Aneb kdo se nejvíc zasměje, vyhraje
K této akci jen tolik, že zmiňovaná počítačová věc je cosi, co už je dávno zapomenuto. Tedy minimálně v mé mysli. Vzpomene si někdo?
Už několik týdnů před začátkem tohoto krásného podniku jsem nemyslel skoro na nic jiného. Docela přesně jsem už věděl, jak budeme spát na pokoji. A náhodou jsem se ani nemýlil.
Pondělní dopoledne by se dalo nazvat klidně utrpením. Ale zato odpoledne bylo krásné. Po přečkání pondělní školy jsem z ní skoro utíkal. Jak by také ne, když jsem ji měl vidět až zase za týden? A ještě k tomu jsem měl tento týden jezdit na běžkách a být navíc se svými skutečnými kamarády. Rozloučení s maminkou na autobusovém nádraží ani nebylo moc bolestné. Vždyť se zase v sobotu setkáme, říkal jsem si, když jsem nastupoval do autobusu. Ujížděli jsme ne moc idylicky vypadající krajinou. Sníh nebyl a nebyl. Ale přece jsme měli běžky.
Po našem příjezdu jsme jaksi nemohli najít zbytek sportovců. Nejnepravděpodobnější možnost se stala rázem skutečností. Ano. Byli jsme tam první! Sice nešlo o závody, ale ten pocit… Ale i oni brzy dorazili. Na večeři jsme tedy mohli jít všichni. Byl řízek. Dost mě sice naštvali pytlíkovou kaší, ale já to nevařil a proto jsem to raději snědl. Na spory fakt nebyla vhodná chvíle. Na pokoji bylo přímo fantastické obsazení dětmi. Byl jsem tam já, Martin, Pavel a Dan. Přesně tak, jak jsem si to myslel. Ihned začalo povídání a vtipkování. Turnaje v počítačových hrách následovaly až později. Teď se musel zkoumat pokoj. Co se našlo? Vlastně nic důležitého. Jenom to, že nějaký chytrák dal do skříně málo poliček. Mimochodem za to byl proklínán, jako by to byl bůchví jaký zločin. Po tomto veselém začátku veselost ovšem neskončila. Poté se dále vtipkovalo a nikomu se do vybalování stále nechtělo. Ale nakonec jsme si vybalili. Ne všechno, jen to, co bylo podle nás nutné. Toho samozřejmě moc nebylo. Pak se muselo jít do společenské místnosti. Tam se sice nic moc závažného nedělo, ale dozvěděli jsme se, jak budou vypadat následující dny. Jednoduše se pořád lyžovalo… Poté jsme si povídali a trochu si hráli s počítačem. Jen jsem se chlubil jednou blbostí (stejně se musí ještě upravit). A konečně následoval spánek. Vlastně ne. Poté jsme si asi do jedné ráno ještě povídali. Bylo to fajn.
Druhý den jsme se vzbudili v sedm hodin ráno. Bylo to sice docela časně, ale co jsme měli dělat? Nic. Poté jsme se tedy vyhrabali z postelí a čekali do tři čtvrtě na osm, než jsme mohli jít na snídani.
Ta byla skvělá! Byl tam obrovský švédský stůl, na kterém bylo všechno od jogurtů po rohlíky. Každý si musel vybrat, i kdyby nechtěl. Po této snídani jsme obdrželi balíčky na celé dopoledne a část odpoledne. Zklamali. Každý se těšil na zdejší výborné teplé obědy, ale to se mu nesplnilo (každý kvůli tomu zuřil). Poté jsme se vrátili na pokoj a chvíli jsme si tam ještě povídali. Poté jsme konečně nastoupili do autobusu (byl to ten samý, kterým přijeli všichni ostatní). Ujížděli jsme směrem k Mísečkám. Sněhu jako kouzlem přibývalo a přibývalo. Na Mísečkách ho už byla hotová spousta. Na lyžování bylo celkem dobré počasí. Ovšem předtím jsme museli mít jakousi rozcvičku. Ale byla to vůbec rozcvička? Já bych řekl, že ne. Hra na honěnou do rozcviček moc často nepatří… Poté se začali probírat znovu jakési nutné základy. Docela to šlo. Poté se zase sjížděli kopečky (Proč mi nejde ten pitomý pluh?). Poté se šlo zpátky do autobusu aby si každý mohl sníst „oběd“.
Odpoledne se dopoledni podobalo jako vejce vejci. Pak se ujíždělo do Jilemnice. Sprchy nás překvapili (ironicky řečeno). Div se nepropadly, ale ještě v nich dokonce tekla voda. Tak jsme se tedy osprchovali. Na našem pokoji pokračovala super zábava. Poté byla večeře a jakýsi pokus o procházku. Oficiálně začalo pršet… Poté se hrálo člověče nezlob se. Byla to docela legrace. Dan nás krásně rušil. 🙂 Poté jsme začali hrát turnaj v jedné počítačové hře jménem Tarzan Junior. Všichhni se dostali do sedmé úrovně, ale Pavel vyhrál. Skončilo se v deset. Potom se ale už muselo jít spát…
Ve středu byl stejný den jako v úterý, jen se lyžovalo hůř. Foukal strašný vítr. Večer jsme zase hráli člověče nezlob se. Přišla si s námi zahrát (resp. spíše nejdřív radit) jedna holka. Padali jí samé šestky. Já to moc dobře tušil, tak jsem si s ní raději nezahrál…
Čtvrtek byl tzv. kritickým dnem, proto jsme jeli na výlet. Ale nebylo to tak jednoduché. Autobus nechtěl nastartovat. Bylo to zdržení asi o půl hodiny. Já a Pavel jsme se strašně chtěli jít podívat, jak se ho pan řidič snaží nastartovat. Samozřejmě, že se to nepovedlo… Pak ale přeci jen nastartoval. Po příjezdu na parkoviště jsme nejdříve jeli lanovkou a pak dlouho pěšky. Byl celkem hezký, jenom mohl být míň kopcovitý… Večer jsme se museli koukat na jakési video. Nebylo mu vůbec rozumět. Všichni u toho usínali.
V pátek se trénovala trať na závody. Byla krátká, jednoduchá. Příšerně nám sněžilo. Večer byl stejně nudný jako ten včerejší.
Sobota byla naším posledním dnem. Ráno se ukázalo, že na Mísečkách strašně fouká, závod byl proto zrušen. Mělo se jít do muzea. Když jsme vycházeli z internátu, vypli proud. V muzeu bylo přítmí. Dívali jsme se tam na svíce a na to, jak se svítilo v minulosti. Jak simbolické… Pak následoval oběd, ke kterému byla vlastně večeře. Byl zpestřen o to, že nám při něm vypli proud. Ale zas ho zapli. Následoval běh Zvědavou uličkou (náhrada závodu na běžkách). Kdo byl vítěz? Každý, kdo v tom příšerném větru vůbec byl ochoten běžet… Poté se šlo do bazénu. Ano nemýlíte se. Zase závody. Podle mého názoru byli příšerně udělané, ale s tím nic už neuděláme. Poté se opět začalo balit, jako už to je zvykem všech akcí. V šest hodin jsme odjížděli do Turnova. Celkem to byl vydařený týden. Lepší, než se učit ve škole…
