A stalo se to, co možná už někoho může překvapit, přišel 2. červenec a naše rodina se v plném počtu vydala na rodinnou dovolenou.
Začalo to docela brzy, někdy kolem půl čtvrté ráno, kdy se počalo se sháněním posledních věcí do batohů, abychom vůbec mohli zmizet. Tak složitá věc to nakonec ani nebyla, stihlo se to, takže posléze už nic nebránilo tomu, abychom se ve čtyři vydali na vlak. Ten byl poměrně obyčejný, prostě Regiojet do Pardubic, nic moc zvláštního. Trochu se v něm povídalo (tam to ještě šlo), trochu spalo, no a nakonec nás do Pardubic dovezl dokonce podle jízdního řádu. Tam jsme měli chvíli času, takže jsme chvíli byli v hale, kde jsme jen koukali, kam že to Pendolino, které nás vezlo dál, dorazí. Samozřejmě, dorazilo k nástupišti, a to ještě relativně ve správnou chvíli. Ne, úplně přesně to sice nestihlo, ale zrovna u něj to už bylo úplně jedno. Jen kvůli našemu výmyslu s dovolenou se do něj nahrnula docela velká skupina – Klára s taťkou, já s Anežkou, Tomáš, no a ještě plavčice Jitka s přítelem Vláďou. Martin jel rovněž, akorát, že už z Prahy, takže jsme ho pouze našli ve vagonu mnohem blíž lokomotivě a přemístili na správné sedadlo, které od Pardubic měl. No, a pak nastala dlouhá cesta Pendolinem. Na ní už se moc povídat nedalo, protože sedadla moc příznivě rozmístěná nebyla, takže poslech audioknih byl tak jediná věc, kterou tam šlo provozovat. No dobře, došlo i na jednu návštěvu jídelního vozu, ale muset procházet čtyři vagóny kvůli takové věci víckrát spíš nechcete, takže se to stalo jednou a stačilo to. Ano, jídlo měli dobré a u těch pultů se docela jíst i dalo, ale procházení vlaku to docela znepříjemnilo. Tak jsme se po nějaké době vrátili na svá místa, úplně nenápadně přejeli hranice (dobře, ty telefony to dost připomněly), no a za nějakou dobu jsme kolem jedné dorazili do Liptovského Mikuláše. No, a pak jsme se z nádraží vydali pryč. Dobře, nevydali, protože už na nástupišti čekal člověk, kterému se zachtělo ne úplně obyčejných leknínů, ale ano, samozřejmě, byl s taťkou dohodnutý, a ten mu je hezky pěkně dovezl, za což samozřejmě nakonec dostal hezky pěkně zaplaceno. Posléze už přišel na řadu problém, jak se dostat do domu, kde jsme byli ubytovaní. Zas tak blízko bohužel nebyl, takže použití MHD zas nebyl tak špatný nápad. Najít správné nástupiště sice nebylo kvůli ne úplně jasnému značení nástupišť úplně snadné, nakonec se to ovšem povedlo a těch pár zastávek jsme se svezli. Kdepak, na hlášení v autobusech a podobné vychytávky zapomeňte, nebyla.
Ujít ten zbylý kousek už tak náročné opravdu nebylo a dům se před námi zanedlouho vynořil. Samozřejmě, nejdřív se musel prozkoumat. Ukázalo se, že hostitelé vcelku obyčejně obývají první patro s nějakými dětmi a pronajímají sklep a patro druhé. A samozřejmě, já s Martinem a Tomášem museli nutně do sklepa. Dobře, nemuseli, ale byl to sklep, takže…
Kdepak, moc sklepně náš apartmán nevypadal. Od vchodu jste sešli po schodech, přičemž jste mimo jiné minuly koupelnu s toaletou, která byla za zdí vedle schodiště, takže dveře do ní byly hned vedle těch, kterými se vcházelo do místnosti s gaučem a kdo ví, čím ještě. Tou se ovšem většinou prošlo plus minus rovně do kuchyně, kde byly takové ty celkem obyčejné kuchyňské věci – lednička, sporák, stůl, skříňky s nádobím, dřez s odkapávačem, a tak. Dobře, i okno tam bylo. Ale asi nejdůležitější místnost byla napravo, a ano, byla plná čtyř postelí (žádné nebyly moc blízko u sebe), skříní, nočních stolků, no a oken, samozřejmě. Dvě postele byly ve stejném směru, ve které se vcházelo do pokoje, a ty zbylé dvě byly napříč, aby se tam asi všechny vešly. Chvíli se zdálo, že s námi skončí i Anežka, k tomu však nakonec nedošlo, stačilo jen přesunout jednu postel ve druhém patře (ano, vím, že všude byly nápisy o tom, že se nemá hýbat nábytkem, ale my jsme ji pak samozřejmě vrátili), no a už měla kde spát.
Potom, co se vybalilo oblečení, což nakonec nebyla tak složitá operace, přece jen, nebylo ho tolik a ve skříních bylo místa dost, vydali jsme se na procházku po Liptovském Mikuláši, protože nic delšího se stejně už stihnout nedalo. Ta nás zavedla až k dráze na vodní slalom, kterou jsme tak nějak chvíli pozorovali, ale nakonec to nebyla až tak zajímavá věc, takže jsme se kolem workoutového hřiště (ne, už jsme se na něj posléze nikdy nevrátili, i když ano, blbiny se na něm dělaly docela dobře) dostali až do restaurace U Pávika. Tam pochopitelně přišlo na řadu jídlo, takové skoro už před-večerní. Ale nemohlo vydržet napořád, zaprvé to je nesmysl vůbec zkoušet, no a zadruhé stejně nemáte tolik peněz, abyste si to mohli dovolit, i kdybyste třeba nakrásně chtěli, a ano, jídel tu bylo dobrých tolik, že zůstat bychom tu i chuť měli. Takže jsme se po nějaké době radši vrátili do domu a pozorovali, jak děti domácích vesele dupou. Ne, nějaké moc velké blboviny s počítači se tentokrát nedělaly, Tomáš si ho ani nebral a na objednávání toho nového pro Martina moc nedošlo, takže jsem zanedlouho skončil v horním patře u kanasty. To patro bylo docela podobné tomu našemu, jen mělo větší obývák (jako že o hodně) a do pokojů se také vcházelo samozřejmě trochu jinudy, do všech v zásadě z obýváku, to jen do koupelny se z nějakého důvodu šlo přes kuchyň, ale to bylo tak všechno. No dobře, taky byl v druhém patře wi-fi router, ale do sklepa samozřejmě nedosáhl, tam se dostala wi-fi nejpravděpodobněji umístěná někde u domácích v bytě. Po pár hrách a dohadování nad pravidly kolem braní balíčků jsem se ale vrátil a nakonec, samozřejmě po řešení blbovin, jsme všichni usnuli.
Probudili jsme se do neděle prozářené slunečním svitem, což se nám docela hodilo. Ráno se nedělo nic, co by člověk na dovolené nečekal – shánění snídaně a její jedení, samozřejmě až poté, co se všichni vzbudili. No, a pak přišel čas na první rozdělení naší skupiny. Ta mladší část – já, Tomáš, Martin a Anežka chtěla navštívit Tatralandii, ale zbytku se tam moc nechtělo, že prý radši půjdou k Liptovské Maře, protože ležet u vody a občas si zaplavat můžou i tam, na čemž něco opravdu je. A proto, že jsme jim v tom opravdu neplánovali bránit, odešli jako první po desáté, no a nám nezbylo než se do toho akvaparku dostat. Ano, chtěli jsme použít MHD, ale to by byla legrace buď na dvě hodiny, nebo na hodinové čekání, ne nikdo tu dopolední MHD opravdu nepochopil, ale co se dalo dělat, jezdila, jak jezdila, no a my se s tím museli nějak vyrovnat. A protože jsme radši chtěli obětovat nějaké peníze než čekat, zavolali jsme si taxi. Ani taxík neměl cestu jednoduchou, kvůli rekonstrukci mostu musel projíždět jakousi šílenou oklikou, protože výjimku pro MHD nedostal, ale aspoň jsme si s taxikářkou popovídali a samozřejmě nás do našeho cíle dovezla bez jakýchkoliv problémů.
Tam následovalo ukázání vstupenek, které už jsme si naštěstí zakoupili na internetu. To mělo pár výhod – nemuseli jsme čekat v tak strašně dlouhé frontě, a ještě jsme trochu ušetřili (jistě, na útratách v akvaparku jsme jim to vrátili i s úroky, takže asi vědí, co dělají).
Pak, když bylo zařízené tohle, následovala klasika – uložení věcí do skříněk, jejich zamknutí pomocí čipu, no a vnoření se do toho chaosu, co tam panoval. Nejprve jsme neplánovali pití a podobné věci mít v šatně, ale nakonec se ukázalo, že tak strašně složitý přístup do ní není, a stejně to není moc kam jinam dát, takže jsme ty věci z lehátek přesunuli a rovnou se vydali na tobogan. Byl to takový ten, kde si prostě musíte sednout do gumového kruhu, jinak vás na něj nepustí, a ne, obyčejný potom taky nebyl, vrhli jste se poměrně rychle do jakéhosi účka, a je celkem jasné, co se dělo dál, ano, začali jsme v něm chvíli komíhat. Nakonec jsme se z něj ale dostali a pokračovali jsme na pár dalších, dost z nich kruh potřebovalo rovněž. Na jednom z nich se nám s Anežkou povedlo se z kruhu vyklopit, ale nic moc vážného se nestalo. Někdy v průběhu jsme si zašli na drink ve vodním baru (jistě, finančně absolutní blbost, ale jednou to vyzkoušet musíte), a pak na oběd. Po něm jsme pokračovali v objevování, co všechno v Tatralandii je, ale minimálně pár věcí jsme vyzkoušet nemohli, protože trychtýř a další věci byly kvůli jakési opravě zavřené. Tak jsme nakonec dokonce našli plavecký bazén a zaplavali si v něm, no a na nějaké termální také došlo. Někdy kolem šesté jsme dokonce našli obyčejné tobogany bez kruhů, takže se musely samozřejmě zkusit i ty. A ne, na skluzavku, kde ležíte hlavou napřed (menší problém) a snažíte se udržet na jakési podložce (to je ten větší problém) jsme už opravdu podruhé nešli.
To ale už moc času nezbylo, takže jsme sjeli poslední skluzavky, osprchovali se a doplatili útratu, no a přibližně v půl sedmé jsme Tatralandii opustili, protože jsme chtěli tentokrát stihnout autobus, protože náhodou jel přímo a v čas, který se nám dokonce i přibližně hodil. Tak jsme tedy do něj úspěšně nastoupili, dokonce nám prošla sleva na ZTP/P, no a pak už byl jen čas na to, abychom se úspěšně vrátili, což se povedlo. Ano, návštěva Tatralandie byla fajn, ale víckrát takovou komerční věc navštěvovat nechcete, protože zaprvvé se dokážete docela dobře zabavit docela dobře jinde, a navíc vás čekání ve frontách brzo omrzí, a ne, ty lidi s expresními vstupenkami radši ani nepočítám. Ale po příjezdu už nebylo moc času, takže ho zbývalo právě na to, abychom si dali nějaké chleby, chvíli řešili všechno možné, já zahrál pár her kanasty, no a pak už jsme se opět odebrali do říše snů.
Z té nás probudilo slunečné a obecně docela krásné pondělí. Ráno se nedělo nic tak převratného, ale bylo jasné, že z takových těch koupacích dnů tohle bude ten poslední, takže se tak nádherného počasí musí využít. No, a my toho samozřejmě využili, a to tak, že jsme se po snídani vydali autobusem na přehradu Liptovská Mara. Na cestě autobusem nic moc zvláštního nebylo, autobusy (a obecně skoro všechno) vypadají stejně jako u nás, možná vám tedy k držáku na sedadle před vámi dají ne úplně zanedbatelně velký plastový obdélník s reklamou, a až na něj to držadlo připevní. Ale příchod k přehradě už tak nezajímavý nebyl. Ano, byl relativně pozdě, někdy po jedenácté, a ne, blbiny s mobilním stínem (jakousi nepromokavou plachtou) za to nemohly, to spíš MHD. Ale to nebylo to nezajímavé. Protože Vláďa má kapitánské zkoušky, přišlo nám jako docela dobrý nápad si vypůjčit člun a vydat se v něm na přehradu. I tahle věc se dohodla, i když ano, chaos kolem trochu byl, protože jsme stihli nějak utéct a těch lidí, co nabízeli něco podobného nebylo úplně málo, ale nakonec se to všechno nějak vyřešilo ke spokojenosti všech. Tak jsme tedy zamířili na jakousi soukromou pláž (ne, ta cesta k ní moc luxusní nebyla, ale asi nemůžete chtít všechno), chvíli na ní natírali těla opalovacím krémem, pak chvíli seděli, protože třeba koupání se už časově nevyplácelo, no a ve dvanáct se vydali na člun. Chvíli pochopitelně trvalo zjistit, jak se člun řídí, mnoho rozdílů oproti tomu co Vláďa znal naštěstí nebylo, takže jsme zanedlouho už úspěšně vypluli. Plulo se tak nějak po přehradě, při tom se povídalo, Tomáš trochu koukal na člun, až jsme dopluli k protějšímu břehu přehrady. Ne, původně jsme tam ani přistávat nechtěli, ale když si chcete zaplavat a nemůžete najít kotvu, nemáte moc jiných možností. Tak jsme tedy přistáli, lidi ze člunu vylezli, a pár si jich dokonce i šlo zaplavat, konkrétně já s plavčicí. Ano, dlouho to netrvalo, tudíž zpáteční cestě za chvilku už nic nebránilo. Ne, pozdě jsme do přístavu nepřipluli, to rozhodně ne, ale když máte vyhrazenou hodinu, doplout tam nakonec musíte.
Jenže nás pochopitelně vodní hrátky touto plavbou neuspokojily, to ani v nejmenším. A tak jsme se já, Martin, Tomáš a Klára vydali k vodě, kde jsme nasedli na takovou gumovou válcovitou věc (jestli fakt připomínala banán, to těžko říct), a ne, bohužel jsme na ní nemohli jen poklidně plout, to za tím vodním skútrem moc nešlo. A zůstat na ní, to se rovněž tak úplně nedařilo, i když, ano, většinu času jsme to dokázali, takže to video, které točila Anežka, ani nebylo plné pouze ve vodě plavajících lidí. Nakonec jsme se vysypali jen třikrát (stejně je poprvé podezírám, že to bylo naschvál), což byl docela úspěch. Ovšem nakonec nás skútr dovezl ke břehu (ano, zas ta časová omezení) a i projetí na skútru už bylo za mnou (fakt zajímavý pocit), takže jsme se vrátili na deku, protože bylo tak nějak už skoro obědově a koupat se nikomu zrovna teď nechtělo. Následovala diskuse, jestli už nezajít na oběd, protože hladových lidí bylo docela dost. Tak se tedy plavčice s Vláďou vydali na průzkum a po nějaké chvíli i nějakou restauraci našli. Do ní jsme se přesunuli (bez telefonátů se to neobešlo), ale výběr jídel (hlavně na pizzu se čekalo dost dlouho, i když ano, byla super, ale to byla všechna) způsobil, že kolem té čtvrté už vlastně skoro nemělo cenu k přehradě chodit, takže jsme se já, Anežka, Martin a Tomáš vydali pěšky do Mikuláše. Ano, stavili jsme se ještě v jedné restauraci na nějaké pití, protože počasí moc přívětivé k lidem chodícím po silnicích nebylo, ale to bylo asi tak všechno, co jsme stihli, tedy až na návštěvu Billy. Do pokojů jsme se dostali někdy po půl osmé, což ani nebylo o moc dřív než Klára s plavčicí, které do pěti byli u přehrady, a dokonce plavaly, pak si zašli na jídlo a vraceli se tím samým autobusem jako my včera. Potom už opět nezbylo než se osprchovat, protože po takovém počasí to udělat určitě chcete, navečeřet se nějakého toho chleba, zahrát si kanastu, sledovat, co řeší Tomáš s Martinem, no a potom usnout.
A probudit se do deště, jak jinak, bez toho by dovolená být přece nemohla. Samozřejmě, na tom, že se musíte nasnídat, a vůbec provést všechny tyhle věci to moc nezmění, a nic moc jsme neplánovali – ano, věděli jsme o tom, takže jsme nic velkolepého na tenhle den nevymýšleli, takže dopoledne se nedělo v zásadě nic kromě nějakých ajťáckých vylomenin. Jistě, pár lidem ty vylomeniny rozzářily den, ale moc dovolenková činnost to opravdu nebyla. Kolem oběda se snědlo pár chlebů, ale o moc víc ne, protože ani vlastně nevím, proč, asi, aby se stihl bowling, na který jsme se vydali pár hodin poté. Ten jsme si docela užili, i když Martina, plavčici a Kláru nezaujal natolik, aby také hráli, ale je fakt, že za tu hodinu mezi třetí a čtvrtou by se to v osmi lidech ani odehrát nestihlo. Výsledky dopadly, jak by asi jeden čekal, tedy nevidomým se moc nevedlo. Pravda, pokud se zrovna s tímhle nepočítalo, nemělo ani smysl hrát. No a co potom? Ano, vydali jsme se za jídlem, konkrétně na před-večerní večeři, nebo jak tomu jídlu chcete říkat.
Takové jídlo ovšem samozřejmě netrvá nekonečně dlouho, takže za ne úplně dlouhou dobu jsme už zas byli v pokojích a vymýšleli co podniknout. Nic moc světoborného se ovšem nevymyslelo, takže přišla na řadu další kanasta, povídání, trochu řešení Martinova notebooku, no a nakonec spánek.
A po snech, které byly, kdo ví, o čem, přišlo ráno. Sice nebylo nějaké naprosto úchvatné a nutící nás všechny okamžitě se vydat na nějaký výlet, ale zas tak proti výletům nebylo. Navíc ani nebylo takové strašné teplo, takže sice o nějakém koupání moc uvažovat nešlo, ale na druhou stranu bylo poměrně reálné vydat se na pěší túru. Kdepak, ráno se nic moc nového nestalo, opět se snídalo, pouštěla hudba, aby se Martin probudil, a vůbec se dělo to, co se dělo vždycky, ale nakonec jsme se vydali na autobusovou zastávku a poté i někam dál, konkrétně k Demänovské jeskyni svobody.
Dostat se k jeskyni nebylo zas až tak složité, stačilo se dostat na autobusové nádraží, no a pak už jen přestoupit do toho správného autobusu, který nás zavezl na parkoviště pod jeskyní. Během této cesty se Klára potkala s jedním svým známým, ale moc dlouho spolu diskutovat nemohli, protože on se svou manželkou vyrážel na trochu jinou cestu, takže do jeskyně nešel.
My se tím samozřejmě nedali rozhodit a všichni jsme tam stejně zamířili. Tedy, chtěli jsme tam, a po takové dost klikaté cestě, která pochopitelně vedla nahoru, jsme skoro až do jeskyně skutečně dorazili, akorát že prohlídku jsme o pár minut nestihli, takže přišlo na řadu nějaké to čekání. Ne, zas tak moc nevadilo, aspoň jsme stihli užít si nějakých teplých čokolád a dalších věcí z tamního automatu, no a prohlídku ve dvanáct jsme samozřejmě stihli.
Na počátku prohlídky jsme šli tak nějak s celou skupinou, ale po nějaké chvíli jsme se octli s druhým průvodcem až někde úplně vzadu. Ne, moc to nevadilo, o jeskyni toho věděl stejně a naše osmičlenná skupina se nakonec přece jen sešla, když se dohodli o tom, jak se tam vlastně rozpadla, a že se to vůbec stalo. Ani jeskyně jako taková nebyla úplně jednotvárná a zajímavá pouze pro vidící lidi, podzemní řeka ji docela zpestřila, no a na nějaké krápníky jsme si nakonec také sáhli (ano, pochopitelně před tím říkal, že se to dělat nesmí, ale někdy prostě máte výjimky). Ovšem nakonec jsme se asi po hodině a půl stejně vynořili zpátky na světlo. A jistě, samozřejmě, hladoví. S tím se samozřejmě muselo něco udělat. A co jiného, než že zajdeme do restaurace? Tak jsme tedy stejnou cestou sešli na parkoviště a podle doporučení jsme skončili v restauraci. Jídlo bylo dobré, ale jak to s jídly bývá, nevydrželo donekonečna. Ale zrovna v tomhle případě to ani moc nevadilo, protože jsme měli v plánu vydat se ještě na túru. Ne, tentokrát ne všichni, Vláďa trasu viděl na mapách a usoudil, že se radši vydá na zpáteční cestu a nakoupí věci na grilování. Ani nám ovšem nadšení z ještě ani ne tak moc horské túry nevydrželo. Po ne úplně dlouhé době se cesta proměnila v cosi, co asi při záplavách dostalo docela zabrat, a ne, nikomu se přes ty spousty kamenů chodit nechtělo, takže jsme se vydali k ledové jeskyni, a pak se Klára dohodla, že by se s jedním ze svých přátel mohla vidět, když byli poblíž a úplně to před tím nevyšlo, nebo jen na chvíli. To se však už nezamlouvalo Martinovi s Tomášem, takže ti se vydali pěšky domů rovněž. Ten zbytek se skutečně nakonec se Zdeňkem Bajtlem a jeho ženou sešel v jedné vesnické hospůdce, ale ani tohle nebylo na moc dlouho, takže jsme se nakonec vydali do vesnice, odkud jsme byli schopni najít autobus do Liptovského Mikuláše. Ano, pár kilometrů to bylo, ale v zásadě nic složitého, a ten slovní fotbal rovněž docela pomáhal. Autobus jsme samozřejmě stihli, takže dostat se do pokojů už problém nebyl.
A protože všechny věci na grilování byly už nakoupené, mohlo se s ním poté, co pan domácí roztopil gril, skutečně i začít. Grilovalo se všechno možné – klobásy, maso, i na sýry došlo. Ovšem po nějaké době už jsme ugrilovali všechno, takže nezbylo než jen pít. A dobře, pokoušet se o zpěv, i když, Martin s Tomášem nás tentokrát moc rozezpívat nedokázali, radši jsme skončili u poslouchání Dobeše a podobných interpretů, a ano, blbovin taky.
Ale někdy kolem jedenácté už to venku nebylo tak přívětivé, takže jsme se vydali dovnitř, no a tam už nastalo jen mytí zubů, nějaké to povídání, a nakonec i, jistěže, spánek.
A po něm přišel sice ne úplně slunečný, ale stejně docela pěkný čtvrtek. Ani tenhle den se nám v postelích zůstat moc nechtělo, takže už po osmé v nich nikdo nebyl. Samozřejmě, následovala snídaně a všechny ty věci, které se ráno dějí, a děly se docela rychle, protože i dnes jsme se vydávali na výlet. Nakonec se včera rozhodlo, že se vypravíme do Liptovského Jana, no a tam vylezeme nějakých 650 výškových metrů na kopec, snad Smrkovec, nebo nějak tak. Začalo to, jako ovšem každá cesta tady, přesunem na autobusák, no a pak dalším autobusem do cílového města. Ano, autobus byl pochopitelně docela plný, takže i na nějakou tu diskusi s místními u Anežky došlo.
Do cíle jsme dorazili tak nějak v pohodě, a najití červené značky rovněž nebyl takový problém. Samozřejmě, problém přišel, jakmile jsme se začali dostávat na kopec. Na nějakou příjemnou cestu jsme mohli zapomenout hned, v lesní cestu se ta naše proměnila po pár metrech. A aby to bylo zajímavější, začala samozřejmě stoupat, a to poměrně hodně. Následovalo tedy pár hodin, kdy jsme se pouze snažili vydrápat tam někam nahoru a nic moc jiného se nedělo, tedy až na očekávatelné picí zastávky a potkání jedné skupiny Čechů. Ale nakonec jsme vrcholu dosáhli.
Jenže kdepak, ani výhled, a už vůbec ne civilizace, nás na tomhle vrcholu opravdu neočekávaly. Za to spousty smrků ano, a taky vidina, že se ještě musíme dostat dolů. Chvíli jsme šli po hřebeni, a začátek cesty zpět ani nevypadal tak moc zle, takže to poměrně šlo. Prošli jsme kolem jedné studánky s provzdušňovacím nebo jakým vodním kolem, a samozřejmě, koho jiného jsme mohli potkat než další skupinu českých turistů, ještě odněkud od Jablonce. Díky jejich názoru na cestu, kterou přišli (ano, byla to ta, která nás měla zanedlouho čekat) jsme nakonec vybrali cestu delší, ale ta už byla poměrně obyčejná štěrková, jediným problémem na ní mohly být odvodňovací kanálky, které se fakt moc dopředu předvídat nedaly. Ale to se už samozřejmě zvládlo, takže jsme se tak v půl páté vynořili v Liptovské Porubce. Měli jsme sice v plánu si tam konečně zajít na jídlo, ale bocián (no dobře, hospoda Pod Bociánem) byla zavřená (možná nadobro), takže jsme Porubkou jen prošli do Liptovského Hrádku, ale ani tam recenze nic moc dobrého neslibovaly, až na dostatek autobusů, takže jsme radši jeden použili a v půl šesté už jsme se blížili do restaurace U Pávika, ano, už zas. Ale jako vždy jsme tam zůstali jen pár hodin, načež jsme se vrátili do už tak známých pokojů. Už opravdu nebylo moc co dělat, leda začít řešit nějaké blbiny, protože na kanastu po takovém výletu nikdo nechtěl ani pomyslet a notebook už byl naštěstí objednaný. Tak se jen tak polehávalo, pouštěla se hudba, no a nakonec se šlo spát, ale jistě, že až po sprchách a podobných věcech.
A tak docela nenápadně přišel poměrně pošmourný pátek. Ne, opět nás svou pošmourností nezastihl nepřipravené, a samozřejmě to s deštěm nebylo tak zlé, obecně jsme na to počasí měli štěstí, a tak jsme ani moc nezmokli. Ale protože vodu máme docela rádi, vydali jsme se po snídaních a podobných věcech do plaveckého bazénu, tedy bez taťky a Vládi. V bazénu nějakým zázrakem vzali české průkazky nevidomých na milost, takže jsme ani nezaplatili tak moc, a zanedlouho už jsme se octli v klasickém 25 metrů dlouhém bazénu. Je pravda, že v něm nemůžete dělat zas tak moc, v zásadě se v něm dá akorát plavat, ale alespoň můžete střídat plavecké styly, aby to nebyla taková nuda. Samozřejmě, že to jsme dělali velice rádi. Ale protože bazén stejně v půl dvanácté zavíral, o moc delší dobu, než byla asi tak hodina, jsme si v něm užít nemohli. No a co že se dělává po plavání v bazénu? Ano, jde se na oběd, a tady pochopitelně k Pávikovi. A to jsme samozřejmě všichni udělali. Déšť sice pořád nikde nebyl, takže bylo teoreticky možné se někam po obědě vypravit, ale bylo po obědě, takže to stejně zas tak moc nešlo. Tak jsme jen tak byli v pokojích, řešili všechno možné, a protože měl Tomáš zrovna ten den narozeniny, vynořil se odkudsi i medovník, když dort to nějakým magickým způsobem nezvládl. Ten jsme snědli, ale ne, že by se dělo něco tak zajímavého, tedy až na nějaké nákupy, procházení se Kláry s Anežkou, a tak. To se začalo dít až večer, kdy se Vláďa pustil do vytváření steaků. Ne, ideální podmínky, co říkal, neměl, ale zvládl to velice dobře, tudíž poslední večeře stála opravdu za to. U ní jsme se chvíli zdrželi, a přišla na řadu i karetní hra Kozel, kterou jsme nějak ještě neznali, ale není to zas tak moc složitá věc, tedy, když se nepíšete s body a hraje se jen na to, kdo skončí s kozlem, no a pak si zamečí. Tahle kratochvíle vydržela asi tak do deseti, kdy Tom s Martinem odešli dolů a my dali ještě jednu partii kanasty, po které jsem se do sklepa také odebral. V něm se už trochu balilo, člověk nechce všechno dělat v sobotu, hlavně, když nemusí, ale spát se šlo celkem rozumně.
To bylo dobře, protože sobotní ráno nezadržitelně dorazilo a připomnělo nám, že tady prostě je. Ráno se už jen dojídalo všechno možné, a samozřejmě se dobalovaly batohy. Naštěstí, zabalit jeden batoh zas není tak strašně složitá věc, takže jsme to zvládli tak, aby se nikdo nemusel čílit, a na poslední cestu k autobusu jsme vyšli dostatečně včas, skoro až brzy (ne, to fakt nevadilo, jen se muselo o něco delší dobu čekat na slunci, které pochopitelně už zářilo o sto šest). Jinak jsme se ovšem do autobusu dostali bez problémů, a ani ten se nikde nezdržel, takže jsme na vlakovém nádraží byli tak akorát, ještě jsme čekali, a najít Zdeňka, který s námi chvíli také jel, sice jen do Českého Těšína na nějaké školení, nebyl problém, když celkem příhodně čekali u automatu na kávu.
Ale pochopitelně jsme se vlaku společnosti Regiojet nakonec dočkali a nastoupili do něj. I tamní jídla se musela vyzkoušet, a to jak švestkové a jiné koláče docela brzy po odjezdu, tak i větší věci typu bramborových knedlíků se zelím. Nutnost použití aplikace to sice nepatrně komplikovala (proč to jednou nemůžete udělat vývojáři správně?), ale zvládlo se všechno, takže cesta nám docela dobře ubíhala, i proto, že tentokrát jsme seděli tak nějak všichni spolu.
A tak jsme nakonec dorazili do Pardubic, kde jsme Martina, který si to namířil už asi domů do Prahy, opustili a hodinu jsme museli čekat na další vlak. Mezitím se stihlo koupit nějaké kafe a pár dalších věcí v automatu, aby aspoň bylo co dělat, ale i druhý vlak nakonec dorazil a my do něj nastoupili. No a ten nás, jak to hodné vlaky dělávají, dovezl do Turnova.
No, a tam to všechno na tenhle rok skončilo. Bylo to fajn, i když, ano, názory se už lišily trochu víc než minulý rok, takže, jak to dopadne ten příští, to se asi budeme muset nechat překvapit…
