Aneb dny smíchu, návštěv, úspěchů.
V úterý byl překrásný den. Ti, kteří trochu znají mé každoroční soutěžní kolečko už možná tuší. Ano, byla to soutěž v prostorové orientaci. Ta letošní (jak už je dobrým zvykem) se konala na Slovensku. Bylo to kdesi u Velké fatry.
Tak jsem se tedy vypravil v úterý večer do Liberce. Cesta poklidně plynula, až u Liberce: Kde je pas…? Ano, jak to už tak bývá doma. Tudíž jsme museli zpátky do Turnova a doufat, že nám neujedou. Ale naštěstí nám neujeli. Dokonce jsme tam byli dříve než oni. A tak jsem se tedy sešel s paní Renatou a se Žeňou. A mohli jsme vyrazit na vlak.
Tato část cesty (cesta metrem a nástup do vlaku) probíhala bez problémů. Ve vlaku jsme se snažili usnout, ale nešlo to. Ale i tento problém se vyřešil.
Ve středu ráno se šla paní Renata náhodou podívat z kupé a všimla si cedule s výpisem stanic. A bylo ještě dobře, že si jí všimla. Když se na ní podívala, zděsila se. Byli jsme o dvě stanice dál, než jsme měli být. Museli jsme tedy vystoupit v Liptovském mikuláši. Náhodou se tu stala další „krásná“ věc. Žeňa jaksi šla, nedívala se holí na levou stranu a zřítila se do kolejí. Chudák malá. A potom jsme museli čekat na zpáteční vlak. Ten naštěstí pro nás přijel celkem brzy. Čirou náhodou jel tam, kam jsme chtěli. Po příjezdu do čekací stanice, kde si nás měl vyzvednout autobus z Popradu, jsme si zašli na procházku. Nic zajímavého tam moc nebylo, všude jen paneláky, paneláky… Ale přeci, byla tam cukrárna. A té jsme nemohli odolat. Po koblize jsme čekali na již zmiňovaný autobus. Ten ani neměl zpoždění! Tak jsme do něj nastoupili. V autobuse jsem seděl s Filipem. Ten se mě stále snažil něco ukazovat za oknem. Nakonec ale pochopil, že to nemá žádnou cenu a nechal toho. Poté jsme dojeli k penzionu (jak se jmenoval vážně nevím, ale bylo to nějaké anglicky znějící jméno). Penzion vypadal opravdu zvláštně. Nebyla tam žádná temná hotelová chodba s dveřmi do pokojů. Jen jakási pavlač (jak to přesně nazvat nevím, v prvním patře byl balkón. A z této pavlače resp. balkónu se vcházelo do pokojů. Bylo to skutečně zajímavé. Když se vešlo z venčí do pokoje, octli jste se v takové malinké předsíňce. Tam byly věšáky a botník. Také se odtamtud vcházelo do koupelny a do samotného pokoje. V něm byly tři postele, jedno okno, skříň (zase tam nevycházely počty poliček) a stůl s židlemi. Nad postelemi byla ještě jedna věc, lampičky. V té mé chyběla žárovka, ale to mi bylo fuk.
Pak už byl čas na oběd. Při něm konečně přijeli kluci z Litovle. Drželi jsme jim u stolu místo, takže jsme aspoň u oběda mohli sedět u jednoho stolu. Kluci bohužel bydleli v prvním patře. Ale naštěstí jejich pokoj byl úplně posledním, takže se tato trasa dala dost dobře naučit (později jsme našli ještě jednu zkratku do prvního patra, takže jsme nemuseli chodit po těch železných schodech). Po obědě jsme si zašli ke klukům na návštěvu. Vojta ihned vybalil notebook s windows vista a začal hrát hry a psát básničky. Ty ještě ani nebyly urážlivé a popuzující. Košičáři stále nikde (zajímalo mě to proto, že jsem se dvěma měl spát na pokoji). Pak přišla krutá disciplína: chůze v přímém směru. Opravdu se vůbec nevyvedla odchylky byly něco kolem metru až dvou, což nebylo vůbec dobré. Ale mohl jsem ještě doufat v úspěchy v jiných disciplínách. Jelikož nám poté zbyla ještě spousta času, šli jsme si projít trasu v budově. Ta (jako ale letos vlastně všechno) nebyla normální. Začínalo se kupodivu v budově, pokračovalo se na balkón a po schodech (těch železných) dolů. Pak kousek podél budovy (ne, vevnitř ne) a pak do budovy a po „starých točitých schodech nahoru….“. A tu kuk! Zkratka byla na světě. Bylo to prostě něco nepopsatelného ten pocit. K oficiálním trasám přibyla tedy jedna neoficiální, zato důležitější. A pak se pospíchalo na večeři. Ta byla zase upovídaná…
Po ní nás čekalo oznámení soutěže s názvem: Vtipnější vyhrává. Byla to samozřejmě soutěž ve vyprávění vtipů a veselých historek. Nám se Žeňou se na ní moc nechtělo, ale historku jsme řekli docela úspěšně. Po skončení (asi ve 20:15) jsme ještě šli ke klukům. Vojta v sobě nezapřel počítačového hráče. Ale co se nestalo. Jak tak hrál druhou úroveň Tarzana juniora, přišla paní Renata. Samo sebou měl po hraní a my po návštěvě. Tudíž jsem přišel na pokoj. A tam jsem se konečně pořádně setkal s kluky s Košic (První setkání bylo hrozné – byl jsem připraven o dvě poličky ve skříňce, dostal je Lukáš Talarovič). Tito kluci zřejmě nepatřili k andílkům, jinak by nás jinak jejich „Teta Miriam“ nezamkla. Bylo to strašné ponížení. Teď tak přemýšlím, co by se asi dělo, kdyby bylo někomu špatně…? Opravdu nevím, nechám to na vás. Ale pojďme dál. Tak jsem přišel na pokoj. Tam oba poslouchali mp3 přehrávače, jeden ovšem nevěděl, kam patří sluchátka. Sluchátka se válela na nočním stolku a do celého pokoje vyřvávala jakési písně. Pokoušel jsem se usnout, nejspíš úspěšně.
Druhý den (resp. noc) jsem se probudil a co neslyším? Zase někdo poslouchá. Byl to Lukáš. Proč poslouchal? Nevím, asi nemohl usnout, nebo chtěl vzbudit celý penzion? A máme tu další záhadu, jen přemýšlejte. Potom jsem nějak usnul, probudil jsem se asi v šest. K mé smůle byl budíček Aš v sedm a ven jsem nemohl, bylo zamčeno. Tak jsem jen tak nečinně ležel. Ale kupodivu jsem se dočkal budíčku. Už v těch šest v pokoji nikdo nespal, ale poslouchal. Tudíž se nedalo o spánku ani uvažovat. Po budíčku jsme si šli ještě jednou projít trasu, ale nemohli jsme ji projít celou. Zamykání byla nějaká globální záliba či co. Dveře k točitým schodům zamčeny. A klíč byl… Někde ztracený. Ale nejspíš se zase našel, protože trasa se nezměnila. V osm byla snídaně.
Po ní jsme zase šli ke klukům. Vojtových básniček stále přibývalo. V devět jsme byli donuceni jít do společenské místnosti. Tam jsme se dozvěděli to, co už jsme sice věděli, ale někdo nejspíš myslel, že jsme to zapomněli, trasu. Ten den byli dvě disciplíny. Již bůhví kolikrát zmiňovaná disciplína orientace v budově a orientace v mikroprostoru. To byla taková složená disciplína. Prvním jejím úkolem bylo posbírat všechny rozsypané obdélníčky, které jakýsi neznámý nešika rozsypal po stole. Pak byly na zemi velké, gumové kruhy a na nich jakési podivné vzory, a my jsme měli takové maličké repliky. Úkol je nasnadě: Který velký patří ke kterému malému? A aby to nebylo tak triviální, museli jsme to dělat nohama… Třetí, letos nejlehčí úkol byl správně setřídit dvojice zvuků. My velcí jsme začínali s orientací v mikroprostoru. Tase docela vyvedla. Při čekání jsme trochu povídali. Pak jsme ale již museli na trasu v budově. Ta se celkem taky povedla. Poté jsme se šli podívat, jakoupak šílenou trasu si rozhodčí připravili na zítřek. Byla vskutku hrůzná. Od těchto hrůz nás osvobodil oběd. Po něm jsme šli ke klukům a co nevidíme? Vojta se ztratil. Pavel ale věděl, kde je. On ten uličník sešel po druhých železných schodech a zamířil k potoku. Pak jsme ho nějakým zázrakem dostali do pokoje. Ale klid jsme neměli. Přišel Lukáš Talarovič. Začal Vojtu popichovat, ten se rozzuřil a vyběhl ven. My s Pavlem jsme dávno zdrhli. Pak jsme Vojtu viděli, jak sedí na zábradlí. Pavel na něj začal křičet ať sleze dolů. Poté tam přišel pan Spurník (vedoucí kluků z Litovle) a začal se zlobit. Na vojtově posteli byly totiž rozsypané jakési sušenky. Poté jsme šli na procházku (spíš by se pro ni hodil termín túra). Na tuto tůru jsme šli já se Žeňou, všichni z Litovle a ještě Košic. Vojta začal vymýšlet básničky typu „Košičan Košičan, snědl všechen poličan“ a podobné. Procházka byla naštěstí krátká a rychle jsme se tudíž vrátili. Po návratu jsme se mučili s trasou venku. Bylo to víc, než hororové. Pořád jsem přecházel jeden sloupek. Pak následovala večeře. Po ní začal maratón soutěží typu nafukování a pouštění balónků ke stropu, poznávání zvuků (ne, že by všechny byli úplně aktuální a poznatelné) a mnohé další. Některých jsme se i účastnili. Pak, asi ve tři čtvrtě na devět, jsme skončili a zase šli navštívit kluky. Opět nás paní Renata donutila jít spát. A zase chudinky všichni z mého pokoje… Ano, zamkli nás jak vězně. Už chyběli jen stráže (ty vlastně byli za stěnou). Ale dnes se usínalo mnohem líp. Lukáš konečně pochopil to, k čemu jsou vlastně sluchátka… Takže ten den jsem usnul rychle.
V pátek byl den velice smutný. Ráno jsem se kupodivu probudil jen pár minut před budíčkem. Zato jsem mohl děkovat takovému menšímu napomínání, které podstoupil Lukáš s Markem minulý večer. Při snídani nám naše paní Renata oznámila jistou zprávičku (ta se stejně nedodržovala) a to takovou, že se dnes nesmí používat žádná technika. Měli jsme s Pavlem štěstí, diktafony povolila. Pak jsme šli před hotel. A už jsme šli tu venkovní trasu. Ta se mi moc nepovedla. Tak jsem vyšel, přešel lávku a s klidným svědomím jsem se vydal někam do lesa (houby tam nebyli, takže tím to neodůvodníte). Naštěstí si toho rozhodčí všimli a na tuto nepopiratelnou skutečnost mě upozornili. Zbytek trasy byl v pořádku. Poté jsme se vrátili do společenské místnosti. A tam horor! Na celou místnost vyhrávala televize a v ní, pohádka. Naštěstí už byla kdesi za půlkou, tudíž rychle skončila. Poté následoval oběd. Po něm jsme se vydali ke klukům na pokoj a co nevidíme? Vojta smutně sedí n posteli a prosí: „Pavle. Prosíííím já chci k noťasu…“ A to furt dokola. Pavlova neústupnost dostávala těžké rány, takže nakonec svolil. Po dalším neznámém počtu básniček jsme se opět vydali na procházku. Ta byla kratší než včera a to z jediného důvodu: Ve tři hodiny se měli opékat buřty. Při tomto opékání se uskutečnilo pár slovních potyček mezi Vojtou a Slováky. Nic významného z toho ale nebylo. Pak byla procházka číslo dvě. Další z těch kopcovitých. Alespoň jsme se ale mohli těšit na palačinky. Při nich se Vojta střetl s lítým nepřítelem: šlehačkou. Ta byla tak zákeřná, že mu zaútočila i na tričko a ubrus. Hezká památka ne? Po večeři jsme se vrhli na balení věcí. To bylo ihned hotovo. A pak začalo to nejobávanější, vyhlášení výsledků. Ale ty překvapily. Naše družstvo skončilo druhé, Žeňa třetí a já šestý (bohužel). Poté začala taková malá diskotéka. Ta byla jen do čtvrt na deset. S tou na sportovkách se to přirozeně nedalo srovnávat. Po ní jsme měli ještě spoustu času, takže jsme se zašli rozloučit s kluky. Vojta si ze zákazu už nedělal zhola nic, takže byl nachytán paní Renatou před obrazovkou svého počítače. Paní Renatě to bylo už asi jedno. Poté následoval spánek.
V sobotu byl den odjížděcí. Po probuzení v půl sedmé, při kterém se nedopatřením vzbudil celý pokoj, jsme si dobalili a šli na snídani. Po ní nás pan Spurník odvezl na nádraží. Zde jsme si dali další koblihu a nastoupili do nového, krásně otravujícího vlaku. Proč otravujícího? Klimatizace se nám rozhodla znepříjemňovat život. Ale přežili jsme to a ve čtyři hodiny jsme dorazili do Prahy. Tam už jenom metrem a autobusem do Liberce a pak sbohem soutěži… Co bych o této soutěži řekl? Byla hezká.
