně plus. A byla zajímavá ještě něčím, muselo se k ní lézt po provazovém žebříku, což se moc nehodí, když se snesete k zemi, a ještě musíte slézat ten žebřík. Ale stejně jsem ji třikrát vylezl celou a po čtvrté skoro, a rozhodně jsem nebyl sám.
Nakonec už ovšem byli všichni unavení natolik, že další pokusy o zdolání těch dvanácti, nebo kolika metrů, vzdali a přemístili se před šestou do baru.
Tam se tak nějak čekalo do půl sedmé, až se budeme moct vydat na večeři. Ta byla stejná jako v pátek, jen salát už obsahoval jen to, co jsem skutečně chtěl.
Následovalo docela zoufalé hledání elektrické zásuvky. Na zdi nebyla nikde, to jsem zjistil sám, přičemž jsem našel tu čtecí zářivku, ale už jsem ji potřeboval, takže nezbylo než se někoho zeptat. Anglické slovo pro tohle zařízení nějak ten dotyčný neznal, ale opisem se to podařilo vysvětlit, takže se ukázalo, že přece je úplně normální, když dáte zásuvky do těch skříněk na oblečení na zadní stranu, a to navíc jen do některých. Naštěstí ta nejbližší k mé posteli nebyla ve skříni, ve které by někdo měl něco uložené, a k tomu byla ještě docela blízko, takže to bylo jen velice kuriózní, ale problém z toho nebyl.
Pak už ale nezbylo než se v osm vydat do baru. Tam se nejdřív opět děkovalo asi tak úplně všem, což chvilku zabralo, ale nakonec se zábava rozjela. Byla velmi podobná té včerejší, ani na nějaké velké tancování nedošlo, což byla škoda, ale co se dalo dělat. Snad i proto jsem se opět vytratil rozhodně před jednou, Zuzka ještě dřív. A ani tentokrát v pokoji nebylo ticho, zpěváci se pod oknem činili znova, a tentokrát je to bavilo o dost dýl, takže jsem i zastihl Němce, jak se vrací, protože taky chtějí spát a venku je to asi už omrzelo, takže jsme se nakonec do říše snů dostali dokonce všichni přibližně najednou.
A přišla neděle. Venku bylo celkem hezky, i když, zatím to bylo docela jedno. Ráno se poměrně neodlišovalo, zašli jste si k umyvadlu, a pak na snídani. Ta byla v zásadě shodná jako sobotní, nic moc inovativního tam moc vymyslet nešlo, výběr to moc neumožňoval. Pak se ovšem věci začaly lišit. Protože to už byl poslední den (ano, uteklo to moc rychle), bylo třeba zabalit batohy, svléknout postele, a vůbec připravit pokoje na předání. Nebylo to nic moc složitého, když nemůžete vybalovat, ani balit nebývá moc co a svlečení prostěradel moc času nezabere. Proto asi není ani moc překvapivé, že už kolem půl desáté jsme se opět začali vyskytovat v baru (ano, já vím, byli jsme tam celkem pořád), abychom se mohli rozdělit na poslední běh workshopů. Nejzajímavější mi tentokrát přišel workshop o skládání hudby bez zraku, ale byli i tací, kteří se chtěli bavit o tom, jaké aplikace používají, nebo o navigačních aplikacích a věcech kolem toho, no anebo si chtěli zacvičit.
Rozhodně jsem svého rozhodnutí nelitoval. Viděli jsme spoustu věcí kolem skládání populární hudby, jak na první poslech k ničemu zvuky mohou nakonec vytvořit něco velmi zajímavého, zpívalo se do mikrofonu a aplikoval se na to autotune, a tak vůbec. Rozhodně to bylo zajímavé a byla škoda, že to tak rychle uteklo, jenže dvanáctá hodina byla neúprosná.
A donutila nás k prostému odchodu na oběd. Tentokrát už jsem si užil jak polévku, tak i druhé, tentokrát maso v něčem, co připomínalo listové těsto, a to celé bylo s hranolkami. Jenže jak se stává, obědy velmi často zmizí, a ani zákusek, tentokrát nanuk, to moc nezachrání. Ano, ten pudink k večeři byl zajímavější, ale co.
No a pak už začali lidé pomalu mizet, mezi prvními Němci, ale ani my nebyli tentokrát poslední. A tak jsme tedy nastoupili do auta (ano, jiného řízeného jinými lidmi), abychom se dostali do Bruselu a na to správné letiště k tomu, protože se samozřejmě musela vyzkoušet obě. Tam už chtěli vidět dokumentů o něco víc než v Praze, taky se asi nedivte, když jdete k check-inu, kterému jsme se v Praze dokázali vyhnout. Ne, ani ten palubní lístek jsme vlastně fyzicky nepotřebovali, ale stejně jsme ho dostali. Potom, co jsme oba požadované papíry ukázali jsme obdrželi asistenci a vydali jsme se k bezpečnostní kontrole. Byli tam sice asi trochu důkladnější, ale ne, že by mohli už cokoliv najít, takže to bylo jen chvilkové zdržení, jinak se tam nic zvláštního nestalo. Tenhle rok jsme ovšem nenastoupili do vozíku, k bráně jsme šli hezky po svých, což nějakou dobu opět zabralo. Času bylo docela dost, takže to nevadilo, jen to bylo nové.
Chvíli před odletem, protože Murphy vládne i tady, oznámili změnu brány z aktuální brány číslo 66 na 43, což je asi tak daleko, jak to vypadá. Ale aspoň to ohlásili, a navíc se zanedlouho někdo objevil, aby nás tam doprovodil. Cestou jsme si ještě popovídali s letuškou o České republice, takže to docela uteklo a zanedlouho už jsme nastupovali do Airbusu.
Tentokrát se žádné komplikace s tím, že jsou nevidomí bez průvodců nekonaly, takže se letadlo zanedlouho vydalo na svou cestu zpátky do rodné země. Ani při ní se mnoho nedělo, ani turbulence nebyly, jen nějaká mírná mračna nad Prahou, ale nebylo to rozhodně nic tak vážného, takže jsme přistáli sice o něco později, ale rozhodně to nebylo nic hrozného.
Následovalo opuštění letiště. Sice hrozilo, že po nás mohou chtít i nějaké papíry, ale kontrolovali to namátkově a nás si nevybrali. Tak jsme se tedy mohli vydat za Michalem Jelínkem, kde jsme měli tenhle večer složit hlavu. Ne, jednoduchá cesta to nebyla, bylo třeba jet autobusem, pak metrem z Nádraží Veleslavín na Můstek, no a pak tramvají do Vršovic, ale nakonec se to zvládlo, i s tím nějakým blouděním u Václaváku, ale bez něj by to byla nuda.
Po příchodu už se jen snědly chleby, povídalo se, no a šlo se samozřejmě spát.
A v pondělí? To jsme se jen probudili, nasnídali, chvíli ještě povídali, a pak se vydali pomalu na Hlavní nádraží. Sice ne úplně, ještě jsme zabili chvíli v nějaké kavárně, ale v zásadě už to nebylo nic tak zajímavého, no, a nakonec nás vlaky rozvezly tam, kam každý z nás patřil.
A tak tedy jsme se úspěšně vrátili, bez nějakých nechtěných dárečků, za to se zkušenostmi a vzpomínkami, na které se prostě nezapomíná. Nepopírám, že s postupujícím věkem je výběr workshopů čím dál častěji o kompromisech a tom, že vás zajímá, jak bude to či ono zrovna někdo učit, ale s tím se asi musí počítat. A stejně jde hlavně o ta setkání, takže zas za rok? Snad ano…
