Ano, je to skoro k neuvěření (ty všechny komplikace loni fakt byly), ale i přes to jsme se skoro všichni naši turnovští vydali na nějakou tu rodinnou dovolenou. Taťka s Klárou chybět nemohli, Tomáš rovněž ne, no a já s Anežkou jsme tam také byli. A celou tu skupinu doplňovala plavčice, protože, proč ne, je s ní zábava a všechno. Ano, pak se to dost zkomplikovalo, ale k tomu se dostaneme.
A tak jsme se 22. 7. vzbudili sice ne úplně ne brzy, ale v půl osmé to už bylo, dali jsme si nějakou docela obyčejnou snídani a já s Anežkou, Klára a plavčice jsme se vydali na autobusový terminál. No, a tam jsme nastoupili cestu do Prahy. A jistě, celkem nepřekvapivě byla autobusem, co také jiného chcete na autobusovém nádraží vyvádět. Ne, na cestě autobusem po dálnici fakt nebylo nic tak moc zvláštního, lidé se kochali, a tak, ale nakonec jsme do toho hlavního města přece jen dorazili.
Ne, na černém mostě moc převratných věcí nevykoumáte, prostě to je taková autobusová stanice, a dobře, když se snažíte, tak tam najdete i nějaké nákupní centrum, ale do toho jsme nechtěli, takže jsme zmizeli v metru, a celkem jednoduchou trasou jsme se dostali na Florenc, a pak na Hlavní nádraží. Jistě, byl tam přestup na Florenci, kde potkáte dokonce i dva eskalátory, ale to ještě není tak zlé. Ani Hlavní nádraží nebylo tak příliš chaotické (což je sice zvláštní, ale hodí se to), takže dostat se do Jižního expresu nebylo moc zlé, a místa jsme díky místenkám také měli. Jistě, nemít ty vidící, asi to tak sluníčkově nevidím, ale takhle to bylo docela fajn.
Pochopitelně, jakmile vlezete do vlaku, musíte začít řešit, co s tím vším časem, který najednou máte. Jistě, můžete koukat z okýnka a dělat podobné věci, jenže to vás zas tak na dlouho nerozptýlí. Takže přijdou na řadu věci, které byste nečekali. Zrovna v tomhle vlaku to konkrétně byla skupina lidí která jen tak vytáhla kytaru a začala hrát všechno možné (Slavíky z Madridu, a mnohé další hity, snad i nějakého Nohavicu, ale za to už neručím). Ano, kvalita zpěváků byla různá, ale co byste chtěli, aspoň se našli, takže jsme si opravdu nestěžovali. Rovněž se zkoumalo, jestli ve vlaku není jídelní vůz, ale přesto,že tam byly vozy na všechno možné (třeba i jeden pro ženy), námi hledaný vůz ve vlaku nebyl, nebo se opravdu dobře schovával.
Vlaku ale naše zklamání bylo tak trochu jedno, poklidně si jel, ani zpoždění neměl, takže nakonec dorazil až do obce Rybník. Tam jsme ho opustili, a přestoupili na osobák, který jel těch pár stanic, které jsme potřebovali k další cestě, protože Rybník je sice zajímavý název obce, ale tady jsme končit opravdu neměli. Ano, bylo v plánu si tam dát oběd, ale ani tohle se nepovedlo, protože jsme tam jaksi nedokázali najít žádnou hospodu. Ale v Lipnu už samozřejmě bylo hospod a restaurací až až, takže jsme jednu z nich využili a dali si oběd.
Do Loučovic, do kterých jsme se nakonec potřebovali dostat, to byl už jen kousek, takže jsme tam nakonec vyrazili po svých. Ne,ani tahle část cesty se neobešla bez komplikací, ale taková zábava, jako ta chvíle a relativně krátká cesta, co nás dovedla k hospodě U přístavu (ano, tam byl ten oběd), to naštěstí už nebyla, inu, nepotřebujete vždycky všechno.
Ale z Loučovic jsme stihli vidět docela dost, třeba spoustu domů. Když jsme k jednomu z nich dorazili , už tam ubytovatel čekal, taky, aby ne, když mu Klára zavolala. Dům nebyl sice až tak úplně převratně netradiční, ale jistě, jedné věci jsme si všimli hned, schody do obýváku člověk jen tak někde nečeká, no a tady byly. Než se ale prozkoumal víc, řešily se papíry a tipy na výlety, ale i na zkoumání došlo. Z předsíně se dalo jít buď do obýváku, kde bylo pár gaučů, stolků, křesel, televize, a vůbec takové věci co v obývácích normálně bývají, ale taky se z ní dalo dostat na chodbu se dvěma pokoji, jedním ze schodišť, a dokonce malinkou kuchyňkou (něco jako takový ten kuchyňský koutek na některých kolejních pokojích, větší to nebylo). Schodištěm se člověk dostal do skoro sklepa, kde byla jedna z koupelen, pořádná kuchyň, a taky jídelna. Ne, nic na vybavení divného nebylo, ale ani nebylo nic, co by třeba chybělo. Ale ne, to nebylo všechno, ze schodiště v předsíni se dalo dostat i do patra, kde byli další dva pokoje a koupelna s obrovskou rohovou vanou, tam v té dolní koupelně byl jen sprchový kout. Rovněž se ukázalo, že vodovod se ještě k domu nedostal, ale studna to jistila, i když už hladina nebyla, co bývala, ale vyplýtvat vodu se nám naštěstí nikdy nepodařilo. Jistě, i Wi-Fi byla, a i tak, jak má z bezpečnostního hlediska být (oddělená síť pro hosty, odkud se dostanete místně asi tak zhruba nikam, maximálně ven, takže k routeru třeba ani omylem, ale ano, LAN párty by být mohly, ale to můžete zůstat asi doma a nikam nejezdit), ale ne, hned potřeba nebyla, Loučovice není zapadákov, takže mobilní signál často úplně stačil.
Pak, když se tohle všechno zjistilo a s ubytovatelem se dořešilo kde co (včetně prapodivně se chovajících hostů a tak), mohli byste si myslet, že přišel ten správný čas na vybalování. Jenže když nemáte kufry, moc toho prostě nevybalíte. Tomáš s Anežkou je ještě nedovezli, takže došlo na co jiného, než na televizi (ano, na dovolené to je docela nečekaný zvrat). Ale jistě, čas ukrátila, takže i na ten jejich příjezd po nějaké době došlo.
Pak už jsme si vybalit samozřejmě mohli, což nebylo nakonec až tak složité, protože jsme to zas až tak moc neprožívali, stejně ve skříních nebyl dostatek poliček, aby to šlo nějak rozumně, pro všechny, ale aspoň nebyly věci úplně náhodně.
No, a pak už měli všichni hlad (hlavně ti dva z auta), takže jsme se vydali na večeři. Ne, nešlo to fádně a očekávanými cestami, lesní zkratka se prostě použít musela, ale k hospodě jsme se dostali. Ale ukázalo se, že prý od dob, co tam taťka naposledy byl docela upadla. Ano, malé děti bych tam kvůli slovníku štamgastů asi fakt nevodil, ale guláš byl fajn, a bramboračka prý taky. Ne, nic dalšího v nabídce nebylo, ale principiálně to až tak moc problém nebyl, šlo o to se najíst něčeho, ne vybírat ze stovky jídel.
Cesta zpátky už ale trošku komplikovanější (aspoň podle počtu poznámek), protože taťka a tma, to prostě nefunguje, ale i tohle se zvládlo.
Po návratu by se dalo skoro čekat kdo ví co, ale rozhodně ne obecná shoda na tom, že v tu půl jedenáctou už se nám chce spát, ale nějak se to stalo, takže jsme do těch postelí zalezli, no a pak samozřejmě i usnuli.
A pak přišla neděle. Byla docela slunná, i když ne, spánek na ni nebyl úplně skvělý, nejdřív to byl vlak, který prostě asi houkat musel, a pak se ještě přidalo čerpadlo od studny, ale nakonec to vlastně nebylo na tak moc dlouho, ale škoda už byla napáchána. Nakonec jsme se ale probudili. Samozřejmě, následovala klasika se zuby a tak, ale i na snídani také došlo. Cestou do kuchyně jsme se ani nezabili o snížený strop na schodech, který si tam prostě byl a asi čekal, kdo že se to o něj dneska praští. No, tak aspoň tohle ráno měl smůlu.
Poté ale už v domě nechtěl být nikdo, přeci jenom, slunné dopoledne jen tak neprosedíte, no a nebo klidně, ale to můžete i jinde, takže jsme to neudělali. Na koupání ale ještě nebylo úplně ideálně, takže jsme se vydali směrem na Lipno (ne, že by bylo tolik jiných směrů kam jít). Cyklistů jsme na cyklostezce potkali asi tak 150, a i nějakých 10 bruslařů jsme s Anežkou napočítali, než jsme došli k restauraci u mola, kde se objednalo pár káv, limonád a podobných legrací. Aneb, někdo si velmi rád užívá.
To samozřejmě cílem naší cesty nebylo, tím bylo centrum Lipna a bobová dráha. Ale před ní se ale muselo ještě navštívit infocentrum a Intersport, kde jsme úspěšně vyřešili problém se zapomenutými plavkami (zrovna s tímhle něco udělat prostě musíte),a pohledy a mapičky, ty tak nějak chcete taky, když už je v té výloze vidíte.
Pak už ale přišla na řadu bobová dráha. Na té naštěstí nešlo moc zkazit, koupili jste si vstupenku, chvíli (nebo delší chvíli, to se samozřejmě měnilo podle toho, jaké jste měli zrovna štěstí na frontu) čekali, prolezli turniketem, pak s někým nastoupili do bobu, a pak už nezbylo než počkat, než vás vyveze na začátek dráhy. To pochopitelně rovněž nějaký čas zabralo, protože kopec to byl strmý pěkně, ale nakonec jste se samozřejmě dočkali. No, a pak už to byla jen otázka toho,jak moc šílení jste chtěli být, a jak moc budete brzdit. Ano, na konci jste brzdit museli, a čert ví, jestli by se počítalo s šílenci, kteří by jinak brzdu ignorovali, takže tohle jsme opravdu radši nezkoušeli.
Asi by nás to s Anežkou bavilo dlouho, ale fronta byla docela dlouhá, ano, tím pádem i otravná, takže ty tři jízdy i stačily, a pozice v bobu se samozřejmě prostřídaly, to zas ano. Taťka s Klárou také jeli, ale těm jedna jízda stačila. A na druhou dráhu ani nedošlo, asi by šla sjet rychleji, protože byla rovnější, ale na tak velké blbiny jako před zhruba dvaceti lety (hromada po jednom jedoucích nevidomých, focení se, a takové) nedošlo, na to tam bylo moc lidí. Ale fotky byly, nebojte se.
Pak ale nastal čas na pomalý návrat doplněný i o oběd. Návrat byl docela fajn, protože už konečně bylo počasí na koupání, a toho se musí využít. Ale ne, jen převlečení a okamžitý odchod z domu nenastal, protože tu půl hodinu se prostě na Klářina bratránka už počká.
Samozřejmě, ještě mu ukážete dům, ale pak už vyrazíte. Neobešlo se to bez zmatení o tom, že nejdeme na hlavní pláž, a najití nějaké použitelné menší rovněž trochu času zabralo, ale kolem páté se to zvládlo. Moc se ale neplavalo, protože než jste se vůbec dostali do nějaké té použitelné hloubky, kde jste se nezabíjeli o kameny, potkali jste tolik jiných, že vás to už nejspíš stejně tou dobou omrzelo. Ale aspoň nějaká voda byla. Jenže moc dlouho nevydržela, protože, no, však už víte, kameny. Tak jsme se tedy asi po hodině při hraní slovního fotbalu vydali zpátky na večeři. Do stejné restaurace jako včera už se nešlo, to opravdu ne, radši jsme našli jinou. Sice byla dál, tedy aspoň od ubytování, ale to zrovna teď ani moc nevadilo.
Pak ale ještě nebylo tak pozdě, takže přišel čas na učení Bangu. Ne, že by to byla jednoduchá hra, pravidel tam může najednou platit fakt hodně, aneb, radši si je najděte, rozepisovat se tu s nimi v plánu asi nemám, ale že je ta hra fajn, to zas rozhodně je. Klára nakonec většinu těch zákeřností pochopila a fakt ji to bavilo, plavčici se nám podařilo nepatrně zmást, ale to zas tak nevadí, zábavy jsme si užili spoustu.
Ale byla to tak složitá hra, že druhé kolo pak už radši nebylo, takže nezbylo, než se vydat do pokojů, užít si tajuplného zvuku v topení (nějaký udržovací cyklus, nebo něco takového, co se vždycky objevilo tak nějak kolem jedenácté) a ano, nakonec jsme i při téhle vychytávce usnuli.
I pondělní ráno přišlo se sluncem a tím, že nemáme být zalezlí. To jsme samozřejmě nechtěli ani my, takže po osmé už se snídalo. Ne, nic zvláštního na téhle části dne ani nebylo, prostě klasická snídaně s pečivem a čajem, nebo i s kafem. No, a po deváté už se vycházelo směrem do Loučovic. Ano,pár lidí pochopitelně využilo lesní zkratku, druhá část šla po silnici, moc jí po minulých zkušenostech nevěřili, i když se pak ukázalo, že minule jsme stejně po té správné cestě nešli a nechali se rozptýlit a šli jsme jinudy. Ale sešli jsme se, i nanuk byl, takže pak už nic nebránilo, abychom se vydali na cestu k Čertově stěně (ano, k té jedné pravé, o které se toho už tolik napsalo). Bohužel, na správnou stranu řeky se kvůli práci v lese ale dostat nedalo, takže jsme museli kolem Čertových proudů. Cesta to nebyla až tak moc zlá, jen kamenitá, ale člověk aspoň věděl, že jde kolem vody, protože ano, dělala všechny ty vodní zvuky, které by jeden čekal. No, a kdyby vám to bylo málo, vedly docela blízko i vlakové koleje, takže i těch jsme si užili. Stěna ale moc vidět nebyla, a bylo to až tak nenápadné, že jsme ten jednu díru mezi stromy někteří přešli a museli jsme se vracet. Ano, jistě, došlo i na vyvádění blbin, kdy jsme Tomáš snažil po kamenech řeku přejít, ale moc lepší výhled tím nezískal. Nakonec nás ale cesta dovedla na asi čtyřkilometrový úsek po silnici, kde jsme dost pochodové tempo zrychlili, a řekněme, že poté, co jsme dorazili do Vyššího hrádku do hospody U hastrmana, bylo to znát. Ale polévka byla fajn, a druhé jídlo taky. Do Hrádku jsme nešli úplně náhodou, měli dorazit i Zahradníkovi, a když se všechno podaří, měli jsme v plánu nastoupit do vlaku, a pak je doprovodit do domu. A tento plán se dokonce povedlo uskutečnit. Jistě, poté si museli prohlédnout, kam se to nechali Klárou přemluvit, aby dorazili, ale vypadalo to, že si to docela užívají.
Ale pak už se pod střechou nikomu být nechtělo, takže jsme se vydali zas ven. No, a kam jinam, než do Lipna a k pláži. Takže se zas prošla už poměrně známá cesta, která nás dostal tam, kam jsme chtěli. Ale protože Zahradníkovi se chtěli ještě najíst, skončili jsme už opět v hospodě u mola. Jenže se během té doby, kdy se jedlo, a vůbec užívalo všeho možného, začalo kazit počasí (ne ještě moc, spíš jen tak trochu hrozilo, že asi může každou minutou pršet), takže po nějakém tom kafi jsme se začali radši vracet, Zahradníkovi dřív, my ještě chtěli potkat jedny Klářiny známé, což se na chvíli i podařilo, ale na moc dlouho jsme si to neužili. Radši jsme chtěli stihnout cestu bez deště, ve který jsme tak nějak pořád věřili. Ano, i tohle se povedlo, a jedna ze zkratek ani potřeba nebyla, ale co, lepší tohle, než zmoknout, vítr foukal fakt dost děsivě, takže uvěřitelná ta dešťová teorie určitě byla.
Ale samozřejmě, déšť si to nechal až na úterý, a ten den vůbec nebyl. Za to na uvítací grilování dojít pochopitelně muselo, přivítat nově příchozí rozhodně chcete.. Na něm bylo k jídlu opravdu hodně věcí – hermelíny, všelijaká masa, a dokonce i buřty. Jistě, pití bylo rovněž, a nebylo ho vůbec málo, takže si každý mohl vybrat to, na co měl zrovna chuť. A pochopitelně, mezi tím jídlem a pitím se řešilo všechno možné – ukazovaly se fotky z prázdnin, a tak vůbec. Ano, takováhle věc je fajn, jenže venku nakonec přestalo být dostatečně příjemně, takže i my jsme se vydali do domu. On už byl i docela čas, Anežka s taťkou už tam byli nějakou dobu, takže ne, nebylo to brzo. No, a tam už nezbylo než si užít hygienu, sprchu, no a zapadnout do postele.
Úterní ráno samozřejmě také přišlo, po všech těch vlacích, šumícím topení, a po všem, co se tu děje jaksi každou noc. Ale slunce jaksi nikde nebylo, asi ho to už moc nebavilo. Jenže jsme stejně nakonec vstali a nějakou snídani si dali (díky ti, jogurte s müsli). Ale ne, pak se hned ven nešlo, až moc tam pršelo, v tomhle by nešel ven asi vůbec nikdo, kdo by vodu opravdu nemiloval. I ráno jsme už déšť z okna viděli,, ale nebudil nás, aspoň tedy mě ne. Ale k tomu, abychom radši s Anežkou a taťkou začali hrát kanastu, no a Tomáš tam s bratrancem řešil nějaké blbiny s Whatsappem, na to ten déšť stačil docela spolehlivě. Ale tak po hodině to už aspoň Jitku přestalo bavit, a prý, že půjde ven, což učinila. To inspirovalo i Zahradníkovi a zbytek, takže jsme se vydali (už zas) směrem na Lipno. Jenže jen se někam vydat, ne, to opravdu není náš styl, takže jsme si chvíli hráli s vyhledávači, a výsledkem byl plán, který tvrdil, že navštívíme motýlí dům.
Ano, cesta byla sice v pohodě, ale počasí donutilo mnohem víc lidí, aby se pod střechu za motýli vypravili také (zvláštní, jak mohli dostat stejný nápad?), takže jsme ke vstupu dorazili až ve chvíli, kdy už tam bylo lidí opravdu hodně, a všechno naznačovalo, že fronta by byla aspoň na hodinu, a do toho se nám zas jen kvůli motýlům přeci jen nechtělo (tímto se omlouvám všem motýlům, které to urazilo). Tak jsme radši šli kam jinam, než do restaurace U mola, tam se přeci chodí pokaždé když nevíte, co zrovna s časem. Samozřejmě, že jsme tam moc dlouho nevydrželi, ano, protože začalo hrozit počasí, a my se do domu chtěli dostat v suchu. To se sice i podařilo, ale přišli jsme tam tím pádem dost brzy, ale aspoň to tentokrát mělo smysl. Ale spát se dá vždycky, takže to někteří tak na hodinku provedli.
Samozřejmě, to nám nakonec dlouho nevydrželo, protože jsme aspoň někam chtěli, takže se nejdřív Klára s bratrancem a plavčicí rozhodli, že pojedou k Svatému Tomáši, což byl takový docela slušně vysoký kopec s nějakou tou rozhlednou. Nebyl zas až tak moc daleko, snad nějakých 15 kilometrů, ale pěšky by to bylo na celodenní výlet, na což už opravdu nebyl čas. To samozřejmě připomnělo mně s Tomášem, že nás to vysedávání už taky nebaví, takže jsme se také přidali. Ano, to by pořád šlo zvládnout jedním autem, ale než jsme zjistili, že Zahradníkovi půjdou radši do Loučova, abychom nemuseli čekat, bratránkovo auto už bylo pryč, takže jsme s Tomášem vyrazili za nimi. Ale protože bratranec Tomášovi úplně nevěřil, jel radši podle navigace. Ta ho dovedla až na jakési parkoviště, které ještě u kostela Svatého Tomáše nebylo, ale bylo od něj jen kousek. To by bylo docela fajn místo, kde začít cestu k rozhledně u kostela, ale to by na něj muselo dorazit i druhé auto, což se moc nepovedlo. Ano, ke kostelu a blízké zřícenině a rozhledně se nakonec dostali, ale až moc blízko, takže pořádnou procházku z toho už udělat nešlo. A my pochopitelně radši jeli za nimi, než aby tam museli čekat.
Ale něco tam dělat přeci jenom šlo, i když už to nebylo tak fyzicky náročné. Mohli jste obdivovat mobilní základnovou stanici, hrad byl zavřený, takže na ten jste se nedostali, ale vyhlídkový kámen tam byl, takže na ten jsme s Tomášem vylezli, protože to se prostě musí, když už tam jste, ale nějaký obří výhled tam nebyl, ale aspoň něco. No, a pak už moc věcí na prohlížení nezbylo, takže jsme se k autu vrátili, nasedli, a celkem v klidu dojeli do domu. A tohle i druhá část skupiny docela dobře zvládla. Tam samozřejmě byla nějaká večeře s chleby a podobnými věcmi, a po ní se šlo karbanit, protože nás prostě nic lepšího nenapadlo, a karty jsme tam dokonce i měli. Začalo to žolíky se Zahradníkovými. Ne, že bych žolíky hrál tak často, ale vzpomenout si na ně nebylo nakonec až tak strašně složité. Stihlo se pár her, jenže pak se přidal i Tomáš a začal je učit Bang. To samozřejmě trvá, takže jsme skončili před jedenáctou, ale to vůbec nevadilo. Zábavy jsme si užili dost, a vypadalo to, že ten večer docela všechny i bavil. Ale nebylo samozřejmě tak pozdě, aby se nestihly večerní záležitosti. A ano, pak, když bylo hotovo, nás přivítala postel, i když, ano, známe i měkčí…
A po úterý samozřejmě přišla středa. Ani tohohle dne nebylo počasí nějaké úžasné, ale stejně jsme se po snídani, která už nikoho asi nepřekvapila, vydali zas k Lipnu. Dobře, ne všichni, Tomáš se radši rozhodl zachránit svoji sbírku nářadí, takže jel do Frymburka shánět ráčnu, kterou předtím kdesi nenápadně vytrousil, no a Klářin bratranec s plavčicí už od rána byli pryč v údolí Vydry.. Zbytek ale i přes malou přeháňku, která nás zastihla někde před molem, nakonec dorazil k motýlům. A tentokrát jsme tam dorazili opravdu včas, takže dlouhé čekání ze včerejška se už neopakovalo. Ano, bylo jich tam dost, a asi se i chtěli fotit (proč, to opravdu nechápu), jen ti modří dělali trochu blbiny, třeba je napadlo, že by byl opravdu dobrý nápad si sednout na člověka a zjistit, co se stane. No, ale moc se toho nestalo, člověk si toho před odchodem z tropické místnosti všiml a motýla někam odložil.
Nakonec ale už nebylo co dalšího vidět, takže jsme odchod absolvovali i my, no a za nějakou dobu dorazila i Anežka s Klárou. A pak jsme se, už asi opravdu nepřekvapivě, vydali zas do restaurace u mola na nějaké ty čaje a polévky, aby plavba lodí, která nás čekala za nějakou tu hodinku, nebyla úplně s prázdným žaludkem. Ano, i na tu loď jsme se po dvanácté nalodili, i když ne na palubu, ale stejně kdo ví, jaké mělo být počasí, takže jsme z toho moc smutní ani nebyli. Loď tedy vyplula a začala tak nějak obeplouvat Lipenskou přehradu, i s občasným českým a německým komentářem, když jsme náhodou pluli kolem něčeho zajímavého. I na palubu jsme na chvilku vykoukli, a na nějaké to pití a dortíky na lodi také došlo. Inu, ty až moc jídelně vyhlížející stoly se prostě zkusit musely, i když, o cenách radši pomlčme.
Ale jak to tak u lodí bývá, nakonec doplují do svého cíle, tedy před tím vás ještě maličko pohoupou, aby bylo jako jasné, že jste na lodi, ale tím to končí, a ano, přesně tohle provedla i tahle. A pak zjistíte, že se žene mrak, a že Zahradníkovi odjíždí po čtvrté, takže se vydáte zas na ubytování, a pár metrů před ním vás pozdraví i nějaká kapka, aby vám asi nebylo líto, že se z odpoledne o moc víc neužilo.
Tam se tak nějak balilo a do toho ještě loučilo, povídalo, a tak, aby mohli Zahradníkovi odejít včas na vlak, což dokonce úspěšně udělali, a skoro všichni až na mě s Tomášem je šli vyprovodit. Proč jsem nešel já? No, ani nevím, vlastně… Ale nakoupit se už zas také muselo, takže je Tomáš dojel naložit a na nákup i zajeli, no a nakoupili toho hodně, i když, to u tolika lidí na jednom místě prostě udělat musíte.
Když se všichni co měli vrátili, byl už tak akorát čas na večeři. Po ní se nedělo zas tak moc něco inovativního, jen se tak do sedmi hrály žolíky (jasně, že u televize taťka byl jako každý den). A pak se konečně vrátili zbylí výletníci, kteří měli spoustu zážitků, o kterých se samozřejmě muselo povídat – koupili chléb z Kvildy, chodili všude možně, vzpomínali, a tak. Ale i Tomáš měl zážitek, jak odnesl chudáka motýla k ananasu, takže ano, i s tím se pochlubil.
Posílání fotek a podobné legrace večerní čas krásně zaplnily až do doby, kdy jsme se v obýváku sešli, abychom bratrancovi představili Cimrmana, konkrétně hru Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Na čem tu věc přehrát, to se muselo trochu překopávat, televize nějak odmítala spolupracovat, ale vyřešilo se to, a tím pádem to pak už bylo opravdu něco, co za to stálo.
Nakonec už ale všechno tohle skončilo, a bylo už kolem deseti, což byl dobrý čas, abychom se začali přesouvat do postelí, jistě, že s tím vším večerním, co se musí prostě udělat, protože jsme zítra vstávali fat brzy. Takže jsme radši zalezli, a co nejrychleji usnuli.
Probudili jsme se do poměrně pohodového, i docela slunečného počasí, ale bylo to docela brzo, protože jsme docela nutně potřebovali stihnout jeden vlak. Ano, všechny ty ranní věci rovněž, což moc dlouhému spánku neprospělo, ale co už, chcete dělat něco zajímavého, tak si musíte přivstat. Překvapivě, stihnout vlak se povedlo, dokonce jsme vycházeli se všemi věcmi i dřív (dobře, všechny se úplně nevzaly, ale to se ukázalo až večer), takže jsme museli chvíli dokonce čekat,než vlak skutečně dorazil. Samozřejmě, do vyhlídkového patra jsme nešli, tam chtěli asi tak všichni, ale dejme tomu, že je fajn, jak rozmanité vlaky jezdí.
Vlak nás docela poklidně dovezl do Rožmberku nad Vltavou, kde jsme vystoupili a vydali se k řece. Ano, ještě navíc na to správné místo, kde jsme měli sraz s vodákem a raftem. Sice to bylo nepatrně chaotické (jak jinak, že?), ale povedlo se a vodácké vybavení dorazilo a my ho dokonce i našli, všechny papíry jsme také úspěšně podepsali, a pak i v jednom raftu vyrazili.
Vzadu seděl Tom s plavčicí, pak taťka s Klárou, a pak já s Anežkou, bratránek se už před osmou vydal na zpáteční cestu, která ho nakonec dovedla na Slovensko.
Zprvu plavba probíhala tak nějak v pohodě, ani na hladinu vody ve Vltavě nikdo moc nenadával, a na to, že Tomáš pustil Vltavu, to taky prošlo bez problémů (u dalších songů to ale už bylo horší, ale stejně se chvíli pouštěly). Překvapivě, sjíždění prvních jezů bylo relativně v pohodě, a nic tak zvláštního, až na nějakou tu vodu, která se do raftu dostala, ale s tím se počítá.
Někdy kolem dvanácté jsme zakotvili u jakéhosi občerstvení. Výběr sice nebyl nic hvězdného, klasická smažená jídla a palačinky, a dokonce langoše, takže se tam nějaké jídlo vybrat naštěstí dalo, a pití samozřejmě taky, takže jsme jim tam nějaký ten kšeft udělali.
Pak se plulo dál, propluly se další dva jezy, udělalo se pár zastávek nejvyšší potřeby, a pak se, možná trochu překvapivě, zastavilo na další pití, a ani ne u jednoho z mnoha vodních barů, které jsme míjely, nabídka prostě neuspokojila.
Plavba pokračovala dalšími dvěma jezy před Krumlovem, ani ty nebyly tak zlé, kameny a obecně nízká hladina byla sice otravná, jenže s tou moc neuděláte, a všechno se zvládlo, i když si to jednou vynutilo výlez člověka z lodi, ale hloubka tam fakt nikde nebyla.
No, a pak přišel Krumlov. Ten už takový poklidný nebyl, a ještě začalo pršet, což fakt nepomohlo, a ano, nálada to docela odnesla. I v tomto stavu jsme jezy zvládli relativně rychle, i když, ten sedmý stál fakt za to, ale všechno vyvrcholilo seknutím se na jakémsi prahu, nebo snad na blbém šutru, ale fakt pořádně, ale nějakým zázrakem se to zvládlo a my úspěšně dorazili do kempu Český Krumlov, kde jsme měli končit. Ano, po cestě se objevilo i pár nápadů, jestli to nezapíchnout dřív, ale buď to bylo brzo, nebo už zas pozdě, takže jsme dorazili až do cíle.
Člověk s dodávkou tam ještě nebyl, což bylo sice malinko nešťastné, ale v zásadě to nevadilo, stačilo mu dát věci pod strom a nafotit je, a mohli jsme po převléknutí mizet. A dodávka dorazila zanedlouho, z té první krumlovské zastávky jsme to domluvili naštěstí ještě dobře.
Cestu až na autobusák jsme vzdali, kdo by to dělal v dešti, když může jet MHD, takže pak už stačilo jen dojít na zastávku, schovat se před deštěm do podchodu, pak úspěšně dorazit na autobusák, no a vydat se autobusem do Loučova.
Cestou se tak akorát Klára zakecala s jakousi výřečnou paní, ale jinak se moc nedělo, prostě taková celkem obyčejná cesta autobusem. Po příjezdu Anežka ještě chtěla nějakou normální večeři, ale na restauraci po osmé na Lipně a v okolí asi zapomeňte (ano, zkoušeli jsme to, ale všechno bylo už zavřené), takže jsme nakonec stejně skončili v domě, kde jsme byli rádi, že jsme splašili nějakou pytlíkovou polévku a klobásu s paprikou. No, a pak už se jen povídalo, a ano, krátce po desáté se šlo i spát. Ne, nečekal jsem to tak brzo, ale nějak se to prostě stalo.
Probudili jsme se do poměrně hezkého dne. Ano, těla nám sice včerejších skoro 30 kilometrů na vodě připomínala, ale zas taková katastrofa to nebyla. Stejně jsme vstali poměrně normálně, nasnídali se, a tak všechno, no a poté jsme začali vymýšlet, co s dneškem (dobře, už jsme to tušili od včerejška). Plán, ve kterém konečně využijeme všechna kola byl naštěstí schválen, takže jsme je před desátou vyndali a vyjeli směrem do Frimburku, kam jsme po asi 45 minutách i úspěšně dorazili. Ano, obdivovatelé dvojkola se samozřejmě našli, hromada elektrokol a obyčejných kol rovněž, takže nám opravdu nic nechybělo, a ani cesta nebyla moc zlá.
Tedy ano, chyběl nám čas. Navštívit Stezku v korunách stromů sice určitě ještě stihnout šlo, ale těžko před obědem,který se Tomášovi hodil spíš ve dvanáct než někdy pak, protože mu konečně vyšlo setkání s kámošem, když na něj kámoš v neděli zapomněl, takže pak sjížděl traily, a ve středu to pro změnu zas nevyšlo kvůli hromadě rodinných komplikací.
Tak jsme se tedy z Frimburka vydali k již velmi známé restauraci u mola, kam i Tomáš z červeného trailu dorazil včas. Pak už nic nějakému tomu obědu nebránilo a všechno se stihlo, i Tomův odjezd, a dokonce jsme se i v klidu najedli, což se taky počítá. A my pěšky vyrazili ke stezce. Museli jsme zdolat slušný kopec, lanovkou jsme samozřejmě nejeli (proč taky?), a pak jsme úspěšně dorazili ke vstupu. Ano, najít se, to chvíli trvalo, protože po stráni můžete vycházet celkem dost cestami, a taky chcete zavítat do suvenýrů, ale nakonec stejně vykoumáte, že tam radši zajdete až pak.
Cesta stezkou pro nevidomého zas tak ohromující nebyla – dřevěný chodník, kolem sošky ptáků ze dřeva, což bylo docela fajn, protože bylo každému úplně jedno, že si je jeden prohlédl, a ano, čím dál větší vítr, a i přeháňku jsme schytali, tu předchozí jsme přečkali v hospodě. Ke konci se cesta změnila ve prkennou spirálu, kolem které byly nejrůznější otázky. A tam nahoře byla vyhlídková plošina. Taťka na ni nešel, já s Klárou a Anežkou ale ano, dobře ty, Anežko. Vidět i něco bylo, ale stejně jsme se zanedlouho vydali na zpáteční cestu, úplně stejnou, jako nahoru, jakousi točitou skluzavku jsme nevyužili, i když ano, mohlo by to stát za to, to nepopírám, ale takoví šílenci se bohužel nenašli. Pak jsme ještě kupovali nejrůznější suvenýry, a ještě mnohem víc jich tam bylo – plyšoví ptáčci, lišťičky, nějaké tužky, a tak vůbec všechno.
Cesta z kopce už proběhla docela rychle, takže ke kolům jsme se dostali záhy. Také jsme na ně nasedli a dojeli domů, kde se čekalo na Kláru s plavčicí, které šli po svých.
Jakmile dorazily, což zas tak dlouho nakonec ani netrvalo, vydali jsme se do Loučova, kde jsme ještě nakoupili na večer a ráno, no a samozřejmě se musela navštívit kavárna. Počasí sice hrozilo, ale tentokrát to vyšlo a žádné úžasné přeháňky nebyly. Ano, cesta nebyla nic moc, když se málem ztratíte cestou v lese, ale co už.
No, a pak začalo balení všeho možného a nemožného. Někdy v tomto čase přišla i večeře, a pak balení pokračovalo vesele dál, protože to prostě chcete stihnout co nejdřív.
Kolem půl desáté se vrátil Tomáš, uvařil si krkovici, a pak se už jen povídalo, jedlo, kontrolovalo všechno možné, no a po sprchách a všem tom dalším večerním se samozřejmě skončilo v postelích.
Pochopitelně, po noci muselo přijít ráno, a ano, bylo to už ráno poslední. Ničím se až tak moc ale nelišilo. Všichni se vzbudili, sešli na snídani, kde snědli všechno co šlo, takže vlastně to, co zbylo. Ale moc se s tím zas nikdo nerozptyloval, protože se muselo dobalit to všechno, co se nestihlo včera. Ale už toho bylo docela dost hotovo, takže zas až taková hrůza to nebyla.
Ale před půl devátou už bylo všechno hotovo, takže jsem nastoupil k Tomášovi, Anežka taky, a vyjeli jsme do Českých Budějovic. Cesta už byla tak nějak v pohodě, asi proto, že bylo ráno, takže jsme moc strašlivých zácp a podobných legrací nepotkali, takže i ten Monster se stihl v pohodě. Takže na vlakové nádraží jsme dorazili úplně v klidu. A hledání nástupiště už taky problém zas tak nebyl. Takže nezbylo, než chvíli počkat, ještě upíjet jakési pití a čekat, než ten vlak na Brno dorazí. No, a ten to, divte se nebo ne, skutečně udělal, a ještě docela včas. A pak už to bylo celkem jednoduché, nějaké to loučení, hledání místa, a dovolená byla tak nějak minulostí.
Ale ano, rozhodně stála za to, to zase rozhodně. Počasí sice nebylo úplně ideální, jenže to vám nevyjde asi nikdy. No, a co se lidí týče, náhodou byl docela klid. Ano, jistě, na raftech se dělo co se dělo, ale nějaká taková věc se stane vždycky. No, a kde se octneme příští rok, to se asi uvidí.
