Už se vám to určitě taky někdy stalo. Dozvíte se o nějaké akci, chvíli si nejste vůbec jistí, jestli do ní jít, ale nakonec se rozhodnete, že ano, načež toho rozhodně nelitujete. A něco takového se stalo 2. listopadu, kdy čtyřčlenná skupinka lidí zamířila do Antverp. Kdepak, žádná pouhopouhá procházka městem to nebyla, to by se opravdu nevyplatilo. Kromě nás do Antverp přijelo i dalších 30 nevidomých a slabozrakých, aby společně sdíleli zkušenosti, tipy, a tak vůbec podobně.
Odjezdy z Ostravy a Turnova asi ani příliš zajímavé nebyly, prostě poměrně obyčejné cesty autobusem a vlakem, možná tedy i metrem, ale to pořád práh zajímavosti moc nepřekračuje. Jenže je sice fajn, že se po Praze pohybuje rozptýlená skupinka čtyřech nevidomých, kteří mají spolu za nějaké tři hodiny odlétat do Bruselu, ale možná by bylo malinko lepší, kdyby se někde sešly. Sejít se s Martinem na Florenci byla docela snadná věc. Dostat se na Hlavní nádraží ještě rovněž. Poté ovšem přišel nepatrný oříšek. Plán, který počítal s tím, že nás na zastávku dovede asistentka, kterou si zajistili Zuzka s Pájou tak úplně nepřežil setkání s náladou člověka, který jim na zastávku asistoval (smůla, Martine). Nezbylo tedy, než se ptát. Ne, že by lidé úplně vodily někam jinam, ale z nějakého ne úplně pochopitelného důvodu se Martinovi sice podařilo nějakého člověka požádat, aby mu cestu k autobusu na letiště ukázal, jen se nějak zapomnělo/nepochopilo, že jsme dva. Lidí však bylo na nádraží dost, takže se nakonec naše skupina na zastávce sešla. Cesta na letiště ovšem už proběhla zase nějak tak, jak by si to od ní všichni představovali, tedy úplně bez problémů.
Letiště nás uvítalo docela obyčejně, tedy možná až na ty eskalátory, které ke vstupu vedly, ty se zas ještě všude úplně nevidí. Pochvalu si bezesporu zaslouží navigační majáček u vchodu do letiště, nejen to, že tam vůbec byl, ale že byl umístěn dokonce i tak, že mohl plnit své poslání a pomohl nám vstup nalézt. Za to hala vypadala docela jako jiná hala, tedy z pohledu nevidomého, jinak asi nejspíš bylo poznat, že se jedná o letiště (všechny ty tabule s odlety a podobně). První naše cesta vedla k okýnku informací. I při hledání tohoto okénka se ukázal jako velice užitečný majáček nad příslušnou přepážkou. Přeci jen, dát všechny ty věci na letišti bez zraku a bez asistence by byl docela výkon, na který jsme se tak úplně necítili. S ní ale žádné závažnější potíže nenastaly. Ukázaly se letenky, následně jsme se dostali k bezpečnostní kontrole. Ano, nějaké věci se z batohů vyndat prostě musely, ale nic je nevyděsilo, dokonce ani moc nepřekvapilo, takže to pak jen stačilo nepoplést, i když to tak úplně automaticky nešlo, těch plastových přepravek na věci bylo ne úplně málo (no dobře, asi tak čtyři, nejvíc pět), ovšem ukrývání věcem nakonec moc nešlo a octly se tam, kde měly. To bylo na docela dlouhou dobu to poslední, co jsme museli zvládnout, takže se při čekání fotily fotky, aby se pak daly na Facebook a dělaly se další podobně zábavné věci. Nakonec, někdy kolem 11:10 před bránu naroloval Airbus a319, kterým jsme měli letět. Úplně snadné to jeho posádka neměla, musela s letadlem přiletět z Bruselu, pak vyložit cestující, načež hned nabírala další. Jestli se posádka vyměnila těžko říct, ty regule neznám tak dobře (ne, že by to nemohlo být zajímavé počtení). Na palubu jsme tunelem prošli mezi prvními, někdy se vám hold nevidomost i k něčemu hodí. 🙂 A hodí se vám i k tomu, abyste mohli obdržet velmi zevrubnou instruktáž týkající se pásů, kyslíkových masek, záchranných vest a nouzových východů, která zahrnovala i vyzkoušení masek a navlékání vest. Posléze už do letadla nastoupili i ostatní cestující a vstup do letadla se uzavřel. Následovaly všechny ty předstartovní kontroly, pojíždění na dráhu a další hromada detailů, které se sice udělat musí, ale běžný člověk na ně nepomyslí. Jejich výsledkem ovšem bylo, že letadlo se začalo rozjíždět po startovní dráze a úspěšně vzlétlo tam někam do oblak. Za letu se pokračovalo v diskusích asi tak přibližně o všem, jedl se sušený ananas a vůbec se všichni pokoušeli si ten let užít.
Jenže na poměr letů zas tak dlouho netrval, už někdy v jednu jsme začali klesat. Popravdě, stejně mi to připadalo jako malý zázrak. Nastoupíte do letadla a za hodinu jste o dvě země jinde. Až takové neuvěřitelné, z pohledu minulých generací snad až magické, věci se naší civilizaci už podařily.
Tento zázrak úspěšně skončil na bruselském letišti, kde nás už opět čekala asistence, abychom se do příletové haly dostali v nějakém rozumném čase. Očividně člověku, který nás tam měl doprovodit připadalo, že jít to pěšky by bylo velmi neefektivní, a tak se tedy stalo, že jsme skončili v jakémsi letištním elektricky poháněném vozíku, který se za docela nápadného zvuku začal proplétat poměrně slušnou řádkou lidí (neptejte se, co si ti lidé mysleli). Nějaké to obyčejné procházení jsme si rovněž užili, ale už ho nebylo moc.
Dalším problémem bylo najít dobrovolníky z Icc, kteří na letišti měli čekat. To však dořešilo několik telefonátů, čísla jsme naštěstí měli. Aby to nebylo tak úplně jednoduché, dvě z dobrovolnic viděli, prezident Icc Belgium, který se k nim nějak připojil na stejné cestě, neviděl a my ho museli nějak dohledávat, no dobře, naprosto nezajímavě se na něj volalo po celém letišti, i když, po celém ne, obří bylo až moc, a tak dobře řvát neumí asi nikdo. Nakonec se však povedlo těch pár docela už klasických vláčků vytvořit a vydali jsme se po nějakých eskalátorech kamsi, kde to vypadalo skoro jako na nástupišti metra. Ale kdepak, nástupiště podzemky to nebylo. Belgičané totiž dostali docela dobrý nápad, postavit letiště nad vlakovou stanicí (dost možná to stavěli při jednom). A nás nenapadlo nic lepšího, než do jednoho z těch vlaků nalézt. Jakmile se to stalo, že to je opravdu vlak bylo očividné – typické nástupní schody, i předsíňka před kupé tam byla. Nějaké rozdíly se ovšem rovněž našly. Sedačky spíš připomínaly nějaký autobus a těch 150 kilometrů v hodině s Českými drahami také moc často neuvidíte. A co lístky, ptáte se? Inu, bílá hůl je mocná… Již druhá zastávka byla naším cílem a my konečně dosáhly Antverp. Na nádraží jsme ještě zašli do restaurace něco sníst. Ukázalo se, že Martinův plán platit kartou sice úplně fungovat nebude, k penězům se ale nějak nakonec dostal, takže dlužen nic nezůstal. Poté, co se snědly řecké saláty a další věci, nezbylo už nic jiného, než se nějak dostat do místa konání. Ano, mělo i adresu: Scoutshuis: Wilrijkstraat 45 (to pro ty šílence, co se neobejdou bez toho, aby v Google Streetview začali okamžitě zkoumat, jak úchvatné místo jsme to vlastně těch pár dnů obývali). Cesta probíhala poměrně v dobrém duchu, i na nějaké vtípky došlo, bohužel i na přizabíjení se o zaparkovaná jízdní kola a další vtipně umístěné překážky. Všechno se ale zvládlo, takže kolem půl čtvrté jsme už vcházeli do recepce. Po pár minutách se tedy ukázalo, kdo skončí ve kterém pokoji. Na této akci se žádné dvojlůžkové nějak nevyskytovaly, co jsem tak viděl, tak nic menšího, než nějaký osmilůžkový k dispozici nebyl. Aspoň, že číslování celkem dávalo smysl. Tak se tedy stalo, že já s Martinem skončil na jednom s označením 4.8 a Zuzka a Pavlína na 4.1, respektive 4.2. Samozřejmě, okamžitě se začaly zajímat, proč rozdělili je a ne nás, ale jaká je odpověď na tuhle otázku, to asi opravdu těžko říct, my nic nevíme. Na pokoji jsme první nebyli, takže asi ani nemusí být tak překvapivé, že vstupní kartu jsme už nedostali, měli je už někteří jiní (ne, sice to je možná k nevíře, ale za ten víkend jsem opravdu nezjistil, kdo je z těch našich spolubydlících měl). Ti spolubydlící byla vůbec pestrá směska národností. Nějací Poláci, Němec a určitě ještě někdo (nějaký Brit?). Ovšem je také pravda, že na pokojích jsme se zdržovali poměrně málo, takže nebylo zas tak nutné, a asi ani možné, se ten seznam lidí naučit, i když na každých dveřích v Braillově písmu byl. Braillských popisků bylo po budově vůbec dost. Popsané byly toalety, dveře do jídelny a hlavní haly, dokonce i přivolávací tlačítko výtahu, jako by to snad bylo zrovna tady potřeba. A samozřejmě, popisky konferenčních místností v 1. patře rovněž nemohly chybět.
Když jsme tak nějak zjistili, kdo že to na tom pokoji je a dostatečně ten pokoj prozkoumali (moc toho ke zkoumání nebylo, osm postelí ve dvou řadách, sice na kolečkách, takže se furt nepatrně posouvaly, ale jinak byly obyčejné, jedna plechová skříň, okno a zásuvky), také bylo nutné sehnat polštáře a podobné důležité věci, bez kterých by se nám asi nespalo zrovna nejlíp. Ano, byli i tací, co to vyřešili po skautsku a dovezli si spacák, my mezi ně však nepatřili. Povedlo se to, jen u peřin nastalo drobné překvapení – no dobře, větší překvapení, místo peřiny bylo snad jakési druhé prostěradlo, nebo co to bylo. Tento problém však nemohl zabránit sehnání zbytku, tedy, když se polštáře vypůjčily někdy i z jiných postelí (ve výsledku si ho asi ten člověk vzal zpátky, ale to předbíhám). Čas tak nějak při vtipkování a podobných záležitostech plynul, a to docela rychle, takže zanedlouho už byla skoro šestá. Sice jsme uspořádání budovy ještě vůbec neznali tak dobře, jak by bylo záhodno, ale přeci jsme se vydali na večeři. Nejprve jsme se domnívali (a nikdo nám to nevyvrátil), že jídelna je v přízemí, takže jsme tam sjeli, jen abychom byli poslání do druhého patra, kde jídelna a kuchyně ve skutečnosti byla. Pro nás už v tom patře moc dalších zajímavých věcí nebylo. Podle popisu tam byl už jen byt správce a nějaká druhá kuchyň, ale ani jedno z těchto, určitě velmi zajímavých míst, jsme za celou dobu našeho pobytu neviděli. Za to z jídelny nás nikdo nevyhodil. Ničím asi nevybočovala, prostě jídelna s okýnkem do kuchyně. No dobře, trochu vylepšená byla, měla balkon, ale tam ty zajímavosti končí. Ani večeře nebyla nějakou belgickou specialitou, i když polévka nepatrně netradiční možná i byla. Po ní následovaly sice dobré, ale ne úžasně exotické toasty s šunkou a sýrem. Roznést jídlo čtyřiatřiceti účastníkům a možná i některým z dalších třiceti lidí chvilku zabere, ty dva chody a dodělávané toasty to jen prodlouží, když už něco, takže nebylo tak moc překvapivé, že osmá přišla docela rychle. No dobře, vyprávění o všeličems k tomu také pomohlo (první nejčastější otázky byly pochopitelně na zemi původu a jméno, možná to jméno bylo dřív). Přišlo nějakých pár slov na uvítanou, ale jen opravdu pár. Radši se účastníci rozešli po večerních aktivitách. Dost lidí, včetně skoro celé naší skupiny, až na Pavlínu, zamířilo na deskové hry, jiní odešli na karaoke, zbytek hold musel neopovrhnout speed datingem.
Při probírání her se ukázalo, že docela dost jich nebude pro úplně nevidomé, ale pár jich také bylo. Nejprve se začalo se scrabble. To, že se hrálo v angličtině s holandskou sadou nikoho moc netrápilo, a ani, když se někde vyštrachala ta správná anglická sada, nás to nedonutilo začít znova. Šlo to totiž až překvapivě dobře. Ano, body asi úplně neodpovídaly frekvencím písmen a slovo, ve kterém se vyskytuje dvojice písmen ij rovněž nikdo nevymyslel (v češtině by to nebyl víceméně problém – lij, pij atd., ale angličtina…). To skončilo tak někdy v deset, pak se ještě blblo s nějaký elektronickými hrami – taková ta klasická ve stylu zapamatujte si co nejdelší posloupnost tónů, a pak cosi, co vypadalo jako jakási kytara, ale nikdo nepochopil, co s tím.
Poté jsme se vydali do jídelny, kde se sešla velká většina lidí, protože organizátoři dostali ten geniální nápad, zřídit tam bar. A to se samozřejmě muselo minimálně vidět, často se jim udělal i nějaký ten kšeft. Obecné veselí v jídelně (nebo baru, to je docela fuk, jak tomu chcete říkat), pokračovalo, čas pomalu, a hlavně nenápadně překročil půlnoc, ale nějaký zásadní efekt to nemělo. Ovšem někteří se už vytrácet začali. I já se k nim kolem půl jedné přidal. Tentokrát už nebylo nalezení pokoje tak problematické, ona ta budova zas tak strašná přeci jen nebyla. Mezi poschodími jste se mohli pohybovat buď po schodišti, které bylo celkem klasicky v šachtě, ze které na každém patře vedly dveře do patra. Když jste jimi prošli, octli jste se v jakési malé vstupní hale, nebo v čem. Naproti schodišti byl výtah, i ten se dal k pohybu mezi patry použít. Nalevo a napravo od výtahu byly dveře na dvě toalety, poté už následovaly rohy a v kratších stěnách dveře do dvou křídel budovy, která už se nepatrně lišila patro od patra. Ovšem v těch obytných se zas nedělo nic extra, po pravé straně nějaké sprchy a umyvadla, pak už jen chodba s pokoji. Docela vychytaná věc tam byla, do druhé části se dalo dostat nejen kolem výtahu, šlo obejít celou tu část se schody kolem, ale ne, že by nám to bylo tak úplně v ten pátek jasné a o umístění zapovězeného točitého schodiště ani nemluvě (bylo poblíž prvních dveří do pokoje, když se tedy ptáte).
Po příchodu na pokoj jsem zjistil docela nemilou věc, polštář zmizel, ale za pár minut se ve skladu ještě jeden našel, i když bylo to o fous a bez dobrovolnice bych ani netušil, kde hledat. Kde mu byl konec? Inu, kdo ví, snad aspoň sloužil svému účelu, a ne nějakým skopičinám. To všechno směřovalo k tomu, že jsem prošel docela nezajímavé večerní záležitosti a skončil v posteli. V pokoji probíhala jakási polská diskuse o čert ví čem, ale osobně jsem radši nakonec usnul.
Sobotní ráno přišlo poměrně obyčejně, až možná na ten budík v sedm (díky, buditeli, fakt bych se bez něj nevzbudil, že). Ráno se dělalo to, co ostatní rána – běhalo se do koupelen, hledaly se kartáčky, a tak vůbec. A kolem osmé se všechno osazenstvo vydalo na snídani. Ta byla docela rozmanitá, od nějakých cereálií přes jogurty až po chleby, sýry a tak, takže si vybrat mohl asi každý. Ale zas, trvalo to. Takže po snídani ani nemělo moc smysl kamkoliv odcházet, rozřazování do workshopů bylo už docela blízko, takže se to vyplnilo dalšími diskusemi na nejrůznější témata (seznam nechtějte, neexistoval, neexistuje, a pochopitelně už ani existovat asi ani nebude). Tohle ráno už se ovšem nějaké projevy a vítány objevilo. Na rozdělení čas ovšem také přišel. Ne, že by se všechna očekávání úplně splnila. Přeci jen, nějaká omezení kapacity byla a vybíraly se priority, takže se asi není moc čemu divit. Ale stejně, bylo bohužel relativně zřejmé, že na workshopu o efektivním procházením webových stránek bude přinejlepším sem tam nějaká užitečná informace. Samozřejmě, tenhle odhad je vysoce subjektivní a pro většinu jeho účastníků nějakou hodnotu bezesporu měl.
Jeho první polovina řešila takové ty věci, které na vysoké škole, když se navíc ještě zabýváte informatikou tak nějak už víte – pohyb po nadpisech, odkazech, tabulkách, orientačních bodech a podobné věci. Sice tato polovina přinesla i minimálně jednu zajímavou otázku, a to, proč je ještě tak rozšířený JAWS, uspokojivou odpověď ovšem nepřinesl celý víkend. Účastníci si vlastní počítače nosit nemuseli, nějaké notebooky byly zajištěny (specifikace nevím, model rovněž ne, bez sluchátek se tohle nezkoumá, vypadá to moc divně), i když počet o jeden snad neseděl, braillský řádek chyběl jeden určitě, snad i dva. ve výsledku to ale úplně až tak nevadilo, lidé se různě sesedli a vypadali relativně spokojeně.
Po této části měla přijít část popisující práci s Google dokumenty. A začalo se to komplikovat (ano, asi oběť celkem bezproblémové první části). Nejdřív se ukázalo, že s českým Google účtem a anglickou syntézou fakt dvoufázové ověření neuděláte (několik metod sekundárního ověření – Google aplikace, záložní kód, SMS nepomáhá), protože můžete leda tak hádat, které tlačítko je na co. To se vyřešilo snadno, zašel jsem do pokoje pro notebook a přihlásil se na Wi-Fi (to heslo začalo kolovat už pár minut poté, co jsme v pátek přijeli, takže v nějaké zprávě už se ke mně dostat stihlo). Další problémy už se však ukázaly pro plán workshopu jako fatální. Co o to, přihlásit se podařilo, ale pak se, co vím jenom JAWS, ale je to nepotvrzené, NVDA v tom mohlo být taky, začal chovat na stránce jinak, než měl a půlka věcí nefungovala. A proto, že to nebylo izolované na jeden stroj (spíš jen jeden s anglickou lokalizací fungoval), byl přednášející nucen pouze popsat novou stránku výsledků vyhledávání Googlu, i když to se mohlo hodit, pár nových triků na ní dělat přeci jen jde. Ovšem protože se snažil o záchranu svých plánů docela dlouho (dělal bych to samé), přišla zanedlouho dvanáctá a spolu s ní oběd. I ten ovšem za nějakou dobu zmizel a z těstovin posléze moc nezbylo. Ovšem zabralo to zas docela dlouho, takže ani k půl druhé moc nechybělo. A ano, zrovna v ten čas se měli účastníci rozdělit do odpoledních skupin, které se pak rozběhnou po prvním patře. Tentokrát se zas štěstí úplně neusmálo na Martina, skončilo na workshopu o cestování, což sice nebyl jeho plán, ale to ještě dopadl docela dobře, hádám, že něco užitečného se tam určitě dozvěděl. No, a mě čekal workshop zabývající se echolokací. Nečekejte jeskyně, ani netopýří kolonii, ba ani nějakou nejmodernější technologii, i když, bylo by to super.
Celý ten trik sice je principiálně poměrně jednoduchý – z úst vyloudíte docela specifický zvuk a na základě odrazu, tedy spíš jeho změny, se snažíte usoudit, co že je to vlastně kolem. Buď vám to teď připadá jako science fiction nebo jako nesmysl, ale zrovna tohle má i pevné fyzikální základy, i když jako všechno, začátky bývají těžké a bez tréninku se moc daleko dostat nedá. My začali docela zlehka určováním, jestli před námi je, nebo není jakási poklička. Ano, nakonec se s ní začalo všelijak pohybovat (díky Bobe), ale to byl opravdu jen začátek. Další úkoly zahrnovaly hledání talířů, prázdných a plných sklenic a na někoho přišel i s hledáním mince, ale tam už docela narazil a nejspíš odhalil limity toho, co je možné za těch pár hodin stihnout. Každopádně to ale nebyly ztracené hodiny a všichni si to užili a mimo jiné jsme už konečně věděli, co za kravál jsme to slyšeli ráno – ono rozptylovat nevidomého, aby neslyšel, kam tu sklenici pokládáte, potichu udělat nejde.
Nakonec ovšem bylo tak nějak usouzeno, že už by mohl být čas na chvíli volna a odpolední volno časové aktivity. Někteří se hned v půl čtvrté vydali na procházku po Antverpách, další někdy po čtvrté buď odcházeli na showdown, nebo na další kolečko oblíbených deskových her. Plně se přiznávám k určité nedočkavosti, nebo čemu, takže u showdownového stolu jsem byl už ve čtyři, kdy tam byla jen jedna z týmu lidí, který se měl postarat o to, že to bude showdown minimálně připomínat. Tak nějak jsme se bavili o všem možném, a tak nějak se ukázalo, že se Monika musela někdy potkat s Kubou Blažkem (pozdravuje tě). Ano, jistě, showdown jsme hráli rovněž, překvapivě to ani nebyla taková jasná porážka, jak jsem čekal. Ano, výsledek nějakého celého zápasu by byl dost možná daný, ale úplně jednoznačné by to rozhodně nebylo. Poté už začali přicházet i další, takže už nebyl problém začít tvořit soupeřící dvojice, tedy až po nějakém základním projití pravidel, které potřeba bylo, dost lidí se přišlo se showdownem seznámit, ne si ho jen tak zahrát.
Zápasy dopadaly různě. Někdy byly docela vyrovnané, někdy byl soupeř dočista deklasován. Jenže ani při takhle zajímavých věcech nepřestávají platit časová omezení a nutnost být v určitou dobu na určitém místě mezi ně určitě patří, takže skupina profíků musela někdy po půl šesté, možná o pár minut déle, budovu opustit. Pár posledních setů bylo ještě odehráno a už se začalo řešit, co s časem. K tomu, aby to nebylo tak strašné, velmi dopomohla skupinka hudebníků, která se mezitím vytvořila v místnosti opodál. Tam jsem skončil s Martinem a pár dalšími lidmi na docela dlouho, málem jsme přišli pozdě na večeři, ale ještě jsme to stihli. Ta opět byla docela fajn, i když si určitě můžete rybí prsty udělat i u vás. Ano, podraz, při kterém byl do bramborové kaše vmíchán špenát byl docela nápaditý, to uznávám. Roznášení večeře ještě prodloužilo roznášení pudinků a jejich posypávání čokoládovými kousky (no jo, chci vám dělat chutě), tudíž už to pak ani netrvalo moc dlouho a jídelnou se začala rozléhat hudba a večírek začal, i když některým připadal nedostatečně večírkový a zmizeli kamsi do antverpských ulic. Těchto pařmenů ale moc nebylo, něco kolem dvanácti.
Mezitím se v budově děly nejrůznější věci. Mě, Martina a Zuzku časem napadlo, že když má budova tolik teras, nebylo by vůbec špatné nějakou najít, ideálně se na ni dostat. Tak jsme se s nějakým pitím v rukou vydali do prvního patra. Prolezli jsme všechny nezamčené místnosti, které jen tam byly a v jedné jsme skutečně nalezli stolky zaskládané dveře pravděpodobně vedoucí na terasu. Otevřít se nám je ovšem nepovedlo, a ani hledání v dalších patrech ke kýženému výsledku nevedlo. Nezbylo nám, než se s tím smířit a vrátit se do toho mírného chaosu, který panoval u baru. Tam jsme ale moc dlouho nezůstali. Po nějaké chvíli se odkudsi vynořila Izolda s tím, jestli by ji Zuzka nepomohla do pokoje. Problém s tím nebyl, tedy až na nepatrné překvapení, že tam s ní Izolda bydlí, zjevně byla dostatečně nenápadná… Tak jsme tedy vlezli do výtahu (nějak jsem se k nim přidal) a vcelku bez problémů ji na pokoj zavedli. Jenže když už jsme v tom patře byli, pochopitelně nás napadlo, že se přeci musíme podívat na to točité schodiště, které mezi patry vedlo, a na které nikdo nesměl. Najít ho bylo docela snadné, ta prohlídka map ráno docela hodně pomohla, ale že by se něj dalo vplížit? Bohužel ne, bylo zahrazené nějakým dřevěným trámem. A zjevně se kolem něj pohyboval minimálně jeden vtipálek, který se prozradil (pravděpodobně úmyslně), když Zuzka zkoušela zjistit hloubku šachty. Ne, opravdu bych nehádal, že nějaký dobrák o patro níž začne tu hůl krást… Pak jsme se opět přemístili do jídelny a pozorovali, co se tam všechno děje. Bylo toho dost – zpěv všeho možného, vykládání o tématech, která by vás asi ani nenapadla řešit, a tak vůbec. Samozřejmě, věčně to netrvalo, někdy po půl jedné jsem se už pomalu vydal směrem do postele. Ale jestli si myslíte, že usnutí byla otázka pár minut, tak snadné to nebylo, Mateuš se snažil udělat dojem snad na Kamila nějakými programátorskými šílenostmi (recitace assembleru a podobné zhovadilosti), při čemž se usínalo trochu pomaleji, než by bylo záhodno, ale podařilo se to, nakonec (přiznávat úroveň pochopení polštiny jsem nějak nechtěl, ještě by ho to vyděsilo). Martin se vrátil někdy po mě a rovněž usnul.
A pak tedy přišla neděle. Počasí bylo plus minus stále stejné, takové docela normální podzimní. První naší starostí bylo zabalení všech věcí. Je to sice mírně netradiční, ale když chcete urychlit předání budovy, asi to nemůžete udělat moc jinak. Tak jsme si, někdy s menšími komplikacemi (ta pasta se fakt schovávat nemusela), všechno uložili do batohů, povlečení složili na něco rámcově připomínajícího úhlednou hromádku a poté, někdy kolem půl deváté, se dostali na snídani. O ní asi už není moc co psát, byla to docela obyčejná snídaně. Po ní se pár minut zas jen povídalo a někdy po půl desáté se místností rozlehla docela dost probouzecí píseň, kdyby ji někdo třeba potřeboval. Následovalo děkování všem od účastníků přes dobrovolníky až po kuchařky a mnohé další, včetně hlavních organizátorů, které bylo pochopitelně dostatečně bouřlivé. Po něm následovalo další (my jsme to také věděli), bohužel už poslední, rozdělování do workshopových skupin. Já s Martinem, a ještě jedním člověkem jsme skončili na workshopu o Androidu. Ten se docela povedl. Jelikož měl Pavel docela dobré telefony na ukázku, dokonce i s novým Androidem, docela mu přesvědčování, že u těch iPhonů zůstat nemusíme, šlo. Samozřejmě všechny ty obavy ohledně výrobců rozbíjejících plus minus všechno, co je napadne rozptýlit nešly, nějaký posun tu ovšem byl. Došlo i na předvádění navigačních a jiných aplikací, a také se ukázalo, že data z Open street map jsou fajn věc (kde jinde byste asi zjistili, že kolem je tolik laviček?). Někdy v průběhu se ještě pár lidí dočkalo toho, že s nimi byl proveden rozhovor, takové ty klasické věci ve stylu, co tu dělají, proč, a tak podobně. Hádám, že věci, které by se daly zkoušet, by nám vydržely opravdu dlouho, jenže když on se nějak přiblížil oběd. A my na něj zamířily. Měl minimálně dva cíle. Prvním bylo pochopitelně nás nějak nasytit. Ten druhý, dost možná neméně důležitý, však byl zbavit se co nejvíce jídla z minulých dnů, takže nic nového tu člověk potkat nemohl. Ale co, ony ty věci byly docela fajn, takže to aspoň mě nevadilo.
Poté už se pomalu, ale nezadržitelně, začali někteří lidé vytrácet. Inu, do některých koutů světa je cesta dlouhá. Zbytek řešil opravdu neskutečné nesmysly, možná radši ani nevědět, sami jsme skoro nevěřili tomu, co tam vyvádíme. Kvůli předávání budovy jsme byli nuceni krátce po druhé zmizet z jídelny a přesunout se do místností v patře pod námi. Tam už se kraviny nepatrně omezily, přeci jen, loučení přibývalo a lidé, velice překvapivě, ubývali. Někdy kolem půl čtvrté se i naše skupinka spolu s pár lidmi z Belgie a Albánie vydala na letiště. Cesta na nádraží byla tentokrát poklidná a bez nějakých vylomenin. Ani cesta vlakem nebyla tak netradiční, ani vlak už nevypadal tak extra moderně, i když, pořád jel slušně. Po příjezdu na letiště přišlo na řadu shánění asistence. To už, asi aby nám to nebylo líto, nebylo tak primitivní, u okýnka chtěli vidět dokonce palubní lístky a technika nepatrně stávkovala (ztracené SMS, výpadky LTE a takové zábavné věci), ale nějak se to vyřešilo a všichni byli spokojeni. Následovalo opět nasednutí na letištní vozítka a jízda směrem k bezpečnostní kontrole. Ani zde nebylo projití moc problém, jen styl vydávání věcí, kdy to očividně vydávali vždy jen jednomu člověku, to mírně zdržel. Jistě, skupina nevidomých u plastových přepravek v Praze asi nevypadala nejlíp, ale bylo to rychlejší. Nakonec už ale měli všichni to, co měli a mohlo tedy následovat rozvážení k bránám, opět na vozících. Nejprve byli vyloženi lidé, kterým letadlo neletělo až v 20:40, pak i my. Na letišti jsme měli hromadu času, takže jsme se začali zbavovat šunky, kterou nám vnutili před pár hodinami. Je fakt, že kombinovat ji s ginger breadem není úplně nejšťastnější (ale klidně si to vyzkoušejte sami), ale když jsme se ho potřebovali zbavit a toho normálního bylo tak málo… Nakonec se misi snězte všechnu šunku provést podařilo a my mohli čekat dál.
Panovala docela dobrá nálada, kterou nijak nenarušila ani změna brány našeho letu (ne, na Maltu se nám nechtělo). Nepatrně víc mimo očekávání bylo, když už hodiny dávno ukazovaly půl devátou a letadlo nikde. Inu, zdrželo se někde při příletu, jak jsme se pak na palubě dozvěděli. Po pár minutách ale už u průchodu stálo a my do něj nastoupili.
Bezpečnostní instruktáž nebyla tentokrát tak názorná, ale stejně jsme nějakou měli. Podle toho, jak kapitán vyslovoval Prahu to skoro vypadalo, že to byl Čech. Na řadu opět přišly všechny ty předletové kontrolní seznamy a vůbec všechno, načež se letadlo s nějakým tím zpožděním odlepilo od země a vydalo se zpátky do naší rodné země. Během letu se opět řešilo všechno možné, ale dominovaly zážitky z uplynulých dnů a vůbec nevadilo, že Zuzka tentokrát seděla přes uličku.
Nakonec jsme do Prahy dorazili jen o nějakých deset minut později, než jsme měli, což bylo docela slušné. Na letišti už na nás čekal asistent, který nás dovedl do příletové haly, kde už čekali Pájini rodiče. Tak mohla započít cesta na hotel. Nebyla zas tak přímočará, jízdní řád po nás vyžadoval, abychom to vzali přes Zličín, Martin na Smíchovském nádraží vystoupil, a nakonec úspěšně dosáhl intru. No a my celkem obyčejně dorazili na Florenc a následně do hotelu, kde už nikdo nechtěl nic jiného, než se dostat do postele a usnout.
Na pondělku už toho moc nebylo. Vstali jsme kolem půl osmé, došli na snídani a já se v deset vydal na cestu do Brna, která skončila pádem z výšin víkendových akcí až někde v posluchárnách Masarykovy univerzity bez toho, aby se stalo něco zajímavého, prostě cesta, jako každá jiná.
A někde tam mi došlo, že Icc víkendu už bude asi konec. Nebylo to lehké tomu uvěřit, ale všechno na to ukazovalo. Ale stejně, ty dny stály za to. Možná ani ne kvůli workshopům, i když i ty byly na velmi dobré úrovni, to hlavní ovšem byla ta možnost poznat někoho dalšího a vůbec tak nějak poznat další kousek světa. Takže, jestli se bude někdy pořádat něco podobného, určitě se tam potkáme.
