ICC 2010

Letos se ICC konalo v historií a bájemi opředeném Řecku. Poněkud nejistá ekonomická situace v této zemi se naštěstí neprojevila, takže všechno probíhalo tak, jak mělo. A to, že jsem se mohl zúčastnit považuji za to největší štěstí, které mně v tomto roce vůbec potkalo.

Ale dostat se do Řecka nebylo zas tak úplně jednoduché. Tedy, měli bychom být přesní, cesta do Řecka byla jednoduchá. Ale byly tu dva takové problémky. Prvním bylo, že se odjíždělo z Brna do Vídně a z ní se teprve odlétalo a ten druhý spočíval v tom, že autobus odjížděl v půl osmé ráno, což je pro někoho, kterému trvá cesta do Brna přes dvě hodiny, a možná i víc, celkem problém. Ale naštěstí tu bylo řešení. Tím bylo do Brna jet už ve středu 28. července a přespat na koleji. A nebyl jsem jediný, kdo se musel k takovémuto řešení uchýlit. Cesta autobusem byla o to příjemnější, že jsem jel ještě s Ráchel, která měla totožný problém a přirozeně zvolila stejné řešení. V autobuse se řešilo všechno možné počínajíc tábory a konče u HTML a problémů s hrami. Také se stihlo trochu zanadávat na Microsoft. Cesta proto ubíhala pokojně a vcelku rychle.
Po příjezdu do Brna na nás už někdo čekal, protože blouděním v Brně bychom asi naplnili čas, ve kterém jsme se měli vyspat. Po příchodu na kolej se zjistilo, že Tonda, který tam měl spát také, tam není. To bylo takové menší překvapení, ale nedalo se s tím nic moc dělat, jelikož teprve přijížděl do druhého největšího města České Republiky. Na kolej dorazil asi kolem desáté. Pak začaly pokusy o usnutí. Ty nebyly vůbec jednoduché díky přímo ukázkově se chovající posteli. Ne, nevykládejte si to tak, že ta postel byla nějak luxusní. Vůbec ne. Sice byla celkem dobrá, ale vrzala jak nevím co, takže usnout se povedlo asi až někdy v jednu ráno.

Ve čtvrtek se, aby to bylo ještě lepší, vstávalo asi v šest. Poté následovaly takové ty nudné věci jako cesta k Hlavnímu nádraží poněkud rozkopaným centrem města. Ale i to se zvládlo bez nějakých závažnějších potíží. A pak už mohlo nadejít setkání se zbytkem lidí, kteří odjížděli do Řecka. Z účastníků tam už byla pouze Klára. S Ráchel se nějak dobře znali, takže okamžitě začalo nejroztodivnější popichování. Z vedoucích tam byla Katka, Martina, Kris a Pavel. Co se týče Pavla, jeho postavení ho nechávalo absolutně lhostejným. Pokud vůbec někdy měl předsevzetí chovat se jako vedoucí, vzalo za své v první vteřině po setkání. Kris zas pro změnu pocházel ze země, kde jaksi nebyla Čeština mateřským jazykem, takže každý s ním musel mluvit buď anglicky, nebo, když si troufal, německy. O zbylých dvou nikdo na první pohled nebyl schopen zjistit absolutně nic (na ty další ale vlastně už moc taky ne).
Když přijel autobus, naložili jsme batohy, tašky, kufry a další roztodivná zavazadla a nastoupili cestu do Vídně. V autobusu se povídalo především o táborech, táborových knihách, pokřicích a o všem, co s táborem souvisí. Také vyšlo na světlo pár zajímavých faktů. Třeba to, že Klára skládala táborovku pro český tábor, ale nemají ještě melodii. Nakonec ale autobus dorazil k letišti. Tam jsme začali hledat tu správnou přepážku a když se to podařilo, větší zavazadla putovala jezdícími pásy kdo ví kam. My jsme nakonec došli ke kontrole, která proběhla tak, jak by měla úplně každá. Dobře, příruční zavazadlo muselo projít rentgenem a my zase detektorem kovů, ale jelikož se dokonce ani bílá hůl nezdála zbraní, proběhlo to úplně hladce. A pak jsme už nastoupili do letadla. Naneštěstí si tam stevardka uvědomila, že nevidomí jaksi nemohou sedět u nouzového východu a začala rošáda s místy. Skončilo to nakonec dobře. A pak nastal jeden z těch těžších úkolů. Zabavit Kláru, aby neměla šanci být zoufalá z letadla. Byl to nelehký úkol, ale v aktuální kombinaci lidí to celkem šlo. Poté již nastal čas odletu. Probíhal trochu víc divočeji, avšak zas ne tolik, aby to nějak vadilo. Po malém obědě v letadle se všichni rozhodli usnout. Podařilo se to skoro všem. Osobně jsem se probudil krátce před přistáním v Aténách. Pak už jen stačilo nezapomenout přeřídit si hodinky a už jsme dokonce věděli, že je o jednu hodinu víc (to jsme ale věděli vlastně už doma).
Teď mělo nastat čekání na autobus, které, aby se to nepletlo, mělo zabrat další dvě hodiny. Realita ale naštěstí začala vypadat mnohem růžověji, když onen autobus přijel už po hodině. Ale samozřejmě, nic není dokonalé. Sedadla, na která se měli vměstnat dva lidé, byla jaksi trochu užší, než by bylo záhodno. Ukázalo se nakonec, že to byl školní autobus, takže se to tím asi nějak přibližně i vysvětlilo. Cesta probíhala vcelku tak, jak by každý čekal. Nic zas tak divného se nestalo. Pak, když jsme dorazili, začalo vymýšlení toho, kdo s kým bude na pokoji. Osobně bych čekal, že se pokusí o nějaké národnostní smíchání, ale letos to tak nebylo. Vše začalo rozdáváním tašek s nejrůznějšími materiály o ICC, Aténách, Akropoli… Převážná většina byla ale v černotisku a skenery se na chodbách nepovalovaly. Po asi čtvrt hodině jsme s Tondou dostali klíč (ano, klíč, jediný klíč) od pokoje a mohli jsme se jít ubytovat. Pokoj, na rozdíl od kolejního, mile překvapil. Byly v něm široké a pohodlně vyhlížející postele, noční stolek s hotelovým telefonem, nějaká křesla, stůl s židlemi, koupelna a okno. U něho se trošku zastavme. Čekali byste v takovém luxusním hotelu, že vše bude fungovat? No, tak tohle okno ne. Alespoň ne úplně. Kliku to okno sice mělo, ale mám podezření, že si s ní někdo hrál a ztratil takové ty šroubky, které ji drží na místě, takže byla skoro upadlá. Ale naštěstí nebyl ten problém s oknem zas tak závažný, klimatizace to jistila. Ano, i ona měla pár much, ale fungovala a o to šlo. O skříně nebyla v žádném případě nouze, takže se vybalovalo úplně nádherně.
Po vybalení už byl čas na večeři. Ukázalo se, že jídelna je celkem nedaleko. Když už byli všichni jak se patří najezení, nezbývalo než počkat do sedmi, kdy se v auditoriu měl konat uvítací večer. Ale vyrazit jsme tam museli o pár minut dříve, jinak bychom tam přišli určitě pozdě. Cesta byla, řekněme, děsivá. Spousty schodů, dlouhé chodby. A aby byl život veselejší, všelijak se ještě kroutily. Na konci byla celkem velká místnost se spoustou sedadel a řečnickým pultíkem. Vcelku živě jsem si uměl představit, jak u pultíku stojí nevím kdo a řeční celé hodiny. Teď to nebyly hodiny, ale řečnění jsme se také nevyhnuli. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací. Tak například, na straně hotelu, která byla napravo od hotelu se nesmělo fotit, měl tam rezidenci nějaký velmi významný politik. Další informace se týkaly pravidel, která by snad každého napadla a také, nejspíš, ohleduplnosti organizátorů, když zahradili některé chodby židlemi, aby tam nikdo nemohl. Kdo ví, kam tyto zapovězené chodby vedly a jaké komplexní sekce skrývaly. Mohla to být celá podlaží… Pak jsme se vydali na prohlídku nám povolených částí konferenčního komplexu Atexelixi (ano, tak se jmenoval, kupodivu). Jelikož nás bylo celkem hodně (70 účastníků a 60 dalších lidí jako dobrovolníci v oranžovém a vedoucí z různých zemí – Velká Británie, Rumunsko, Maďarsko, Moldávie, Německo, Francie, Itálie, Rakousko, Slovinsko, Švýcarsko, Švédsko, USA, Japonsko a my) museli jsme jít ve čtyřech skupinách. V ideálním světě by se skupiny nepotkávaly v nejnevhodnějších místech (oblíbená místa byla ve dveřích) a navíc by nám tato prohlídka jasně ukázala, jak to tu vypadá. Bohužel, nesplnila ani jeden z těchto předpokladů (neideální svět?). Ale s naprostou jistotou prokázala, že ztratit se tady by nebyl vůbec žádný problém. Pak jsme se nějakým zcela zázračným způsobem dostali na pokoje a šli spát. Naposledy dokonce i v den, kdy jsme se probudili…

Páteční ráno bylo překrásné. Slunce nás donutilo probudit se, provést takové ty dobře známé ranní věci a asi v 07:45 jít na snídani. Dnes se zde ještě dal najít celkem široký výběr pochoutek, takže vybrat si nebylo zas tak těžké. Poté jsme se vrátili na pokoj a už se pomalu začínalo s návštěvami. O mezinárodní záležitosti se zatím nejednalo, jen jsem zašel k Ráchel s Klárou. Bylo to jen o pokoj vedle, z pokoje 112 se došlo na pokoj 113. Ale nepředstavujte si takové to tichoulinké vstoupení, kterého si nikdo nevšimne. To tu jaksi nebylo proveditelné. Zvenčí totiž nebyla obyčejná klika, jenom taková ta napodobenina ve tvaru koule, nebo kouli velmi podobnému útvaru, která tam prostě byla a nedalo se s ní dělat nic. Takže nezbývalo, než začít klepat. Naštěstí se zrovna toto klepání setkalo s očekávaným výsledkem. Poté se už mohlo začít s tak touženým rozebíráním úplně všeho. To pokračovalo asi do 08:40, kdy jsme se opět vydali do auditoria. Tentokrát nikdo sáhodlouhé proslovy neočekával. Jen takové ty kratší. Tentokrát se dotýkaly večerních aktivit, kterých bylo také celkem hodně a struktury počítačové sítě. Bylo to celkem podobné Vídeňskému uspořádání. Pak se všichni rozdělili a vydali se do počítačových učeben. Ale bylo jich tolik, že počítače nemohly stačit. A hned se ukázal první velký rozdíl. Braillské řádky letos byly celkem nedostatkovým zbožím. A tak jsme začali s přihlašováním ve dvojicích. Další rozdíl se ukázal po přihlášení. Ten dialog na změnu hesla, který se loni tak nešťastně neobjevil, tu letos byl a vyzývavě na nás vykukoval. A my, zaslepeni nadšením, jsme si to heslo změnili. A kupodivu, nikdo z nás ho pak již nezapomněl. Následoval úkol, aby každý otevřel soubor na sdíleném disku a vyplnil jednu takovou malou otázečku. Ono to bylo, co se zadání týče, celkem jednoduché. Ale pak když to někoho napadne ukládat do stejného souboru, který má otevřeno dalších x lidí, nikdo se nesmí divit, že se vyskytnou malé problémy. Ale pak se to nějak vyřešilo, takže se to podařilo nakonec všem. Ty malinké chybičky při ukládání na osobní disk považuji pouze za zajímavost, ne za problém. Poté již byl ten správný čas vydat se na svačinu. Po ní jsem tak trochu očekával, že se přikročí k zpovídání někoho okolo, to se ale nakonec nestalo a mohli jsme dělat, co nás napadlo. A zrovna u nás to byly naprosto šílené věci. Ale ani toto šílené vyvádění netrvalo věčně. Musel přijít oběd. Po něm následovala, přirozeně, chvíle volna. A nás nenapadlo nic lepšího, než se vydat do takové zajímavé místnosti. Ta byla plná všelijakých hudebních nástrojů. Tam jsme nejprve testovali všechny nástroje, co tam byly. Ovládání kláves zůstalo nepochopeno, tedy alespoň do té míry, že nástroj zůstával pořád stejný, ať jsme dělali, co jsme chtěli. To nás ale neodradilo od započetí se zpíváním. Začalo to celkem nevinně nějakými obecně známými písněmi. Pak se ale začalo uvažovat o tom, zda-li by někdo nezazpíval nějakou řeckou lidovou. Ale všichni dobře známe „něco za něco“, takže jsme museli nejdříve zazpívat my. A samozřejmě, byla to naprostá šílenost. No není divné, když skoro dospělí vyzpěvují pod naším okýnkem a skákal pes? Ale dočkali jsme se službičky, kterou jsme požadovali. Ovšem, bohužel, nic netrvá věčně.
V 13:45 jsme se opět dočkali nekonečné pouti do auditoria. Je to skoro nemožné, ale připadala nám snad ještě komplikovanější, než ráno. Ale teď už se měla naše krásná skupina rozdělit. A nikdo nepředpokládal, že se tak nestane. První workshop mě potkal s Krisem a to o bezdrátových sítích. Vše začalo hezky polehoučku teorií, kde že se takové sítě využívají. Ve výsledku se zjistilo, že skoro všude. Po tomto nutném úvodu (i když Kris později přiznal, že zas tak nutný v naší skupině nebyl) jsme se mohli ponořit hlouběji do tajů zabezpečovacích algoritmů, frekvencí, parametrů ovlivňujících dosah vysílače a do dalších podobných věcí. Asi ve čtvrt na čtyři jsme si dali takovou malou svačinku. Po ní jsme dokončili teorii a mělo se přejít k tomu zajímavějšímu, k praxi. Ale to se, jak tomu u počítačů bývá, nepovedlo přesně tak, jak bylo očekáváno. Nejdřív chyběla jedna volba v nastavení bezdrátové sítě (svalovalo se to na neadministrátorské přihlášení, ale kdo ví, nebylo-li to zařízením, nebo obojím…). Po tomto neúspěchu jsme se měli aspoň připojit k jedné zabezpečené bezdrátové síti, kterou tam pro nás vytvořil předtím. No dobře, ale ani tohle Krisovi moc nevyšlo. Zrovna jeho mi je i celkem líto, když si vzpomenu, jak se mu plán zhroutil díky zapomenutému heslu k síti. Ano, každý člověk zapomíná, i počítačový profesionál. Tak tedy přišel na řadu reset routeru a připojování k nezabezpečené variantě. Tady už nebylo nic, co by mohlo selhat a podařilo se. Avšak čas byl už skoro vyčerpán a letěl neúprosnou rychlostí. Ale když to shrneme, teorie byla poučná, takže se dá říct, že jsem nemusel svého výběru litovat.
Po skončení odpoledního workshopu jsme si v pokoji nachystali nějaké ty nezbytné věci do batohu, bez kterých bychom se nikam vydat nemohli. V pět navečer jsme sešli k recepci, aby se nějak podařilo rozdělit nás do autobusů. Ale ještě předtím jsme dostali tašky s večeří. Ty tašky byly sice malou komplikací (byly totiž úplně zbytečné, k čemu by pak byly ty batohy), ale nějak se to vyřešilo a my jsme mohli nastoupit do autobusu. Ten se s námi vydal k jednomu z bezpočtu aténských muzeí. Tohle ale bylo zvláštní a to tím, že zde kupodivu nebyla na každém rohu cedulka „nedotýkat se“. Ano, bylo to jistě z části i tím, že originál by jste tu nenašli ani jeden, ale on už není takový problém udělat věrohodnou kopii. A tak jsme měli jedinečnou šanci zjistit, s jakými naprosto neuvěřitelnými detaily si dávní sochaři hráli při tvorbě svých děl. Ale než jsme mohli tuto objevnou cestu započít, museli jsme sníst něco k jídlu. Čekala nás bageta a poněkud větší verze fruka, což sice nikoho nenadchlo, ale ani psychicky nezlomilo. A pak už se mohlo započít s prohlídkou. Jelikož ale lidí zas bylo jaksi příliš, potkalo nás dělení do skupin. Jedna měla průvodkyni, zbytek si měl vystačit s popisky. Asi by to šlo, nebyly-by všechny braillské v řečtině a anglické se nacházely sice celkem často, ale jak se vyskytlo něco zajímavějšího, člověk je hledal marně. Ale to nám nezabránilo prohlížet si spoustu soch. Některé měly uražené nosy a vůbec se s nimi asi nezacházelo dobře. Obviňováni z toho byli, nejspíš právem, pohané. Poté jsme se dostali k modelu Akropole. Nakonec jsme skončili u křesťanských relikvií, které se někde v Řecku podařilo najít. Ten, kdo by tvrdil, že se mu v muzeu nelíbilo, by asi u nás měl celkem velké problémy. Pak, když už opravdu nebylo co prohlížet, tedy až na klimatizaci (kterou jsme ale prohlíželi celkem často v průběhu prohlídky), vrátili jsme se do našeho nádherně pohodlného žlutého autobusu a nastoupili cestu zpět. Po návratu jsme zjistili, že se nám vůbec nechce spát. Pomoc byla lehká, zašli jsme na návštěvu. Ale vnímání času už asi pochrupovalo, protože ten letěl a letěl. Přidejte si k tomu čtení naprosto šílené (ale vlastně geniální) povídky a nebudete se asi moc divit, když jsme se vrátili do svých postelí kolem jedné ráno. Avšak usnutí zabralo dalších pár minut. Ovšem nakonec bylo úspěšné.

Sobotní ráno se tomu pátečnímu velmi podobalo. Vstávalo se celkem podobně (naštěstí), jen u snídaně se zjistilo, že široký výběr jídel je minulostí. Zbyl jen chleba, sýry, marmelády a podobné věci. Nikdo si to naštěstí nevyložil nějak špatně, takže snídaně proběhla v klidu. Čas po snídani také uplynul jako voda a už jsme procházeli tajuplným bludištěm k místu ranního setkání. Pořadatelé si na dnešek dali za cíl, že nás naučí něco jako táborovou hymnu. Nakonec se to povedlo a postupně se z ní dokonce stal hit, který měli někteří lidé sto chutí začít zpívat třeba na letišti, nebo v letadle. Kdo ví, co by se stalo, kdyby svůj plán uskutečnili? Následovalo rozdělení na skupiny, které spolu měly vydržet celé dopoledne. Nikdo ani neví, jak se to vlastně stalo, ale jakousi náhodou jsem měl s Tondou celý den stejné workshopy. Zrovna teď čekal jeden o Linuxu.

Začal pěkně zeširoka a pozvolna. Nejprve se začalo rozebírat, co je to operační systém. Mohlo by se zdát, že tady se žádné pochyby nemohou vyskytnout. Ono asi ani ne, kdyby se nedostal k problematice toho, jestli Microsoft přepsal ve Windows Vista jádro, nebo ho nechal tak, jak bylo ve Windows XP. Tondovy názory se už tady začaly od názorů chudáka přednášejícího, který ještě ani netušil, co ho čeká, lišit. Málem by to snad skončilo nějakou roztržkou, ale Tonda si uvědomil,že to nemá cenu. Poté se trochu zabrousilo do historie. Linuse by dozajista potěšilo, kdyby věděl, že prý s vývojem Linuxu začal v roce 1991, tedy o rok dříve, než doopravdy, ale tohoto omylu si buď nikdo nevšiml, nebo spíš ho neměl sílu řešit. Nakonec, když už bylo asi půl hodiny prostě pryč, přikročili jsme k instalaci. Vše začalo zoufale vyhlížejícím obíháním počítačů a zadáváním parametru brltty= pro jádro, aby vůbec něco bylo vidět na braillském řádku (no jistě, ani ten nebyl úplně normální, ale to asi už nikoho nepřekvapí, že?). Tonda se nabízel, že pomůže, protože opravdu celkem dobře viděl (bez brýlí sice nejspíš ne, ale nezapomněl je), ale nedůvěra byla zřejmá. Pak se mu zdálo zbytečné dávat jádru nadbytečný parametr, který on stejně neocení, to se ale zas nelíbilo zoufalému lektorovy. Prý, že by se pak nedostal do textového instalátoru (proč, to nevysvětlil). Poté se nějak začalo s instalací. Díky řádku, jehož základní ovládání bylo „trochu“ záhadné, jsem musel čekat kvůli každému kroku, i když jinak by to bylo hotové za pár minut celé a do konce nám vyhrazeného času asi i s blbůstkami typu kodeky, skype, kancelářské aplikace, konfigurace… Takhle to bylo úmorně pomalé. Už touhle dobou jsem musel uvažovat, proč si vybral distribuci, kterou si vybral. Jestli tímhle stylem hodlal ukazovat jednoduchost, tak co pak je složitost? Nejspíš nějaký postup, který zahrnuje kompilaci úplně všeho (jádro, základní nástroje pro příkazový řádek a ten zbytek). Ale ještě mi to tak nevadilo. Stále zůstávala víra, že se to dá stihnout. Ta však dostala těžký zásah krátce před svačinou. Zaprvé se ukázalo jedno CD jako vadné (a další dvě, nebo tři jako chybějící) a za druhé se přišlo na to, že není kam Linux umístit. Celý disk patřil operačnímu systému společnosti Microsoft. Dohodnuté to tak nebylo, ale koho to zajímalo, když dělali prvotní instalaci a nastavení? Po svačině přišel slavnostně lektor se zbrusu novými CD a slavnostně nám oznámil, že musíme začít znovu, ale až tehdy, kdy vytvoří místo na disku zmenšením diskového oddílu. A aby to nebylo tak fádní, budou potřeba další restarty počítače. Prvním se dostal k přihlašovací obrazovce Windows. Pak musel každý jen nečinně čekat a sledovat, jak zadává administrátorské heslo spolu se jménem (jak rád bych ho znal) a pak, jak zmenšuje ten nešťastný oddíl. A poté, samozřejmě přišel další restart, protože zmenšení jako samotné se dělalo někde na nižší úrovni, než běžel operační systém (prý v DOSu, ale DOS v dnešní době?). Poté, jelikož pořadí, v němž se hledaly jednotky, z nichž se dá načítat operační systém bylo podivné, se většina lidí dostala opět k přihlašovacímu okénku. V této fázi už Tondova pomoc nebyla něčím, co by stálo za okázalé ignorování, takže někdo se tomuto kroku vyhnul. Ale moc jich nebylo, to si zase nemyslete. V této fázi už mě to fakt začínalo štvát. Windows se mohl přeci úplně vyhnout, kdyby použil jinou distribuci (třeba Ubuntu, nebo Vinux) místo toho Debianu, který tam on měl. Každý by si oddíl zmenšil hezky sám a ještě k tomu by se instalace podobala tomu, co zná každý uživatel počítače, tedy celkem normální instalaci, až na ten krok s rozdělením disku. Ten by byl trochu nestandardní, ano. Ale pořád by to bylo povědomější. Ovšem říci mu to by nemělo vůbec žádný smysl, takže jsme hezky pokračovali dál. Času uplynulo nějak moc, takže naděje to stihnout záležela na tom, jestli se nevyskytnou nějaké další komplikace. Ty tu ale hned byly a posměšně se smály. Na jednom počítači se mu po těch restartech nedařilo rozjet braillský řádek, čímž strávil další cenné minuty. Poté, když už vše běželo, jak mělo, čas ale už prostě nedostačoval. Naděje zhasla. Tonda ho pak, snad jako pomstu, ignoroval a instalaci stihl. Ale vytoužené Linuxové prostředí stejně nespatřil. Jemu to překazila jakási chyba s obrazovkou. A my ostatní? My jsme odcházeli poraženi. Kdo ví, kdo si tu porážku vlastně uvědomil. Já ano. Zmizel jsem tak brzy, jak to jen šlo. Instalace ještě nebyla hotová ani náhodou, ale do konce zbývaly minuty. Po takto překaženém teoreticky krásném workshopu musel být přirozeně někdo pranýřován. A kdo jiný, než chudák přednášející? Nikdo, to se ví. Ale nakonec už jsme mu snad vyčinili všechno, od připravenosti až ke koncepci, takže jsme mohli po obědě zas vstoupit do diskusního kroužku. Opravdu už si ani nevzpomínám, co se tam všechno probíralo, ale bylo toho hodně. Poté, když jsme si užili, vydali jsme se na odpolední rozdělovací setkání. Tentokrát jsme skončili u editace audia. To už vypadalo, že by se dalo naučit něco nového. Avšak aby byla legrace, prvních pár minut si přednášející nevšiml, že používá jakousi prastarou verzi Audacity. Z tohoto problému plynuly různé další obtíže, nejvíc to, že klávesové zkratky nefungovaly. Nakonec na to ale přišel. Musí se mu nechat, že na to byl aspoň připraven, když pak program spouštěl z flash disku. Ale jako jinde, postupovalo se velmi pomalounku. Času byly úplné hromady, takže zařídit výběr workshopů na další část ICC (což se pak ale neukázalo jako nejlepší nápad) nebyl vůbec problém. Je ale fakt, že pár klávesových zkratek jsem se naučil a jeden postup trošičku poopravil.
Poté již byl ten správný čas zajít na pokoj, do batohu dát nějaké to pití a vydat se k recepci. Dnes se do žádného muzea nejelo, když to místo, kde jsme měli skončit bylo také dost slavné. Byla to Akropol. Cesta autobusem byla stejně nudná a úmorná jako jindy. Po příjezdu jsme opět snědli nám již tak dobře známou bagetu. Pak už jsme se mohli vydat na prohlídku. Kolem nás byly spousty mramorových sloupů a určitě spoustu lidí napadlo, že by jistě stálo za to nějaký ukrást a prodat ho. To ale bylo jaksi neproveditelné. Jednak byly příšerně těžké, ale i kdyby nebyly, někdo by si člověka táhnoucího sloup určitě všiml. A pořád tu byla šance, že ten hlídací pes, kterého tam měli, nebude milý tak, jako byl na nás, když se přišel podívat, co se to tam děje. A i když se snažil, vylekal celkem dost lidí. Zato na slunci se rozvalující kočky nevylekaly vůbec nikoho a spousta lidí byla naštvaná, že jsou za jakýmsi hrazením a proto je nikdo nemůže pohladit. Když se už blížil konec prohlídky, průvodkyně kamsi zmizela. Tvrdilo se, že zašla do jakéhosi chrámu. Nejspíš úplně sama, což bylo ještě divnější. Pak se sice našla, ale ztrácecí náladu už nestihla odnést pryč, takže opravdu nebylo zas tak překvapující, když jsem se, spolu s pár dalšími lidmi od nás, nádherně ztratil. Ale nebylo to tak vážné, východ byl jen jeden. Po pár minutách jsme se zas všichni sešli a vydali se na malý průzkum blízkého okolí. Ten měl odhalit místa, kde by bylo možné koupit nějaké ty suvenýry, ale tato místa přece nemohla být tak lehce k nalezení, takže jsme, přirozeně, nenašli ani jedno. Zato se našel bezpočet cukráren a podobných obchůdků. V jedné z nich jsme nakonec skončili. Aby to nebylo tak podezřelé, něco jsme si tam i dali. Velikost porcí zmrzliny skutečně překvapila, takže ke konci to vypadalo jako nějaký hokejový zápas se spoustou fanoušků. Po vítězném završení jsme nastoupili do autobusu a vrátili se tam, odkud jsme se tak neochvějně vydali. Tam se, jako ale už jednou, ukázalo, že spánek je na hony vzdálená utopie. A tak jsme zas všichni posedávali na pokoji a poslouchali zas pro změnu pohádky. Chudáci vedoucí, opravdu. Ale zazvonil zvonec a pohádek byl konec a stejně tak i našeho ponocování.

Ráno naštěstí přišlo, jako by se vůbec nic nestalo. To bylo určitě dobře, protože už tak si o nás vedoucí mysleli nevím co. Po celkem nudné ranní proceduře se snídaní, povídáním a cestou do auditoria se opětovně rozdělily skupinky pro workshopy. Dnešní workshop se zabýval rozpoznáváním hlasu počítačem. Někdo by si snad mohl myslet, že to je stále ještě pouze doména vědecko-fantastických filmů, ale budoucnost se blíží. Těch prvních pár minut, kdy se musí vytvořit hlasový profil by sice ještě chtělo nějak zkrátit asi tak na pár sekund, ale pak to, kupodivu, i funguje. Bez omylů se sice ještě nikdo neobejde, ovšem kdo ví, kam se dostaneme za pár dalších let. Ale bohužel, někdo se neobejde ani bez celkem obvyklých útrap souvisejících s technikou. Tento workshop jsem asi byl na řadě, protože tvorba profilu ne a ne jít. Strávili jsme nad tím asi hodinu, aby se ukázalo, že to bylo naprostou maličkostí, opačně nasazenými sluchátky. Ale když už se na to přišlo, šlo vše skoro jak na drátkách. Jistě, absolutní úspěšnost by si přál každý, ovšem zatím musí vydržet. Ale na hraní to je věc rozhodně dobrá. Jen ještě něco provést s licencí (zveřejnit kód pod GPL) a všichni budou spokojeni. A za pár měsíců se určitě po této změně, která přijde nikdo neví kdy, objeví určitě i verze pro Linux. Také už na něco takového čekají a programátoři u firmy, jejíž program jsme používali, jsou zatím, co se ví, nejdál. Avšak nic netrvá věčně a o workshopech se zajímavým tématem to platí dvojnásob. A proto workshop musel skončit. Po něm se každý shodl, že už ví, co bude po návratu domů instalovat.
Pak jsme zamířili pěkně hladoví do jídelny. Tam na nás čekal vytoužený oběd. Po něm následovalo to, co následovat muselo, tedy další návštěva. Probíhala jako každá jiná, takže zaslechnout nějaký ten smích nebyl zas tak velký problém. Horší asi už bylo pochopit, kvůli čemu se smějeme. Většinou to totiž nebyly anglické vtipy…
Dnešní odpolední workshop, na který jsem se dostal již po tak dobře známé rutinní proceduře v auditoriu se náhodou počítači vůbec nezabýval. Ano, dobrá otázka! Čím že se to tedy zabýval? No tak dobře, tak vám to prozradím… Zabýval se (nebo se aspoň zabývat měl) rozdíly v kulturách různých zemích. Už před jeho začátkem jsem byl varován, že vysvětlovat, co je knedlík není vůbec žádná legrace. Mne tato smůla ale zatím ještě nepotkala. My jsme se dostali k rozebírání obecných věcí o každé zemi a k celkem detailnímu průzkumu svátků (proč si jen nemohu nikdy vzpomenout, v jakém jsou přesně pořadí ty dva naše státní svátky na začátku školního roku?). Při tomto rozboru jsem málem zapomněl na Den Dětí a na Den Matek, což by mi určitě nebylo odpuštěno. Je to zvláštní, avšak čas při zajímavých rozhovorech letí jak splašený, takže konec přišel co nevidět.
Poté se někteří z účastníků ICC sešli u recepce a vydali se na cestu po Aténách. Naše rozverná česká skupinka se dnes nevydávala nikam. Trošku jsme si popovídali, zašli na večeři a pak čekali jak dopadne průzkum ohledně cukrárny, která měla být někde nedaleko. Ten nakonec dopadl úspěšně a tak jsme se mohli vydat na autobusovou zastávku. Tam nastalo nekonečné čekání na prostředek městské hromadné dopravy. Už se objevily obavy, že v neděli nejezdí, nebo že řidiči stávkují, to ale nakonec nebyla pravda. Autobus totiž přijel a my jsme mohli nastoupit. Vystoupili jsme z něho do horkého letního večera a počali s hledáním sladkého království. Bylo tam A po pár minutách se jedno skutečně našlo. A aby to nepřišlo všem líto, následovala sladká tečka (nebo předehra?). Poté co zmrzliny opustily kompletně misky, ve kterých původně byly, nebylo už nic, co by se tu dalo podnikat. To bylo sice nemilé, ale aspoň jsme mohli jít s klidem do svých pokojů, nebo se pokusit najít Krise s Tondou, kteří se naší zmrzlinové výpravy z nějakého důvodu nezúčastnili. Návrat se sice podařil, hledání ale už moc úspěšné nebylo. Možná proto, že jsme se o něj zas tak moc nepokoušeli. Jinak by je asi nebyl zas tak velký problém najít. Ale ne, my jsme zas skončili v diskusním pokojíku a začali rozebírat úplně nemožné věci. Pavel pak odešel a po pár minutách mně napadlo, že by se mohlo třeba jít spát. To ale nebylo zas tak jednoduché. Na klepání nikdo neotevřel (ano, už by bylo jedno kdo). Následoval pokus dovolat se tam hotelovým telefonem. Ten sice vyzváněl jak divý, ale nikdo neotevíral. Číslo bylo určitě správné (91 následované číslem pokoje T. J. 112), pokoj byl ovšem nejspíš prázdný. Dalším krokem byl dotaz na recepci, není-li tam klíč. Bylo by to určitě velmi užitečné, kdyby byl Tonda tak obezřetný a dal ho tam (což měl dělat pořád, ale realita byla většinou ne jen u něho odlišná). První pokus skončil tím, že recepční telefonoval, nebo dělal něco jiného, než měl. Prostě si mně nevšiml. Napodruhé už si mně sice všiml, to ale situaci vůbec neprospělo, spíš naopak. Klíč tam totiž samozřejmě nebyl. Začínali jsme být trochu zoufalí. Skoro už jsme přemýšleli o tom, že zavoláme někomu z vedoucích, když asi ve čtvrt na dvě se Tonda objevil a triumfálně přinesl postrádaný klíč. Pak vyjevil, že s Krisem chodili blízkým okolím a hledali místo, kde by si mohli sednout. Žádné nenašli, takže skončili u baru, popřípadě na terase. A buďme upřímní, trochu se to dalo i poznat. Katastrofa to zas ale taky ještě nebyla, když si to byli schopni uvědomit. A tak jsem nakonec mohl krásně a nerušeně usnout. Bylo to určitě dobře, protože zítřejší (vlastně už dnešní) den měl být plný zajímavých zážitků. A to se přece nevyplatí usnout někde v autobuse.

Když se slunci konečně zachtělo vyjít, už jsme se nemohli dočkat. Vstávací procedura proběhla skoro automaticky, stejně tak snídaně. Poté to ale začalo být úplně jiné. Sešli jsme se sice v auditoriu, ovšem rozdělení do workshopů by dnes nikdo čekat nemohl. Je sice pravda, že se o něco přibližně podobného organizátoři pokoušeli, to ale brali všichni jako žert (a nejspíš se to tak brát i mělo). Když už byli všichni nastoupeni vzorně v autobusech, ty se vydaly k zoologické zahradě. Cestou padla sem tam poznámka typu, že jedeme kolem toho či onoho významného objektu, ale ne všechny jsme my slyšeli. Protože jsme se vyspat chtěli, ale v noci na to nebylo skoro kdy, muselo se to přeci někdy aspoň částečně dohnat. A autobus byl přímo ideálním místem. Po nějaké době jsme dospěli k našemu cíli. Chvíli trvalo, než všichni prošli kolem pokladny do areálu zahrady a než si někteří koupili rozmanité věci. Pak nezbývalo nic jiného, než jít stále kolem nejrůznějších výběhů (většinou prázdných) až k jedné skupině laviček. Donutit nás, abychom si na ně posedali nebyl zas tak velký problém. Pro některé však začalo být problémem to, co následovalo. To totiž byla přímo ukázková přehlídka nejrůznějších hadů, vajíček a dalších věcí. Hadi byli z nás nejspíš úplně zoufalí, jinak by tak nezdrhali. Ale naštěstí pro nás jim to nešlo zas tak dobře, jak si asi představovali.
Poté, co i poslední had úspěšně opustil prostor kolem těch, co mu prováděli takové věci, které jsme mu dělali my, pokračovalo se průzkumem krokodýla. Tentokrát v něm živého nebylo absolutně nic. Možná bývalo, ale ani to není úplně jisté. Ale nakonec jsme si všichni všechno prohlédli a pokračovali pod dopoledním sluncem dál. Prošlo se kdo ví co, než jsme se na malou chvilku zastavili u papoušků. Někteří byli celkem hladoví, s čímž se muselo přeci něco udělat… A jako kouzlem se zrovna tam objevil nějaký člověk (ošetřovatel?) s oříšky. Tím nastaly papouškům skvělé časy. Oříšky padaly jeden za druhým až do té míry, že už je pak okázale odmítali. To byl určitě jeden z důvodů, proč jsme se sebrali a vydali se dál směrem k delfínům. Tam jsme se usadili na tribuně a snažili se nějak sledovat představení, s nímž se delfíni trápili, aby ho pak ocenili jen vidící (kterých tam ale mohlo být klidně víc, než bylo v naší skupině, protože není jisté, kdo tam všechno seděl). Poté, když už žádné číslo na seznamu nezbývalo, návštěvníci byli nuceni okolí bazénu s delfíny opustit a to jen proto, abychom tam mohli my. To se nám, přirozeně, velmi hodilo. Ale u tohoto exkluzivního vyhnání lidí nezůstalo. Celá návštěva delfínů byla završena tím, že jsme se jich mohli dotknout. Opravdu zvláštní pocit, který rozvrátil nejeden žebříček oblíbenosti zvířat. Přesto, že hodně lidí mělo sto chutí za delfíny do bazénu skočit a bylo jim asi jedno, co by se mohlo stát (delfíni jsou přeci vždy hodní), museli jsme se naobědvat. Nejčastější téma všech rozhovorů ale již bylo dáno a nikdo ho nedokázal (a ani nechtěl) změnit. Pak, když oběd jaksi už neexistoval, ještě chvíli jsme se procházeli po zahradě a obdivovali nejrůznější zvířata. Tato činnost nám ale nevydržela moc dlouho. Sice idea posezení v autobusu nevypadala taky zrovna moc růžově, ale alespoň jsme se měli šanci dostat dál v našem putování. V našem rozmilém žlutém autobusu jsme ovšem hned byli postaveni před nelehké rozhodnutí. Buď jsme mohli jet přímo k moři, nebo vysednout u Poseidonova chrámu. Avšak v chrámu nebylo vůbec nic k prohlížení (tedy určitě tam něco bylo, ale to něco bylo pouze vidět). Výsledkem tohoto malého detailu bylo, že jen Tonda u chrámu vystoupil a celý zbytek sjížděl celkem ostrými serpentinami k pláži. Někdo před začátkem sjezdu stihl usnout a tím ho promeškat. Ale na konci cesty byl zas vzbuzen. A nakonec mu to dozajista nevadilo. Po nutných převlékacích peripetiích totiž skončil v moři. Plavat do hloubky jsme sice nemohli, prý že na nás neměl kdo dávat pozor, ale to neznamenalo, že bychom si to tam nemohli užít. A tak jsme s tím začali. Nejprve to vypadalo, že budou všichni cákat na všechny, posléze se ale ukázalo, že jedinou obětí se stal Pavel. Ale ne, nevadilo mu to. A tak jsme vymýšleli nejrůznější způsoby potápění se, cákání na sebe, dělání delfínů a další spousty věcí. Ke konci se to trochu zklidnilo a pro změnu se všichni začali zahrabávat do písku a dělat v něm ohromné díry. Nikdo si ale neuvědomoval, jak letěl čas. Ten to vzal skutečně rychle a proto už pro nás celkem za chvíli tu byl nutný konec koupání.
Poté, co se všichni usušili, zas jsme nastoupili do autobusu a vydali se na večeři. K té byly nejrůznější dary moře, jako např. chobotnice a mnohé další. Po příjezdu se na nás usmála malá přímořská vesnička a nejspíš dost luxusní restaurace (aspoň tedy podle cen v jídelním lístku). Jako vždy se na stole nejprve objevila sklenice vody. Nejspíš to v Řecku bude nějaké nepsané pravidlo, protože tento postup jsme již viděli i na dalších místech. Pak přišlo na řadu jídlo samotné. Bylo sice zvláštní, ale špatné nebylo. Po něm jsme přemýšleli, co budeme dělat do návratu. Cikády nám k tomu poskytovaly celkem otravné prostředí, takže nakonec vyhrálo rozhodnutí jít někam, kde nejsou, tedy na pláž. V této vesnici už koupání nepřipadalo v úvahu, takže jsme se vydali aspoň na procházku. Procházeli jsme kolem domů, které stály na pláži a na ulici byly vidět akorát střechy. Pak jsme objevili nějaké schůdky, které vedly přibližně tam, kam jsme chtěli. Po asi čtvrt hodině jsme po kostrbatých schodech sešli na nějakou skálu a tam se usadili a za zvuků mořských vln začali s dalším rozhovorem o všem. Čas ale je zlomyslný a zrovna v takových okamžicích letí jako voda. Proto jsme se raději vrátili, aby náhodou autobus neodjel bez nás. Po návratu jsme zjistili, že jsme promeškali taneční zábavičku, která se tam konala a my jsme přišli zrovna, když už skoro skončila. To nás trochu rozladilo, ale nemohli jsme to tušit. Pak jsme se již vydali zpět ke svým milovaným pokojíkům. Ovšem všichni do nich nezamířili. Někteří se vydali k baru něco popít. Já mezi nimi nebyl, protože jsem na nic zrovna neměl chuť. Radši jsem čekal, až se naše holky vrátí. Kupodivu to udělaly a nebylo ani po půlnoci. Tak jsme mohli pokračovat v diskutování asi zas do jedné. Ano samozřejmě, řešili se delfíni. A pak jsme zalezli do postelí a mohli jen doufat, že se nám o nich bude zdát.

Úterý přišlo nenápadně a diskrétně. Slunce vyšlo, všichni se vzbudili, nasnídali se a už zas seděli v auditoriu a čekali, kam je osud přidělí. Dnes se skoro celá česká skupina sešla na Pavlově workshopu o Klangu. Vše začalo menším poděšením kvůli zprávě o obnově po kritické chybě, ale nakonec to všechno fungovalo normálně. Ale ani stahování instalačky nebyla záležitost na pár minut. Skončili jsme s tím průměrně po deseti minutách až čtvrt hodině. Pak už se mohlo začít s instalací. Ta byla naštěstí i v angličtině, ne jako u nás v Čechách, kde se jakýmsi podivuhodným rozhodnutím programátorů vybírala němčina. Pak si měl každý založit účet, ale proč mít ještě jeden, který by se pak stejně nepoužíval, že? Takže jsme se někteří na registraci vykašlali a jen se přihlásili. Během registrace toho zbytku se stihlo poslat pár soukromých zpráv kamarádům, ti ale stejně neodpověděli. Pak se začalo s probíráním dalších možností Klanga – profily, avatary, soukromé zprávy, fóra… Jako taková třešnička na dortu se stihla aplikace k prohlížení wikipedie a ještě k tomu jedna hra. Ta se ale nedala moc dobře v těch podmínkách, co tam byly, hrát. Bylo tam moc rušno na to, aby se člověk mohl soustředit.
Následoval oběd. Po něm jsme započali s vymýšlením scénky na zítřejší večerní párty. Po vzoru jednoho tábora jsme se rozhodli pro české pověsti. Vše začalo Praotcem Čechem, pokračovalo to Libuší a pověstí o Boženě a jako vrchol byl Horymír s věrným Šemíkem. Při vymýšlení dostala Libuše tu čest, že se mohla pochlubit chybovou hláškou Windows už ve své době. Když byla věštkyně, tak to ale ve výsledku nemohlo být zas tak neuvěřitelné… Vyskytl se i návrh, aby byl Šemík náhodně vybrán z publika. Ale popravdě, moc se to Horymírovi nelíbilo. Na konci volna už jsme měli skoro všechno hotové, až na pár detailů. Následoval relaxační workshop (jistě, po nutném rozřazování).
Když jsem to někdy dopoledne zjistil, byl jsem celkem překvapen, jelikož jsem si ho osobně nevybíral. Ovšem vysvětlení zas tak složité určitě nebude. Když jsem vybíral workshopy pro tuto část ICC, myslel jsem si (ano, už určitě mylně), že ta půlka je od neděle. Ale ona ne, ona si musela začít od úterý. A navíc jsem tam měl už dva workshopy, na kterých jsem už byl v neděli. A pak vymýšlejte rozvržení workshopů. Ano vím, je to nemožné. Proto udělali to, co udělat museli, aby se celý program nesesypal jak domeček z karet. Ovšem celkem dobře jsem si při relaxaci odpočinul a možná i na chvíli usnul. Ale to o tom usnutí jen hádám z toho, jak rychle ten čas utekl.
Následovala večeře a další cesta autobusem. Dnes se mělo hlavně nakupovat domů. Nejoblíbenější dárky byly tekuté a s alkoholem. Po tak obtížné práci, jakou to nakupování dozajista bylo, musela přijít sladká odměna v podobě zmrzliny. Ta opět zmizela jako nic a už jsme pospíchali domů, abychom mohli dokončit rozdělané dílo. To se úspěšně podařilo a ještě jsme si stihli popovídat.

Středa byla dnem posledním a proto nikdo na tento fakt moc myslet nechtěl. Po snídani jsme se naposledy rozdělili do skupin a rozutekli se po budově. Já dnes byl opět na mezinárodním workshopu výměny informací. Dnes už jsme se tématu knedlíků naneštěstí nevyhnuli. To vysvětlování nebylo vůbec jednoduché. Nakonec se všichni shodli na tom, že by je chtělo uvařit. No jo, ale kde? To jsem nevěděl a tak se vytoužených knedlíků nakonec nikdo nedočkal. Zato popisu oslavy Velikonoc se dočkali všichni. Při tomto povídání jsme už zase čas jaksi nevnímali. A on toho využil. Dělal si, co chtěl. Nakonec doběhl až k půl dvanácté, čímž zapříčinil konec workshopu. Již posledního, jak si všichni dozajista uvědomili. Po obědě a asi hodině volna každý čekal, že bude i workshop odpolední. Tak to ale bohužel nebylo. Ten ráno byl opravdu poslední. Tak jsme ještě párkrát zkusili naše divadelní představení a za chvíli už se zas povídalo, jako by se nic nestalo. Povídalo se až do večeře, která byla, jako ale všechny, dobrá. Pak už nezbývalo, než počkat do sedmi.
V určeném čase jsme sešli na recepci a čekali. Dočkali jsme se toho, že se začátek posunul o půl hodiny. To ale bylo naštěstí jediné zdržení toho večera. Nejprve ho otevřel tradiční závěrečný projev a poděkování všem, kteří se letošního ICC zúčastnili. Poté již přišli na řadu jednotlivé země. Většinou vystupovaly s písněmi. Někdy to bylo něco národního, někdy zas něco naprosto známého všem. Pár odvážlivců se odhodlalo dokonce ke skládání parodií. Zrovna tyhle byly povedené a vzbudily sem tam i nějaký ten smích. I naše scénka se setkala celkem s úspěchem, i když všechny úseky nebyly doceněny tak, jak jsme se domnívali. Po účastnících ještě dobrovolníci z Řecka zazpívali pár písní, ale aspoň my jsme od nich čekali něco víc divokého. A když i oni byli hotovi, přišla na scénu řecká kapela. Bohužel ani v Řecku nevynechali zvukovou aparaturu, takže jejich písničky byly slyšet přinejmenším na recepci, ale nejspíš i na jiných místech. To nás po pár písních donutilo jít na terasu. Byla to sice škoda, protože hudba jako taková byla hezká, ale také byla prostě moc hlasitá a to mělo jaksi přednost. Na terase se pojídaly brambůrky (už po několikáté), pilo se víno a povídalo. Někde kolem půlnoci se tam objevila skupinka řeků, kteří začali zpívat. Zpočátku byl zpěv celkem melodický, ale s přibývajícími skleničkami se to trochu přestávalo dařit. Ale melodie se ještě rozpoznat dala. Po dalších dvou hodinách jsme začali pomalu uvažovat o tom, že půjdeme spát. O další půl hodinu později jsme přistoupili k realizaci. I Tonda s Krisem se odkudsi objevili, aby též mohli zalehnout. S nimi se přikradla trochu větší skupinka dalších dívek, ta ale pak odešla a nastal klid. Poslední noc mohla začít.

Ráno přišlo zamračené a bez jediného slunečního paprsku. Snad jako by vytušilo naši náladu, která vypadala nějak podobně. Bylo to skoro nemožné, ale bylo to tak. Poslední den byl tady. Ráno se dělalo to, co se dělat muselo. Po snídani jsme si začali balit věci. Je to zvláštní, ale už zas jich bylo víc, než na začátku. Ovšem batohy a tašky byly dostatečně velké, aby se to tam dalo nějak dostat. Pak začalo poslední diskutování. Během něho se ukázalo, že oběd nebude a že tedy se dalšího jídla (tedy večeře) dočkáme až v letadle. Abychom alespoň něco měli, pokračovalo jedení brambůrků. Další fází byl odchod na recepci a započetí se sháněním kontaktů. Nebylo to ani tak složité, jak jsme se obávali. Toto trvalo asi tak do půl třetí, kdy jsme nastoupili do autobusu a odjeli na letiště. Tam to probíhalo úplně normálně a poklidně. Sice při kontrole dělal problémy jeden knoflík, ale nic vážného to nebylo. Poté mohl přijít zpáteční let. Tentokrát bylo naše rozmístění trochu výhodnější, takže se aspoň dalo povídat. Ale po jídle chtěl každý usnout, takže z toho moc nebylo. Po přistání bylo nutno zas přeřídit hodinky, telefony a jiné měřiče času (moc se nám do toho nechtělo, přeci jen je lepší čekat o hodinu míň, než víc). Ovšem i to čekání na autobus do Brna se nějak přežilo a my jsme nasedli. Byla to smutná cesta. Nikomu se nechtělo loučit, i když věděl, že to musí přijít. V Brně se česká skupina účastníků ICC 2010 definitivně rozpadla. Klára odjela ještě s Pavlem domů, my s Ráchel a Tondou se vydali na kolej. Ta byla snad ještě dál, než minulou středu. V pokoji už jsem se musel s Ráchel rozloučit, protože bylo jasné, že už ji neuvidím. Ona odjížděla až v jedenáct, já s Tondou už v osm.

Pátek byl pošmourný. Do autobusu už jsme nasednout museli, když už jsme byli doma. Nic jiného se dělat nemohlo. To už jsem se domů i těšil. Cesta proběhla úplně bez problémů. Nic, co by ji nějakým způsobem ozvláštnilo se nestalo. Poté už jen stačilo počkat pár minut a nastal konec.

Nastal, ale pouze časově. V myšlenkách budeme všichni, kteří jsme se mohli zúčastnit vzpomínat snad celé roky. Snad napořád. Tak krásné to bylo. Nezapomeneme, Řecko.