Aneb o koních a lidech
V neděli 22.7. byl opravdu zvláštní den. To, že byl už skoro konec 1. měsíce prázdnin bylo sice také dost zajímavé, ale hlavní důvod k výjimečnosti tohoto dne to rozhodně nebyl.
Tento důvod byl naprostý skok do neznáma, koňský tábor. A aby neznámých proměnných bylo ještě víc, Anežka tam jela též. Nikdo neměl nejmenší tušení, jak tohle všechno dopadne. Ale mělo se to ukázat. A taky, že ano.
Naše auto zastavilo na ne zrovna opuštěné silnici. A pár metrů od ní stál… Ano, dům. A nebyl opuštěný. Nedaleko byla ohrada, dvůr a i garáž na kočáry se tam našla. Poté už stačilo jen udělat pár kroků a dveře domu se otevírali a psi se mohli zbláznit po libosti. Pak, když psi už neblokovali vchod, mohlo se vejít. I když, tak snadné to nebylo. Muselo se ještě dost dlouho čekat. Ono těch dětí přijelo nějak víc… Poté, když se všechny detaily dohodly, mohlo se přistoupit k cestě do pokoje. Ukázalo se, že s uspořádáním pokoje to bude trošičku složitější. On to nebyl jeden pokoj. Ony byly radši spojené dva za sebou. Co se jeho vybavení týče, nic moc zajímavého se v něm nenacházelo. Spousty paland (více typů), skříně, poličky a další nezbytnosti. Co se těch paland týče, v zadním pokoji byly mnohem lepší, než u nás. Zaprvé měli inteligentní matraci (zatím menší problém) a zadruhé mělo horní patro dokonce i zábradlí. U těch našich byl pouze jakýsi pokus o jeho imitaci. Ne, že by pád byl něčím, co bylo nevyhnutelné, ovšem vzhledem k nočním snovým šílenstvím bych na to, že se z nich nedá spadnout moc nevsázel. Pokud kdokoliv doufal, že bude hned jasné, kde kdo spí, mýlil se. Před postelí nejblíže dveří stály skříně. To samo o sobě by mohlo být považováno vcelku za dobrou zprávu, jenom by nesměly být plné oblečení. Samozřejmě, osud skříní už rodiče neviděli. Ti odjeli mnohem dříve. Co se osudu skříní týče, byl rychlý a smutný. A to ten, že oblečení z nich bylo vyndáno a pak byly milé skříně odneseny na chodbu, kde měly sloužit jako zábrana u schodiště, kde jaksi zmizelo zábradlí. Co se s ním přesně stalo, to se nepodařilo zjistit. Finální složení pokoje začínalo být čím dál jasnější. A ne, nebylo to nic, čím bych se chtěl moc chlubit. Průměrný věk bych odhadoval tak na 11 let a navíc samé holky. To by samo o sobě nemuselo být tak extra děsivé, ovšem ukázalo se, že se všechny znají. Z tohoto uvažování jsem ovšem byl vyrušen. Prý se mělo jít na dvůr. Tak tedy dobře. Kudy? Další zajímavá otázka. Odpovědí jí byla na první pohled děsivě složitá cesta (ano, změnilo se to, ale prozatím…). Na dvoře nesměli chybět psy – Piškot, Ice (jak asi přišel k tomuhle jménu?) a Fenka (další naprosto geniálně vybrané jméno). Také se tam objevila prasata i s jedním, které se jmenovalo Panenka. Ale to nebyl ten důvod, proč jsme se na dvoře ocitli. Tím byla snaha popsat koňské sedlo. Ne, že by na něm nebylo co popisovat. Když se to vezme opravdu detailně, je věcí k popisování dost a dost. Bohužel, jak jich je moc, tak se nádherně jednoduše zapomínají. Popis koně už nedosáhl takové odborné úrovně. Skončilo se u kohoutku a věcí typu oko.
Následovalo zjištění, že večeře už čeká. A tak jsme se vrátili dovnitř. Večeře byla vcelku dobrá. Poté nastal další problém. Jaký bude večerní program? Každý člověk by si myslel, že nějaký večerní program bude. Pak by se mýlil. Je to dost smutné, ale ano, mýlil by se. A tak začalo slavné vymýšlení programu. To byla dost složitá operace. Ale bylo zřejmé, že musí uspět. Pokud by neuspěla, bylo by to špatné. Hodně špatné. A skutečně, byly tu určité úspěchy. Nebyly sice úplně dokonalé, ale přeci jen. Bylo by samozřejmě mnohem lepší, kdyby se našla spousta kamarádů. To se ale nestalo. Prozatím muselo stačit, že jsem skončil v kuchyni/jídelně/obýváku/a co to ještě všechno bylo (kancelář?) a sledoval snahy Olivera a dalších praktikantů dostat na stránky stáje nějaké fotky a ještě při tom zjistit, proč se další nesmazaly a další se nezobrazují. Ne, že bych jim nechtěl pomoct, ale údajů bylo příliš málo. Po pár minutách je to přestalo bavit (nedivím se) a začali hledat na jakémsi e-shopu jakési vesty. Taky ne zrovna stoprocentní úspěch. Vesty sice našli, ale ne zrovna v ideální barvě. A registrační formulář, po kterém se všichni dívali, se také nenašel. Ale posloužilo to jako bezvadné rozptýlení.
Ale čas byl neúprosný. Tedy, lépe řečeno, vedoucí byli neúprosní. Ne, že by v tom byl nějaký rozdíl. A tak jsme se všichni v deset sešli opět nahoře v pokoji. A tam čekalo co jiného, než spaní. A kočky, které tu měly být, nikdo neviděl. Ale uvidí… A tak všichni po krátkém povídání usnuli.
Ale jen někdo měl tu smůlu, že se v hluboké noci probudil. A kdo, že to byl? Ano, já. Auta po silnici jezdila stále a činila usnutí dost složitým. Ovšem po pár hodinách se to podařilo. Kdyby ne, bylo by to dost děsivé. Ne, že bych o této eventualitě neuvažoval. Ale naštěstí k ní nedošlo. Zato ráno si připravilo další překvapení. Probudil jsem se někdy před půl osmou a čekal, jakýpak budíček si vedoucí vymyslí. Minula půl osmá a… Ono nic. Ano, nestalo se vůbec nic. Po pár minutách mně to přestalo bavit a vydal jsem se dolů. Ukázalo se, že vzhůru bylo jen pár lidí a psi. Ti měli dostat jídlo. Zdálo by se, že to je jednoduché. Ale i tohle se dá poplést. Místo toho, aby se tři misky naplnily až po okraj, byl popis krmné procedury pochopen tak, že se má obsah jedné misky rozdělit na třetiny. Samozřejmě, psům to nestačilo. Pak se po jednom začali probouzet praktikanti. Co se jich týče, nemohlo to být zvláštnější. Došlo k čemusi divnému. Podle věku bych mezi ně mohl s klidem patřit a ještě být nejstarší. Ovšem, aktuální status byl jen pouhopouhý účastník. Ne, že by to zatím hrálo nějakou roli. Praktikanti se ovšem neprobudili všichni. V osm už to všechny v kuchyni přestalo bavit a bylo rozhodnuto, že musí být vzbuzeni. Za zvuků hrající televize, kde prozatím vyhrávalo Óčko pomalu přišli praktikanti do kuchyně. Teď se z ní stala jídelna. Děti zatím ale spali. To bylo špatně. Takže, proč je neprobudit? V půl deváté (přibližně) byl tento smělý plán zrealizován. Ale toto hodinové zdržení nebylo zadarmo. Denní plán byl v troskách. Šance, že se stihne plánovaná vyjížďka, se stala nulovou. Ovšem to nikomu nezabránilo jít na dvůr. Když ne vyjížďka, tak tedy aspoň ježdění v ohradě (ne, že bych úplně na sto procent byl ochoten tvrdit, že ohrada nebylo to za tím). Ale ať ten prostor bylo cokoliv, koně tam hned skončit nemohli. Zaprvé je nikdo nevyčistil (což by nikomu neodpustili) a za druhé neměli sedla (což by nebyla totální katastrofa, jen problém). Ovšem začaly se řešit oba dva problémy. Koně byli přivedeni ke stáji a z ní byly vyneseny spousty kartáčů. A už se mohlo začít s kartáčováním. To probíhalo pokojně, nikdo nebyl koněm přizabit. Co se týkalo sedel, začalo se to trochu komplikovat. Ne a ne najít dečku pod sedlo pro jednoho z koní (kdo to byl, to už fakt nevím). Tento problém nebyl sice dnes první (vymyslet, komu patří které vodítko bylo taky složité), ale už si ho všimlo moc lidí. A do toho všeho se motali psi a prasata. Naprostá venkovská idyla. Nakonec se ovšem všechno podařilo. Takže se mohlo přistoupit ke kýženému ježdění. Nejprve se na koně dostali ti, kteří to nedělali poprvé. Nebylo jich zrovna málo. My ostatní jsme mohli sledovat snahy fotografů o co možná nejlepší fotku, nebo vysvětlovat hříbatům, že si s nimi nechceme zrovna teď hrát (což nebyla vůbec legrace). Pak, když se na koni provedly všemožné cviky (počínaje zvedáním rukou, přes přinožování a otáčení v sedle konče (nikdo to neměl rád)) a byl učiněn pokus donutit koně ke klusu (většinou úspěšně), přišli jsme i my na řadu. Pokud jsme si mysleli, že se již zmiňovaným cvikům nějakým zázrakem vyhneme, mýlili jsme se. A fotek přibývalo a přibývalo. Ale naštěstí, nikdo z koně nespadl.
Poté by si každý myslel, že se může jít zpátky do baráku. A ono ne. Koně se museli odsedlat. To ale nebyla tak složitá operace, jako ráno. Poté už je jen zavést do ohrady a cesta byla volná. Jelikož se ovšem nikomu v baráku moc zůstávat nechtělo, přišli s tím, že chtějí do obchodu. A k jejich štěstí, v Deštné nějaký ten obchod byl. Takže jim nic nebránilo se do něho vydat. Ovšem ne všichni chtěli jen nakupovat jako o život. Pár jich zůstalo v pokoji. Zatím si pouze nevinně povídaly. Stačila chvíle, aby zbytek přišel. Vrátili se a nesli s sebou spoustu jídla a pití. To, že je čekal oběd nějak neřešili. Ale ne, že by jim to pomohlo obědu se vyhnout. To ani omylem. I když je pravda, že vymyšlenosti ve stylu, že někdo nechce polévku se objevily. Jak šel ale čas, jídlo z talířů mizelo a nakonec tam žádné nezůstalo. Nastala doba poledního klidu. Ne, že bych moc po klidu toužil, ale možnost tu jiná nebyla. A pokud ano, neviděl jsem ji. Pak, když si (hlavně asi praktikanti) odpočinuli, bylo jasné, že se musí něco dělat.
A to něco byla vycházka do lesa. Samozřejmě, nebyla to vycházka obyčejná. Ta by přeci nikoho nebavila, což by byl trochu problém. A tak jsme se po krátké cestě octli na jakési mýtině, kde se začalo s nejrůznějšími hrami. Všechno to začalo stavěním domečků. Bylo to nutné, protože nikdo do té doby netušil, co bude následovat za hry. Ani nikdo z praktikantů. Bylo zvláštní je tam tak pozorovat, jak uvažují nad jednotlivými možnostmi. A zdálo se to skoro jako něco nemožného. Ale ne, byla to pravda. Dělo se to. Fakt, že chováním se blížili k něčemu podobnému mé třídě (když se nad tím člověk zamyslí, tak ne překvapivě) už ani moc nepřekvapil. Dvacet minut, které děti dostali na stavbu domků jim naštěstí stačil k tomu, aby se rozvzpomněli na nejrůznější hry, které kdysi hrávali. Pak ale nastal další drobný problém. Nechtělo se jim jít se podívat na lesní stavby. Jenže popravdě moc možností neměli. Přeci neřeknou dětem, že domečky počkají. Ano, i takový nápad padl, ale neuspěl. A tak byly milé domečky prohlédnuty. Co se výsledků týče, nemám tušení, jak to přesně dopadlo, ale asi se domečky líbily. Pak bylo možné přikročit k dalším hrám. Vše to začalo pár koly městečka Palerma a pokračovalo to nejrůznějšími věcmi. Objevily se i hry, u kterých se musela zpívat jakási písnička. Samozřejmě, v sobotu už všichni praktikanti litovali, že někoho z nich napadlo děti tu písničku naučit. Ale na to zatím nemysleli. Ovšem ani hraní nebyla nekonečná činnost. Takže po pád dalších hrách, završených tichou poštou, jsme se vydali na zpáteční cestu.
K večeři nebylo vůbec tak daleko, jak se všichni domnívali. Ale pokud si mysleli, že večerní program tentokrát bude, zas se spletli. A tak se pokračovalo v čemsi, co se až příliš podobalo procedurám minulého dne. Ovšem malý rozdíl tu přeci jen byl. Dnes je totiž v pokoji přestalo bavit pouze povídat si. A tak začali s kouzelnickým představením. A musí se nechat, že některé triky byly dost zákeřně vymyšlené. Třeba pokus o jakousi telepatii. Když ale člověk pochopil princip, bylo zřejmé, že by se nepřipravenému kouzelníkovi daly připravit dost složité chvilky. Nejspíš by je zvládl, ale dozajista by nebyl tak sebejistý. Ovšem nakonec byly jejich triky prohlédnuty. Stalo se tak ovšem těsně před večerkou. To bylo snad ale dobře. A tak se znovu začalo s usínacím procesem. Ten byl úspěšně dokončen, auta ho ovšem znovu přerušila. Člověka už by opravdu mělo začít zajímat, odkud se ty všechny náklaďáky berou. Vždyť se při jejich projíždění tak blbě usíná… Kdyby existovalo neurální rozhraní mezi počítačem a lidským mozkem, kolik práce by už bylo hotovo… Ovšem spánek nakonec přišel. A s ním i sny…
O pár hodin později jsem krajinu snů opustil. Čekal jsem, že nebudu sám. A očekávání nebylo naplněno. Opakovala se situace z pondělí. Televize opět vesele vyhrávala do krásného rána. A nikoho to nezajímalo. Jen pár šílenců, kteří si uvědomovali, že na statku (něčemu podobnější zdejší podmínky nebyly, i když oficiální název byl Stáj Deštná) je pořád spousta práce, už bylo v místnosti a připravovali oběd. A na chvíli museli i snídani. Už teď se začaly ukazovat jisté podivné věci. Tou nejnápadnější byly vtípky některých praktikantů na vrub dětem. Tedy doufám, že to vtípky byly. Ony to ani vtípky v pravém slova smyslu nebyly, spíš narážky v podobě ne úplně slušných výrazů atd. Zbytek si jich buď nevšímal (osobně to považuji za nemožné), nebo je ignoroval (to asi bude ono). Pak, poté co už se všichni nasnídali (zas asi o hodinu déle, než podle oficiálního plánu měli), vydali se všichni opět na dvůr. Dnes už vodítka byla k mání a nikdo nepopletl vodítka pro Huculy s nějakými jinými (nebo popletl, ale nikdo tomu už nevěnoval pozornost) a ani se sedláním už nebyly tak závažné problémy. A tak se mohlo přistoupit k první vyjížďce. Naše skupinka, která o koních víceméně nic netušila, no prostě to byli začátečníci, se ovšem zezačátku vydala pěšky na jakousi louku. Tam si někteří hráli s šiškami, kterých tam bylo skutečně požehnaně, jiní si povídali a zas úplně jiní lidé se prostě nudili. K jejich štěstí zbytek skupiny věděl, kam jsme se poděli a s koňmi přijeli za chvíli. Jak dlouho to přesně trvalo, to opravdu nevím. Ale co vím je, co se dělo potom. Ti, kteří přijeli museli sesednout, abychom my zas pro změnu mohli nasednout. Ať chtěli cokoliv, neměli na vybranou. A tak jsme se usadili na koně a vydali se Pískovnou na zpáteční cestu. Ta probíhala vcelku v poklidu. Koně se neplašili, naštěstí. Sice je větve rostoucí nad jejich hlavami moc nezajímaly (narozdíl od těch, kteří na nich seděli), ovšem nebylo jich tolik, aby to byl nějaký veliký problém. Pokud už se objevily nějaké problémy, mohla za ně očividná hladovost koně, na kterém jsem jel (nejspíš Nikoly). Ovšem hladovost se mu nedá zas tak úplně zazlívat. Vás by neštvalo muset na zádech nosit jakési děti a to ještě kudy chce někdo jiný, než vy? Ovšem pokud to již zmiňované koně štvalo, nedali to na sobě znát. A tak jsme se šťastně dostali na dvůr. Tam už koně čekala odměna, kbelíky s jídlem. My jsme na oběd museli ještě dost dlouhou chvíli počkat. Koně si zasloužili odstrojení a odvedení do ohrady. A my poté návštěvu obchodu. Ne, všichni se jí opět neúčastnili.
Při obědě bylo potvrzeno, že dnes je ten pravý den, abychom mohli navštívit koupaliště. To vyvolalo obecné nadšení. Popravdě, kdo by se netěšil, že… Byl to snad jeden z důvodů, proč oběd zmizel tak rychle, jak se mu to podařilo tento den. I dobrovolník, který umýval nádobí se našel celkem rychle. A o samotném umývání to platilo rovněž. Ovšem protože časový harmonogram nikdo jaksi moc nesledoval (obecný bojkot časových rozvrhů?), první autobus ujel. A druhý udělal stejnou proradnou věc. Až ten třetí se nám podařilo chytit. Cesta do Doubí plynula poklidně a nerušeně. Koupaliště nebylo však tak laskavé, aby na nás čekalo hned u zastávky. My jsme k němu museli ještě jít! No věřili byste tomu? Že ano? No dobře. Ale nemysleli byste si, že jsem se zbláznil, kdybych tvrdil, že tam byla šíleně studená voda? Že to je na koupalištích možné? No tak dobře, asi jsem byl sám (aspoň téměř), komu se to nelíbilo. To jsme zjistili ovšem teprve, když jsme do ní vstoupili. Osobně jsem v ní nezůstal moc dlouho. Ke konci bych možná i zůstat chtěl, ale vidina nevidomého člověka skákajícího z mola nebyla očividně to nejnádhernější, co by si přáli praktikanti tento den vidět. Zazlíval jsem jim to? Možná trochu. To bylo však jediné, co se s tím dalo dělat. Octl jsem se na dece (no dobře, byl to příliš malý ručník) a vymýšlel, co budu dělat. Knížky nebyly, mobil taky ne. K mému nezměrnému štěstí však voda nebyla tak úžasná, jak si myslely děti. Praktikantům tak úchvatná nejspíš nepřipadala. Alespoň ne všem. A oni, jelikož nejspíš měli také ne zrovna krátkou chvíli, začali se bavit. A já, jako bych tam nebyl (nebo jsem tam podle nich opravdu nebyl (fázový posun aj.)?). Takže se bavili úplně o všem. Začalo to banalitami, přes kluky, kouření a další obvyklé věci, které člověk najde jaksi v každém kolektivu podobného věku a skončilo to u bojovky. Ano, na koupališti, kde je mohl slyšet kdokoliv, se bavili o noční bojové hře (tedy spíš stezce odvahy, ale prozatím…). Potvrdili, že měla být tohoto večera (jak nakonec naprosto neužitečná informace). Bohužel k přesnému plánování nepřešli, škoda. Rozhovor se opět vrátil k všedním věcem a pokračoval až do doby, kdy byl čas opustit koupaliště. Nechtěli jsme přece, aby nám ujel autobus, nebo ano? Proto jsme vyšli dost brzy. Zpáteční cestu provázely další nejrůznější diskuse. Anežka se poprvé ukázala jako nespolehlivý průvodce (nepřekvapivě, i když nemůžu říct, že jsem skákal radostí). Na zastávku jsme dorazili včas. Co se týče zpáteční cesty autobusem, byla stejně nezajímavá, jako ta předtím a zastávka v Deštné nás přivítala večerní oblohou. Zato náš statek nás přivítal nemilými překvapeními. Vlastně bylo pouze jedno, to ale úplně stačilo. Byla jím zpráva, která stroze oznamovala, že hlavní vedoucí je špatně. To bylo špatné. Tedy, hodně špatné. Důsledky měly být dost rozsáhlé. Jen si je nikdo (opravdu nikdo?) ještě neuvědomoval. Večeře však probíhala, jako by se nic ze zmiňovaných událostí nestalo. Vymýšlení programu se též nelišilo od minulých dnů. Takže se ani snad není čemu divit, když jsem docela uvítal příchod desáté. A šlo se spát. Vzhledem k událostem dalšího dne mi už mělo být jasné, že žádná bojovka nebude. To jsem zatím ale nevěděl jistě. Pokud jsem něco tušil, byly to pouhopouhé domněnky. Ty se však potvrdily probuzením v hluboké noci (asi už jakási má tradice). Tak tedy, hra je odložena. Nakdy, to jsem zatím nevěděl. Co jsem ale věděl bylo, že pokoj nebyl vůbec klidný. Vstoupila do něho skupina mladých dívek (ano, praktikantek). Nebyla to ovšem obyčejná kontrola toho, jestli spíme, kdepak. Jedna z nich očividně nepila pouze čaj a podobné neškodné nápoje. A jak to tak vypadalo, žízeň byla veliká. Co se výsledku týče, je snad všem jasný. Jí (ano, měla jméno – Zuzana a přezdívku k tomu) však nebylo úplně jasné, že je nutné jít spát. To ovšem byla tak důležitá věc, že se její přítelkyně snažili jí to dost polopaticky vysvětlit. Už dostat ji na hoření postel bylo umění. Udržet ji tam bylo ještě horší. Vzhledem k tomu, jak ty palandy vypadaly bylo důležité zaručit, aby nespadla. Těch scénářů končících pádem jsem si uměl představit docela dost. Celé toto snažení provázela spoustou směšných hlášek a navíc ještě blbnutím s foťákem. Záhadná závada ji naprosto fascinovala. Poté, co ještě zavolala komusi (pravděpodobně její přítel (něco víc? Kluk?)) nakonec usnula spravedlivým spánkem.
Ráno bylo… Bez překvapení, stejné jako to včerejší, předvčerejší atd. Budíček jako by neexistoval (existoval on vůbec…?), všichni si vstávali, kdy se jim to hodilo a nebo, když byly konečně vzbuzeni. Ráno bylo čímsi, co se prostě dělo. Až na malinký detail. Včerejší kuchařská četa se moc nepředvedla a povedlo se jí spálit maso na oběd. Tak to nejspíš dopadne, když se zadá úkol někomu a ten ho vesele předá dalšímu. Proto bylo nutné trošičku zaimprovizovat. Naštěstí se to vyřešilo a zánik obědu nehrozil.
A tak jsme se po snídani mohli dát chodbou, projít jakýmsi závěsem (proč tam vlastně byl (udržení tepla v domě v poněkud mrazivějších obdobích roku?)?), sejít po schodech, projít kolem koupelny a zatočit do botárny. Tam samozřejmě přišlo na řadu přezouvání. Z ní už jen stačilo projít stájí a člověk se octl na sluncem ozářeném dvoře. Osedlávání koní probíhalo jako jindy. Tedy ne úplně, koní bylo o trochu méně. Na dvoře se objevila pouze Miška, Iza a Róza. Na první pohled by to vypadalo dost divně. Poté, co se ovšem vezme v potaz fakt, že dnes žádná vyjížďka nebyla, už to není tak naprosto nepochopitelné. Samozřejmě se vynoří otázka: Co se to tedy děje? Odpověď však jen čeká, aby mohla vykouknout. Dnes se měly hrát nejrůznější hry. A chudáci koně v nich měli sehrát ne zrovna nepodstatnou roli. Co se mého postavení týče, skončil jsem na obyčejné plastové židli jako divák. Jestli mi to vadilo? Nedá se to tak úplně říct, aspoň v tomto případě. Zbytek se rozděloval do tří družstev a dohadoval se, kterého koně bude družstvo mít. Tyto dohady byly nakonec šťastně ukončeny a mohly se začít hledat sešity na zapisování bodů. A nesmělo se zapomenout na foťáky. Pak, když byly nalezeny všechny náležitosti, mohlo se začít s hrami. U některých se ukázalo, že ten, kdo na koni seděl (pokud neuměl na koni zároveň i jezdit) nemohl moc svému družstvu pomoct. Koně probíhali slalom a další rozmanité dráhy. Pak přišlo něco trochu složitějšího. Dětem byla dána lžíce s bramborou. Že ta brambora nesměla spadnout, to snad bylo všem jasné. Nejprve se nosila normálně, pak v ústech. U této soutěže začaly být výpočty bodů trošku složitější, protože bylo nutné se uchýlit k polovinám. A závěrečná disciplína, hod podkovou ze hřbetu koně, tento matematický chaos dokonala. Poté všichni začali z louky mizet. Aby mi to nebylo tak líto, byl jsem párkrát svezen na Mišce. Jestli byla ráda, nebo ne, to se jaksi neví a vědět asi nebude. Nakonec však byli všichni koně zavedeni do ohrady a děti byly kdesi v obchodě. Po jejich návratu se mohlo přistoupit k obědu.
Původní plán činností po obědě byl dohrát soutěž na body dalšími disciplínami. To se však nelíbilo slunci, které se vší silou snažilo nás od toho odradit. Sice nás dostali ven, ale po pár míčových hrách a městečku Palermu (ano, už zas) usoudili, že venku opravdu nemá cenu být a oznámili, že je čas na přípravu masek k večernímu táboráku (zapomeňte tedy na oficiální nádherné zahájení). Většina byla přípravnými pracemi úplně posedlá. Někdo jiný to moc neřešil a napadlo ho, že nejlepší maska bude ta, kterou nosí den co den. Nikoho nenapadlo řešit, v jakém smyslu slova maska má tato maska být vyrobena. To ovšem nejspíš ale půjde svést na to, že v původním zadání se slovo maska nevyskytovalo. Bylo nahrazeno téměř synonymem, kostým. Výroba kostýmů zabrala někomu čas až do doby, kdy se začalo s táborákem. Pokud v některých srdcích přetrvávali naděje na to, že se aspoň u táborového ohně bude zpívat, ti, co si představovali táborový oheň jako cosi s téměř danými pravidly se opět nedobrali pravdy. Ale buřty nesměly chybět. Proto je dost nešťastné, že při jejich dojídání začalo pršet. Chvíli se dal déšť ignorovat, po čase to však začalo být složitější a složitější. A tak pár jedinců skončilo v baráku (moc jich ale opravdu nebylo). Nakonec jsem tam zůstal skoro sám. Tento večer jsem opravdu byl rád za televizi. Její sledování příjemně vyplnilo čas, než se zbytek vrátil domů. O tom, co se venku dělo, se už tradovaly celé pověsti. Prý Panence hořela srst, kdosi se v devět koupal v potoce. Rozebírání těchto věcí však zastavila ručička hodin, nemilosrdně se blížící k desáté. Nikdo nehodlal riskovat konfrontaci ohledně večerky, tudíž všichni už v deset byly v pokoji. A ukázalo se, že dnes to mělo být mnohem důležitější. Do pokoje náhle vtrhlo komando praktikantů a začalo vybírat baterky. Žádná neunikla jejich pozornosti. A pak nám začali vysvětlovat, jak důležité je jít spát. Tato odchylka od standardního chování však nemohla uniknout dětem. Vysvětlení pro to všechno bohužel pro organizátory tohoto zátahu bylo jediné, stezka odvahy. Okamžitě po odchodu dozoru se začalo s jejím zevrubným rozebíráním. Prvním důležitým faktem byl přibližný čas začátku. Protože byl přibližně kolem půlnoci, začalo se zdát, že usnutí je na ty dvě hodiny naprosto zbytečné. Tímto poznáním se také většina pokoje začala řídit. A co v té době dělali praktikanti? Povídali a povídali. Patrně dohadovali plány trasy. To bylo snad to nejhorší, co mohli dělat. A hlídka, která měla zaručit, že nikdo nevystrčí z pokoje ani nos (další důkaz důležitosti těch jednání dole) tomu nasadila pomyslnou korunu. Už mohli tento podnik oznámit ráno, vyšlo by to skoro nastejno. Opravdu dokonalé utajovací metody. Z absolutní průhlednosti své operace si však nic nedělali. Ani odchody na WC nejdříve neprošly, zvláštní povolení však platilo (nebo už hlídka zmizela?). A tak se za neustálých dohadů přiblížila půl dvanáctá. Nedělo se nic, jen neustálé šuškání probíhalo pokoji. O dalších šest minut později přišli praktikanti a oznámili už skoro jasnou věc, noční bojovou hru. Pořád to tak pojmenovávali. Zvláštní věci pokračovaly dotazem, jestli vůbec chci jít. Pozitivní odpověď byla přirozeně samozřejmá. Jít se obouvat takto večer mělo svou neopakovatelnou atmosféru. Poslední telefonát mobilem a už se mohlo jít. No jo, ale kde je Anežka? Jak lehké. V pokoji, spí. Takže, proč ji neprobudit a nepřivést? Bylo to provedeno skoro hned. A pak už se opravdu mohlo vyrazit. Silnice nejprve dosti dojem tajemna kazila. Zato štěkající psi ho doplňovali skvěle. Naštěstí svým štěkotem neprobudili páníčky, takže se nikdo nezačal zajímat, co že to dělá skupina čtrnácti dětí tak pozdě venku. Počátek cesty nebyl daleko. Mé snahy docílit toho, abych šel sám byly naprosto marné. Anežka musela jít se mnou. Co se dalo dělat. Oficiálně jsem byl pouhý účastník. Párkrát jsem si už sice přál trochu výhodnější status, ten však byl nedosažitelný. A tak jsme vyrazili. První strašící stanoviště bylo tak okázale nápadné, že se opravdu nedalo minout. Jenomže, nedalo se u něj ani bát. To je na stezce odvahy trochu problém, že? Dalo se akorát tak dělat si legraci. Já se sice nebál, Anežka však byla něco úplně jiného. Chodila také kudy zrovna chtěla, hlavně na špatné straně. Pokud se jí tedy chtělo dál. To dál spočívalo v pár vybafnutích a podobných zvucích. Anežka atmosféru neustále likvidovala vyděšeným povídáním. Jaká škoda… Nakonec však cíl nadešel. To, že Oliver měl být na slibovaném konci a nebyl tam, byl naprosto nepodstatný detail. Pak už stačilo jen čekat. To čekání snad bylo dokonce ještě tajemnější. Naslouchat všem večerním zvukům. A vystrašeným dětem, samozřejmě. Jedna z praktikantek si už dokonce myslela, že vidí světélko z mobilu. To by byl samozřejmě průšvih. Ukázalo se však, že žádné světélko neexistovalo. Tedy možná ano, zdroj byl ovšem určitě jiný. Po neurčitě dlouhé chvíli se všichni sešli. Tohoto příchodu bylo ještě využito k takovému menšímu žertíku. Oliver se vydával za vystrašené dítě. Jenže přišel jinudy…
Na zpáteční cestě se nesčíslněkrát opakovaly věty typu: „To bylo lehké.“ Praktikantům se to moc nelíbilo. Nakonec aspoň uznali, že přinejmenším já jsem opravdu moc důvodů pro strach neměl. Tyto rozpravy nás dovedly až ke světlům našeho statku. Už jen se potichu přezout a honem do postelí. V postelích jsme skončili asi v půl jedné ráno. Nezbývalo tedy, než do ní zapadnout a přemýšlet. Jak by to dopadlo, nešla-li by Anežka? Šel bych sám, nebo ne? Domnívám se, že nejspíš ne. Snad by nikoho nenapadlo, že bych měl počkat kdesi a nejít. Jak by to bylo, to se ale už nikdo nedozví. A tak skončil jeden z nejzajímavějších dnů. A řeka noci plynula dál. Přes mělčiny probuzení v temnotách, přes hlubiny snů.
A pak přišlo ráno. Další z těch rán. Každý už věděl přesně, co se má dít. A tak se postupovalo podle jakéhosi nepsaného postupu. Všichni se úspěšně nasnídali (ne, včas nevstali) a vydali se na dvůr. Dnešní sedlání koní už bylo víceméně rutinní. Co se vyjížďky týče, skončili jsme na stejné mýtině, jako v úterý. Dnes však byl program lesní mýtiny trošičku rozmanitější. Dost dětí už chápalo princip kouzelnických triků, aby s nimi mohli začít. Je zvláštní, jak každý člověk v tom triku hledal něco, co tam nebylo. Nějakou matematickou posloupnost, logiku. A ono to bylo jenom jedno klíčové slovo. K hře ostrov BEZA-BEZE se nedostali, nebo spíš, každý už věděl, o co jde. A když je takové tajemství prozrazeno, už hraní nikoho moc nebaví. Ovšem vydrželo nám to dost dlouho. Tedy dost dlouho na to, abychom se dočkali příjezdu těch šťastných. Následovala samozřejmě výměna těch, kteří na koni seděli. A poté následovala cesta domů. Probíhala poklidně, nikdo ji nerušil. Miška byla hodná, ale to ona byla neustále. Za to, jak krásně s námi jeli, je doma čekalo sprchování. Některým se to nejspíš příliš nelíbilo. Proč by jinak chtěli šlapat po hadici? V tom se jim nakonec ale podařilo zabránit. Poté už je stačilo pouze odvést. Poté stačilo děti odvést pro změnu do obchodu. Zdálo by se, že prodavač už nás musí znát naprosto dokonale. Kde byla pravda, to nevím.
Po obědě někdo čekal, že se bude pokračovat ve hrách. Ale ono ne. Byl volný program. Důvodem bylo dosti děsivé opominutí výcviku koní. Už kdo ví jak dlouho je nikdo nezapřáhl do nějakého vozu. A to asi nebylo úplně nejlepší. A proto, že jeden člověk nemá šanci zapřahání zvládnout, nebyl nikdo, kdo by s námi zmiňované hry hrál. A když někoho ještě pro jistotu napadne, že zapřáhne šimličky, které zapřáhnuty nebyly pro jistotu ještě ani jednou, lidé jaksi nemají čas. Dětem to ovšem zatím moc nevadilo. Ty vyšly ze stavení a uviděli… Potok. Ten si osaměle tekl kolem dvora a dělal, že tam vlastně vůbec není. Ovšem, nedařilo se mu to. Vůbec se mu to nedařilo. Někým byl okamžitě objeven. Jiní měli to štěstí zúčastnit se první jízdy kočáru (což je pro ten kočárek dosti nadnesený výraz). Stačilo ho trochu poopravovat (opravdu jen drobnosti), zapřáhnout a už se mohlo jet. Tato dvojka koní se při tažení chovala vzorně. To se ale nedá říct o řidičích aut. Jeden vyjel tak geniálně, že se s námi málem srazil. Ne, že by se mu to asi líbilo, ale jaksi na možnost, že po té cestě pojede kůň pozapomněl. Na jeho účet padlo pár nadávek a naštěstí se jelo dál. Kolečko se objelo, poté ještě pár. Ty už jsem ale neviděl. Zato jsem sledoval, co to všichni vyvádí v tom potoce. Teplota vody byla pro potok průměrná. A její hloubka rovněž. Proto netrvalo dlouho, než někoho napadlo, že plastovým židlím je voda vlastně fuk a přinesl je do potoka. A nedal je tam pouze pro ozdobu. Dokonce na ně usedl. Úlety s židlemi pokračovaly do té doby, než se na obzoru objevily neklidné šimličky. Všichni museli zmizet. A to dost rychle. Mohli se vrátit, ale až tehdy, když ony zmizeli v dáli. Vylomeniny v potoce pokračovaly. Nyní byl limitním časem jejich návrat. To sice nechávalo trochu delší čas, ne však nekonečný. A tentokrát jsme museli dovnitř. Tohoto času se dalo báječně využít ke svačině. Po ní byli zapřáhnuty další koně. Tentokrát ovšem do valníku. A protože by nemělo cenu jezdit s prázdným valníkem, všichni se do něho naskládali. Zadní strana se chtěla neustále vyklápět (asi kvůli chybějícímu pantu), takže ji musel někdo pořád držet. To ovšem moc nevadilo a valník vesele projížděl kolem louky. Hříbata byla všude okolo. Pár lidí se už bálo, že cestu po výmolech a dírách valník nevydrží a rozsype se, on však přežil a šťastně nás dovezl zpět. Nezdálo se to, cesta však byla dost dlouhá. Stačilo jen chvíli počkat a večeře byla tady. Program, který po ní následoval, nemá snad už ani cenu popisovat. Minuty odtikávaly a malá ručička hodin se pozvolna blížila k desáté. Překročila ji a já se stále koukal na televizi. Nikdo si toho nevšiml, nebo tomu nevěnoval pozornost. Do pokoje jsem se dostal někdy kolem čtvrt na jedenáct. A bez povšimnutí. To bohužel znamenalo, že opakování noční hry opravdu nebude. I když, byl by to takticky dost geniální tah. Možná bych ho i zvažoval, kdybych byl vedoucím… To jsem ovšem nebyl, takže jediná cesta vedla krajinou snů. A nesmělo chybět probuzení v tichu a samotě.
Páteční ráno přišlo spolu s jasnými slunečními paprsky. Ovšem nikoho neohromily a nedonutily ho probudit se. To bylo samo o sobě politováníhodné, ne však už překvapující. Dalo by se asi říct, že ráno probíhalo zcela obyčejně. To se však nedalo říct o dalších aktivitách. Dnešní trasa, která nás čekala, byla diametrálně odlišná. Vedla do Doubí. A neměly se jí účastnit jen koně. Byl vytažen i další z menších kočárů. Po všech nezbytných přípravách, třeba zajištění toho, že všichni mají pití a čepici, se mohlo vyrazit. Vznikly tři skupiny lidí. První jela v kočáře, druhá sice nejela v kočáře, ale jela aspoň na koni a ta třetí, přirozeně, nejela vůbec na ničem, šla pěšky. Já se na cestu vydával na koni. Bylo to dost zvláštní jet bez sedla. Jaksi se jim ho dnes nechtělo na koně dávat (nejspíš byl i rád). Ovšem zvládlo se to. Po první výměně jsem skončil jako pěší. Fakt, že Anežka musela na koně mi ani zas tak nevadil. Někdo, kdo by zastával roli průvodce se samozřejmě našel (a bez problémů). Ano, tato role, s kterou nikdo z nich nemohl dopředu počítat, padla na jednu z praktikantek, na Nikolu. Jednou z méně zjevných výhod tohoto řešení bylo, že přinejmenším bylo koho poslouchat, občas se však vyskytla i příležitost, jak se zapojit do probíhající diskuse. Pak nastal čas nasednout do kočáru. A uskutečnit první telefonní hovor z kočáru. Zvláštní pocit. Zvláštní pocit to ale musel být i pro všechny, kteří naši skupinu viděli. Jak to muselo vypadat, to ani neodhaduji. Tak zvláštní věc jsem asi ještě neviděl… Zaparkovali jsme nedaleko jedné cukrárny v Doubí. A je naprosto jasné, kam se všichni nahrnuli, do té cukrárny. Někdo sice zašel asi i jinam, ale do cukrárny zašli úplně všichni. Potom co všichni dolízali své zmrzliny a snědli tak netradiční kornouty, mohlo se přistoupit ke zpáteční cestě. Ta byla pohodová, to ta do Doubí byla ale taky. Zpáteční však měla jednu naprosto specifickou charakteristiku. Naše skupina se musela rozdělit. Všichni kromě těch, co jeli na koni se vydali přes Vrabcov, což bylo kratší a nešlo se kdo ví jakým blátem. Koně a prázdný kočár jeli přes Pískovnu. Jen co jsme se dostali na místo, kde jsme se měli opět setkat, vzpomněl si někdo, že u potoka, kolem něhož jsme procházeli, zapomněl batoh. To byl problém. Naštěstí tam batoh ležel a čekal na něho, až si pro něj přijde. A ten někdo to bez váhání udělal. Samotného by ho starostliví praktikanti nepustili, ale dvojice už prošla. Co se praktikantů týče, nastala v jejich složení už kdo ví kolikátá změna (druhá?). Přijela Kačka, Zuzana odjela pro jistotu už ve středu ráno. To, že Kačka platila plný účastnický poplatek očividně nikomu nevadilo, a ona ještě stále měla naději, že si na koni zajezdí zítra. Poté, co se zbytek s koňmi vynořil z dálav cesty kdo ví kudy, dorazili všichni na dvůr a začalo se s obvyklým odsedláváním, sprchováním a ukládáním věcí. Po této operaci někdo ještě honem běžel do obchůdku. Vrátil se včas, aby mohl sníst oběd.
Následoval stejný, nebo aspoň podobný program, jako včera. Zapřahaly se koně, děti se koupaly v potoce. Dnes přišli s historkou, která vyprávěla o strašném a nemilosrdném druhu potočních krokodýlů. Nepředpokládám, že tomu věřili, ale hráli to dobře. Tento, dalo by se snad už skoro říct stereotyp, narušilo oznámení, že jedna z prasnic má malá, roztomiloučká prasátka. Háček byl v tom, že tato prasnice rozhodně neměla být kdesi na louce, nebo kde to vlastně byla. Tak tedy následovala donucovací operace, která ji měla dostat blíž dvoru. Nedělali to poprvé, už včera jednu takto přiváděli (a rojnici prý vůbec dělat neuměli). Nejspíš to všechno dopadlo dobře. Ve všeobecném veselí plynul čas. A večeře se pomaloučku blížila. Nebylo to však tak jednoduché. Ukázalo se, že si u potoka někdo zapomněl i peněženku. A prázdná, jak to tak už bývá, nebyla. Vydali jsme se tedy zas tou cestou k potoku. Hledali jsme a hledali, peněženka ale nikde. Tak jsme se zas vrátili, bohužel s nepořízenou a čekali na večeři. Ta přišla, hodiny ale ukazovaly něco kolem osmé, nebo ještě děsivější čas. Anežce se podařilo vyzradit, že zrovna v tento den jí bylo jedenáct. Takže byla dost překvapená, když uviděla nanukový dort s jedenácti svíčkami. Ten byl poté, co ohníčky zhasly, samozřejmě sněden. O kompotové jahody byl nesmírný zájem. Všechno to skončilo dost pozdě. Sprchování teprve čekalo. Já se do sprchy dostal až po desáté. Absolutně ignorujíc večerku jsem se do pokoje vrátil asi v půl jedenácté, nebo o pár minut déle. A tak tedy skončil další den. A přicházel další. Pomalu, za zvuků projíždějících osobních a nákladních aut.
A tento den, již sobotní, přišel. Slunce zaplálo jasnou září a pár lidí se opravdu probudilo. Zbytek se probudil o půl hodiny déle, nebo byl posléze probuzen. Čekala nás poslední vyjížďka. Tedy, měla nás čekat. Změny v tom, kdo s naší skupinou půjde na místo setkání byly však už tak drastické, že znalost tohoto místa kamsi zmizela. První skupina odjela na již dříve osedlaných koních a my se, ne zrovna ze známých důvodů, vydali do Vrabcova. Lavičky tak lákaly, že si na ně všichni posedali. Tedy všichni úplně ne. Ono to bylo spíš nějaké dětské hřiště, takže tam byl i kolotoč. Tak začalo dlouhé čekání. Jak minuty ubíhaly, začalo se zdát, že je něco špatně. Nikdo nejel. Tedy někdo ano, někdo tam pořád jezdil na motorce, koně tu ale nebyly. Někdy v těchto chvílích začala být Kačka na svůj stav dost naštvaná. Její kamarádka dělající opravdu praktikantku zas začala být otrávená z písničky, kterou si kdosi začal zpívat. A k té hře, která s ní souvisela nebylo vůbec daleko. Sice se je podařilo umluvit, aby si pak zahráli na kolotoči městečko Palermo, bylo to však k ničemu. Již tak známá fráze, „Městečko Palermo usíná…“, byla stejně otravná. Aby se ty, které na nás měly dávat pozor nenudily, zkusily nejprve přístup blízký mnoha dnešním mladým lidem, zapálily si. No, nepomohlo to. Dalším krokem bylo pletení věnečků ze sedmikrásek. Těch na louce zas ale bylo málo a pampelišky byly tak daleko, že se pro ně nikomu nechtělo chodit. Pak konečně byly tak zoufalé, že vytáhly telefon a začaly volat. Volání Ivě (hlavní vedoucí) bylo na nic, telefon byl doma. Nikoly bohužel jakbysmet. Pokračovaly tedy v nudění a povídání. Za asi další hodinu (nebo dýl) volaly Ivě znova. Tentokrát to zvedla a ptala se, kde to jen jsou. Potvrdilo se to, v co všichni doufali, že se nesplní. Čekali jsme někde úplně jinde. Vydali jsme se na zkroušenou zpáteční pouť. Ta nás přivedla k polednímu jídlu. Po jeho snězení se skoro všichni vydali zas k potoku. Někteří vevnitř zůstali. Mě napadlo, že by bylo užitečné sbalit batoh. Tak tedy jo. Pak jsem čekal, než zmizí všichni ven. Ten čas možná přišel, to už jsem ale jakýmsi záhadným způsobem usnul. Je to tak. Ne, že bych tomu rozuměl. A co je ještě divnější, snům jsem se nevyhnul. Když jsem se probudil, balili úplně všichni. Balení a všelijaké kontroly toho, co čí je, trvaly až do doby, než někoho napadlo, že jsme vlastně dnes ani neseděli na koních. Takže se všichni vydali na večerní vyjížďku. Ani tentokrát se nikomu koně sedlat moc nechtělo. Vydali jsme se na cestu, kterou jsme k obědu přišli. Nespadnout z koně, když šel z kopce k potoku, nebylo vůbec jednoduché, podařilo se však. Pak jsme se vystřídali. Tak jsme se dostali po pár hodinách domů. Někdo si trochu i zaklusal. My přirozeně ne. Po návratu byli koně zavedeni do ohrady a my do jídelny. Poslední večeře nadešla. Je to dost zvláštní, ale dnes se všichni dostali plus minus včas do postelí. Ani dnes to nebylo přesné, ale bylo to lepší, než včera. Poslední noc přicházela. Pomalu, s jakousi precizností, zahalila celý kraj. A dokázala nemožné. Donutit nás usnout. Zde naposledy. Zabránit mému probuzení se jí však nepovedlo. Proč se toto probouzení dělo? Inu, kdo ví. Možná někdo na vyšší úrovni existence… Nebo ani ten ne?
Poslední ráno nadešlo a všichni se probouzeli velmi časně. Dokonce v sedm. Ne, nesmíte si myslet, že v sedm už všichni pobíhali po chodbě. Kdepak. Časy budíčku se nerespektovaly, ať byl daný budíček kdykoliv. Ale v půl osmé už v kuchyni bylo dosti živo. Po snídani se začalo s něčím, co tato budova neviděla už pěkných pár dnů, s generálním úklidem. Hledaly se mopy, kbelíky a jiné nezbytné náčiní. Psi se k tomu neskutečně pletly. Batohy byly dobaleny a sneseny do přízemí. Už jen z toho bylo jasné, že skoro všichni odjíždějí. Většina nerada, někteří (nedivím se jim) však odjížděli celkem rádi (samo o sobě to je naprosto divné, vzhledem k okolnostem však naprosto pochopitelné). Minuty v téměř hlavní místnosti celého domu ubíhaly pomalu. Óčko tomu moc nepomáhalo. Písnička za písničkou se stávaly minulostí. Minula pomalu devátá. Někdy kolem půl desáté se objevili mí rodiče. Nastalo poslední loučení. Pocity, které ho provázely byly neskutečně složité. K tomu, aby je někdo pochopil by musel znát tolik věcí, které zde nebyly napsány. Musel by prožít celé ty složité myšlenkové pochody. Nejspíš by musel být mnou. A to nikdo jiný, než já, jaksi není. A tak asi nikdo nepochopí, proč jsem cítil i trochu lítosti z loučení. Ano, lítost není něco, co by se nedalo očekávat. Důvody k ní však mohou být různé. Ale abych to tu nějak ukončil. Co se kolektivu týče, netušil jsem, jak přesně se splní taťkův odhad. Stezku odvahy bych nejspíš taky udělal jinak, nebo bych ji aspoň takhle geniálně neprozradil. Ovšem to nezmění nic na tom, že jsem tam byl rád. Kdyby se tu sešla ještě trochu jiná parta a Anežka nemusela hrát roli doprovodu (sama by byla neskonale šťastná), kdo ví, co by se všechno stalo. Možná, že bych nakonec jel na koni, kterého nikdo nevedl. Možná… Bylo toho tolik, co mohlo být jiné. Jaké ovšem bude poslední slovo? Děkuji.
