Přesto, že se už nejedná o tak vzdálenou minulost, je tu pár věcí, které bych chtěl předem říct. Nejprve bych se chtěl omluvit zmiňované paní asistentce za cokoliv, co se o ní v textu může kdo dočíst. Ano, byl to můj názor. Ovšem asi mohl být formulován lépe (dobře, asi bez přeformulování dotyčných vět a nutné ztráty autenticity nemohl).
A ještě jedna věc. Neptejte se, kdo byl ten kamarád z tábora. Nevím. Třeba budete mít štěstí.
Toto soustředění se konalo v Jilemnici. Mělo to jednu docela závažnou výhodu. Byl tam sníh.
Docela jsem se i těšil. V neděli jsem jel s paní Renatou do Jilemnice. Musela nás svést maminka. Po příjezdu se ukázalo, že tam ostatní nejsou ani tak dlouho, jak si paní Renata myslela. Po přivítání jsem se šel ubytovat a co se nestalo. Zjistil jsem, že tam je jeden velice dobrý kamarád z tábora. Hned jsme si začali povídat, ale moc dlouho jsme si povídat nemohli, protože jsme šli do společenské místnosti, abychom se dozvěděli, co se bude kdy, a jak dělat. Některé věci byli příjemné, jiné ne. Tak například to, že večerka bude v deset nikoho moc nepotěšilo. Ale s tím jsme zatím nemohli nic dělat. Poté jsme už šli do pokoje spát.
Druhý den jsme vstávali v půl osmé. Nebyl důvod vstávat dříve. Úplně v klidu jsme se oblékli a šli jsme na snídani.
Po ní jsme se vydali do tělocvičny. Tam jsme začali cvičit. Docela to šlo. Poté jsme šli na běžky. Na těch se docela dobře jezdilo. K obědu jsme měli každý den tři jídla. Bylo to docela fajn, že jsme si mohli vybrat. Ale přibyla jedna starost. Které jídlo si vybrat? Každý si ale nakonec nějaké vybral. Po obědě bylo dvouhodinové volno (měl to být polední klid, ale všichni z toho dělali volno). Odpoledne Se šlo plavat. V bazénu bylo docela příjemně. Ale přesto mohli udělat jednu laskavost. Nemuseli jsme se učit kraul. Ten by sice nebyl ještě úplně nejhorší, ale když jsme se ještě navíc museli učit znak, tak to byla docela hrůza. Všichni se proto těšili na goalball. Pro ty, kteří nevědí, co to goalball je, jedná se o jednu docela oblíbenou hru. Sice nevím, jak jinde, ale mezi námi nebyl nikdo, kdo by se na ni netěšil. Tak jsme tedy šli do tělocvičny a začali hrát, nebo spíš jen trénovat. Dalo by se říct, že goalball bylo to nejjednodušší, co jsme dělali. Po skončení trénování s míčem a po převlečení jsme se vrátili na internát a do šesti jsme měli volno. Po večeři, která byla mimochodem dobrá, si kluci začali trochu vymýšlet. Chtěli se koukat na film, což jim bylo splněno. Koukali jsme se asi do půl desáté, poté jsme provedli večerní hygienu a šli jsme spát.
Druhý den našeho sportování probíhal úplně stejně, jako ten první. Jenom jsme začínali ráno běžkami, a odpoledne goalballem. Večer jsme se začali koukat na Pána prstenů. Docela se na to šlo koukat, ale podle mě tam bylo příliš moc krve.
Ve středu byl smutný den. Renata musela odjet, ale na její místo přijížděla jakási studentka. Moc šťastný jsem nebyl. A když přijela, byl jsem na ní věčně naštvaný. Tisíce a tisíce podle mého názoru naprosto zbytečných otázek padaly na mou hlavu. Naštěstí jsem musel také někdy spát. Vše bylo zas jako v pondělí (kromě těch otázek). Večer pokračovalo koukání se na Pána prstenů.
Čtvrtek byl zas jako vždy. Ale má zloba na studentku, která se mimochodem jmenovala Jana, stále rostla. Proto jsem byl rád, když byl už konečně večer. Pán prstenů byl úspěšně dokoukán, ale spánek nám dopřán nebyl. Asi v půl jedné ráno nás zbudil nějaký křik. Koukli jsme se z okna, a zděsili jsme se. Pod našimi okny se hádali nějací lidé, aniž by si uvědomovali, že právě zbudili ospalé děti. Hádka nebyla sice dlouhá, ale pár sprostých slov v ní přece jen padlo. Po této události jsme nemohli usnout. V jednu přišli vychovatelé, co jako to tam děláme. Vysvětlení jaksi nepřijmuli a museli jsme konečně usnout.
V pátek byl den loučení a odjíždění. Všichni kromě mě zmizeli asi v sedm. Já jsem čekal na autobus. Ten přijel asi v devět a já za hodinu úspěšně dorazil domů. Určitě to bylo velice zajímavé.
