O úspěších na Bítýšské Broadwayi

aneb dny ztracených táborových axiomů, ale i nových nadějí

Světla jasně zářila, slavné osobnosti se střídaly jedna za druhou, no a diváků bylo prostě nepočítaně. Ano, tohle se na tom Broadwayi, který zná snad téměř každý určitě někdy stát mohlo. A něco trochu podobného se stalo i na tom, který se na týden tak nějak mimochodem objevil na tábořišti YMCA ve Veverské Bítýšce.

Samozřejmě, jako všechno, včetně slávy, úspěchů a tak podobně, začínají věci tak nějak nenápadně a ne příliš velkolepě. Podobně potichoučku začal 30. července i tábor.

Pro mě už v 6:40 nástupem do vlaku do Mladé Boleslavy. Ne, zrovna v tomhle vlaku se skoro nic moc nestalo, lidé v něm skoro nebyli, no prostě taková obyčejná cesta vlakem. Ano, ten déšť ji úplně nezpříjemňoval, ale s počasím se zatím moc dělat nedá, takže déšť si vesele padal, jak se mu zrovna chtělo. Samozřejmě, setkání s Terkou na Mladoboleslavském nádraží zabránit nedokázal, takže jsme se přesunuli do dalšího vlaku a vyrazili na Kolín.

Tahle cesta už byla zajímavější. Ne, v tom, že by se dělo něco moc zajímavého, ale když nejedete sami, hned to je pochopitelně příjemnější.

Kolín je sice sám o sobě dozajista zajímavé město, ale pobyt v něm vás Veverské Bítýšce nepřiblíží, takže přišel na řadu poslední vlak, a to tentokrát do Tišnova. Může se to zdát jako poměrně netradiční místo, ale když vám slíbí hlavní vedoucí odvoz, prostě tam zajedete. Ani v tomhle vlaku se nic moc nestalo, jen na průvodčího se čekalo docela dlouho, ovšem ten nakonec dorazil a lístky jsme si tím pádem samozřejmě koupili.

A pak cesta dosáhla svého konce. Tedy, jen ta vlaková. Následovala krátká chvíle čekání, při které jsme tak akorát stihli spatřit člověka oblečeného do kostýmu Spidermana (ne, na náš tábor nejel). Pak už dorazila Andrea a my úspěšně naložili batohy do auta a vydali se do Bítýšky, no a pak ještě o těch pár kilometrů, které nás dělily od tábořiště, dál.

Tam jsme dorazili pohodlně před jednou, takže jako jedni z prvních, ani předávání tábořiště hotové nebylo, takže věcí, které by šly dělat rozhodně nebyla nějaká závratná spousta, ne, dokud se celá ta operace s předáním nedodělá, a to bez Andrey tak úplně nešlo. Dokonce i batohy zatím zůstaly v autě.

Samozřejmě, nakonec předchozí táborníci, nějaký tábor rodičů s dětmi, tábořiště opustily a přípravy mohly skutečně začít. Ano, začaly i příjezdy vedoucích, kteří pomalinku přibývali, jak jim to jejich možnosti dovolily. Ovšem času bylo hodně, takže jsme se dostali i k tomu, abychom si vybalili své batohy, já, Fanda a Zdeněk tuto činnost provedli v chatce číslo čtyři, Denisa, Markéta a pár dalších vedoucích (třeba Markétina ségra) v chatce číslo šest, no a poslední chatkou, kterou mohli obývat jiní lidé než účastníci, tou byla chatka číslo 9.

Pochopitelně, vybalovat pouze své věci by táboru jako takovému moc nepomohlo, takže jsme se brzy rozeběhli po tábořišti a počali jsme s upevňováním provázků (ve světle toho, co se dělo pak opravdu už nechápu, jak ty kolíky do země kdokoliv dostal), roznášením prostěradel a povlékáním polštářů, a s kontrolou chatek vůbec. Seznamy na chatky jsme zatím upevňovat nemohli, ale i na jejich napsání samozřejmě došlo. Normálně by se na to asi použila braillská tiskárna, jenže tu si rozcházejte, když software, který s ní fungoval, nemáte, oficiální aplikace vás nutí utratit neskutečné peníze za novou, protože přece nebude podporovat nic staršího než je aktuální generace, takže to radši napíšete hezky postaru a tiskárnu řešíte až potom. A nějak tak jsme to provedli i my. Navíc jsme ji nemohli řešit tak úplně pořád, protože kolem třetí hodiny odpoledne do tábořiště dorazilo pár lidí z brněnského tyflocentra, aby vidícím nějak přiblížili svět nevidomých, nebo se aspoň o to v tom krátkém čase, který na to byl, pokusili. Všechno to začalo předváděním nejrůznějších vad (tunelové vidění, světlocit atd.) pomocí simulačních brýlí, ale to samozřejmě nemůže stačit, takže přišlo na řadu zkoušení bílých holí a podobné věci. Instruktoři to jen tak sledovali, čekalo se, že o tomhle světě ví dost na to, aby většinu věcí opakovat ani nepotřebovali.

Poté se ještě chvíli roznášela prostěradla, v čemž pomohl i mladší Karel Leskovec (jel i ten starší, t. j. jejich otec, ale ten jel jako kuchař), kterého ktomu nějak ukecal jeho brácha, který jel jako instruktor, ale to už moc dlouho netrvalo, a ani naše snahy o rozchození tiskárny ne, protože v šest hodin večer se polovina vedoucích pomocí klapek na chvíli proměnila v nevidomé a všichni jsme se vydali do Bítýšky na večeři. Cesta to nebyla jednoduchá, hlavně i proto, že sice déšť už dávno ustal, jenže důsledky deště většinou zůstávají mnohem déle, takže kaluží bylo na cestě požehnaně, no a ne, vyhnout se všem se vám opravdu, ale opravdu podařit nemůže. Do restaurace na bítýšském náměstí jsme ale dorazili (a za prapodivnou obuv nás nevyhodili), takže večeři už nic nebránilo. Byla docela potřeba, protože oběd řešil každý, jak jen mohl, takže to často byly všelijaké chleby (i můj případ), a tomu podobné věci. V restauraci se ovšem jen nejedlo, i na uvítání vedoucích a rekapitulaci zítřejšího dne došlo. Samozřejmě, z restaurace se nakonec lidé vytrácet začali, ale bylo to docela pozvolné, určitá skupina, ve které jsem jsem se tak nějak octl i já, tam zůstala až do zavíračky krátce po desáté. To všem ovšem ještě nestačilo, takže o něco menší skupina zůstala v Bítýšce, ale ten zbytek už se pomocí aut do tábořiště vrátil (ne, v noci se po té cestě vracet spíš nechcete).

V tábořišti se ještě chvíli lidé sešli v jídelně a trochu řešili všechno možné, a hlavně nemožné, ale to už zas tak dlouho netrvalo, takže někdy před půlnocí se všichni rozeběhli ke korýtkům a záchodům, které se, samozřejmě, vůbec nezměnily, a pak se tábořiště ponořilo do krásného nočního spánku.

Ten se ovšem kolem osmé v neděli tak nějak rozpadl, když se ta hrstka táborníků, která na tábořišti už byla, počala probouzet do nového dne. Ne, žádné obcházení chatek s jakýmkoliv budíčkem se nekonalo, ale stejně všichni chatky opustili, protože o snídani přijít skutečně nepotřebujete. Aby byla o něco zajímavější, zpestřovaly ji nejrůznější dětské písničky, ano, došlo i na klasiku o Večerníčkovi a podobné hity. Pak ale pokračovaly táborové přípravy. Bylo potřeba vybalit visačky, které se měly rozdávat odpoledne účastníkům, v čemž jsme rádi pomohli, a také už bylo konečně potřeba donutit tiskárnu, aby aspoň něco dělala a zbytečně nezabírala místo, což se nakonec podařilo. Pochopitelně, jak se tak nějak blížila dvanáctá, počali se lidé shánět po obědu, který se dokonce i nakonec objevil, takže se na něj celá táborová skupina moc ráda vydala, protože opravdu bylo potřeba od těch počítačů někam zmizet.

Poté, když už tak nějak nenápadně zmizel, což se stát prostě muselo, vrátili jsme se do skladu. Denča pomáhala s popisováním visaček a kolíčků na neklidy braillskými jmény, já zas pomáhal s Braillem u ozdoby, která pak skončila umístěná na skladě – nějaké nápisy a pod tím loga partnerů.

No, a nakonec počali přijíždět účastníci. Naštěstí to bylo až kolem třetí, takže tábořiště už bylo ozdobené dosyta, divadelní a jiné podobné plakáty byly rozvěšené, a červený koberec před oponou jen čekal, až se po něm projdou. Ne, procházení po koberci moc oblíbené nebylo, asi pro to, že po kobercích se v botách obecně nechodí, ale pár lidí, co tuhle kratochvíli využilo, se našlo. Když se prošli, nebo se aspoň podivili, co že za věc to na zemi leží, museli před jídelnu, kde odevzdali papíry (přihlášku, bezinfekčnost a list účastníka), trochu je vyzpovídala zdravuška o lécích a tak, i teplota se měřila, načež dostali celkem luxusně vypadající visačku se svým jménem, dokonce byla plastová, a poté se ještě vyfotili, když chtěli, tak i se svými rodiči. A poté už měli všechno z takových těch příjezdových záležitostí hotovo, takže se vydali do svých chatek, k čemuž jim ochotně pomáhali vedoucí, kteří tam už čekali.

V pětce, u které jsem letos byl instruktorem, se žádné zásadní problémy neobjevily, a ani provázet lidi po tábořišti moc nebylo proč, Šimon, Damián, Tomáš, Karel i Ondra už ho znali dost dobře, aby tohle potřeba nebylo. Jinde to bylo potřeba víc, protože nováčků bylo letos poměrně hodně, takže i já nakonec někomu tábořiště ukazoval. Pro ty, kteří ho už znaly zde nebylo moc nového. Jen zmizelo pár dalších stromů, což je rozhodně škoda, ale nejspíš to tak být muselo, schod, na který narazíte, když jdete od jídelny ke korýtkům, se zas zvětšil, takže přizabít se o něj teď bylo až moc snadné, no, a to bylo asi tak všechno. Ano, hledání toho správného místa, kam se musíte při příchodu do tábořiště od záchodů dostat, bylo složitější, žádné auto na tom správném místě nestálo, ale i tohle nějak jde, když to opravdu dobře odhadnete.

Nakonec už však na tábořiště dorazili prozatím všichni, kteří tam měli být, a byli dost hladoví, takže přišla na řadu první táborová večeře v jídelně. Všichni si posedali tak nějak náhodně, u téhle večeře se ani vedoucovský stůl moc nevyužil. Když jste se vydali pro pití, mohli jste si všimnout ještě jedné malé změny, várnice s čajem byly umístěny víc vlevo než jiné roky, ale to se spíš hodilo, nemuseli jste se k nim s hrnkem vracet, jen to byl nezvyk.

No, a pak, pochopitelně, večeře došla. To však neznamenalo žádnou nudu, jelikož se nachýlil čas prvního táborového ohně.

Ten začal slušnou řádkou písní. K nim se ten velký počet ukulele a dalších nástrojů včetně Karlova akordeonu velmi hodil, i na kytaru zdravuška uměla, takže věci jako Proměny, Mezi horami, a jim podobné rozhodně chybět nemohly. Ovšem nebyl by to táborový oheň, kdyby nebyla zapálena světla. Ano, zas se trochu proměnila, tenhle rok to byla světla přátelství, míru, lásky a odvahu, a ano, nějak se ze zapálených světel stalo pouhé zapalování ohně za to či ono, jenže co už s tím naděláte, a ano, vím, že zapalování světel zní tak trochu víc honosně.

Když tohle všechno bylo už minulostí, a už i Červená se line záře zazněla, pochopitelně bylo třeba představit si ty všechny, kteří se na táboře vyskytovaly, protože jich nových bylo fakt hodně, a to jak mezi účastníky (tak třeba Chloe, Bára, a mnozí další), tak ale i mezi vedoucími. A samozřejmě, znát jsme je museli, a tušit, odkud, že jsou, to se také hodilo. Ano, vedoucí s instruktory místo toho, aby se chlubili, co umí, spíš vymýšleli, co neumí, což bylo ale aspoň vtipné a trochu netradiční.

Nakonec ovšem už byla všechna jména řečena, a proč jsou tu účastníci, tedy, aby se něco zajímavého naučili o divadle a o dalších věcech, co s ním souvisí, už také věděli, a nikdo nijak moc nechtěl rozebírat, co je ptačka, puťák a další táborové rituály, takže se celá ta spousta lidí uspořádala přibližně do kruhu, chytla se za ruce a přišlo na řadu to, co se děje každý večer. Ne, nebylo to tak úplně stejné, služba toho nedělního dne samozřejmě nebyla, takže ani nemohla určit svého následovníka, takže ji prostě dostali kluci z jedničky a nikdo se jich na to neptal. Ale nevypadalo to, že by byli nešťastní, nebo něco takového. Samozřejmě, teď už jsme se výčtu toho, co dělá služba – budí, připravuje si snídani, hlásí nástupy, utírá stoly, a tak, nevyhnuli. Letos ovšem dostali ještě jednu povinnost, předat další službě Oskarův meč, což byl meč nalezený tam někde ve skladu, ale na tuhle věc se hodil skvěle.

Nakonec ovšem už bylo tohle všechno vykonáno, na hlídky ani kroniky si nikdo nevzpomněl, a tak se večerní píseň, tak strašně prastará, že nikdo už ani neví, odkud pochází, vydala na svou tajuplnou pouť až tam někam daleko za obzor, a pak se kruhem po směru hodinových ručiček vydal stisk. A když nějak zvládl obejít celý kruh, stačilo už jen říct „dobrou noc“.

Dobře, stačilo to akorát k tomu, aby se lidé mohli rozutíkat po tábořišti a všude vypuklo něco, co sice chaos nebyl ani náhodou, ale připomínalo ho to, a to dost. U korýtek se pochopitelně vytvořila fronta, protože tam zamířil kde kdo. Ano, na toalety rovněž, takže tam to vypadalo relativně podobně.

Po nějaké době se však lidé dostali, kam museli, provedli večerní hygienu, nějak našli svá pyžama, no a uložili se pod peřiny a do spacáků.

Samozřejmě, to pouze znamenalo, že se všichni vedoucí konečně mohli odebrat na poradu. Papírování naštěstí nebylo, takže se mohlo celkem hned začít s rozebíráním zítřejšího programu. To byla asi tak jediná větší věc, kterou bylo potřeba řešit, takže se to stihlo relativně rychle, protože přesunů mezi chatkami mnoho nebylo. Ne, neznamenalo to, že bychom třeba šli spát opravdu brzy, ale nebylo to zas tak moc pozdě, což se hodilo, přece jen, zítra se toho mělo dít hodně. Tak se tedy lidé nakonec odebrali velmi podobnou cestou do svých chatek, kde posléze usnuli.

Probudili se do poměrně již pěkně vypadajícího rána, vedoucí ve čtvrt na osm nebo tak, a účastníci o další čtvrthodinku později. Tedy až na obyvatele chatky číslo 1, kteří museli vstávat dřív, protože vcelku logicky nemůžete vstávat stejně jako ti, které máte budit. Toto buzení zvládli vcelku dobře, i když ne příliš inovativně, ale co, nemůžete chtít taky všechno hned první den. Jak asi už můžete předpokládat, po budíčku nastala trochu pozvolnější obdoba večerního chaosu. Nebylo to tak zlé, protože třeba dostat mé kluky z pětky bylo docela složité a ne, za méně než 20 minut se to nepodařilo, ale nakonec z chatky přece jen vyšli a přidali se k těm, kteří utíkali ke korýtkům, kde si protírali oči a dávali si pozor na vodu, protože letos z blíže nespecifikovaných důvodů ztratila status pitné vody. Jistě, užitková ještě byla bez problémů a kanystrů s tou pitnou bylo na táboře dost, ale pozor jste si na to radši dát měli, i když nevím o tom, že by za celý tábor zrovna s tímhle byl nějaký problém. No, a když už byly zuby vyčištěny, mohlo se ještě zajít na záchody. A pak nezbylo než zaskočit na rozcvičku, která se konala na hřišti a slunce na ni pěkně svítilo. Nebylo to sice v plánu, ale zvládl jsem ji asi docela fajn, i časově to vyšlo, takže pak už mohli všichni vyrazit vzhůru srázem (ano, ideálně se mělo chodit po schůdkách, ale hledejte si je) k jídelně, při vstupu do ní provést pamatovák, tj. Nějakou věc, která se dohodla minulý večer, a pak se konečně mohli vrhnout na snídani. Je fakt, že zapomenout pamatovák bylo tenhle rok relativně obtížné, protože se vždycky našel někdo, kdo napovídal, no, a když máte tleskat, tak si toho prostě všimnete, ať chcete, nebo nechcete.

Snídaně si tak nějak pokojně mizela, přece jen po ránu byl hlad dost velký na to, aby to šlo celkem rychle. Někteří si po ní dali už jen pití, pár dalších zamířilo před jídelnu pro své ranní léky, ale přesto se to všechno stihlo s klidem do devíti.

A to bylo dobře, jelikož krátce po deváté služba zavelela k nástupu na hřišti. Na něm se samozřejmě nemohly vytvořit hrací družinky, ještě neexistovaly, takže se všichni plus minus seskupili po těch spacích. Na začátek byla představena táborovka, letos netradičně přehrávaná z repráku, protože melodie nebyla naše vlastní a bez těch synťáků by prostě zněla až příliš divně. Ne, zazpívat ji tak, jak to Ben asi myslel, to opravdu většina lidí nezvládala, takže na triky s přechodem do vyšších oktáv se tak nějak radši zapomnělo, ale jinak to po nějakém třetím opakování s rozdanými texty začalo vypadat, že to nebude tak zlé. Poté se vynořil bítýšský režisér, aby nám oznámil, že je sice fajn mít Broadway plnou lidí, kteří zjevně nějaký ten talent mít budou, to už dokázali při táboráku, ale stejně ji zajímá, co zvládne každý samostatně. A k tomu se, samozřejmě, musely rozjet castingy před porotou.

Proto si všichni honem rychle došli pro čepice a trochu letnější oblečení, a většinou se přesunuli po spacích skupinkách před jídelnu, kde za stolem seděla porota, včetně mě. Celé to probíhalo poměrně jednoduše. Dítě, nebo menší skupinka, přišlo, představilo se, a už bylo jen na něm, čím porotce oslní. Většinou to byl zpěv, sem tam něčeho cizojazyčného, ale ne všichni se rozhodli, že to, co chtějí, je zpívat, došlo i na scénku v případě Karla Leskovce, pár kouzelnických vystoupení a nějaký ten tanec a hru na flétny. Pochopitelně, když už se soutěžící (ne, že by věděli, že to je soutěž) tak moc snažili, nebylo by fér jim zatajit, co na jejich výkon říká porota. A hodnocení rozhodně nebyla pouze růžová a naprosto úchvatná, to v žádném případě ne. Jedna z porotkyň téměř vždy dávala pouze pět z deseti bodů (ano, dvě výjimky byly, jednou dala bodů 6, a pak dokonce i 5,5), no a zbytek porotců dával kolem sedmi, osmi, sem tam, ale opravdu jen zřídka, padla i desítka. Do toho se odkudsi vynořila dopolední svačina, takže bylo potřeba na chvíli vystupování přerušit a tu dobrotu sníst. Pak se ovšem ukázali i ti, na které před svačinou nezbylo.

Jestli si myslíte, že to muselo zabrat strašně moc času, ano, zabralo. Celá tahle legrace skončila zhruba až v jedenáct, a to ještě nebyli vůbec rozdělení, na to se přešlo vzápětí. Prý že není možné, aby se tu pohybovala taková obrovská skupina lidí, ještě navíc neoznačených (já vím, měli ty visačky, ale to nejspíš bezpečákům a vnitřním politikám Broadwaye nestačilo), takže jim byly rozdány identifikační čipy. A protože se prý vydaný čip nějak vztahoval k jimi podanému výkonu, nemohly být úplně stejné. S něčím, co by identifikační čip mohl skutečně být sice tyto rozdávané věci měly společného akorát to, že byly z plastu (a to ještě ne vždy), což by ty čipy asi byly taky (tu trochu elektroniky zanedbávám), ale to na táborech vůbec nevadí. Tak tedy účastníci dostali buď korek od vína, víčko od minerálky, takové to velké od mléka, nebo dokonce pivní víčko. A co, že se dělo dál? Ano, pak už to byla klasika, účastníci se stejným druhem čipu tvořili jednu hrací družinku.

Proto ani to rozdělení netrvalo moc dlouho, tenhle systém už znali dostatečně dobře, aby to nezabralo nějaký významný čas. Co ale významný čas zabralo, to bylo vymýšlení pokřiků a názvů. No, a aby toho nebylo málo, musely se ještě letos vymýšlet představující scénky, jednotlivých družin, ve kterých se název a pokřik musel sice objevit, ale musel být někde uprostřed.

Na to, jak málo času bylo, netrvalo vymýšlení těchto náležitostí ani moc dlouho. Pravda, sice naše skupina Bítýšských herců měla asi nejkratší pokřik, ale to přece nevadí…

Na jeho předvedení ovšem rozhodně už čas nebyl, protože jídelna se jen usmívala a volala nás, abychom zašli na oběd, protože jsme šikovní, a tak vůbec. No, a my to, samozřejmě až po návštěvě korýtek, provedli. První hromadnější táborový oběd ovšem ničím zvláštní moc nebyl, až tedy na to, že je asi letos bavilo mytí nádobí, nebo co, ale rozhodně to nevypadalo, že by se talíře používaly na obě jídla. Jinak to bylo všechno stejné – někde jste se dostali k polévce, když jste tedy chtěli, nejspíš si ji radši nechali nandat od někoho vidícího, snědli jste ji, no a pak jste si pěkně zašli pro druhé. Těžko říct proč, ale letos působila jídelna nějakým tišším dojmem, ale co za tím stálo, to vysvětlit nedovedu.

Protože rizoto bylo docela dobré (ano, jistě, nebylo to takové to, na které jsme byli úplně zvyklí, protože z původního kuchařského týmu zůstala možná tak Míša, ale stejně bylo fajn), došlo i na přidávání. Ovšem nakonec už další porci prostě nechcete, takže se raději vydáte ven, nebo se spíš před tím přihlásíte na neklidy. Moc inovací v nich nebylo – mohli jste na společenské hry, nahrávky z minulých táborů, hudebno, zdravovědu, ale letos jste mohli třeba i na tanec. Ano, i goalball byl, ale zrovna tenhle den se na něj nikdo nepřihlásil, což asi ani nevadilo, jak se mělo za chvíli ukázat.

Ovšem po obědě se hned účastníci do jimi zvolených činností nevrhli, přece jen tu byla chvíle klidu. A někdy v ní dorazil Jiří Fenz, ale nikdo mu neřekl jinak než Fencík. Nedorazil sám, svoje dvě děti, Adélku a Andulku vzal s sebou.

Odpočinkový čas byl poměrně užitečný a nevypadlo to, že by si někdo moc stěžoval, že nemá co dělat, ale přece jen, druhá hodina odpolední se nachýlila a první neklidy začali. Já se tak nějak přidal ke zpívajícím, protože bylo zjevné, že časem Fencík dorazí i s nějakou kytarou, což se potom, co dostavěl se svými dětmi stan, skutečně stalo. Zpívalo se všechno možné, ale na té louce pod jedničkou nám to moc dlouho nevydrželo, protože se na tábořiště přihnal velký mrak. Nebylo to zas tak zlé, díky tomu, že někdo kouknul na meteorologický radar jsme o něm věděli dost brzo na to, abychom se přemístili na verandu před štáb, kde jsme za zvuků deště ve zpěvu vesele pokračovali dál.

Jak se déšť pomaličku uklidňoval, tak se stejným tempem chýlily ke konci i neklidy, takže v půl čtvrté, kdy byla zapískána svačina už vlastně nepršelo. To bylo fajn, protože se tím pádem mohla sníst před jídelnou a nemuselo se to komplikovat pláštěnkami a dalšími vylomeninami.

No a po ní přišel čas, aby se všechny skupinky pochlubily tím, co vymysleli. Tak tedy pokřik se scénkou předvedli Amatéři, Broadwayští borci (zkracovaní potom na bébéčka), Divadelní střely, a ano, i na Herce z Bítýšky došlo, samozřejmě. Ovšem než se stalo tohle, objevily se na louce opravdu podivné prskající zvuky, a bylo to završeno zvukem ne úplně zanedbatelného výbuchu a nějakým tím dýmem z dýmovnic. A zanedlouho se na scénu přiřítil zoufalý režisér, že si takhle v klidu dokončoval nějaký film o tom, jak je divadlo skvělé, co všechno se v něm děje, a z ničeho nic (ne, určitě nic prý nedělal) mu explodoval počítač. A jak to tak bývá, měl tolik práce, do které byl tak zabraný, že nějakou zálohovací strategii pochopitelně neměl, a ani jednu zálohu na nějaké flashce rovněž ne. Ovšem dobrovolníků, kteří mu s jeho projektem, který byl, samozřejmě, pár dnů před odevzdáním, pomůžou, a to ještě rádi, těch měl plný tábor.

Ovšem nebylo to tak zlé, jak se mohlo zdát. Jeho asistent si vzpomněl, že si kdysi na začátku projektu udělal nějaké poznámky, které nesvěřil elektronice. Ovšem, že si na to rejža skoro nevzpomínal, a o tom, jak dobře je schoval, už nevěděl, ale asistent něco tušil. Našeho milého režiséra nenapadlo nic méně paranoidního, než je zanést do banky, kde obálku s poznámkami nechal uložit do bezpečnostní schránky. A jako pravý zapomnětlivec, její číslo, heslo a přístupové jméno si napsal na papírky, které poschovával. Kam, že je schoval? To nevěděl, ale napsal si aspoň indicie, které jeho věrný asistent stihl zachránit před ztracením, takže je teď mohl každé družince rozdat a mohl doufat, že podle nich dokážeme najít potřebné přístupové údaje k bezpečnostní schránce jeho šéfa. Jedna z indicií nás poté, co jsme ji rozluštili, vedla ke štábu, další ke korýtkům, ještě jedna nás dovedla k záchodům, no a ta poslední dokonce do jídelny. A na každém z těchto míst se někde poblíž nalézala krabička s něčím moc důležitým – s heslem, číslem, jménem, nebo fyzickým klíčem od schránky. Aby se ovšem nemohlo stát, že jediná skupinka vysbírá úplně všechno, byly v každé krabičce tyto věci čtyři, takže nikdo nevyšel zkrátka.

Najít tyto věci takový problém nebyl, ale když nevíte, kde je vlastně banka, nezbyde vám nic jiného, než se na cestu k ní zeptat. A to se, minimálně tady, šeredně nevyplácí. Tak tedy naše skupinka putovala opět k záchodům, aby se pak plížila ke korýtkům, byla poslána ke stromu u ohniště, pak dokonce hlavní bránou zas k záchodům, no a nakonec jí bylo doporučeno, aby se zkusila podívat ke skladu. Tam ne jen, že už byla fronta družin, které stihli dorazit před námi (poslední jsme ale nebyli), ale ukázalo se, že každá ze skupin má pouze jeden ze čtyř správných přístupových údajů. Ano, co se stalo pak, to se dá očekávat. Ty, které už nikdo k ničemu nepotřeboval, se v bance nechaly, vybral se zástupce z každé skupinky, a když se všichni spojili, celou tou autentizační šíleností úspěšně prošli a bezpečností schránku jim dokonce bylo dovoleno vynést před banku, aby její otevření viděli všichni (ano, samozřejmě, kdo by takovou politiku nakládání s bezpečnostními schránkami schválil, moc dlouho by před auditory určitě neobstál, ale jinak by to byla nuda). Jeden ze čtyř klíčů do ní dokonce i pasoval, takže režisér nakonec své poznámky i obdržel, a že se prý s nimi bude mazlit (no dobře, bude je jen číst) asi celou noc, aby věděl, co dál.

A my, tímto hledáním patřičně vysíleni, se vydali na večeři. Tam se opět zašlo k okýnku, sebrala se porce vynikajícího jídla a někde jste se s ní usadili, tentokrát už začal být vedoucovský stůl mnohem populárnější. Ale ne, netrvalo to věčně, protože nemůžete jíst pořád. A po večeři se nedělo už nic moc, všichni si dělali, co se jim zrovna chtělo. Někteří lépe vidící blbli na hřišti s míčem, nebo chvílemi i hráli fotbal, spousta lidí si povídala, no a tak nějak vůbec čekala na večerku, které se samozřejmě dočkali. A když máte takovou spoustu volna, samozřejmě i přípravy na zítřejší hru stihnete, a ještě u toho rádi pomůžete.

Na ní se shrnul dnešní den, Oskarův meč putoval z vlastnictví chatky číslo 1 klkům z osmičky, služba dnešního dne ještě vymyslela pamatovák na zítřek, no a pak už jen nasadila tón na večerku, která se posléze vydala někam ke hvězdám a dál, stejně jako se pak stisk vydal kruhem.

A jistě, poté se zas všichni rozprchli do chatek, dávali si dobrou noc, hledali kartáčky, pobíhali ve skupinkách ke korýtkům, no prostě se snažili, aby se připravili na zalehnutí do peřin a spacáků. A nakonec byla jejich snaha korunována úspěchem.

To bylo dobře, protože dnešní porada už tak přímočará nebyla. Ano, program na úterý se musel projít a doplánovat rovněž, jenže když je pozítří ptačka, potřebujete už tak nějak vědět, kdo půjde s kterým dítětem. Dvojice dětí se letos na poradě už nevymýšlely, to stihli programáci někdy před tím, takže stačilo jen zjistit, kteří vedoucí a instruktoři kde budou. Já se nakonec rozhodl, že půjdu se Silvou, což se ukázalo jako velmi zajímavé rozhodnutí.

Samozřejmě, to nebylo všechno, dalším krokem ptačkových příprav bylo rozdělení skupinek ptajících se osob do restaurací, konkrétně do Tusta, Dřevěného vlka a Dřevěného orla. To se pochopitelně nejvíc dělalo podle toho, kdo měl na co chuť, ale docela to vyšlo, takže se rozdělení ani nemuselo moc upravovat, aby bylo všude stejně lidí. A pak už se jen povídalo, řešily zážitky z dnešního dne, přesunulo se pár dětí v hracích družinkách kvůli vyrovnanosti, ještě jsme stihli pozdravit poslední naši instruktorku, konkrétně Verču, která dnes dorazila, no a nakonec jsme se vydali spát.

Dobře, v mém a Markétčině případě to tak jednoduché nebylo, my jsme ještě s Fencíkem šli chvíli po cestě směrem k Šárce, protože se nám prostě chtělo, ale až k těm skalám jsme samozřejmě nedošli. U toho se povídalo o všem možném, ale nakonec i tahle procházka skončila a my skončili v chatkách a stanech, a jistě, v říši snů také.

Z té nás vcelku nekompromisně vytáhl budíček chatky číslo osm, který nenechal nikoho na pochybách, že noc už rozhodně skončila a že v tomhle tábořišti se prostě už spát nebude. To samozřejmě nevadilo, stejně jsme měli na práci spoustu věcí. Tak třeba, jak dostat obyvatele chatky číslo pět ven ze spacáků a peřin. Ano, nějak jsme to dokázali, ale jak, to těžko říct, odhaduji to spíš na zázrak, že na tu rozcvičku, kterou dnes vedl Fanda, skutečně došli.

Ovšem ne, že by bylo možné je rozptylovat rozcvičkou nějak zvlášť dlouho. A tak se už před čtvrt na devět všichni přesunuli do jídelny, a ne, na pamatovák opět nikdo při vstupu do této místnosti nezapomněl.

U snídaně bylo sice fajn a ne, že by se s ní nějak moc pospíchalo, ale přesto to ani netrvalo moc dlouho, než zmizela a osazenstvo tábora se pomalounku vytrousilo ven. A aby se nenudili, sešli se na nástupu.

Tam se ukázalo, že se všichni dobře vyspali, mají dobrou náladu, a vůbec se těší, co se bude v tak krásném dni dít. Než se to však dozvěděli, zjistilo se, že do tábora zavítala jistá zvířata. Ano, jedním z nich byl obrovský plyšový had, který se usídlil v nejčistší chatce, takže jeho pojmenování čisťouš najednou dávalo smysl i nováčkům, jenomže nebyl sám, do té chatky, kam by čisťouše v životě nikdo nedostal ani za milion přišlo vcelku nápadné, a dokonce chrochtající prase. To žádné hezké jméno nemělo, tedy, pokud mu po Karlovsku nechcete říkat Kníkáček. Pak, když byly tyto zvířecí problémy vyřešeny, přišla na řadu táborovka s pokřiky, což je věc, bez které se na nástupu neobejdete. Samozřejmě, bez toho, abyste oznámili, co se bude dít, nebo aspoň nějakou část toho, bez toho se obejít nedá rovněž, takže to byla hned ta další věc, která přišla na řadu. Režisér své poznámky přes noc úspěšně rozluštil, takže už věděl, co s těmi všemi budoucími divadelníky dělat, a dokonce to ani hned nespočívalo v obcházení stanovišť.

Dopolední hra začala docela nevinně rozdáním papírků asi tak úplně všem (dobře, vedoucím a instruktorům ne). Na papírcích byla nejrůznější slova – světlo, orchestr, dirigent, osvětlovač, a tak podobně. No a některá spolu dokonce souvisela, například opona s jevištěm, světlo s osvětlovačem, a mnohá jiná. A jaký že byl úkol? Ano, najít svého kamaráda do dvojice, pak spolu zajít na štáb, abyste se dozvěděli, jestli je vaše dvojice správně, no a pak v krabici najít věc, která s vaší dvojicí souvisí. Zdá se to sice jako poměrně jednoduché zadání, a ve velkém množství případů to ani tak složité skutečně nebylo, jenže pak přišly na řadu ty zajímavější, například se skladatelem, ke kterému docela dobře mohl patřit orchestr, dokud nevyplula na povrch existence skladby. Proto také někteří ke kontrole museli vícekrát, ale nakonec se všem najít dvojici podařilo, takže se mohli přesunout na svačinu a užít si meloun, nebo jablko ze včerejška.

Jenže samozřejmě, do oběda bylo ještě docela daleko, takže další aktivita přišla poměrně rychle. A tou bylo vymýšlení krátkých pohádek, a samozřejmě i jejich následovné předvádění. Bylo poměrně jedno, jestli si skupinka vymyslela něco úplně svého, nebo se inspirovala nějakou už existující.

Naše družinka se moc do vymýšlení nehrnula, takže to skončilo mírně upraveným Lotrandem a Zubajdou, jen z doktora se stal optik, protože princezna měla, celkem tematicky, problémy se zrakem. Další skupiny byly trochu inovativnější, takže například vznikla pohádka o Červené Andulce, Karkulce a sedmi trpaslících, ve které je Sněhurka přetažena po hlavě košíkem a trpaslíci ukradeni, tedy až po tom, co se z nich stanou sádroví, no a končilo to bájí o vzniku superhrdiny Blindermana. Samozřejmě, na všelijaké efekty typu předvádění koní, dupání, a tak různě, dojít muselo, bez nich by to byla strašná nuda.

Ovšem je pravda, že po takových hereckých výkonech vám docela vytráví, takže oběd byl přijat poměrně pozitivně a nikomu opravdu nevadil. Ale jak měli všichni hlad, moc dlouho na talířích, ale ani v hrncích nevydržel, a pro jednou ani na přidání nebylo, někdo ty skoro noky s mákem až moc dobře rozpočítal. Nejspíš i proto jsme v jídelně nezůstali zas tak dlouho, radši jsme se vydali ven, abychom se dočkali klidu, no a neklidů, samozřejmě. O těch se dělo asi tak to, co by jeden čekal, když viděl ty minulé, takže nějaké zpívání, tanec před jídelnou, goalball, a určitě ještě něco, jen nahrávky bohužel kvůli ne úplně příjemnému včerejšímu pádu Martina Holeni být nemohly, nikdo s tím zařízením kromě něj neumí. Samozřejmě, byl to i čas, kdy se dala stihnout spousta příprav, třeba jako napsání braillských verzí lístků do divadla, které byly potřeba na odpoledne.

Proč, to se účastníci, a vůbec všichni, kteří to trochu pozapomněli, dozvěděli po svačině. Je prý sice velice fajn být na jevišti, jenže je spousta profesí, o kterých se sice moc nemluví, ale bez kterých by divadlo stejně fungovat nemohlo. A tak se dvě skupiny vydali na hřiště za choreografem, kde ho, možná celkem ironicky, měli učit nějakou choreografii, následovala výprava před jídelnu, kde na ně čekal šatnář, což samozřejmě znamenalo, že věšení oblečení a podobným věcem se nevyhnou. Když už prošli i tohle, mohla se skupina vydat i za uklízečem, který dostal za úkol pořádně uklidit chatku číslo pět, když v ní bylo včera to táborové prase. No, a když už jste zjistili, na co se používá smeták, vaše kroky vás mohly zavést třeba za Ruchařem, který si své vybavení rozložil u ohniště, no a nebo za kulisákem, který zas čekal pod chatkou číslo 1 (obecně dost oblíbené místo), no a ve skladu bylo poslední stanoviště, které obsadil uvaděč, a ano, zrovna on ty lístky potřeboval, protože ho naši herečtí adepti měli uvádět na místo, tedy, když ta vstupenka měla všechny náležitosti správně, třeba i datum. Nebylo by moc praktické, kdyby celá skupinka procházela stanoviště dohromady, už jenom proto, že jich bylo víc než dvě, takže by většina zůstala nevyužitá, takže se táborníci rozdělili do dvojic nebo trojic, a v nich pak tato stanoviště obcházeli. No, a ten zbytek, tedy ty druhé dvě hrací družinky, zamířily do jídelny na besedu s panem Levíčkem, který z divadla dovezl kostýmy (včetně lví hlavy a podobných zajímavostí), no a také zazpíval, a to opravdu dobře. A také na vyprávění o tom, co se děje v divadle, nakonec došlo. Zkoušení kostýmů však asi zabralo nejvíc z té asi hodiny, která na besedu byla. Obecně to však byl příjemný čas, který ovšem utekl moc rychle, takže pak už bylo na čase skupiny otočit a dopřát jídelnu i těm, kteří do té doby procházeli zákulisí. A tak se naše skupiny rozběhly po stanovištích a docela si je užívaly. Ovšem, nevydrželo to donekonečna, nakonec se poměrně nenápadně přiblížila večeře, na kterou se obyvatelé tábořiště docela ochotně vydali. Při ní se už nestalo nic tak převratně zajímavého, a to samé se dá říct i o večeru, který byl opět volný, ale ne, to rozhodně nebyl problém, protože se vždycky dokážete nějak zabavit. Pokud máte chuť, houpačka pořád na svém tradičním místě byla, takže ji klidně můžete použít k tomu, k čemu se houpačky používají, a nějakou hudbu taky někde kdyžtak seženete. No a instruktoři? Ti se samozřejmě zabavili psaním popisů na ptačku, protože zrovna ten den se rozhodla braillská tiskárna ne úplně spolupracovat, a bylo to jednodušší napsat ne úplně moderně, ale za to v čase, který se všem hodil.

Ale ne, na nekonečně dlouho vám tahle zábava nevydrží, i když, povídání si u chatky se tomu docela blíží, a ta spousta lidí, která před blížící se ptačkou musela do sprch, takový čas také ocení. Ale ať to je, jak chce, nakonec byl zapískán večerní nástup, na který všichni samozřejmě dorazili. Ana něm se ukázalo, že desítka si zítra přivstane ještě víc, než by se mohlo zdát. Ne jen, že byl budíček posunutý kvůli ptačce (čas nikdo na nástupu neupřesnil), ale ještě dostaly tu výsadu, že mohly mít celou středu službu. Ne, nadšené obyvatelky vyvolené chatky asi nebyly, ale proti tomuhle se zrovna odvolat nedá, a dělat s tím také moc nejde, takže to prostě tak bylo. Ale ne, nemyslím si, že by to v zásadě nějak zvlášť zrovna jim vadilo.

V zásadě nevadilo ani večerní pobíhání po tábořišti, protože už bylo každému docela známé a nic nového moc už přinést nedokázalo, takže aspoň nikoho nepřekvapilo. Jistě, nacvičit to tak, aby se fronty přestaly nějak magicky tvořit samozřejmě nešlo, takže nějaký čas na tu věc padl, ale nakonec se všichni dostali, kam měli a mohli si říct, že mají další den úspěšně za sebou.

To však o vedoucích a instruktorech pochopitelně neplatilo, ti se opět sešli na již tradiční poradě v jídelně. Ano, moc toho k probrání nebylo, protože se zítra nedělo nic moc kromě ptačky a táboráku, ale stejně bylo potřeba projít všechny důležité časy a postupy v restauracích, a také připomenout, že se do Bítýšky vracíme parníkem. Ale o moc víc toho potřeba nebylo a je pravda, že lidé ty popisy spíš potřebovali dopsat, a kdyby stihli sprchu, úplně by se asi nezlobili. Tak jsme se tedy rozešli už někdy v půl dvanácté, což byl docela úspěch na to, kdy se na poradě začalo vůbec dít to důležité. Pak už v zásadě až na nějaké to nutné čekání (bohužel, plán s večerním sprchováním nebyl zas tak geniální, aby nikoho nenapadl) nebyl problém, takže i tahle docela důležitá věc před návštěvou města se nakonec zvládla, jen už bylo bohužel po půlnoci. S tím se ovšem moc dělat nedalo, šlo akorát tak dát nabít elektroniku, která to potřebovala (ne, zásuvky se v chatkách ani tenhle rok neobjevily, takže nějaká ta powerbanka byla velice užitečná věc), projít se k záchodům, no a pak už jít spát.

A být probuzen asi ve čtvrt na sedm, protože prostě jako instruktor nemůžete vstát v těch půl sedmé, do které si mohou pospat účastníci. Dobře, čistě teoreticky to asi sem tam udělat jde, jenomže to moc nedává smysl, když už jste stejně vzhůru. Budíček byl sice velmi podařený, aby taky nebyl, když ho holky z desítky vymýšlely už minimálně v úterý, ale že by měl nějaký větší efekt a všechny vzbudil rychleji? Kdepak, tak zrovna tohle se mu bohužel nepodařilo, i když by se to hodilo. A tak se tedy obyvatelé chatky číslo pět vynořili jen pár minut před sedmou, a tudíž i před snídaní, naštěstí pro ně, tenhle den rozcvička nebyla, pohybu jsme si ve městě a cestou do něj užili až dost. Ne, nic tak zlého to nebylo, ale předhonili je i holky z dvojky, a mnozí další. Ale přece jen, snídani stihli. To bylo dobře, protože kromě obvyklých věcí, jako bylo hledání housek, shánění pití, vyhýbání se lidem, a takovým, bylo ještě potřeba si vzít svačiny. A že letos byla svačina skutečně bohatá, ne jen, že jste dostali toast s nějakou tou okurkou, ale objevila se tam i kobliha a tatranka. No a pití, to samozřejmě také nemohlo chybět. Ale i když se může zdát, že toho bylo hodně, zvládlo se to a žádné komplikace se příliš nevyskytly. Tak jsme se krátce po nástupu, který se konat samozřejmě musel, to by jinak nešlo, ale byl jen takový předptačkový, takže se řešila táborová zvířata, pokřiky, a nějaká ta motivace, aby se nikdo ptačky nebál.

Pak už si ale všichni našli své batohy, ne, všechno, co by si hlavní vedoucí přála v nich opravdu nebylo, třeba mikina úplně vzhledem k počasí nedávala smysl, ale pláštěnky tam jen tak pro jistotu byly (ano, samozřejmě je nikdo pak nepotřeboval), a vypravili jsme se na cestu. Některé táborníky bylo možno odvést těmi auty, která byla k dispozici, ale byla asi jen tři, a to, že se letos všichni až na Martina shodli na červené barvě vozů jim na kapacitě bohužel nepřidá. Tak se tedy značná část lidí vydala hezky po svých, ale už to nebylo tak špatné, přece jen, už docela dlouho nepršelo (ano, dva dny), takže kaluže se dostatečně zmenšily nebo zmizely. Ovšem že bychom vyšli nějak úplně včas, tím jsme se chlubit zas nemohli, takže auta, která se postupně otočila několikrát nakonec svezla k továrně Hartman všechny, i když některé jen kousek.

A tam už čekal autobus, do kterého jsme se celkem rádi nahrnuli. No, a pak se, jaké to překvapení, nedělo nic. Tedy, dělo, řidič řešil něco kolem lístků, volal na ústředí, no prostě dokud nedodělal papírování, rozhodně neplánoval, že kamkoliv vyjede, takže nakonec vyrazil asi o deset minut déle, ale aspoň, že papíry byly snad správně. Nic dalšího už se při cestě autobusem nestalo, jen se tak nějak povídalo o ptačkách, táborech, a vůbec o všem, ale to dlouho nevydrželo, když jsme zanedlouho dorazili do Brna, konkrétně k Zoologické zahradě.

A tam už bylo potřeba, aby si vedoucí našli své děti, takže jsme si s Bárou vzali Silvu a vydali se k tramvajové (ale že mají v Brně tramvaje radši netvrďte) zastávce, kde jsme nastoupili do šaliny číslo deset a vydali se na Hlavní nádraží. Už ve voze dostala Silva popis, aby věděla, do jakého úžasného podniku se to vlastně namočila. Musí se nechat, že to brala statečně a neděsila se. To možná přišlo až poté, co jsme na nádraží skutečně dorazili a opustili ji. Těžko říct, co se to s Brnem stalo, jestli jsme byli moc nápadní, takže si lidé mysleli, že jí pochopitelně pomůžeme, nebo něco na ten způsob, ale když jste jen tak stáli a čekali, že se někdo nabídne, což aspoň mně do takových deseti minut zatím vždycky zabralo, měli byste smůlu, ona to zkusila a neuspěla. Ani náhodné pochodování podél baráku moc nepomohlo, a jestli se v začátcích ptala, a prý moc ne, tak to rozhodně nestačilo. Nakonec po nějaké půl hodině za ní přišel Pepa, který se k nám nějak přidal, aby ji aspoň upozornil na vysokozdvižný vozík, který tam nevidomé trošičku děsil, a přes který se nějak neuměla dostat. Tou dobou už začalo být celkem jasné, že jestli se nenajde nějaká až moc dobrá duše, do divadla Bolka Polívky, kde jsme měli být v jedenáct, se nemáme šanci dostat, nebo aspoň ne včas. Jistě, měla i další úkoly, o tom žádná, takže se nakonec přece jen vydala na cestu k hudebninám, ale najít toho ochotného člověka bylo opravdu na dlouho. A když už někoho našla, bylo velmi pravděpodobné, že to nebude brňák, takže si i chudák dobrý pomocník užil ptačku nebo koukání do mobilu. A ano, i Angličana potkala, jenže to nepomohlo ani v nejmenším, ten nám sice říkal, že by jí velmi rád pomohl, ale úplně neví jak. Ale nakonec se Silva k hudebninám nějak dostala, takže jí nedělalo problém se zeptat na to, jakou že nejdražší flétnu tam mají. Výsledky ovšem byly trochu rozporuplné, nevypadalo to, že by se někdo třeba podíval do počítače, ale co naděláte, i tohle se stát prostě může. Nakonec se ovšem tenhle úkol splnit podařilo, a přišlo na řadu řešení, co dál, když už divadlo nemá smysl. Naštěstí, v nedalekém kabaretu, kam také už spousta ptajících se zavítala, lidi byli, takže jsme ji tam poslali. Opět se do menší míry opakoval problém se sháněním lidí, ale naštěstí někoho našla. To, že s ní málem došli k divadlu Husa na provázku, to sice ano, ale nakonec správný směr našli a ke kabaretu ji někdo dovedl. Ne, maminky na kočárku, které by snad mohly být i místní, to, bohužel, nebyly. Ani v budově nebylo úplně snadné najít správnou cestu, protože buď byla budova fakt na brutálním kopci, nebo byl kabaret dost hluboko pod zemí a v recepci nad schody už nikdo neseděl. Tohle by nejspíš zmátlo i mě, ale nakonec jí kdosi (možná Pepa) schody do hlubin divadelního světa ukázal a ona po nich úspěšně sešla. Pak už stačilo jen projít chodbou a jakýmsi předsálím, no a vpadla přímo do rány štábu České televize, která zrovna o táboře natáčela Zprávičky. Ano, o těch lidech jsme věděli, takže nás lidi od televize v zásadě nepřekvapili, ale že na ně narazí až takhle, to už trochu speciální bylo. Ale stalo se, ale naštěstí tam i herci a zaměstnanci kabaretu byli, takže viděla hlediště, i jeviště zahlédla, ovšem času už nebylo zas tak moc, už u vstupu si užila krásnou zkoušku sirén, která se kvůli ptačce přece neodloží, takže v kabaretu ani moc dlouho nebyla. Do horkého letního dne jí pomohl kameraman, a obecně se s ní tak nějak dali do řeči, takže potom už nebylo moc překvapivé, že tak nějak šli za námi až k Dřevěnému orlovi, kam jsme zamířili na oběd. Jistě, lidi nakonec i na tuhle cestu našla, i když zas ne někoho, kdo by věděl, kde ta restaurace je, a chvíli i hrozilo, že skončí u Dřevěného vlka, což jsme zrovna úplně nepotřebovali, ale nakonec se tak nestalo a do restaurace jsme se úspěšně dostali, a ani ne poslední. Letos jsme obecně měli o postupu lidí dobré informace, protože se nějak rozmohlo posílání zpráv a fotek ve vedoucovské skupině.

V restauraci se naštěstí moc velká překvapení, až tedy na kamery, mikroporty, a další televizní vybavení, nekonala. Lidé poklidně seděli u stolu, objednávali si pití, třeba Kofoly a limonády s příchutí liči, a pak i polévky a nějaké to druhé jídlo. Nějaké moc velké vymyšlenosti se neprováděly, takže obsluha nás nejspíš ani nepovažovala za moc velkou komplikaci.

Nakonec se však začalo řešit, v kolik musíme jít dál, abychom aspoň ten parník ve čtyři stihli, ten o tři čtvrtě hodiny dřív jsme zavrhli rovnou, když ještě spousta lidí neměla dopito a lidi z televize chtěli stejně ještě natočit nějaké záběry se Silvou. Tak jsme v poklidu dojedli, ale na placení nějak opět nedošlo, majitel restaurace nás účet zaplatit nenechal, snad ho aspoň pak nějak dostali pro všechny ty nadace, které náš tábor již tradičně sponzorují.

Po opuštění Orla se skupina trochu rozpadla, my jsme zamířili se Silvou a televizním štábem k nějakému obchodu s nanuky, aby mohli natočit pár záběrů na nevidomou pracující s penězi a také na to, jak nakupuje. V době, kdy ji zpovídali ohledně toho, jak nevidomý pracuje s tak důležitou věcí, jakou peníze bezesporu jsou, jsme si já s Bárou zašli pro nějaké nanuky, no a pak byla řada i na naší svěřenkyni, aby tam vešla a tvářila se, jako by nic, přičemž ji oko kamery bedlivě sledovalo skrz výlohu.

To ještě bylo času dost. Jenže o přecházejícího nevidomého stál režisér, nebo jakou to měl oficiální funkci, ještě víc než o tohle, a my byli někde poblíž cukrárny Aida, kde jsme o žádném přechodu s ozvučeným semaforem samozřejmě nevěděli. Proto nás nenapadlo (dobře mě, ale lepší nápad vážně nebyl) nic lepšího než se vydat až k Ústavnímu soudu na České, kde jeden byl určitě. A dokonce jsme to i tak provedli. Už při příchodu bylo jasné, že pokud použijeme MHD, nemáme šanci parník stihnout, ovšem s nabídkou, že nás vezmou jejich dodávkou, protože i oni ten parník nutně potřebují, tu šance ještě byla, takže jsme celkem v poklidu natáčeli Silvu u cvakajícího přechodu (díky, nenápadná vysílačko, že jsi), a došlo i na točení nějakých úvodních slov k reportáži.

Dodávka dorazila, jenže pochopitelně, televizáci nebyli z Brna, takže nastavování navigace, jedno špatné odbočení, a trocha té smůly, náš plán efektivně rozbilo. Nezbylo než se vydat do přístaviště v Bítýšce, a tam na loď počkat. Ovšem jak se stalo, že jsme špatně nahlásili, kdy má kýžená loď připlout, to vysvětlit nedovedu. Tak jsme se tedy svezli do Bítýšky, a dorazili jsme tam tak tři minuty před připlutím parníku.

Auto zastavilo, lidé se pěkně rychle vyhrnuli s kamerou, tripodem, a kdo ví, s čím ještě, doběhli na molo dokonce včas, vyděsili místní postarší dámy, které zjevně lodí jeli do Brna, začali točit, no a loď připlula. Jenže to jaksi byla loď s odplutím z Brna ve čtvrt na čtyři, kterou jsme vůbec nepotřebovali, tudíž vznikly krásné záběry na prázdnou loď a k tomu nepotěšený kapitán. Ovšem také to znamenalo, že ta správná loď je ještě někde na cestě, tudíž bychom ji mohli teoreticky dohonit, a dokonce se na ni nalodit. Tak jsme se rozjeli k hradu Veveří, kde se nám tento plán povedlo zrealizovat. Tím pádem měli Zprávičky svůj rozhovor s Andreou, a Silva dokonce chvíli jela lodí.

Pak, když už ta správná loď zakotvila ve Veverské Bítýšce, všichni poklidně vystoupili a začalo se řešit, jak se kdo dostane do tábora. Ano, lidi z televizního štábu se nabídli, že šest lidí svezou, což také učinili, no a zbytek se vydal pěšky přes Bítýšku, kolem továrny, a hezky dál po cestě. I na tyhle po cestě pochodující lidi nakonec s auty došlo, i když o ně ne tak úplně všichni stáli, ale prý, že poloprázdní se vracet nebudou, tak jsme na to radši přistoupili, i když povídalo se na té zpáteční cestě pěkně.

V tábořišti už po našem návratu nikdo nic nenatáčel, takže tam zavládl docela klid, a proto, jak relativně pozdě jsme dorazili, se večeře odložila až na půl osmou. Mezitím se opět řešila ptačka, hrál fotbal, a obecně se povídalo.

No a pak se všichni vrhli na guláš. Ovšem letos se žádné podávání venku z ešusů nekonalo, kdo ví, proč vlastně ne, takže si je všichni ve výsledku brali zbytečně. Ovšem moc dlouho jsme u jídla nezůstali, bylo jasné, že nás ještě čeká táborák, což se potvrdilo.

Na něm se hlavně zpívalo, ale samozřejmě, velká většina lidí něco o ptačce řekla. Ne, už to nebyly ty podrobné zprávy ode všech jako v těch časech, kdy jsem na tábor jezdil jako dítě, to by se stejně za tu hodinu a čtvrt nedalo dobře stihnout. Ale minimálně všichni, kteří byli natočeni, a i další, co třeba v hudebninách kupovali flétny, hráli, pak potkávali podivné existence, chtěli otevřený bar v kabaretu, a vůbec chtěli všechno možné, tak zrovna tihle něco rozhodně o ptačce řekli.

Ovšem nakonec byla zahrána i poslední z tradičních táborových písní (díky, Fencíku), poslední člověk, co něco chtěl říct, třeba o tom, jak se vydali do Bítýšky, promluvil, a byl už tak trochu čas na večerku, takže se s ní začalo. Službu jsme tentokrát dostali my, tedy chatka číslo pět, vymyslel se pamatovák, a celým táborem se rozezněla ta krásná večerní píseň. I stisk kruh s nějakou tou pomocí a občasným podivováním se úspěšně obešel, takže pak už nezbylo, než aby se všichni vydali od ohně tam nahoru k chatkám.

Co se dělo pak, to už je asi celkem zřejmé, všichni začali pobíhat, a i když to vypadalo nepatrně chaoticky, zas tak chaotické to asi nebylo, když na konci toho snažení byl každý ve správné chatce, a dokonce i ve správné posteli.

Za to jsme jim byli docela vděční, protože tak jsme se aspoň mohli vytratit na poradu a začít řešit další den. Řešil se poměrně značně nabitý program, všechna ta překvapení, která na malé herce čekala, a také byla nějaká hodnocení ptačky, co by se dalo udělat jinak, a tak, takže nápadů do příštích let máme dost, a za to velké díky. A na pojmenování jídel, která zítřejšího dne všichni potkají v restauraci jsme pochopitelně rovněž nezapomněli. Ovšem ne, že by se to řešilo nějak moc dlouho, po jedenácté se všichni začali vytrácet. Jenže ani tentokrát jsme do postelí nezamířili úplně přímočaře, tedy aspoň já, Denisa a Verča ne, jaksi jsme se potkali u klád, které byli, ano, už zas, kolem cesty na záchody. Ovšem aspoň k něčemu byly, dalo se na nich sedět a vykládat si o tom všem, co se stalo, mohlo stát, a ano, bylo toho mnohem víc, co se stihlo probrat. Nakonec se však venku ochladilo, takže nás tato kratochvíle bohužel omrzela, takže jsme se sebrali, vyčistili si zuby, splnili si i ten zbytek věcí, které před usnutím radši uděláte, no a pak jsme se rozešli pokojně do chatek, kde jsme stejně pokojně usnuli.

A poměrně pokojně jsme se i dalšího, tedy už čtvrtečního rána probudili. Naštěstí už zas až po sedmé, na což si opravdu nikdo nestěžoval. Ano, v sedm jsem z chatky vylézt musel, protože vstávat až po lidech z pětky opravdu není něco, co by jeden chtěl dělat, ale co, tohle se stalo jednou. Překvapivě, dostat je z chatky natolik, aby mohli budit se i povedlo, takže se už v půl osmé po táboře rozléhala Karlova harmonika a zpěv o tom, že mají všichni vstávat. A docela to i fungovalo, tedy až na vtipálky, kteří nám přáli dobrou noc, viď, Silvo. Vymysleli to tedy dost dobře, i když, kdy to stihli, to těžko říct, asi někdy večer.

Pak, když už byli všichni, jak se patří, vzbuzeni, začali opět celkem klasicky pobíhat, aby stihli to, co se stihnout na táboře prostě musí, a bez čeho by ráno nebylo v žádném případě ránem.

Samozřejmě, pak přišel čas na to, aby si všichni užili rozcvičku, kterou kluci tak nějak předváděli a pomáhal jim s ní Zdeněk, a ano, nebyla sice úplně originální, jenže to ani moc nechcete, hlavně, že vás probudí a rozcvičí. No, a když cvičíte dost dobře, nakonec vám někdo laskavě dovolí, že ano, už můžete jít snídat. Jistě, snídat šli všichni, a bylo to vidět, tak rychle ty všechny věci mizely.

A jak zmizely a léky se úspěšně rozdaly, mohl na řadu přijít další nástup. Pochopitelně, táborovka a pokřiky chybět nemohly, a nějaké pozdravy od známých osobností také ne. Ale tohle zabere jen určitou dobu, po které už by vás asi zajímalo, co budete celé dopoledne provádět. A jistě, najde se spousta lidí, viď asistentko režiséra, kteří vám to mile rádi řeknou.

A proto, že se už vyzkoušela spousta věcí, ale takového tance nebylo zrovna moc, měl se tento den objevit poměrně ve velké míře. Bohužel, tanec není jen tak, k němu potřebujete spoustu věcí. A ty se naše hrací skupinky mohly přiučit na dopoledních stanovištích. Na prvním, které se nacházelo před prvními dvěma chatkami je čekala nějaká ta etiketa, a k tomu chlapce vázání kravat, no a dámy mohly ocenit nějaké to zkrášlení. Samozřejmě, tanec bez tanečního postoje a nějakých těch kroků rovněž nedává smysl, takže přesně tohle se každý mohl přiučit před skladem. Pochopitelně, otázka, jak se na takovou velkou slávu vyzdobit tu rovněž byla. No a odpověď se hned nabízela, přece si něco vyrobíte. Samozřejmě, kde jinde byste mohli vyrábět, než ve skladu. A co, že budete vyrábět? Inu, můžete si vybrat, buď dozdobíte naprosto úžasného dřevěného motýlka, nebo náhrdelník. Ale ovšem, většinou nechodíte tančit jen tak někam, ale do nějaké nóbl restaurace. A pochopitelně, z té vás jen tak bez placení zmizet nenechají. Jistě, v dnešní době nejspíš vezmete kartu, hodinky, telefon, nebo nějaké ještě podivnější zařízení, no a prostě jen přiložíte, pak možná zadáte nějaký PIN a je hotovo, jenomže se vám ještě pořád může stát, že karty prostě neberou, nebo vás technika zradí. A pak vám nezbyde nic jiného než vytáhnout peněženku a zaplatit to pěkně postaru. No a k tomu tak nějak potřebujete umět poznávat peníze, ať už jsou jakékoliv. A přesně tuhle dovednost si naši budoucí tanečníci mohli (dobře, skoro museli) procvičit na verandě před štábem, kde jsme jim v tom já a Denisa ochotně asistovali. Většině to poměrně šlo, ale našli se samozřejmě nováčci, kteří šablonku na rozpoznávání peněz v životě buď neviděli, nebo s ní neuměli, no a to se samozřejmě muselo napravit. Ano, času na to neměli moc, takže někdy by se hodilo to s nimi procvičit i pak, jenže zrovna tenhle další plán tak úplně nevyšel, takže muselo stačit to, co se stihlo během tohoto dopoledne. Je pravda, že časově jsme to někdy nestíhali a nějaké fronty vznikaly, ale nebylo to zas až tak zlé a dostalo se na všechny, kteří si to užít vůbec chtěli.

Jistěže, učení nových věcí vám ukradne energii a tak vůbec, a to i v případě, že si najdete čas na svačinu v podobě melounu, což jsme zvládli všichni, takže, jakmile byl zapískán oběd s nutným umytím rukou, vrhli jsme se na něj celkem rychle a efektivně.

Oběd byl, jak to tak bývá, velmi dobrý, a na přidávání rovněž došlo, což muselo kuchyňský tým potěšit, a ano, chvály si užili také hodně. Jenže ne, zrovna jídelna bohužel není místo, kde byste chtěli strávit celý den, tudíž jsme se pozvolna a polehounku počali vynořovat ven. Tam došlo na potřebné léky, a na rozptýlení lidí po táboře tak, jak zrovna chtěli. Ano, kolíček se svým jménem, který si pak přicvakli pod cedulku s patřičným neklidem si rovněž bralo dost lidí, takže odchody z jídelny se trochu zdržely, ale už ne tak dlouho, aby se to nějak zásadně projevilo.

Jenže dnes to mělo všechno dopadnout úplně jinak. Příjezdu neznámého vozidla si možná ještě všichni nevšimli, jenže když se před jídelnou začalo šachovat s kabely a dalšími elektronickými věcmi, už se přítomnost neznámého člověka utajit nepodařilo. Co je ale zač, to jsme se dozvěděli až někdy před druhou, kdy byl zapískán mimořádný nástup na hřišti (ne, Martin Holeňa, který se konečně vrátil po svém nešťastném pádu to opravdu nebyl, i když jsme za to byli velice rádi, bez něj už ten tábor není ono). To už sice kolovaly fámy o tom, že tou neznámou osobou prý je Xindl X (když ona se ta zvuková zkouška fakt blbě utajuje), ale do té doby jsme tvrdili, že taková neskutečná věc je nesmysl, co by tady zrovna on dělal? Jenže, on to ve skutečnosti nesmysl nebyl, tento tak známý písničkář skutečně na náš tábor dorazil.

A když už dorazil, musel zazpívat, což velmi rád učinil. Zpíval věci poměrně známé, ale i několik, které se na žebříčcích hitparád příliš neobjevují. A vůbec mu nevadilo, a spíš to i podporoval, když celý tábor zpíval a hrál s ním.

Atmosféra byla vynikající, jenomže jsme měli v plánu až moc dalšího programu, takže o tak hodinu později zazněla poslední píseň, kterou si s Xindlem zahrál i Fencík, no a pak jsme se za velkého provolávání díků rozloučili, tedy až na hřišti, kde se s ním vyfotil skoro každý, dobře, instruktory focení moc nebralo, ale jinak těch fotek opravdu bylo hodně.

Ovšem nějakou nudu to rozhodně neznamenalo. Netrvalo to ani moc dlouho, a už byli všichni celkem nápadně nuceni do společenských oděvů (dobře, stačily šaty nebo košile), brali si doplňky, no a už se řadili u jedničky do dvojstupu, hezky tak, aby muž vedl dámu. A nedělali to jen tak z nějakého rozmaru, protože za chvíli už se vydali polonézou tam někam na hřiště. A protože to je tak výjimečná příležitost, nad tábořiště se vznesl dron, který je začal natáčet. Šlo jim to poměrně dobře, i když je fakt, že hudba se nějak nevyvedla, ta začala hrát až ve chvíli, kdy začaly páry tančit po hřišti trochu volněji. Došlo samozřejmě i na dámskou a pánskou volenku, ale nějaký velký bál se z toho zas nestal, protože by tím stejně programový tým moc lidí nezaujal, nebo aspoň ne na dlouho, takže zanedlouho přišel režisér s tím, že za naprosto bezchybný výkon všechny účastníky pozve do tak přepychové restaurace, že to ještě nikdy neviděli. Ne, nebylo v tom nic tak záhadného, do Brna se opravdu nejelo, všichni byli uvedeni pouze do velmi speciálně vyzdobené jídelny, kde nemohla chybět ani jakási světýlka. Ano, prapodivné názvy jídel byly samozřejmě i tento rok, jen v ošklivosti se letos jídelníček moc nepředvedl, spíš byl takový milý, nanejvýš tajemný, nejpodivnější byly snad drobky z pod sedadel, nebo něco na ten způsob. To však bylo skoro všechno, co bylo stejné. Chtěli jste ochutnat všechna jídla? No, tak to jste měli smůlu, mohli jste si vybrat jedno ze tří menu, no a další jste nedostali, i kdybyste se stavěli na hlavu. Aspoň, že v každém byla čtyři jídla – předkrm, dvě hlavní, a ještě nějaký zákusek. Ano, pití jste asi mohli mít víc, ale tím se tak nějak končilo. Ne, žádné podezřelé návštěvy restauraci nečekaly, instruktoři si jen povídali a čekali, jestli nebude někdo chtít někam odvést, třeba ke korýtkům, k chatce, na toaletu, a podobně. Když se kdokoliv takový našel, byl tam odveden, a to co možná nejuctivěji to šlo. Zájemců nebylo mnoho, ale pár se jich našlo, takže se instruktoři ani moc nenudili, respektive aspoň při této akci byli trochu užiteční. Ano, i přes to nakonec našli nějaký čas, aby si dali něco k jídlu. Už samozřejmě neměli šanci na celé menu, snědených jídel bylo dost a dost, takže byli vděční za cokoliv, co zbylo, ale takhle to dopadá každý rok, tudíž to nikoho nepřekvapilo.

A to, že celá ta akce skončila poměrně brzy, to asi také nebylo překvapivé. Jistě, omezení počtu jídel na osobu bylo docela významným faktorem, ale to, že se ukázalo, že i do této restaurace byli pozvaní, takže nikdo nic neplatil (ani stejně vlastně neměl, čím), to také dobu dost zkrátilo. Ano, bylo to potřeba, protože to netrvalo ani moc dlouho, a už do tábořiště dorazilo auto s cimbálkou. Ano, i jedna minulá vedoucí s nimi přijela, aby zas na chvíli to tábořiště viděla a popovídala si s těmi, na které má tolik vzpomínek jako na malé táborníky. Mezitím se na hřišti rozmístila kapela se svými nástroji, ano, pokud si myslíte, že i cimbál na hřišti tím pádem byl, máte samozřejmě pravdu.

Takže asi nikoho moc neudiví, že nakonec se všichni sešli na hřišti, kde počali vyhrávat nejrůznější národní písně. Většina instruktorů na hřišti mezi tančícími lidmi příliš dlouho nezůstala, raději nakonec odešla nad hřiště před jídelnu, a povídala, a povídala. Ani na flétnové hraní nedošlo, tak to povídání bylo zajímavé a nenahraditelné.

Jenomže nekonečně dlouho bohužel nevydrželo, ano, ani nemohlo, takže jsme se nakonec dostali až za poslední píseň a na hřiště se pomaličku začali trousit i ti, které hudební vyžití před tím už omrzelo, takže jsme se sešli v klasickém večerním kruhu, službu dostala chatka číslo tři, ta naše zas vybrala pamatováka a určila někoho, aby začal s večerkou a poslal stisk, a pak už se tóny večerní písně vydaly na cestu tam, kam vždycky odcházejí.

A na cestu jsme se vydali i my, abychom celý ten večerní sice ne chaos, ale mohlo to tak vypadat, stihli. Ne, moc zvláštní už ta věc nebyla, přece jen, procházela se už mnohokrát a nic nového na ní prostě nebylo, takže zanedlouho už jsme mohli zhasnout, nechat otevřená akorát okna a vydat se na poradu.

Tam se samozřejmě nejprve povídalo vcelku o všem, jedlo se (zbylo toho přece jen dost), a prostě to bylo tak nějak fajn. Jenomže proto jsme tam opravdu nebyli. A to byl důvod, proč se zanedlouho počal řešit pátek, který jsme samozřejmě vyřešit museli, no a už se docela blížil puťák, takže jsme začali řešit i ten. Nebylo to nic moc složitého, jen nějaké rozdělování do skupin, procházení tras a tak, ale udělat se ty věci musely. Ano, pak se ještě chvíli povídalo, vzpomínalo na dnešek a tak vůbec, ale nakonec jsme se vydali na takové ty klasické večerní cesty, které nás nakonec dovedly až ke spacákům, do kterých jsme velice rádi zalezli, a nakonec jsme v nich usnuli, a ano, i krásné sny se nám zdály.

A sny, ve kterých se objevilo nejspíš úplně všechno, nás nakonec dovedly až k nádhernému pátečnímu ránu. Obloha byla modrá, po mracích ani stopa, a lidé měli prostě dobrou náladu a užívali si to. Samozřejmě, probuzení od lidí z chatky číslo tři bylo přijato všelijak, někdy i zcela rozmrzele, jenže zrovna s budíčky můžete dělat přesně tak nic, takže se v půl osmé už buzení vesele rozléhalo, lidi se budili a dívali se, jak krásně to venku máme. Dobře, na některé píseň od Kluse nestačila, a mlácení pokličkami rovněž zrovna moc dobře nefungovalo, viď, Šimone, ale rozcvičku nakonec stihl i on. Ano, byla spíš taková jemnější, ale když se jí trochu pomohlo, byla poměrně fajn.

A jistě, když jste ji zvládli, což šlo poměrně jednoduše, mohli jste i do jídelny, pochopitelně jen, pokud jste splnili tu malou drobnost, bez které vás tam skoro nepustili. Tam už na všechny čekala spousta jídla, snad i nějaká ta zelenina, ale nebylo jí dost. Tedy, asi bylo, nikdo si pak nestěžoval, že by si snídani vůbec neužil. Ovšem ne, kdybyste nás hledali po deváté, v jídelně už byste nás nenašli. Někdo pomáhal s mytím nádobí v kuchyni (ano, služba), no a zbytek se pohyboval tak nějak pod zářícím sluncem, nebo se schovával v dopoledním stínu před jídelnou (ano, Země je nepatrně podlá a otáčí se, takže ten stín nevydržel). Ale aby se všichni jen tak nepohybovali, jak se jim chce, byl zařván nástup, a už se všichni scházeli do hracích skupin, vykládali si, jak se mají, a pak nakonec byli všichni. Tak se tedy táborem rozlehla táborová píseň, nějaké ty pozdravy, a na pokřiky jsme pochopitelně rovněž zapomenout nemohli. Ani čisťouš s prasetem se na nástup nezapomněli dostavit. A rejža samozřejmě taky nezaspal, takže jsme se poměrně brzy dozvěděli, co že se bude dít, tedy aspoň do svačiny. Sice dost lidí chtělo bazén, jenže ten to být opravdu neměl, i když, aspoň řeku tábořiště mělo, takže se nakonec i použila, jen to ale mělo ještě docela trvat, než zrovna na tuhle kratochvíli přijde ten správný čas. Protože se pátek měl točit kolem muzikálů a zpěvu obecně, měl s tím trochu souviset i program první hry.

Nejprve jsme se vydali kamsi na louku, kde jsme se usadili, abychom se dozvěděli, že ať se nám to líbí, nebo ne, řeč těla je pro herce něčím, na co by neměl tak úplně zapomínat. Ne, něco tak úplně překvapujícího jsme se asi spíš nedozvěděli, ale je důležité tyhle věci připomínat, hlavně lidem, kteří je neustále nevidí.

Tohle trvalo tak asi čtvrt hodiny, a už jsme se hnali k chatce číslo jedna, kde nás už čekala jedna z porotkyň z pondělí, aby nám pověděla, jak si přestavuje práci s hlasem. Ano, na její jméno Principína si vzpomenout chvilku trvalo, ale ohni věrná zůstala i v pátek, protože zrovna s tímhle slovem se dělalo všechno možné, říkalo se asi na milion způsobů (smutně, rozpustile, vesele, naštvaně), a pak se pochopitelně muselo objevit i v básni, kterou se účastníci učili. Ano, hlas si v ní užil spoustu výrazů, ale to se zrovna tady čekalo, no a pak si pozvala další skupinu dobrovolníků, což v zásadě zajistilo, že na slovo oheň, ještě říkané takovým tím důrazným způsobem už nikdy nikdo nezapomene (asi ne jen na to, ale ty další věci tu zmiňovat nebudeme).

Pak nás však kroky už vedly před štáb, kde už čekal Tomáš Kolka, který dorazil zrovna na tenhle den, aby zjistil, jak jde novým hereckým hvězdám moderování, protože i to někdy herce potkat může. Moderovalo se kdeco, od koncertů až po sportovní zápasy, a ano, nebojte se, mikrofon k tomu dostupný byl, a nemusíte se bát, všichni účastníci si to chvilku vyzkoušeli.

A když už skončili s moderováním, odebrali se Herci z Bítýšky do skladu, kde je čekal obrovský výběr masek a podobných rekvizit. Ano, jistě, na zkoušení nakonec rovněž došlo, ale nejdřív si ji museli hezky pěkně poznat. To ovšem všichni zvládli, takže pak už nezbylo než jednu vybrat a vžít se do role, která jim byla volbou masky přidělena.

Moc dlouhé scénky to ovšem nebyly, takže to šlo dost rychle. Ale to bylo dobře, protože pak se všichni vydali na svačinu. Co k ní zrovna toho dne bylo, to těžko říct, nejspíš nějaké ovoce, ten velmi zajímavě pojatý pudink s marmeládou, a ano, pár piškoty, ten sice ve vzpomínkách táborníků rovněž nějaké místo určitě zaujal, ale byl už dřív. Potom, co si všichni nějaké to menší ovoce užili, bylo na čase jim představit další program. To se samozřejmě neobešlo bez dalšího nástupu, ale nástupy během tábora tak nějak očekáváte, takže to už vážně nikomu nevadí. A ani obsahem se nástup ničím nepostaral o nějakou špatnou náladu. Ano, pravda, scének si účastníci tábora už užili dost, ale když jste v divadle, nemůžete se moc divit tomu, že se jich dočkáte znovu. Tentokrát si téma vybrat nemohli. Jedna ze skupin si vytáhla nevidomého taxikáře, další měla vymýšlet něco o teleshoppingu, na Divadelní střely čekal velmi nespokojený zákazník v restauraci, no a nám tak nějak vybyla operace zaraženého prdu (ano, doslovný citát). A když nějaké téma už dostanete, samozřejmě ho nemůžete ignorovat a něco vymyslíte, a hlavně co možná nejvtipnějšího. A že se u toho neskutečně pobavíte, tím si můžete být skoro jistí.

Ovšem na co by ty scénky byly, kdybychom je někdy kolem dvanácté nezačali prezentovat, aby si i ostatní tu neskutečnou legraci užili. Tak tedy zoufalý pár skončil v taxíku řízeném nevidomý taxikářem a jeho šílenou navigací, lidé si v teleshoppingu koupili sklenici vzduchu z hor, a pak se moc divili, že v ní nic nevidí, a došlo i na hosty v restauraci, kteří se rozčilovali úplně nad vším, aby pak zmizeli bez placení, a že to jdou zopakovat někam jinam. No a jistě, na naši doktorku Aničku a její pomocníky také došlo. Do scének se velmi často zapojovali i instruktoři, a bylo tomu tak i v našem případě.

Bohužel však, když mají scénky tak čtyři minuty a ne delší dobu, už jenom čistě matematicky vám vyjde, že nakonec už žádná nezbyde. A proto, že matematika prostě funguje, stalo se to tak nějak i nám. No a pak už nezbylo nic jiného než nás poslat ke korýtkům, a pak hezky pěkně do jídelny, kde už se kuchaři nemohli dočkat, jak nám bude chutnat oběd. A že chutnal, to rozhodně ano. Asi nejspíš i proto vcelku ochotně zmizel a už zbylo jen natočit si pití, a pak už jste jen počkali ve frontě před nástěnkou s neklidy, kterou jste využít k něčemu samozřejmě museli. Ano, mohli jste se samozřejmě podívat, kdo kam jde, ale spíš jste si našli ten svůj a někam se přidali.

Tenhle den neklidy už nic nerozptýlilo, tudíž se ve dvě hodiny už ani nepískaly, ale všichni věděli, že mají začít. A tak se táborníci rozešli, spousta z nich třeba na hudebno a společenské hry, ovšem našli se i tací, kteří si řekli, že když táborem protéká ta řeka a je přes třicet stupňů, tak by byl naprosto neodpustitelný hřích ji nevyzkoušet. Tak tedy sebrali plavky, ručníky a nějaké boty do vody, podlezli provázky u korýtek, které měly bránit, aby do řeky lidé nepadali omylem, no a pak už jen do té řeky nějak vlezli, i když molo letos neměli, ale nevypadalo to, že by jim zrovna tohle moc vadilo. A pak si už jen užívali vodu – cákali, plavali, hledali teplé proudy, a vůbec dělali všechno to, co se ve vodě dělává. Takových odvážlivců sice nebylo tolik, třeba Šimon, Karel a snad i Anička, se kterou toho už obecně prožil hodně, ale i pár vedoucích se tam nakonec našlo, jinak by jim ten plán stejně asi nevyšel. A já se, protože sliby se plní, vydal na louku, kde holky Suré s Fencíkem stavěly stan. Hodilo se, že si Fencík jeden musel dovézt, protože takhle mohl prostě použít ten a ve skladu nemusel hledat nic. Stavba stanu obecně docela šla, přec jen, postavit ho není tak úplně složité, jenže balení bývá, jak se ovšem asi obecně ví, horší. To zabralo tak dva tři pokusy, ale nakonec se i tropiko složilo dost dobře na to, aby se do obalu vešlo a stan byl někdy ve tři čtvrtě na tři úspěšně zabalen. O moc víc se však už v pátečním odpoledni z tábornických dovedností nestihlo, protože děti (dejme tomu, že to označení letos i docela funguje) byli sezvány na nástup. Ne, důvod nebyl sice úplně jasný, ale existoval. Byla jím návštěva Andrey Kalivodové, ne úplně neznámé operní pěvkyně (zbytek jejího života, funkcí a úspěchů si určitě vygooglíte). Po něm tedy obdržela mikrofon, nějaké místo před jídelnou, a bylo už jen na ní, co s vyhrazeným časem udělá. Sice sama nedorazila, přijel s ní i Andrein šéf a tisková mluvčí, která všechno fotila a obecně dokumentovala.

Začalo to zpěvem pár písní, se kterým umělkyně tak nějak počítala, jenomže pak zjistila, že zrovna před jídelnou nezní s mikrofonem a playbackem úplně tak, jak si představovala, takže původní plán vzdala a přešlo se na zpěv národních a podobných písní, když tak s nějakými kytarami a ukulele. A na povídání s pár dětmi taky došlo, jistě, hlavně s těmi hudebně nadanějšími, takže je celkem asi jasné, které dvě to být musely, no a pak se ještě před zbytek dostala Bára, zcela oprávněně, a i na Kačku trochu došlo. Slunce však pálilo dost, takže někdy uprostřed bylo třeba poponést lavičky, aby se octly zas ve stínu.

Nakonec však byla zazpívána poslední píseň, ano, jediná s playbackem nebyla, bylo jich nakonec trochu větší množství, i nějaké ty dárečky byly rozdány, no a pak už jsme se jen fotili, tedy ti, kteří chtěli (ano, včera si to fotoaparáty užili trošičku víc, ale co můžete chtít).

A pak se, ano, začalo blbnout s vodními pistolkami a svačinou. Ne, to, že pár lidí někde splašilo vodní pistolku, dokonce i vodu, no a pak tihle šťastlivci začali dělat to, co se s dětskými pistolkami většinou v létě dělá, tedy stříkat vodu úplně všude, to nikomu opravdu v tomhle počasí nevadilo. Rozdíly mezi tím, jestli vodu schytá dítě, instruktor, vedoucí, nebo někdo z kuchyně nedělali, ale v tomhle počasí jim to vůbec nikdo nevyčítal. Nějak se mezi tím stihla sníst i svačina, a to dokonce tak, abychom nebyli všichni úplně promočení. Ano, kostýmy a oděvy, do kterých jsme se na odpolední vystoupení všichni ustrojili, těm se voda nakonec nevyhnula, jenomže problém jsme z toho vytvořit naštěstí nezvládli, uschnout všechny stihly.

A pak se, jak netradiční, všichni zas sešli před jídelnou, protože času byla spousta, a s tím se něco udělat samozřejmě muselo. A co jiného než další hru. A tak se herní skupiny seskupily, no a pak se vydaly po stanovištích. Ne, nedělaly to jen tak z rozmaru, to by samozřejmě nikoho nebavilo. Jejich cílem bylo sehnat fragmenty textu refrénu nějaké muzikálové skladby, a ano, pak se i ji naučit. Ale zadarmo samozřejmě nikdo nic nedostane, takže prvním stanovištěm, kam jsme se vydali, byla už docela dost známá veranda před štábem, kde už čekala Jíťa, která se opět na náš tábor vrátila poté, co na tak tři, čtyři dny musela pryč. A měla skutečně zajímavý úkol. Je pravda, že takové ty známé písně zná asi každý, ale co se s nimi stane, když je pustíte pozpátku, to je věc, která ne úplně každému může dojít. No a právě tohle se tu stalo. Ne, nemuselo se hádat nic složitého, potkali jsme tam píseň z pohádky Ať žijí duchové, něco od Kabátů, nějaký ten Michal David, no a Na kolena se taky šlo. Všechno se to zvládlo, a pak jsme se mohli vydat dál, přesněji ke korýtkům, kde už čekal Tomáš, aby nás vyzkoušel z toho, jak umíme poznávat známé osobnosti. Je pravda, že to zas tak zlé nebylo, protože byl klidně ochotný odpovědět na libovolnou otázku a ani netrval na tom, aby byla odpověď čistě je ano nebo ne, ale stejně jsme většinu otázek pokládali tak, že nic moc jiného říkat ani nemusel. Odhalit, že se jednou schovával za Karla Gotta a podruhé za Michala Davida sice chvilku trvalo, ale ne, déle než nějakých osm minut to nebylo.

Další naše cesta nás zavedla kamsi před chatky, kde už na nás nedočkavě čekal další z vedoucích se svým úkolem. Ten v zásadě ani moc složitý nebyl, ale ne, že by se vám to někdy nemohlo stát. Víte moc dobře, které slovo chcete říct, nebo ho potřebujete někomu poradit, ale nesmíte ho použít, takže vám nezbyde nic jiného než to tak nutně hledané slovo popsat nějak jinak. A přesně tohle jsme si mohli vyzkoušet na tomto stanovišti.

Nakonec se to všem povedlo, a fragment už byl také náš, tudíž nic nebránilo, abychom se vydali před jídelnu a u stolu si vybarvili pár kulis. Samozřejmě, i tohle se povedlo, takže pak už nebylo nic moc snazšího než dát části refrénu dohromady. Ano, zabralo to pár minut, ale s těmi lidmi, kteří v naší skupince byli to delší doba rozhodně být nemohla.

No, a pak stačilo už jen zajít za režisérem do skladu, nechat si nápad s textem zkontrolovat, počkat si, až pustí pár melodií, a pak vybrat tu správnou, aby bylo podle čeho zpívat. Ne, v zásadě by naše skupina tenhle prý tak potřebný krok ani nepotřebovala, protože o tom, že Královnou jsem já už slyšeli zpívat tolik zpěváků… Ale muselo se to udělat takhle, takže se to stalo. No a aspoň jsme zjistili, jaké písně dostaly ostatní skupiny. Objevila se mezi nimi Jsi můj pán, Mně se líbí Bob, a došlo i na Lásko má já stůňu. Na nějaké větší učení ovšem čas už nebyl, protože jsme docela potřebovali, aby nám nesnědli večeři, takže jsme se na ni vydali. Ano, tu jsme včas i stihli, takže utišení hladových břich už pak nic moc nebránilo, tedy, když nepočítáme fronty, sem tam lidi, kteří chodí jinudy, než byste čekali, a tak. Je ovšem pravda, že nakonec už si všichni večeře užili až až, takže jsme se přemístili ven a čekali jsme, co se bude dít. No, a ono se celkem nedělo nic. Dost vedoucích využila tento čas k tomu, aby své spací svěřence dostali do sprch, což vzhledem k tomu, že byly jen dvě (tu třetí VIP sprchu na štábu nepočítám, do té většinou nechodili ani vedoucí) docela trvalo, takže se asi ani nikdo nezlobil, že tenhle čas byl. Ale ono bylo také pořád docela teplo, tudíž se velmi podobná skupina lidí jako odpoledne zas sebrala a přesunula se do řeky, tentokrát tam Karel měl Aničku určitě. Už řeku poměrně znali, takže nějaké komplikace nenastaly. A my instruktoři? Ano, povídali jsme si, sháněli někoho, abychom zjistili, jestli se náhodou na něco nezapomnělo (prý, že ne), a pochopitelně, i na povídání došlo. Ovšem tento pohodový čas do třeba takových deseti rozhodně netrval. Ono to ani moc nešlo, protože vzhledem k zítřejšímu puťáku se všichni měli docela vyspat, ale zas bylo docela zbytečné, aby se vstávalo dřív. A tak se tedy táborníci sešli na večerním nástupu. Nebyl úplně obyčejný, došlo ještě na zpěv písní, ano, jistě, Herci zpěv o královně zvládli, dokonce celý refrén, ne jen tu část, co měli, a ani ostatní skupiny nedopadly vůbec špatně. Ale potom už na ty očekávané věci kolem večera čas přišel. Ano, vynořila se jedna, kterou tu ještě nikdo letos nespatřil, konkrétně hlídky (ne, kroniky to bohužel nebyly), ale pak už byl Oskarův meč předán lidem z chatky číslo dvě, byl vymyšlen pamatovák, snad skákání do jídelny, a nakonec kdosi započal s večerkou a my ji tak nějak krásně dokončili.

A to jen proto, abychom mohli započít s takovým tím chaosem, který po ní bývává. Sice to vypadá většinou nepochopitelně a zmateně, ale nějak to funguje, takže se do chatek nakonec každý dostane. Ale před odchodem na puťák nemůžete prostě jen zalehnout. No dobře, dejme tomu, že nejspíš můžete, ale ráno byste zjistili, že nemáte v batohu vůbec nic. Jistě, nejspíš by se vám zrovna tuhle nepříjemnost povedlo zachránit, ale když se tomu můžete vyhnout, radši tyhle všechny věci uděláte a tu pláštěnku a pár podobných nezbytností si tam zabalíte večer. A to se stalo i u nás. No, a pak už se do těch postelí zapadnout konečně mohlo.

Jenže ne, my to udělat samozřejmě nemohli. My museli trochu vystrašit hlídku, a pak se vydat na poradu do jídelny. Než vůbec začala, trvalo to, a neptejte se, proč, rovněž by mě to docela zajímalo. Ale dlouhá ani moc nebyla. Přece jen, v sobotu se pouze mělo putovat, takže se zrekapitulovaly trasy a rozdělení vedoucích, a pak se připomnělo, že bude i závěrečný táborák. No a pak se už jen chviličku povídalo, řešilo se kde co, ale i my se tak nějak chtěli vyspat, takže jsme se poté vydali kolem tábora, navštívili jsme korýtka a toalety, a tam jsme se, už zas, zdrželi. Ne, tentokrát to kvůli nějakému povídání nebylo, ale vyvrácený provázek k záchodům nechat zrovna takhle nemůžete. Ne, bohužel to nešlo pravit moc jednoduše, takže jsme sehnali ještě pár chlapů, a ti to nějak zachránili, i když ano, improvizace to byla. Nějak se to ale zvládlo, takže pak už nezbylo než se zahrabat do spacáků a čekat, co přinese zítřek.

A čekali jsme nádherné probuzení někdy v sobotu, jenže to se nám opravdu nesplnilo. Už ve tři ráno nás vzbudil déšť. No dobře, být to déšť, tak jsme ještě šťastní, tohle bylo něco horšího, dalo by se to nejspíš nazvat spíš průtrží. A aby toho nebylo málo, i nějaké ty hromy a blesky se k tomu přidaly. Ano, usnout se nám ještě podařilo, a ten déšť k tomu asi i pomohl, ale když jsme se probudili tak v sedm, ukázalo se, že počasí se zas tak moc nezměnilo, pršelo dál, a nevypadalo to, že by se mělo počasí aspoň trochu zlepšit. Ano, radar, snad, nějaká zlepšení sliboval, ale až docela pozdě. Proto se vcelku bez nějakých velkých cavyků budíček nejprve posunul na osmou, a o čtvrt hodiny dříve se všichni vedoucí s instruktory sešli, aby se rozhodlo, co s tímto docela propršeným dnem provést. Pochopitelně, to, že by se celkem obyčejně vyrazilo na puťák nikoho ani ve snu nenapadlo, a nebo jestli napadlo, moc se s tím nechlubil, protože cesty, kterými naše tři skupiny měly jít, znali všichni a bylo dost jasné, že na cestě k Šárce by byly obří kaluže, na druhé cestě by se asi všichni zabili na dost strmém svahu (a to nejspíš i včetně vedoucích), no a cesta do Bítýšky by překrásné kaluže také bezesporu nabídla. Ano, nemýlíte se, tím pádem nebylo vůbec jasné, co se ten den bude dít. Ale nějaké nápady pochopitelně byly. Tím prvním bylo odložení budíčku o další půlhodinu. Během téhle půlhodiny pršet trošku přestalo, takže přechod do chatky ani nevyžadoval schovávání pod každou střechou, kterou se vám povedlo najít. A k čemu, že se ten čas použil? Inu, když plánujete kvíz, radši byste měli zkontrolovat, že se vám někdy uprostřed nerozsype. Naštěstí, nebylo moc co opravovat, možná tak jedna dvě otázky tenhle rok buď nedávaly smysl, nebo se odpověď na ně změnila, což se muselo pohlídat.

O půl deváté už však přišel čas vzbudit zbytek tábora. Ne, dvojku jsme na budíček rozhodně nehnali, přece jen, budíček si chcete užít a zrovna u nich by to ani nešlo brát jako nějaký táborový zážitek, takže buzení se ujali vedoucí a instruktoři příslušných chatek, takže opět přišlo na řadu semínko, které mělo vstávat. Táborníci se tedy probudili, podívali se z okna, no a zděsili se, protože venku už zase pršelo. Ovšem nedalo se nic moc dělat, z postele museli i tak, a projít obě tak oblíbená táborová místa je čekalo rovněž, i když ano, opravdu se tam nezdržovali a radši honem utíkali do jídelny, kde je už v devět čekala snídaně (ne, rozcvička opravdu nebyla).

Sice venku pršelo, ale na snídani to ani tak moc nevypadalo, jedla se jako jindy. Ano, léky se nakonec musely podávat v jídelně, nic moc dalšího se však nelišilo, takže i tahle snídaně zmizela někam do nenávratna.

Její čas však pomohl i k tomu, že déšť se docela uklidnil a změnil se pouze v takové nevinné mrholení, takže nástup se klidně mohl konat na hřišti. Naši táborníci se dozvěděli to, co už dávno věděli, tudíž to, že nakonec nikam nejdou. Aby to pořádně oslavili, zazpívali si táborovku a zařvali pokřiky. No, a protože byla najednou spousta času asi tak úplně na cokoliv, i na nějaké ty další pozdravy došlo, třeba od lidí z Čechomoru, nebo od skupiny Jelen. A pokud se někdo ptal, co se bude dít, i to se po odhalení toho, kde se ukrývala naše táborová zvířata, přece jen dozvěděl.

A proto se po ne úplně dlouhé době opět všichni sešli v jídelně. A tam už na ně čekal jedinečný způsob, jak si trochu procvičit hlavy. Nejen, že se mohli dočkat otázek ve dvou obtížnostech (dost z nich bylo na Harryho Pottera, ale našly se i otázky o tábořišti a dalších věcech), ale mohli se dokonce procvičit v poznávání písní a zvuků. Ano, jistě, zvuky se sice většinou ve skutečnosti docela improvizovaly, ale to zas tak nevadilo. Ano, nejprve to vypadalo, že výsledek zápolení našich týmů bude docela nejednoznačný, ale pak se přece jen asi po hodině a půl rozhodlo a soutěž svého vítěze nakonec měla, i kdy ne, nic nedostal, možná tak dobrý pocit, který jsme měli ale i já s Denisou jako organizátoři, protože se nic nerozbilo, ani notebook neblbnul a pěkně to všechno spočítal.

Ale už v průběhu bylo vidět, že některé lidi tato činnost úplně nebaví, někdo snad i odešel. Proto bylo asi po patnáctém kole ohlášeno finální skóre, načež se všichni rozešli. Někdo tento čas využil k balení, i když ne, moc se toho stihnout nedalo, jiní zas jen tak byli spolu a čekali, co že je teď čeká. No, a čekal je oběd, už poslední, ale na to jsme radši nechtěli myslet, ještě by nám bylo smutno. Ne, ničím moc zvláštní nebyl, i když se s ním nepočítalo, kuchyně ho stihla a svou kvalitou rozhodně nezaostával. A snad i proto opět zmizel a zbyla na něj tak akorát vzpomínka.

A pak přišlo na řadu klasické odpoledne. Lidé se hlásili na neklidy, povídali si, a ve dvě se na ně pochopitelně rozprchli. Spousta lidí se zas sešla u společenských her, do kterých se zabrali až tak, že si skoro nevšimli, že přišla na řadu svačina. Ano, nakonec si ji všichni dali, ale pak se vesele ve hrách pokračovalo dál. Ne, nikomu to nevadilo, a že je absence odpoledního programu trochu netradiční? No co, tenhle den už stejně bylo jinak víc věcí, takže tenhle drobný detail už to moc změnit nemohl. Rozhodně jsme měli spoustu času zabalit ty věci, které už zabalit šly, a když jste si chtěli povídat, na své jste si také přišli. A ti, kteří nestihli sprchu včera nebo ji plánovali dnes, i ti měli času dostatek. Ovšem ne všichni se chtěli jen tak zabavovat v tábořišti. Asi i proto se skupina lidí vydala někdy po páté ke splavu, protože i ten musíte nutně vidět. Dobře, zas tak nutně ne, protože většina instruktorů zůstala v tábořišti, ale bylo dost jiných, kteří se tam vypravili. Mezi tím táborová zábava pokračovala, lidé si povídali, blbli, honili se, a vůbec si ten volný čas užívali. Ano, než se vrátila skupina od jezu, opravdu s táborákem začít nešlo, i když každý tušil, že by se nějaký hodil. Tak jsme ho aspoň připravili, naštěstí, suché dřevo jsme k dispozici měli a zbytek dne ani nepršelo, takže podmínky vůbec špatné nebyly.

Nakonec se tedy přenesly lavičky k ohništi a po táboře se nějak rozneslo, že se máme všichni sejít kolem toho tak tajuplného kruhu. Ne, žádné magické zapalování ohně se tenhle den nekonalo, on obecně ten začátek vypadal tak trochu chaoticky, ale hlavně, že byl co nejvíc hudební, což dobře zase bylo. Písní se zpívaly spousty, třeba i ty z pohádky Princezna ze mlejna, ale došlo i na Panenku a jí podobné. Někdy v průběhu tohoto zpívání se začalo s opékáním špekáčků, které při zpěvu docela odsýpalo. Ano, při tak velkém počtu lidí, co chce špekáček, si prostě chvíli počkáte, ale nakonec se každý dočkal, a dokonce dvou. A aby byla poslední večeře něčím ozvláštněná ještě víc, byl k ní i zeleninový salát.

Pak, když si všichni nějaké to jídlo patřičně užili, nakonec dorazil režisér, který s vypětím všem sil svůj projekt za těžké peníze skutečně dokončit stihl. A protože to byla práce skutečně tvrdá, došlo i na pouštění toho tak vydřeného výtvoru, takže ano, nebyl jen čistě virtuální, takže, vážně dobře ty, rejžo. 🙂

Když už se stihlo předvádění režisérova díla, přišel čas na to, aby byli odměněni ti, bez kterých by to režisér rozhodně nedokázal. Tak tedy začal obcházet táborníky, a ať se to možná zdá nemožné, každého odměnil soškou Oskara, protože každý byl v něčem nejlepší. Někdo v tanci, jiný v herectví, a další byl nejzištnějším tvorem, kterého jste mohli potkat, a ano, těch věcí, ve kterých se dalo být nejlepším, bylo dost pro všechny.

Nakonec však naši herci dostali cenu všichni, takže nezbylo než pokračovat ve zpěvu. Ne, na dojmy účastníků nějak nedošlo, ale vypadalo to, že jim to ani moc nevadí (ano, nám s Denisou kvůli webu asi trochu ano, ale prostě smůla). Někdy v tenhle čas se lavička, na které jsme seděli já, Denisa, Kačka a Terka rozhodla, že nás už má dost, a prostě se s námi překotila. Poprvé jsme utéct stihli, podruhé už se nám to nepovedlo, ale ne, nic se nikomu nestalo, akorát se všichni divili, co to tam vyvádíme. Čas ovšem letěl a letěl, a bylo mu docela jedno, že se nám to moc nelíbí. A tak se stalo, že kolem půl jedenácté zazněly poslední písně, a pak vznikl poslední kruh, ve kterém se všichni sešli. Komu dvojka předá službu, to bylo už jasné, zbývala jen sedmička, takže meč naposledy změnil svého opatrovatele, byl vymyšlen poslední pamatovák a ano, na své trasy se vydaly další hlídky, tentokrát skoro celá chatka číslo deset. No dobře, zatím se nikdo nikam nevydal, protože bylo ještě potřeba vyslat večerní píseň na svou cestu, což jsme velmi rádi učinili.

Ne, to pobíhání, které následovalo poté, o tom se už nedá říct, že bychom ho činili nějak rádi, ale dělat se bohužel muselo. Už po sedmé se tedy táborem začaly pohybovat spousty lidí na svých večerních cestách. Ano, do toho začala chodit hlídka, a jistě, úplně klidnou hlídku mít nemohla, ale ne, tak zlé to taky neměla, nás často přepadávali víckrát a v nenápadnějších situacích. Ale i další věc byla jinak. Tou byl fakt, že se skoro celá chatka tři vyprázdnila, protože se skoro všechny (nebo všechny?) její obyvatelky rozhodly, že počasí je úžasné, déšť nehrozí, a spaní pod širou oblohou k táboření tak nějak prostě patří. Ne, každý si tuhle nádhernou věc nevyzkouší, ale ano, měl by. Nakonec se však všichni účastníci octli tam, kde chtěli být, takže jsme se mohli i my vydat do jídelny. A tam se velmi dlouho jen jedlo, řešil tábor, a tak vůbec. Ano, nakonec se někdo slova ujal, takže na děkování vedoucím a nějaké ty dárečky (lahev na vodu, řetízek nebo kožená věc na krk s takovou vtipnou 3D tištěnou lego kostičkou) nakonec také došlo. Ale moc dlouho to zas netrvalo, spíš jsme chtěli povídat. Takže se s tím samozřejmě začalo, ale ne dřív, než byly rozděleny úklidové práce na neděli. No, a pak už se jen za zvuků nějaké té hudby povídalo, a hodně.

Ale je pravda, že kolem druhé už někteří odešli do říše snů a zůstala jen ta nejvtipnější část, takže třeba i my s Denisou, ale ne jen my, třeba taková Terka (ano, ta, co seděla u táboráku s Kačkou) také zůstala. A proto, že nálada byla prostě dobrá, kolem třetí se obyvatelé pětky dočkali návštěvy, se kterou asi úplně nepočítali. Samozřejmě, následovalo hledání peřin, ale to na táborech tak nějak musíte brát v potaz, stát se vám to prostě může. A i my jsme usoudili, že povídání si s Andreou je sice fajn a ano, vydrželo by nám mnohem delší dobu, ale přece jenom, nějaká cesta nás ještě čekala, takže aspoň pár hodin jsme naspat radši chtěli. Takže jsme se nakonec rozloučili, popřáli si dobrou noc a i my se vydali do spacáků.

A tak tedy přišla neděle, která prostě přijít musela, i když ne, nechtělo se nám tomu moc věřit. Přišla, už zas, asi o hodinu dřív, protože se toho muselo také stihnout docela hodně, a navíc rodiče měli začít přijíždět už v devět. Tak tedy obyvatelé sedmičky úspěšně vzbudili tábor, i když ne, nebylo to moc lehké, ale povedlo se, a to jen proto, aby se mohli všichni naposledy vydat ke korýtkům, užít si ten skoro už památeční žlab s kohoutky nad ním, který toho už zažil tolik, třeba člověka, který do něj byl nedobrovolně položen, no a pak samozřejmě byly kohoutky nad ním otevřeny. Ano, letos už by na něj vody teklo míň, dost z kohoutků už nefungovalo a radši byly zaslepeny, ale stejně by to ještě stálo za to. No a poté se samozřejmě ještě muselo na toaletu. Ta rovněž už docela památeční je, i když, zrovna tam se už nějaké změny od mých prvních táborů staly.

Ani tenhle den se žádná rozcvička nekonala, takže si všichni do jídelny chodili, jak to zrovna vyšlo. Ne, úplně přesně v sedm tam naši kluci nebyli, ale zas tak zlé to nebylo. A aby na tuhle snídani rozhodně nezapomněli, vyhrávala i k ní spousta dětských písní, třeba i Když jde malý bobr spát a jim podobné. Ano, díky nim snídaně utíkala hodně dobře, takže za nějakou dobu už byla tak nějak pryč a zbývaly akorát svačinky, které si lidé tak nějak rozebírali. To rozebírání ale muselo počkat, protože po snídani se každý honem rozběhl do své chatky, aby dobalil to, co včera dobalit nešlo, protože to zkrátka dneska ještě potřeboval. Ale nebylo těch věcí tolik, aby se to do posledního nástupu nestihlo, takže na něm byli úplně všichni. Jak takový poslední nástup vypadá, to si už docela dovedete představit. Naposledy zazněla táborová hymna, i pokřiky, no a zvířata se se štěstím vrátila tam, kam přes rok chodívají. No, a poté už stačilo jen provolat třikrát nazdar. Dobře, vlastně nestačilo, jelikož ještě čekalo pár dárečků, které by byly moc smutné, kdyby se nedostaly do těch správných rukou. Tak se tedy začali obcházet účastníci, a každý dostal sluneční brýle a obálku s fotkami z neděle. Ale ani tohle nezabralo tak dlouho, hlavně, když tyto dárky rozdávalo víc lidí. Ale ano, urychlení potřeba bylo, protože zanedlouho už se na tábořišti počali objevovat rodiče.

Je pravda, že odjezdy rodičů je asi ta nejsmutnější věc, jenže když tábor začne, tak musí, poměrně logicky, zas někdy skončit, i když ano, někteří lidé by si na táboře klidně ještě ten týden dali (viď, Deniso a minimálně Aničko Bínová). Jenže ne, to nešlo, protože další táborníci také na tábory chtějí (jak překvapující) a tábořiště také potřebují, takže jsme jim ho museli pochopitelně předat. Ne, to předávání už mnoho lidí nevidělo, a to proto, že už prostě nebylo moc kdo by ho mohl vidět. Celá moje chatka v zásadě odjela, tedy až na Damiána, ale s tím jsem stejně jel na Prahu s Martinem, takže zrovna tohle se čekalo, a i většina lidí, se kterými jsem se chtěl loučit už někdy kolem té desáté byla pryč.

Takže se už před desátou začalo s posledním loučením. Toho už moc nebylo, většina lidí už byla pryč, takže už nic nebránilo tomu, abych nastoupil do Martinova auta, ano, batohy už byly naložené předtím. Zrovna tenhle rok bylo to auto úplně plné. Vepředu jela Adélka s panem Levíčkem, který jel jen tak pro jistotu, kdyby se něco stalo, ale nebylo to naštěstí potřeba), v další řadě jsem byl já, Naďa a Damián, no a za námi byla Kačka a Ondra s ještě jedním poměrně nenápadným účastníkem.

Na cestu jsme vyrazili poměrně v poklidu a tak, jak se na takové cesty vždycky vyráží, tedy s hudbou. Chvíli se řešilo, co se bude pouštět, ale Nohavica nakonec aspoň na tu cestu k Jihlavě vyhrál. Moc se cestou nemluvilo, protože když můžete poslouchat takhle zajímavou hudbu, tak to uděláte, ale na nějaké to povídání přece jen došlo.

Nakonec nás cesta zavedla až na jednu pumpu nedaleko Jihlavy, kde vystoupila Adélka s Ondrou, a jim zbyly už jen spousty zážitků, i když ano, i to je fajn.

No a v autě Nohavicu nahradil Plíhal, který nás dovezl až do Prahy. Ano, jistě, bez Martinova řidičského umu bychom se nedostali nikam, ale muzika pomohla dost. Protože na cestě byl klid a nepotkali jsme žádnou kolonu, v Praze jsme byli už asi v jednu, což je vzhledem k nutné cestě asi tak ideální čas. Proto na naše děti nikdo ještě nečekal, ani Damián své rodinné příslušníky neukecal, aby ho vyzvedli dřív, takže jsme jen tak dorazili na Ládví, kde byla spousta času na to, abychom přenesli Martinovy věci do garsonky, kde tak nějak po zbytek roku jsou.

A když se to stihlo, díky Damiánově pomoci to šlo stihnout jen jednou výpravou, nebyl pro Martina problém ještě zajet na Černý most, kde jsem z auta vystoupil. Tam už stačilo pouze projít halu a dostat se na tu správnou zastávku, nepoplést si autobus, no a tak nějak dorazit do Turnova.

A tak se tedy zatáhla opona za táborem v roce 2022. Stalo se tam toho mnoho, některé neměnné konstanty padly, třeba jako restaurace, která je nácvikem na ptačku, ale nestaly se pouze věci, které člověka trochu rozesmutní, na druhou stranu se objevilo dost nových účastníků, kteří vypadají dost nadšeně, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby se z nich dost vrátilo i příští rok, a ano, to potřebujeme, jako snad nic jiného.

Tak tedy, až zas budeme stát na prknech divadla svět, čemuž se nevyhneme, nesmíme zapomínat, že s pílí, nadějí, no a nějakou tou kapkou štěstí dokážeme cokoliv, přátelé, a ano, za rok se zas uvidíme, nebojte se. 🙂