Rok se s rokem sešel, přiblížily se prázdniny, děti se sice zatím nezbláznily, ale to přijde, jenže co se stalo, já s Anežkou zmizel na týden na dovolenou. Zbytek rodiny jaksi zůstal doma, hold, když zájezd pro dva, tak zájezd pro dva.
Tak se tedy stalo, že už 9. června jsme se po čtvrté odpoledne s Anežkou vydali poměrně nudnou cestou do Prahy. Důvod ovšem byl už poněkud nevšednější, další ráno jsme v půl osmé odlétali do Řecka. A to, bohužel, kvůli všem těm legracím na letišti, znamenalo, že prostě na letišti chcete být nejdéle v šest. A to z Turnova rozumně nejde. Proto bylo mnohem jednodušší v Praze nastoupit do metra, přes Můstek se dostat na Nádraží Veleslavín, a pak autobusem do Kněževsi, kde už stačilo jen najít penzion, což nakonec až takový problém nebyl. Samozřejmě, před usnutím na nějakou tu večeři rovněž došlo, naštěstí, otevřená restaurace v Kněževsi byla. Ale pak už opravdu nebylo moc co dělat, takže jsme se tak akorát uložili do postelí.
Samozřejmě, v úterý jsme z nich zase vylezli, to letadlo asi opravdu nehodlalo počkat, takže jsme to jaksi udělat museli. Naštěstí, na cestě k terminálu 2 letiště Václava Havla už opravdu nic zvláštního nebylo, úplně obyčejně jsme tam dojeli autobusem.
Ani na letišti nenastalo nic moc nečekaného. K odbavení zavazadel jsme došli dost brzo na to, aby aspoň u jedné přepážky nebyla kilometr dlouhá fronta, a se zavazadlem také problém nenastal. Tady ještě dokonce věděli o požadavku na asistenci. Ano, museli jsme sice čekat tak dvacet minut, než měl někdo čas, ale vzhledem k tomu, že jsme pak prošli kontrolu během tak maximálně čtvrt hodiny, vůbec to nevadilo. Potom samozřejmě už nezbylo nic moc jiného, než počkat, než letištní peripetie zvládnou i ostatní, a budeme moct nastoupit do letadla. Tam samozřejmě následovalo ukázání kyslíkových masek a záchranných vest. Ano, už jsem je viděl nevím kolikrát, ale opakování, no, však to znáte. Ale ani to nezabralo nějak zvlášť dlouho, takže po chvíli už nezbylo než čekat na vzlet. A toho jsme se pochopitelně dočkali.
Počasí bylo nádherné, jen sem tam se objevily nějaké mráčky, takže výhled z okýnka stál rozhodně za to, čehož se pochopitelně využívalo, fotilo se všechno možné, od pohledu na krajinu až po moře plné většinou nákladních lodí, které jsme mohli vidět při příletu do Atén. Ano, ten nebyl už úplně hladký, ale co se přistání týče, tohle bylo hodně pěkné.
Po něm to už tak úplně bez komplikací ovšem nebylo. Ukázalo se, že se informace o asistenci k Řekům jaksi nedonesla. To by ještě samo o sobě nebylo tak zlé, ale když už ani zaměstnanec letiště nebyl nikoho schopen sehnat do půl hodiny, nebylo moc jiných možností, než to vzdát a radši to zvládnout po vlastní ose. To, až na gigantický terminál, nakonec díky nápisům tak složité nebylo. Ale problém trochu stejně byl, nemohli jsme najít naši delegátku, takže šance, že najdeme autobus do hotelu nebyla nic moc. Jenže ani tohle problémem naštěstí moc dlouho díky pár telefonátům nezůstalo, a my se do toho správného autobusu nakonec dostali (co si myslel zbytek účastníků zájezdu netuším, a radši se jich ptát nebudu). Každopádně jsme za zvuků řeckých písní (spíš tradiční hudba než něco moderního) vyrazili po dálnici, a za necelou hodinu jsme dorazili do městečka (co se zajímavosti týče, na mnohá městečka nemá, ale k tomu se dostaneme) Kineta, kde už netrvalo moc dlouho dorazit do hotelu.
Po příjezdu jsme, pochopitelně, zamířili na oběd. A ne, nikomu ze zaměstnanců to nepřišlo divné, i když jsme ještě přihlášení nebyli. V jídelně byl celkem klasicky vypadající švédský stůl se vším, co byste si jen mohli přát – saláty, ryby, nějaká další masa, přílohy k nim (rýže, brambory, a tak), takže opravdu nebyl problém si něco vybrat a najíst se.
Ani přihlášení na hotel problém nebyl, v zásadě na recepci stačil jen papír od cestovní kanceláře o tom, že tu máme být ubytovaní. Trochu zapeklitější bylo najít pokoj, ze kterého se nakonec vyklubal spíš bungalov s koupelnou a terasou, protože ten areál zpočátku opravdu moc smysl nedával, a byl docela velký, ale naštěstí recepční dala Anežce plánek, takže se i tohle povedlo.
Otevřít ho vstupní kartou problém samozřejmě už potom nebyl. Uvnitř jsme našli pár skříní, stůl, postel s nočními stolky, a vchod na terasu. A ano, již zmiňovanou koupelnu, která po levé straně od hlavního vchodu také byla. Ta byla vybavena standardně, a je fakt, že vana by se do toho malého prostoru ani omylem nevešla, takže sprchový kout bylo tak to jediné, co se dalo dělat.
Chvíli jsme uvažovali, jak se vlastně otevírá vstup na terasu, ale nakonec jsme se tam dostali, a jistě, terasa nezklamala, stůl s židlemi na ní byl. A nedaleko od ní byl i hotelový bazén, respektive hned tři – dětský, největší i s vodním barem, a poslední byl zas pro změnu ve tvaru půlměsíce. Jistě, že když máte bar, tak u něj je i barman, takže jsme celkem hned pro nějaké pití zašli. A ano, do bazénů jsme se také podívali, ale před tím se pochopitelně musel projít resort, když už jsme ten plánek měli.
Nakonec se ale přiblížila šestá, což, čirou náhodou, byl dnes i docela důležitý čas. Konkrétně to byl čas schůzky s naší delegátkou. Ne, neodhalila nám odpovědi na největší tajemství řecké archeologie, nebo něco tak, ale s užitečnými informacemi přišla, to zase ano. Samozřejmě, nejdůležitější byly výlety, které se měly konat. Jistě, jelikož jsme se pěšky mohli dostat maximálně do Kinety jako takové, což zas taková výhra nebyla, chtěli jsme v zásadě na všechny.
Jistě, zadarmo to nebylo, ale v době platebních karet jsme to rozhodně nečekali. Ano, hotovost bychom na tuhle legraci nejspíš neměli, ale naštěstí to bylo jedno.
Pak ale už byla jen chvíle do půl osmé, kdy se začalo s podáváním večeře, které jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Ne, od oběda se principiálně nijak nelišila, opět švédský stůl, no, a opět bylo od všeho něco, je ale fakt, že přítomnost hranolek překvapila, nebo aspoň zaujala. Ale ne, nevrhli jsme se na ně. Ani na zmrzliny a podobné legrace, i když i ty tu k dispozici byly.
Ale v zásadě se večer rozhodně nechcete přejíst, takže jsme tak po půl hodině odešli zpět do pokoje. Došlo na nějaké telefonáty, a pak jsme se vydali k moři, musel se nafotit měsíc, když už byl ten jahodový úplněk. A ne, jediní jsme ani náhodou nebyli.
Jenže pak už tak nějak bylo deset, takže nás nenapadlo nic společenštějšího, než se zase uklidit do pokoje, koukat na nějaké podcasty, a nakonec usnout.
A tak přišla středa. Ano, vstávali jsme relativně brzo, takže ten vůbec ne dovolenkový styl odchodu i dával smysl, protože jsme se měli vydat lodí na 3 blízké ostrovy.
Ale před tím jsme pochopitelně ještě chtěli jíst, takže jsme zamířili na snídani. I zde jste si mohli vybrat všechno možné – sladké i slané pečivo, jogurty, párky, vajíčka, no prostě, výběr byl teoreticky rozmanitý dost a dost. Jen s džusy to tak slavné nebylo, i když, tenhle den to, že byly k dostání přesně ty, které byly u baru, zatím vůbec nevadilo.
Snídani jsme snědli před osmou přesně tak, jak jsme zamýšleli. A pak už jsme jen s pár věcmi zamířili k opravdu nedalekému molu, kam měla zanedlouho připlout výletní loď, i když se to molo na takovou věc rozhodně nezdálo. Jenže tak jednoduché to nebylo. Uplynula půl hodina, moře si poklidně šplouchalo na kamennou pláž, jak to tady dělá už od nepaměti, jenže zrovna tu správnou loď jsme neviděli. Ano, nějaké po zálivu pluly, ale to nám samozřejmě moc nepomohlo. A neviděli jsme toho víc, třeba skupinu Francouzů, se kterými jsme na tento výlet měli vyrážet. Na snídani byli, ale u přístaviště se neobjevil ani jeden. Ano, jistě, měli lepší informace než my, a vyjeli si někam jinam. To jsme ovšem zjistili až poté, co jsme zavolali delegátce, a ta se o to začala zajímat. Informace o poruše lodi se k ní sice dostala, ale až tak ve čtvrt na devět.
Ale stejně už bylo hotovo a nic se na tom změnit nedalo, takže jsme museli vymyslet, co s dnešním dnem. Naštěstí, možnosti ještě byly. Třeba jsme mohli jít do města.
Najít východ z rezortu chvilku trvalo, ano, dvojice Čechů, kteří se vydávali v zásadě na úplně stejnou túru pomohla, takže netrvalo dlouho, a už jsme šli po vcelku obyčejné cestě. Ano, rozdíly samozřejmě existovaly, třeba v tom, jaké rostliny byly kolem – hromada oleandrů, ibišků, palem, místo jabloní pomerančovníky, ale jinak, jaké to překvapení, silnice vypadala jako všechny české. Na hlavní ulici Kinety jsme se dostali celkem hned, a samozřejmě jsme se po ní vydali. Chodník jsme sice za celou dobu nepotkali (nebojte, neznamená to, že Řekové neznají koncept chodníků), ale zato jsme potkali restauraci (bohužel ještě zavřenou), nějaké sklady, řeznictví, kavárnu, a k marketu na pumpě jsme ani nedošli, protože za ním už nebylo nic než cesta kamsi.
Při zpáteční cestě jsme se rozhodli, že jen tak projít město je samozřejmě nuda, a kafe je přece fajn věc, tudíž jsme zamířili do kavárny a jedno si tam dali.
Samozřejmě, nakonec jsme se vydali pryč, ale obchod se suvenýry se rovněž navštívit musel, když už na té odbočce k hotelu byl, tedy přesněji dva. Ano, i tam jsme jim udělali kšeft, koupili jsme nějaké vějíře a podobné legrace.
Jenže to vám celé dopoledne nezabere, takže jsme kolem půl dvanácté už byli zpátky v hotelu. Naštěstí, bazénů je v něm dost, takže jsme do něho vlezli a začali si užívat to, co se v bazénech dělává, ano, plave se v nich, a tak, třeba se i dávají pití. A ano, pak se samozřejmě odpočívá.
To všechno celkem pohodlně vydrželo až do půl druhé, kdy jsme už mohli vyrazit na oběd. Samozřejmě, vypadal jako ten minulý, jídelní lístky se pochopitelně neobjevily. Ale to pochopitelně nevadilo, zmizel stejně docela rychle.
Potom už přišel čas a návštěvu pláže. Když už je, tak proč bychom na ni nezašli? Ne, žádné mušle z ní opravdu moc lidí nepřinese, maximálně odvážlivci, kteří se potopí čert ví, jak daleko od břehu, a to ještě dost hluboko, pro ty ostatní na ní bylo nepřeberné množství kamenů nejrůznějších tvarů a velikostí. Ale pochopitelně, na pláži můžete tak akorát plavat v moři, což je fajn, a odpočívat na lehátku, což je taky fajn, ale moc jiných věcí nevymyslíte. Jistě, ideálně byste měli spoustu lidí (dobře, aspoň pár), se kterými budete řešit, no, něco. Ano, i tady se jich pár našlo, ale nebylo jich moc, a témata také došla docela brzo. Ale večeře už byla docela blízko, takže po nějakých sprchách už byl zas čas na večeři.
A ne, nic moc se na ní nezměnilo, jen některá jídla se vyměnila, ale zmizela docela stejně rychle. Jistě, zdrželi jsme se u nějakých zákusků, ale co chcete, je to dovolená…
A protože moře přeci jenom není nikdy dost, vydali jsme se k němu ještě po večeři. Popravdě, snad to bylo i lepší. Lidi nikde, včetně prodavačů nabízejících své zboží každému, koho jen uvidí, kolem nádherný klid, a po slunci se nám ani tak moc nestýskalo. Takže ano, vydrželi jsme na těch lehátkách docela dlouho, o tom žádná. Jenže to může být sice neuvěřitelné, ale i v Řecku se v noci ochlazuje, takže nás chlad a tma nakonec z pláže vyhnaly.
V chatě naopak chladno nebylo vůbec, a ne, že by se s tím dalo dělat něco rozumného. Ano, použít hrubou sílu a pustit klimatizaci, to samozřejmě je možnost, ale když fouká tak akorát na postel (proč jsme ji nenatočili jinak, čert ví), tak to úplně přes celou noc není ta pravá věc. No, a dostat tam nějaký průvan? No, kéž by to šlo, jenže nechat otevřený vchod, ať už z terasy nebo ten hlavní, to fakt není to, co by šlo doporučit, a varovná cedule u dveří byla, bohužel, stejného názoru. Nezbylo tedy nic jiného než si něco pustit, na přikrývání se pod peřinou pochopitelně udělat maximálně tak akorát dlouhý nos, a nakonec usnout.
Někde na východě vyšlo Slunce. Pomalu se šplhalo na oblohu, až nakonec osvítilo i bazény, chaty a další hotelová stavení. A nakonec vzbudilo i nás.
Pochopitelně, vstali jsme dokonce i včas, i když ne, tak brzo jako ve středu to nebylo, a ani to nebylo potřeba. Ale stejně jsme po snídani (jistě, nelišila se, ale sladké věci byly fajn) do bazénu jít nemohli. Dnes byl totiž na řadě výlet do Atén.
A tak skoro celá česká skupina kolem deváté už seděla v autobusu. A jak to tak bývá u jakéhokoliv nastupování skupin do autobusů, a opravdu nemusí jít jen o tábory, včas jsme nevyjeli. No co, zas tak to nevadilo, Atény nezmizely tisíce let, takže na nás určitě ještě počkají.
Cesta do hlavního města probíhala asi tak jako jakákoliv jiná cesta autobusem, až na jiné stromy kolem cest, a prý větší množství odpadků, než by jeden očekával kolem dálnic. I mýtné brány byly. V Aténách jsme ovšem nejdříve museli nabrat průvodkyni, což se stalo u budovy parlamentu.
Následoval výklad o historii Atén (éra městských států, doba římského dobití, a pak celá ta smutná doba, kdy byly Atény jen městečkem za vlády Osmanů). Prostě, příběh opravdu na dlouhou dobu, a na Byzantskou dobu (poté, co byli vyhnáni Římané) se samozřejmě také nezapomnělo. Je pravda, že osvobození se zas až tak nerozebíralo, ale na to mělo přijít stejně v pátek.
Po nějaké chvíli popojíždění v Aténách jsme dorazili až ke stadionu, který velmi původně postavili Římané, proto s půdorysem toho klasického řeckého neměl moc společného (obdélníkový opravdu nebyl). Tento stadion byl ovšem převážně zajímavý tím, že se na něm konaly první moderní Olympijské hry. A samozřejmě, tím se návštěvníkům neuzavřel, a dnes se na něm koná kdeco, jako na lecjakém jiném stadionu s dostatečnou kapacitou, takže ano, klidně si tam můžete zajít na koncert, když tedy stihnete ukořistit lístek.
U něho jsme nějakou dobu zůstali, ale ne nějak dlouhou, protože jsme se vydali kam jinam, než na aténskou akropoli. Už jen dostat se přes kasu zabralo dost času, nepřekvapivě tam byly dopoledne hromady turistických skupin podobné té naší, ale povedlo se, takže už nic nebránilo ukazování chrámů (Diův, Héfaistův, snad i Athénin), a mnohých dalších pamětihodností, třeba aténské agory, velmi důležitého místa pro aténskou demokracii. Jistě, za ty tisíce let potkaly stavby celkem krutosti, takže dost často zbývalo jen pár zdí a sloupů, ale i to se počítá.
Pak, když jsme viděli už snad všechno, včetně jednoho dosud fungujícího, a jednoho již ne, divadla, a, bohužel, i rýsujícího se mrakodrapu, sešli jsme pod akropoli, chvíli se schovali do stínu, a pokračovali jsme ulicemi do starého města. Že by naše poměrně roztahaná skupinka neslyšela výklad, to jsme se bát nemuseli, moderní technika už tohle vyřešila relativně použitelně, tedy, když vás nezradí baterie, což se, samozřejmě, rovněž stát muselo. Kolem knihoven, dalších chrámů, parlamentu, a kdo ví, kolika domů z nejrůznějších historických období, jsme se někdy kolem druhé dostali na náměstí, ze kterého vybíhaly ulice plné turistických, no, snad i krámků, pokud to nebyly turistické pasti. A jistě, přesně tam byl rozchod. My zamířili do kavárny, kde jsme pochopitelně nějakou tu útratu udělali, pití se v tomhle počasí (něco přes třicet stupňů, a navíc ve městě), hodilo. Samozřejmě, když nevidíte, kromě jazyka už opravdu nebylo na kavárně nic zvláštního, o to se civilizační rozvoj už dávno postaral.
Pak, když jsme už byli snad dosyta najedení a napití (nebo jsme nechtěli dávat ty šílené peníze?), v utrácení peněz jsme pokračovali dál, a to v obchodě se suvenýry, kde pochopitelně musel přijít na řadu nákup oliv, nějakého toho pití, pohledů, magnetek, a tak vůbec. O pár desítek metrů dál jsme našli čerstvý džus, kterému se prostě ne neříká, a na zmrzlinu také došlo.
Bylo to zvláštní, ale čas utekl docela rychle, takže v půl páté jsme se na náměstí opět sešli, abychom mohli projít na náměstí před parlamentem, kde se v pět konalo střídání stráže. Ne, nakonec nebylo tak okázalé, jak si průvodkyně myslela podle těch, která se konají většinou (v tom počasí se omezilo na nutné minimum), ale stejně je spousta lidí natáčela. No, a to bylo z Atén v zásadě všechno, protože pak jsme už jen na chodníku čekali na řidiče s naším autobusem, který nás odvezl zpátky do hotelu.
Tam byl tak akorát čas na odložení batohů, protřízení spousty fotek, a už jsme se vydali do relaxačního bazénu, protože ten ještě otevřený byl, i když o fous. Tak jsme v něm chvíli plavali, plavčík sliboval, že nás za čtvrt hodiny vyhodí, a tak jsme za tu čtvrt hodinku skutečně radši šli. No, a pak už byl pomalu čas na večeři.
Snad i na nějaké zákusky při ní došlo. Následovalo už docela tradiční koupání v moři, dneska první, a ještě v nádherném večeru.
Pak se nám tak úplně nechtělo spát, a vypadalo to, že Francouzi pořádají nějaký aspoň trochu zajímavý program, nazývali to diskotékou, takže jsme se tam šli podívat. Nejprve (asi tak hodinu a půl) se z toho ovšem vyklubalo taneční představení, a diskotéka se z toho stala až moc pozdě (ano, dovedu si představit, že s jinou partou lidí u toho baru vydržíme dost dlouho, ale jen s Anežkou se tak nestalo). My radši zmizeli do chaty, a po krásném dni se vydali do říše snů, no, však to znáte.
A protože po čtvrtcích většinou přicházejí pátky, stalo se to i nám. Jistě, že slunce se zas vynořilo a svítilo jak divé, takže jsme vstali poměrně ochotně. Ale ano, protože jsme dopoledne neměli nic, co by nás časově omezovalo, bylo to o dost později než minulé dny. Ovšem i přesto byste to na průběhu rána nepoznali – probouzení, hygiena, no a pak snídaně s nějakým bílým (snad doufám, že řeckým) jogurtem s ovocem.
A co, že uděláte po takové snídani? Ano, půjdete do bazénu. Bohužel, nešlo to hned, protože je zavírali v sedm večer (bar o hodinu dřív), což by tolik nevadilo, ale otevírání až v jedenáct, to už trochu plány narušovalo. Jistě, lidé to od tak desáté ignorovali, ale to se nám moc nechtělo, i když ne, do jedenácté jsme čekat nevydrželi a do bazénu šli. A ne, nikdo nás nevyhodil.
Jenže bazén vás, i když se v něm plavalo docela krásně, nakonec omrzí, takže jsme se vydali asi tak ve tři čtvrtě na jednu oschnout. A samozřejmě, v půl druhé už jsme byli v jídelně. A ne, v klidu jsme si dneska pro změnu nemohli užít ten, protože chvíli po druhé jsme vyjížděli mikrobusem směrem na Korintský průplav. Ano, to byl další výlet.
Výklad v mikrobusu se konat spíš nemohl, protože by hrozilo, že lidé v zadní části neuslyší úplně všechno, takže k výkladu o historii Korintského průplavu došlo až na jednom z mostů, který ho překonával. Historie to opět nebyla vůbec jednoduchá. Pokus s ním začít už byl za dob slávy řeckých městských států, což znemožnila nepříznivá věštba z Delf, ale ani římský, už skutečněji míněný pokus úplně nedopadl, protože se stavitelé zalekli železa ve vodě, takže se skutečně postavil až v devatenáctém století, a do té doby se lodě tím místem tak akorát tahaly na valnících.
To všechno jsme se dozvěděli, nakoukli i do kavárny s vystavenými nákresy průplavu, a autobusem přejeli již zmiňovaný most, čímž jsme se dostali na Korintský poloostrov. Viděli jsme všechno možné – horské štíty s mořem na pozadí, skalní útvary, a tak, až jsme dorazili do Epidaurosu.
Žádná obří metropole to sice nebyla, ale ve starověku to významné místo rozhodně bylo. Ne, čirou náhodou se tam nestala žádná významná bitva, ale souvislost s Asklépiem se samozřejmě taky počítá. A protože to nebyl bůh ledajaký (konečně inteligentní tvor, boha lékařství bychom potřebovali často i dnes), byla skoro nemocnice. Ano, nečekali byste v ní možná divadlo, jenže i návštěva kultury vám může rozhodně zlepšit náladu velmi významně. A snad díky boží ochraně, divadlo se zachovalo ve výjimečně dobrém stavu, až takovém, že se v něm i dnes vyplatí hrát. Ano, geniální akustiku sice jako moderní herec hned nevyužijete ani náhodou (nepřekvapivě chybí hromada zkušeností), ale je tam. Není asi překvapivé, že jsme divadlo prolezli docela dost – vydávali jsme podivné zvuky na jevišti, procházeli hlediště s kamennými sedadly (VIP lidé – tehdy často olympijští vítězové, měli i opěradla, zbytek měl asi tak smůlu), fotili se, a tak.
Ale nakonec jsme divadlo už prošli, takže jsme se přesunuli dál. Nejprve do muzea, abychom viděli, co se při vykopávkách našlo, no, a pak po části areálu (značnou část je ještě třeba odhalit). Pochopitelně, chrám se našel také, ale i jakési podzemní bludiště, jehož účel nebyl úplně jasný, i když je podezření, že se v něm léčily psychické problémy pobytem ve tmě. No, a protože ve zdravém těle zdravý duch platilo už tehdy, pacienti měli k dispozici i stadion, který se rovněž zachoval poměrně dobře, a tentokrát to už byl klasický řecký obdélník.
Nakonec jsme však prohlídku dokončili, před nástupem do autobusu jsme si dali ledovou tříšť, a vydali se do přímořského městečka Napflio. Ani to nebylo aspoň historicky bezvýznamné, bylo to pár let hlavní řecká osvobozeného samostatného Řecka, jenže to změnil atentát z roku 1831, a po intervencí západních mocností se hlavním městem staly tehdy asi pětitisícové Atény (dnes to už fakt neplatí, Praha by se tam na počet obyvatel vešla asi tak třikrát). Napflio jsme prošli poměrně rychle, včetně osudného místa u pravoslavného kostela, kde se to všechno stalo, takže zbyl čas i na nějaké to posezení v kavárně a projití města. To odhalilo romanticky vypadající přístav, až na opodál kotvící jachtu, která se tam tak úplně nehodila. Ne, úplný obr to nebyl, ale na zdejší poměry už ano, do přístavu se ani nevešla. No, a hotel postavený na akropoli města taky nevypadal moc ohleduplně.
Nakonec ovšem už byl tak akorát čas, abychom se sešli na náměstí naproti jedné z viditelných pevností, zrovna tahle strážila přístav před nechtěnými návštěvníky, a nastoupili na zpáteční cestu. Jistě, na zmínku o Mykénách, Lví bráně, a další troše té historie došlo, ovšem za ne úplně dlouhou dobu už jsme se loučili a vystupovali u hotelu. Bohužel, časový plán kvůli chybějícímu mikrofonu v mikrobuse úplně nevyšel, takže snad Katka z toho koncertu v Aténách stihla aspoň něco, když se tam před devátou z Kinety dostat opravdu nemohla.
A nám zbylo tak akorát jít na večeři, přeci jen, už na ni byl čas. Nakonec došlo i na nějaké to vínko, a jistě, noční moře chybět nemohlo. Je pravda, že vlny byly nějaké větší než při minulých návštěvách, ale to nám zas až tolik nevadilo, k bójce jsme stejně doplavali docela bez potíží, a zpátky rovněž.
Ale ano, kolem desáté jsme moře opět opustili a vydali se do pokoje. Tam jsme chvíli poslouchali ještě všechno možné, ale nakonec jsme šli i spát.
A probudili se do krásné soboty. Slunce svítilo, ptáčci zpívali, však to už znáte. A my kolem deváté dorazili na snídani. A jistě, užili jsme si ji, stejně jako ostatní.
Po ní ovšem nastal klasický problém. Co s časem? Naštěstí jsme ještě celou Kinetu neprošli, zbývala ještě cesta na opačnou stranu od hotelu, která byla lemována pistáciemi. Pochopitelně, nemohla zůstat neprozkoumána. Jenže problém samozřejmě měla, byla krátká, a nakonec končila u jakéhosi domu, takže nezbylo, než se vrátit, ještě s návštěvou obchodu se suvenýry, kde jsme koupili nějakou vodu.
A pak jsme samozřejmě zapadli do bazénu. Ano, začali jsme je střídat, protože to prostě chcete, takže nakonec jsme před obědem už byli ve všech, a mohli jsme s klidem zamířit na tak kýžené jídlo. Ano, jako každý den, rozhodně nezklamal.
Po něm ovšem bylo tak akorát letní řecké odpoledne, a to rozhodně potřebujete siestu, protože jinak byste si Řecko určitě neužili. No, takže jsme se samozřejmě odebrali do pokoje a tak hodinu nedělali nic.
Jenže to vám samozřejmě moc dlouho nevydrží, takže kolem třetí, čtvrté jsme už mířili k moři. Je pravda, že vlny nebyly tak velké jako večer, což se docela hodilo, nikdo se jich nebál, vesele se plavalo, slunilo se, a plážoví prodavači se také moc neobjevovali.
Jenže po dvou, třech hodinách vás to už omrzí, což se stalo i nám, hlavně proto, že bylo jasné, že večer se k moři vrátíme. Tak jsme ho na nějakou dobu tedy opustili, uschli na pokoji, a posléze samozřejmě šli i na večeři. Došlo na sladké tečky a podobné legrace, no a pak jsme samozřejmě k moři zamířili znovu, večer jsme ho nechat na pokoji nemohli.
Ovšem nezůstali jsme tam moc dlouho, protože jsme čekali, že večerní program bude tentokrát aspoň dávat smysl. Když vidíte člověka s obřím transparentem Harry Potter a filmovou klapkou, napadne vás, že se bude promítat nějaký film. Jazyk by byl skoro jedno, zrovna tuhle sérii známe už dost dobře, takže by to nevadilo. Bohužel, předpoklad se ukázal jako mylný, z propagované akce se vyklubal tanec na filmové melodie, což už rozhodně tak zajímavé nebylo. No nic, dali jsme si pár drinků v baru a šli jsme spát. Dobře, ne úplně, bez audioknih to nešlo, pochopitelně.
A poté vcelku nepřekvapivě přišla neděle. Slunce zářilo jako vždycky, probudili jsme se dokonce stejně hladoví. Takže není asi moc překvapivé, že jsme ráno vstali celkem stejně jako jindy, a úplně stejně zašli na snídani. Ne, ani co se týče jídel jsme inovativní nebyli, ta oblíbená prostě už zůstala oblíbená.
A pak jsme se vydali do bazénů. Jistě, nešlo to tak jednoduše, protože byly zavřené, ale nějaké to čekání a plavání v moři docela stačilo, a promluvit si s pár Čechy se taky vyplatilo.
Tak tedy uplynulo dopoledne, a přišel oběd. Měli jsme na něj času dost, ale na odpolední siestu už ne, protože jsme jeli na výlet ke Korintskému průplavu. Opožděný příjezd autobusu nás sice drobně vyděsil, ale víc naštěstí nedokázal.
Je fakt, že převaha Francouzů moc nepomohla v tom, abychom se dozvěděli cokoliv nového, ale to jsme věděli, a tak nějak s tím počítali.
Autobus nakonec dorazil k průplavu, načež se všichni vyhrnuli ven, a vydali se k jediné lodi, která zrovna v přístavu byla, a na které jsme měli průplav proplout. Všichni se na ni vešli, s tím problém samozřejmě nebyl. Ale i když průvodkyně nejspíš věděla, že aspoň čtyři lidi v její skupině z francouzštiny neznají vůbec nic, nějak to neřešila. Rozhodně toho ve výkladu zmínila spoustu, ale to je asi všechno, co je jisté. Ale přes to bylo výhledů z lodi dost, a plula dostatečně majestátně, takže se vrátila do svého přístavu až tak po necelých třech hodinách. A tam, nepřekvapivě, čekal autobus, do kterého všichni poslušně nastoupili, do kavárny nešel nikdo, takže jsme se vydali zpátky na hotel docela rychle. Ale ne, bazény jsme už otevřené nestihli, takže jsme se rozptylovali jinak, třeba zkoumáním požárního únikového plánu, ano, prostě jsme potřebovali zabít čas do večeře, nic víc v tom nehledejte.
To se pochopitelně povedlo, a my mohli zamířit do jídelny, a dát si, velké překvapení, maso, ale dneska s hranolkami, protože jednou se vyzkoušet musí.
Ale ano, po nějakých drincích jsme už opravdu nepřekvapivě zamířili do moře, kterého se musí užít, jak to jenom jde. A ano, když můžete, tak někomu od moře i zavoláte.
Tohle všechno se protáhlo určitě do desáté, a pak, jako každý den, nezbylo, než si dát ještě nějaké pití u baru, no a jít pomalu, ale přesto jistě, do postelí, protože ty lidi, se kterými jsme se aspoň bavili, už spali, a ten zbytek už byl v popíjení drinků až moc jinde.
Pondělní ráno přišlo opět s modrou oblohou, vrabci, vránami, a všemi ptáky ve větvích, no prostě, bylo nádherné. My ho využili k obvyklé snídani. Ale protože nás pobyt v areálu hotelu už tak úplně nebavil, chtěli jsme se projít po pláži. Jenže to by to nebyla komerční oblast plná hotelů a apartmánů, kdyby v tom nebyl nějaký háček. Ten, bohužel existoval. Na jednu stranu se nám postavila do cesty zábrana celkem rychle, ale ani na tu druhou to zas taková výhra nakonec nebyla. Ale nějaký čas to přeci jen zabralo. A ten zbytek do jedenácti jsme zvládli díky kartám. No, a před jedenáctou jsme se vydali na masáž. Ano, celkem výstřelek, ale když už tu ta možnost byla, proč jí nevyužít? Nemusíte se bát, v rozhovor rozptylující masérku se ta hodina na masáži nezvrhla, to člověku, který nastoupil na tohle místo před pár dny, prostě neuděláte. A Anežku to nejspíš ani nenapadlo. Ale rozhodně se ten čas vyplatil, a masérky rozhodně byly na svém místě.
Tu hodinu a něco do oběda jsme jen tak vykládali, a bavili se s kýmkoliv, koho jsme jenom našli.
Něco podobného pokračovalo i po obědě a nějakém tom poslouchání všeho možného, ale dělo se to u moře, a pak u bazénů, na hraní karet jsme nikoho jaksi nepřemluvili. Ale bylo to docela fajn odpoledne, to zase ano.
A pak samozřejmě následovala večeře. Ale tentokrát to nebyla klasika se švédským stolem, na tu poslední jsme šli na něco trochu víc řeckého. Říkat té zahrádce taverna je sice dost divné, ale dejme tomu, byl to oficiální název. Chody sice nebyly velké, ale za to jich bylo dost – špízy, nějaké saláty, a předkrmy se rovněž našly, včetně ryb, a nakonec toho bylo opravdu hodně, ale takové věci se nenechávají. A ne, tenhle nápad jsme poslední večer před odletem nedostali sami.
Protože to docela trvalo, k moři jsme se dostali až v devět. Opět jsme si ho museli užít, ale víc než hodinu jsme tam stejně nevydrželi.
A potom to už byla jen otázka pár telefonátů, poslouchání večerního čehosi, co zrovna v hotelu ticho opravdu nebylo, a spánku.
A tak přišlo nenápadně, ale zcela nevyhnutelně, úterý. Ráno ani tentokrát, až na dřívější vstávání, moc jiné nebylo, kufr jsme zvládli sbalit už včera, a ty detaily jako pyžama zabraly opravdu jen chviličku, takže odchodu na snídani nic nebránilo. Dobře, jedna hotelová kočka potřebovala ještě nutně pohladit, a hotelové psy jsme také viděli, ale to bylo opravdu všechno. Před ní jsme ještě odevzdali karty od pokoje, a pak, když jsme byli nasyceni, jsme už jenom čekali na autobus, který skutečně v půl deváté dorazil, a my do něj, samozřejmě, nastoupili.
A ten se vydal do Atén, kam nakonec samozřejmě dorazil, a na letiště se také dostal.
Na letišti tentokrát o asistenci už věděli, takže jsme všechna stanoviště prošli opravdu rychle a bez komplikací. Ano, letiště bylo dost velké na to, abyste stihli asistentovi ještě cestou povyprávět o českých hradech a zámcích, takže ne, nuda opravdu nebyla. Jen čekání na zbytek skupiny ano, ti všechny fronty rozhodně nepředběhli, ale nakonec se také dostali tam, kam měli, a včas.
Do letadla jsme tedy nastoupili sice se zpožděním, ale to se ještě mělo ukázat jako vlastně pro nás dobré. Na zpátečním letu už nebylo nic nového (až tak možná pořád na ten koncept, že za dvě hodiny jste o tisíce kilometrů jinde), ale protože jsme mohli, došlo i na nějaké sladkosti v letadle, a na kafe.
Přistání v Praze proběhlo poklidně, a zrovna v ten správný čas, že měl čas Martin, takže po najití kufru jsme se ještě vydali do hospody, protože oběd jsme přeci jen chtěli, a vidět ho také.
No, a pak už stačilo jen jet metrem, nastoupit do autobusu, a definitivně vystoupit zpátky v Turnově.
Opravdu zajímavá zkušenost, a je pravda, že jinak bychom dovolenou letos asi neměli, tak asi uvidíme, co se ještě v tomhle létě stane, a co přinesou ta další.
