A byla radost, smích, naděje, a k tomu krása, zážitky, nečekaná odhalení, a spousta dalších věcí. A jistě, tohle všechno nebylo nikde jinde než na táboře ve Veverské Bítýšce.
Všechno to začalo desátého července, kdy jsem se probudil, celkem netradičně, už v Brně u kamarádky (nebojte, věděl jsem o tom, jak jsem se tam dostal). Proto jsem mohl vstávat celkem poklidně v osm, ještě se nasnídat, no, a pak se vydat tramvajemi na přístaviště. Až na výluky na cestě nic moc objevného opravdu nebylo. Tam jsem se hned na parkoviště u supermarketu nevydal, proč taky, když další tramvají přijížděla Verča, která se tam musela dostat úplně stejně? Informace byly přesné, takže čekání rozhodně dlouho netrvalo, a za chviličku jsme se už vydali na krátkou cestu. Popis nebyl úplně stoprocentní (jednoznačnost takových 9 z deseti), takže někoho jsme se doptat museli, ale to bylo tak všechno, čím se to zkomplikovalo.
A tam jsme už jen čekali, až dorazí Denča s Béďou. A ano, ti dorazili. Ne, nečekal bych, že Béďa dorazí v Tesle, ale stalo se, a je fakt, že nakonec se to stát asi muselo. Ale jistě, sedí se v ní stejně dobře jako v jakémkoliv jiném autě, takže jako pasažér sice asi poznáte, že se jedná o elektromobil, ale není to nic tak zásadního, pro řidiče to bude rozhodně větší rozdíl.
Nepřekvapivě, cesta byla poklidná, a problémy nenastaly ani na cestě k tábořišti (naštvaný chatař, uvíznutí v díře, atd.), takže ani netrvalo tak dlouho, a my do něho úspěšně dorazili.
Překvapivě, nedorazili jsme poslední, ani co se vedoucích týče, přijížděli tak nějak průběžně. Samozřejmě, k žádným zásadním změnám na tábořišti za ty dva roky nedošlo. Ale úplně beze změny nebylo, to by zase byla nuda. Změna to nebyla sice nějak revoluční, ale, překvapivě, pomohla, většina prken před jídelnou zmizela, a zůstal jen relativně úzký pás před vchodem do této tak důležité budovy. Což bylo dobře, protože jste se o ně sice pořád zabít mohli, ale už ta šance nebyla tak vysoká, protože schod směrem k umývárkám zmizel.
Po příjezdu pochopitelně nastalo vítání se všemi, kteří tam už byli. Ale to moc času nezabralo, takže i na přesun batohu do sedmičky došlo. Ne, Béďa v chatě ještě nebyl, takže měl smůlu, a jednu z postelí si pak už prostě vybrat nemohl. Ale nevypadalo to, že mu to bude vadit.
Ano, když už jsem s rozhodováním za druhé začal, byl už jen maličký krůček k tomu, abych prostě do nějaké skříně vybalil i své věci. Ne, celá na to naštěstí nepadla, dvě poličky stačily, takže ani tohle rozhodnutí nějaké komplikace nepřineslo.
Pak, jakmile se to všechno povedlo, nezbylo, než se seznámit s novými i starými tvářemi. Ano, těch nových zas nebylo tolik, ale byly poměrně důležité, třeba zdravuška. Jenže ani tím nejspíš nezabijete celé odpoledne, takže po nějakém tom obědě přišlo na řadu procvičování rozmanitých dovedností z prostorové orientace. Ne, my instruktoři jsme se tam v zásadě moc nepletli, to až ke konci na pár her, které se odehrávaly na hřišti, třeba hra na babu, akorát, že bab přibývalo, místo toho, aby se tato funkce předávala, takže ano, výsledek byl dopředu jasný.
Následovaly nějaké ty přípravy – povlékání postelí v chatkách, trocha toho zdobení, a podobné legrace, které nás poměrně v klidu přivedly k večeři. Ne, v jídelně skoro nikdo nevečeřel, protože lidí bylo dost málo na to, abychom se všichni vešli ven, a když si to můžete užít venku, rozhodně to uděláte, jídelny si užijete pak až dost.
Tajný táborák sice po večeři nebyl, ale za to se pokračovalo ve zdobení, procházely se nutné papíry a nejspíš i bezpečnostní pravidla, ale všechno bylo opravdu poklidné. A nakonec se všichni vydali do chatek a usnuli.
Páteční ráno přišlo se spoustou slunce, vzpomínek, a nečekaného klidu. Ano, nikdo ještě nebudil, v zásadě ani nic nechtěl, takže to, že se všichni kolem deváté sešli na snídani, se prostě jen tak stalo. Pochopitelně, snídaně probíhala podobně rozvážně a v klidu. Bylo tam leccos – palačinky, nejrůznější pečivo, sýry, no prostě, to tak často na táboře nepotkáte.
Ani dopoledne se neneslo v nějak jiném duchu. Lidé zdobili jak o život, protože nic dalšího už dělat skoro nešlo. No dobře, ještě se psalo pár papírů na hry a několik nových kolíčků na neklidy, ale i to se samozřejmě zvládlo.
Po obědě, který celkem nepřekvapivě zmizel velmi podobně jako všechny před ním, vzniklo pár nápadů na to, že bychom šli do Bítýšky, jenže se moc s úspěchem nesetkaly, zdobení všeho možného bylo prý mnohem lepší. Jistě, za tu dobu se stihlo probrat asi tak úplně všechno, protože co jiného chcete v takovém klidu dělat?
Dobře, nakonec rozptýlení přijelo. A to v podobě pár dalších vedoucích, ale hlavně dodávky plné trojkolek. A jistě, když vám přivezou takovou věc, nemůžete ji jen tak vyložit a někam schovat, to ani omylem, musíte je pořádně všechny vyzkoušet, jestli zvládnou terén na tábořišti.
Do testu se zapojili úplně všichni, včetně instruktorů. Ne, ti si tu s elektrickým pohonem řídit radši netroufli, ale ty další dvě? To si pište, že ano, louka je velká dost, a zas tak rychle vozítka na trávě rozjet opravdu nešla.
Zkoušky pochopitelně dopadly úspěšně, a všichni si to pořádně užili. Jenomže už bylo relativně pozdě, takže stroje byly uloženy pod střechu (některé se vlezly snad do dílny), a pokračovalo se v řešení úplně všeho. To vesele pokračovalo, a to až do doby, kdy se všichni tak nějak usnesli, že se na sobotu vyspat přeci jen musí, a vydali se do postelí.
A tak přišla sobota, ten velký den, kdy všechno mělo teprve pořádně vypuknout. Ale ráno to tak rozhodně nevypadalo. Opět jsme se vykutáleli z postelí tak akorát na devátou a na geniální snídani (ano, tohle mělo už brzo skončit). Po ní se, celkem překvapivě, našlo ještě dost míst v tábořišti, které nezdobila žádná mimoňská výzdoba (třeba strom u jídelny), což se pochopitelně muselo změnit, než se do tábořiště začnou vkrádat účastníci.
Překvapivě, i když se výzdoba vymýšlela pořád dál a dál, všechno se to stihlo, i naobědvat jsme se dokázali ještě bez dětí, i když to muselo být o něco dřív než včera, protože kolem jedné už se pomalounku začali objevovat. A samozřejmě, bez kostýmů a hudby (ono fakt existuje tolik mimoňských cover verzí na třeba tak dobře známou melodii z hvězdných válek?) to nešlo. Naštěstí, kostýmy nebyly letos nějak extrémně složité, montérky a něco žlutého bohatě stačilo, a ještě vás za to pochválili. Žlutá bohužel měla pár vedlejších efektů, třeba ten, že na vás nalétávaly spousty jakýchsi mušek, ale ne, s tím se opravdu moc dělat nedalo, akorát to přežít. Jistě, byla tu vždycky možnost ignorovat kostým, ale to se prostě nedělá. Ale za to se rozhodně nezavrhuje možnost inovovat to, co se vlastně bude v den příjezdu účastníků dít. Takže ne, letos jste neměli jen co možná nejrychleji předat dítě a zmizet. Jistě, i tohle se stihnout muselo, včetně všeho papírování u hlavní vedoucí a zdravušky, a vybalit věci v chatce většina rodičů svým ratolestem také chtěla, i když pak většina dotčených ratolestí netušila, kde co je, a odhalovalo se to skoro od nuly, jenže tím to nekončilo, letos si to rodiče prý měli užít poněkud víc. Ovšem aby se rodiče dozvěděli, co se po nich vlastně chce, muselo se tomu trošku napomoct. Tato pomoc spočívala ve vytvoření stanovišť, kde se mohli potkávat, dát si čaj, vyzkoušet si spolu se svými ratolestmi poznávání mincí a bankovek, a rozhodně bylo i místo, kde se mohli společně vyfotit.
Ne, poznávat mince rozhodně všichni nepřišli, takže jsme s Denisou měli docela klid, ale ano, pár se jich rozhodně na stanovišti objevilo, a mnohdy bylo poučnější skoro pro rodiče. Jak se ale dá čekat, nemohli tam být tak dlouho, jak si přáli. Tak se tedy nakonec stalo, že jsme se ze skladu, kam jsme se museli přesunout kvůli dešti, přemístili do jídelny, dobře, prý do jakési konferenční místnosti Gruovy továrny. Ve výsledku se tam nedělo nic až tak převratného. Začalo to nějakými představovacími otázkami na účastníky, a ani rodiče nebyli ušetřeni. Aby to nebyla až taková nuda, nebo tak něco, občas se ta zvídavá atmosféra proložila refrénem táborové hymny. Ale pochopitelně, stále noví pracovníci a šéfové oddělení se v místnosti neobjevovali, takže nakonec už mluvil úplně každý, kuchařky nevyjímaje, i když ty se nepatrně schovávaly, ale moc jim to nepomohlo, tuhle strategii už známe moc dobře na to, aby k něčemu byla. Pochopitelně, rodiče jsme si tam na celý týden nechat nechtěli (vsadím se, že někteří účastníci by to moc neocenili). Bylo tedy třeba to nějak zařídit. Ve výsledku to nebylo až tak složité – podle hlavního šéfa prostě neměl peníze, aby si tak kvalifikovanou pracovní sílu mohl dovolit platit (prý mu skrouhli dotace z ministerstva banánů, ať už je to cokoliv), tudíž rodiče museli hezky pěkně tovární komplex opustit. Nebylo ani tak složité je o této nutnosti přesvědčit, nejspíš s ní stejně asi počítali.
Pak, když už byli všichni pryč, což bylo tak po páté, se chvíli nedělo nic moc, všichni si povídali, a prostě čekali na večeři, někteří procházeli tábořiště, no, však už to znáte. Ovšem, večeře se nakonec dočkali. A to, že se z konferenční místnosti stala jídelna, to jim bylo asi tak nějak jedno (tohle se někdy fakt v těch korporátech děje).
Samozřejmě, netrvalo to ani moc dlouho, a z večeře už nic moc nezbylo, jestli vůbec něco. Bylo tedy celkem brzo třeba vymyslet, co s večerem. No, a když už účastníci uměli refrén táborovky, prý by nebylo vůbec špatné, kdyby se ji naučili celou.
Tak se tedy všichni opět sešli v jídelně a začali s tím. Ne, tak složitá práce to nebyla, a když to prostřídáte Třemi kříži (jistě, ty nemohly chybět), Kozlem, Mori turi te salutant, a dalšími klasikami, nakonec zjistíte, že vám večer jaksi utekl, a že už by nebylo vůbec špatné poslat všechny účastníky spát. A to se pochopitelně také stalo. A tak opět vznikl před jídelnou už tak dobře známý večerní kruh, na většinu věcí jako služba se nějak zapomnělo, ale na shrnutí dne naštěstí ne, a pak už se první večerka tábora vydala tam, kam ty všechny před ní. Ano, i před tím jsme uvažovali, že bychom nějakou provedli, ale to se z jakýchsi důvodů nestalo.
A po ní přišel klid a mír. No, jistě, že nepřišel, v takovém vesmíru se nenacházíme teď, a padouchova továrna se tam ze zjevných logistických důvodů (něco o tom, že ještě bohužel procházet do alternativních realit neumíme) nenacházela úplně stejně. A tak tedy bylo potřeba zařídit, aby všichni byli tam, kde mají, což mimo jiné znamenalo, že v chatkách 1, 3, 5, 8 a 9 rozhodně budou nějaké děti. A když to budou ty správné, bude to vůbec ideální. A světe div se, ono se to dokonce i stalo. Jistě, ne hned, pár nováčkům se muselo pomoct, ale s tím se zrovna na takovém typu akcí, jakou je tábor, rozhodně počítá. Samozřejmě, to, že se dostali do chaty, ještě neznamenalo, že jsme je nechali na pokoji. Zoubkovým vílám se uniknout nedalo. Jistě, pokusy byly, jenže tím to asi tak končilo.
Ale nakonec už byla řečena poslední pohádka, popřáno naposledy přání dobré noci, a všichni vedoucí se vydali na pro účastníky tak tajuplnou, ale vlastně strašně banální poradu v jídelně.
A ne, samozřejmě že ne, její obsah se ani tento rok nějakým nepochopitelným způsobem nezměnil. Pravda, papírování na první poradu nebylo vůbec moc, většina se ho stihla už v průběhu minulých dní, což bylo jedině dobře. Proto jsme se tedy mohli vcelku poklidně pustit do probírání programu, který nás všechny čekal v neděli. A překvapivě, ani to netrvalo nějak extrémně dlouho, takže ani neuplynulo tolik času, dobře, možná kousek po půlnoci bylo, ale to zas tak nevadilo, a my se už mohli vydat do postelí, což jsme samozřejmě velice rádi udělali.
Neděle přišla poměrně nevinně, jak to vlastně dělává docela ráda. Slunce vyšlo, a pomalu osvítilo tábořiště, kde se všichni začali probouzet. Nakonec přišla půl osmá, a kolem chatek se začali promenádovat Pavlína s Šimonem. Ne, čirou náhodou to nebylo proto, že by se jim třeba nechtělo spát, to zase ne, měli velmi důležitou misi, vzbudit celý tábor. A to se jim, sice za značného přispění něčího iPhonu, ale podařilo.
Jistě, pak přišel chaos a zmatek, a nic menšího, protože jsme začali hledat oblečení, vysvětlovat všem, že opravdu na té posteli zůstat nemůžou, i kdyby třeba jako že chtěli, a tak. No, a aby se ten chaos završil, bylo třeba všechny dostat ke korýtkům, protože zubní víly by byly jinak velice nespokojené. To sice znamenalo, že na cestě k umývárkám byl absolutní chaos a branka byla opravdu často úzkým hrdlem, ale jinudy tam chodit opravdu nechcete, ne, že by to nějak zvlášť vůbec šlo, ten plůtek sice asi přelézt můžete, ale proč byste to jako dělali? Hádám, že ani nás jako děti by to nenapadlo, i když, kdo ví…
Pochopitelně, tím, že se všichni úspěšně dostali zpátky a uložili kartáčky tak, aby je večer zas našli (ve většině případů), ranní rituál ani zdaleka nekončil. Když už byli všichni připraveni existovat venku, přišel samozřejmě čas na ranní rozcvičku na hřišti. Ani při té se sice neobjevilo nic moc nečekaného, ale co byste vlastně chtěli? Chcete protáhnout tělo, a kdybyste přidali až moc nových cviků (ne, že by mě vůbec napadaly), spíš byste zabili čas a nestihli vlastně skoro nic, a to ještě předpokládáte, že všichni přijdou včas, což se samozřejmě nikdy nestane. Ale ano, motivaci všechno to odcvičit, tu zase máte docela v klidu, protože po rozcvičce samozřejmě následovala zasloužená snídaně, a ano, na tu ve čtvrt na devět už všichni v jídelně pochopitelně byli. Ne, už to nebyla snídaně téměř hodna lecjakého hotelu, jenže v tolika lidech, kteří ani netuší, co za výběr na stole je, vám jedna volba jídla stačí, a víc jich ani nechcete, a to ani pro sebe.
Jak se to ale stává, snídaně moc dlouho nevydržela. Jistě, neznamenalo to, že všichni ihned zmizeli, protože na některé ještě čekalo pár léků, které si prostě vzít museli, jenže moc dlouho to naštěstí nezabralo, takže kolem deváté se už všichni sešli na nástupu.
Pochopitelně, po jakékoliv aspoň trochu rozumně moderní továrně si nemůžete pobíhat jen tak (nějaké nesmysly kolem bezpečnosti, kontroly přístupu, a tak vůbec), takže byly všem účastníkům rozdány tovární karty. Jistě, v reálném světě už by vám byly celkem k ničemu, ale tady stačily bohatě. Stihlo se i představení odpoledních neklidů, i když ne, nějaké změny oproti minulým rokům nebyly, tedy ano, jednu smutnou bychom tady měli, nikdo nevedl neklid s nahrávkami, ale jak se stalo zrovna tohle, to je dlouhý smutný příběh, a proč se ho neujal nikdo jiný, to zas skončíte s vyprávěním o tom, že chybí technika, hlavně rozbočky a použitelná sluchátka. Jenže pak se vynořilo stvoření, které asi nikdo moc nečekal, nemocný Mimoň. A prý, jestli mu nepomůžeme. Jistě, nadšení z pomoci nemocnému, který měl, čert ví, co, nebylo sice univerzální, ale nakonec se ke spolupráci rozhodli relativně i bez donucování. A jak, že se léčí Mimoň? Jistě, léčivým nápojem, protože hodit ho do špitálu by bylo až moc jednoduché (ne, že by z toho taky nešla udělat dopolední hra). Ovšem sehnání přísad nebylo vůbec snadné (jistě mohlo by, ale, no, však víte). Proto se nejprve všichni sešli na louce, kde započal štafetový běh. Nic moc nového na něm nebylo – běžec nejdřív běžel za zvonečkem, a pak se vracel ke své družině, čemuž velmi napomáhal někdo, kdo do nekonečna opakoval smluvené heslo (buď něco úplně náhodného, nebo třeba i banán).
Jakmile se tohle stihlo, bylo už na čase se, pořád ve spacích družinkách, vydat po stanovištích (tuhle větu ještě uslyšíte opravdu hodněkrát). Ta naše se nejprve vydala ke korýtkům, a ne, s opomenutím ranních povinností to naštěstí nesouviselo. Bylo potřeba sehnat první přísadu do lektvaru (ano, před tím to byl léčivý nápoj, ale to máte asi jedno). Jenže když si ji nevyberete a nepoznáte, tak ji, aspoň na tomhle stanovišti, opravdu nedostanete. Takže nezbylo, než všechny pořádně ochutnat. A že bylo co – jakousi slanou vodu, pak i úplně obyčejnou, banánový prášek (asi to fakt existuje), a tak. Nakonec bylo ovšem hotovo, a my se mohli i s trochou té vody vydat dál, tentokrát před chatku číslo šest, kde se ukázalo, že při práci v továrně se musí pracovníci i zabavit, a jak jinak, než vtipem o Mimoních? Ale protože zrovna ty nikdo moc neznal, museli jsme se jich pár naučit. Kvalita vtipů byla různá, u některých mám až podezření na autorství od nějaké AI, ale kdo ví. I z tohoto stanoviště jsme si přísadu samozřejmě odnesli, tedy až potom, co jsme vybraný vtip opakovali tolikrát, že aspoň po dobu táborové hry ho nikdo rozhodně nezapomněl.
Jenže času bylo ještě dost, a přísady do lektvaru rozhodně pohromadě zatím nebyly, takže nezbylo, než se vydat dál, a to ke skladu. A tam bylo něco, co ve většině továren nenajdete, okno osudu. Ano, oken měl sklad víc než dost, ale obsazené bylo jenom jedno, takže bylo úplně jasné, které je to správné. Pochopitelně, zadarmo jste se o svém osudu nedozvěděli zhola nic, ale nějaká ta písnička nebo něco podobného to celkem rychle zpravila, tedy, když jste nedělali vylomeniny. No, a odměnou za tu snahu vám sice tentokrát přísada do lektvaru nebyla, ale zato jste zjistili, do které hrací družinky budete patřit (dobře, takhle přímo to ještě nikdo nikomu neřekl, ale tak složité na uhodnutí to být nemohlo, aspoň ne pro staré harcovníky).
Samozřejmě, pohledem do okna osudu dopoledne v žádném případě ještě nekončilo. Místo toho jsme se vydali před jídelnu, kde byly prozkoumány nejrůznější hudební nástroje, třeba tambu, kalimba, a podobné.
Jenže ani to nestačilo, aby byly přísady do léčivého nápoje všechny. Z jakýchsi důvodů, ve kterých se rozhodně nebudeme vrtat, bylo nutné jít ještě do jídelny, kde byl zkoumán nejrůznější sliz (ne naposledy). A až poté byly přísady kompletní a všichni se mohli vydat na nástup, kde se Mimoň po požití léčivého nápoje a poslechu vtipů zázračně uzdravil (kéž by to v reálu bylo vždycky takhle jednoduché). Také se konečně začal řešit problém věcí, které, pochopitelně úplně deterministicky, dostali účastníci z okna. Jistě, byly to nezbytné propriety k tomu, aby vůbec mohly vzniknout herní družiny. Ale ne, letos jste si jméno vybrat nemohli – ta už byla určena dávno, dávno, před příjezdem dětí. Je pravda, že na Padouchy z laboratoře, Banánové bafouny, Mimoně ze šroubkárny a Chechtající se katastrofy by nikdo nejspíš ani nepomyslel.
Potom už ale konečně přišel čas zajít ke korýtkům, umýt se, no, a zaplnit jídelnu a naobědvat se. To se pochopitelně stalo celkem ochotně a hned, protože to se u obědů prostě stává. Jistě, fronta byl chvílemi velmi nejasný pojem, ale nějak se to zvládlo, takže se všichni najedli docela rychle a zas až tak dlouho to netrvalo.
Je pravda, že nějaké ty rozdávané léky to nepatrně zdržely, ale zas ne až tak dlouho, takže se mohli všichni na chvíli vydat do chatek a prostě jen tak být. To sice mohli i od dvou, kdy začaly neklidy, jenže to se většinou nestává, to se spíš někam vydáte – na výtvarno, společenské hry, zdravovědu, lodičky, nebo na goalball, ale i pár takových, kteří si chtěli jen odpočinout (a nebyli to vedoucí) se našlo.
Bohužel pro ně, o půl čtvrté se podávala odpolední svačina (ta dopolední se stihla někdy ráno kolem deseti). Ale samozřejmě, že se nepodávala jen tak z rozmaru, to by moc smysl nedávalo. Proto se všichni opět sešli na nástupu, kde se dozvěděli, že ani letos se to bez návštěv neobejde, tenhle den to byla Anička Bínová. Ale ne, to nebylo ani náhodou všechno. Další informací bylo zjištění, že pokřiky ještě leckdo nemá, což je problém, no, a když nemusíte vymýšlet název, určitě ještě do večeře stihnete erb a taneček. Jistě, na erbu bylo všechno možné – nějaké lístky, papír, no, prostě každá věc, která tam myslitelně šla dát, aby to nevypadalo úplně extra divně. A jistě, i Bafounům se to nakonec povedlo, i když hledání věcí na erb nějaký čas samozřejmě zabralo, všechny hezky pohromadě zcela úmyslně nebyly, hlavně přírodniny byly všude možně po tábořišti.
A za práci samozřejmě musí následovat odměna. Tou byla v tomto případě pochopitelně večeře. Ale ať už to tak bral aspoň někdo nebo ne, rozhodně pěkně rychle zmizela. Jistě, že všichni tak rychle zmizet nemohli, bez léků to někdy prostě nejde, ale to moc dlouho naštěstí netrvalo.
Pochopitelně, že po večeři se všichni spát nevydali. Chvíli to sice trvalo, ovšem nakonec se každý táborník dostal k ohništi. A tam se nedělo nic menšího, než táborový oheň. Začal poměrně nevinně pár opakováními táborové hymny a povídáním o tom, co se ten den dělo, co se líbilo a co ne (škoda, že se další dny na tohle čas nenašel), ale jak se asi dalo čekat, nakonec se to zvrhlo ve zpívací maraton věcí typu Včelín, Sarajevo, ale došlo i na tak oblíbenou Krabičku cigaret (dobře, docela mě překvapila), Když mě brali za vojáka, a takové celkem oblíbené hity.
Nakonec bylo už ale až příliš pozdě, takže byli všichni tak nějak umístěni do večerního kruhu. Ano, tentokrát se konečně prošly i služby (povinnosti a tak), hlídky, a podobné, takže pak už rozhodně nic nechybělo k tomu, aby bylo možné znovu zazpívat večerku, no, a prý jít spát.
Pochopitelně, večerkou zmatky teprve začínají, jenže s tím musíte tak trochu počítat. Lidí sice na táboře nebylo tolik jako v jiných letech, ale stejně se ty fronty tvořit budou, lidi se v brance u umývárek přizabíjet budou rovněž, a že se ani náhodou neztratí při cestě ze záchodů? No, tak na to zapomeňte.
Ale nakonec byl každý tam, kde být měl, včetně instruktorů a vedoucích v jídelně.
Samozřejmě, to bylo tak akorát použito k další poradě, prý, že musíme vědět, co se bude v pondělí dít. Ale je pravda, že porady být musí, a zrovna tahle nebyla nějak zlá, takže jsme zanedlouho už i my mohli do postelí.
Pondělní ráno přišlo, no, tak, jak taková rána přicházejí, nenápadně, a tak nějak samo. A jistě, většina táborníků se probudila zrovna tak. Jen někteří, třeba celá pětka, musela vstát dřív, protože přišel čas na náš geniálně prostý budíček.
Ano, překvapivě zabral, takže za malou chviličku se už po táboře pobíhalo s kartáčky. A naše skupinka se vydala do jídelny namazat pár chlebů, protože i to se při službách tak nějak dělává.
Jenže i rozcvička je něco, čemu se nevyhnete, takže se stalo i tohle. Ano, i proto, aby si všichni protáhli svá těla, ale stejně si myslím, že spousta lidí ji brala jen jako nutné zlo před snídaní.
A podle toho to na ní také vypadalo, aneb, zmizela opravdu, ale opravdu rychle. Ano, léky a podobné legrace pár lidí zdržely, ale už zanedlouho se všichni potkali na dopoledním nástupu.
Začal poměrně nevinně – zazpívala se táborovka, procvičily se pokřiky, ukázalo se, že táborové prase a čisťouš stále chodí kolem a velmi rádi se zastaví v některé chatě, no, a pak se (bohužel jen ze záznamu a ještě absolutně divným hlasem) vynořil velký zloduch továrník, aby všem oznámil, že jako je vážně super, když má tolik nových pracovníků, jenže to samo o sobě je docela k ničemu. Potřebujete, aby pracovníci měli určité znalosti, jinak se vám budou po továrně tak akorát při nejlepším motat, pochopitelně tam, kde se to hodí ze všeho nejmíň. A tak byl čas vydat se na poznávací dopoledne, které tenhle neutěšený stav mělo rozhodně změnit k lepšímu.
Naše skupina začala na verandě před štábem zdravovědou. Jistě, za čtvrt hodinu nestihnete ani náhodou probrat všechno podstatné, ale stihnete toho dost, včetně popisu masáže srdce. A když máte štěstí, které letos náhodou zavítalo i k nám, někde splašíte i pannu, na které si to všichni vyzkouší (a tak nejspíš začala její až překvapivě velká obliba při neklidech).
Jistě, většinou ve fabrice nikoho zachraňovat nemusíte, ale makat se musí skoro vždycky. To jsme mohli zjistit u pískoviště, kde už čekal Fenz s lopatou, kolečkem, a spoustou věcí, které k práci většinou potřebujete (šrouby, nějaké kovové tyče, kohouty, dřevěná prkna, a tak). Zatímco půlka skupiny házela písek do kolečka, druhá pěkně přebírala. Jistě, než můžete dát věc kam patří, musíte ji poznat, a nějaké zrady tam byly, ale všechno se zvládlo, zas tak složitě to třídit nikdo nechtěl, to poznávání bylo mnohdy horší než vymyslet, kam s tou věcí. Samozřejmě, druhá polovina se třídění rovněž dočkala, protože proč bychom je nevyměnili?
Ale aby si naši tovární nováčci také užili takové to rozhodně důležité povídání o věcech, které by se mohly, ale nejspíš se za dobu pracovního vztahu nestanou, bylo třeba se přesunout k ohništi, kde se dozvěděli hromadu pravidel, a pár ne úplně milých odhalení (která možná ani nezaspali). Třeba toho, že pracanti rozhodně nemají kvalifikaci na jakoukoliv zajímavou práci, ale nevypadalo to, že by jim to nějak vadilo (nikdo to ani nekomentoval). Mnohem víc času ovšem zabrala protipožární opatření (ani nad tímhle důrazem se nikdo nepozastavil). Proto skupinka obdržela prý naprosto dokonalý, jedinečný, a tak vůbec, vodní hasící přístroj. Reálně dokonce dostala věc, se kterou se voda stříkat dala, akorát to byla jen celkem klasická lahev, ve které normálně bývají nejrůznější čistící prostředky, které potřebujete někam nastříkat. Ale i to stačilo, aby se majitel těšil dostatečné vážnosti, aspoň tedy pár hodin, další den si na tyhle hasičáky už nikdo snad ani nevzpomněl. Pravda, pokud by se něco stalo, nemůžete se rozběhnout náhodně a hasiče ideálně ani nezavolat, takže i o téhle nemilé eventualitě jsme se dozvěděli skoro všechno. Ano, většina postřehů reálně užitečná byla, jen na táboře bych ji jako dítě asi nečekal.
Ale aby to asi nebylo tak úplně nápadné, nebylo to ani náhodou poslední stanoviště. Tím sice nebylo ani balení balíků v jídelně, ale i tam jsme zamířili. Ano, může se zdát, že na balení balíků vůbec nic není, jenže tak jednoduché to většinou nebývá – musíte vybrat správnou krabici, u něčeho vám výplň je tak nějak jedno, u jiných věcí ji zase docela řešíte, a tak podobně. Ano, a pak ho ještě musíte olepit izolepou, na to nesmíte zapomenout.
Když jsme už o balení balíků věděli úplně všechno, byl tak akorát čas na poslední stanoviště, pásovou výrobu. Ne, nic moc sofistikovaného si zase nepředstavujte. Ano, pás tam byl, výroba čehokoliv, to už je trochu spornější, i když ano, něco takového by se nejspíš našlo.
No, a tím byla všechna stanoviště konečně obejita. Jistě, asi tak akorát, aby byl už ten správný čas na oběd, protože i to se ve fabrice dělá.
Netrval pochopitelně o moc déle než jindy, protože dobré obědy prostě na talíři nenecháte. Ano, fronty a přidávání si to nepatrně zdržely, ale to bylo asi tak všechno.
Po obědě byl samozřejmě docela klid. Někdo si hrál, třeba s hračkou robota (ta byla letos docela oblíbená), nebo jen tak prostě existoval. Po nějaké chvíli se ovšem většina stejně rozešla na neklidy. Jistě, čtyřkolky se utajit nepodařilo, na to bylo na táboře až moc slabozrakých účastníků, před kterými tu velkou opravdu schovat nešlo, aspoň ne nijak dobře, takže se o to ani nikdo nesnažil. Proto se za pozorného dozoru dospělých po tábořišti proháněli, jako by jim patřilo.
Samozřejmě, na goalball, nějaké to zpívání, a další klasické kratochvíle se rovněž dostalo. A čas si dělal, co chtěl, takže plynul, až moc.
Nakonec tedy přišel čas odpolední svačiny (ano, ta dopolední se mezi stanovišti taky někde stala, nebojte). Ta zmizela pochopitelně asi rovněž téměř hned, to se svačinám prostě jen tak děje.
Pak, když už bylo po ní, všichni se sešli před jídelnou k nástupu. Začal tak nějak nevinně – zopakovalo se, co všechno skupinky dělaly dopoledne, a také byly patřičně pochváleny. Jenže se to nepatrně zkomplikovalo, protože prý vypukl příšerný požár (reálně samozřejmě nikomu a ničemu žádné nebezpečí nehrozilo). Kdesi na začátek celé té polízanice sehnali nějakou rachejtli, či co, takže efekt to mělo slušný, vyděsit lidi se podařilo naprosto dokonale. Jenže když vám vypukne takový požár, musíte se seskupit do družinek a spořádaně se přemístit na shromaždiště. Přesně to se tedy stalo a všichni se přesunuli na hřiště. Následoval pokus o uhašení táborového požáru dopoledne nabytými hasičáky, což bylo pochopitelně sice úplně k ničemu, ale aspoň jste v letním odpoledni mohli blbnout s vodou, to se taky počítá. Jenže, když se vám nepodaří vyřešit požár, který sice hrozí zlikvidovat celou vaši tak dlouho budovanou továrnu, ale stejně se není čeho bát, musíte nakonec zavolat hasiče. Tak tedy se kdosi odhodlal, aby to zkusil. Jo, jít to takhle jednoduše – bez telefonu a všeho – i v reálu, je to rozhodně fajn, ale stačilo, že tady to fungovalo, a hasiči se co, kdy, a kde, dozvěděli, a pak už nezbylo než symbolicky stříkat vodu, dokud byla, a čekat.
, světe div se, hasiči skutečně dorazili, a to s celou parádou – houkačky, majáčky, a tak vůbec. Jistě, tím pádem neměl požár sebemenší šanci.
Jenže, když už ty hasiče na tábořišti máte, pochopitelně je nenecháte hned zase ujet. Beseda je mnohem lepší plán. A naštěstí, tihle dobrovolní hasiči z Bítýšky na to měli čas, a operační středisko s tím taky bylo v pohodě. Došlo na probírání lecčeho – co dělají, toho, že rozhodně nemůžou pomáhat u všeho (další případ chybějící kvalifikace), jak vypadá jejich den, a tak dál. Ano, po nějaké době došlo i na ukázku hasičského vybavení (obleky, helmy, hadice atd.). Jistě, na prohlídku auta došlo rovněž (jestli se počítalo s tak detailní, těžko říct, ale zavřené a nezamčené dveře ještě nikoho nikdy nezastavili, takže v autě aspoň někdo byl opravdu všude). Je fakt, že asi není moc překvapivé, že se tábor rozdělil, protože jinak by se to rozhodně nestihlo, resp. Asi možná stihlo, ale spousta lidí by neměla co dělat.
Potom, když už všichni o hasičské výstroji věděli, co se dalo, auto poodjelo mimo tábor, ale ještě ne úplně pryč. Prý, že zatím s vodou nejsou na štíru tak moc, takže následovalo stříkání z požární hadice někam, snad jen do trávy.
Ale ano, pak už bylo aspoň půl šesté, takže tímhle celkem nečekaným zpestřením hasiči vyčerpali dnešní plán, a za velkého potlesku a houkání, jak to jen šlo, přeci jen odjeli.
Ano, po tak zajímavém programu byli všichni patřičně hladoví, tudíž večeře zmizela docela rychle. A ne, nikdo se naštěstí nepodivoval, jak to, že po prý tak vážném požáru jsou škody na táborové infrastruktuře nulové (je fakt, že jako dítě bych asi tohle ani nevytahoval, našel bych si něco lepšího).
Potom, co večeře už rozhodně v jídelně nezůstala, nastala klasická otázka, co dál? No, a protože všichni hasili naprosto reprezentativně, a zvládli to na jedničku, čím jiným je odměnit, než diskotékou? K té se velice hodilo hřiště, na které se všichni vydali (no dobře, většina instruktorů spíš pozorovala od jídelny). Všichni si to užili dokonale, jen, kdyby to mohlo být delší, pochopitelně. Jenže to máte prostě smůlu, to se nestává.
A tak se pak z tanečního parketu stalo místo klasické večerky. Byl opět zopakován den, služba předala své povinnosti dál, určila pamatovák na další den, a našlo se i pár odvážlivců na hlídku.
A mnohem víc odvážných, kteří se rozutekli provést večerní hygienu (ne, že by měli moc na vybranou). Sice to pořád vypadalo, že se to nemůže, a nemůže podařit, jenže se to povedlo.
- A pochopitelně jen proto, aby se vedoucí s instruktory (dobře, kandidáti na instruktora se mohli vynořit taky) sejít na další poradu. Ano, bylo potřeba projít program dalšího dne, rozebrat dnešek, a vůbec chvíli jen tak být v jídelně (ano, i na jídlo došlo). Ovšem ano, po nějaké době se to začalo rozcházet, možná sice ještě s diskusní zastávkou za táborem, ale ta dlouho určitě nevydržela, postele jsou přeci jen taky fajn. Úterý přišlo tak nějak nenápadně, jako vlastně každé. Ptáci se vzbudili, lidé rovněž, a, no, však to znáte. Ano, pro holky z trojky přišlo ráno ne úplně dobrovolně trochu dřív (jistě, měly službu), ale ne, zas až tak moc si s tím nedělaly. Budíček pořád asi nebyl z těch úplně nejlepších, ale už rozhodně stál za to, abyste si ho poslechly – říkat kykyryký na melodii písně Tota Helpa vás asi ne úplně napadne, ale jim se to povedlo. Ovšem, vysloužili si za to tak akorát pohledy lidí, kteří chtěli ideálně dál spát, pak nějaké to vytváření snídaně v jídelně, a na rozcvičku stejně musely, ale hádám, že jim to bylo naprosto jasné. A té snídaně se nakonec přeci jen také dočkali, po nějakých těch patnácti minutách cvičení. Ne, bez pamatováku to nešlo, a bez komplikace s přiděláním dalšího znaku na táborovou průkazku také ne, ale nebyl to až takový žrout času, aby se na tu snídani nedostali všichni včas, takže v takových půl deváté už všichni vesele snídali. Ano, zas tu snídani snědli fakt rychle, jenže to se po probuzení prostě stává. Aspoň o to dřív mohli na nástup (dobře, to nemohli, ten byl stejně až po deváté). Pokřiky, táborovka, a tak vůbec, přivítala dnes i dalšího z náhodně se objevivších hostů, konkrétně Vaška Krychtálka. Jistě, staly se i všechny ty ostatní věci – přivítáte všechny, pochválíte je, jací byli borci, a hlavně všem připomenete, že zase bude nádherně, takže se to bez letního ohozu neobejde. Jenomže, pak se tam vynoří jakási podivná existence s prapodivným hlasem (prý jakýsi mimoňský vědec), a začne vymýšlet fakt divné plány. Prý cosi o ovládnutí lidstva, a tak. A jistě, že to není jen tak. Při výzkumu přišel na velmi novátorské zjištění, prý, že pohádky ovlivňují psychiku lidí dost na to, aby to šlo zneužít k nějaké taškařici. Jenomže problém, o pohádkách ví tak akorát název, a že to je důležité, tam jeho znalosti končí (což sice ne úplně dává smysl – i mimoňská civilizace by, pokud by taková věc existovala, měla něco velmi podobného, jen by se to jmenovalo jinak), ale dejme tomu, na sociologické rozbory rozhodně čas nebyl. Ale za to byl čas k tomu, aby si našel spoustu dobrovolníků, kteří mu zajistí nějaká tvrdá data o pohádkách. Pro naši skupinu to začalo poměrně nevinně před chatkou číslo šest. Slavný šéf někde sehnal pohádky, jenže prý, že v jeho datovém úložišti řádí šotek, který je totálně pomíchal, a správce si s tím samozřejmě nevěděl rady. Inu, čekalo se, že děti si povedou o dost líp. Je pravda, že sice nikdo nezmínil klasiky české národní slovesnosti, ale dobře, Pinokia znali docela dobře, Toma a Jerryho rovněž, takže dali dohromady, kdo byl kočka, a kdo myš, a zvířata v Madagaskaru nakonec také nějak dali dohromady. Pak už přišly jednodušší problémy – Bob a Bobek opravdu s pejskem a kočičkou neměli vůbec nic společného, ve Sněhurce a sedmi trpaslících v domku rozhodně nebylo deset vůbec ničeho, no, a v Krásce a zvířeti se také pár kreativních omylů najít a uvést na pravou míru povedlo. Sice je záhadou, jak chudák Mimoň vlastně věděl, že ho všichni nevodili za nos, ale tohle asi také řešit nebudeme. Pochopitelně, velký šéf všech mimoňů by nebyl sám sebou, kdyby další postup práce nezašifroval a nerozdělil to na útržky, které pak skupiny dostávaly při splnění úkolu, třeba jako tady. No, a kam jinam prý máme jít shánět další informace o pohádkách, než na poštu? Naštěstí to nebyla pošta jen tak ledajaká, ale kouzelná. Ano, nerudná poštovní úřednice za přepážkou je asi konstanta prostě všude, ale normálně asi Arabele, Harrymu Potterovi, a podobným bytostem balíky neposíláte. Samozřejmě, nikdo nebyl už tak hodný, aby vám řekl, kdo má dostat co. Takže nezbylo, než vzít adresu, ještě k tomu v Braillu, někdo ji pak přečetl, a byla dostatečně zvláštní na to, že bylo pak už docela jasné, co že ta či ona osoba má obdržet. To ovšem nebylo všechno, ještě jste museli tu věc zabalit, s pomocí aspoň trochu vidících spolutáborníků vypsat lístek s adresou, a až s tím vším jste mohli k okýnku. Ano, zní to složitě, ale všechno to se povedlo, a my mohli vesele dál. A, protože prý už bylo pohádkových znalostí dost, skončili jsme na překážkové dráze před skladem. Ano, byla docela zákeřná – museli jste se proplazit jakýmsi tunelem, nesměli jste pak shodit spoustu dalších podle umístěných věcí, a tak. Samozřejmě, projití takové dráhy není žádná legrace, takže se muselo hezky po jednom. Ale i to všichni nakonec dokázali bez nějakých velkých komplikací. A pak už zbýval jen nácvik pantomimy na hřišti. Příběh o Mimoních prý vyzní mnohem líp, když na určitá slova budou herci provádět nejrůznější věci – ukazovat dlouhý nos, tleskat, a tak. Jistě, ta klíčová slova si museli zapamatovat, ale nebylo to až tak zlé, tohle dokázali všichni celkem s přehledem. A nebojte se, příběh měl šťastný konec. A pak už nezbylo, než zjistit, co vlastně je v té šifře, kterou postupně dostali. Technicky to šifra ani snad nebyla, pouze rozstříhaná zpráva na části, takže složení zas netrvalo tak dlouho, když už se všichni sešli v jídelně a zjistili, že mají různé útržky, a ne, že by každé skupině dali celé řešení. Nakonec z toho vyplynulo, že se mají dostat do Bítýšky, tam najít divadlo Prkno, a přesvědčit herce, aby jim něco zahráli. A jistě, to bez dokumentace nejde, takže nějaký záznam z toho také nesmí chybět. Ovšem to můžete dělat až po obědě, herci také musí jíst. Takže to zaplácnete tím, že se všichni vrhnou na oběd, což fungovalo docela dobře. A bez neklidů by popravdě také nebylo příliš spokojených lidí, takže došlo na klasické po obědové volno, které se zrovna tenhle den docela hodilo k tomu, abych mohl naučit pár vyvolených (zástupce z každé hrací družinky) s diktafonem. Naštěstí, nebylo to na dlouho, většinu věcí naštěstí rozhodně potřebovat neměli, takže se mohly ignorovat (třeba celé menu). A pak se samozřejmě rozutekli na neklidy i tihle šťastlivci. Ovšem po nich to už přišlo. Aut jsme měli dost, včetně půjčené elektrické dodávky PPL (díky, Tome), takže dostat se do Bítýšky rozhodně nezabralo tolik času, kolik by to mohlo zabrat normálně. Tam však pochopitelně nastal problém s tím, že nikdo neměl nejmenší tušení, kde takové divadlo v Bítýšce vůbec je. Inu nezbylo, než se zeptat lidí. Ano, protože se sešel skoro celý tábor, reálně se ptali tak dva, tři lidi, ale co, dokonalé to být nemohlo, resp. Možná mohlo, ale šli bychom tam hodinu, nebo i víc. Toto dotazování přineslo kýžené výsledky docela rychle, takže zanedlouho už se celkem nápadná skupina lidí sunula k divadlu. Pochopitelně, herci s tím, co se na ně žene, počítali, a přesvědčit je, aby něco zahráli, taky nebyl až takový problém. Ovšem před tím bylo ještě třeba ukázat rekvizity, kterých bylo zrovna k pohádce O Kulišákovi potřeba docela dost. Ovšem, byl jich konečný počet, takže za nějakou dobu přišlo na řadu samotné představení. To se rozhodně povedlo, a všichni si ho užili.
Pak, když už zazvonil pomyslný zvonec a pohádky byl konec, přišel na řadu přesun zpět. Ne, tak jednoduché to také být nemohlo, stejně potřebujete nějaké to občerstvení, (dobře, úplně striktně ne, ale když už máte na dvorku hospodu, využijete toho), takže došlo na nějaké to pití a jedení svačinek. Pak už se někteří ovšem vydali hezky pěšky do tábora, jiní jeli auty, a nakonec se všichni v táboře sešli.
Ukázalo se, že i naši reportéři svůj úkol splnili a na nástupu skoro až obřadně nahrávku předali k dalšímu vyhodnocení. Naštěstí, i kdybyste se snažili sebevíc, porušení GDPR a kdo ví, čeho dalšího, to náhodou nebylo, protože i souhlasy herců byly, takže všichni mohli být spokojeni, včetně těch rýpavých.
Ale po cestě vám jistě vyhládne, takže, i když máte možná ještě v batůžku jablko, stejně se na tu večeři vrhnete a sníte ji úplně stejně rychle, jako by to bylo kterýkoliv jiný den.
A pak už byl akorát tak čas na hry v jídelně. Na jídelnu to byly hry relativně netradiční – dokončování vět, skládání ujetého příběhu po slovech, a takové. Jistě, čas si dělal, co se mu zrovna chtělo, takže utíkal až moc, takže večerka přišla, ani jsme se nenadáli.
Při ní se stalo všechno to, co se stát musí (předání služby a tak), a jistě, další píseň odletěla až tam někam ke hvězdám, nebo tak někam.
Pak přišlo něco, co už nikoho opravdu nemohlo překvapit, další ukládání účastníků do chatek a ideálně do postelí. Dopadla, samozřejmě, uspokojivě.
Jenže to akorát znamenalo, že my ostatní museli na poradu. Ta už tak poklidná bohužel nebyla. Pár věcí se toho dne rozhodně stát nemělo (resp. Klidně mohlo, ale chtělo to říct), někdo to ne úplně vzal, takže jsme byli rádi, když jsme se projití programu na další den zbavili a celkem rádi jsme všichni zmizeli. Ano, diskusní kroužky byly, ale chtěli jsme docela dost jít i spát.
Středeční ráno přišlo s nádherným počasím (jako zatím všechna), a většinou i s dobrou náladou, takže budíček devítky – zatím asi nejsofistikovanější ze všech – nějaké to ukulele a zpěv – zastihl všechny většinou v náladě, ve které se jim i z té postele chtělo. Pochopitelně museli projít všechna ta kolečka s korýtky a záchodem, no, a pak už mohli hezky pěkně na rozcvičku. Ani dneska nebyla nějak speciálně podlá, takže ji všichni zvládli, a pak se už mohli vrhnout do jídelny.
Ano, nezůstali tam dlouho, na to nebyl ani úplně čas, ale ani to moc nechtěli, tudíž nástup nemohl následovat po moc dlouhé době. Ukázalo se, že šéfa výkon zaměstnanců natchnul až tak, že dostali v zásadě volno, a ještě s privilegiem navštívit jeho mazlíčky. Pochopitelně, zapomeňte na kočičky, pejsky a podobné nevinné bytosti, tady jste spíš mohli potkat hady, želvy, a kdo ví, co všechno dalšího. A ne, nezůstalo jen u her, pro tentokrát se plánovalo i něco většího. A to beseda, kde se s těmito tvory měli táborníci hezky pěkně seznámit. Ale aby jich na zvířata nebylo až moc, byla na besedě vždy jen polovina. Ta druhá se přesunula na louku, kde se odehrávalo něco jako pašeráci, akorát s tím, že se nosily želvičky a hrací pole vypadalo trochu jinak – dva obdélníky v sobě, a ti zloduši chytající nebohé hráče byli v prostoru toho většího, takže museli obíhat celý menší, což plus minus sice šlo, ale výsledek byl pochopitelně dopředu jasný, želvičky se nakonec odnést do bezpečí povedlo. Zábavy si u toho všichni užili dost a dost, to je ale zase pravda.
Nakonec ale už tak nějak nenápadně přišel čas oběda, nějakého toho klidu po něm, a neklidů, na které se všichni opět velmi rádi rozmístili.
Po svačině přišlo co jiného, než další nástup. Na něm konečně vědecké kapacity mimoňů představily výsledky svého bádání. Záznam se povedl, takže, proč ho nepustit, a všechny tím překvapit. No, a jejich plán na ovládnutí světa? Inu, prý, že je takhle až moc nebezpečný, a radši ten stroj ovlivňující mysl předělají tak, aby zaháněl zlé myšlenky. Ano, jistě, i něčím takovým by mohli získat vládu nad světem (závislost populací a tak), ale to radši už nikomu neříkali. Ovšem s hrou to nesouviselo. S tou souvisely údajné směrnice z jakéhosi ministerstva (mám takový neblahý dojem, že to bylo jiné ministerstvo než bylo zmiňované v příjezdový den), která ukládala další výcvik, který na naše továrnické dělníky čekal.
Protože asi byla komunikace v továrně až moc transparentní a přeci jen ji vedl docela padouch, vydala se naše skupina nejprve na stanoviště, kde bylo třeba vymyslet si vlastní řeč. Nic moc složitého za tím nebylo, ale stejně se vyzkoušelo všechno možné – počítání stisků ruky, počty tlesknutí, a tak podobně.
Následoval přesun před sklad, kde jsme měli hledat nejrůznější věci v krabicích, to je prý taky důležitá věc, kterou umět prostě musíte, a nesmíte se hlavně bát, co tam najdete.
Jenže rovnováha je rovněž docela důležitým atributem, takže, proč si neprocvičit i tohle, hlavně, když vám k tomu stačí tak málo? Dobře, natáhnout to lano mezi stromy asi chvilku zabralo, ale rozhodně se to vyplatilo. Ale nebojte, všichni to zvládli, bez jištění bychom tam rozhodně nikoho nepustili, takže se stát nic moc nemohlo, leda byste se až moc snažili.
No, a když už jste procvičili skoro všechny smysly, přišel na řadu i sluch. Tak se tedy stalo, že na dalším stanovišti vám nezbývalo nic moc jiného, než prostě a jednoduše chodit za zvukem. Ale ano, i to se někdy hodí.
No, a sice se to možná nehodí úplně vždycky, ale vytváření obrazců z lana se muselo taky natrénovat. Nebylo to sice nic úplně snadného, ale zvládlo se to, aspoň nějak. A nakonec už nezůstala jiná činnost, než si zahrát na hřišti Molekuly, a tím byl padoušský výcvik úspěšně završen.
Na počest toho nezbylo, než si umýt ruce, a po nějaké chvilce utíkat do jídelny na večeři. Ta nějakou dobu vydržela, přeci jen, dost často si někdo chtěl přidat, ovšem nakonec už byli všichni najedeni do sytosti.
A protože na tábor spousta lidí jezdí jen proto, aby viděla své kamarády, byl večer ten správný čas, aby se spolu všichni, co chtějí sešli, jiní zašli do sprchy, a nakonec kolem deváté opět utvořili večerní kruh.
Ano, večerně nepobíhat by rozhodně také nešlo, takže i tohle se samozřejmě stalo.
A naštěstí, porada už byla relativně poklidná – probral se program na čtvrtek, pak i všechno možné, na co nebyl přes den čas, no, a po nějakém tom řešení úplně všeho jsme i my zapadli do spacáků.
Čtvrtek přinesl budíček chatky číslo jedna. Ne, slunečné a bezchybné počasí už tentokrát nehrozilo, ale co, asi by pořád dokola bylo trochu nudné, nebo něco tak. Jak před tím hudebně zajímavé budíčky nebyly, teď se docela rozmnožily, přibyl k nim i tenhle. Jestli to pomohlo, aby se vstávalo líp, těžko říct (hlavně, když viděli, jak to vypadá venku), ale všichni se z postelí dostali. Ne, nevyhnuli se ranní rutině, jenže s tím nejspíš už tak nějak počítali, takže to nikomu nejspíš nevadilo, a jestli náhodou ano, nedalo se s tím vůbec nic dělat.
Ale na konci toho všeho byla snídaně, takže to za to rozhodně stálo. Ano, jistě, nechat na místě jsme ji rozhodně nechtěli.
Nástup však přinesl jen další pracovní den. Samozřejmě, táborovou píseň, vyhodnocení čistoty chatek, pokřiky, a tohle všechno také, ale všichni stejně čekali, co že se bude dít, takže se to dozvěděli.
My začali pěkně ve skladu. Úkol byl na první pohled jednoduchý, sbalit batoh. No jo, jenže to není jen tak, když se vám na zemi válí neuspořádaná hromada věcí, které se do něho musí dostat, a rozhodně nechcete brát úplné zbytečnosti. Tak tedy nezbylo, než je roztřídit a vzít věci jako ešusy, náhradní oblečení (ale lodičky už je zas úplný nesmysl), a tak.
To jsme ovšem zvládli, a mohli jsme se přemístit na verandu ke štábu, kde jsme se učili trochu toho uzlování. Ne, nestihlo se nic sofistikovaného, ale to stejně v plánu nebylo, a kdo chtěl vědět víc, měl, kam se obrátit.
A když už jsme prošli tahle stanoviště, byl čas na svačinu, a pak na Fenzovo stanoviště, kde se zkoušela zapalovat sirka (cokoliv víc by spíš chtělo celé dopoledne), ukazovali se plynové a lihové vařiče, a na zrnka kávy pochopitelně muselo dojít také, jinak by to asi s Fenzem šlo už z kopce.
Ale když jsme se už dostali k tábornickým dovednostem aspoň trochu, na spacáky rovněž došlo. Překvapivě (dobře, vůbec), jejich balení není taková legrace, jak se může na první pohled zdát, a zrovna tahle dovednost se v každém případě hodí.
A samozřejmě, když vstanete ze spacáku, potřebujete si zavázat boty, k čemuž se velmi hodilo stanoviště v jídelně, kde jste se zrovna o tomhle dozvěděli asi tak úplně všechno.
Ovšemže po všem tom učení nových dovedností vyhládne, o tom se snad ani nemusíme bavit. Naštěstí, oběd to zachránil docela jednoduše, takže na ten se všichni už zas vrhli, jako by nejedli kdo ví, jak dlouho. Ale to se stejně stává táborovým obědům každý rok, což je jedině dobře. Po něm bylo potřeba se přihlásit na neklidy, což ale nebyl problém, nové umístění přihlašovací nástěnky, která byla pro tentokrát na verandě u štábu, aby v jídelně nevznikaly chumly dětí, už všichni od začátku tábora znali velmi dobře.
A když už byli přihlášeni, přišla chvíle klidu, no, a pak slibované neklidy.
Bohužel, věčně ta chvíle neklidů netrvala, i když ano, vzhledem k počasí, které vůbec nebylo příjemné (konečně došlo na déšť), i takové návrhy byly. Jenže to by nebylo vůbec, ale vůbec zajímavé. Tak se tedy po svačině svolal další z mnoha táborových nástupů, na kterém se táborníci dozvěděli, že pro tentokrát musí vedoucím a instruktorům zpříjemnit odpoledne. Dělali to všelijak. Vozili je v čtyřkolkách, masírovali je, zpívali jim, a tak vůbec. Každopádně to byla velmi vítaná změna.
Jenže napořád pochopitelně vydržet nemohla. Ano, bylo by to hezké, ale proto na tábor rozhodně nepřijeli. A tak se po nějaké době všichni vydali na večeři, kterou si víc, než zasloužili.
A minimálně stejně si zasloužili i zpívání v jídelně, které se konalo potom. Zpívalo se všechno – Nohavica, samozřejmě klasiky typu Tři kříže, ale došlo i na Rande na slepo a podobné ne úplně očekávané kusy.
Jistě, zpívalo by se krásně rozhodně i delší dobu než jsme měli povoleno, jenže co by to bylo za příklad dětem? Tak jsme tak někdy v půl desáté už byli nastoupení v již tak dobře známém večerním kruhu, který k táboru tak neoddiskutovatelně patří. Stalo se v něm všechno, co se stát mělo, a pak se už zas všichni rozutekli do chatek, našli kartáčky, honem provedli večerní hygienu, a pak už snad, někde po pohádkách, spokojeně usnuli.
Ano, nás to ještě nečekalo, museli jsme pro to ještě něco málo udělat. Ano, tím něčím byla další z porad v jídelně. A ano, radši jsme se na ni vrhli, aby to už bylo hotovo. Nějaké zásadní problémy nebyly, program byl relativně jasný, jen nějaké to cestování potřeba naplánovat bylo, takže jsme celkem rychle všechno stihli. Ano, nějaké zbytky z večeře jsme ještě dojedli, ale pak jsme už šli celkem rozumně spát i my.
Páteční ráno osmičku při budíčku přivítalo rovnou deštěm, to jim však nezabránilo svůj hudební budíček úspěšně uskutečnit a tábor probudit. Na zuby se musí v každém počasí, ale na rozcvičku opravdu nikdo nešel, včetně toho, kdo by ji měl předcvičovat, jenže pokud někdo čekal nějaké velké smutnění zrovna po téhle kratochvíli, měl by smůlu.
Jistě, na snídani na druhou stranu šli všichni celkem ochotně. A stejně ochotně ji i spořádali, na tom počasí pochopitelně nic nezměnilo.
A udobřilo se dostatečně na to, že nástup jsme nikam už přesouvat nemuseli, na hřišti už se dalo být úplně v klidu, ani pláštěnky už jste nepotřebovali. Ano, opět zazněly pokřiky, táborovka, a to všechno, ale také zazněl šéfův plán na dnešní den. Inu, nebyl zrovna skromný. Kdesi se doslechl o jakési naprosto dokonalé vlně, kterou nutně musí mít, a kupovat ji rozhodně nechtěl. No, a po malých továrních zaměstnancích chtěl, aby přišli s materiálem ještě univerzálnějším, dokonalejším, růžovějším (dobře, to už ne), prostě, asi chtěl kámen mudrců, nebo co. A jak, že se takového cíle dosáhne? Ano, jistě, obejdete pár stanovišť, a budete doufat v zázrak.
Pro nás to u chatky číslo šest začalo přebíráním fazolí, hrášku, no prostě, popelka by byla dozajista ráda, že se na její odkaz nezapomnělo. Ne, někdy to nebylo úplně jasné, ale přišlo se na to vždycky (něco o tom, že fazole se třídí na velké a malé, ale dopředu se to skoro nehlásí), a úkol jsme splnili dokonce i bez nadpřirozené pomoci a zázraků, což se určitě počítá.
A možná i proto jsme se posléze vydali ke korýtkům, kde se táborníci konečně dočkali slizů. Byly všelijaké – voňavé, s různou konzistencí, no, prostě na nich rozhodně bylo co zkoumat, což všichni činili velmi ochotně. A k čemu že došli? No, na to se nejspíš budete muset zeptat jich.
Ovšem vzorků nebyl tak velký počet, abychom se tam mohli zaseknout, a navíc za námi byla další skupina, takže nezbylo, než se vydat do skladu, kde čekala krabice. A nebyla to krabice ledajaká, měla otvory a přihrádky. No, a v nich asi už celkem nepřekvapivě (prázdná by byla fakt o ničem) byly věci. No, samozřejmě, vám nezbylo nic lepšího, než se do ní otvorem podívat a říct, co, že jste to tam zrovna našli (nějaký kartáč, misku s čímsi, a tak).
V poznávání věcí jsme pokračovali i na dalším stanovišti, tyhle ovšem byly v pytlících, a velmi často to byly kuchyňské přísady (koření bylo dost oblíbené). To trochu poznávající táborníky zmátlo, ovšem ne na moc dlouho, takže jsme se zanedlouho mohli vypravit dál.
Následoval další ze splněných snů, protože pěna je prostě strašně zábavná věc, a když ji můžete vytvořit, no, prostě, to rozhodně chcete. Proto asi směsi míchali všichni velmi zdatně, a pěny bylo víc než dost, a dokonce zůstala jen tam, kde měla.
A když se stihlo tohle všechno, odebrali jsme se do jídelny. Úkol zde nebyl zas tak složitý, ale možných řešení už bylo hodně. Zadání bylo prosté – vytvořte co nejlepší (ať už to v tomhle případě znamená cokoliv) směsi, dejte je do lahviček a popište to, jste přece vědci. Ano, věcí, které šly do směsi použít, bylo dost a dost – mouka, škrob, čočka, hrách, voda, no prostě, vyblbnout jste se rozhodně mohli. A to se také stalo. Ano, ta nudná část s lahvičkami na vzorky a štítky to všechno podle všech akorát tak zdržovala, jenže smůla, s tím se nic moc dělat samozřejmě nedalo, protože porotce (kteří pak sice nic nehodnotili, ale to jste nemohli vědět) ty názvy fakt moc zajímali, ale prošlo vám ledasco, takové směs X klidně taky.
Nakonec ovšem už všechny vzorky svůj popisek dostaly, všichni se dokonce po dopoledni pořádně umyli, a velmi se těšili na oběd. A tohle přání se jim pochopitelně splnilo.
Co se ovšem nesplnilo, to bylo pro dnešek očekávání neklidů, na ty nebyl prostě a jednoduše čas. Tak opět přišly na řadu svačinky a batůžky, pak posléze i přesun do Bítýšky. A tentokrát jsme pokračovali autobusem mnohem dál.
Cílem bylo lama centrum. Ano, trochu nečekané rozhodnutí, ovšem s vlnou to rozhodně souvisí. Ano, i tady se všichni rozdělili, protože být v ohromné skupině lidí by nedávalo smysl ani tady.
Nějak se stalo, že s naší skupinou jsme prohlídku započali rovnou u lam. Byly na hromady okukujících lidí zjevně zvyklé, takže se ani nějaké té dobrotě a pohlazení nebránily, samozřejmě, když dodržíte všechny instrukce a neuděláte totální hloupost, což se nám naštěstí nepovedlo.
Ale jistě, jen lamy rozhodně k vidění nebyly. Když už jsme celý den prý řešili tu vlnu, bylo by rozhodně zajímavé nějakou vidět. A přesně to se nám povedlo o pár minut později. Nebyla to jen vlna lamí, bylo jich k vidění rozhodně víc (ovčí několika typů, a tak dál), včetně všech těch nástrojů, které ke zpracování potřebujete. Jenže zrovna tohle místo nebylo rozměry celkem nic moc velkého, takže část lidí prohlížela vlnu, a zbytek poznával hlasy ptáků, protože plyšoví ptáci vydávající ty správné zvuky jsou taky věc, se kterou se můžete zrovna tady potkat, a není to vůbec k zahození.
Ovšem na statku nebyly jen lamy, i kozy a ovce se zde nechaly relativně ochotně obhlížet, fotit, a tak vůbec. A ano, samozřejmě, na mečení a bečení (samozřejmě každá to, co umí) nezapomněly.
Poslední věcí, kterou jsme viděli, byla cesta s nejrůznějšími materiály (listí, šišky, kamení atd.), kterou si všichni celkem rádi (dobře, ze začátku, tak uprostřed asi už tak rádi nebyli) prošli. A protože voda je prostě super věc, i na nějaké ty vodní hrádky (mlýnky, nějaké přelévací udělátko, a takové legrace) došlo.
Ale to už bylo až na stánek se suvenýry, který byl ovšem docela slušně navštěvován, opravdu všechno. Ještě pár fotek, sníst něco ze svačiny, a už byl čas se vydat na zpáteční cestu, přeci jen, bylo už skoro sedm hodin. Ta proběhla poměrně v klidu, stejně jako cesta do Bítýšky. Ano, tuhle mnohem víc lidí absolvovalo v dodávce, ale to vzhledem k počasí opravdu nikoho nepřekvapí.
Po návratu jsme samozřejmě večeři všichni uvítali, a asi i proto docela rychle zmizela. Pak už byl tak akorát čas všechny děti sbalit, zítra to nikdo rozhodně dělat nechtěl, takže na nějaké táboráky nezbyl čas, ale co už, stihnout tohle bylo rozhodně důležitější. I na pár nářků o tom, že nebyla ptačka, došlo, jenže s tím jsme už nemohli dělat opravdu, ale opravdu nic.
Ale ano, večerní nástup se pochopitelně konal, o tom žádná. Nebyl ničím až tak zvláštní – holky si hráli na kohouty (to kokrhání z budíčku jim jaksi zůstalo na celý tábor a ještě se rozšířilo mezi ostatní), kolečko se utvořilo, a na poslední den už opravdu služba smysl nedávala, ale pamatovák, ten ještě být samozřejmě musel.
Večerní kolečko kolem tábora jsme samozřejmě taky vynechat nemohli, bez toho by to bylo opravdu zlé. Tak se tedy naposledy všichni rozběhli po tábořišti ke korýtkům, a pak hezky pěkně na opačnou stranu (většina, jistě, vtipalové, co to slučovali, byli pořád). Došlo na poslední pohádky a podobné jiné uspávací strategie, a táborníci snad i po ne úplně dlouhé době spali, minimálně na žádnou party v chatkách nedošlo, co vím.
My ještě sice ne, ale poslední porada, na které se musel probrat odjezdový den, zas tak dlouho netrvala, takže většinou se stejně řešilo cokoliv jiného než program, ale ano, ten se samozřejmě dořešil. Přišly na řadu i dárečky, protože bylo jasné, že se do jídelny už zítra nikomu chtít nebude, takže jsme darované oblečení a trička na focení rozebrali radši už tenhle večer. Ale protože jsme věděli, že si povídání užijeme v sobotu odpoledne až až, celkem ochotně jsme i my zapadli do postelí, jak to jenom šlo.
Sobotní ráno už nám opět umožnilo vidět slunce a všechny ty nádherné letní věci, což bylo jedině dobře, aspoň se nám vstávalo tak nějak příjemně. Ano, budíček už si každý musel zařídit, jak jen uměl, ovšem i tohle se zvládlo. No, a poslední rozcvičce samozřejmě nikdo uniknout nedokázal, i když, i takoví, co to zkoušeli, byli.
Ale pochopitelně, když se můžou nahrnout do jídelny a vyjíst ji, s tím už nemá problém vůbec nikdo. Snídaně však už zase nějak rychle zmizela, a přišel na řadu poslední nástup.
Tomu rozhodně nic nechybělo – táborovka, pokřiky, a to všechno se prostě poslední den v žádném případě neopustí. Ale protože se to jindy prostě nestihlo, přišla na řadu i fotka v táborových tričkách. Zorganizovat všechny do nějakého fotitelného útvaru chvilinku trvalo, ale Kika to s přehledem zvládla, takže focení a točení videa, ve kterém všichni provolávají slávu jak těm, kteří nám tábořiště pronajali, tak ale i těm, kteří nám darovali trička a další oblečení, se uskutečnilo velmi úspěšně.
Sice to tak úplně nedává smysl, ale na nástupu byla, aby toho nebylo málo, odhalena existence Citroňanů, což byli kdo ví jací vykukové, kteří neměli lepší plán, než všechny Mimoně zotročit. Jak se tam objevili, a proč, když o nich zmínek v průběhu tábora padlo fakt málo, jestli vůbec nějaká? Inu, na to se asi historie neptá, a děti naštěstí taky ne.
Důležité bylo to, že se na hřišti z čista jasna vynořili (reálně samozřejmě ne, to zahrnovalo převlékání do kostýmů a nenápadné přesuny), a rozhodně se svými úmysly netajili. No, takže, co s nimi? Zbavit se jich, samozřejmě. A jakousi nepochopitelnou naivitou přistoupili na souboj v přetahování lanem. Hlášky na zastrašení tábora samozřejmě reálně výsledek nezměnily, jenže bez nich by image Citroňanů opravdu utrpěla ještě dřív, než musela. K tomu po nějaké době pochopitelně stejně došlo, když svou sázku o to, jestli mají šanci v přetahování nad celým táborem dětí vyhrát, prohráli, a byli spoutáni, a zahnáni do nebytí, nebo něco na ten způsob.
A tak tedy mohla začít poslední oslava vítězství pravdy, dobra, a vůbec. To zahrnovalo vyzdvižení úspěchů každého účastníka, protože každý něco dokázal, každý se někam posunul. A kdo nejlíp tohle zvládne docenit, než instruktoři a vedoucí? Proto byl seznam chválících lidí letos opravdu pestrý.
Ale i na pochvalu té druhé části osazenstva došlo. Ani bez nich by se tábor nestal tím, čím se stal (osamělé děti by opravdu nebyla dobrá reklama).
Pak, když už všichni dostali slavnostní 3D tištěný banán s nápisem, byli ověnčeni jako olympijští vítězové, a dostali dárečky, přišla na řadu malá párty. I cukrovou vatu jsme měli.
A do toho všeho pomalu, ale neodvratně, začali přijíždět rodiče pro své ratolesti. Nejprve jich bylo pár, ale jejich proud sílil, až na tábořišti po spoustě loučení, někdy i slz, a slibů, že zase za rok, zůstali jen vedoucí s instruktory. Ano, ani tahle skupina už nebyla kompletní, někdo prostě v tu sobotu zmizet musel, protože to jinak nešlo, ale bylo jich dost, aby návrat tábořiště ke stavu, v němž ho už můžete předat dalším táborníkům (odstranění většiny, ale ne veškeré výzdoby (na ten strom se už nikomu lézt nechtělo), zrušení vodících provázků k záchodům a korýtkům,, vrácení stolů v jídelně do uspořádání, ve kterém byly, a tak vůbec) nebyl ve výsledku problém. Lidí bylo dost, času rovněž, takže po nějakém obědě jsme se na to vrhli, no, a večer už bylo vlastně hotovo.
Ano, to znamenalo, že bylo možné dělat skoro všechno, co jsme zrovna chtěli. Někdo vyplul na loďce, jiní si jen tak povídali. A pak se všichni sešli u ohně, kde se opékaly špekáčky, povídalo se, no prostě to byl fajn čas. Ovšem někdy po půlnoci oheň už dohořel, a všichni se tak nějak pomalu začali rozcházet, takže i v tenhle den jsme po jedné v postelích byli. Ne, nečekal jsem to tak brzo, ale co už, postel je taky fajn.
Nedělní ráno přišlo pozvolna, bez budíčků, pamatováků, a podobných věcí, ale ne, že bychom vstali nějak pozdě, to se naštěstí nestalo. Ke snídani se dojídalo ledasco, hlavně jogurty, kterých zbylo fakt hodně, ale docela jsme s nimi zamávali. Pak už přišla na řadu ta poslední část úklidu – zamést chatky instruktorů, vyčistit záchody, vrátit opravdu všechny peřiny, a vytahat batohy z chatek, aby je bylo možné zamést. To všechno se stalo, takže po desáté už začali i vedoucí pomalinku mizet. Loučení se tedy opakovalo, a sliby nějakých dalších setkání rovněž.
Nakonec nás na tábořišti zůstalo opravdu jen několik, a v pár autech jsme se vydali do Brna. Do Prahy jsem jel se zdravuškou, a měli jsme ještě relativně dost času, takže jsme si ještě stihli dát svačinky, a pak už jsme jen vlezli do Regiojetu, tam řešili všechno možné (ano, tábor docela hodně), a v Praze se už naše cesty rozdělily. No, a pak už jen maličký kousek (ano, relativně) do Turnova, a tím tábor už zas skončil.
Otázek ohledně toho dalšího bylo hodně – kde bude?, bude vůbec, a tak, ovšem jak se ukázalo, naštěstí zatím nenastal čas tohle všechno vyřešit, tábořiště se ještě zachovat podařilo. Takže, lidi, za rok zas.
