Stále mě udivuje, jak se 14 dní dá shrnout v tak relativně krátkém textu. Že se vám to zdá nemožné? Inu, posuďte sami.
V sobotu jsem byl už celý natěšený. Důvod byl prostý. Odjížděl jsem totiž na tábor ve Veverské Bítýšce. A tak mě a Filipa naložila maminka do svého auta. Jeli jsme do Prahy a tam na nás už čekal Martin. Filipovi se jeho velké auto velice líbilo a celou cestu na tábořiště nemluvil o ničem jiném. Po třech hodinách jsme konečně dojeli na tábořiště. Po příjezdu jsme se dozvěděli, ve kterých chatkách budeme spát. Já spal v chatce číslo 8. Docela mě překvapilo, že jsem tam byl první. Dále tam poté dorazili: Tomáš Vágner, Kamil Fajmon (potom se přestěhoval do čtyřky a vyměnil si místo s Michalem Ruckerem), Pavel Goral a ještě jsem tam byl samozřejmě já. Po příjezdu ostatních se podařilo všem si vybalit. Potom se už mohlo pískat představovací kolečko. Na tábor letos přijelo pár nových dětí. Po představení následovala večeře, nástup a spaní. V naší chatce se začalo diskutovat o hip-hopu, přičemž jsem se já snažil usnout. Nakonec se to i podařilo.
Druhý den ráno se všichni probudili svěží. Jen Kamil si stěžoval, že nemůže usnout. Po snídani jsme se konečně dozvěděli co se bude letos číst. Byli to Staré pověsti České. A hned potom se tedy začala číst pověst o Praotci Čechovi. Poté se již mohlo začít s vymýšlením pokřiků a názvů družinek. V té naší byli Deniska, Suky, Dustin, Jirka a já. Nakonec jsme si vymysleli jméno Berendal. Poté už byl oběd. Po něm polední klid a první neklidy. Poté byla první etapovka. Byla dost nudná. Spíše by se dala nazvat takovou procházkou. Ono se tam nic víc ani nedělo. Poté už byla večeře. Po ní následoval táborák, u nějž se vysvětlovali pojmy typu ptačka, puťák a další. Pak se šlo opět spát. V naší chatce se zas bavilo o muzice.
Další dny probíhali jako ten první. Ve středu byla ale velmi zajímavá etapovka. V ní jsme měli vyhánět velice opilé hosty z hospody. Tito hosté nám tuto činnost nijak neulehčovali. Spíš naopak. A tak vyšli všichni potřísněni neidentifikovatelnou hmotou. Bylo to opravdu nechutné.
Zato ve čtvrtek byla restaurace. Na tu se všichni velmi těšili. Ten den se konal velice zvláštní neklid. Byl to jakýsi výmysl Tomáše Vágnera a Michala Ruckera. Oni tomu říkali Stromové náboženství, ale jednodušeji by se to dalo nazvat: Všechno je strom. Přišli s tím už asi v úterý, protože od té doby je bylo slyšet jak jdou a říkají strommmm. Ve středu byl Kamil též donucen k přestěhování do čtyřky, při té příležitosti mi zabavil boty! Na jejich neklid sice šlo pár lidí, ale všichni vyšli z jídelny, kde se jejich neklid konal, asi už po půl hodině. Vskutku nedopadli nejlíp.
V pátek se konala ptačka. Já měl tyto úkoly: (asi nebudou všechny, protože si na ně už nevzpomínám):
- Koupit fidorku
- Koupit lístek na vlak z ¨Brna do Moravského Krumlova
- Koupit zubní pastu pro Kristýnku
Úkoly jsem splnil a šli jsme do restaurace. Potom jsme šli na parník. V přístavišti jsme si vyprávěli o úkolech. Poté co jsme dojeli do Veverské Bítýšky, začalo pršet. Všichni promočení se naskládali do Martinovy dodávky.
Další dny byli víceméně neustále stejné. Ale v úterý začínal proslulý puťák.
Naše cesta byla krásně pohodová. Zvláštní zásluhy na tom bezesporu měla Karol s Dustinem. Kamil si procvičoval němčinu a já angličtinu. Po návratu z puťáku byl večerní táborák. Při něm jsme já s Michalem zažili nevídanou věc. Šli jsme sice na záchod, ale jaksi jsme došli k řece, šli jsme stále dolů a dolů a potom žbluňk. Už jsme byli v řece. Byli jsme samozřejmě promočení jak se patří. Poté už byla na tábořišti smutná nálada. Velice smutná. V sobotu bylo všem nejsmutněji. Tábor končil. Nedá se na něj zapomenout.
Nejzkráceněji jsi popsal to, co mi utkvělo v paměti nejvíc ze všeho – totiž puťák. 😀 Naši skupinku vedla devítiletá vidící holčička (už bohužel nevím jméno) komunikující pouze německy. Jediná naše schopná překladatelka začala hysterčit, že ona už němčinu úplně zapomněla. Do toho další člen skupinky se rozhodl, že první puťákový den věnuje místo snaze spolupracovat s náma obvolávání snad všech svých příbuzných, což zapříčiňovalo jeho opožďování za naší už tak dost roztahanou skupinkou. Naše hulákání „Jardooo, autooo“, to když měl zrovna plno práce se snahou připravit o sluch člověka, kterému zrovna telefonoval, přičemž nebyl ani signál, takže sluch té nebohé osoby byl naštěstí ušetřen, už se stalo takovým stereotypem. Zastávka u jakéhosi zdroje vody, nikoli však pitné, považoval za velmi vynikající, a s hrnkem v ruce vykřikoval něco jako „dobrá a zdravá vodička“, ale už si to nepamatuju přesně. Čtyři lidi si pak večer lehli do stanu, a my tři holky si hrdinně lehly pod širák. Těšily jsme se na to, minimálně já ano, ale co se nestalo – v noci nás svou přítomností oblažil déšť. Následné stěhování se do stanu k ostatním provázel naprostý zmatek, a mně se podařilo nějak záhadně ztratit boty. Snaha se nějak uvnitř směstnat dopadla neúspěšně – ušetřena zůstala jen naše nejmladší členka – ona devítiletá holčička, která si asi v záblesku tušení vybrala skvělé místo na ležení. My tři si posedaly na nohy již ležících osob, kterým se to pranic nelíbilo (a ostatně ani nám ne, zkuste si sednout na něčí nohu, která nevydrží bez pohybu ani minutu, a opřít se o otravně vystouplá kolena :D:D), a do rána už nikdo z nás nespal. 😀 Moje boty pak byly nalezeny až skoro před odchodem – jediná vidící osoba nerozuměla česky ani anglicky, a naše překladatelka mou žádost bůhvíproč ignorovala, nalezla jsem je pak úplnou náhodou, když jsem o ně zakopla. 😀 Hotová komedie..
PS: Stromové náboženství – díky za připomenutí. Jak já na ně byla alergická a teď bych ten čas tak ráda vrátila a jejich protivné „strommmmm“ poslouchala klidně celý den.
Ano, pravda. Proč jsem puťák tak hrubě ignoroval ti teď neřeknu, ale dík za připomenutí. 😀 Taky si na ty telefonáty vzpomínám. A pokud se nepletu, stromové náboženství bylo dost populární i mezi instruktory, minimálně jsem zaslechl pár zmínek. Kdy na to přesně přišli už si bohužel nevzpomínám, ale na koupališti to už řešili…