Skoro se to nezdá, ale další rok se kamsi poděl a nastal čas letních setkání, nových zážitků, a tak vůbec. Samozřejmě, ani my jsme mu neodolali. Ale na projížďky po naší krásné zemi zatím nedošlo, 1. července jsme dostali trochu jiný nápad, vydali jsme se na Sázavu a prý, že po ní budeme plout (jistě, že na lodi).
Začalo to ale mnohem méně zajímavě. Byly sbaleny spousty batohů, až tolik, že byste je opravdu nechtěli nosit s sebou na nějakou pěší tůru. A co, že se s těmito batohy stalo? Inu, byly naloženy do Tomášova auta, kde zůstaly pár hodin, než se Tomáš s Martinem vydali na svoji cestu. Ale aby to autu nebylo nějak zvlášť líto, byli jsme já, Anežka a Klára mezitím odvezeni na vlakové nádraží. Tam jsme, asi docela nepřekvapivě, nastoupili do vlaku, kterým jsme se poměrně poklidně dostali do Mladé Boleslavi. Tam následoval první přestup, který se, naštěstí, podařil. Jeho výsledkem bylo to, že jsme skončili ve vlaku směrem do Kolína, kde jsme museli opět přestupovat. I na tento přestup bylo času víc, než dost, takže nás ani změna dopravce (ne, Arriva už požadovaným směrem nejela), ani poměrně brutálně hustý déšť, nijak zvlášť nerozhodil. Pak už tedy nic nebránilo nastoupení do vlaku směrem Ledečko. Ano v tomto městě, o kterém asi ne úplně každý slyšel, jsme museli přestupovat ještě jednou, abychom se dostali do Českého Štenberku, ale to už naštěstí byl poslední problém. Proč se nepřestoupilo v Ratajích, nebo někde tam, to těžko říct, hold to tak bylo. Ale do Štenberka jsme se stejně dostali. Ano, kterou zastávku chceme byla rovněž otázka, která se musela vyřešit, i když by to bylo plus minus jedno (jenže abyste zjistili tohle, museli byste vidět do budoucnosti, nebo by Google mapy musely být o něco užitečnější), ale když můžete jít jen pár metrů namísto pár stovek, proč to neudělat, že? Tak jsme se tedy po čtvrté hodině dostali do kempu, bez jakýchkoliv komplikací zaplatili ubytování a začali stavět Klářin stan.
Mysleli byste si, že postavit zcela obyčejný stan bez tunýlků a podobných vymožeností je, vzhledem ke zkušenostem, triviální. Bohužel, tak to v žádném případě nebylo. Asi by i být mohlo, nebýt dost zvláštně chovajících se tyčí, které se opravdu chovali nějak jinak, než jakékoliv, které někdo z nás kdy viděl. No dobře, ty tyče jako takové v tom asi byly nevinně, guma za to asi mohla víc, ale to nám ten problém opravdu vyřešit nepomohlo. Za přispění nějakých dalších kemp obývajících lidí se to ale po nějaké době (necelá hodina?) povedlo a stan se úspěšně začal vypínat nad trávníkem a prý, že do něm asi i můžeme vlézt. Další jsme ale stavět nemohli, ještě v kempu nebyly (ano, byly v tom autě, které ještě nedojelo, a ani ještě pár hodin dojet ani nemělo). Tak jsme se tedy já, Anežka a Klára vydali do hospody, protože když máte jen jeden stan a v kempu nikoho ještě neznáte, moc zábavy tam nenajdete. Samozřejmě, ani tam jsme moc dlouho nezůstali, a ani jídlo jsme si tam nedali, to už před tím zachraňovala houska se salámem (ano, bez másla).
Někdy kolem půl deváté dorazil i zbytek lidí – Anežka, plavčice a Tomáš, který v autě dovezl i zbytek batohů a dalších potřebných věcí, třeba stanů. Stavba zbytku stanů už tak komplikovaná nebyla, tedy, když jste se s lidmi dohodli, jestli by nemohli se svým stanem někam jinam, což se sice muselo párkrát udělat (oni si dovolili nějak v tom kempu přibýt), ale fungovalo to. Poté, co byly stany postaveny, jsme už jen seděli u ohniště, řešili všechno možné, hráli, a tak vůbec se snažili rozptýlit se. A potom? Ano, lezení do spacáků, pokusy o usnutí, buzení zpívajícími ptáky, ale většinou asi ten spánek.
A tak přišlo páteční ráno. Jistě, nikdo nastavené budíky nepotřeboval a krátce po sedmé už v zásadě nikdo nespal. Tohle ráno bylo všechno tak nějak jednodušší, stany jsme skládat nemuseli, a ani nějaké velké balení se nekonalo. Nezbylo tedy než sníst nějakou snídani, stany aspoň zamknout a vydat se na vlak do Kácova.
Naštěstí není tak složité nastoupit do jediného vlaku, který vám přijede na zastávku, i když to třeba nestihne včas, jako to ani tenhle nezvládnul. Ale do Kácova nás poměrně poklidně dostal. Najít kemp, z kterého jsme vyplouvali, jen proto, abychom se někdy odpoledne vrátili do Štenberka, nebylo vůbec složité, byl nedaleko. První ani poslední jsme tam nepřišli, ale to nám vůbec nepomohlo, čekat jsme museli tak jako tak. Prvním důvodem byla hromada lidí, která se nechtěla rozloučit se svými auty, takže se nejprve nějak museli všichni dostat do cíle a zpátky, a to nějakou dobu samozřejmě zabralo. Když se stihlo tohle, a někteří včetně nás stihli i nějaké to kafe, mohlo se začít s rozdáváním pádel, záchranných vest, barelů a lodí. Ne, že by byly lodě nějak dopředu úžasně rozdělené, ale v zásadě vyšli tak, jak si všichni účastníci přáli (ano, minimálně jedna výjimka sice byla, ale jak se to vyřešilo, to už po mě vědět nechtějte).
A tak jsme někdy kolem jedenácté konečně vypluli. Tento den vzadu seděl Tomáš s Martinem, na dalším místě jsem byl já a Klára, a úplně vepředu byla plavčice s Anežkou. Rozhodně se nedá říct, že jsme ze začátku pluli jakkoliv rovně, ale dopředu to přeci jenom bylo. Ne ovšem tak dokonale, abychom se nepřizabili o jakési větve, které Tomášovi shodili z hlavy klobouk, pro který se nám už vrátit proti proudu jaksi nedařilo, takže zachránit se nám ho bohužel nepovedlo, tak dobře se nám ještě loď ovládat nedařilo. Nedalo se tedy nic dělat a my pokračovali dál. A tam někde v dálce se vynořil první jez. Že byste čekali hromadu instrukcí, jak ho zdolat? No, čekali jsme je rovněž, ale nebyly. I přesto jsme se za něj dostali docela v pohodě, stačilo dostatečně dlouho sledovat, co dělají jiné lodě, a pak to dostatečně dobře napodobit.
Dál plavba pokračovala už tak nějak bez větších překvapení, až na poslední jez. On asi tak strašidelný ani nebyl, jen před ním byla výstražná cedule, která se některým lidem tak úplně nelíbila, lidí, kteří ho stejně sjeli, bylo dost a dost. Jedno malé doporučení, pokud chcete už náhodou přenášet loď, tak určitě neskákejte do řeky, a pokud byste náhodou našli nějakou širší cestu, než jsme museli použít my, rozhodně jí nepohrdněte. Ale nakonec se to zdolat povedlo a náš cíl se tak nějak objevil a nám se podařilo k němu dokonce zamířit a úspěšně přistát. Pak už jen stačilo vytáhnout lodě, schovat pod ně pádla a vydat se ke stanům, které tam zůstaly a pokojně na nás čekali.
Co ale nebylo zas tak pokojné bylo počasí. To se rozhodlo, že určitě už nemáme rádi slunce a nezamračenou oblohu, takže začalo pršet. Naštěstí se nám povedlo schovat se do stanů, ale že by existovala jakákoliv šance dát usušit mokré věci, to fakt nehrozilo. Nezbylo tedy než ve stanu čekat, než déšť trochu poleví. Dělalo se tam všechno možné (zpívání písní o slunci, koukání na videa, spaní…), ale že by ve stanu byla nějaká převratně úžasná zábava, to se asi opravdu říct nedá. Déšť ale někdy kolem páté zmírnil natolik, že vydat se do restaurace už nevypadalo jako ten nejdivnější nápad, co můžete dostat, s pláštěnkami a deštníky to docela i šlo. Tam jsme si dali nějakou večeři a chvíli jsme tam ještě zůstali, zatímco déšť neustále slábl, což nám opravdu nevadilo (no dobře, i proto jsme tam zůstali tak dlouho).
Po pár hodinách jsme se vydali z hospody Pod hradem směrem ke štenberskému hradu. Samozřejmě, jestli se tam konaly nějaké večerní prohlídky, tak asi nebyly tak moc večerní, ale obejití hradu zvenčí nic nebránilo, a ani vyhlídky se nějak zvlášť neschovávaly. Tato procházka zabrala další čas, který jsme nějak zaplnit museli. Nakonec nás ale už procházení nebavilo, přeci jenom, nebylo už zas až tak kudy jít a noc se pomalu blížila, takže jsme se vrátili do kempu.
Tam už se v zásadě nic moc nedělo, možná tak řešení všelijakých podivných věcí, ale to moc dlouho nevydrželo. Ano, v celém kempu se děla spousta potenciálně zajímavých akcí (minimálně tam byla spousta lidí u kytar), jenže tenhle večer jsme je tak nějak nevyužili, a nakonec jsme skončili ve spacácích a usnuli jsme.
Sobotní ráno přišlo s nádherným slunečním počasím. Probudili jsme se tak nějak stejně jako v pátek, ale tenhle den se to už vyplatilo, protože jsme kromě snídaně, kterou zajišťovali organizátoři celého tohoto vodního putování, museli ještě všechno sbalit. Ne, před snídaní se tak náročné věci samozřejmě nedělají, takže jsme si kolem osmé zašli na nějaké pečivo s marmeládou a podobnými věcmi. I na čaje došlo, i když, vidět je v ešusu bylo trochu zvláštní.
Pak přišlo na řadu samotné balení věcí. Spacáky a karimatky už tak nějak sbalené byly (nemám rád balení nafukovacích karimatek, musí se to dělat moc precizně, jinak se to pak někde rozbije), takže stačilo sbalit stan. Nebylo to zas tak strašné, jak jsem se obával, a navíc jsme na to měli víc času, než jsme si mysleli. Je sice pravda, že řidiči mizeli do dalšího kempu už v devět, ale věci se ještě nenakládaly. To se hodilo, neměli jsme v zásadě problém všechno stihnout. Dodávka v očekávaných 9:30 samozřejmě nepřijela, takže se ještě čekalo, ale to zas tak nevadilo, vyzvídali jsme, co nás na řece čeká, a ano, i kraviny se řešily. Nakonec jsme ale všechna zavazadla naložili a vydali se k řece. A tam jsme, překvapení, po nějakých přípravách, nastoupili do lodí. Samozřejmě, u nastoupení jako takového nezůstalo, vypluli jsme. Pluli jsme si tak nějak na pohodu, dost často jsme se nechávali jenom unášet, takže není zas tak zvláštní, že jsme nakonec skončili někde vzadu. Ani okoukávání lidí sjíždějících jez moc nepomohlo tomu, aby se to nějak zvlášť změnilo. I tento den nás hned první jez trochu vyděsil, bylo na něm až moc málo vody, takže jsme radši počkali na někoho, kdo ví, co dělá a trochu nám pomůže. Ano, pro jistotu ještě museli vystoupit dva lidi a jez přejít po souši, ale pak už se zvládnul. Pod dalším byla jakási hospoda, která skoro všechny účastníky velice zaujala, jen nás a pár dalších lidí nějak ne, takže jsme jim odpluli někam dopředu. Za posledním jezem se už moc vášnivě nepádlovalo, spíš se spojovaly lodě (raft vedle dvou kánoí, to všechno plující řekou je přece super, ne?), mluvilo se o všem možném, a tak nějak se pomalu doplulo do Samopší, kde jsme ten den měli skončit. Ano, čekali jsme, že se tam dostaneme dřív, ale přeci jenom nám to zas až tak nevadilo.
Po připlutí se ukázalo, že jsme tam byli jedni z prvních. Nakonec jsme se tedy proplížili kolem cvičiště psů, kde probíhaly závody a z auta jsme si vyzvedli svá zavazadla. Žádné vylomeniny s náramky se tento den nekonaly, jestli měly, tak holt smůla, ale nikdo se na ně nikdy ve Sportovním areálu Samopše nezeptal. Protože slunce svítilo zvesela dál a dál, nebyl moc velký problém usušit všechno oblečení z minulého dne. Jistě, před tím jsme museli postavit stany, ale to už nebyl tak složitý problém, ani u toho Klářina, prostě se to nějak povedlo a bylo to docela rychle. Když jsme ho tak nějak rozvěšeli, vydali jsme se někdy kolem třetí hledat nějaké jídlo. Moc velký výběr, kde si nějaké dát sice nebylo, ale ta restaurace v kempu byla poměrně fajn.
Pak jsme chvíli prostě jen existovali na trávníku a užívali si počasí. Ne, do stanu se ne jenom mě opravdu nechtělo, zas tak úžasné to ve stanu, na který vám svítí slunce, zas není. Nakonec vás ale i takové lenošení omrzí, takže budete chtít něco dělat. A to něco samozřejmě potkalo i nás, a to konkrétně nápad na procházku. Původně měla i smysl, hledání nanuků nebo hospody, kde by se vyskytovalo jiné pivo, ale po nějaké době se ukázalo, že Samopše je kromě kempů vlastně docela zapadákov, kde nenajdete nic moc. Ale zrovna tenhle večer se nedalo tak úplně říct, že by byly názory nějak stejné a úžasné. Asi nepomohlo, že Tomášův plán cest kolem kolejí nebo ze začátku nějakou cestou kolem kopřiv nezískal moc podporu a šlo se úplně jinudy. Výsledkem ale nakonec bylo, že se Klára šla projít a zbytek se vydal zpátky do kempu a většina pak do tamní hospody, kde nezbylo než sledovat prohru českých fotbalistů. Poté se všichni sešli u stanů. Rozhodli jsme se, že zajdeme do sprchy, což jsme udělali. Dokonce jste za tuhle sprchu nemuseli ani nic platit a podařilo se nám odhadnout dost dobrý okamžik, kdy před takovou úžasnou záležitostí ani nestála kilometr dlouhá fronta. Poté se začala shromažďovat skupinka lidí kolem kytaristy, který s námi plul, do které jsme se rádi přidali. Zpívalo se všechno možné i nemožné, ale nevydrželi jsme tam nějak dlouho, protože Martinovi nebylo nějak úplně nejlíp (díky, podlá fakt brutální alergii způsobující rostlino) a v těch jedenáct už přeci jen nebylo nějak extra hezky a teplo už asi vůbec. Stejně jsme ale hned v jedenáct spát nemohli, museli jsme ještě oběhnout hygienu, což v takových kempech není úplně legrace, typicky se vám jako nevidomému fakt nevyplatí se tu trasu učit, i když by to samozřejmě šlo, pak někteří ještě museli nafouknout karimatku, a až po tom všem se mohlo jít konečně spát.
A tak tak nějak za zpěvu obrovského množství ptáků přišla neděle. Obavy ohledně počasí se naštěstí nenaplnily, takže jsme mohli vstávat za svitu slunce a kolem osmé zas zajít na snídani. Jelikož jsme už tak nějak věděli, jak bude ráno probíhat, se skládáním věcí se nikdo moc neobtěžoval, na to bylo dost času po snídani. Ano, na čištění zubů se tak nějak pozapomnělo, ale co chcete dělat, když zrovna kartáček se vám propadl kamsi na dno batohu a na jeho hledání už nějak nezbývá čas. Tak ve čtvrt na deset už jsme měli všechno v zásadě sbalené, na trávě se vyskytovaly možná tak barely a solární panel, protože každé procento energie se přeci hodí. Po příjezdu auta se do něj opět všechna zavazadla narovnala (no dobře, museli jsme jim trochu pomoct) a my se přesunuli k lodím. Postupně do kánoí a raftů všichni nastoupili a vypluli směrem ke městu Sázava. Dnes se rozložení lidí na raftu docela změnilo. Aby měl Martin trochu klid, skončil uprostřed se mnou, Tomáš dostal dozadu Anežku a Kláře nezbylo než být vepředu s plavčicí. Chvíli trvalo než si to uspořádání lidí sedlo, ale nakonec to začalo docela fungovat. Jistě, na jezech jsme zas museli dávat bedlivý pozor, jak je sjíždět, i když jsme už měli instrukce, takže to poměrně šlo. Jistě, klasické dohady o tom, kudy plout, jestli už se máme vyhýbat té či oné větvi, nebo kudy objet nějaké ty peřeje samozřejmě musely přijít, ale co na lodi můžete čekat. Ty tři jezy se zdolat povedlo, a jako klasicky, jsme se nenechali rozptylovat hospodami po cestě, takže jsme do kempu Pod vrbou dorazili krátce po jedné. Inu, když to bylo jen osm kilometrů, ono to zas tak dlouho netrvá. Ne, ty třináct a čtrnáct kilometrů dlouhé úseky také nebyly tak strašné, ale tenhle byl samozřejmě kratší.
Po připlutí se dělo to, co vždycky. Podvědomé poděkování komukoliv chcete za to, že počasí zas vyšlo (a hlavně se neřídilo předpovědí z Apple počasí z minulého dne), najití auta, vytažení těch správných batohů a kufrů, rozmisťování, a poté i dodělávání stanů, a všechny ty po příjezdu naprosto nezbytné operace. I dnes se nám stan docela povedl, takže rozhodně nebyl tak malý jako ty dvě první noci. Nezdá se to, ale stačí, když stavbu jen trochu odfláknete, a stan vám to neodpustí a zmenší se vám tak,, že pak máte takový nepodstatný problém se do něj vůbec komfortně naskládat.
Pak, když už se věci, které jsme chtěli usušit, poklidně sušili, vydali jsme se do další z kempových restaurací. Ano, v Sázavě by určitě šlo sehnat i něco jiného, ale zas tak špatné recenze to stravovací zařízení nemělo, takže jsme se s tím neobtěžovali. Ano, frontu už mělo, ale co čekáte, o víkendu na začátku prázdnin lidé asi chtějí někam na dovolenou. Pak, po poměrně vydatném obědu, jsme se vrátili ke stanům, kde započalo opět ležení a slunění se. Ale dlouho netrvalo, v tomto městě jsme měli i jiné plány. Martin bohužel radši zůstal ve stanu, stále mu nebylo úplně vycházkově, no a zbytek se vydal do Sázavského kláštera. Před tím jsme museli projít shonem kolem kolotočů a dalších atrakcí, ale na ty jsme se při této cestě jen podívali a pokračovali jsme ke svému cíli. Tím bylo klášterní nádvoří, tam někde pře kasou. Tomáš pochopitelně hned začal srovnávat, jak věrně tvůrci hry Kingdom Come Deliverance zachytili zrovna tento konkrétní klášter. Dost shod tam bylo, to rozhodně, i když samozřejmě, všechny ty přestavby, kterými klášter za svou historii prošel, ho dost změnily. Nakonec jsme se ve čtyři hodiny dostali na prohlídku. Je zvláštní, jak při popisování všech historických peripetií, znovu odhalených nástěnných malbách, a vůbec spousty dalších, bohužel většinou ve vitrínách existujících věcech plyne čas. Ani jsme se nenadáli a prohlídka o hodinu později skončila. Prohlídku kostela sv. Prokopa jsme stihli už před tím, a toho, co jsme považovali za klášterní zahradu rovněž, takže jsme se pak vydali na zpáteční cestu. Na té přišla na řadu návštěva okýnka prodavače zmrzliny. Samozřejmě, že na pouťové vylomeniny došlo rovněž, i když jsme tam šli jen já s Anežkou, zbytek neměl dostatečně pouťovou náladu.
Rozhodně jsme nevyzkoušeli každou atrakci, zaprvé se to nevyplatí z hlediska zajímavosti, ale i časy, kdy jste za řetízák platili dvacku, už nějak nejsou. Zbytek mezitím v Tescu nakupoval věci na večerní grilování.
Potom, co jsme ty dvě atrakce absolvovali, dorazili všichni zas ke stanům. A jak zabít čas do začátku grilovačky? Ano, jdeme do sprch, ta fronta se už postará, aby to nějaký čas ukradlo. A fungovalo to dokonale. Možná ještě líp, než jsme čekali, povedlo se nám celkem neužitečně vyplýtvat jeden ze sprchovacích žetonů, takže jsme museli kupovat další, a pak na Tomáše čekat, ale co, to se někdy prostě stane.
Ale potom už nic nebránilo tomu, abychom se i s hudebními nástroji přemístili ke grilu, který byl umístěný v jakémsi obřím stanu. Grilovalo se ledascos – sýry, maso, brambory, a asi i další věci. A při tom se hrálo kdeco – něco od Nohavici, ale i docela neznámé věci a vůbec to bylo tak nějak skoro táborové.
Jenže to, jako každá fajn věc, muselo nakonec skončit. Ano, končit to počalo až někdy v půl dvanácté, nebo tak, ale postupně se většina lidí odebrala ke stanům, a tak nějak jsme tam zůstali jen my a kytarista. A to, i když máte kytaru, melodiku a flétnu, už na nějakou úžasnou atmosféru moc nestačí, bez publika to prostě není ono. A asi i proto jsme nakonec skončili ve stanech a za zvuků jezu, který si hučel poblíž, jsme se nakonec odebrali do říše, kde se může stát úplně všechno.
A cesta touto říší nekonečných možností nás přivedla až k pondělnímu ránu. Ano, slyšeli jsme sice, jak na stan dopadají nějaké dešťové kapky a spoustu lidí to vzbudilo, ale kolem sedmé, kdy jsme začali se vstáváním, už nepršelo (díky, bohové, nebo kdo za to může). Tak jsme tedy nějakým zázračným způsobem sbalili karimatky a vydali se na snídani. Po ní už se nedělo nic, co by mělo někoho překvapovat. Naposledy jsme složili stany, ten náš nebyl dokonce ani mokrý, takže nebyl ani moc šílený nápad ho dávat do batohu, jindy býval na něm, a vůbec si užít to poslední balení. Martin se naštěstí už měl poměrně dobře, takže jsme po už skoro klasickém naložení věcí mohli po nějaké době přijít k lodím. Ale ukázalo se, že na jezu je bohužel až moc málo vody, aby si ho někdo dovolil sjíždět na raftu. Nezbylo tedy, než loď snést pod něj a nasednout až tam. Aspoň cesta k tomu místu pod jezem nebyla tak strašně otravná. Chvíli po vyplutí jsme, těžko říct proč, prostě se nám ta cesta líbila víc, zahnuli do nějakého vedlejšího ramena řeky. Jestli bylo hezčí, budiž, ale že by v něm bylo moc vody, to se říct nedalo. Obecně ale vody na tomhle úseku moc nebylo. Na lodi jsme byli v klasickém pátečním rozložení, což asi pomohlo, že byla plavba až k dalšímu jezu poklidná. Tam se ale ukázalo, že ani ten nepůjde zdolat tím jednodušším způsobem. Nedalo se nic dělat, loď byla snesena, a my jez obešli. No, a pak jsme samozřejmě pluli dál. Nakonec jsme ale těch deset kilometrů, které nás dělili od kempu v Choceradech zdolali a přistáli jsme v něm někdy před jednou. Proto byla ještě spousta času, aby Tomáš s Martinem mohli zkusit, jak by jim to šlo na kánoi. Dopadlo to docela dobře, tak uvidíme, kdy se na ni zas dostanou. My mezitím zapadli ke stánku, kde se dalo sehnat nějaké to obědové občerstvení. Ano, ti dva se připojili poměrně včas, ale nějaké nepatrné zmatky ohledně toho, které jídlo se už objednalo, přeci jenom vznikly. Ale vyřešily se, takže se všichni najedli snad docela dobře.
Potom už nastal čas vracení vest, rozebírání věcí uložených v malém a velkém barelu, a jejich vracení. Ale to moc dlouho netrvalo, takže zanedlouho už jsme jen tak posedávali na trávě se všemi svými věcmi a pozorovali, jak všichni postupně po rozloučeních odjíždějí.
I nás čekal odjezd, ale nejdřív pouze vlakem zpět do Českého Štenberka, kde si Tomáš nechal auto, pro které se pochopitelně potřeboval vrátit. Cestu provázelo čekání na vlak jedoucí jiným směrem, takže se příjezd trochu protáhl. Tohle nám plány ještě nerozhodilo, jen jsme v restauraci Pod hradem neměli tolik času a stihli jsme si dát jen kávu a my s Martinem horké maliny. Tomášovi návrat zkomplikovala plechovka s Monsterem, která podle nechtěla zůstat uzavřená a ano, obsah se vylil někam do auta na zem. Ale úplná katastrofa to nebyla, to zase ne. Tentokrát se podařilo batohy narovnat tak chytře, že jsem se do auta vešel navíc i já, takže vlakem jeli jen Klára s Anežkou.
Cesta autem byla už poměrně pokojná a za zvuků nejrůznějších hudebních stylů jsme krátce po sedmé dorazili do Turnova. Ani vlakem cestující lidé nepřijeli pozdě, i když to stihli až v devět, ale to tak být mělo.
A tak tedy skupina šesti někdy až příliš ulítlých lidí zvládla neutopit se na Sázavě a úspěšně doplout do cíle. Těžko říct, kdy se bude opakovat něco podobného, na to je ta zkušenost asi příliš nová, ale uvidíme, třeba ještě budeme všichni překvapení. Nicméně, čekají další dobrodružství.
