Maloskalská akce

Tento podnik už ze začátku provázely jisté komplikace a zrady. Tou první byla bezesporu nepochopitelná ztráta rezervace v kempu v Branžeži. Názory na důvod ztráty se různí, objevují se i konspirační teorie, co ovšem chcete, že? V návaznosti na tuto událost se skupina lidí zmenšila o 40% přesně (mohl za to problém s bytem, nějaké další akce atd.). Nakonec se však ukázalo, že Malá skála byl celkem dobrý tah.

Pondělní dopoledne bylo pro výlety vcelku typické. Do batohu se dávala spousta věcí a vůbec se zjišťovalo, co tam asi chybí. Nakonec nechybělo nic a tak se mohlo po obědě zajet k Martinovým rodičům pro další zavazadla. Pak stačilo už jen chvilinku počkat, než ti tři z Velvar (Klářin brácha, Honza a Jarda) přijeli autobusem. Na vždy už zůstane záhadou, proč nejeli přímo na Malou skálu, ale přestupovali na vlak. Ovšem stalo se. Cesta vlakem byla poklidná, snad jenom obohacená nějakými těmi vtípky. O vhodnosti/nevhodnosti těch vtípků se tu bavit odmítám, buď asi tušíte a pak je to jen na vás, nebo máte hold smůlu a můžete jen tušit. A ano, skoro všechno je pravda.
Pak, když jsme vlak již úspěšně opustili, vydali jsme se směrem ke kempu. O cestě také nelze říct nic moc zajímavého. Dalších vtípků byla pochopitelně celá kopa, ale to bylo asi tak všechno. U vstupu do kempu se ukázalo, že jsme měli štěstí. Rezervace se neztratila, s cenami se rovněž nic nepochopitelného a děsivého nestalo. Takže placení proběhlo naštěstí bez problémů. Chatka se kupodivu neschovávala, proto její hledání nebyl až tak velký problém. Ovšem trochu zklamala. Člověk by tam čekal aspoň nějakou skříň. Jenže tady by ji čekal celkem marně. Ano, postele tam byli. Tedy, pokud chcete každý detail, byly to palandy. V koutě se ostýchavě krčil sloupek pěti židlí. Vnitřek byl ještě navíc rozdělen na dvě místnosti (sice bez dveří, ale…), čehož jsme posléze hojně využívali. V té druhé sice byly jen dvě palandy za sebou, to nám ale úplně stačilo. A pro naprosté detailisty, okny chata rovněž oplývala. Povlečení se sehnat též podařilo, takže už nic nebránilo opakování rituálu z koleje. Tedy až na to, že postel povlečená již byla. Netrvalo to ani tak dlouho a dorazil i Martin s Kubou. Postele jsme si rozebrali tak šikovně, že z toho vznikla celkem hezká symetrie. Palandy byly u každé stěny dvě a nás nenapadlo nic lepšího, než že ty blíž k zadní zdi byly na obou stranách aspoň dole prázdné. Jistě, nahoře někdo spal (přesněji Martin a já), ale vypadalo to hezky. Po nutném vybalování se rodiče vzdálili a zanechali nás našemu osudu. Osudu, který byl absolutně neznámý.
Začalo to další nekonečnou spoustou vtípků na kdo ví jaká témata. Ale ne, nějaké inteligentní to moc popravdě nebyly. Mezitím se ještě stíhal hrát na tabletu pong. Když už hlavně lidi z Velvar, promiň, Martine, asi i tebe, přestaly vtipy a legrácky bavit, kdosi vytáhl notebook. Seriálový maraton začal šílenostmi typu Městečko Southpark. Co je na tomto seriálu fascinovalo opravdu nevím a zjišťovat to nebudu. Nejspíš bych se stejně nic kloudného nedozvěděl. Ovšem nic netrvá věčně. Proto příběhy nejspíš tak zajímavých dětí nahradil Okresní přebor. V průběhu tohoto sledovacího kola ještě stíhal hrát Honza s Jardou šachy. Dílů Okresního přeboru bylo ovšem nějak málo. Poté přišla na řadu Teorie velkého třesku. To už na chvíli vydrželo. Jenže zas byl problém v tom, že už bylo jaksi moc hodin a asi by bylo fajn zajít na večeři. Ne, že by kdokoliv bral návštěvu restaurace jako příležitost k tomu na ni zajít. A možná i z tohoto důvodu tam Kuba s Martinem nešli. Popravdě, kdo by se jim divil, když to někdo podá jako zajití do hospody. Cesta sama o sobě byla vcelku zajímavá. Nikoho přirozeně nenapadlo jít nejkratším způsobem. Mnohem lepší je prý obejít celou Malou skálu. A ano, nádraží se nedá nenavštívit, přestože jsme ho viděli odpoledne. Vlak nás cestou bohužel neobšťastnil. Možná se to může zdát jako zázrak, ale do restaurace jsme se nějak dostali. Pokud teď tedy čekáte, že se bude odehrávat nejúžasnější večeře vůbec, mýlíte se. Jen pár nápojů bylo objednáno. Je možná celkem překvapivé, že alkoholických nápojů bylo celkem málo, přesněji pouze jeden. Samozřejmě, aby nějaká ta útrata byla, něco k jídlu si taky někdo objednal.
Moc dlouho jsme v restauraci ovšem nezůstali. Zpáteční cesta probíhala poklidně, žádné šílené zacházky se nepodnikaly, takže jsme do kempu dospěli vcelku brzo. Ukázalo se, že ti dva vytáhli notebooky a začali s hraním všeho možného. Nejdřív tam byly nějaké letecké simulátory, pak jakási simulace golfu a skončilo to hrou, v níž se hráč stal řidičem náklaďáku a měl se dostat pár tisíc mil s jakýmsi nákladem. Ano, rychlostní limity moc překračovat neměl a usnutí za volantem se setkávalo s katastrofálními následky. Mezitím se samozřejmě stačilo ještě nadávat na Wi-Fi síť. Ano, dokonce byla, jenže v chatě nebyl signál zrovna nic moc. Objevovaly se i zmínky o tom, že je to závislé na počtu lidí na síti. Tento poznatek možná není úplně k zahození, protože síť založená na 802.11B se už moc nevidí a podle identifikace modelu routeru to vůbec nevypadalo na nějakou krabičku, která měla pokrývat signálem tak velkou oblast a obsluhovat tolik klientů. Spíš to byla taková ta věc, co leží zapomenuta v obýváku a člověk si na ni vzpomene až tehdy, když se pokazí. Je asi dost pravděpodobné, že původní anténa tam nebyla, tím ovšem optimalizace končily. Ale už dost technických debat. Co se večeře týče, nebylo to nic příliš velkolepého. Jen nějaké chleby a podobné věci. K večeru se s hrami přestalo, a proto se mohlo začít opět se sledováním seriálů. Nikoho nenapadlo však nic lepšího, než tam přijít s koncem doktora House. Usnout se při tom pochopitelně nedalo, snad i proto, že člověka přeci jen trošku zajímalo, jak to skončí. I na usnutí však došlo.

Ráno zazvonil budík. Zazvonil, zazvonil si zas a zas, jenže mu to bylo k ničemu. Bylo zřejmé, že někoho dokonce i probudil, protože ho Tomáš odložil několikrát. Nikdo po něm však nevstal. Takže na tu tak chtěnou událost, která nás měla dostat z postelí, došlo až o pár hodin později. Snídaně se nesla v duchu chlebů a anglické konverzace. Byl to úžasný plán, konverzovat celý den anglicky. Jak se však dá tušit, nemohlo to vydržet. Už po pár desítkách minut to začínal být problém. Cesta za ranní hygienou se setkala jak s příliš ochotným bezpečákem, se kterým jsem se setkal už minulého dne, tak i s profesorem z hradišťského gymnázia. To druhé setkání vcelku potěšilo. Jak asi už mnozí tuší, po ranních nutnostech nikdo neodolal tomu, aby nevytáhl notebook a nepodíval se na internet. Souboje o bezdrátovou síť pokračovaly. Naštěstí jsme v chatě nezůstali, takže se nestihly nějak zvlášť vyhrotit. Vydali jsme se na procházku do pekárny a obchodu. V pekárně byl plán na zmrzlinu překažen tím, že jim nejde proud. V obchodě se nakoupilo pár věcí typu brambůrky a další. Cestou do kempu se stalo něco naprosto nepochopitelného. Šli jsme si tak po chodníku a v tom se někdo zeptal, jestli to je Martin. Martin přirozeně dotyčného nepoznal, což ho očividně urazilo natolik, že po pár dalších slůvkách odešel. Záhada, kdo že to vůbec byl, nejspíš zůstane nevyřešenou navždy. Návrat do chatky signalizoval nutnost začít programovat. Tuto činnost však rozptylovala spousta věcí. Od oběda počínaje (sekaná byla dost populární), přes blbosti se sítí až po to, že zbytek se chtěl koukat na celý Okresní přebor. Jestli ho celý odpoledne stihli nevím, ale pochybuji o tom (jak se ukázalo o pár dnů později, ne, nakonec ho nestihli). Nemůžete si ale myslet, že by se něco z programování stihlo. Tedy možná nějaké přípravy, ale to bylo tak všechno. Mezitím začalo venku pršet, ovšem nakonec mrak vypršel. Pak nás napadlo, že by to chtělo nějakou hru. Tak tedy dobře. Po večeři se opravdu stalo nemožné a my opustili klávesnice počítačů.
Všechno začalo skládáním vět. Ze slohového hlediska se o těch textech bavit radši nebudeme, dopadlo by to bídně, ale vtipné to bylo hodně. Témat byla taky celá hromada. Dost by mě zajímalo, jak moc jinak by se ta hra vyvíjela v jiné skupině lidí, odhaduju, že nejspíš dost. Nakonec se to totiž vždycky nějak nepochopitelně dostalo k poněkud choulostivějším tématům, a pak si něco vymýšlejte, hlavně, když se vám to téma absolutně nelíbí. Další hra byla na fiktivní telefonáty. Princip byl jednoduchý. Jeden člověk předstíral, že mu někdo volá (většinou to byli nějací šílení lidé) a pokračoval tím, že ho předal někomu dalšímu. Ten pak musel ten hovor předstírat. Neřešilo se, že při obyčejném hovoru by se většinou s volajícím takhle nebavil, co byste ale chtěli. Lidé se vymýšleli rozmanití. Objevovali se šílenosti typu terminátor, prezidenti (českého a ruského nevyjímaje), nějací ti kamarádi, postavy ze seriálů, profesoři a jiní. Tato hra nás tak zaujala, že nám nedošlo, že se pomalu blíží noc. Pak, po pohledu na hodiny, probleskl hlavou fajn nápad, vysprchovat se. Proč ne. Sprchy v kempu byly. A jak se mělo ukázat, celkem dobré. Tak jsme se tedy vydali po dvojicích do místa prosyceného padající vodou. Cesta už tak tajuplně nevypadala. Pořád to nebylo nic moc, ale dalo se to. Teď už to byla víceméně jen věc přechodu na hlavní cestu procházející kempem (chata byla o fous napravo), chůze rovně a odbočení na cestu a nalezení těch správných schodů. K tomu se využíval jakýsi divně zvednutý chodník. Po cestě někoho ještě napadlo, že angličtina je úžasný jazyk a začal s vymýšlením anglických novotvarů, hlavně pro nadávky. Sprchy nakonec byly i s regulovatelnou vodou, což se úplně všude u těch, do kterých se vhazuje dvacetikoruna, nevidí. Po tomto podniku se ještě dostalo na hru, v níž byl člověk poslán pryč a to jen proto, že měl pak předstírat, že cosi reklamuje. Co předpokládal zbytek skupiny nevěděl, takže docházelo k velmi komickým situacím. Tato hra moc dlouho nevydržela. Nejspíš to bylo tím, že ty dvě věci (ta má versus ta jejich) byli už příliš odlišné. No není nesmysl reklamovat dovolenou ve vietnamském obchodu? Ta první situace ještě dejme tomu šla, to jen nedošlo ke shodě v tom, jak se má používat prý takzvaný univerzální pomocník (z naší strany se z něj vyklubal nejspíš robot a svádělo se to na nepřečtení manuálu a softwarové chyby, ze strany reklamujícího něco o fous intimnějšího). Pak už ovšem bylo až moc hodin, takže jsme si jen povídali. K malým dětem byla ohleduplnost přeci jen poněkud žádanější. Povídali jsme dost dlouho, nakonec jsme však usnuli. Ani úlety na palandách tomu nezabránily.

úterní ráno přišlo s rozzářeným sluncem. Budík v sedm se opět snažil, opět ovšem marně. Až tak v půl deváté někoho přestalo bavit ležet v posteli a vstal. Ano, já nesměl chybět. Následovala tedy cesta k umývárnám. Je zvláštní, jak moc podobná té z Býtýšky byla, ale jak byla přitom úplně jiná. Bezesporu to kazily spousty aut, které projížděly kolem, klidně i v noci. A na osobní auta se to neomezovalo. Nákladních bylo dost a dost, snad i tolik, jako na koňském táboře. To, že to je relativně neuvěřitelné se neřeší, prostě to tak je. Poté, co jsme se vrátili, nastal ten pravý čas na pomaloučké probouzení zbytku. To nebylo nic moc jednoduchého, protože se jim z postelí moc nechtělo. Ovšem nakonec vstali a začali jsme se snídaní. Jenže plán na snědení ovesné kaše nevyšel. A to jen proto, že kaše prostě nebyla k nalezení. Řešení bylo možná pro někoho celkem smutné, skončilo to pouhopouhou sušenkou, naštěstí ne jednou. Poté následovalo hudební dopoledne. Tedy, jak pro koho. Tomáš pouštěl všechno možné, většinou metal. Ne, teď se nehrozte, on je ten styl tak rozsáhlý, že se i tady najde dost a dost hezkých věcí. To překvapilo víc lidí, než jen jednoho. Ovšem vidící složka naší skupiny hudbu brala spíš jako vynikající kulisu ke hraní šachů. Partií stihli několik s různými výsledky. Rozebírání těch her jim zabralo také ne zrovna nezanedbatelný čas. Ovšem do nekonečna jim to nevydrželo. Také už byl čas na oběd. Ten už byl poněkud zajímavější, dokonce jsme se dostali k polévce. Někdo ne, prý bylo lepší si koupit bagetu v obchodě. No dobře, náš problém to nebyl. Po obědě se však stalo něco neuvěřitelného. Napadlo nás jít na procházku. Nepříliš překvapivě byla popisována jako něco strašlivě náročného, to však přirozeně nebyla tak úplně pravda. Ano, na nějakou vyhlídku jsme se vydali, jenže to bylo tak všechno. Aby nám tedy nepřipadalo, že venku skoro nejsme, prodloužili jsme to návštěvou cukrárny. Byla fajn. Po návratu nebyl program nic moc převratného, opět byly vytaženy notebooky a pokračovala hudební přehlídka, šachové partie a pokus o programování.
Tak uplynulo pár dalších hodin. Nakonec se ručička hodin přiblížila k večernímu času. Přesně k tomu, kdy se hodí jít na večeři. A nás nenapadlo nic lepšího, než to udělat. Večeře by byla víceméně obyčejnou večeří, kdybychom nezačali s poněkud odvážnými tématy pohybujícími se nejspíš někde kolem ovlivňování mysli pomocí specifických zvukových vln resp. frekvenčních kombinací (viz. projekt SBaGen a odvozená komerční díla). Nemůžu se popravdě rozhodnout, jestli toho člověka, co s tím přišel obdivovat, nebo jestli z něho mám mít hrůzu. Když lze navodit tolik pocitů, jak dlouho potrvá, než se někomu podaří přijít na souvislosti mezi sluchovými centry a dejme tomu centry souvisejícími s pamětí? Ovšem musí se nechat, že o zajímavé téma pak už nebyla ani omylem nouze. Večeře proto tedy vcelku rychle utekla. Poté, co jsme se vrátili do kempu, začalo se s přípravou experimentů na lidech. Komplikovala to spousta věcí. Nejzávažnější byl bezesporu telefonát s Kubovými rodiči. Výsledek nebyl nic povzbudivého. Stalo se to, čeho se každý bál. Argumentování bylo k ničemu. A na Tomášovo přemlouvání s pomocí psychologie (prý i proto, že je přece jeho sestra psycholožka (to, že je budoucí psycholožka nechť je tajemstvím navěky)) ani nedošlo. Nejspíš by to způsobilo jen další komplikace. A tak se stalo to, že Kuba chtě nechtě musel ve středu po obědě odjet. To se teď ovšem neřešilo. Teď začalo řešení kompatibility formátů těch zvukových souborů. Tento problém se rovněž vyřešil, jen se opět vynořil jiný, tentokrát teoreticky větší, jenže ten se neřešil už vůbec, protože k požadovaným informacím se nikdo nebyl schopen dostat. Proto už pokusu nic nebránilo.
Před chatkou byla podivná atmosféra. Někdo se děsil, co že ta věc způsobí, další dva ji stahovali do tabletu a ostatní jen čekali. Čekali poměrně dlouho. Čas však neměl slitování a těch třicet minut uplynulo jako nic. Skřípající dveře chaty se otevřely a v nich se objevil Martin s Tomášem. Naštěstí vypadali vcelku obyčejně. Co se Martina týče, neurologický hack byl pravděpodobně sabotován otevírajícími se dveřmi, když se Jarda koukal, jak to tam vypadá. Tedy, aspoň své pocity tak popisoval. Tomášova volba místa byla o dost šťastnější. Popis pocitů se shodoval celkem s tím, co zatím jak geniální tak děsící autor zamýšlel. Cesta k toaletám probíhala pokojně. Takové ty věci, co se dělají tam, rovněž. Jenomže poté se nejspíš něco zvrtlo. Bratr budoucí psycholožky se vynořil s naprosto nepředstavitelným záchvatem smíchu. Je otázka, jestli to lze považovat za smích. A důvod? Jednoduchý, jediné slovo, pumpička. Není už moc velkým překvapením, že Martina to rozchechtalo rovněž. Poté už to byla jakási řetězová reakce, ne-li stromově větvená rekurze. Zdroje smíchu byly rozmanité. Stačila třeba jen lampička, ručička a jiné. Ani po příchodu do chaty se nic moc nezměnilo. Na stropě se místo světla objevilo světýlko (ano, muselo se rozsvítit), z Edmonta se stal Eďáček a vůbec se děly podivuhodné věci. Šílený řehot kvůli asi jakémukoliv zvuku byl ovšem hlavní. Martin se vybil poslechem muziky, ta druhá osoba se však dochechtat jaksi nemohla. On totiž k rozesmání stačil i výsledek náhodného výběru. A vůbec nikoho nezajímalo, že účinky byly někde vysoko nad očekávaným průměrem. Co takovou anomálii mohlo způsobit je otázka. Vyberte si: náhoda, genetická mutace, nějaká interference způsobená skřípotem dveří, pak už jenom předstírání (o tomhle zrovna celkem pochybuju, ale pro pořádek) a další důvody se určitě taky najdou. Naštěstí se i však vy víte kdo uklidnil a mohli jsme jít spát. Ne, tak úplně jednoduché to nebylo. Někdy kolem půlnoci se objevily naprosto nevtipné vtípky, při kterých se spát opravdu nedalo. Sladký spánek nakonec nicméně přišel.

Byl odměněn sluncem zářícím do oken naší místnosti se čtyřmi palandami. Ráno probíhalo celkem obyčejně. Milion vtípků a nesmyslů, probouzení spících lidí a další věci. Nějaké to vytržení z rutiny se naštěstí taky objevilo. Tím byla hra, při níž se lidé střídají ve vyslovování vět. Není už ale určitě nikdo, koho by nějak zvlášť udivilo, že příběh se po pár větách vydal do krajin přístupných skoro až po dvaadvacáté. Nebyl ovšem vůbec nikdo, kdo by s tím mohl něco udělat. Jednou větou se toho moc udělat nedá. A v ideálním případě ještě nahrajete někomu dalšímu. Poté pokračovalo plánování toho, co že se bude vlastně dělat. Všichni od Kuby něco chtěli (hudbu, kolekci zvuků záhadného původu), nikdo ovšem vlastně nevěděl, co s časem. Všechno bylo jaksi nerozhodné. Plány byly víceméně dva. První byl něco si zahrát. A ten druhý, podržte se, pokračovat v experimentech. Ten nakonec zvítězil. A tak se stalo, že se aspoň pro jednoho člověka proměnil Honza v bytost vyzařující světlo (povznesený?). Rovněž se ukázalo, že to ne vždy univerzálně funguje. Na nějakou velkou nekompatibilitu to ovšem nevypadá, spíš jde o stav mysli. Nakonec ovšem všichni uznali, že pokoušet to celý den by rozhodně nebyl ideální nápad. Ne jen, že by diskuse v nejhorším případě mohly upoutat něčí pozornost (samozřejmě by to díky zákonu schválnosti byl zaměstnanec kempu), ale také už jsme chtěli dělat prostě něco jiného. Naděje, že Kubu tu rodiče nechají, se ukázala jako naivní, když ve dvě hodiny odpoledne dorazili a Kuba musel kemp opustit. Postelová symetrie se tedy rozpadla. Jenže to bylo to poslední, na co jsme mysleli. A co za geniální nápad že nás pak napadlo? Procházka, o které všichni mluvili, že by se hodila? Nebo snad telefon kvůli rezervaci bowlingu? Kdepak. Nás nenapadlo nic lepšího, než pustit film. A abych nezapomněl, ještě udělat popcorn. Film poklidně plynul. A jak to tak s filmy bývává, skončil. A jeho místo zaplnil experiment. Opět ovšem přišlo vyrušení. Tentokrát už bylo rozpoložení celkem správné, jen to absolutně zkazila siréna hlásící požární poplach. Hasiči projeli o pár minut později. Následoval vcelku obyčejný čas večeře a sledování Comebacku. Po večeři a pár dílech byl Comeback nahrazen Teorií velkého třesku a pokračovalo se vesele dál. Jen návštěva sprch tuto činnost trochu narušila. Ano, zkoumání teorie, která stála za někdy i děsivými událostmi dopoledne a minulého večera také bylo něco, na co se nesmí zapomenout. Je ovšem otázka, jestli ten okruh vědy není ještě děsivější, než byl. Ale asi ne o moc. Ten text většinou tak hrozivě nevypadá. Protože ovšem ani jedna z těchto činností sama o sobě očividně nestačila, Jarda s Honzou řešili záludné otázky z autoškoly. Pak, když už ručička hodin překročila jakousi pomyslnou hranici, kdy si dost lidí myslelo, že spánek je fajn věc, nastal jeho čas. Tedy skoro. Pár lidí zkoušelo ještě večerní experiment, jenže na jednoho to neúčinkovalo vůbec a ten druhý byl přesný opak, tedy naprosto nepochopitelné příznaky při čemkoliv (skoro halucinace aj.). Po pár minutách ovšem nastal čas, kdy byl spánek prostě nevyhnutelný.

Co se ovšem nestalo. Byl krutě přerušen asi tak v pět nešťastně nastaveným budíkem. Zrovna tenhle den mě to relativně naštvalo, protože ten sen, co se mi zdál, byl dost zajímavý. Ano, další sci-fi šílenost (nějaké časové paradoxy, z jakýchsi důvodů i náš kocour). Druhé usnutí se naštěstí povedlo (menší zázrak), takže nic nebránilo budíku v půl deváté, aby mohl rovněž budit. A on to, bezesporu rád, udělal. Ranní procedura byla vcelku obyčejná. Většina lidí odešla do obchodu, jen já s Martinem zůstal na chatě. Popravdě, nebylo proč do obchodu chodit. Stejně by žádné vymyšlenosti nehrozily. Proto byly nakoupené věci naprosto dostačující. Nákup ovšem nebyl akcí na pár sekund. Poté, jakmile už snídaně nebyla, resp. nikdo už nic nechtěl, bylo možné přistoupit ke sledování Městečka South park. Co je na tomto seriálu fascinuje je otázka (roztomilosti nevěřím), kterou nehodlám řešit a proto ji nechme být. Pak, když už je poslouchání přestalo bavit, vynořil se zajímavý nápad, zajet do Turnova na bowling. To, že se opravdu nikdo neptal, jestli mají vůbec otevřeno a když ano, jestli je volná dráha, nikdo neřešil. Dejme tomu, že číslo jsme dostali příliš pozdě večer, i když… Cesta vlakem byla překvapivě poklidná a nezajímavá. Podivuhodné vtipy samozřejmě byly, s tím ale nešlo vůbec nic udělat. Tedy možná by to šlo, jenže ta cena by byla příliš vysoká. Cesta Turnovem byl dost podivuhodný pocit. Procházet těmi tak známými místy zrovna s těmihle lidmi. Cesta nás k bowlingu opravdu nakonec dovedla. Ten nás ale zklamal. Oni měli zavřeno. Ne, teď to na absolutní neinformovanost opravdu svést nejde, na webových stránkách byla doba otevření od jedné odpoledne a nějaké výjimky (třeba pátky) tam uvedeny nebyly. Když jsme už ale byli u restaurace, proč si nedát aspoň oběd? Tohle už naštěstí vyšlo. Zpáteční cesta by asi probíhala nějak jako ta předtím (vtípky a tak), nebýt Martinova bráchy. Toho napadlo, že když už jsme v Turnově, nebyl by vůbec špatný nápad nás potkat. Nejdřív jsme mu ze Skálovi ulice utekli, přesněji se nějak hloupě minuli, na náměstí to však už vyšlo. Byl to dost zajímavý pocit. Ono sice těch pocitů v tom okamžiku bylo tolik, že popsat pořádně ani nejdou, ale ta zajímavost musí stejně stačit. I projití kolem toho jednoho domu (ano, toho vlastního) stálo za to. Cesta zpět na nádraží byla obohacena Tomášovou hudbou a nějakým tím chlubením se s novým mobilem. Na nějaké delší povídání čas rozhodně nebyl, protože vlak nečekal a my neměli moře času. Z tohoto důvodu jsme nastoupili opět cestu na Malou skálu. Ta byla propletena legráckami na účet skoro všech. Po návratu do chaty se pokračovalo ve sledování seriálu o jednom z těch šílenějších městeček. To vydrželo víceméně až do takových osmi, kdy přišel čas na večeři. O ní se nedá nic moc říct, prostě obyčejná večeře. Poté, co ji všichni snědli, mohli jsme koukat vesele dál. Další překážkou nekonečnému sledování byl ovšem noční klid. Ano, povídání a vtipkování to nezabránilo, usnutí nakonec ale přišlo.

Páteční ráno bylo celkem obyčejné. Opět se nikomu do obchodu nechtělo, i když to bylo k ničemu. A přeci bylo toto ráno něčím jiné. Provázely nás zvuky jakési kachny. To, že byla na naprosto nepochopitelném místě za chatou bylo snad ještě zajímavější než její samotná přítomnost. Ano, ta pozice asi mohl být nějaký klam, ale pokud ano, tak byl dost přesvědčivý. Témata, nad kterými se diskutovalo, byla vskutku rozmanitá. Celkem oblíbeným byly vzpomínky na dobu už dávno ztracenou kdesi v budově školky. Přesto bylo vzpomínek dost a dost. Ne jen vzpomínky na pejsky, kočičky, medvídky a žabičky a rivalitu s tím spojenou, ale i na spoustu kamarádství a vůbec na děti, které se tam objevily. Naproti tomu ta vesnická v Olešnici vypadala jaksi malá. Ale je to tak špatně? Možná ne… Poté, co vzpomínání už nestačilo, nezbývalo nic, než začít plánovat další postup. A napadlo nás celkem zajímavé řešení plánu s absolutní nudou. Iqlandie čekala jen na to, abychom do ní zajeli. Plánování ovšem moc času nezabralo, protože už ze včerejška to bylo dohodnuté celkem dostatečně, tudíž bylo dost času na to, aby se podniknul další z pokusů na téma, jak zmanipulovatelný je lidský mozek. Co se výsledků týče, rozhodně nebyly o moc příznivější, než minule. Tedy, pokud neberete jako naprostý triumf vědy to, že se pak dotyčná osoba smála a chechtala absolutně všemu, většinou i tomu, na co před asi tak hodinou nadávala. A na vymýšlení naprosto nepochopitelných šíleností rovněž došlo. Nic ovšem netrvá věčně, proto jsme se nakonec v jednu octli ve vlaku směrem na Liberec. Proto, že podobné areály se vyskytují ne jen v Liberci (nic moc překvapivého, když se nad tím člověk zamyslí), vynořila se spousta srovnávání s plzeňským podnikem. Podobností bylo celkem dost. Při příchodu všechny zaujala fontána, kterou kdosi označil za High-tech verzi. Proč vlastně ani pořádně nevím. Děti fascinovala obrovská páka, na jejímž druhém konci se jakýmsi nepochopitelným způsobem octla škodovka. A ač je to možná neuvěřitelné, na její zvednutí délka páky dostačovala. Po vstupu už nebyl problém koupit lístky a vydat se na prohlídku expozice. Hned ze začátku se tam z jakéhosi důvodu vyskytla hvězdná brána. Nikdo přirozeně neodolal ji projít, i když zadávací sekvence modelu brány absolutně neodpovídala (k zadání brány z Mléčné dráhy se použily zvuky ze SGA). Ano, byly tam i míň časově vzdálené věci (simulace pádu předmětu do černé díry a jiné), ta brána ale byla asi nejnápadnější, minimálně na tom prvním podlaží. Ano, před touto atrakcí ještě byly různé vodní hříčky (všelijaké mlýnky, pumpy aj.), na ty ovšem asi zapomnělo dost lidí. Zajímavých věcí následovala pak celá spousta. Všelijaké smyslové experimenty – zrakové klamy, pokus o hologram (nebo to hologram byl?), ukázky nejrůznějších fyzikálních zákonů (páky, kladky a další), pak nějaké pokusy s elektřinou – aneb, jak zneužít Teslův transformátor k produkci čehosi blížícího se hudbě a bylo toho určitě ještě mnohem víc. Přirozeně, bez laserů by se takový podnik dnes už asi neobešel. Všechno to bylo samozřejmě provázeno spoustou komentářů (dokonce i k viděným exponátům). Aby nebylo procházení tak nudné, stihli jsme navštívit i jedno z představení, které se tam konalo. Ti dva, kteří se o většinou chemické experimenty starali to brali celkem s humorem. Ukázalo se však, že při návštěvě tak zajímavého místa čas šíleně letí. Tak se stalo, že už zbývalo jen pár chvil pouze na pár kvízů na nejrůznější témata – fyzika v koupelně, kuchyni a jinde (většinou s dost vtipnými ostatními možnostmi) a na spoustu věcí ani čas nezbyl. Další skupina dozajista zajímavých věcí byla naneštěstí mimo provoz. Poté jsme s hrůzou zjistili, že za necelou půlhodinku je sedm a to, bohužel, zavírají. Domněnka o tom, že zavírají v pět, se naštěstí nepotvrdila. To bylo jedině dobře. Už ovšem nebylo vůbec tak fajn, že začalo pršet. Deště jsme si všimli, když jsme na jakési terase provozovali všemožným způsobem cosi, co by se snad dalo nazvat hudbou. Před odchodem jsme ale ještě stihli spatřit robota, tamního maskota. Minimálně nás sice syntézou řeči příliš neohromil (a zpěv jsme neslyšeli, ikdyž ani ten není technicky problém), vidět jsme ho však museli. Cesta na nádraží byla ovšem dostatečně krátká na to, aby to nebyl zásadní problém. Tak jsme tedy opustili děti, které si stále užívali zázraku jménem páka a vydali se na nádraží. Tam jsme měli spoustu času, jelikož vlak jel asi tak za hodinku. Další kolo nakupování sladkostí se nekonalo, pizza se prý k večeru hodila víc. Cesta vlakem už nebyla tak naprosto pohodová, jak by si bezesporu zasloužila. Docela nás totiž vyděsilo, že naše cílová stanice ani omylem nebyla v tom seznamu zvolených stanic, které byly ve vlaku hlášeny na počátku cesty. Proto jsme byli celkem rádi, když byla Malá skála ohlášena přesně v tom místě, kde jsme ji čekali. Naštěstí nikdo ve vagónu nebyl, takže nás neměl kdo vyhodit. Diskuse ve vlaku se točily hlavně kolem jídla a další asi stovky nejrůznějších témat. Ke smíchu se jich hodilo dost z nich. Po návratu už nezbývalo moc času na to, abychom zašli do sprch. Nemyslete si ale, že ho bylo zas tak málo, že návštěva sprch nebyla, to rozhodně ne. Další výlety po areálu nám celkem jasně vymluvil déšť, který se posléze spustil. Rozhovory před usnutím pokračovaly dost dlouho, spánek však byl něco naprosto nevyhnutelného.

Sobotní ráno přišlo opravdu pomalu. Bylo devět a chata spala. Můžeme to nejspíš svést na sobotu jako takovou, protože jinak by se ukázaly dost zajímavé důvody, které asi nikdo vidět ani nechce. Podařilo se však něco neuvěřitelného. Po dlouhém a velice netradičním způsobu probouzení (ani omylem vtipné přezdívky, lechtání atd.) dokonce všichni vstali a mohli jsme se vydat do obchodu. To, že to nejspíš bude jediný poněkud delší pobyt na čerstvém vzduchu bylo zřejmé už od včerejška, kdy se většina vyjádřila tak, že v sobotu se prostě chtějí válet. Rozmlouvání by nejspíš nemělo šanci cokoliv změnit, takže při tom zůstalo. Snídaně byla celkem průměrná. Po ní čas zázraků pokračoval. Dokonce se vynořil nápad, že když už jsme ty karty brali, nebylo by úplně nejhorší si je zahrát. Jak to tak bývá, našel se přirozeně i rebel (já to Martine říkat nechtěl, ale…). Ovšem protože hraní karet bez nějaké té kulisy by nebylo nijak moc zajímavé, přišel na řadu Harry Potter a relikvie smrti. Poznámek na chování hlavních hrdinů nebylo zrovna málo, těm to však ze zjevných důvodů bylo relativně jedno. Hraní karet začalo pár koly oka, to nám ale moc dlouho nevydrželo. Jistě, hrálo se jen tak, žádné sázky nebyly, takže jestli to někomu vadilo… Pokračovali jsme obyčejným prší. To ale zas bylo nejspíš moc nudné, protože celkem brzy jsme přešli na variantu, kdy se karty dávaly tak, aby je nikdo neviděl a pokud byl hráč dost přesvědčivý, mohl si tam dávat víceméně co chtěl, ale pokud mu na jeho podvod někdo přišel, měl podvodník problém, bral všechny karty až na tu poslední. Pochopitelně docházelo k podrazům jako zázračně se objevivší sedmičky a esa, úmyslné podvody jen kvůli tomu, aby se mohla použít nějaká už vyhozená karta a další neuvěřitelné věci. Nakonec se ale ukázalo, že karty asi nebudou zrovna moc oblíbené, poněvadž i tahle hra skončila relativně rychle. Film ještě chvíli pokračoval, jenže zrovna u filmů se v nekonečný děj opravdu doufat nedá. A kde byl druhé části s komentářem konec, to ví snad jen… Kdo vlastně? Každopádně nás svět Harryho Pottera uchvátil natolik, že jsme prostě museli začít s hraním dračího doupěte v Harryho světě. Začalo to relativně nevinně nějakými těmi věcmi kolem postav. Jména víceméně neměly, nebo se od našich moc nelišily. I další charakteristiky se nějak s pomocí kostek vynořily. Pak to ale začalo být mnohem zajímavější. Všechno začalo potyčkou v bradavickém expresu a bůh ví kolika školními tresty. Ani imaginární plavba po jezeře neproběhla bez toho, aniž by někdo z loďky nespadl. Vcelku překvapivě bylo zařazování do kolejí víceméně normální. O těch se to už ale říct nedalo. Ukázalo se, že prefekt Mrzimoru není tak úplně normální. Ano, rozdělení na dívčí a chlapecké ložnice ještě zachoval, ovšem ne z obyčejných důvodů. Jak se dalo vzhledem k vypravěčově náladě tak trochu čekat, vyklubal se z něho člověk ne zrovna obvyklých preferencí, co se vztahů týče. Aby to ovšem mrzimorským nebylo moc líto, zmijozelská prefektka zas pro změnu rozdělení ložnic zrušila (oficiálně z důvodů lepšího seznámení studentů se studentkami) a navíc se na této nejspíš tak důležité činnosti sama velkou měrou podílela (a věk jí byl celkem ukradený). Přirozeně, tento vývoj situace způsobil spoustu dohadování a hašteření. Je pravda, že před výměnou vypravěče to do takových extrémů nezabíhalo, co jsme ovšem mohli dělat, když už mu došli nápady? Hráli jsme ještě chvíli, žádné převratné věci se ale už nevyskytly. Jen nějaké ty hodiny, na kterých se objevil geniální kouzelník (kdo jiný, než syn Sheldona Coopera), to už ale nikoho nerozhořčilo. Studnice nápadů však nekonečná nebyla, takže jsme se už o moc dál nedostali. Ne, že bychom nestrávili hrou pár hodin, to se podařilo bez problémů. Jak jsme tak ale hráli, nějak se nám podařilo zapomenout na to, že by se možná hodil nějaký oběd. Nedalo se bohužel nic moc dělat, protože už byla spousta hodin. Následovalo tedy sledování filmů. Na sobotu jsme se nějak shodli na Koljovi a jeho sledováním strávili čas do šesti večer. Závody dračích lodí, které se v sobotu na Malé skále konaly, nás opravdu nepřinutily k tomu, abychom šli ven a ještě se na ně podívat. Jen komentátor nám připomínal, že sobota není tím obyčejným prázdninovým dnem, za který jsme ji chtěli považovat. Co se večeře týče, vybrali jsme si již celkem známou maloskalskou restauraci. Večeře probíhala celkem tak, jak asi probíhá každá večeře. Jistě, byla poslední před odjezdem, nějak jsme na to ale nemysleli. Po opravdu výtečné večeři se konečně začala řešit otázka návratu. Naštěstí pro nás bylo řešení vcelku jednoduché a to v podobě obyčejného autobusu. I odvoz batohů do Turnova se domluvit podařilo. Nakonec se ukázalo, že to byl opravdu dobrý nápad, protože velká část jídla zůstala tak, jak ji před týdnem kdosi v chatě odložil. Následovalo poslední kolo sledovacího maratonu. Ten byl zakončen asi šesti díly Okresního přeboru. Sledování se dost protáhlo, tudíž asi není moc velkým překvapením, že jsme šli spát plus minus v jednu.

Přesto jsme byli v osm ráno vzbuzeni do krutého nedělního rána. Moc času už nebylo, proto si nikdo se snídaní moc nehrál a radši se věnoval úklidu a shánění svých věcí. Jakousi nádhernou shodou okolností jsme nic nezapomněli. Co by dělal Martin, kdyby musel opustit chatu a před ní nestálo auto netuším, jenže to už zůstane opravdu jen hypotetickou otázkou, jelikož auto tam naštěstí pro něho stálo. Při předávání klíčů rovněž žádná překvapení nenastala, takže ve čtvrt na jedenáct mohla velvarská trojka nastoupit svou dlouhou cestu. Nás už čekala jen mnohem kratší do Turnova, kde jsme se po týdnu rozdělili.

Tak tedy skončila Maloskalská akce. Původně tak velkolepě plánovaná, nakonec ovšem tolik jiná. Až tolik, že je otázka, jak moc by se asi lišila, kdyby původní plán vyšel. Abych řekl pravdu, nevím. Možná by to dopadlo dost podobně, možná, což je asi pravděpodobnější, ne. Každopádně to ale byl týden, na který budu ještě dlouho vzpomínat a ke kterému se budu ještě dlouho vracet. K zamyšlení je toho totiž dost a dost. Jistě, spousta věcí mohla být jinak. Procházky mohly být delší a rozmanitější, počasí mohlo být letnější. Co si ale stěžovat, když se povedlo to, co se povedlo? A navíc, další roky čekají…