Záhada toho tak známého místa

Už druhým rokem studuji Masarykovu univerzitu. To samo o sobě je asi celkem zajímavá informace, tedy aspoň pro některé osoby, které toho o mě ví méně (máte pravdu, na Facebooku tahle informace opravdu není). Jenže to skutečně není důvod, proč tenhle článek vznikl. Ten je, dalo by se říct, mnohem odvážnější a nepochopitelnější.

Ale abych se k hlavní myšlence vůbec dostal, bude nutné poodhalit ještě pár informací, ne možná už tak překvapivých, ale… Tak se dejme do toho.

Protože město mého bydliště je od Brna vzdáleno necelých 300 kilometrů (ano, zas ho neprozradím, takže se když tak zkuste zeptat), není moc překvapivé, že jsem v Brně skončil na koleji. Konkrétně se jedná o Koleje Kounicova, kdyby se snad níže zmiňovaný úkaz vyskytoval pouze tam (což je sice nepravděpodobné, ale kdo ví…).

Když člověk přijde k budově, zjistí, že vypadá úplně obyčejně, asi tak jako zbytek dvanáctipatrových budov. Žádné dekorativní prvky tu nehledejte, nenašli byste je, tedy pokud za dekoraci neberete nadměrný počet studentů v okolí objektu. Ani když vejdete dovnitř, nic moc vás neudiví. Uvidíte recepční pult, vchod do pizzerie, automat na nápoje a schody, takže fakt nic moc překvapivého. Ovšem ta nejzáhadnější věc se skrývá až o patro výš. Kdepak, tajné dveře to nejsou. Zapovězená místnost rovněž ne. Nebudu vás napínat, je to chodba vedoucí kolem pokojů. Že to je absolutní nesmysl? Nemyslete si, kdybyste mi to někdo řekl tak před rokem, rovněž bych nevěřil. A ani jako zajímavou teorii bych to nejspíš nebral. Jenže za rok se může stát tolik věcí. Třeba se může úplně změnit názor.

Ovšemže taková změna neproběhne sama od sebe. V tomto konkrétním případě za ní stály jisté události, které by možná někoho mohly i vyděsit a někoho dalšího jenom zaujmout. Ptáte se pochopitelně správně: Co se to stalo?

Inu, zpočátku vůbec nic. Procházel jsem tou chodbou skoro každý den, někdy dokonce několikrát. A vůbec nic nenasvědčovalo tomu, že je něčím zvláštní. Občas se na ní někdo objevil, prošel kolem a zmizel ve dveřích. I já v těch svých mizel. Mizel jsem v nich zas a znova až do doby, kdy jsem ke dveřím do pokoje nepřišel sám. Nehledejte za tou větou něco, co tam není. Prostě jsme se vraceli z restaurace. Ovšem stalo se něco velmi zajímavého. Oba jsme stáli u svých dveří a každý by čekal, že každou chvíli vejdeme do pokoje. My jsme to taky v plánu měli, jenže jsme si nějak začali povídat o všem možném. To by asi ještě nebylo nic příliš neuvěřitelného. Jenomže ono se stalo ještě něco. Nebudu tvrdit, že došlo k podlé časové dilataci. To, že to pro nás tak vypadalo ještě neznamená, že to tak je a zrovna v tomhle případě to tak určitě nebylo (to neznamená, že další případy nejsou spornější). Jenže ani tenhle případ není úplně normální. Sice jsme tak nějak tušili, že čas letí a ztrácí se v minulosti, jenomže nám to nějak nevadilo. Ale aby to bylo ještě složitější, tak nám to vadilo a nevadilo zároveň. Na jednu stranu jsme tušili, že chodba není k diskusím úplně nejlepší místo, přeci jen, bůh ví, kdo vás může slyšet, ale z jakéhosi nepochopitelného důvodu nás to prostředí chodby fascinovalo natolik, že jsme na ní zůstali minimálně půl hodiny.

Pokud by se to stalo pouze jednou, nejspíš bych si na to vzpomínal jenom jako na jakousi kuriozitu. A dlouhou dobu to vypadalo, že se stane právě tohle. Jenže jak asi už tušíte, dopadlo to trochu jinak. Další dlouhé měsíce byla chodba jenom chodbou. Ano, nebylo na ní s kým diskutovat. Až v půlce října letošního roku se to změnilo.

Vraceli jsme se takhle ze Severky a měli jsme poměrně dobrou náladu. Prošli jsme kolem recepce, vyšli schody do prvního patra a vstoupili na chodbu. Tou jsme došli až k pokojům, jako už jednou. A pokud čekáte, že se bude opakovat již jednou zmíněný scénář, máte pravdu. Tedy, přesněji řečeno, předtím to byla pouze ukázka toho, co se může stát. Teď to už bylo opravdu vážné. Témata se objevovala a zas mizela, čas si vesele plynul a dveře jen smutně sledovaly, co že se to před nimi děje. Telefon marně našeptával, že už na chodbě postáváme tři čtvrtě hodiny. Nerozhodilo nás ani několik kolemjdoucích studentů. Nejspíš bychom na chodbě stáli až do konce času, nebýt existence horké čokolády. Že to je dost zvláštní důvod? Ano, to rozhodně je. Ale překvapuje to ještě někoho? Tak se tedy stalo, že asi tak po hodině a půl jsme se vydali za čokoládou. Plán to byl skvělý. Jen malinko nevyšel. Ale zákusky to na malou chvíli zachránily. Jenže jich nebylo dost na to, aby záchrana mohla trvat nějak zvlášť dlouho. Opět jsme se octli na chodbě, která nás už popravdě začínala mírně děsit. A co myslíte? Všechno se opakovalo. Studenti vycházeli z pokojů, nejspíš aby se na nás podívali, opět se v nich ztráceli a my si toho absolutně nevšímali. Nadvládu chodby ukončila až myšlenka na domácí úkoly, které zatím nikdo neudělal. A další minimálně půlhodina byla pryč.

Dveře pokoje se zavřely a chodbu nechaly za sebou. Chodbu, která už asi nebude nikdy jako dřív. Aspoň pro nás ne. A s tím jako by se otevřela jakási zapomenutá stavidla a hlavu zaplavily spousty myšlenek. Co se vlastně stalo? A možná ještě důležitější otázka: Proč? To byly dost složité problémy. Jedna odpověď se nabízela sama od sebe, že to všechno byly náhody. Jenomže to vypadalo tak… Pohodlně? Líp ten pocit asi vyjádřit neumím. Tím se ovšem dostáváme opět na začátek. Ani další vysvětlení není nějak jednoduše přijatelné. To totiž počítá s tím, že za to mohlo místo jako takové. Že sama chodba k tomu nějak napomohla. Jenomže když člověk přijme tohle vysvětlení, způsobí to, že se počet otázek zmnohonásobí. Jak to funguje? Proč se to děje? Chovají se tak všechny chodby, nebo jen tahle? Souvisí to ještě s nějakými dalšími faktory? Jsou to bezesporu zajímavé otázky, nad kterými by se dalo uvažovat ještě hodně dlouho. Jen bych ale nechtěl vidět, kam by ty úvahy vedly. Bezesporu by se nevyhly konspiračním teoriím, které jsou tak neuvěřitelné, že se snad blíží vědecko-fantastickým hypotézám mezihvězdného cestování.

Faktem ale zůstává, že to nemůže být náhoda. Kdyby se to stalo jednou, budiž. Jenomže tohle už přeci není normální. Jak tuto událost uspokojivě vysvětlit? Nevím. Teorií by bylo dost, jen tušit, která je správná. A co když není správná žádná z nich?

Myslím, že abyste si udělali obrázek o tom, jak záhadná mohou být tak známá místa, že o nich člověk skoro ani neuvažuje, by to mohlo prozatím stačit. Že si teď také uvědomujete, že se vám stalo něco podobného, nebo ještě podivuhodnějšího, jen jste o tom takhle neuvažovali? Nepřekvapuje mě to. Nejenže takové úvahy vyžadují ne úplně obyčejnou náladu, ale navíc se v dnešní době snadno stane, že v tom spěchu si člověk ani neuvědomí, co se mu to vlastně stalo, nebo si to sice uvědomí, ale zařadí to k těm věcem, které jsou přeci naprosto zřejmé. Nejsou to ale přesto malinké zázraky?

P.S.: Díky za to odpoledne. 🙂