Pocity z pátku 18. července byly poněkud rozporuplné. Ano, bylo hezké počasí, slunce vesele zářilo a snažilo se všechny rozveselit. Ovšem pár lidí čekala opravdu dlouhá cesta. Cesta za hranice republiky. Cílem bylo sice jen Chorvatsko, konkrétněji oblast nedaleko Zadaru, to ale úplně stačilo.
Z tohoto cestovatelského důvodu se naše rodina (no dobře, bez mamky) kolem druhé vypravila směrem ke vlakovému nádraží a autobusovému terminálu. O tomto krátkém úseku cesty se opravdu nedá říct nic jiného, než že byl absolutně obyčejný. I čekání bylo naprosto všední. Nakonec ovšem jak Jozífkovi, tak teta Soňa dorazili. A protože už nebylo na koho čekat, mohli jsme po krátkém čekání nastoupit do autobusu. Tenhle konkrétní měl cíl vcelku všední, Prahu. Tam také po přibližně hodině opravdu dorazil. A my jsme z něj vcelku nepřekvapivě vystoupili.
Následovala tak hodina dalšího čekání. Tu se nějak podařilo zkrátit jedením pizzy a povídáním. Ano, i hledání autobusu mělo jakousi nezanedbatelnou roli na tom, aby čas celkem utekl. Co se autobusu týče, popravdě, zklamal. Čekali byste na tak dlouhou cestu nějaký vůz se zásuvkami a ideálně i s Wi-Fi? My jsme čekali to samé. A mýlili jsme se. Přijel autobus, který vypadal úplně obyčejně a všedně. Ano, úplná katastrofa to nebyla, mohla přijet pár desítek let stará Karosa, jenže… Ať ovšem přijelo cokoliv, museli jsme do toho nastoupit.
Tak tedy začala dlouhá cesta. Prvních pár hodin se povídalo. To přirozeně ale nestačilo. Ani hry moc nepomohly. Pak tedy ke slovu přišly notebooky a mobilní telefony. Tento krok už dopadl celkem úspěšně. Dalo se snad i říct, že cesta poklidně ubíhala, přerušovaná jen nutnými zastávkami u pump. I o jakýsi spánek jsme se pokoušeli. Sice to nebylo nic moc, ale lepší než nic. To se změnilo po překročení chorvatských hranic. Cestou se totiž ukázalo, že dálnice jsou ucpané spoustou automobilistů, kteří se pokoušeli kamsi dostat. Nešlo jim to. Zácpy se tak staly nevyhnutelnými. A bohužel to nebyl ten typ, kdy čekáte jen pár minut. Kdepak. Byl to ten druh, který vás zdrží celou hodinu. Přirozeně, nejhorší to bylo u mýtných stanovišť. Ne, žádné automatické mýtné brány se zde, ale ani ve Slovinsku nekonaly. Nic však netrvá věčně a tak i naše cesta nakonec úspěšně skončila.
Chorvatsko nás uvítalo slunečným počasím a spoustami cikád, vydávajících tak nezaměnitelný zvuk. Ukázalo se, že výstup lidí z autobusu také nebude nic naprosto přímočarého. Zjistilo se, že někteří lidé jsou ubytováni v apartmánech a jiní v kempu. Nás čekal apartmán, takže jsme museli vystoupit o pár minutek dříve. A pak? Ano, zase pár minut čekat. Naštěstí však toto čekání opravdu dlouho netrvalo. Pak už jen stačilo projít brankou a apartmán nás mohl uvítat. Po pár chvílích domlouvání jsme se dozvěděli, které pokoje (dost zjednodušené pojmenování) nás čekají. Co se těch pokojů týče, zaslouží si trochu pozornosti. Už jejich rozmístění bylo poměrně zajímavé. Vcházelo se do nich z terasy a z balkónu (nebo to byla jen terasa o patro výš?). Po vstupu vypadaly celkem normálně – postele, skříně, noční stolky. Ale za touto oblastí se nacházel kuchyňský koutek. Ne, že by byl námi nějak zvlášť využíván, ale byl tam. Ano, i vstup do koupelny byl. Koupelna také nebylo nic vymykajícího se českému očekávání – umyvadlo, nějaká polička, sprchový kout. Pár zajímavostí se však v pokojích nalézt dalo. Tou první byla klimatizace nad postelí. Pokud by ji člověk chtěl okamžitě začít používat, zjistil by, že má smůlu. Na ní jako takové nebylo nic, čím by šla ovládat. Odhadujete správně, dálková ovládání se dostala i sem. V pokoji ale nebylo. Tam byl jen ovladač od televize. Řešení tohoto drobného problému se však podařilo po pár anglických frázích odložit na třetí hodinu odpolední. Aby ovšem problémy náhodou nemohly být minulostí, musel se ihned vynořit další. V pokoji, kde jsme měli spát, byla pouze manželská postel a gauč. Řeknete si, žádný problém. No jo, ale když ve vedlejším pokoji je postelí dostatek… A navíc se ukázalo, že s největší pravděpodobností skončí náš taťka sám. Sice to znamenalo pád veškerých hypotéz tak pečlivě vymyšlených před odjezdem (Anežka nebude spát s tetou Soňou a další), co se ovšem dalo dělat. A tak s definitivní platností, ano, po jednom nutném přesunu, zbyl na taťku náš bývalý pokoj a my tři (ano, já, Martin a Tomáš) měli ten vedle. Zbytek naší skupiny (již několikrát zmíněná teta Soňa, paní Jozífková, Anežka a pan Kováč) zůstal v pokoji o patro níž. Pak, když už byl tento problém úspěšně vyřešen, mohlo se přistoupit k vybalování. To naštěstí nebylo nic tak závratně složitého. Po něm bylo v plánu jít k moři, jenže to mělo pár nedostatků. Zaprvé, pořád nebyl vyřešen problém s klimatizací. A navíc nikdo neměl tušení, kdy je večeře a další podobné věci. Tedy přesněji řečeno, delegát to bezpochyby věděl, jenže kde jemu byl konec… Ano, někde v kempu se bezesporu nacházel, co ale dělal, to z nás nikdo netušil. A tak byly vytaženy karty a začala jedna z mnoha kanastových her. Při ní se po terase proběhl pes domácích jménem Nemo, ale hrát si zrovna v tuhle chvíli nechtěl a zmizel. Ovšem kanasta dostačovala k tomu, aby někdo za delegátem zašel a vše z něho dostal. I klimatizace se nějak vyřešila. Jen baterie v ovladači nikdo nezkontroloval, a proto se pomocí druhého ovladače sice klimatizaci zapnout podařilo, ale na nějaké nastavování nezbyl čas. Radši jsme se vydali k moři. To bylo víceméně takové, jaké by ho člověk očekával. Bylo plné slané a studené, ale poměrně čisté vody. Na pláži však po písku nebyla ani stopa. Na ní byly jen spousty kamenů nejrůznějších velikostí. Ty nás však prozatím nezajímaly. Mnohem zajímavější nám připadala voda. A co jiného nás mohlo napadnout, než do ní vlézt a zaplavat si? Ovšem plavání nám moc dlouho nevydrželo. A tak jsme se opět vrátili do našeho pokoje. Tam jsme zjistili vcelku nepřekvapivou informaci a to tu, že nastavit klimatizaci na turbo bez nějakých limitů na teplotu není úplně nejlepší nápad. Proto se okamžitě začalo s experimenty, co které tlačítko na ovladači dělá. Tedy úplně hned ne, musely se do něho dát ty baterie, které jsme museli před tím koupit. Poté už ale experimentům nic nebránilo. A že bylo s čím experimentovat. Bezpočty režimů jen čekaly, než je někdo otestuje. A proto chvíli klimatizace foukala jedním směrem, chvíli ne a vůbec dělala prapodivné věci. Jenže zas tak moc blbostí s ní dělat nešlo (zpívat ani barevně blikat neuměla), takže za několik minut už nezbývalo, co podnikat. Naštěstí, byl už čas na večeři. Ta se podávala v nedaleké restauraci. Dnes nás výběr jídel ještě potěšil. A proto jsme si ji vcelku užili a poté se vydali na takovou menší procházku. Ta skončila u jednoho z mnoha ze zmrzlinářů. Ne, že by popravdě jeho zmrzlina byla nějaká extra dobrá, ovšem stačila. Poté jsme se zas vrátili na pokoj a začali uvažovat o tom, že by možná mohlo být celkem užitečné jít spát. Nebo jsme o tom uvažovali jen proto, že nás nenapadlo, co dělat? Ať je to jak chce, spát jsme šli.
A máte pravdu, probudili jsme se další den. Probouzení samo o sobě bylo ovšem poměrně zajímavé. Jako ovšem už nevím kolikrát, probudil jsem se v našem pokoji první. Proto, že mě ležet v posteli jednoduše nebavilo, začal jsem s takovými těmi věcmi, které se ráno prostě dělat musí. Někdy v průběhu návštěvy koupelny se zbytek probudil, resp. byl vzbuzen budíkem na mobilu nařízeným na půl osmou. Další fáze probouzení byla dosti pomalá, nikomu se moc z vyhřáté postele nechtělo. Jenže to bylo k ničemu, vylézt z ní museli. A to ne jen proto, že do pokoje chodila spousta lidí (Anežka, taťka a další), ale i proto, že určitě nechtěli přijít o snídani. Takže krátce před osmou jsme se vydali do hotelu Alan, kde jsme snídani měli. Ta byla pro takové dovolené vcelku obvyklá v podobě švédského stolu, kde se dalo najít snad úplně všechno. Ne, že bychom prováděli nějaké příliš šílené experimenty, to zas ne. Nakonec ovšem už nebyl důvod, proč v restauraci zůstávat, takže jsme se vydali zpět. Cesta byla okořeněna pokusem o získání zapomenutého taťkova klobouku, bezpečák o vstupu kohosi naprosto neznámého do kempu nechtěl ovšem bohužel ani slyšet a angličtina a vůbec jakákoliv forma komunikace byla k ničemu. Po návratu nás nenapadlo nic lepšího, než se zas vydat k moři. To se od včerejšího dne moc nezměnilo. Možná tedy bylo na pláži o trochu víc lidí, ale to bylo tak všechno. A přirozeně, skončili jsme ve vlnách. Tam jsme prováděli všechno možné. Ano, i nějaké to plavání by se našlo, přirozeně. Jenomže jak to tak bývá, nezůstali jsme tam donekonečna. Nejdřív jsme chtěli z moře jen proto, abychom z něho už konečně zmizeli, pak jsme přišli na to, že nějaké jídlo by bylo taky fajn. Tak se tedy stalo, že jsme se po chvíli octli na terase. A tam, jak se ale dalo čekat, přišel oběd. Ne, nesmíte si představovat nějakou luxusní restaurační kvalitu. Do restaurace jsme sice určitě mohli, jenže se nám vůbec nechtělo. Radši jsme byli na terase a v pokoji. Jenže to se přirozeně nelíbilo zbytku dospělých, takže jsme skončili v moři. Jistě, už zas. Ranní mořské vymyšlenosti se opakovaly víceméně identicky. A to, co přišlo po návratu, se opakovalo víceméně také úplně stejně, tedy dlouhé čekání před koupelnou (ano, on v té sprše někdo byl), sprchování a vykládání o všem možném. Ovšem pak přišlo něco nového, večeře. Jak jsme ovšem zjistili, nové menu nás v restauraci neočekávalo, bylo tam to ze včerejška a ne, chyba to nebyla. Nikdo si ale už nemyslel, že si objednává jídlo na příští den, jako si to pár lidí myslelo první den. Přišel však čas, kdy večeře už nebyla a i meloun, který plnil funkci zákusku už nebyl, nastal čas se vydat na další večerní procházku. A ta, jako by snad pár kilometrů (a možná i míň) od Starého Gradu nebylo nic jiného, skončila u jednoho z mnoha tamních zmrzlinářů. Ten dnešní se ukázal jako mnohem lepší volbou, avšak ani on neposkytoval nekonečný přísun zmrzliny, takže bylo nevyhnutelné, že jsme skončili u branky vedoucí ke schodišti, které nemohlo vést nikam jinam, než do již tak známých pokojů. A Nemo, jako by nás chtěl přesvědčit o tom, že opravdu je tím, kým se zdá, tedy psem, nás nezapomněl uvítat. Čas na hru však nebyl ani omylem. To neznamenalo ale, že nebyla ještě spousta času na povídání a uvažování nad tím, co asi má znamenat bezdrátová síť v pokojích. Závěry této debaty nebyly vůbec příznivé. Prozatím jsme se shodli na tom, že nás má provokovat. Přirozeně, byla zabezpečená. A naděje, že by snad mohlo k zabezpečení být použito již dávno překonaného algoritmu WEP se rovněž ukázala jako lichá. Tak tedy přišla další noc plná snů a nadějí.
Po ní přišel nový den. Den, co neměl moc slitování s těmi, co se chtěli procházet po sluncem rozpálených plážích a užívat si tak unikátního zážitku koupání ve vodě. Sice slané a občas rozčeřené nějakou tou vlnkou, ale přeci jenom vodě. Přes všechno se ráno příliš nelišilo. Probuzen, bůh ví, proč před budíčkem, jsem zašel do koupelny (proč, to určitě neuhodnete) a tam se dočkal už tak známé budíček nahrazující písně. Po ní nastalo pomalé probouzení. Spuštění klimatizace aspoň zabránilo opětovnému Tomášovu usnutí (jak se asi dá spát s tou foukající věcí nad hlavou, když z ní v ideálním případě vypadne ještě nějaký brouk, což se stalo v neděli), jenomže to přirozeně nemohlo zajistit, že Martin z postele vyskočí nějak čile. A po dotazu vyslaném do širého internetu zmizela i další motivace v podobě počasí. Meteorologové předpovídali samé úžasné věci. Déšť, bouřky a zase déšť. A jejich předpovědi byly po snídani vcelku rychle naplněny. O ní se toho také moc nového říct nedá. Jídlo bylo vynikající, Wi-Fi v hotelu absolutně k ničemu a to i přes to, že zabezpečená nebyla. Z tohoto jediného prostinkého důvodu jsme se po návštěvě nějakých těch obchodů octli v pokoji a sledovali, jak déšť, bezesporu s potměšilým úsměškem, boří plány návštěvy pláže. Na plán hraní karet však neměl. Stačilo do pokoje přinést jeden z kruhových stolků, kterých bylo na terase dost a dost a mohlo se začít. Tato činnost překvapivě vydržela až do doby oběda. Popravdě, odpoledne se od dopoledne příliš nelišilo. Odpoledne se sice vyčasilo, jenže tak dokonale, že u moře bylo zas až moc slunce. Když jsme se k němu už chtěli vydat (fajn, už jsme byli pár kroků od pláže), objevil se přirozeně mrak a zanedlouho začal nemilosrdný déšť. Na cestu k večeři už však nepršelo. Večerní menu nás moc nepřekvapilo, počet hostů v restauraci už ovšem ano. Bylo jich nějak moc. Proto se nebylo čemu divit, že obsluze chvilku trvalo, než všechny ty návštěvníky stihla obsloužit. Ta doba byla dost dlouhá i na to, aby venku opět začalo pršet. Jenže sedět v restauraci kdo ví, jak dlouho by asi nebyl úplně úžasný nápad, takže nezbylo nic jiného, než se vydat do deště. Někteří to zvládli relativně bezpečně. Na jiné se usmálo štěstí v podobě projíždějícího řidiče, který prostě tou louží projet musel. Proto jsme s radostí uvítali bezpečí pod střechou na terase. Počasí však k ponocování moc nevybízelo. Tak jsme tedy zmizeli v pokojích a postelích.
Probudili jsme se do úterního rána. Co se ráno dělo už asi nemá cenu popisovat, dělo se přirozeně to, co minulý a předminulý den. Ani předpověď nevypadala moc růžově. Opět mělo pršet. Po snídani to tak ale moc nevypadalo. Proto se pár lidí, které čekání na déšť v pokoji prostě už nebavilo, vydalo na procházku po pobřeží. Já byl možná trochu překvapivě mezi nimi. Moře jako moře moc nevypadalo, jen pár vlnek si dovolilo ho rozčeřit. Po vcelku krátké době jsme se dostali až ke zřícenině, která snad bývala majákem, nebo čím. Od ní jsme se vydali nazpátek. Poté se vynořil plán, který byl vlastně strašně jednoduchý. Zahrnoval pouze návštěvu skal. Proč zrovna tenhle den? Inu, vypadalo to, že úterý bude nejchladnějším dnem týdne, pokud jde vůbec tento termín použít. A přirozeně se nikomu nechtělo chodit po skalách v něčem ještě horším. To byl asi jediný důvod, proč jsme se po jakémsi chlebu k obědu ocitli na cestě směřující ke vstupu do skal. Aby nám cesta trochu líp ubíhala, bylo v plánu začít s dračím doupětem. To však moc nevyšlo. Nejdřív úplně neprošla zápletka strašlivého brněnského tajemství (kdo s ní asi mohl přijít, že?) a ta Tomášova zahrnující přepadení pirátské lodě a zajímavé technické řešení, když potřeboval náhodné číslo (ano, webová stránka) zase ztroskotala na tom, že jsme se už dostali na cestu, která vypadala poněkud víc jako cesta ve skalách a nějaké chození ve trojicích nebylo moc proveditelné. Cesta příliš nepřekvapila. Vedla do kopce, byla plná nejrůznějších kamenů a skalek a, světe div se, vedla nejrůznějšími místy, která nabízela bezesporu překrásné vyhlídky na skalní útvary a horolezce po nich lezoucí. Proto se fotek určitě udělalo dost a dost. Odhad potřebného času na zdolání okruhu ovšem dospělým vidícím (i když mapu měli) moc nevyšel. S nemalým překvapením jsme zjistili, že jsme ve skalách už nejmíň tři hodiny a v půlce nejsme ani náhodou. Proto jsme došli jen k jakémusi stánku a vydali se na strastiplnou zpáteční cestu. Tu bych nejspíš nikomu nepřál. Pokud se chcete přizabít, dobře, běžte si po ní. Jinak… Nějakým zázrakem se ovšem sestup ze skalních výšin podařil bez toho, aby se někdo přizabil. Při odchodu jsme ještě spatřili pár oslů, kteří do skal táhli zboží nejspíš právě do toho stánku, u kterého jsme byli. Po návratu už nezbylo moc času na cokoliv jiného než na cestu do kempu a tamní restaurace. Nedá se říct, že by se večer něčím moc lišil. Jen procházka nás zavedla až na konec městečka. Vedla zajímavými místy. Kolem hrajícího harmonikáře, fotbalistů užívajících si sport kolem půl desáté večer a mnohými dalšími místy. Jen se nedalo moc poznat, že jsme kdesi v jižní Evropě. Klidně to mohlo být kdekoliv u nás, protože už ani cikády nám nepřipomínaly, kde že to vlastně doopravdy jsme. Na večeru také nebylo nic příliš zajímavého. Nějaké ty prapodivné diskuse v posteli a pak, konečně, usnutí.
Přeci jen, chtěli jsme se trochu vyspat do dalšího dne, který přišel už s jasnou tváří. Přišel též s úžasným nápadem, výletem na lodi. Probouzení a snídaně moc neobvykle nevypadala, jen byla o půl hodiny dřív. To však nikomu nezabránilo v tom, aby se mu ze sny opředených peřin nechtělo. Nedostal však šanci tento nápad zrealizovat. A tak jsme se dostali do kempu. Kolem nevraživě vyhlížejících bezpečáků jsme tentokrát neprocházeli, vzali jsme to jakousi zadní cestičkou. Naštěstí, náš delegát Roman už čekal a zbytek výletníků už tam také byl. Cesta do přístavu byla úplně obyčejná, snad jenom obohacená nějakou tou hudbou. Debata o tom, která loď nás ponese, byla přirozeně nevyhnutelná. Loď vyhlížející jako ponorka (nebo to ponorka byla?) to nebyla. Zato to byla malá výletní loď s proskleným dnem, které se však ukázalo jako zbytečný luxus, nic jím nikdo neviděl (dobře, kromě vody). Ukázalo se, že naše kdo ví, jak sestavená česká skupina byla jedinými cestujícími. Kromě ní a delegáta, který se do ní nejspíš také počítal, byl na lodi jen kapitán a jeho zástupce, tedy, pokud si na takové detaily ti dva hráli. Proto netrvalo dlouho, než jsme vypluli kolem pobřeží směrem k řece. Nebyla to řeka ledajaká, protékala slavnými místy, kde se natáčely tak známé filmy s Vinnetouem. Než jsme se k řece stihli dostat, stihl ještě všechny pasažéry obejít kdosi s rakijí, zdejším alkoholickým nápojem. Na věk osob ten člověk očividně nehleděl. Tak se sklenka dostala jak k Anežce, které byla ovšem ihned zabavena a dostala se k bůh ví komu, tak i k Martinovi, kterému ji nikdo nezkonfiskoval a on, jak se to tak s obsahem sklenek dělává, ji vypil. Svačina, která byla roznášena za zvuků místní hudby o několik desítek minut později, už však zůstala v rukou těch, kteří ji dostali, a to samé platilo o džusu. V okamžiku, kdy jsme vpluli do ústí řeky naplnila loď hudba z Vinnetoua. Nejspíš by bylo pro producenty filmů velkým překvapením, že někteří lidé absolutně netušili, proč zrovna tuhle hudbu pouštějí. Poté jsme učinili velmi zajímavý objev. Skoro všichni už z podpalubí zmizeli. Jak jinak, byli na palubě. Tak jsme se tam také vcelku krkolomnou cestou, která zahrnovala překračování lavic, vydali. Nezůstali jsme tam ovšem dlouho. Hudba znějící palubou se změnila z uklidňující v relativně odlišný styl a bylo nám oznámeno, že kdo chce, může se vykoupat. Pláž byste v těch končinách ovšem hledali marně, žádná tam nebyla. Jedinou cestou do vody byl výskok z lodi. To vzhledem k její konstrukci bylo vcelku jednoduché, stačilo jen přelézt lavici v podpalubí jen o pár metrů za lávkou vedoucí na palubu. Bylo to však velice zvláštní. Kolikrát se vám podaří skákat z lodi (o šlapadlech tu nikdo nemluví)? Na brněnské přehradě byste nejspíš s tímhle nápadem moc nepochodili. Doplavali jsme až k jakési skále čnějící z vody. Při zpáteční cestě už se vracelo na palubu tolik lidí, že kohosi dokonce napadlo na zádi spustit žebřík. Bez něj by to byl vcelku velký problém. Takhle to naštěstí nebylo nic moc těžkého. Plavba pokračovala. A to k jakémusi městečku, kde jsme měli mít oběd. Ten jsme skutečně měli, mnohem zajímavější však byl ohromný počet cikád, který bylo slyšet už z dost velké dálky. U oběda nás úspěšně svojí neobvyklou přítomností rozptylovali racci, sníst oběd se ale nakonec podařilo, i když focení racků mnozí zkrátka neodolali. Naše cesta pokračovala na překvapivě písečnou pláž, kde se koupání, sice trochu jinak, opakovalo. Mušlí bylo na pláži dost, takže to, že plavat se tam moc nedalo, tak nevadilo. Cestou zpět jsme ještě stihli zastihnout jednoho šílence u toho, jak na laně skáče z mostu. Nemýlíte se, nemohli jsme odolat tomu, abychom ho nesledovali a nefotili. Kormidelník jeho skok ještě podpořil klaxonem. To už ale byla plavba skoro u konce a zanedlouho jsme se octli přesně tam, kde jsme ráno začínali. Byl ale už večer, tudíž do moře už nikdo nešel a radši jsme čas před večeří věnovali procházení tržiště a nakupování dárků. Dnes po večeři v naprosto nabité restauraci (co tam všichni ti lidé dělali je záhadou) nikdo na zmrzlinu moc chuť neměl, proto se radši vrátil k pokojům. Jenže ještě bylo celkem brzy, takže spát se rozhodně nešlo. Opět byl přinesen stůl a hrálo se pro změnu člověče nezlob se. Protože ovšem jeho standardní varianta byla prostě příliš nudná, začalo se s vymýšlením nejrůznějších úprav pravidel. Ta první spočívala v tom, že domeček byl společný a skládal se ze dvou domečků za sebou. Slučovací mánie potkala i startovací políčko. Vyhazování se nám však zdálo příliš kruté, proto se vyhozená figurka pouze vracela o dvojnásobek políček, kolik musela urazit ta, co ji vyhodila. A nedej bože, aby ta druhá vyhodila ještě nějakou. Ano, opět se to násobilo. Tak vznikaly celkem zajímavé situace. Vyhodit hráče ze hry šlo jenom, byl-li na startu. Kvůli těmto modifikacím jedna hra trvala dost dlouho. Nebyla sice nekonečná, jak to po pár prvních desítkách minut vypadalo, protože i z domečku se dalo vyhazovat, nakonec naštěstí dospěla k úspěšnému vítěznému konci. Jakýmsi zázrakem se stalo, že jeden z hráčů dostal všechny figurky do domečku. Poté už byl správný čas na to, aby se šlo spát.
Dalšího dne dostali někteří lidé ten nápad, že by se mělo jet do Zadaru na další nákupy. Martin a Tomáš to samozřejmě odmítli. Protože by bylo relativně šílené je tam nechávat o samotě, zůstal jsem s nimi. Po snídani zbytek našich rodin odjel autobusem směr Zadar. A tak jsme zůstali v pokoji jen my. Nemo si hrát nechtěl, zřejmě mu to stačilo po každém návratu ze snídaně a někdy i jindy. Jen jednou to zkusil, když ukradl něčí botu a následovala zoufalá honba, která měla s osudem nešťastného kusu obuvi něco udělat. Tento smělý plán naštěstí uspěl. Následovalo pár partiček kanasty, dokonce i člověče. K tomu bylo dnes přidáno další pravidlo. Pokud se hráči podařilo vyhodit svoji vlastní figurku, ta nešla dozadu, ale dopředu a to opět o tolik políček, kolik ušla ta původní. Sice se to většinou zjednodušovalo na to, že ta původní šla o dvojnásobný počet políček a ta takzvaně vyhozená se ignorovala, ale co. Člověče nás však na celý den nezabavilo. Po pár houskách se vším možným (jak typický oběd) jsme z jakéhosi důvodu skončili u notebooků. Tajemství bezdrátové sítě bylo děsivě vábivé. Po obejití domu s mobilem se ukázalo, že to nejspíš bude síť sousedů. Síť domácích to být nemohla, aspoň podle toho, co tvrdili. Jak se ovšem dalo tak trochu čekat, pokus o prolomení šifrování nevedl k ničemu, vlastně ani nebylo co prolamovat. Přesto, že zařízení na té síti bylo dost (minimálně nějaký IPhone), paket s autentizačními údaji se získat nepodařil. Možná dobře. Stejně by šance byla hodně blízko nuly. Možná i z tohoto důvodu se aspoň vytvořila síť s pomocí IPhone a začali jsme s hraním SoundRTS. To bylo možná vzhledem ke vzpomínkám, do kterých se Tomáš s Martinem ponořili ráno poté, co Tomáš úspěšně spustil jakousi prastarou strategii, dosti příhodné. Tato zábava už do návratu zbytku osazenstva vydržela. Nemyslete si, že jsme jenom hráli. Dost času jsme strávili i dumáním nad sdílením souborů, oprávněními (jak těmi sdílecími tak těmi na úrovni NTFS), divením se, proč není vidět ten či onen notebook a dalšími věcmi. Pak však už byl čas na večeři. Co se dalo dělat, Tomáš s Martinem zanechali rozehranou hru tak, jak byla a vydali jsme se opět do restaurace. Jídlo se sice už opakovalo, co se ovšem dalo dělat? Nic. Zato nápad na večerní koupel v moři se neopakoval ani omylem. Sice už byla skoro tma, to nás však nemohlo ani omylem zastavit. To, že se pár lidí necítilo úplně ve své kůži jsme nehleděli a celkem si to užívali. Diskotéka z hotelu Alan tu večerní atmosféru ještě vylepšovala. Nic ovšem netrvá věčně a o tomto koupání to bohužel platilo také. Proto jsme se v pokoji dokonce i octli. Sice jsme se málem přizabili o stolek, který jsme tam nechali, ale nakonec jsme se do postele dostali.
Páteční ráno přišlo s příslibem žáru a prostě takového toho tropického počasí. Vstávalo se ovšem úplně stejně, jako jindy. Ani snídaně se nelišila. Anežka s tetou Soňou se vytratili na terasu a zůstali tam až do konce snídaně. Kdo ví, proč. Po návratu nás Nemo však nepřivítal. Nejspíš ho víc zajímali další hosté, kteří do penzionu přijeli někdy snad ve středu. Asi Nema čeština již omrzela a z jistých důvodů dával přednost chorvatštině. Ne, že by nám to úplně zkazilo den. Dnes jsme měli jít na ta už tolikrát slibovaná šlapadla. To se ukázalo jako fajn plán, realita byla však složitější. Obyčejná šlapadla tam majitel půjčovny ve chvíli, kdy jsme tam přišli, neměl. Cosi s motorem tam měl, jenže po těch jsme příliš netoužili a ne, cena nebyl ten důvod. Proto jsme se vydali, tedy aspoň někteří, na dost dlouhou dobu do moře. Plavali jsme tam opravdu dlouho, snad dvě, tři hodiny. Stihli se i vylomeniny typu stání na jakési skalce uprostřed moře, ale šlapadla jsme málem zas propásli. Ten zbytek (dobře, většina), který plavat nešel, u břehu dělal cokoliv, aby se nenudil. Házel kamínky, hledal mořské šnečky, které pak rovněž házel a vůbec dělal cokoliv, aby se zabavil. Šlapadel jsme se nakonec dočkali. Ano, byla i se skluzavkou. Té se muselo patřičně využít, jenže dostat se na ni, když se šlapadlo kolébalo, byla celkem zajímavá procedura. Čas nějak podezřele rychle utíkal, jak jsme plavali kolem šlapadla, lezli na něj a dokonce i někdy šlapali. Druhé šlapadlo kamsi odplulo, a když hodina uplynula a to naše se šťastně vrátilo, nebylo nikde k nalezení. Ale také se vrátilo. Teprve pak se ukázalo, kolik je vlastně hodin. Popravdě, bylo už relativně pozdní odpoledne. To nás sice trošičku překvapilo, co se ale dalo dělat. Čas je zrádná věc. Do moře nás pak už samozřejmě nikdo nedostal. A my, zcela nedovolenkově, jsme opět skončili u notebooků. Nikomu to nejspíš nevadilo. Večeře proběhla tak nějak samozřejmě. Poté byl už čas na poslední večerní návštěvu cukrárny. Bylo to sice skoro nemožné, dovolená se ovšem chýlila ke svému konci. Zmrzlina tvarovaná do tvaru zvířete byla fajn a bezesporu to byl nápad, který stál za vyfocení. Poté ovšem přišel návrat. A to celkem brzký, protože pár lidem došlo, že by stálo za to začít s balením věcí. Balicí elán ale dlouho nevydržel a my se octli v postelích.
Přišel poslední den. A zázrak v podobě včas vstávajících lidí se nekonal. Proto i poslední snídaně proběhla úplně obyčejně. Zpáteční cestou jsme se však dočkali milého překvapení. Tím byl autobus, který dokonce patřil té správné cestovce. To bylo opravdu celkem neočekávané, hlavně vzhledem k našemu času příjezdu. Dávalo to naději, že odjedeme dokonce i včas. Po návratu se začalo s konečným balením. Nešlo to úplně hladce, jisté věci by byly málem zapomenuty, protože je nikdo nepoužil od neděle, naštěstí se je ovšem podařilo najít a zabalit. Kontrola pokojů neodhalila žádné prohřešky proti očekávání a klíče se neztratily. Tak jsme je spolu s ovladači klimatizace předali a zanedlouho naposledy vyšly brankou. Nemo zklamal, ba možná skoro zradil. Nerozloučil se. Velké batohy jsme nechali před stanem delegáta (který tam nebyl, takže informace také nebyly) a pak se stalo něco celkem odvážného. Naše osmičlenná skupina se rozdělila. Já, Martin a Tomáš jsme zasedli ke stolku na zahrádce před již tak důvěrně známou restaurací, zatímco zbytek se vydal rozloučit s mořem. My vytáhli nejdřív kanastu a dali pár her. Poté jsme ji zas uložili, ale to jen proto, abychom mohli hrát člověče nezlob se, tentokrát tu původní variantu. V jednu jsme se zas setkali a hráčů kanasty trochu přibylo. Asi o hodinu déle nás napadlo, že zajdeme na pohár. Počasí mělo však jiný názor. Začalo pršet. Stáli jsme pod jakousi stříškou a čekali, až přestane. Nepřestalo. Do cukrárny jsme proto celkem běželi. Naštěstí se to zvládlo. Pohár byl opravdu vítaným rozptýlením. Po něm už zbývalo jen pár hodin do sedmi. Ty zaplnila opět kanasta a ukládání zavazadel do zavazadlového prostoru autobusu. Ten vůbec mile překvapil. Nejen, že silnice byly bez problémů průjezdné, dokonce přišla řada i na promítání filmů. Jinak ovšem cesta nebyla ničím příliš úžasným. Spát se opět dalo jen s potížemi, proto zastávky byly vcelku vítány.
Udivilo nás, že už kolem šesti jsme dosáhli Svitav, kde se osazenstvo autobusu dělilo do několika skupin. Jedna pokračovala autobusem dál a další nastupovaly do nejrůznějších minibusů. Náš končil v Hradci Králové. Říkáte si, že jsme vyjížděli z Prahy? Máte pravdu. Jenže výstupem v Hradci jsme ušetřili pár drahocenných hodin, což se hodí vždy. Do Turnova jsme přijeli obyčejně, vlakem. Dovolená skončila. Ovšem vzpomínky, ty na ni zůstanou…
