Docela odvážné tvrzení, že? Ale kdo ví? Třeba na něm bylo o něco víc pravdy, než že se z toho vyklubal docela zajímavý závěr letošního tábora ve Veverské Bítýšce.
Ten začal pro vedoucí a instruktory už 15. července, což znamenalo, že toho dne jsem se opravdu nějak úchvatně nevyspal. Ano, vstávání kolem půl sedmé sice není nic tak strašného, ale o prázdninách vás to stejně moc často nepotkává. Ale aspoň to nebylo zbytečně (já vím, to bych to nedělal), pokud jste se chtěli na tábořiště dostat včas, což v tomhle případě chcete, jelikož jinak by to bylo velmi smutné, moc jiných možností v aktuálním světě nebylo (ano, teleport by jako že byl skvělá věc, ale ještě ho nemáme).
Tak se tedy stalo, že v 7:35 už jsem dávno stál na autobusovém nádraží v Turnově a divil se, že autobus ještě nepřijel. Ne, nebylo to tím, že by jet neměl, prostě měl zpoždění. Nakonec ovšem dorazil a já do něj i s kufrem nastoupil. V Praze jsem sice nebyl tak brzy, ale zrovna v tomhle případě to znamenalo jen to, že jsem se na Florenci míň nudil, takže to v zásadě bylo ještě i pozitivní.
RegioJet do Brna sice zpoždění při odjezdu neměl, ale jak se tak stává na jedné z našich dálnic, velmi snadno ho získal. Tenhle případ zpožděného autobusu už tak veselý ale bohužel nebyl. Ne, nic úplně fatálního to nebylo, ale odjezd v půl druhé ze zastávky Zoologická zahrada opravdu nehrozil, vracet v čase se rovněž ještě neumíme. Pochopitelně, že tenhle autobus do Bítýšky nebyl pro dnešek poslední, ale abyste se na tábořiště dostali do tří, bylo nezbytné využít ten další, který odjížděl ve 14:14. Vypadalo to, že ani tohle skoro nevyjde (díky, prázdninový jízdní řáde, moje přílišné obavy z výluk, a tak vůbec), ovšem v tomhle případě se poťouchlým světovým bohům, ať je nazýváte, jak chcete, nadělat další komplikace nepovedlo, nebo jim o to ani nešlo, samozřejmě, taková alternativa tu rovněž je. Ano, aby si jako že zbytek čekajících lidí nemyslel, že to bude snadné, pochopitelně jsem přijel až tou poslední tramvají (chcete-li, říkejte tomu dopravnímu prostředku šalina), kterou to vůbec šlo. Naštěstí to ale problém nebyl, Denisina babička už toho třetího nevidomého vyhlížela, takže najít zastávku nebyl problém. Kromě Denisy a Kačky Gavlasové na zastávce už nikdo nečekal, zbytek instruktorů už na tábořišti byl, nebo se tam dostal jinak. Dokonce tam ani nebyl žádný z vodících psů. Ano, na jednu stranu to může vypadat jako strašná škoda, ale chápu jejich rozhodnutí, ti psi tam vyváděli všechno možné, a navíc jim musíte věnovat pozornost, kterou byste spíš radši věnovali dětem.
Brněnská MHD naštěstí není nějak známá tím, že by jezdila pozdě, takže to, že autobus přijel včas asi nikoho moc neudivilo.
Dostat se s těmi všemi kufry a dalšími zavazadly do autobusu sice nebylo úplně snadné (kufry mají tu blbou vlastnost, že ať se snažíte, jak chcete, jejich tvar prostě nezměníte), ale nějak se to při jisté míře tolerance povedlo. Jistě, pomohl i fakt, že se do autobusu nehrnula tuna dalších lidí, takže, když jste si dovolili dát kufr na sousední sedadlo, nikdo vám za to nevyhrožoval, ba si ani nešel stěžovat řidiči. Udržet ho na místě sice rovněž nebylo samo o sobě, ale když ho drží dost lidí (díky, Kačko), tak to jde docela dobře, a snad i v zásadě pohodlně, nebo se to aspoň dá vysvětlit jako nutný fyzický trénink. I proto probíhala cesta do Bítýšky poklidně. Řešilo se všechno možné, nespokojeně se komentovala hlasitost hlášení zastávek (ne, za řidičem jsme s tím nešli), a vůbec to byl tak nějak milý čas.
Ovšemže taková cesta musí časem zákonitě skončit (kéž by nemusela), takže to potkalo i tuhle. Po příjezdu jsme začali řešit, kdo nás vlastně odveze do tábora. Naštěstí to předjednané bylo, takže telefonní hovor od pár nevidomých, kteří jsou na náměstí v Bítýšce Andreu ani nepřekvapil, a že prý pro nás přijede. Jenže taková věc se vám nestane hned (povinnosti hlavní vedoucí se nedají jen tak odložit, když se vám to zrovna zalíbí), takže, když už nás autobus vyklopil u té restaurace, proč do ní nezajít? A navíc, když tam mají tak geniální limonády? Příjezdem naší hlavní vedoucí ovšem posezení v restauraci neskončilo. Prý, že by si rovněž něco dala. Proti tomu jsme samozřejmě nic neměli, když si to může časově dovolit, tak my jí to rádi umožníme, a ještě si s ní popovídáme. Tak se tedy stalo, že jsme poslední část naší cesty nastoupili nejdřív v půl čtvrté, ale to ničemu nevadilo.
Cesta k tábořišti se pochopitelně za ten rok vůbec nezměnila. Pořád na ní nikdo nechtěl potkat dalšího řidiče, a že byste tam mohli jezdit rychle, aniž by vás prokleli všichni chataři, kteří kolem ní mají svou chatu? No, ne, to ještě neumíme. Ale dostat auto k tábořišti Ymca, to jde té cestě docela dobře, takže nás tábořiště už po poměrně krátké době vítalo.
Na první pohled se to sice nezdálo, ale přeci jenom, nějakým způsobem se změnilo. Jestli čekáte zbrusu nové toalety, zásuvky v každé chatce, nebo snad rovnější povrch, musím vás zklamat, nic z toho se během toho tak podivného roku nestalo. Změny byly spíš opačného rázu.
Ta první ještě nebyla tak podlá, a byla v zásadě taková malinkatá a čekající, aby se někomu pěkně potměšile vymstila. Je pravda, že na prkna před jídelnou jsme si už tak nějak zvykli, i když se nám, co to zažili, samozřejmě stýská po původním povrchu, jenže s tím už nic nikdo neudělá. Jenomže když se už naučíte přesně, kde jsou prkna o kolik vyšší než zbytek terénu, a nějaký chytrák vám tyhle jemné naprosté detaily prostorové orientace po tábořišti, které ale stejně skončí ve vašich myslích neměnné skoro jako fyzikální konstanty, změní (bohužel směrem nahoru) k nepoznání, fakt to nepotěší. A že by tam jako že šlo běhat a nezabít se u toho? Kdepak, zapomeňte na to. Možná za pár let a naprosto vtipně, ale pochybuju…
Je ale fakt, že takové poměrně bláznivé věci na tábořišti dělává jen malá hrstka lidí, takže to světonázor tolika lidí nerozbilo. Ani chybějící hasičský hydrant, který kamsi zmizel (budiž mu nebe všech hydrantů, o které se přizabíjejí nevinné nevidomé děti, nakloněno – my mu všechny ty přizabití se skutečně odpouštíme) moc smutku nevyvolá, i když těžko říct, čím ho nahradili, snad to někdo domyslel a v budoucnu nehrozí nějaké nemilé překvapení.
To ale nebyl konec změn. Když jste se dobře podívali, zjistili jste, že z tábořiště jaksi zmizeli nějaké ty stromy. To bylo samozřejmě velmi smutné, protože kam jako chcete vázat všechny ty žebříky, lana, a takové báječné věci? Tenhle rok to ale stejně nebylo až na jednu nebo dvě výjimky třeba řešit, takže to nejspíš vyděsí až budoucí táborníky (já vím, dost možná to budeme mi, kdo bude muset tuhle otázku nějak rozetnout). A ne, nejde jen o to, že nemáte kam uvazovat překážky, stromy mají přeci i jiná využití, třeba dávají stín a můžete se pod nimi chvíli schovat za deště. Jenže ať jsou úžasné, jak chtějí, prostě byly pryč a museli jsme se s tím nějak vyrovnat.
Poslední novinky si ale dozajista všiml každý, kdo na tábořiště vešel a už ho trochu znal. Kvůli blíže nespecifikovaným tahanicím o vlastnictví pozemků přišli lesníci s tím, že kus pozemku, který už kdo ví, jak dlouho patří Ymce, vlastně patří jim a asi buď měli dobré důkazy, nebo se nikomu nechtělo hádat, prostě s tím vlastníci tábořiště souhlasili. Nebyla to ztráta něčeho nějak moc důležitého, tedy pro vidící. Nevidomým to vytvořilo nečekanou komplikaci při návratu z toalet. Dříve, když jste se vraceli, mohli jste přejít cestu a jít kolem plotu tak dlouho, dokud jste nenašli branku, která vás dovedla zpátky do tak úžasně známých míst (no dobře, když jste špatně tipli, na kterou stran máte jít a neuvědomili jste si to, měli jste problém rovněž, ale to už je jiný příběh). Teď to bohužel už ale nešlo, tábořiště se na zrovna téhle straně (ne, nemohlo to být u hlavní brány, což by nikoho vůbec, ale vůbec nezajímalo) muselo zmenšit aspoň o deset, ale spíš dvacet metrů. Ano, cesta tam samozřejmě zůstala, jen se z ní stalla prachobyčejná odbočka, což je trochu problém, když tam všichni chodí bez bílých holí, takže nemají moc jak poznat, že už na ni mohou odbočit. Řešení tohoto problému bylo sice poměrně primitivní, ale fungovalo. Natáhnout provázky až skoro na původní konec tábořiště nebyl problém, železných tyčí bylo dost a provázky tam nikoho otravovat opravdu nemohli. Aby ale byla odbočka jako že fakt nápadná, bylo na její začátek zaparkováno Kamčino auto a provázek skončil přivázaný ke sklopenému zrcátku. Hledání auta nebyl pro instruktory překvapivě zas takový problém, aspoň já ho našel až tak na dva případy vždycky. Těžko říct, jak přesně, asi nějaká kombinace odlišných zvukových odrazů a možná i světelných vjemů, ten pocit se prostě popisuje dost špatně.
Po příjezdu nám ale už moc práce nezbývalo. Chatka číslo šest, u které jsem byl instruktorem už byla povlečená, ani žádné peřiny nechyběly, a vůbec už byla připravena na zítřejší příjezd jejích obyvatelek. Tak tedy dokonce byla spousta času na vybalování. Ne, postel jsem si v místnosti vedle skladu, kde jsem letos přebýval, už vybrat nemohl, Fanda, Tom Leskovec i Vašek už tam byli před námi a postele rozebrali, jasně, že Vašek musel mít nějakou blízko Bena, který měl sice přijet až večer, ale tohle už měl taky zařízené. Ale ne, nevadilo mi to, stejně bych si ji asi vybral, byla hezky na kraji, blízko poliček na věci, i háčky tam byly, a poliček byl dostatek, navíc stejně dvě stačily. Samozřejmě, zkoušeli jsme vymyslet, jak udělat cestu od záchodů víc blbuvzdornou, ale nic lepšího jsme nevymysleli, takže auto zůstalo.
Co dělal Karel, který se svým bráchou přijel už dneska, ale kamarády opravdu ještě neměl, to těžko říct. Velkou část odpoledne čekal u jídelny a povídal si s kýmkoliv, kdo šel kolem, a jistě, rovněž určitě čekal na večeři. Té jsme se nakonec dočkali všichni. Bylo velice zvláštní vidět jídelnu plnou vedoucích a děti nikde, jinak se ovšem večeře moc nelišila. Jako každý rok jste si našli nějaký tác s chleby, pár jste jich snědli a zašli si pro pití. Počet várnic bohužel klesnul na jednu, ta druhá totiž bohužel tekla (naštěstí se to ale zjistilo včas) a zůstalo to tak celý tábor. Po večeři se trochu zpívalo, povídalo, řešilo se všechno možné. Já skončil ve skladu, kde jsme se už od času před večeří snažili rozchodit darovanou braillskou tiskárnu. Je sice fajn, že Leskovcovi darují braillskou tiskárnu, to je rozhodně záslužný dar, ale když vám nikdo neřekne, jaký program použít, jak ho nastavit, a spoustu dalších věcí, je to docela zábava. Samozřejmě, že použít program k tiskárně dodávaný se nám nepovedlo, asi nějaký chaos v kódování vstupního souboru, braillských tabulkách, a možná ještě v něčem. Když už se Jítě povedlo najít něco, co fungovalo, zas to byla demoverze náhodně vkládající písmena D. Někdy kolem deváté jsme se zas sešli v jídelně, jen bez Karla, ten už asi byl v chatce, konkrétněji v jedničce, kde samozřejmě měl zůstat i v dalších dnech (proč by ho také na první noc dával jinam, že).
V jídelně se řešilo všechno, co se řešívá každý rok. Začalo to papíry, které říkaly, že opravdu může ten či onen člověk pracovat s dětmi. Další pochopitelně vzhledem k situaci označoval vedoucího nebo instruktora jako Covid19 negativního, a aby jich nebylo málo, ještě se podepisovala klasická bezinfekčnost.
Bylo to sice otravné, ale vyřešilo se to, takže jsme se posléze dostali i k programu zítřejšího dne a k hromadě časů, která s ním souvisela. Nakonec se ale vyřešilo všechno a už tak nic nezbývalo. V průběhu toho někdy v deset dorazil Ben, takže instruktoři byli na tábořišti přítomní už všichni, o vedoucích to ještě úplně neplatilo. Jistě, povídalo se, rozebíralo se asi tak všechno, ale nakonec jsme se dostali do spacích míst. Ani tam se ještě povídat nepřestalo (když máte tak dobrou partu na pokoji, prostě by to byl hřích), ale někdy po půlnoci jsme přeci jenom usnuli.
Páteční ráno přišlo nenápadně a zářivě k tomu. Tábořiště pomalinku zalévalo sluneční světlo, život dávající teplo se šířilo po celém kraji a jeho obyvatelé se pomalinku probouzeli, aby mohli začít s klasickým ranním pobíháním. Ano, i bez dětí hold musíte na toaletu a nevyčištění zubů by vám kartáček samozřejmě rovněž neodpustil. Jistě že to všichni nedělali tím správným, ale komplikovanějším způsobem. Rozcvička se ale nekonala, prý, že by na ni asi nikdo nepřišel, nebo co. A ani pamatovák nehrozil, nikdo ho ani nevymyslel, ano, z těch večerních nutných operací se nestalo vůbec nic, takže se vážně nedivte. Snídaně ale už zas vypadala, jak měla, i když byla až v devět. Ano, když se nemusíte starat o děti, můžete si dovolit vstávat klidně v osm a nikomu to jaksi nevadí.
Po snídani se nástup samozřejmě rovněž neuskutečnil, nebylo pro koho nastupovat. Dodělávala se místo toho výzdoba (hlavně se musela vyrobit spousta papírových kuliček, které na výzdobu byly potřeba a na výrobě se podílela jak dcera Aničky Jolanka, tak Davidova malá Míša, která už zas tak malá nebyla), kontrolovalo se asi tak všechno, jestli to sedí, což i sedělo, i povlečení po včerejším zmatku s těmito věcmi. Dopoledne tak nějak nenápadně uplynulo a přišel čas na oběd. Ne, nebyl o moc jiný než jindy. Z instruktorů si opět nikdo netroufl na nalévání polévky, takže si ji nechal nalít, a pak nezbylo než si zajít pro druhé jídlo do fronty, která byla aspoň pro tento jediný a zcela neopakovatelný oběd i přehledná, vrátit se na své místo a vychutnat si to, co jste si přinesli. Jistě, někdy mezitím jste si zašli pro pití, nebo ukecali někoho, aby vám nalil kafe, kterého tam bylo každý den dost (ne, účastníci se k němu nedostali). Jistě, když jste měli jako že hodně štěstí, ukecávat jste ani nemuseli a někdo se vám dokonce nabídl.
Oběd byl sice fajn, ale pochopitelně netrval věčně. Nijak jsme s ním sice nepospíchali, ale po nějakém tom vychutnávání už se přiblížil čas příjezdu účastníků. Než ovšem mohli vstoupit, museli jsme se tak nějak nachystat do kostýmů řeckých bohů. Ano, bohové sice souvisí s olympijskými hrami pouze okrajově, ovšem jejich kostým je alespoň dostatečně typický na to, aby ho většina rodičů a lépe vidících dětí (no ano, ani tenhle rok s klidným srdcem nemůžete všem říkat děti, ale někdy hold potřebujete zjednodušovat) tak nějak poznala. Jistě, uvažovali jsme i o všelijakých sportovních oblečcích, ale to je tak široký pojem, že jsme od nich raději upustili.
Nakonec byli však všichni připraveni a příjezd účastníků mohl skoro začít. Ne úplně, protože si ještě fotografka vymyslela, že chce fotku všech bohů. Jestli to byl nápad třeba někoho z triumvirátu hlavních vedoucí, pak se tedy omlouvám. Ne, že bychom o tomhle záměru věděli zrovna nějak hodně dopředu, takže poslední část mého kostýmu (jakýsi červený extra dlouhý župan) zůstala nepoužita. Udělat takovou fotku ale zas tak dlouho netrvalo, takže poté už nezbylo, nic jiného než čekat, až se u tábořiště někdo objeví. A nakonec se to stalo, místo, které toho tolik prožilo, a dozajista by mohlo vyprávět naprosto úžasné příběhy, přivítalo další várku natěšených táborníků, a to, aby to prý nebylo tak nudné, i hudbou. Většina z nich vcházela brankou od záchodů, ale i ta hlavní byla k tomuto účelu využita. Ať ale lidé vcházeli, kudy chtěli (platilo to i pro Damiána, Kačku a Naďu, kteří přijeli s Martinem Holeňou krátce před druhou, takže tam toho dne byli suverénně první), jejich první kroky musely nutně zamířit před jídelnu, kde už je očekávala zdravotnice a nějací další pomocníci. Jejich úkol nebyl vůbec nějak příšerně složitý, ale pár kroků měl, a samozřejmě, že zodpovědnosti vyžadoval dost, a dost. Nejprve byla dítěti změřena teplota, proč, to je vzhledem k aktuální situaci poměrně zjevné (ano, ten virus pořád odmítá odejít, a ještě si mutuje). Když se úspěšně podařilo tohle, přišlo na řadu papírování. Začalo to negativním výsledkem testu na covid-19, a pokračovalo to listem účastníka a bezinfekčností. I tyto formality proběhly v klidu, nebo o opaku nikdo nic neslyšel, o čemž fakt pochybuju. Potom už stačilo jen odevzdat účastníkovy doklady a případné léky, jestli nějaké dítě mělo.
Vypadá to sice jako hromada úkonů, ale stíhalo se to docela dobře. Potom, když měli všechno tohle, obdrželi kartu sportovce. Žádná extra sofistikovaná věc to nebyla, jen taková kartička se jménem, věcí, která jim určovala, do které hrací skupiny přijdou (o tom, na co ta divná věc je se jim ale říkalo až další den, takže je otázka, kolik z nich to odhadlo). Co se tvarů na kartách týče, bylo to kolečko, nějaká 3d hvězda, vykouslá hvězda, a ještě nějaký další tvar. Potom už nezbylo, než aby se dítě vydalo do chatky, do které patří. Velcí kluci mířili do jedničky, část holek do trojky, malí kluci do pětky, moje velké holky do šestky, další část kluků do sedmičky a malé holky do devítky. K nám se nejprve dostali Pavlína se Simonou. Protože dobře viděli, nemělo smysl je provázet po tábořišti, stačilo jim novinky pouze vysvětlit a pomáhat jim s vybalováním též nikdo nemusel. Následně přišla Markéta, další poměrně dobře vidící účastník. Klára přijela poměrně pozdě, snad i po sedmnácté, ale o nic moc nepřišla, večeře byla až v půl sedmé. Nebyl s ní žádný problém, ani se při ní nic moc zvlášť zajímavého nestalo, jen jí, jak to tak vypadalo, bylo málo, nebo co, jelikož se jinak opravdu špatně vysvětluje, proč tak rychle zmizela. Potom jsem se pokusil najít holky v chatce (že by se třeba pokecalo, nebo něco takového), ale nebyly tam. Nakonec se ukázalo, že se už vydali k ohništi, kde se pokoušeli vyloudit nějaké zvuky ze stébla trávy. Ze začátku se to sice všem ne úplně dařilo, ovšem nakonec to netradiční hudebnice z šestky zvládly a tuhle zábavu provozovali ještě mnohokrát, stačilo, aby se vynořila nějaká volná chvíle.
To, že byli u ohniště byl vlastně z jejich strany docela dobrý nápad, moc dobře tušili, že bez táborového ohně žádný tábor začít prostě nemůže a stejně by na tohle ne úplně blízké místo v tábořišti musely. Kdepak, na repelenty a podobné vychytávky se tak nějak pozapomnělo, ale zas takové strašné opomenutí to nebylo. Nakonec se všichni sešli, a i hudební nástroje byly přineseny, tentokrát mělo dokonce i smysl, aby si je brali instruktoři, konkrétně já s Denisou, když Karel harmoniku letos neměl, protože museli do auta nějak dostat již zmiňovanou braillskou tiskárnu. Samozřejmě, pokud chcete zapálit tak důležitý oheň, jako je tenhle, nemůžete prostě vzít sirky a naprosto nezajímavě a všedně ho zapálit. Tedy, čistě technicky to samozřejmě udělat můžete, jen by to bylo až příliš zvláštní a jiné, a navíc je docela velká šance, že by vám to nikdo neodpustil. Abyste to udělali správně, nesmíte zapomenout na rituál se zapalováním světel. Staří táborníci byli asi velmi překvapeni, když se to letos obešlo pouze s jediným světlem olympijským a světla naděje, lásky, přátelství a odpuštění nikdo nepotřeboval. Ale je fakt, že si pod olympijskými ideály symbolizovanými nehasnoucím ohněm můžete představit tohle všechno, a ještě mnohem víc. Ale ne, k zapálení ohně světlo nestačilo, musíte mu ještě zpívat červená se line záře. Když uděláte tohle všechno, tak na konci té legrace zjistíte, že jste dostali docela fajnový táborový oheň. A když už máte takovou úžasnou věc, samozřejmě, že ho musíte k něčemu využít.
První věc, co vás možná napadne, je, že si u něj zazpíváte nějakou píseň. A ano, to se samozřejmě začalo dít hned potom, co se oheň rozhořel tak, jak měl. Ale hlavním účelem zrovna tohohle ohně to nebylo. Přeci jenom na tábor dorazilo dost nových tváří (naštěstí), takže bylo velmi vhodné, aby se všechny představily. Účastníci to měli jednoduché, těm stačilo jen říct jméno, odkud jsou, a možná se jich někdo zeptal i na nejoblíbenější sport (velmi populární bylo plavání, ale showdown a goalball byl docela často zmiňován rovněž). Vedoucí s instruktory to ale měli nepatrně složitější, jim jejich pravé jméno jaksi nestačilo. Když už se při příjezdu začalo s těmi božskými kostýmy, nezbylo než celou tu věc s bohy dohrát do konce. A co je to za boha, když nemá jméno? Ne, že by staří Řekové měli jakoukoliv šanci většinu bohů poznat, o to nikomu samozřejmě vůbec nešlo. A tak vznikl nespočet bohů, o kterých na Olympu dozajista do té doby nikdo neslyšel, třeba bůh masáží Masos, bohyně smíchu a dobré nálady Císis, a bylo jich samozřejmě mnohem víc (ano, jistě, jejich počet se rovnal počtu vedoucích + počtu instruktorů, a k tomu si připočítejte zdravušku, kuchařku (bohužel bez pomocnic). Zdálo by se, že takové množství nových bohů, o kterých víte možná tak to, že by chtěli existovat, musí nutně zbytek olympského osazenstva značně vytočit, ale z toho, co se na táboře dělo to vypadá, že jim to bylo tak nějak jedno a ani překrývající se kompetence bohů (minimálně bohů dobrého počasí, Slunce a počasí obecně bylo dost – minimálně tři) nějaký zvlášť závažný problém nezpůsobovaly.
Ovšem nedá se říct, že by bylo na táboře lidí nějak velmi moc, takže za hodinu a kousek se odkudsi vynořila poslední bohyně s tím, že je bohyně zdraví s velmi prapodivným jménem, k tomu ještě ze Slovenska, stejně jako dvě další vedoucí a přišla řada na poslední písničku. Ovečka tedy už šla dávno spát a nám nezbylo než vytvořit první kruh, který jakýmsi zvláštně tajuplným způsobem napomáhá tomu, aby byla večerka taková, jakou si ji všichni pamatují, tedy většinou neopakovatelně důstojná. Pochopitelně, než se dostanete k večerce jako takové, musíte zařídit ještě dost věcí. První z nich je samozřejmě určení služby na další den. Jako první měly tohle privilegium holky z devítky. Je samozřejmě otázka, jak se na to tvářily, ale zrovna proti tomuhle typu rozhodnutí se opravdu odvolat nemůžete. Jakmile byla služba určena, bylo možné vymyslet pamatovák na sobotu a vybrat člověka, který bude začínat večerku a posílat stisk. A to bylo v zásadě všechno, poslední večerní zpěv mohl začít. Jenže, jak to u téhle písně, jejíž původ je zahalen bezesporu nádherným, ale prastarým tajemstvím, které se nám ještě rozluštit nepovedlo, bývá, skončil za několik málo minut. A ani stisku netrvalo obletět kruh o moc déle.
Co o trochu déle trvalo, bylo pobíhání lidí, které nastalo o několik chvil později. Ano, bylo to sice v zásadě to samé jako minulý večer, jenže tentokrát potkalo všechny účastníky. A to už není tak jednoduché, protože sice můžete co nejvyšší rychlostí běžet do chatky, tam si honem vzpomenout, kam že jste to vybalili svůj kartáček a pastu, potom ho i najít a pádit ke korýtkům, jenomže se může stejně stát, že tam přijdete a zjistíte, že všechny kohoutky jsou obsazené a vám nezbude nic jiného než čekat, povídat si s ostatními, a nakonec se nějaký určitě uvolní. No, a něco velmi podobného vám hrozí, když se vydáte směrem na záchody, ty tři kabinky mohou být opravdu málo a o těch třech dalších buď vůbec nevíte, nebo vám není jedno, že je nemáte používat, nebo jsou obsazené i ty.
V případě chatky číslo šest to bylo asi tak všechno, co se mohlo pokazit, protože buď ještě Pavlína se Simonou tak nějak tu cestu viděly, nebo Kláru vzaly s sebou, stejně je ve skupinkách větší legrace. V jiných chatkách to ale tak jednoduché nebylo. Všechny neměly tak schopné osazenstvo, takže pomoc instruktorů při těchto činnostech byla někde více než vítaná. Nakonec se ale všichni dostali do svých chatek, kde vymysleli, jak uložit oblečení na další den, tak, aby ho ráno našli, a dokonce dokázali najít svá pyžama a vůbec se tak nějak připravit na to, že by měli zalézt pod peřiny, případně do spacáků. A, možná překvapivě, to dokonce učinili.
Samozřejmě, my jsme to ještě učinit nemohli ani omylem. Ne, že by se některým možná nechtělo, ale nejspíš by další den takový člověk zjistil, že nemá tušení, co se to kolem něho děje. Ano, mohl by mu to někdo říct, a tohle uspořádání se na dalších poradách objevilo, na téhle ovšem zatím ne, tam se po nějaké době sešli opravdu všichni.
Ukázalo se, jak dobrým nápadem bylo vyřídit většinu papírování už minulý den, na dnešek zbyl už jenom jeden s takovými těmi věcmi stylu, že se vedoucí mají starat o děti, nemají kouřit, a vůbec se mají chovat tak nějak normálně a nevyvádět nějaké vylomeniny. Když se tohle stihlo, nic už nebránilo začít se věnovat prvnímu celému dni s dětmi, tedy sobotě. Hned ta měla být docela speciální, hlavně kvůli odpoledním besedám, takže rozhodně bylo co probírat. Naštěstí to ale probíhalo docela pokojně, a ne tak úplně pozdě se už všichni dozvěděli všechno, co by se jim mohlo hodit. Ne, to samozřejmě neznamenalo, že by se všichni rozutekli, na nějaké povídání, jedení nějakých těch přinesených buchet a podobné věci samozřejmě došlo. Jenže když máte tu možnost, že byste jako že mohli jít poměrně včas spát, nakonec jí stejně využijete a vydáte se do chatek, do místnosti vedle skladu, na štáb, a do dalších místností, kam vás uložili. Ano, pár lidí muselo spát ve stanu, ale nikdy si na to neztěžovali, počasí na tuhle činnost bylo hodně dobré. Samozřejmě, že hygienické kolečko jsme si museli oběhnout rovněž a ne, ani my jsme se nevyhnuli zdržením, kdy cestou potkáte kamaráda a prostě se zapovídáte, ale nakonec všichni skončili tam, kam se měli dostat a začali se pokoušet o usnutí. Ne, hned pochopitelně nepřišlo, když si chcete povídat, tak si prostě povídáte a nic vám v tom nezabrání, nakonec se ovšem celý tábor vydal do říše snů.
V té bylo sice více než hezky, jenomže v ní pochopitelně nechcete zůstávat moc dlouho. Prošvihli byste například nádherné slunečné ráno, které se pomalu, ale jistě sneslo na planetu Zemi, a nakonec i na naše tábořiště. A protože o takovou nádhernou věc opravdu nikdo přijít nechtěl, počali se obyvatelé tábořiště pomalu probouzet.
S tím probouzením za svitu slunce to ale bylo nepatrně složitější. V šestce se vzbudily o dost dřív, asi v pět, a usoudily, že už stejně neusnou, takže nebude nikomu vadit, když se vydají na prohlídku spícího tábořiště. Ano, taková věc je v zásadě chvalitebná, minimálně to byla věc, kterou nikdo jiný už dlouho neudělal a těžko říct, jestli by napadla v tom samém věku nás, jenomže když u toho vzbudíte ve stanu spícího Tomáše Kolku, už to tak nevinné není. O tomhle výletu jsme ale ve čtvrt na osm, kdy se z budov vynořila většina vedoucích, zatím nevěděli. Zjistili jsme to až o čtvrt hodiny později, když jsme po budíčku holek z devítky šli budit naše svěřenkyně. Samozřejmě se jim nějak extrémně rychle vstávat nechtělo (viď, Pájo, která jsi ani venku nebyla?), jenomže moc možností taky zrovna neměly, takže po nějakém tom přemlouvání a braní peřin nakonec vstaly všechny. Dál už jim to šlo docela rychle a stihnout rozcvičku konající se v osm hodin jim nedělalo nějaký zvlášť velký problém (až na to, že ji možná stihnout nechtěly, ale to už je trochu jiná věc). Každopádně se na ní sešel skoro celý tábor, takže Vašek mohl být víc než spokojený. Jistě, nějaká příliš brutální rozcvička to nebyla, ale stačila k tomu, aby se všichni tak nějak probudili a posléze mohli být vpuštěni do jídelny. Pochopitelně, ráno si do jídelny nemůžete vejít jen tak, protože to byste velice pravděpodobně zapomněli na pamatovák (kromě fakt řídkých výskytů pamatováku ve stylu, že žádný není), což by se vám tak úplně nevyplatilo, protože trest za jeho nesplnění je krutý – dostanete jen chléb a vodu. Jelikož se ale pamatováky obecně plnily a nezapomínaly, na tuto eventualitu nikdy během tohoto tábora nedošlo.
Všechno to snídaňové pečivo bylo sice fajn, ale jak to tak bývá, nakonec nás snídaně omrzela, takže se zanedlouho před jídelnou počali objevovat lidé. Většina se všelijak rozcházela po tábořišti, jen někteří si ještě museli zajít pro nějaké léky ke zdravušce, která se příhodně usadila ke stolu před jídelnou.
Ani tohle rozptýlení příliš dlouho nefungovalo, takže už krátce po deváté se všichni počali scházet na hřišti, kde se konal první nástup tohoto tábora. Pochopitelně se seskupili tak nějak, jak se to zrovna hodilo a vycházelo to, to ale nikomu nevadilo. Jakmile se všichni na hřiště dostali, nic už nebránilo, aby jim vedoucí zazpívali táborovou píseň, tenhle rok to tak nějak i šlo, protože bylo alespoň z čeho se ji učit. Potom přišel na řadu program dopoledne. Nejprve se všichni dozvěděli, že je sice fajn, že se sešlo tolik skvělých sportovců, ale bez toho, aby byly v týmech to úplně ono nebude. A jak, že se měli rozdělit tenhle rok? Inu, konečně se účastníci dozvěděli, proč se někdo obtěžoval s ozdobováním jejich karet sportovců, které si na nástup měli vzít. Pochopitelně, kdo měl na své kartě stejný tvar jako jeho kamarád, tak ten patřil k němu, nic složitějšího se nevymýšlelo. Vedoucí a instruktoři to tak snadné neměli, ale díky Marťo za přečtení všech skupin i s jejich bohy, to pomohlo opravdu hodně, aspoň, aby si všichni mohli být jistí, kde to mají být. Jakmile se táborníci rozdělili do čtyř skupin, které obdrželi i svůj světadíl a barvu, nezbylo hracím družinkám, než se někde usadit a pokusit se vymyslet své názvy a pokřiky. Ani tento rok si do pokřiku nemohla družina dát úplně to, co se jí zlíbilo. Sice ano, mohli tam mít v zásadě cokoliv, ale muselo to nějak souviset s kontinentem skupiny, a když se tam podaří nějak vpašovat ještě barvu, bude to ideální.
Co se naší skupiny týče, nijak zvlášť dlouho nám vymýšlení netrvalo. Proč jsme dostali zelenou barvu a Asii k tomu sice tak úplně nevím (oficiální interpretaci barev olympijských kruhů to neodpovídá, čehož si samozřejmě nakonec někdo z účastníků všimnul), ptejte se jinde, to však nevadilo. Název sice dopadl nepatrně ulítle, skupinu s názvem Zelení jeleni přeci jen moc často na táboře neuvidíte, ale co už, určitě by se v táborové historii našly i podivnější názvy. Jakmile jsme měli název, zbývala jen taková nepatrná drobnost, vymyslet k němu i pokřik. Ani vymýšlení toho netrvalo nějak zvlášť dlouho. Nemalou zásluhu na tom bezesporu měl Karel Leskovec, nás s Kačkou napadaly pouze ne úplně použitelné ironické verše, které by nám, být dětmi, stejně do nějakého hypotetického pokřiku nikdo z vedoucích neschválil. Jakmile se povedlo tohle a pokřik si pamatoval minimálně jeden člověk a radši ho Maruška někam zapsala, mohli jsme přikročit k dalšímu úkolu.
Jak je tomu u států poměrně častým zvykem (no dobře, asi to platí pro všechny, jestli ne pro nějaké obskurní výjimky, tak budiž), každý z nich by měl mít svou vlajku. V případě táborových hracích družinek se sice o inspiraci konkrétním státem nejednalo, ale vzhledem k tomu, že o soupeřících týmech, u nichž se tak nějak vzhledem k legendě dalo předpokládat, že by z různých států byly (anomálie typu Rusko nepočítám) už jsme se bavit mohli docela v klidu, byl docela dobrý nápad, aby si vlajky vyrobily i naše skupinky. Sice to vyžadovalo lepení papírových kuliček, nějakých čajových lístků, a podobných věcí na kartony, ale nikam jsme je běhat nenutili, nebylo potřeba zas tolik rozličných předmětů, aby se to vyplatilo. Na tvorbě vlajky se podíleli tak nějak všichni a čas poměrně poklidně plynul. Nakonec by však přidávání dalších věcí na vlajku spíš způsobilo, že by vypadala fakt divně, takže jsme ji prohlásili za hotovou a odnesli ji, aby mohly všechny nalepené věci pořádně zaschnout a nestalo se, že se nám při dalším jejím použití na nástupu rozsype. Protože ale času před obědem bylo ještě poměrně dost a s vlajkami byli hotovi tak nějak pomalu už všechny skupiny, začala Jíťa na trávníku u skladu s učením táborovky, aby ji uměli příště už všichni. Ano, chvíli se nemohli s Benem dohodnout, jak se při druhém opakování chová kus melodie, ale to byly fakt jenom detaily. Trochu zásadnějším doplňkem bylo přidané tleskání po refrénech, které tu celou věc udělalo tak nějak zajímavější. Ovšem, ani tahle zábava nevydržela nijak zvlášť dlouho, a už se pískal oběd. Pochopitelně, než se kdokoliv na ten oběd dostal, musel ještě ke korýtkům, protože bez umytí rukou by to byla, nejen v dnešní době, docela hygienická sebevražda. To pochopitelně nemáte šanci zvládnout bez nějakého toho čekání, protože se vám tam nahrnou v zásadě všichni a rozšiřitelný ten žlab s kohoutky opravdu není (ne, že by se to ale někdy nehodilo). Nakonec si však každý trochu té vody přeci jenom užil a kolem lidí, kteří šli opačným směrem se rovněž dostal, takže mu pak už ve vstupu do jídelny nic nebránilo.
Tam už žádná překvapení nečekala, akorát pomáhání účastníkům se konalo v o dost větší míře než v pátek, což je samozřejmě logické, když tu včera účastníci touhle dobou ještě ani nebyli. Ano, v případě účastnic ze šestky jim mělo smysl nanejvýš přinášet pití, takže to zas taková práce nebyla, někde těch úkonů ale bylo o něco víc, i když, popravdě, v případě instruktorů jich nikdy nebylo zas až tolik, takže se ke stolu pro instruktory a vedoucí dostali vždy poměrně včas. Oběd tak nějak pokojně ubíhal, lidé si chodili pro pití a pro druhé, povídali si, a vůbec se měli dobře. Nakonec ovšem snědli všechno, nebo už se jim opravdu nechtělo chodit si pro další jídlo, takže se jídelna začala pomalu vylidňovat. Asi jen na to čekala služba, aby mohla utřít stoly, což provedla rychle a efektivně. To bylo jedině dobře, protože zrovna tento den se táborníci čekající na odpolední neklidy neměli dočkat. Aby jim to ale nebylo tak úplně líto, byl čas neklidů nahrazen časem, kdy se měli dozvědět něco o futsalu a o Orcam my eye.
Samozřejmě, to znamenalo je nejdřív někam usadit, o to se však postaraly lavičky u hřiště poměrně jednoduše. Beseda začala popisem kamerky Orcam. Samozřejmě, pro někoho, kdo o této na brýle se přidělávající věci, která vám může pomoct přečíst text, rozpoznat bankovky, a vůbec vám pomůže usnadnit život, už slyšel, nedozvěděl se nic tak převratného, musí se však nechat, že představení bylo vykládáno fakt dobře. Je velmi jednoduché mluvit o pozitivech, ale tu druhou stránku byste zapomínat neměli, a to se tady nedělo. Pochopitelně, lidí, co to zaujalo, nebylo moc, takže se po tak čtvrt hodině přešlo k představení futsalu, historie ligových soutěží, nezapomnělo se zmínit ani něco málo z pravidel a úspěchů brněnského týmu, a i na historky ze zápasů došlo.
Pochopitelně, když něco vykládáte pouze teoreticky, není to taková zábava, takže poté, když uplynula tak půlhodina, byli táborníci rozděleni na dvě části po hracích družinkách. První zůstala u hřiště, aby si vyzkoušela něco málo s futsalovým míčem, ta druhá půlka se zas odebrala před jídelnu, kde testovala Orcam. Naše skupina s ještě jednou nejprve zůstala u hřiště. Ano, účastníci se v zásadě ihned přesunuli na hřiště, kde začali nejprve vůbec s míčem chodit, po krátké chvíli došlo samozřejmě i na kopy a ke konci už se střílelo na brankáře. Jenomže to asi bylo tak zajímavé, že si to chtěla vyzkoušet i druhá polovina dětí. Nu což, sebrali jsme se a přesunuli jsme se na lavice před jídelnou. S kamerkou se zkoušelo kde co – čtení textu, rozpoznávání bankovek, i ne úplně triviální gesto (alespoň pro vždy nevidomé), které, když se vám povedlo, dozvěděli jste se, kolik je hodin. Protože si to chtěl vyzkoušet v zásadě každý, přeci jen, bylo o něco víc času než na nějaké Agoře u stánku, zaplnilo to docela dobře čas do konce neklidů, nebo aspoň velmi skoro na to, aby to bylo už vlastně jedno, protože pět, deset minut, které možná zbývaly, vám moc příležitost k nudění se nedají, hlavně pokud máte co dělat, třeba si povídat s ostatními. To ovšem trvalo jen chvilku, zanedlouho už holky oznamovaly existenci svačiny, což celý tábor přivítal poměrně vřele a hned se na ni vrhnul.
Asi nikoho moc nepřekvapí, že svačina jako taková moc dlouhé trvání neměla a zanedlouho byla prostě pryč. A to, že by pak nebylo co dělat, to bylo něco, s čím se pochopitelně muselo něco udělat, a to pěkně rychle. Tak byl tedy na hřišti zapískán nástup a všechny skupiny se opět sešly, aby se dozvěděly, co že je to odpoledne vlastně čeká.
A to něco bylo první sportovní klání. Ano, celkem sportovní tam byla sice jen dvě ze čtyř stanovišť, jenomže první den nemůžete chtít maratonské běhy a další světové výkony, když o sportovních schopnostech hordy sportovců, které máte ty úkoly ukládat, v zásadě nic nevíte.
Tak se tedy sedmi a šestičlenné skupiny dětí doprovázeny svými bohy (ne, že by to oslovení navážno kdokoliv na vedoucí a instruktory používal), vydaly na okružní průchod stanovišti. Naše skupina se nejprve vydala do výrobny sportovních dresů, která si dovolila otevřít před jídelnou (předpovědi z Apple počasí naštěstí nevycházely, takže bylo i nepršlavo. Bylo to poměrně příhodné, protože bez pořádného dresu, který vás zaprvé identifikuje jako součást určité skupiny, ale navíc vám dovolí projevit svou výtvarnou představivost a um se sportuje ne úplně úžasně a může se to velice pravděpodobně projevit i na podávaných výkonech. Proto každý sportovec z naší skupiny obdržel zelené tričko ve správné velikosti a jeho úkolem ho bylo nějak ozdobit. Možností byla spousta. Mohl si tam namalovat něco prstovými barvami, něco si na něj nalepit, a podobně. Tvorba triček zabrala sice poměrně dlouhou dobu, ale to příliš nevadilo, ani další stanoviště nebyla zrovna na minutu, takže to krásně vyšlo. Bohužel, ukázat se v nových dresech zatím možné nebylo, musely zaschnout a na scénu se vrátily až o pár dní později.
My se mezitím vydali na startovní čáru štafetového běhu. Samozřejmě, že jsme byli pořád na táboře, takže o obyčejnosti běhu nemohla být ani řeč. Určitá podobnost se štafetou tam samozřejmě byla, závodníci se střídali při běhu po určité trase. Tím ale shody končily. Při normální štafetě se vám totiž určitě nestane, že vás budou nutit, abyste na sebe před tím, než vůbec vyběhnete nandali obří klobouk, na záda si naložili batoh se zátěží, oblékli si speciální závodnické kraťasy (no dobře, byly asi obyčejné, ale to se neříká), a pro všechny případy si vzaly ještě šálu. No, a tady se to po běžcích chtělo.
Než ale mohl první vyběhnout na trať, která byla někde za hřištěm, museli si všichni prohlédnout všechny propriety, se kterými se během této disciplíny setkají, a to možná až moc důvěrně. Aby byli ještě rozptylováni, Marťa tam cosi řešila přes vysílačku. Ano, zas se objevily na scéně, a opět byly použity jako nezbytný pomocník programového týmu (fajn, tak nepostradatelné asi nebyly, když od středy jsem si jich buď už nevšímal, nebo se už tak nepoužívaly). Toto rozptýlení samozřejmě nezabralo a zanedlouho už se první běžec vydal na trať. Po něm následovali další, pouze zdržováni tím, že přiběhnuvší člověk se musel ze všech věcí dostat ven a oni zas do nich, takže předávky rychlé opravdu nebyly. Nakonec, po necelé čtvrt hodině však doběhl poslední, stopky byly zastaveny a čas byl zapsán do tabulky.
To byl ale jen pokyn k tomu, abychom se vydali dál. A s během se ještě skončit nemělo. Sice to už byl běh, který se neměřil a ani štafeta to nebyla, jen mohl být teoreticky fyzicky náročnější. Když vás totiž přiváží na gumolano a vy máte běžet za někým, kdo na vás volá z ne úplně blízkého místa, projeví se pár podlých efektů. Nejdřív si asi všimnete, že jak běžíte, gumolano se napíná, což vám běh opravdu neulehčuje, spíš naopak. To ale bohužel není všechno, do hry se vkrádá i fakt, že druhý konec lana drží člověk. A lidé mívají všelijaké nápady, třeba, že za to lano tahají na druhou stranu, což se pochopitelně musí nějak projevit. No, a když už se konečně k volající osobě dostanete, vyvstane před vámi další úkol, vrátit se zpátky na start. Jde to. Jde to dokonce i bez toho, aniž byste letěli vzduchem, nebo se nechali táhnout po zemi. Ale snadné to rozhodně není. Pár lidem se to ale povedlo a ani Tomáš držící lano na tom moc nezměnil. všichni se při této disciplíně samozřejmě prostřídali a do sedáku a na lano se nechali připnout tentokrát i instruktoři. Ano, má strategie zpátečního skákání pozadu se sice málem nevyplatila (zlá klouzající tráva), ale nakonec se ukázala jako úspěšná. 😊
A aby si všichni nakonec odpočinuli, posledním naším stanovištěm bylo takzvané edukační okénko (kdo tohle pojmenování prosadil do názvů, které se říkaly dětem fakt netuším). Nacházelo se na verandě u štábu a v tom dnešním se mladí sportovci dozvěděli (nebo měli) spoustu informací o Africe. Jenže tam už byly papíry i se zbytkem informací o olympijských hrách a olympiádách jako takových, takže s omezováním na informace, které se aspoň okrajově týkaly Afriky se nikdo moc neobtěžoval.
Někdy během tohoto čtení se přijel celkem neočekávaně na tábor podívat minulý zdravotník, čímž rozptýlil minimálně několik instruktorů a vedoucích, možná na chvilku i účastníků, ale těm to moc dlouho nevydrželo a poměrně rychle se vrátili k tomu, co dělali předtím.
Čas tak ale někam ubíhal, a nakonec se dostal až k okamžiku, kdy nastala ta správná chvíle na večeři. To ze známých důvodů znamenalo pobíhání ke korýtkům a k jídelně a následovné hledání jídla. Tato hledací akce byla nakonec vždy úspěšná, takže večeře mohla začít i mizet, což mile ráda dělala.
A pak přišel na řadu večerní program. A proto, že všichni sportovali prostě skvěle, bylo třeba je odměnit. A jak, že nejlíp odměníte skupinu takových lidí? Ano, diskotékou. Tak se tedy na hřiště přesunuli dva DJ – Bena Vašek. Rozjeli to písní Nonstop od Michala Davida a pokračovali vším možným, Michalů Davidů bylo v první části diskotéky dost, a dost. Ale ne, obyčejná ta diskotéka být nemohla, to by přece bylo fádní a nezajímavé, proto někde před začátkem písně oslavující sto let od vzniku Československa, která každému už sice lezla na mozek, ale říct jste to samozřejmě nesměli, vzlétl nad hřiště dron a počal tam dělat to, co drony obvykle dělají, takže poletovat. V tu chvíli jsem ještě tak úplně netušil, kdo že ho to pilotuje, to, že to je manžel Aničky se ukázalo až o pár dnů později. Naštěstí nikoho video točící dron příliš nevyděsil, takže zábava pokračovala. Ani tahle diskotéka se nemohla obejít bez výpadku internetu. Vůbec, hledání internetu bylo nějak oblíbené téma. Ano, některá místa, kde se dalo 4G najít celkem vždycky existovala, pak ale byla taková, která se všelijak přemísťovala a činila to nepatrně složitějším. Internet se však po nějaké době hraní nastahovaných věcí vrátil a přišel čas i na Rammsteiny a jiné kapely.
Spousta lidí by sice určitě tancovala, chodila si pro písničky na přání, a vůbec si to užívala dlouho, jenže to by nesměli zaprvé být kolem chataři, a ještě by někdo musel zrušit noční klid a zítřejší program (nebo aspoň budíček) k tomu. No ano, nic z toho se nikomu uskutečňovat nějak nechtělo, takže, jak už se asi stává tradicí táborových diskoték, písní Thousand years diskotéka skončila a místo ní se utvořil kruh, resp. ovál, který bohatě dostačoval pro večerku a všechno okolo.
Předání služby chatce číslo pět bylo letos obohaceno předáním nehasnoucí (za tohle slovo na sto procent neručím) olympijské pochodně, jinak to ale vypadalo docela stejně – lidi z devítky vymysleli pamatovák, vybrali někoho, kdo bude zpívat večerku jako první, a kdo pošle stisk. Ne, hlídky ani kroniky nebyly, a nevypadalo to, že by aspoň jedna z těchto věcí nějak zvlášť aspoň jedné dětské duši chyběla. Pak už tedy nezbylo než začít zpívat a doufat, že stisk skoro kruhem projde, což se mu, díky strategicky rozestaveným vedoucím, podařilo, takže sportovci se mohli vydat směrem do chatek.
Spát jsme jim samozřejmě bez vyčištěných zubů a návštěvy toalet nedovolili, takže začali opět probíhat již klasické dvě trasy, zanedlouho ovšem měli hotovo, a pak už nezbývalo než zkontrolovat, jak pomalu, ale s určitou neodvolatelnou jistotou zalézají do postelí a slibují, že žádné budíčky v pět už nebudou, což dodrželi už po zbytek tábora bez problémů.
To však pro zbytek osazenstva tábora znamenalo jen to, že by se mohl pomalu, ale nakonec jistě, přemístit do jídelny. Ani dnešní porada však nebyla nějaká příliš dlouhá, kromě programu na zítřek nebylo v zásadě co řešit, na což si rozhodně nikdo nestěžoval. Po ní se Ben a další kamsi vytratili, to se prostě stává, takže mi nezbylo nic moc jiného než se vydat do skladu, vzít kartáček, obejít s ním tábor, donést ho nazpátek, no a potom usnout. Samozřejmě, o nějakém úžasně užitečném odpočinku se nedalo příliš mluvit, protože do skladu se zbytek osazenstva (až na Toma, a Fandu) vrátil ne úplně pozdě, takže o nějaký hluboký spánek nemělo moc cenu se pokoušet, to až potom. A že byl zapotřebí…
Nedělní ráno přišlo poměrně klidně a nenápadně. Počasí se opět odchýlilo od svých předpovědí, nebo za to mohla skupinka božských manipulátorů počasím, kteří se dokonce shodli na metodách a cíli, zkrátka nepršelo a nezačalo ani po zbytek dne, takže, ještě jednou, díky, ať jste to zařídil kdokoliv. Tak mohli instruktoři s vedoucími vstávat poměrně poklidně. Ano, ti od pětky museli vstát dřív, protože hold někdo pětku vzbudit musel, když táborový budíček to určitě nebude, jelikož ho dělali oni, ovšem tohle zvládli a osazenstvo chatky číslo pět se mohlo vydat na svou budící misi včas. Ano, vedoucí docela pomohli, ale zrovna v tomhle případě to nikomu nevadilo.
Potom už začal vstávat i zbytek lidí. Nedá se říct, že vstávací rituál by se od včerejšího nějak zvlášť odlišoval, jen už v šestce vyžadoval probuzení všech, i když, vstávat se jim docela i chtělo. A když si tak pěkně vstaly, byly odměněny možností oběhnout si ranní kolečko po tábořišti. Sice to asi nebyla ta nejzábavnější věc, kterou můžete ráno dělat, ale stejně to udělali a zanedlouho už zas stáli na hřišti a užívali si rozcvičku. Jen ji tentokrát neměl Vašek, ale já. Na cvicích se to ovšem nijak zásadně neprojevilo, zas tak moc nových věcí vymýšlet nemůžete, vysvětlování by vám zabralo příliš mnoho času, který radši věnujete procvičování ověřených cviků typu točení hlavou, dřepům, dřepům s výskokem, a takovým podobným. A po tom všem, po necelých deseti minutách, je propustíte na snídani. Vydali se na ni, předpokládám, i rádi, aspoň to tak vypadalo, když mizela kamsi pryč, a to dost rychle, i když, samozřejmě nic jiného bych ani u snídaně nečekal.
Ani to moc dlouho netrvalo, a už tu byl nástup. Tentokrát už se vším všudy, tedy s nastoupenými družinkami dětí, pokřiky a táborovkou. A podivnou hudbou, která následovala po pokřicích. Proč někoho vůbec napadlo pouště z repráků africké bubny bylo sice v zásadě na vysvětlení jednoduché, jen kdybychom to mohli dětem už říct, což jsme z důvodů zachování časové kontinuity (neboli, prostě na to bylo brzo) ještě nemohli. Za to se mohli dozvědět jednu ne úplně dobrou zprávu. Přišlo velmi, ale velmi zlé počasí, něco jako tornádo v Hruškách, a celý tak nenahraditelný znak olympijských her složený z pěti propojených kruhů rozfoukalo do všech stran. A bohužel, v tomhle případě to bylo dokonce tak nějak doslovně, takže jednotlivé kruhy skončily každý na jiném světadílu (ne, nesnažte se odhadnout, jak mohla, tak brutální, ale nejspíš i naprosto nevinná a svým způsobem dokonalá, bouře uniknout všem meteorologickým modelům, radarům, a smyslům lidstva rovněž). Takový zubožený stav olympijského symbolu samozřejmě ani omylem neumožňoval začátek jakýchkoliv olympijských her, takže nezbylo než závodníky požádat, aby bohům pomohli ztracené kruhy najít (ano, vím, bohové by to nejspíš mohli stihnout rychleji, ale to by nebyla ta pravá zábava). A protože se jeden prokazatelně nacházel někde v Africe, dovolili si bohové ještě k tomu, že nedokázali ani uhlídat jeden symbol, teleportovat, nebo co to konkrétně bylo za přepravu, všechny do Afriky. Pochopitelně, rýpalové mohli namítat, že Afrika bude těžko vypadat jako tábořiště Ymca ve Veverské Bítýšce, žádný takový se ale naštěstí nenašel (ne, nevím, jak bych mu tuhle do očí bijící nekonzistenci vysvětloval – adaptace mozku na neznámé prostředí?). Tím pádem už bylo jasné, proč se hřištěm rozléhá zvuk bubnů, proč slunce svítí jako o život (já vím, bez té herní legendy by velice pravděpodobně svítilo stejně), a proč na závodníky čeká spousta úkolů (fajn, tři), které mají ukázat, jak jsou schopni zapadnout na tomto místy ještě ne úplně všem známém kontinentě.
Proto se, jaké to překvapení, opět rozešli po stanovištích. Naše skupina se vydala nejprve na stanoviště, kde jsme dostali za úkol pokřik obohatit ještě nějakým tancem. Jeho vymýšlení probíhalo v zásadě bez problémů, opět díky Karlovi a Tomášovu zásluhu také nelze opomenout.
Proto ani netrvalo moc dlouho, než jsme se začali přesouvat ke skladu, kde čekal o dost složitější úkol, konkrétněji výroba hudebních nástrojů. Ne, že by sortiment byl nějak zvlášť široký, buď mohli děti s pomocí vyrobit chrastítko z na obou stranách uzavřené ruličky od toaletního papíru naplněné pískem, nebo si mohli vyrobit bubínek. Ten už byl nepatrně komplikovanější, tam už jste se neobešli bez lepení špejlí ke dvěma papírovým kruhům, přivazování kuliček na provázky a jejich přidělávání k tomu, co vám vzniklo před tím, no prostě to byla zábava. Jistě, ten základ, který už sice plnil svou funkci, jste nemohli nechat neozdobený, to prý v žádném případě nejde.
Vyrábění už tak hned nebylo, protože pomáhat bylo docela potřeba asi každému. To ale nevadilo, času bylo víc než dost. Nakonec se výroba nástrojů ale povedla a některé byly rovnou odneseny do chatek, jiné ještě musely chvíli schnout. To samozřejmě znamenalo, že jsme se mohli přesunout před jídelnu, kde jsme si nejprve dali svačinu, a pak už jsme se pustili do posledního úkolu tohoto dopoledne. Tím bylo navlékání dřevěných korálků na drát a tvoření náramků nebo náhrdelníků (podle toho, jak dlouhý kus drátu jste si vybrali). Zdá se to jako jednoduchá věc, a pro někoho to nejspíš jednoduché i bylo, jiní to ale tak rychle neměli, takže celkem až skoro do oběda nám to vyšlo. Pochopitelně, africká hudba rozléhající se po tábořišti nemohla chybět. A bylo tu ještě něco, prozatím hodný šaman, který dětem všelijak radil, no prostě se jim snažil dopoledne všemožně usnadňovat.
Zmiňované dopoledne však nakonec skončilo obědovým voláním, úprkem ke korýtkům a něčím velmi podobným zpátky k jídelně a do ní. Při obědě se probralo všechno možné a nemožné, na jídlo samozřejmě taky došlo, ale ne, po zbytek dne jsme v jídelně samozřejmě nezůstali. Poté už následovala docela normální posloupnost událostí. Jídelna se tak nějak vylidnila a na tábořišti zavládl chvíli klid. Ti, co už chtěli na neklidy jít, ti už se přihlásili při odchodu z ní, když se před tím ještě dozvěděli, kam vlastně jít mohou (nějaké převratné neklidové novinky nebyly). Bohužel ale už nikdo nezmínil, že neklidy začínají až ve dvě. Jistě, děje se tak každoročně a neexistoval žádný důvod na tom cokoliv změnit, pár lidí ale už čekalo v jednu a někteří se dokonce dočkali. Zbytek si ovšem musel počkat až do dvou. Tak se tedy na hřišti začal hrát goalball, poslouchaly se nahrávky z minulých táborů, zpívalo se, hrály se společenské hry, jezdilo se na loďkách, a tak vůbec se všichni snažili nějak zabavit. A ti, kteří žádný neklid nevedli se mohli procházet, pozorovat třeba goalball, nebo co zrovna potřebovali.
Tomu ovšem v pokračování nedovolilo zvolání kluků v půl čtvrté, že už je svačina. Tu všichni chtěli, takže se z neklidů pěkně rychle přesunuli do jídelny a vychutnali si ji. Jídlo potřebovali, protože po něm se sešli na hřišti kvůli dalšímu nástupu. Začal předváděním pokřiků vylepšených o taneček Zelených jelenů z Asie, Načančaných Afričanů z Afriky (to byste asi neuhodli, že?), Aligátorů z Ameriky (jejich název se ale pak v zásadě nepoužíval a když je někdo potřeboval oslovit jako tým, spíš používal ty Američany) a Australanů. Pak jim bylo oznámeno, že je čeká soutěž, ty přece oni rádi. Jednalo se v zásadě o další štafetu, jen už byla nepatrně zákeřnější. Nejen, že se běhalo po celém tábořišti, navíc ještě s kbelíkem, ve kterém byla voda, kterou v Africe nutně potřebujete, tudíž jste ji nemohli rozlít, ale navíc vám na konci vašeho běhu ještě někdo zadal úkol, který jste museli splnit, než jste se mohli se štafetovým kyblíkem vrátit a předat ho někomu dalšímu. A to ještě málem opomíjím detail, že to, kdo se ke kterému stanovišti vydá, se muselo vymyslet, už když stopky této tak netradiční štafety běžely. No a abych nezapomněl, šaman se asi za dobu oběda nepatrně naštval, takže teď bylo jeho jediným posláním vás zdržovat, jak to jen šlo – kladl vám záludné otázky, nutil vás dělat dřepy, no prostě, potkat jste ho už nechtěli, ale naštěstí, pořád se mu dalo nějakou oklikou vyhnout, nebo mu šlo utéct. A jak, že vlastně závodník zjistil, kam má běžet? Ne, říct mu to prostě nešlo, to se muselo samozřejmě udělat oklikou a co možná nejvtipněji. Každé stanoviště dostalo jméno po nějakém zvířeti (lev, papoušek, opice, pták noh a další) a díky 3D tisku se podařilo vytisknout dost povedený model tábořiště, kam bylo možné makety jednotlivých zvířat umístit. Nebylo tedy pak už nic jednoduššího než poslat závodníka před jídelnu, kde se zmiňovaný model nacházel, aby si své zvíře našel, a pak už mohl zdrhat tím správným směrem. Ne, samozřejmě, všichni to takhle sami nedělali, někomu se prostě muselo pomáhat, jiní si to ale užili pořádně. A co, že na těch stanovištích dělali? Všechno možné. Africké tance, přelézání po jakémsi žebříku, prolézání, jedení kyselých gumových žížalek namočených ve vodě, vytahování věcí z písku, a ještě horších věcí, předvádění pštrosa, učení se nějaké krátké básničky, a tak podobně. Mezitím zbytek buď dělal cokoliv, aby se rozptýlil, třeba hrál slovní fotbal, nebo, když už se ze skupiny závodníků vrátilo víc, mohli začít se sestavováním mapy Afriky, na což dostali vždy jednu část u každého stanoviště. Sice měli zmenšenou předlohu, nijak snadné to ale nebylo ani s ní.
Sice jsem se domníval, že vzhledem k našim výkonům musíme být při skládání mapy nutně poslední (Denisa si Karla při lovení věcí jako že fakt vychutnala), takže jsem byl velice překvapen, že jsme to stihli už druzí.
Nezdá se to, ale při hrách letí čas strašně rychle. Proto už potom, co to dokončila i poslední skupinka byl tak akorát čas na večeři. Ano, jistě, na prohlédnutí plánku instruktory se čas našel rovněž, to je pravda.
Večeře probíhala tak, jak by si od ní všichni přáli, žádné překvapující momenty nebyly. Jistě, přidával si kdekdo, to je ale na táborech něco, s čím se zkrátka musí počítat, nebo to s vámi v kuchyni špatně dopadne, protože by se vám mohlo stát, že v hrncích nic nezbylo a nezbude vám než vydávání pro zbytek dne vzdát. A takový výsledek samozřejmě nechcete. Ale k němu, aspoň co vím, na tomhle táboře nikdy nedošlo.
Potom, když už byly všichni venku, stoly byly opět utřeny a na seznamu lidí, co musí dostat nějaký večerní lék už nikdo nezbýval, byl zapískán další z nástupů. Tenhle žádné další úkoly a podobné věci nepřinášel. Na tomhle se jen zase zopakovaly pokřiky s tanci (asi byly oblíbené), a pak přišlo na řadu vyhlašování výsledků za dnešek. Na prvním místě se, možná podezřele, umístili Afričané, za nimi jsme byli my, následovali Australané a uzavírali to Aligátoři. Nějak se muselo povést najít jeden ze ztracených olympijských kruhů, jinak by ho vítězové nemohli dostat. Ano, může to implikovat, že o něm bohové věděli celou dobu a hnali tam závodníky jen pro své potěšení, co se měřítek božských rozmarů týče, zas tak mimo by to ani nebylo, nebo se prostě někdy v průběhu her vynořil, kdo ví. Jenomže zbývaly ještě další tři, které nalezeny nebyly, takže bylo potřeba se přepravit na další kontinent a bohové zjevně už nehodlali riskovat použití teleportů a podobných věcí hraničících se science fiction (vzhledem k tomu, kde byla cílová destinace bych to asi taky neriskoval, bohové setkání s NSA, FBI a dalšími agenturami fakt nepotřebují), takže bylo třeba rozdat letenky do letadla (jistě, bylo pouze táborové, ale za to vás dostalo až na druhý konec světa za pár hodin a vy jste mohli v klidu spát). Vítězové pochopitelně obdrželi letenku do první třídy. Ani naše druhá nebyla k zahození. Horší to ovšem měli ti další, žádná třetí a čtvrtá třída neexistovala, ale nějak se povedlo ukecat pracovníky letecké společnosti, že třetí tým v pořadí mohl dostat letenku do zavazadlového prostoru (a nikomu nebylo divné, že se takové věci fakt, ale fakt v reálu nedají sehnat). No, a poslední skončili schovaní na záchodech. To, že je blokovali zbytku pasažérů jim došlo celkem rychle a nezapomněli to připomenout. Pak už nezbylo nic víc, než všechny pochválit za skvělé sportovní výkony a oznámit jim, že si zasloužili volný večer.
Dělali všechno možné. Někteří se pohybovaly kolem hudby vyhrávající u skladu, další se zas houpali na houpačkách. Našli se i tací, kteří hráli na kytaru, respektive při hraní zpívali. A zbytek se prostě nějak zabavil vykládáním si o všem možném.
Nakonec ovšem už nebylo moc co dělat, takže přišel ten správný čas na večerní nástup. Nebyl ničím příliš odlišný, pětka předala potměšile službu jedničce, a i zbytek večerní administrativy se dořešil, takže večerce už nic na cestě k srdcím těch, co máme rádi, a asi mnohem, mnohem dál, nic nemohlo zabránit.
A následnému šílenství u záchodů a korýtek pochopitelně rovněž ne. S tím však bez celkem zásadní přestavby tábořiště nic neuděláte, takže jsme to nechali tak a radši jsme se starali, aby všichni dosáhli svých postelí, co v nejlepším čase. A jak se to podařilo? Inu, nikdo to neměřil, tak těžko říct, ale všichni skončili tam, kde měli. Ale jako táborová výzva by to pro některé chatky mohlo být zajímavé…
Týkalo se to i starajících se vedoucích s instruktory, kteří skončili v jídelně. Co mlsat ještě bylo, takže pondělní program se řešil docela dobře. Nebylo ho stejně zas až tolik. Jen se k tomu přidaly další věci. První z nich bylo pouhé přemístění Damiána ze sedmičky do jedničky. Zrovna tohle moc lidí nepřekvapilo, na sedmičce fakt neměl, s kým si cokoliv říct, takže neměl problém, aby mu to bylo schváleno, hlavně, když Johnny nakonec nepřijel, takže tam to místo stejně bylo, jen se přesunul na službu, což mu však nevadilo. A druhou věcí už začala být ptačka. Ne, nebylo to oznámení o tom, že se ruší, nic tak strašného, jen se měli všichni, kteří jdou do restaurace Kometa zapsat, aby se jim mohlo v pondělí oznámit počet jídel z poledního menu. To bylo, až na řešení věcí, pití nejrůznějších nápojů (nebojte, nealkoholických) už celkem všechno, takže jídelna už se poté docela rychle vyprázdnila. Chvíli jsme se ještě s Benem a holkami z kuchyně zdrželi u jídelny, jenomže jsme se chtěli ještě osprchovat, takže jsme to zanedlouho zabalili a šli jsme do sprch. Koho napadlo jednu ze sprch zatarasit lavičkou, takže jsme si s Benem mysleli, že s tou sprchou něco je a nesmí se do ní (tajemství, byla úplně v pohodě), takže jsme museli po jednom, to nevím, ale takové legrace už příště nezkoušejte, dobře? Každopádně jsme sprchou prošli, načež jsme poměrně rychle zamířili do skladu a do naší místnosti, kde jsme se posléze uložili ke spánku. Ano, ještě se řešily kraviny a vymýšlela se parodie na Jožina z bažin, protože píseň o tornádu tu ještě nemáme, což je strašná škoda, ale potom jsme už šli jenom spát. A jestli se nám něco zdálo, určitě to bylo dost šílené, tak jako vždycky tady.
Začátek nového týdne přišel s rozzářeným slunečným ránem. To, což určitě velmi překvapí, vypadalo, jako všechna rána tady. Vstávalo se, tentokrát s hudebním budíčkem vylepšeným elektrickou kytarou, pobíhalo se kvůli ranní hygieně, no a pak se řvalo před rozcvičkou. Tenhle den potkala organizace rozcvičky Bena. Něco nového do ní pochopitelně zařadil, aby taky ne, když, stačí, aby se vám trochu vyměnili cvičitelé, a hned máte celkem jasné, že úplně stejná rozcvička určitě nebude. A proto, že zrovna tenhle den měl být poměrně fyzicky náročný (ne, účastníci neměli ani tušení), rozcvička trvala skoro čtvrt hodiny. Aby jim to ale nebylo líto, nakonec jim bylo dovoleno odejít, i když se našli tací, kteří by klidně ještě cvičili, ale měli smůlu.
Jistě, pamatováka provedl celý tábor přesně tak, jak měl, takže snídání už nic nebránilo. Tedy možná množství jídla, které zas nějak zmizelo, i když to po něm nikdo nechtěl.
Jakmile se to ale už stejně stalo, nikomu aspoň nevadilo, že se měl dostavit na hřiště k rannímu nástupu. Začal poměrně nenápadně zpěvem táborové hymny a pokřiky. Pokračovalo to poměrně strašidelným přistávacím manévrem táborového letounu někde v Americe. Ano, jistě, komunikace pilota nedávala smysl a nutnost poskakování v letadle by asi naznačovala pouze, že palubní personál už fakt neví, co by měl jako že dělat, nebo možná i horší věci týkající se duševního zdraví, všechno ale nakonec dobře dopadlo. A když už jsme byli na tom správném místě, muselo se zjistit pár věcí. Nejprve to, jak že se pasažérům cestovalo? Většinou si neztěžovali, ani ti, kteří by v zásadě mohli (šťastná to letecká společnost). Protože se ale minulého dne stala spousta věcí, které by se daly nazvat nezištným dobrým skutkem a takové věci nejsou vůbec samozřejmé, zasloužili si jejich vykonavatelé minimálně pochvalu před zbytkem tábora. Jistě, všímali si jich všichni, ale když už si Kačka vymyslela bohyni nezištných dobrých skutků, bylo jejím úkolem je všechny, nebo téměř, oznamovat. Když byly oznámeny tyto tak nádherné věci, přišla na řadu zvířata. Ne, živá ne, ale zvířecí tvar měla dost. Prvním z nich, které bylo odhaleno, jak se nějakým blíže neurčeným způsobem dostalo na palubu letadla byl čisťouš, který se od dávných táborových let snad vůbec nezměnil, pořád to byl asi dvoumetrový plyšový had, který se nejčastěji objevoval v té nejuklizenější chatce, v neděli to zjevně byla chatka číslo tři. Jenže to nebylo jediné zvíře, které prošlo africkou letištní kontrolou. Nějak se do letadla dostalo i prase, které, což asi moc neudiví, naopak končilo v té nejneuklizenější chatce, kterou mohlo najít. Jenže, bohužel pro ty, co úklid svých chatek ignorují, letos se objevil ještě jeden tvor, kterého taková místa přitahovala. Vypadal docela zvláštně. Měl válcovitý tvar, na sobě hromady jakýchsi štětin nebo tak, a celá ta věc byla gumová. Ano, to stvoření mělo představovat snad nějakou příšerně přerostlou bakterii, ale nakonec mu nikdo neřekl jinak než coviďák.
Jakmile byla všechna zvířata odhalena, mohli táborníci vystoupit z letadla na americkou půdu. Naštěstí to bylo o dost jednodušší než normální výstup z letadla, stačilo projít po schodech z hřiště. Ano, kolem stáli celníci, ale mít v reálu tak podivně fungující (spíš asi nefungující) skenery, to by asi nechtěli. A samozřejmě, normálně by věřili svým kolegům na druhé straně trasy a už to nekontrolovali, jenže to tady samozřejmě nešlo, to by nemohli u každého (včetně instruktorů a vedoucích) něco jako že najít, nebo mít aspoň nějakou tu poznámku.
Nakonec se ovšem všichni ven dostali, takže pak už nezbylo než představit dopolední program. Jak to na tomhle táboře bývá poměrně často (ano, až tak, že to někdy už někoho i štve), opět měly družiny za úkol obejít určená stanoviště. Na jednom měli za úkol vyznat se v tom, na kterém kontinentu je která země, na dalším je čekaly fyzikální zákeřnosti, na tom někde u hřiště se zas mohly přesvědčit, jak dobří jsou v přetahování, i když u toho jako družina museli sedět, a když neměli zrovna druhou skupinu, kterou by mohli vyzvat, přetahovat se navzájem, no, a na tom posledním, kde jsem, po nějakých ne úplně očekávaných výměnách skončil, se měly naučit, jak hrát to, co pro potřebu táborových her tvůrce pojmenoval ragby. Jak se skupinám dařilo na ostatních stanovištích, těžko říct, co jsem si všiml z ragbyového hřiště, přetahovanou si docela užívali. Co se ragby jako takového týče, princip byl vlastně velmi jednoduchý. Útočící skupina si předávala míč a snažila se ho dostat na druhou stranu hřiště, a aby věděli, komu mají zrovna přihrát, museli si vybrat nějaké heslo (nějaký řev, zvuk, nebo tak), které udělá spoluhráč, když chce dostat míč. Jistě, druhá skupina se jim v tom snažila zabránit (ano, použít soupeřovo heslo proti nim někoho nakonec napadlo) a jakmile se jim, byť jednou povedlo míč ukořistit, měli za to bod, útočníci museli kvůli zisku bodu dostat míč opravdu až na druhou stranu. Než se první skupina přišla seznámit s touto někdy až příliš brutální hrou, uplynulo docela dost času, ve kterém se hravě stihlo nachystat Martinovo nahrávací zařízení a krátce před příchodem sportovců se nad hřištěm objevil dron. Naštěstí pro všechny celkem rychle po příchodu Zelených jelenů vyletěl kamsi vysoko, takže ani moc nerušil. Vysvětlit pravidla moc dlouho nezabralo, takže se už zanedlouho sportovci blížili s míčem k rolničkami zvonícím obráncům. Většinou, popravdě, nebyl moc problém branku ubránit, takže se získávání bodů na té správné straně muselo možná někdy malilinko pomoct (nechcete je přece demotivovat už teď). Někteří, hlavně Zelení jeleni, měli ovšem až moc dobrého trenéra, Tomáš si asi vzal své, že nás musí porazit. Vymyslel dvě poměrně úspěšné útočné strategie, minimálně byly účinné, když obránci museli zvonit rolničkami, takže nemohli dávat moc pozor na to, kde se míč zrovna nachází.
Někdy v průběhu této hry se pochopitelně našel i prostor, abychom si s Kačkou ze hřiště zašli na svačinu. Báli jsme se už, že to všechny skupiny na trénink nestihnou, někde se musely strašně dlouho zdržovat, ale krátce před obědem přišla poslední a my se mohli vydat k jídelně, kde jsme chvíli čekali, než byl ohlášen oběd. Ten samozřejmě počal poměrně rychle mizet asi i proto, že druhé se přidávalo asi tak skoro pořád. Nebylo to ale něco, co by svou zvláštností nějak vybočovalo.
Po něm celý tábor začal odpočívat a povídajících si lidí v něm bylo najednou prostě moc, jenže to skončilo, jakmile začaly neklidy. Trochu jiná, i když ne úplně, skupina lidí počala na hřišti hrát goalball a já s Kačkou jsme je sledovali. Popravdě, tenhle den se to spíš podobalo goalballovému tréninku, takže na nějaký zápas došlo až ke konci neklidů, ale shánění míče, který se velmi rád zakutálel třeba do keře bylo dostatek.
Někdy v průběhu neklidů přijel Fencík, čehož jsem si ale všiml až po neklidech, když jsem ho našel, jak s Pavlínou na hřišti nacvičuje vázání uzlů a používají k tomu sloup, na který se Pavlína za pomocí uvázaných smyček snaží vylézt. Byla z toho nadšená, přesvědčit ji, aby vůbec šla na svačinu, zabralo docela dost času, ale nakonec se to povedlo, takže svačinu nakonec dostali vážně všichni.
A že ji potřebovali. Po ní je totiž čekal turnaj v ragby. No dobře, to byl prapůvodní plán z před táborových setkání, kde z toho vypadly ty čtyři zápasy, aby se to dalo aspoň turnajem nazývat, to už netuším, ale časem by to být nemělo, pokud máte dvě hřiště a, dost pesimisticky, počítáte na zápas půlhodinu, stejně vám vyjde, že potřebujete maximálně dvě hodiny, a to tam počítám už ani nevím pořádně s čím. Ať je to ale, jak chce, nakonec se konaly pouze dva zápasy – Zelení jeleni s Australany a Aligátoři s Načančanými Afričany. Ne, druhé hřiště se bohužel nepostavilo, takže během toho, co si to dvě družiny spolu rozdávaly, připravovala si druhá skupina vystoupení ve stylu roztleskávaček.
A jak že dopadly Tomášovy strategie mlýnu a kdo ví, jak se ta druhá útočná strategie jmenovala? Dopadly dost zle, a to, že jsme neměli na obranu nachystané nic, se taky projevilo asi tak, jak se dalo čekat. Hold, když konečně můžete útočníky nějak použitelně slyšet, je to poznat. Samozřejmě, trenéři obou týmů poskytovali rady po dobu celého zápasu, i když se to v závěrečných chvílích skoro každého kola na hřišti proměnilo v jednu velkou hromadu plnou lidí a rady už tam moc užitečné nebyly.
Netrvalo to ani moc dlouho, maximálně čtvrthodinku, a bylo rozhodnuto. Tak jsme se vydali vymyslet náš tanec. Dohodnout se na hudbě chviličku trvalo, každý tým si ji musel pouštět sám, takže záleželo i na tom, kdo co zrovna má v mobilu, protože internet si samozřejmě dělal, co chtěl, povedlo se však a vymyšlení choreografie netrvalo ani tak dlouho. Pochopitelně, pak vyvstala otázka, co s dalším časem, v zásadě jsme jen tak byli a povídali si.
Potom, když už všechny družiny uměly svůj výtvor nazpaměť a zkoušely si ho snad stokrát, konečně přišel čas, aby je představily ostatním. Ti se velmi často přidávali k hudbě, tleskali, podupávali, a vůbec to činili ještě zajímavějším. Jejich kreace nevidomým samozřejmě vždycky někdo komentoval a na konci je čekal bouřlivý potlesk.
Ten, nebo snad náročný odpolední program, však všechny vyčerpal natolik, že se krátce potom velmi rádi nahrnuli do jídelny, stačilo jen, aby dostali tu možnost. Samozřejmě, pak už není moc divné, že po večeři se jen zaprášilo.
Pak, jakmile byli všichni připraveni dělat cokoliv jiného, než jíst a uběhla ještě trocha toho volného času, byl vyhlášen nástup, na kterém byly vyhlášeny výsledky dne. Poměrně překvapivě olympijský kruh získali jeleni, i když to odpoledním výsledkům moc neodpovídalo. No co, asi jsme byli dobří dopoledne, a tak nějak to vyšlo. Samozřejmě, rovněž jsme zjistili, čím že se to budeme přes noc přepravovat tentokrát, byla to ponorka. Žádné vylomeniny se třídami kajut se nekonaly, na to asi nebylo na takové lodi místo ani materiál.
Potom, když všichni už nastoupili (prolezli jakýmsi tunelem pod lavičkou a nechali se osvěžit z rozprašovače), lidé se rozdělili podle toho, co chtěli dělat. Velká skupina lidí skončila s Fencíkem a zpívala (instruktoři tam nemohli chybět, protože konečně někdo znal ty správné táborové písně), na houpání samozřejmě rovněž došlo. Po nějaké době se ovšem všichni sešli u zpívajících, a to proto, že už přišel čas na večerku. Ta se od jiných příliš nelišila, takže byla minulostí docela rychle.
Po ní přišlo na řadu večerní běhání, shánění věcí, a divení se, co že se to komu objevilo na chatce za zvířecího kamaráda. Rovněž bylo třeba zabalit batůžky na zítřek, takže tento večer byl obohacen o hledání pláštěnek a podobného vybavení. Došlo i na řešení, jakou si vzít lahev na vodu, jestli tu, co nám darovalo Husky, nebo jestli se jim vyplatí nechat si svoji, která bývala většinou větší. Ale ani tohle všechno netrvalo v šestce moc dlouho (dobře, o něco jo, ale jen trochu), takže se zanedlouho její vedoucí mohli vydat před jídelnu. A ano, nakonec i do ní.
Tam jsme se, asi jako první informaci, dozvěděli, že do Komety se stejně nepůjde (nějaké neshody s vedením), takže výsledek toho šachování s restauracemi byl, že se půjde do Dřevěného orla, Dřevěného vlka a do Mamuta. A protože už bylo tak nějak akorát, aby se to dořešilo, lidé se přidávali k dětem a ke skupinkám. Kdo s kým půjde se naštěstí na poradě neřešilo, možná na pár změn, které toho moc v dalších dvojičkách nezměnily a žádný kaskádový efekt naštěstí nenastal. A to, že většiny instruktorů se stihla Martina na ptačku zeptat už přes den taky pomohlo, bylo to víc v klidu.
Jenomže jsme nemuseli řešit jenom ptačku. Úterý byl puťákový den a vedoucí u tří puťákových skupin rozepsaní samozřejmě nebyli, takže i s tím se muselo něco udělat. Bylo to poměrně pokojné, protože dvě skupiny šly v zásadě tu stejnou trasu z tábořiště do Maršova, jen každá z jiného konce, pouze třetí skupina účastníků, kteří by si takovou věc stejně moc neužili, šla do Bítýšky.
Jakmile se všichni zapsali, prošel se ještě zítřejší program, co ho bylo, dořešily se nějaké drobnosti kolem puťáku, načež se všichni vydali spát. Ano, já se nakonec ještě zdržel, protože když začnete řešit s Aniččiným manželem drony a nářadí, přidáte k tomu nějaké zážitky z lesnického života, většinou se to protáhne, ale tak v půl jedné už jsme i my debatní kroužek rozpustili a vydali se tam, kde se nám odpočívá nejlíp.
A po dlouhé noci přišlo nádherné táborové ráno. Slunce si prosvítalo mraky a volalo nás, abychom vstali a začali si užívat toho, že je venku tak hezky. A samozřejmě, v půl osmé už obyvatelé chatky číslo sedm budili. Stihli to včas, takže při snídani ani nevznikaly nějaké složitosti kolem svačin, které si každý musel vzít, ani se nikdo nestresoval, že odchod rozhodně nestíháme.
Proto se v klidu v devět uskutečnil nástup, kde se odehrálo všechno to, co se na nástupech odehrává, na což se děti dozvěděly, že ponorka je dovezla do Austrálie, kde je sice nečeká žádný sport, ale za to dlouhá a náročná cesta, na které, nejspíš, naleznou olympijský kruh. Také se dozvěděly, jak vlastně vypadají puťákové skupiny, a kdo s nimi jde z bohů (díky za to, opakování zrovna u takových věcí je fakt uklidňující a vítané).
Po nástupu nezbylo než zkontrolovat, že v batozích je všechno, co tam být má, vytáhnout tak dlouho (já vím, od čtvrtka nebo pátka, což zas tak dlouhá doba není) nepoužívané bílé hole, a vyrazit. Dobře, ne tak úplně, bez popisu by se cestovatelé moc daleko asi nedostali, takže ti naši ho obdrželi někde u záchodů. Popravdě, zklamal. Nejen, že už na začátku spoléhal na to, že budou natočeni tím správným směrem od vedoucích (to bych mu možná ještě odpustil), ale těch problémů tam bylo víc. Cesta začala poměrně obyčejným úsekem směrem na Bítýšku, při kterém se ani nešlo jinudy, než by každý čekal. To mělo výhody a nevýhody, samozřejmě. Výhodou bylo, že tuhle cestu každý už znal docela dobře a uměl by ji projít asi i po slepu, jenže se na ní mohl setkat jak s projíždějícími auty (odvozy druhé skupiny, náhodní chataři), ale mohl být skoro dojit i skupinou mířící do Bítýšky. Jak jsme se však blížili do vesnice, vyvstal další problém popisu. Na spoustě míst spoléhal na to, že na určitém fleku bude stát vedoucí představující australského klokana, který dá dětem úkol, který tak nějak musí splnit, protože až za jeho splnění jim klokan ukáže cestu nějakým pochybným místem. To je sice fajn nápad, jenže když i vedoucím dáte v zásadě pouze popis, který dostaly děti, doplněný možná tak o barvy turistických značek a pár podobných rozšíření, docela vás i jako ty, co přece moc dobře ví, kudy se jde, překvapí a vyvede z klidu, když v popisu není zmíněna odbočka vpravo, na kterou potřebujete své svěřence dostat. Ano, my jsme dostali mapku a místa, kde mají být klokani tam vyznačena byla, a dokonce jedna z vedoucích měla nasdílenou trasu na Mapy.cz s podobnými puntíky, jenže zrovna technika je na téhle cestě poměrně k ničemu, takže si vyjasnění o tom, že ta papírová mapa je opravdu správně a fakt máme jít vpravo, a ne do leva (protože to byla tak první zmínka o změně směru cesty v celém popisu), si vyžádala telefonát těm, kteří tu trasu procházeli pár dnů před táborem a věděli kudy kam mnohem líp než my. Samozřejmě, že klokan se včas na inkriminované místo nedostal, takže si putující nepatrně zašli, ale za tohle fakt nemohli a neměli sebemenší šanci s tím cokoliv udělat.
Potom už šli poměrně dobře. Jistě, jako každý rok si dávali svačinky skoro všude, takže průměrná rychlost nic moc, co po nich ale chcete. Plán, který počítal s tím, že je nafilmuje dron při tom, jak si tak jdou, se bohužel setkal s tvrdou realitou lesa. Takže, lidi, fakt nedělejte borce a nevypouštějte drony v lese. Mohlo by se vám docela jednoduše stát, že váš létající stroj skončí ve větvích, stejně jako ten Tomášův. Proto se musel od naší skupiny oddělit, aby někde splašil žebřík a ze stromu ho sundal, na což jsme opravdu čekat nemohli, takže jsme šli po zbytek cesty o jednoho vedoucího chudší. Jak tak naši cestovatelé šli, někde přibližně v půlce se skutečně potkali se skupinou mířící opačným směrem, tedy do tábora. Moc povyku z toho ale nebylo, každá skupina si hleděla svého a pokračovala ke svému cíli, ani je nenapadlo, že se zastaví a dají si společnou oslavnou svačinu. Tohle pokračování jim narušilo ještě jedno rozcestí, kdy z jakéhosi důvodu odbočili do lesa ve chvíli, kdy měli odbočit jen na nějakou asfaltku, ale na lesní cestu rozhodně ne. Popis v tom místě asi taky nebyl úplně ideální, protože ani my jsme si nebyli jistí, jestli jsme je z toho vytáhli správně, ale naštěstí ano. A tak, po přibližně šesti a půl hodinách, z čehož tak aspoň dvě strávili svačením, plněním devíti klokaních úkolů (vymýšlení básniček, zodpovídání otázek, cvičení, a tak) došli přibližně v půl páté, pochopitelně už skoro bez pití a svačin, velmi blízko obecnímu úřadu v Maršově. Tam už jsme si je převzali a vydali se na místo, kde nás měl Martin vyzvednout. Ovšem i pouhá chůze kolem zahrádek vám může přinést překvapení, například štědrého člověka, který nás obdaroval nějakými těmi penězi. Protože jsme opravdu neměli v úmyslu si je nechávat, byly za ně v potravinách posléze nakoupeny nanuky pro všechny, kteří se putování zúčastnili. Pak už ale přijel Martin se svou dodávkou, kam se bez problémů naskládaly děti a jeden vedoucí, takže mohl v klidu opustit Maršov a vydat se do tábora. Ne, jistě že nevěděl, kdy u toho úřadu má být, od toho jsou přece telefony. A zbytek vedoucích včetně mě? Nebylo nic jednoduššího, než si zajít do hospody na nějakou kofolu a podobné nápoje. Jak to schválnost většinou zařídí, Martin se pro nás vrátil přesně ve chvíli, kdy si všichni objednali druhé pití, placení a podobné záležitosti to ale zdržely na tak dlouho, že mu čekání nedělalo žádný problém. Bylo dost zvláštní jet tou dodávkou až v úterý, ale každý rok je něco nového. Nebojte, hudba se v dodávce samozřejmě poslouchala.
Po příjezdu do tábořiště jsme se nestačili divit. Čekali jsme všechno, jen televizní štáb z Déčka úplně ne. Ano, vzpomínáte si správně, nepadlo o něm zatím ani slovo, takže na poradách se fakt nezmiňoval. Protože jsme, jaké to překvapení, přijeli do tábora poslední, čekalo se jen na nás, abychom mohli na kameru provést jelení pokřik s tancem. Kromě toho natočili už jen pár rozhovorů a jednu scénku s člověkem jdoucím kolem vodícího provázku, přeci jenom, do zpráviček na pár minutovou reportáž toho o moc víc nepotřebujete.
Pak, někdy kolem sedmé, nastal čas večeře (už byla konečně hotová, a navíc jsme asi nemohli vyzpívat všechny písně). Nezklamala, opět se jednalo o guláš, který se podával v ešusech. Ne, všichni je neměli, ale co, když už si ho jeden vezme (ano, moc dobře ten jeden ví, že by to nějak uhrál i bez něj), tak ho aspoň jednou teda použije, k táboru tak nějak patří, takže cinkajících lžic se našlo víc než dost. Jenže guláše nebylo zas tak nějak moc, takže za nějakou dobu byl prostě pryč. A ne, další volný večer už táborníkům dopřán nebyl.
Byli místo toho svoláni k táboráku. Ten se tentokrát zapaloval naprosto obyčejně. Ano, dělo se u něj to, co se dá tak nějak předpokládat, vyprávělo se o puťácích. Cesty obou skupin, které šly prý delší cestu, byly poměrně klidné, dokonce v jednom místě, kde si mohli projít ruiny staré vápenné pece i zajímavé. Na bloudění samozřejmě rovněž došlo, jenže to je věc, která k tomuhle dni tak nějak od pradávných časů patří. Ukázalo se však, že poslední skupinu nebavilo jen tak sedět v Bítýšce. Vyrazili si i parníkem, a pak se tak nějak procházeli, a to tak dobře, že nachodili něco kolem čtrnácti kilometrů, ty zbývající skupiny jen něco kolem deseti. Táborák byl doprovázen vtipnými otázkami na cestu, ale i spoustou známých táborákových hitů (třeba Tři kříže a Montgomery nesměly chybět).
Nakonec ale každý k putování něco řekl, nejobětavější lidé byli pochváleni a poslední písnička byla zazpívána a další olympijský kruh se rovněž podařilo někde na dalekých cestách nalézt. To znamenalo, že vzniku večerkového oválu (protože dokonalý kruh to fakt nebyl) už nic nebránilo.
Sedmička předala službovou štafetu šestce, vymyslela, jakou vylomeninu budou muset všichni ráno při snídani dělat a vyslala na svou cestu večerku. Ta naším oválným spojením celého tábora důstojně, ale nezadržitelně prošla, a už se všichni rozcházeli do svých chatek.
V té naší se pochopitelně musel vymyslet budíček. Jistě, šlo by dělat všechno možné, ale když už si vzpomenete, že jste si z blíže nespecifikovaného důvodu na táboře před pár hodinami hráli na flétnu koledy, je to věc, kterou prostě musíte použít. Proto místo do Betléma měli všichni spolu jít na rozcvičku, a vůbec se z té koledy stalo něco, co opravdu vánoční nebylo. Ale co, bylo to vtipné, a to se počítá.
Někdy při vymýšlení samozřejmě večerní hygienu holky stihly, takže jakmile se to domyslelo, mohli jsme jim popřát dobrou noc, zhasnout a vytratit se směr jídelna.
Tam už nás čekala další porada. Jistě, program na středu byl jejím hlavním tématem, protože ten se dořešit musel, dokonce byl a nemohli jsme předstírat, že neexistuje. Ale zas nebyl nijak extrémně rozmanitý, takže jeho probrání moc dlouho nezabralo. Aby nám to asi nebylo líto, nebo něco takového, museli jsme konečně dořešit, do které restaurace kdo ve čtvrtek půjde. Nakonec se to vyřešilo uspokojivě, počty lidí v restauracích byly v zásadě stejné a posezení v jídelně se začalo pomalinku rozcházet. I já nakonec zamířil do místnosti vedle skladu, kde jsem, samozřejmě po všech večerních úkonech, usnul.
A proto, že po útercích většinou přicházejí středy, stalo se tak i tuhle. Na počasí se nedalo stěžovat, tedy pokud nechcete kritizovat kvanta rosy, která se na tábořišti vždy už kolem jedenácté večer objevila, což možná i chcete dělat, pokud by vás napadlo, že byste rádi spali pod širákem, ale to je ne úplně podstatný problém (až pro mě a Denisu, ale tak závažné, abyste s tím otravovali bohy od počasí to zas není, tedy když se na to díváte objektivně). A pokud nezačnete mít nějaké kritické názory ani na vstávání o čtvrt hodiny dříve, tak je to ideální. Vzbudit svěřenkyně z šestky problém ani moc nebyl, ale stejně to chvíli vypadalo, že budit nestihneme. Nakonec jsme to ovšem dokázali a libá vánoční hudba zaplavila táborové chatky plné spících lidí. Dobře, dobře, až na výjimky, protože se našli pochopitelně i nespící osoby.
Jakmile byl tábor vzbuzen, mohli jsme se vydat do jídelny, kde čekalo klasické mazání chlebů ke snídani. Kdyby vždycky šlo takhle rychle, všichni by byli šťastní a nikdy by se na nic nečekalo. Je pravda, že každý mazal tak jeden dva chleby, takže si to pak snědli sami, ale aspoň zjistili, že ty chleby určitě chutnají jakýmsi zvláštním způsobem líp. Pak už nezbylo, aby se všichni sešli na rozcvičce, kterou jsem měl tentokrát opět já. Tak tedy holky oznámily rozcvičku (protože proč řvát, když na to můžete mít lidi, které to ještě k tomu baví), a už se počali všichni scházet na hřišti. Sice se tam všichni nepřihnali úplně sprintem, ale nakonec tam přeci jenom dorazili. Nebylo sice úplně snadné vymyslet rozcvičku, aby nebyla úplně stejná jako předevčírem, ale když je necháte běhat a do toho dáte nějaké výskoky, necháte je se předklánět a vůbec různě ohýbat, docela to jde, nových cviků se nakonec dá najít poměrně dost. Jistě, rozcvičovat se nemůžete celé dopoledne, ještě k tomu bez snídaně, takže asi ve čtvrt na devět všichni zamířili směrem k pěti táborovým stolům naplněným jídlem. A jak to na táboře chodí každé ráno, jídlo se někam podělo a nikdo ho už víckrát nespatřil.
Za to spatřil hromadu lidí, kteří se po nějaké té době počali srocovat na hřišti. Samozřejmě to nedělali jenom proto, že by je to zrovna napadlo, to ne, někdy před tím dostali instrukce, aby zamířili na nástup, tak to tedy dělali.
Opět začal tak nějak standardně táborovkou a pokřiky. Poté se začaly objevovat reference na vzducholoď, kterou jsme se přesouvali na další kontinent. Ano, věděli jsme o tom, oznámilo se to někdy u táboráku, nebo tam někde. Nejprve to bylo docela v pohodě, jen na vzducholodi byla opět zvířata v podobě čisťouše a jeho kamarádů, jenže pak si kdosi všiml, že ta věc letí nějak divně a vypadá to snad, že chce i přistát. To bylo úplně špatně, protože jsme byli někde úplně jinde (fajn, kontinent seděl), ale k Tokiu to bylo dost daleko. Nedalo se ovšem moc dělat, prý jsme skončili v japonské džungli. Sice se to nezdá, ale v nějakých jižních zapadákovech by se taková věc dala dokonce i najít. Jistě, znamenalo by to, že jsme fakt někde úplně jinde, ale to jsme stejně věděli. A když se vám povede takhle zakufrovat, musíte s tím něco udělat. Ne, stihnout původní program prý už nepřicházelo v úvahu a kolem bylo tak necivilizované prostředí, že jediná možnost, jak z tohoto místa zmizet směr Evropa, bylo postavit loď. To však přineslo další otázky typu, kde že na to seženeme materiál, jak zaplatíme loďaře, a takové, takže nějaká civilizace i v krajích, kde jsme se octli, zjevně byla. Řešení tohoto problému už sice nebylo tak úplně inovativní, ale fungovat mělo docela dobře. Je známo, že každý člověk si velice rád užije nějakou tu příjemnou službu, ať už je to masáž, nebo třeba kosmetický salon. A proto, že není zas takový zákeřný, dokonce za takovou věc i zaplatí.
Proto se, jakmile bylo na nástupu řečeno všechno, hrací družinky rozešly, aby vymyslely, jaké že živnosti otevřou. Nakonec se vynořil zábavný park u houpaček a skluzavky, hudební škola někde u jedničky, u jídelny se zas objevila kartářka a před šestkou byl otevřen tetovací salon. Samozřejmě jste si nemohli vymyslet úplně, co se vám zachtělo, museli jste zajít na úřad, aby vám vaši ideu schválili. Překvapivě nějak prošlo otevření tří věštíren, je ovšem fakt, že v každé k problému věštění přistupovali nepatrně odlišně.
Připravit živnosti jelenů moc dlouho netrvalo. Nejkomplikovanější asi bylo vypůjčení kláves, protože na to jste potřebovali najít člověka, kterému patřily, ale i tohle se podařilo zařídit. Proto už zanedlouho nic nebránilo, aby podnikatelé seděli ve svých prostorách a očekávali oficiální zahájení provozu. Jenomže ho očekávali marně. Ano, po nějaké době začalo vysílat rádio Kokodýl (ne, já s tím jménem nepřišel, ale moc dobře vím, asi tak jako zbytek tábora, odkud přišlo), ale že by v rádiu nějak nápadně vyhlásili počátek provozu živností, to ne. Začínaly se tedy otevírat docela pozvolna, ale někdy kolem půl jedenácté, nebo spíš dřív, už bylo otevřeno všechno.
Když jste se snažili a hledali, byla nabídka, se kterou po penězích toužící účastníci přišli, skutečně široká. Mohli jste si nechat umýt nohy, užít si originální skluzavku, nechat si pomalovat obličej, a když jste jako že hodně prosili, dokonce vás taxikář zavezl na libovolné místo po tábořišti, které jste si jen přáli. Patrik to měl obecně chytře vymyšlené. Nejdřív vás nadchnul jeho skluzavkou, což nebylo nic jiného než lavička narafičená tak, že se po ní dalo klouzat ze srázu, za což jste mu museli dát první platbu v táborových diamantech. Pak vám navrhl, že vás, bohužel ne zadarmo, někam odveze. Docela pěkně tím obešel podmínku na maximální cenu živnosti a dost často dostal víc než ty tři povolené diamanty. Pochopitelně, když už účastníci ztracení někde v neodpouštějící zemi měli čím platit, mohli začít řešit problém stavby lodě. Naštěstí pro ně nemuseli obíhat milion obchodníků, vlastně jim stačil pouze jeden, který měl všechno, co by jen mohli potřebovat. Nejprve samozřejmě museli nakoupit suroviny a podobné věci – nářadí a dřevo se železem bylo asi nejčastější komoditou. Když měli dostatek tohohle, mohli to vyměnit za stěžně, prkna a další potřebné věci, ze kterých už konečně mohli postavit loď. Jistě, loďař musel dostat rovněž zaplaceno, to se rozumí. Nejprve ten systém vypadal ne úplně přehledně, ale nakonec se to spočítat dalo. Jistě, když jste mu přinesli 110 diamantů, byl loďař ochoten všechny ty mezikroky přeskočit a loď vám dát rovnou, ale takovou transakci jsem tam proběhnout neviděl.
Možná by všichni obchodovali do nekonečna a bylo by jim poměrně jedno, že už je třeba jedna hodina nebo i víc, nám to ale v zájmu jejich zdraví a správné životosprávy jedno být nemohlo. Proto byly kolem dvanácté živnosti uzavřeny a všichni se vydali na předposlední oběd v tábořišti. Jídlo se opět počalo stěhovat do žaludků a všem bylo v té dřevěné stavbě s aspoň třemi okny (kdo ví, kolik jich fakt je?) dobře. Jistě, nakonec vyšli ven a rozešli se, aby chvíli nedělali nic tak podstatného, prostě si užívali, že jsou na táboře.
To byla vhodná doba konečně napsat úkoly pro Natálku, které ji budou čekat zítřejšího dne. Naštěstí pichtovy stroje na táboře byly, takže jsme si jeden s Kamčou vypůjčili a úkoly v klidu napsali. Ano, tenhle systém vkládání papíru jsem sice ještě tak úplně nepochopil, ale chvíle laborování stačila, aby ho člověk dostal tam kam potřeboval. A určitě s tím bylo míň otravování, než kdyby se kvůli tomu rušili lidi u braillské tiskárny.
Táborový klid ovšem moc dlouho netrval. Už někdy kolem druhé byly živnosti opět otevřeny a zájemci o služby je počaly opět obcházet. Odpoledne už jsem na tolika místech nebyl, skoro všechno, kam jsem chtěl, jsem stihl už dopoledne – velmi vtipnou věštkyni věštící z kamínků a prodávající papírky osudu, Patrikovu skluzavku a taxislužbu, a mnohé další. Odpoledne už jsem snad byl jen u našich holek na houpačce. Ale až teď se začaly pořádně nakupovat lodě, najednou začalo být nějak dost diamantů. Chvíli ale trvalo, než si loď mohla dovolit každá hrací družinka. Mezitím se sice jiná zas dostala k tomu, že si skoro koupila už druhou, ale jak se mělo ukázat, bylo to stejně jedno.
Někdy kolem půl páté už ale měli všichni lodí až dost, takže byly živnosti definitivně uzavřeny a zbylé diamanty i se sáčky byly vráceny do skladu (jistě, samy to nezvládly, museli jsme jim trochu pomoct). Pak už přišel další z mnoha nástupů. Na něm byli živnostníci pochváleni, jak jim to výborně šlo, a že prý byli domorodci víc než spokojení. Jen loďař vymyslel docela kulišárnu. Lodě sice prodával, ale na nějaké parametry se nezeptal ani jednou. Výsledkem tohoto jeho úmyslného opomenutí byl stav, kdy jsme sice měli na první pohled dost lodí, jenže by to platilo pouze tehdy, kdybychom se bavili o přepravě liliputů nebo podobně velkých osob, na přepravu naší sportovní výpravy byla taková flotila zcela nedostačující. Loďař stav věcí přiznal poměrně ochotně, ani se moc nevykrucoval. Dořešit, za jakých podmínek postaví něco trochu normálnějšího sice chvíli trvalo, stačilo mu však dát všechny člunky (okázaleji těm lodím říkat nejde) a samozřejmě, že si vyžádal zbytek diamantů, ale i rýže, kterou před tím neuznával (což ani neměl, ta se tam objevila jako takový trik na nic netušící prodavače služeb), a hned s čímsi začal. Jeho stavební metody byly ale docela podivné. Dobře, mlácení do stavebního materiálu by člověk na téhle civilizační úrovně tak nějak ještě očekával, ale že je k tomu, aby se mohla odněkud materializovat dostatečně velká loď potřeba kouzelnými bambusovými hůlkami rozmlátit model, nebo co tam přinesl ukázat, to už úplně tradiční postup nebude. Sice to vypadalo značně podezřele, ale stejně se z každé skupiny vybral jeden ničitel a začali s tím. Chvíli to trvalo, struktura docela odolávala, ne však donekonečna. Aby to jako že bylo ještě zajímavější, vysypaly se z té mini lodi spousty sáčků s gumovými medvídky a dalšími sladkostmi (ty byly ale opravdové), na které se všichni vrhli a začali je zuřivě sbírat. A světe div se, tahle inovativně revoluční metoda lodí skutečně fungovala a výsledkem byla úplně nejvíc vytuněná loď pro všechny brášky a ségry. A samozřejmě, že nastupování na takovou loď se neobejde bez dalších rozprašovačů, a dokonce slané vody. Ale tentokrát minimálně mě poslali tak nějak normálně, ne po té lávce, nebo po čem to musel zbytek účastníků této plavby přejít.
Jak jsme tak odcházeli všichni ke korýtkům, u jídelny nastal nepatrný problém s lodním můstkem (ve skutečnosti to byl položený žebřík), který vedl do lodní jídelny, což je jako že fajn věc, ale ne, když o něm nevíte a málem o něj zakopnete. To se však naštěstí nestalo a všechny se kolem něj podařilo provést. Zanedlouho už byli sportovci zváni, aby vešli na hostinu a jak se patří si ji užili. Ano, všimli jste si právně, to označení hostina je letos bohužel tak jediné, které se na tuto předčasnou večeři s mnoha jídly dá použít. Každý jiný rok by to byla restaurace s potměšilými číšníky snažícími se ošidit své hosty nebo minimálně s číšníky, kteří neplatiče nepromíjí, tenhle ale bylo všechno úplně jinak. Stačilo na krk dostat čínskou minci (celkem malá mince se čtvercovým otvorem uprostřed a s vyrytými čínskými znaky, víc za tím nehledejte), a to vám stačilo, abyste si mohli jídla užívat, jak je vám zrovna libo. Aby bylo všechno tak, jak má být, tak ji dostali i instruktoři. Abych jen nesmutněl a nevzpomínal na minulé časy, jedna docela zajímavá inovace tu přeci jenom byla. Týkala se jídelníčků. Ne, ta inovace nebylo to, že jsme je nemuseli vymýšlet na poradě, i když ani to jsme letos nedělali. Jakmile jste se na jídelníček podívali, byli jste asi dost překvapeni tím, jak málo jídel obsahuje, jestli byly čtyři, tak je to moc. Když jste si ale dávali bedlivý pozor a sem tam se pobavili s někým od vedlejšího stolu, mohli jste zjistit, že mají úplně jiný jídelníček. A ne, nelišil se pouze tím, že někdo přejmenoval ta samá jídla. Pokud jste tedy měli mlsný jazýček, mohlo vás napadnout, že si někam přesednete. A to, že se přesedání dělo ve velkém, o tom nepochybujte. Ale nebojte se, účastníci se v přestavěné a bohatě vyzdobené jídelně nezabili, od toho tam byli vedoucí, aby s přesuny pomohli. A co, že se dělo mezitím před jídelnou? Instruktoři se usadili na lavici a samozřejmě, že řešili všechno možné. Došlo i na hledání jídelníčků restaurací, do kterých jsme měli zítra zamířit, což by normálně byla operace na chvíli, ale s táborovým internetem to nějaký čas zabralo. Většinu času jsme si ale jen povídali. Na nějaké žebráky nebo tak ani nedošlo, přesněji jsme o tom letos ani neuvažovali, stejně neměli letos ani čím přispět do klobouku.
Po nějaké době, když už se v jídelně jedlo dostatečně dlouho, začalo se jídlo vydávat i instruktorům, vedoucí si ještě museli chvíli počkat.
Nakonec všichni usoudili, že už je jídla dost a vrátili talířky (protože dát velký talíř ze známých důvodů nepřicházelo v úvahu) a už nezbylo než něčím zaplnit zbytek večera. A to něco byly neklidy, o které byli táborníci připraveni odpoledne. Vzhledem k tomu, jak byli všichni najedení se nemohly v žádném případě konat všechny, třeba goalballový zápas, nebo i trénink jako v pondělí, by byl hodně špatný nápad. Někdo tuto dobu využil i ke sprchování, ale mě se zatím pod sprchu nechtělo.
Ovšem i tenhle čas nakonec skončil a na hřišti se, jak už tolikrát, vytvořil kruh lidí, kteří chtěli sdílet zkušenost večerního rozloučení. Večerku tentokrát podle předala šestka bohům, jinak všechno probíhalo docela normálně.
Ani po večerce nebylo nic moc jinak, jen jsme se je možná snažili do postele dostat co nejdřív, protože nám bylo jasné, že se bude vstávat dřív, jen jsme nevěděli o kolik. Na kontrolu batohů došlo rovněž, ale ta byla většinou rychlá, většina věcí v něm zůstala od puťáku.
Na poradě už rovněž nebyla nějaká strašně dlouhá řádka věcí k řešení. Budíček byl posunut o půl hodiny dopředu, ještě jednou se prošly všechny naprosto nezbytné časy k zítřku a někteří se až teď vrhli do psaní úkolů na ptačku. Instruktoři se nakonec vypařili, i když, zdržení v kuchyni s Benem, Vaškem a pomocnicemi kuchařky bylo fajn a děly se tam dost zvláštní věci, ale o těch možná někdy příště. Ale ano, do sprchy jsem se před návštěvou města rovněž dostal. A ne, podivně umístěná lavička už byla umístěná správně.
Jakmile ovšem vylezete ze sprchy, existuje v zásadě jediná věc, kterou můžete udělat, zdrhat do spacáku, co to jde, nebo aspoň pod střechu. To jsem pochopitelně udělal a zanedlouho už vedle skladu všechno spalo.
Ale probudilo se to poměrně brzy. Už krátce po půl sedmé se sklad pozvolna vracel k životu a s ním i celý tábor. Nebyl problém stihnout ranní kolečko před tím, než bylo třeba holky z šestky vzbudit. Vzbuzeny byly mým zpěvem písně o vstávajícím semínku, naštěstí však nebyly úplně spící, takže to taky netrvalo dlouho. Potom už jen stačilo oběhnout ranní rituály a co nejrychleji zapadnout do jídelny (no dobře, ještě před ní musíte udělat pamatovák). Tam všichni kromě snídaně opět obdrželi svačinky a jakmile to jen trochu šlo, vyrazila pěší skupina směrem do Bítýšky, takže ano, to, že tu cestu za dobu tábora půjdete několikrát, to platí pořád.
Na cestu byla spousta času, takže nebylo vůbec kam pospíchat. S Kamčou se řešilo kde co – zážitky z minulých táborů, věci kolem školy, a tak dál.
Tenhle rok nás v Bítýšce přivítal v pohodě přijíždějící dedikovaný autobus. Ano, ZTP/P průkazky řidič vidět chtěl, takže je chvíli ani instruktoři neměli (nebyl to příjemný pocit), ale vrátily se v pořádku, hned jak na to byla chvíle času. V autobuse jsme pochopitelně s povídáním o všem možném nepřestali, takže cesta do Brna utekla docela rychle.
Tam už jsme si našli Natálku a vydali jsme se na šalinu. Naštěstí desítka jela celkem hned, takže jsme nasadili roušky a nastoupili do ní, načež stačilo jen čekat, až nás doveze na Českou, což neměla jinou možnost, než že udělala. Tam přišly pro Natku trochu krušné chvíle. Dostala popis, několikrát si ho přečetla a vyrazila někudy vpřed. Nám nezbylo než ji z nějaké rozumné vzdálenosti sledovat. Nesmělo to být moc daleko, jinak by se mohla poměrně snadno ztratit, ale zas to nesmělo být tak blízko, aby o nás úplně nutně věděla. Většinou se nám to dařilo, takže jsme ji sledovali, jak se jí ujímá nějaká paní, a nakonec ji vede směrem ke Svoboďáku, kde prý je aspoň jedna drogerie, kterou měla, aspoň jak to tvrdil první úkol, najít. Tam se našla další dobrá duše, která ji do obchodu navedla. Chvíli trvalo, než si jí všimla obsluha, ale i to se nakonec stalo a ona mohla koupit ty dva dárky, jeden pro mamku, druhý pro ségru, co si tak přála.
Jejím dalším úkolem bylo najít hračkářství, kde si mohla něco vybrat. Asi jich okolo nebylo tolik, protože ji další člověk začal vést přímo ke Sparkysu. Tam se potkala s dalšími úkoly plnícími dětmi, které, jako i ona, na sobě měli dost nápadnou žlutou vestu, která je označovala jako nevidomé. Vedoucí dostali vesty rovněž, jen s jiným nápisem, což mělo zabránit zaprvé nařčení z toho, že to ubohé nevidomé dítě stalkujeme, a snad i tomu, aby nám ho hned někdo přivedl, ať té ubohé nevidomé osobě okamžitě pomůžeme. Asi to dokonce fungovalo, protože tohle se nám opravdu nestalo.
Se svými kamarádkami se ale moc dlouho nebavila, ty zmizely v poměrně velkém hračkářství, a ona za chvíli též. V tomhle případě už ji nešlo pozorovat jen zvenčí, i my museli dovnitř. Většinou jsme stíhali sledovat, kudy ji prodavačka provází, ale dostali nás s výtahem. Vypadalo to, že do něj nutně nastoupí, takže jsme se honem začali rozhlížet po jiné cestě do patra, kterou jsme nakonec nalezli v podobě eskalátorů, jenomže nahoře jsme ji neviděli, což bylo fakt divné. Ano, celou tu dobu nejspíš byla dole a vlastně jsme ani nezjistili, co přesně se tam stalo a u táboráku tu výtahovou scénu taky nerozvedla. Každopádně její nákupní mise byla úspěšná, odcházela s malou panenkou.
Pak přišel úkol, který sice ze začátku vypadal jednoduše – měla dojít do prodejny sportovních potřeb Matrix a tam zjistit, jak to tam mají s prodejem plavek (dostupnost, cena, a tak dál). Cestu k Matrixu s pomocí dalších dobrých duší nalezla, ale už ani Google mapy, ani lidi nevěděli, že Matrix asi už skončil, a prý to vypadalo, že nadobro.
Jakmile stihla tohle, už jsme za ní museli. Už jenom proto, abychom uklidnili pána, který ji tam dovedl, že je všechno v pořádku. Ale taky jsme museli vymyslet další úkol, bylo totiž teprve tak čtvrt na dvanáct a do restaurace se mělo chodit až od dvanácti. Proto, jelikož to byla velká milovnice zmrzlin, dostala za úkol si jednu koupit. Je fakt, že v opuštěné uličce u Matrixu na nějaké lidi čekala docela dlouho (a tam dolů, kde byla zcela zjevně nějaká hlavní třída nesešla – ale v devíti letech bych takové věci nejspíš taky nedělal), nakonec se ovšem dočkala a pro vidící nebyl sebemenší problém jí ukázat nedaleký zmrzlinářský stánek. Všechny ty operace se zmrzlinou zabraly právě tolik času, že jsme ji už pak nechali jen nalézt restauraci. Ano, museli jsme se trochu vracet a obcházet celý Zelný trh, než Dřevěného vlka její aktuální průvodce našel, ovšem zvládli to a my si ji u vchodu bez problémů přebrali.
Tím pro ni trable skončily. Najít salonek, kde už někteří objednávali a popíjeli kofoly, nebylo tak těžké, když nám někdo řekl, kde je. Pak už se to moc nelišilo od nějakého oběda velké skupiny, ano, trochu všechno trvalo. To nám ale nevadilo, aby nám parník ujel, museli bychom se snažit to nestihnout ještě víc.
Hlavním tématem u oběda byly samozřejmě zážitky z ptačky. Ne, nějaké úplné kuriozity se sice neobjevily, ale lidé i po velmi těžkém roce pořád pomáhali a Brno nikdo totálně nepřestavěl, takže to byl rozhodně úspěch. A jak se tak holky u stolu nudily, musely se samozřejmě navzájem pochlubit, co si koupily. Ten styl zvířat, který zavlekla na tábor bakterie obsazující ne úplně krásné chatky, se asi stal populární, protože se jí tam objevil kamarád.
Nakonec se ovšem hodiny nachýlily a připomněly nám, že jestli ten parník chceme stihnout, měly bychom si trochu pohnout. S tím jsme také začaly, ale zdržela nás velkorysost majitele, který po skupině lidí, která zcela zřejmě dělá tolik dobrého pro nevidomé, nechtěl platbu za oběd. Naštěstí nás to moc nezdrželo a na zpáteční cestou desítkou jsme vyjeli včas.
Kolem kolotočů umístěných u přehrady jsme však jen prošli a rozhodně jsme se u nich nezastavovali, to by se časový plán asi lehce rozpadl. Takhle jsme ani na přístavišti moc dlouho nečekali, a už jsme museli nastupovat na parník, který zanedlouho poté vyplul. Na něm pokračovalo vyprávění o ptačce, tentokrát se všemi. Ukázalo se, že stejná velkorysost jako nás potkala návštěvníky Dřevěného orla, které to vyvedlo z míry asi tak stejně jako nás.
Při plavbě parníkem se nic moc neobvyklého nestalo. Ano, museli jsme pozdravit pár kolem plujících parníků, ale to bylo tak asi všechno (ne, žádné prohlížení můstku a kormidla jako jeden rok nebo něco ještě zajímavějšího nebylo) a po nějaké době jsme připluli do Bítýšky. Tam se tábor nějak seřadil a vydal se směrem ke svým chatkám. Jedna jeho část, do které jsem rovněž rád zapadl, se ale oddělila, když kdosi upozornil, že pokud zrovna tady odbočíme, dostaneme se k úžasné zmrzlině. A měl pravdu. To nás sice zdrželo, jenže to nám vůbec nevadilo. Martin pár lidí z naší skupiny naložil a do tábora je dostal rychle, zbytek ale šel po svých a vykládal si o všem možném (viď, Bene 😊).
To, že jsme do tábora dorazili poslední jsme věděli. Ale popravdě jsme čekali, že z toho bude horší problém, než ve skutečnosti byl, táborák tak hned zas nezačal, takže dojití asi v šest bylo v pohodě. Dokonce jsme stihli vyburcovat dost lidí, aby v 18:45 sledovali Zprávičky, ve kterých se vysílala reportáž o našem táboře. Internet se sice snažil o sabotáž, jenže mu to nevyšlo, aspoň ne napořád, druhý pokus o shlédnutí už uspěl, i když místo u Kamčina auta jsme museli opustit.
Táborák začal krátce po sedmé. Co se písní týče, začali jsme s flétnami a lidmi, co zpívali, docela netradičně Štědrý večer nastal, protože nás to prostě tak nějak napadlo. Nakonec jsme se samozřejmě dostali k normálním táborovým písním, ale mezitím jsme se konečně dozvěděli, alespoň od pár lidí, jak se jim vyptávalo po Brně. Došlo i na příhodu Kláry s Markétou, když popisovali, jak měli najít obchod, kde prodávají zboží z jedné konkrétní evropské země a nějaký dobrák jim navrhnul, aby našli obchod se slivovicí, ale radši jeho radu neuposlechli a skončili u nějakých italských sýrů.
Moc ptačkových příběhů jsme ale ten večer zaslechnout nestihli, bohužel pro kronikáře a jim podobné se stihlo dost rychle roznést dostatečné množství špekáčků na to, aby se doposud organizovaný táborák změnil v jídelní posedlost. A k tomu jim měl samozřejmě někdo hrát. Ben to docela dost obohacoval svou příčnou flétnou, Markéta mu velmi často přizvukovala se zobcovou a zbytek našeho koutu zpíval (ne, celý kruh kolem ohně se nám moc rozezpívávat nedařilo). A jelikož už někdy fakt nebylo co zpívat (lidovky už padly, táborové klasiky taky a na nějaký víc obskurní repertoár Nohavici nebo Kryla, nedej bože Asonance si už nikdo nemohl vzpomenout), došel na řadu i Jožin z bažin včetně Benovy nové sloky.
Zpívali jsme docela dlouho, nakonec ovšem Karel přišel s tím, že by si na něco taky rád zahrál. Vypůjčil si tedy Braňovy klávesy, nechal si je zapojit do repráku a zábava, složená z velké části z písní skupiny Olympik mohla začít. Ta už měla úspěch, co se počtu zpěváků týče, o dost větší.
Ale ani ta nemohla překročit desátou hodinu, ke které se až moc nebezpečně přiblížila. Tak tedy byly klávesy odloženy a poslední večerkový kruh se tak nějak prostě vytvořil. Službu dostala poslední chatka, které se tato čest ještě nedostala, tedy trojka, byl určen pamatovák a přání dobré noci na dalekých cestách se vydalo na tu svou, končící tam někde daleko, snad až v nekonečnu blízkých lidských myslí.
Poté samozřejmě následovalo zdrhání k chatkám, což je od táboráku nepatrně složitější, tuhle trasu každý nazpaměť už nezná. Ovšem povedlo se, a nakonec jsme docílili i toho, že byli všichni ve svých táborových příbytcích a, což osobně nechápu a nerozumím tomu, to ani nevypadalo, že neplánují neusnout.
Protože účastníci odjížděli až v pátek odpoledne, bylo na poradě, na které se většina lidí sešla, ještě co řešit. Ne, moc dlouho to netrvalo, spousta táborových bohů mizela do postelí, což je další docela překvapivá věc, ale prostě to tak bylo. A když vám zmizí většina lidí, nic moc s tím nenaděláte a vydáte se tam rovněž. Takže, co mi zbývalo? Chvilku se na pokoji řešily nějaké věci, ale ne dlouho, Fanda tam vždycky chodil o dost dřív než my a budit jsme ho nechtěli. A tak jsme radši zamířili do říše snů.
A tak, i když se to zdálo skoro nemožné, přišlo pro účastníky poslední ráno. Slunce bylo žluté a jasné, což bylo jedině dobře, protože jinak by se asi účastníkům naposledy vstávat moc nechtělo, takhle to bylo jen velice posmutnělé, a tak vůbec, jak to ty poslední dny často bývá. Místo toho vstali docela ochotně a čekali, co se bude dít. Ráno je ale ještě nenechalo na pochybách, že z tábora se ještě nedostali, přišla Denisa s poslední rozcvičkou. Po asi jedenácti minutách sice rozcvička skončila, ale tenhle den byla více než dostačující.
Ani snídaně se ničím nelišila, žádná loučení se prozatím konat ještě neměla. Za to se po ní konal poslední nástup, který už nějaké odlišnosti přeci jenom nabízel. I tu, že se bohové opět objevili ve svých kostýmech, ale ne, to asi nebylo to, co všechny zajímalo nejvíc. Po klasickém úvodu s táborovou písní a pokřiky už zbývalo vyřešit jen jednu olympijskou věc. Je sice docela fajn, že máte čtyři z pěti kruhů, jenomže to vám ke složení olympijského znaku nestačí. Naštěstí ten poslední bohové našli někde v Evropě při včerejším toulání. Asi jako provokace byl tenhle kruh větší a obecně trochu jiný, ale aby ten znak vypadal správně, větší být nemá (viz. Stránky International Olympic committee), jenomže nemůžete mít všechno úplně přesně podle reality, minimálně to tak tedy vypadá. Ani spojení kruhů nebylo úplně samozřejmé, bez nějaké té magie to prý nejde, ale i tenhle problém se podařilo vyřešit (díky, Matěji), takže počátek olympiády, která začínala zrovna tenhle den, a jak se po jejím skončení ukázalo, byla nejúspěšnější v dosavadní historii samostatné České republiky, sice ne na počet medailí, když neřešíte, jaké jsou, ale na počty prvních a druhých míst už jo (náhoda?) byl zachráněn, a i ta skutečná mohla v poklidu spatřit světlo světa a svůj zahajovací ceremoniál.
Pak se na hřišti všichni usadili na lavičky a mohlo se začít s vyhodnocováním toho, kdo byl jak úspěšný. Protože každý z nás je jiný a vždy se dá najít něco, v čem vyniká, pokud se tedy snažíte ty dobré stránky hledat, není tak překvapující, že na zlatou medaili a pozvání do božského kruhu dosáhl každý ze sportovců. Důvody byly nejrůznější – obětavost, dobrá nálada, sportovní duch, schopnost přežít tábor bez neustálého koukání do mobilu, a tak vůbec. Kromě medailí dostávali i krabičku s nějakým překvapením. Těžko říct, co tam bylo, hádal bych, že sladkosti tam byly určitě. Po celou dobu vyhlašování se táborem nesla hudba, takže, když někomu vyšlo, že do kruhu vstupoval při We are the champions, byl to docela zážitek.
Jenže protože dětí máte jen určitý počet, nakonec je všechny obdarujete. Vyřešit, co pak s časem ale zas tak dlouho netrvalo. Všichni se přesunuli do stínu ke skladu a pokračovalo se s vyprávěními o ptačce, takže nakonec o ní řekl každý aspoň něco, minimálně každý, který alespoň trošku chtěl. Někdy v průběhu tohoto povídání jsme stihli i svačinu, další meloun. Po něm se však nějaký hromadný program už nekonal. Ano, zbytek dětí se vystřídal na koních, kteří tento den přijeli už někdy kolem nástupu, jinak se ale povídalo, povídalo a překvapivě povídalo ještě víc, protože si to všichni chtěli užít, dokud to šlo.
Samozřejmě, pouštěly se k tomu dost ulítlé písničky, třeba o krokodýlech, a tak. Někdy kolem dvanácté se ale všichni vydali na poslední oběd. Přesto, že byl svou posledností docela speciální, jinak se moc neodlišoval. Po něm se tak nějak pokračovalo v povídání, ale čas prvních odjezdů byl čím dál blíž. Začal s nimi Martin Holeňa, který odvážel ty, co před týdnem dovezl a k tomu odvážel Bena s Vaškem, aby stihli nějak rozumně cestu do Jindřichovic, protože prý jim jeden tábor nestačil (asi jim už rozumím). Další odjezdy začaly nějak ve větším měřítku až kolem třetí. Jak přijížděly holky z šestky relativně pozdě, tak zmizely docela rychle, až na Aničku s Klárou, které tam zůstaly docela dlouho. Tábořiště bylo ty dvě hodiny, které mizení účastníků přibližně trvalo, plné loučení a slibů, že si určitě napíšeme, a že se dozajista uvidíme ideálně dřív než za rok. Tak uvidíme, co z nich nakonec vzejde. Pak ale i poslední obyvatelé chatek odjeli se svými rodiči a většina tábora tím pádem osiřela.
Někdy v té době si začali balit i vedoucí, k čemuž jsem se velmi rád přidal, protože v sobotu jsem to fakt už hrotit úplně nepotřeboval, hlavně, když jsem si ještě nebyl tak úplně jistý, kdy přesně pojedu z tábora a kolik tam tím pádem bude na takové legrace času. Potom se začalo řešit, co s večeří. Vařená z táborových zásob neměla být určitě, to se vědělo. Jestli ale půjdeme do Bítýšky nebo jestli budeme objednávat nějakou dovážku, to se muselo rozhodnout. Nakonec se většina usnesla, že by si do Bítýšky docela ráda zašla, ale aby se to jako že stihlo včas, rozdělili jsme se do zbývajících aut a odjeli tam. V restauraci se pochopitelně většinu času řešil tábor a došlo tam i na rozdávání medailí vedoucím s instruktory. I s braillskými nápisy se Jítě chtělo dělat, za což jí patří velký dík, vymodelovat to musela být docela otrava, když tuhle legraci zatím nikdo nezautomatizoval. I při této večeři se projevila štědrost lidí víc, než by si jeden mohl myslet, opět jsme nějakým způsobem obdrželi příspěvek na večeři.
Nakonec už ale venku nebylo úplně nádherně (já to nechápu, co furt mají s tou tmou?) a restaurace měla stejně za chvíli zavírat, takže jsme opět nasedli do aut a vrátili se na tábořiště. Díky tomu, že se tábořiště před odjezdem docela dost pozamykalo, do skladu jste se konvenčně (tedy dveřmi) dostat nemohli, takže, místo abych vyváděl nějaké skopičiny a lezl tam oknem (mělo by to ale jít, bylo dostatečně nízko, takže ty zamčené dveře byly stejně úplně k ničemu), zašel jsem radši za Denisou a Kačkou do osmičky a povídali jsme si, s Tomem Leskovcem už jsme nic řešit nemohli, ten odjel už se svým bráchou odpoledne a Fanda byl někde jinde a nechtělo se nám ho po tábořišti hledat. Po nějaké době se ale zbytek lidí sešel v jídelně. Ne, na připomínky k táboru letos nedošlo, ani na podobná témata (buď to řešili vedoucí soukromě nebo využili schránku na podměty), letos se končilo výrobou miniaturní zenové zahrady, což je taková uklidňující věc s pískem, kameny a vůbec vším, co vám tam připadá tak nějak správné. Výroba zabrala docela čas, ale ne proto, že by postup byl nějak strašně složitý – někde seženete dostatečné množství písku, vysypete ho do nějaké krabičky, a pak ho uhlazujete nějakým hrabátkem, které si klidně vyrobte stejně jako my, než se vám líbí, a když si tam přidáte nějaké kamínky nebo něco vymodelovaného, proč ne?
Jakmile ovšem bylo hotovo tohle, počali lidé z jídelny mizet nějak podezřele rychle, až jsem to (už zas) nechápal. Když už bylo jasné, že žádná party, a vlastně nic moc zajímavého už v jídelně nebude, vydali jsme se směrem ke svým spacím místům. A dopadlo to trochu jinak než normálně, skončil jsem u holek a nějak jsme se zapovídali a nechtělo se nám s tím skončit, takže bylo jednodušší, když jsem si prostě došel pro spacák a zůstal tam přes noc. Nakonec ale i v téhle chatce zavládl noční klid a kdyby se někdo podíval oknem, uviděl by tam jenom spící lidi.
A ti se vzbudili do sobotního, již opravdu posledního táborového dne. Bylo to docela brzy, protože Kačka opouštěla tábor se Slovenkami, které odjížděly už v osm, takže pokud jsme se chtěli rozloučit (což bylo absolutně nezbytné), museli jsme s Denisou prostě vstát. A potom už pochopitelně neusnete, to už se nevyplatí.
Radši si zajdete dobalit věci, tedy potom, co naposledy použijete kartáček a pastu, přičemž se skoro ztratíte při návratu ze záchodů, protože auto, na které jste při návratu vždycky spoléhali tam už není, no a pak prostě zajdete do jídelny na snídani. Ano, bez pamatováků, bez ničeho. Na snídani jsme se chvíli zdrželi, jenomže taky ne na moc dlouho, potřebovali jsme ještě douklidit tábořiště. Něco už bylo hotovo ze včerejška, určitě ale ne všechno, takže se to muselo dořešit. Ale to se stihlo docela v klidu, takže kolem desáté už nebylo moc co dělat (ne, že by pro instruktory bylo nějak moc práce celý den, to spíš ne). V tu dobu už odjelo i docela dost vedoucích, a nakonec i Fanda a Denisa museli tábořiště opustit, takže z instruktorů jsem tam zůstal jediný. A, jak bývá mým zvykem, zůstal jsem tam až do doby, kdy bylo již tábořiště úspěšně předáno dalším táborníkům, což bylo někdy kolem čtvrt na jednu. Teprve až pak jsem nastoupil cestu z tábora. Nejprve do Bítýšky, a pak, když jsem se nepatrně vyděsil, že potřebuji být v Brně dost brzo, i tam. Ano, ukázalo se, že jsem absolutně zbytečně tak strašně pospíchal, ta cesta k vlakovému nádraží v Brně z náměstí v Bítýšce trvá tak půl hodinky, víc ne, ale zrovna tuhle informaci půjde využít asi až příští rok.
A tak tedy byly zachráněny letní olympijské hry. Kromě tohoto bezesporu velkého úspěchu se na táboře stala i spousta menších, ale ne méně významných, hlavně v samostatnosti dětí a souvisejících věcech. Velkým úspěchem určitě je i to, že tábor vůbec proběhl, a jak to vypadá, nikdo si z něj tentokrát žádné nemoci neodnesl. Za to všichni odcházeli s myslí plnou zážitků a povzbuzení, což je něco opravdu v této době potřebného. Tábor sice skončil, to je sice neoddiskutovatelný fakt, ale jeho ideály, stejně jako olympijské světlo zůstávají. A tak tedy, neopouštějme je, byla by to tak strašná škoda…
