Stalo se to, co nikdo skoro nečekal, dočkali jsme se další rodinné dovolené. Složení sice absolutně nebylo takové, jaké jsme ho čekali – Diana třeba nejela, a taťka rovněž ne (nebylo to nakonec všechno, ale obecně, tyhle detaily radši nechtějte), ale stalo se, a nedalo se s tím moc dělat.
Tak jsme se tedy v sobotu 6. července probudili, a batohy už moc neřešili, protože už byly z pátka. Po osmé jsme se vydali na vlakáč, ale do vlaku nastoupila jen Klára s Anežkou, já s plavčicí jsme se nepatrně klikatou cestou vydali skoro až nazpátek, k domu, ale ano, muselo se to vzít kolem lip (ne, ještě nekvetly). S touhle skutečností jsme samozřejmě mohli udělat přesně nic, tak jsme radši nasedli do auta a vydali se na cestu. První zastávka byla v Libíně, ale ti známí, které Jitka čekala, byli pryč, tak jsme si jen dali svačinu. Dobře, pár dalších lidí tam bylo, takže se i zabavila, ale do Dobrušky jsme se stejně vydali. Tahle část cesty už vylepšována skupinou Alžběty nebyla, ale co už. V tomto městě jsme samozřejmě ještě nekončili, ale prý, že ta kavárna se vyzkoušet musí. Ta jedna vyvolená byla sice zavřená, ale najít jinou netrvalo moc dlouho, takže na nějakou kávu došlo docela rychle.
A pak už přišel čas na tu poslední část cesty do Nekoře. Ke konci se ukázalo, že bez moderních vymožeností tu cestu nedáme, takže tu navigaci jsem i vytáhl, a po nějakém pochopení jsme dokonce i podle pokynů dorazili na ulici Údolí, k číslu popisnému 22, nebo někam poblíž, protože ten kopec k chalupě prý rozhodně sjíždět nebude. Naštěstí, Klára s Anežkou tam už byly, ale dobré zprávy neměly, jiná cesta tam rozhodně nevedla, takže tam Jitka nakonec sjela, ale to jsem už byl v chalupě.
Rozhodně už tam stála dlouho, proč, k tomu se dostaneme, ale udržovaná rozhodně byla. Když jste do ní vešli, měli jste po pravé straně chodby vchod na toaletu a na druhé stěně toho rohu i vstup do koupenly s vanou a sprchovým koutem a pračkou. Jenže pak vás na této delší stěně překvapily dveře vedoucí k bojleru, pod kterým jste si prostě museli topit dřevem, jinak jste teplou vodu ke koupeli nedostali. Dále se z chodby dalo dostat po schodech do patra, kde byly po stranách dva pokoje s postelemi, skříněmi, no, znáte to, a do jednoho dvojlůžáku, který by se velice hodil, kdyby někdo chtěl mít soukromí… No, a když jste přízemní chodbou šli dál, narazili jste na dveře vedoucí do obýváku a do kuchyně. Obývák byl vybane slušně – měl stoly, gauče, křesla, ba i televizi. Je pravda, že zbytek nádobí byl v chodbě, kde nějaké kuchyňské serepitičky včetně myčky také byly.
Ani na příjezd Martina s Tomášem jsme nemuseli čekat zas až tak dlouho, což se hodilo, protože vybalování nějakou dobu zabralo. Ovšem nakonec byly věci asi tak nějak tam, kde bychom je chtěli, a my měli hlad. Protože bylo už kolem čtvrté, vydali jsme se po modré turistické značce něco sníst. Minuli jsme studánku, kterou jsme samozřejmě museli vyzkoušet, a docela obstála, pak i skautský tábor, jehož existenci jsme pouze konstatovali, a po nějaké době jsme dorazili k prvnímu kandidátovi na hospodu. Ta ovšem byla zavřená, takže přišla na řadu druhá, která už otevřená byla. Ano, nevyhrála by výběrem, ale to nám zas až tak nevadilo.
Poté, co jsme se najedli, přišla na řadu zpáteční cesta, která díky trošičku jiné trase ani netrvala tolik. No, a pak se samozřejmě musela vyzkoušet Divoká Orlice, když už jsme ji měli dvacet metrů od chaty, i s vlastní pláží a loďkou. Samozřejmě, byla to řeka, takže voda byla studenější, jenže to opravdu nebyl nějaký problém, večerní koupání prostě chcete.
Tomáš s Martinem se ovšem radši šli schladit do auta, jenže to také znamenalo, že pak chtěli vodu, takže nezbylo, než zatopit pod kotlem. To se povedlo, a vodu si užili, takže večer se zvládlo všechno co mělo, a my se mohli vydat do pokojů – byly docela hezky rozdělené po třech, náhodou i podle pohlaví, chvlíli jsme povídali, vymýšleli po slovech naprosto nepochopitelný příběh o velkém burácení a papouších, no prostě večerní úlet, a nakonec jsme i usnuli.
Probudili jsme se docela poklidně. Ano, v noci nás vzbudilo pár přeháněk, a ani tohle ráno nebylo úplně bez deště, ale snídani vám tohle ještě nerozbije, tak tedy proběhla, a pak přišlo na řadu nějaké rozptýlení. To přišlo v podobě návštěvy dělostřelecké tvrze Bouda. Nebylo to tak úplně blízko, abyste si tam jen tak došli pěšky, navíc, když nevěříte počasí, ale auta to jistila. Já s Martinem a Tomášem jsme docela v poklidu dojeli na parkoviště, a k tvrzi jsme došli asi tak dva kiláky pěšky, ale vzhledem k tomu, co provedla druhá polovina skupiny, jsme tam rozhodně nebyli první, ale ne, nic se jim za projetí toho zákazu zastavení nestalo, i když moc zásob do tvrze, když už použili původní silnici určenou k zásobování, nepřivezli. Ale načasovali jsme to docela dobře, protože zrovna odcházela skupina na prohlídku, čehož jsme rádi využili. Ukázalo se, že nakonec v té skupině jsme jen my, a provádět nevidomé může být skoro až nečeká výzva, ale někde u skladu munice se to povedlo prolomit, a všechno už bylo v klidu. Osud tvrze byl vůbec pohnutý – postavená (i když ne úplně vybavená) v roce 1938, a pak předaná nepříteli, který s ní prováděl kde co, včetně testů zbraňových systémů, ale všechno to přežila, a přežila i snahy z padesátých let udělat z ní moderní muniční sklad, což se nakonec nějak nestalo (to víte, peníze). K prohlédnutí toho bylo dost a dost – zbytky kasárenských sálů, pár nábojů do děl, a tam někde ve věži, kde mělo být umístěné i hlavní výsuvné a ještě otočné dělo tvrze (které v ní ale nikdy nebylo naistalováno), byl i jeho model (ten ale už byl za sklem). Ovšem výklad byl dělaný prostě s láskou, takže nebylo vůbec zvláštní, že jsme z podzemí vyšli až po dvou hodinách.
Trochu nám tam ale vyhládlo a vymrzlo, teplota v podzemí byla kolem pěti stupňů, takže jsme se honem vydali k nějaké restauraci. Výběr nebyl zas tak složitý, a když zjistíte, že v námi skoro stejně už vybrané restauraci byl nedávno i prezident, prostě ji musíte vyzkoušet, a ne, nebyla to špatná volba.
Ale v restauraci nebudete nějak extra dlouho, takže to jsme nebyli ani my, a po velmi dobrém občerstvení jsme se rozdělili – skupina mužského pohlaví zamířila na nákupy, a zbytek už na chatu. Nakupovat bylo rozhodně co, třeba ingredience na zmrzlinu, nějaké Birelly, a tak, a ano, třeba i nějaká zelenina se v tom koši našla. Ale i nakupování vás brzo omrzí, takže před šestou už jsme byli na chatě.
Tam přišel čas na povídání o všem možném, a posléze i na večeři v podobě vajíček. Pak už ale byla zas nuda, tak jsme skončili u karet a začali jsme hrát Kozla, protože jsme nic víc sofistikovaného hrát nechtěli. To nám vydrželo tak do čtvrt na jedenáct, pak se chvíli telefonovalo, no a pak už byl čas na spánek.
Ten nás dovedl až k pondělku, kdy se opět ráno stalo tak nějak jako vždycky, a pak následovalo další rozdělení skupiny. Tomáš s Martinem potřebovali nakoupit nějaké kalhoty a Martin i boty, takže se vydali tohle splnit. No, a ten zbytek se vydal pomalu, ale celkem jistě, k Zemské bráně. Nejprve na cestě nebylo nic moc zvláštního – nějaká silnice, a tak, další dvě studánky, a tak. Asi nejzajímavější bylo zátiší s lekníny, umělou labutí a vodníkem a s pár hrníčky (tak nějak k němu patří). Ovšem nakonec jsme se z asfaltu přesunuli na cestu po břehu Orlice, kde nakonec došlo i na slibovanou Pašeráckou lávku, kde se dokonce i věci skutečně pašovaly, hlavně cukr, a olej, když byl v Prusku levnější. Jestli se do těchto operací zapojil i slavný zdejší loupežník, to jsme nezjistili, ale že si řeka umí vybrat svou daň, to jsme bohužel u pomníku dvou nejspíš vodáků zjistili až moc dobře. Posléze se cesta zkomplikovala, objevily se na ní skály, a podobné legrace, takže sice už to na kilometry moc nebylo, ale čas to zabralo stejně. Ovšem na jakési parkoviště jsme se ve dvě dostali. Ale Tomášovi jsme dát vědět nemohli, nebylo jak, takže jsme se museli ještě přesunout na chatu, kde nějaký signál přeci jen byl, a nějaké to pití také.
Dorazil celkem rychle, a tak jsme si tedy mohli dát oběd, celkem vtipně v té restauraci, kterou jsme předtím v půl dvanácté minuli s tím, že ještě hlad přece nemáme.
Na chatě přišel čas zmrzlinovače a zmrzlin, což docela fungovalo, naštěstí, a také se Tomáš dostal k pár nutným opravám na dvojkole (brzdové destičky, a tak).
Poté se pomalu začalo s večeří, ale první byla, možná překvapi vě, Anežka. Ano, tak nějak byla prostě hladová. Ale co, i my se nakonec k těm topinkám dostali. Po nich se rozjel retro večer, což znamenalo, že se pouštěly písně jistého Mládka, poslouchaly scénky, a tak. Ale nakonec jsme se ke spánku dostali, protože bylo až moc hodin, a už se nějak moc rozmnožili ospalí, a ne, tentokrát to ani nevyžadovalo moc podivných příběhů.
Úterý přišlo plné slunce, a pochopitelně i vysokých teplot, tudíž bylo celkem zjevné, že budeme chtít někam k vodě. Ale kam a jak, to jsme se už tak úplně neshodli. Kláře s plavčicí se chtělo obejít přehradu a něco najít, no a zbytek chtěl prostě do Žamberka a užít si akvapark. Sice to trvalo dýl, než by se všem líbilo, průkazky byly u Kláry, což bylo vzhledem k tomuhle plánu úplně blbě, ale nakonec jsme se do auta naskládali a vydali se k našemu cíli.
Ano, pro Martina s Tomem to bylo vzpomínací mnohem víc než pro nás, ale stejně jsme si to užili. Začalo se nějakým tím bazénem, pokračovalo se všemy tobogany – modrým, žlutým, a oranžovým samozřejmě až na konec, a do řeky jsme samozřejmě také museli, o tom není pochyb.
Jenže při skotačení vám bohužel vyhládne, s čímž jsme museli samozřejmě něco také udělat. To něco byli langoše. Ne, česnekové úplně úžasně nebyly, ale hlad zahnaly, a zmrzlina se také hodila. No, a pak jsme párkrát sjeli tobogan, a chtělo se nám ležet na dece. Jenže úplně obyčejně samozřejmě ne, takže jsme začali zkoumat pravidla Mariáše. Úplně se to nepovedlo, na to je to příliš netriviální hra, ale něco jsme za ty dvě hodiny pochopit přeci jen stihli.
Ovšem, to nevydrželo, a žaludová bitva taky ne, a protože jsme byli na koupališti, muselo se toho ještě využít, takže jsme se na tobogany vrátili, ale tentokrát se sjížděl nejvíc ten oranžový. Ano, Martin sice ztratil čelenku označující ho jako nevidomého, ale brzy ji našel, což se taky počítá (ano, děkujeme plavčíkovi).
Jenomže akvapark je jako že fajn, ale nakonec vás stejně omrzí, a to se stalo i nám. Takže jsme nakonec párkrát přeplavali Orlici, trochu se usušili, a pak jsme se vydali zpátky. A bylo to potřeba, protože jsme měli v plánu grilování, a to se prostě dělá.
Když jsme dorazili, už bylo pomalu roztopeno, takže jsme se k samotnému vytváření večeře dostali relativně brzy. Bylo všechno možné – krkovice, nějaké kuřecí, ale byl i hermelín a klobásy. No, a spousta věcí k tomu – brambůrky, a tak.
No, a bez hudby by to samozřejmě rovněž nešlo, takže té bylo rovněž docela dost, i když ne tolik, kolik by Martin s Tomem chtěli, prý, že vodní kolo otáčející se v produ Orlice, ano, úplně pro legraci, muselo stačit.
Nakonec jsme ale už byli vysloveně přecpaní, takže jsme se přesunuli před chalupu, a začali s hraním Kanasty. Jenže to taky netrvalo víc, než nějak=é dvě tři partie, a všichni se pomaličku přesunuli do chalupy. Telefonování se mi málem nevyplatilo, protože jsem posléze zjistil, že je chata zamčená, ale ještě jsem se dovnitř dostal. No, a pak jsem i usnul.
Ukázalo se, že středa je asi tak stejně slunečná jako bylo úterý, ale do Žamberku už jsme nejeli. Místo toho jsme se po ránu, kterém opravdu nebylo nic nového, vydali jsme se všichni tak nějak k přehradě. Do kempu, kterým se na pláž chodilo, jsme se dostali, ale Jitka tak moc po naší společnosti netoužila, nebo co, protože se odpojila, respektive, jak se ukázalo večer, se vrátila na chalupu, a jen tak chodila k vodě, četla si, a tak. No, a my jsme vlezli do vody, a vydali se ke skále, protože ty se musí prozkoumat. A ano, Tomáš si skočit musel, naštěstí mu to vyšlo, a nic zlého se nestalo. A na druhý břeh přehrady jsme rovněž doplavali. Je pravda, že plavat zpátky daleko za Martinem s Klárou, ale daleko před Anežkou, je fakt divný pocit, ale stane se, a na břeh jsem se samozřejmě dostal.
Jenže pak už byl zas čas na oběd. Respektive ne, ale zrovna v tomhle kempu měli maximálně párky v rohlíku, a ten zrovna nebylo to, po čem jsme toužili. A tak jsme z kempu vyrazili po nejprve lesní cestě, ale pak po silnici, k jednomu kamennému mostu, kde už jídel bylo víc.
A také tam byla půjčovna lodí, do které jsme zamířili hned po obědě, takže stejně asi před třetí. Jenže zklamali, mohli jste si půjčit šlapadlo, nebo elektroloď, obyčejnou pramici už ne, prý se to nevyplatí. To ovšem znamenalo, že na pramici Tomáš s Martinem nemohli, protože je prý nepůjčují nikde.
Tak jsme aspoň vzali šlapadla, a tak hodinku se projeli po přehradě. Ale vrátili jsme se o trochu dřív, protože jsme chtěli udělat radost Anežce a vrátit se silničním vlakem. Jenže to také nevyšlprotože prostě nejel. Nezbylo tedy nic jiného, než se vydat pěšky, ještě přes pár hospod, protože Birelly prostě před takovou cestou chcete. Nakonec nebyla ani tak zlá, nějaké čtyři kilometry, a nést anežčin piknikový koš taky nějak šlo.
Po návratu se ukázalo, že nemáme chleba, takže se Tomáš vydal na nákup, a zbytek pomalu k řece, no a Martin byl ještě ostříhán, asi tak, jako já v úterý.
Jistě, vrátil se brzy, takže se už zas šlo grilovat, tentokrát s mnohem víc hudby, než minule, trochu jsme se lépe trefili do vkusu, Kabáti, Divokej Bil, a tak, asi fungovalo líp.
Ale zas jídla bylo míň, v zásadě jen to, co se včera nesnědlo, takže to ugrilovat zas až tak dlouho netrvalo. Ale všelijaké brambůrky a oříšky to zachránily aspoň nějak, a pití bylo dost, a dost (ne, ta spousta piva fakt nedošla, hlavně, když se furt dokupují speciály a místní na ochutnání).
Řešilo se kde co, a čas tak nějak mizel, a lidé pomalu odcházeli spát. Jistě, Tomáše telefon rozptyloval až dost, takže my jsme do té půlnoci skoro zůstali. Ale i kdybychom nechtěli domů, museli bychom, přiblížila se bouřka, a tu venku spíš nechcete. Dokonce i byla, ale v usnutí, tedy po nějakých těch vylomeninách jako třeba „doneste Martinovi komp a nevzbuďte Jitku“, cožž vyšlo tak ze tří čtvrtin, nakonec došlo.
A přišel tedy čtvrtek, který nás přivítal celkem slunečně a hezky, jenže do nějakých výletů se chtělo asi tak Kláře s plavčicí, a nejspíš Anežce, no, a my ostatní chtěli dělat pár věcí u počítačů, na které prostě nebyl čas, a vůbec jsme chtěli oddechový den.
Tak tedy výletníci odjeli do Neratova, a my jsme se po dvanácté vydali na oběd, před tím se akorát sprchovalo, jedla zmrzlina, a tak.
Jistě, v Žamberku jsme tak dlouho nezůstali, maximálně jsme ještě navštívili Alza box, ale to bylo opravdu už všechno.
Po návratu jsme seděli u počítačů a něco málo se i stihlo, ale víc než hodinu to nebylo, možná tak dvě. Ale pak jsme se rozhodli, že tu pramici nakonec vyzkoušíme, přece nejde, abychom ji nevyužili. Plulo se poměrně dobře, ale nakonec mezi dvěma přehradami narazíte na zákaz plavby. Ano, můžete ho ignorovat, a ne, že bychom to jednou neprovedli, ale ta druhá už byla moc nápadná. Ale stejně to bylo fajn. Je pravda, že čas plynul nějak divně, a ty dvě hodiny kamsi zmizely, a když se všichni v pádlování vystřídali, dopluli jsme domů.
Nevymyslíte to, ale zrovna v tu chvíli se vrátila i druhá polovina lidí. A prý, že si to také užili, i když kostel v Neratově, o který jim nejvíc šlo, si v dobách druhé světové války prožil své. Ale v tomhle případě to aspoň pomohlo ke vzniku unikátní skleněné střechy. No, a pak se ještě vydaly do Polska, kde se snažili fotit motýli.
Následovala příprava smaženice, a další pokusy u počítačů, no a pak samozřejmě i její snědení.
Je ale fakt, že komplexita cloudových řešení nás nakonec dostala, takže jsme se radši pro dnešek IT vzdali, a vytáhli jsme Bang. První hra skončila relativně rychle smrtí šerifa Anežky, ale druhá se protáhla aspoň na hodinu a půl, a ve čtvrtek neskončila, tímto se omlouváme Jitce, že se asi fakt nevyspala. Ale poté jsme už zamířili do postelí, no, a v nich se usíná, takže jsme to provedli taky tak.
Poslední celý den přišel, slunce svítilo, snídaně se jedly, no a v sovinci v Králíkách to nikdo nezvedal. To byl nepatrně problém, protože jsme do něho chtěli. Ale pak, když už všechny snídaně byly minulostí, někdo to tak v půl desáté přeci jen zvedl. Ne, neřekl nám úplně to, co jsme chtěli slyšet, na dopolední prohlídku jsme mohli zapomenout, ale ve dvě by to prý šlo. Tak jsme začali vymýšlet, kdo pojede, a kdo ne. Tom s Martinem do Králík rozhodně odjíždět neplánovali, jenže rovněž neplánovali déšť, který přišel, a na většině předpovědí prostě nebyl. Tudíž vyjížďka dopoledne jaksi padla, takže do Králík na oběd jela obě naše auta. Ano, aplikace ohlašující každou zatáčku, jako byste jeli rallie, určitě učinila cestu zajímavější, ale delší ne, takže jsme u Zlaté labutě skončili poměrně brzy, a ne, rozhodně jsme nelitovali.
Pak ale už nepršelo, a my měli do dvou tak hodinku, takže se kluci sebrali a vcelku poklidně odjeli, aby stihli nějakou vyjížďku. No, a my tak nějak chodili po centru, a nakonec jsme ke Království sov dorazili. Vypadalo na první pohled velmi opuštěně, ale majitelé dorazili, a zbytek naší skupiny rovněž.
Jestli je úplně geniální nápad začínat prohlídku chytáky o sovách (slovíčkaření v říši ptactva mezi dravcem (specifičtější termín, než se zdá) a predátorem, tím, že létají jen za šera, a tak), to už nechám na vás, ale prostě se to stalo. No, a pak už se jen vcelku nepřekvapivě procházelo kolem voliér se sovami (vírové, sovice sněžná, a mnohé další). Ukázalo se rovněž, že Hedvika z Harryho Pottera určitě nemohla být samice, protože neseděla barva, to by musela být popelavá, nebo tak něco. Ale zvuky se jí vydávat chtělo, a docela i seděly. Viděli jsme i největší sovu světa, no a pak pár zvláštně zvukově se projevujících sov (jedna skoro až štěkala, další podle Anežky vrněla (nesouhlasím s tím, ale zhruba se to blížilo), no a další by mohla dělat zvuk upozornění místo telefonu).
Jenže jich nekonečně samozřejmě nebylo, takže jsme se po tak hodince vrátili přes jakýsi potůček zpět ke vchodu, otázky samozřejmě nebyly, nebo ano, ale byly položeny nenápadně v průběhu, a odpovědi, jestli byly, nikdo moc neslyšel, takže jsme se radši vydali na zpáteční cestu k autu. Tu jsme nepatrně zkomplikovali návštěvou cukrárny a podruhé i Zlaté labutě, kde jsme si dali nějaké to kafe. Ale na chatu jsme asi v pět dorazili. A kluci o nějakou půl hodinu poté, po nějakých třiceti kilometrech.
A potom se samozřejmě všichni sešli u stolu, a začali jíst poslední večeři téhle dovolené. Někdy během ní se také všichni osprchovali. Kolem osmé se začalo s balením věcí, jenže to moc dlouho nevydrželo, v půl desáté to už tak nějak bylo, takže jsme v klidu stihli další partičku Bangu (opět chudák šerif Anežka).
Poté začal Tom s Martinem nosit své věci do auta, aby to nemuseli dělat zítra, protože jich prostě měli fakt moc. Ale nakonec to dokázali, a jako poslední se i oni uložili ke spánku (no dobře, čekal jsem na ně).
Pochopitelně, poslední den už se nedělo vůbec nic, co by jeden nečekal – Tom s Martinem odjeli, no a my ostatní poté také, jen do Turnova.
A tak skončila další z rodinných dovolených. A co se stane další rok, no, uvidíte…
