Tento tábor se jako obvikle konal kousíček od Veverské Bítýšky. Ale to bylo až na skvělý kolektiv jak dětí, tak vedoucích a pár dalších maličkostí vše obviklé. Těch neobviklých věcí sice také nebylo nijak mnoho, ale zato to byli věci zásadní. Tou první, které si někdo všiml bylo asi to, že tábor trval jen jeden týden (důvod byl prý aby se maminky nebály poslat na tábor malé děti). Ale kupodivu se stihlo skoro vše, co jindy.
V sobotu byl velmi zajímavý den. Jelikož jsme byli předchozí týden na Slovensku, musela mě maminka dovézt ze Slovenska až na tábořiště. Cesta probíhala vcelku poklidně. Po malém odpoledním obědě ve Veverské Bítýšce jsme se vydaly k tábořišti. Jenomže maminka se bála jet s koly po tamní cestě, takže jsme museli jít větší část cesty pěšky. Ale to nebylo nic, co by mělo jakkoliv vadit. Po mém příchodu jsem byl ubytován v chatce číslo jedna. Mimochodem to bylo poprvé, co jsem v ní byl. Zatím v té chatce nikdo nebyl, ale to tak samozřejmě nezůstalo. Ale teď tam jak už jsem řekl nikdo nebyl, a tak jsem si mohl vybrat postel a mít ten luxus, že jsem měl celou skříňku pro sebe. Pak přijel první spolubydlící, Dan. Ke konci se z něj vyklubalo pěkné číslo. Ten den už nikdo do naší chatky nepřišel. Po vybalení věcí, prodiskutování všeho možného a po pozdravení s ostatními následovala večeře. To mě celkem překvapilo, protože jindy ještě bylo představovací kolečko. Po večeři následovalo druhé překvapení toho dne. Tím překvapením byl táborák. Při něm bylo to již zmiňované kolečko. Naštěstí jsme se též dozvěděli, co se bude číst. Byla to knížka Pes baskervillský. Pro někoho potěšení, pro někoho zklamání (hlavně pro ty, kteří to už četli). Jak se už dalo tušit, puťák s ptačkou také doznaly drobných změn. Změnou vlastně bylo rozuměno sloučení (bude ptačka, která volně přejde v puťák). Tato změna byla tak očekávaná, že ani nebyla moc komentovaná. To, že nebude stezka odvahy nikoho moc nenazlobilo, protože usnout v lese mohou i jindy. Po skončení táboráku se už šlo spát. V naší chatce se ale nespalo. Tam se povídalo, dělali se pokusy s postelemi a jiné věci.
Druhý den nás překvapil budíček. Byl, ale vlastně nebyl. Jen nás vzbudili vedoucí. Já osobně jsem čekal něco víc (vytí psů nebo něco takového). Po obvyklých ranních činnostech bylo vymýšlení názvů družinek a pokřiků. Každoročně velmi oblíbená činnost… My jsme to měli ještě ztížené tím, že v naší skupince byli dva Rakušané (Markus a Kevin). Tudíž náš pokřik byl jakousi německo českou míchanicí. Po této činnosti jsme si měli procvičovat orientaci po tábořišti, ale do toho se mnohým z nás nechtělo. A tak jsme si jen povídali. Pak už přišel čas oběda. Po něm následovala menší úprava osazenstva naší chatky. Ani nevím proč, ale Martinovi s Kamilem se zachtělo k nám. Nejspíš o to velmi úpěnlivě a zdvořile prosili, jelikož už po obědě se stěhovali do naší chatky. Martin si odmítl vybalit s odůvodněním, že to stejně na tak krátkou dobu nemá sebemenší smysl. Pak už následovaly obviklé neklidy. Po nich následovala svačina a první etapová hra.
Ukázalo se, že ta orientace se bude hodit. Tato hra totiž spočívala v tom, že na různých místech tábořiště (těch normálních, ale i zapadlých jako hlavní brána) byly umístěny nádoby, ve kterých byli nějaké pro toto místo neobvyklé předměty (např. kolíčky, korky…). Za určitý počet stejných předmětů, který odpovídal počtu členů družinky, obdržela družinka část legendy o psu Baskervilském. Tu poté měla složit. Ovšem tak těžké, jak to měla mít to neměla, jelikož tvrdohlavý počítač si tam vkládal čísla stránek, čehož si někdo všiml. Při této hře nastávala i různá nedorozumění, která byla nejčastější u předmětu, který byl u sprch. Kdosi tam zapomněl krabici s keramickými úlomky a my ubožáci jsme ji měli ignorovat. Někomu se to povedlo, někomu ne. Tato hra pak vyústila ve skládání legendy. Škoda, že si při čtení dávali dobrý pozor a nepřečetli ji. 😀 Pak byla už jen večeře beseda o autech, která byla téměř totožná s tou loňskou, nástup a prý spánek. Ten sice u nás vypadal jako vyprávěcí hodinka, ale komu to mělo vadit? Ukázalo se, že to nevadilo nikomu, protože stejně nemohla být tak rozsáhlá, jak by mohla být, kdyby Martin s Kamčou nešli na hlídku. Tu kroniku, kterou měli psát (byla to novinka – kdo šel na hlídku, psal kroniku) stejně nikdy nenapsali.
Pondělní ráno se tomu minulému podobalo jako vejce vejci. Při nástupu se potvrdilo datum odchodu na puťák, středa. Též se konečně utvořily puťákové družinky. Bohužel, té naší se přeměna dotkla jen přidáním Martina, Dana a Evy. Tudíž oba dva rakušané zůstaly. Po čtení se začaly nacvičovat různé nezbytné dovednosti zahrnující stavění stanů, zapalování lihových a plynových vařičů a jiné. Plynové vařiče byly letos velmi oblíbené. Důvod byl asi ten, že to byl první tábor, kam si troufli vedoucí je přivést. Také se začalo plánovat jídlo. Schodli jsme se na večerních párcích, ráno měly být záviny. Po tomto plánování byl oběd. Po něm klid. Ten v tomto dni mohl ještě více vyniknout, protože už se žádné mezichatkové přesuny neprováděly. Po klidu následovaly neklidy. Pak svačina a etapová hra.
Ta by se dala nazvat asi nějak jako cesta na zámek. Prvním naším úkolem bylo zastavit drožkáře, který nám měl dát peníze (proč jsme je asi neměli?). To se povedlo, jelikož ten chytrák jel tak šíleně, že ztratil nějaký nejspíš velmi důležitý kufr. Poté jsme si měli jít koupit jízdenky. Paní u pokladny byla sice velmi milá, ale poslat ji na skutečné nádraží… Její schopnost plést lístky byla přímo mistrná. Na první pokus nám dala lístky se špatným datem, přičemž reklamaci nebrala jako operaci, která by se měla provést bez dalšího placení. Ale naštěstí jsme ji nějak, už ani vlastně nevím jak, přemluvili, aby ty lístky vyměnila. Druhý pokus už dopadl úspěšněji a my mohli nastoupit strastiplnou cestu k zámku. Ve „vlaku“ byl jakýsi žebrák, který po nás chtěl peníze nebo lístky (co, to vlastně nevím, protože mluvil o penězích a lístky nám bral). Chudákovi Markusovi ho sebral a ten pak musel nějak vysvětlit průvodčímu, jak je možné, že ho nemá. Poté jsme samozřejmě museli dosáhnout cíle. A tam byl zámek. Naše překvapení nebralo konce, protože tam byla umístěna jakási maketa zámku visacího. Ach ta čeština. Tohle by jste v angličtině nevymysleli.
Poté byla už večeře. Po ní následoval volný program. Někdo zpíval, někdo si povídal, jiný se zas honil. Toto neuspořádané a mnohdy šílené počínání ukončila až večerka. Po ní jako obvykle následovaly pokusy o usnutí.
Ráno dalšího dne nemá už ani smysl popisovat, jelikož probíhalo jako to včerejší a všechna ostatní. A přeci bylo toto ráno něčím zvláštní. Na nástupu byla jaksi opomenuta etapová hra. Začaly v nás klíčit potuchy, že by mohlo být něco v noci. Po čtení se dokončovaly přípravy na puťák. A také přijeli s nafukovací horostěnou, na kterou každý zvesela vyšplhal. Pak už byl čas na oběd.´Po neklidech a svačině následovaly další přípravy. Pak už byl čas na naši táborovou restauraci (prý měla být totožná s klasickou). To samozřejmě nebyla pravda, protože v normální situaci by se v jídelním lístku nevyskytovaly názvy jídel typu Tuhnoucí Grinpenská bažina, Tajemství Sherlokovy lulky… Při placení se vyskytl další drobný rozdíl. Někdo z číšníků (nebo všichni?) neuměl rozeznat stokorunu od dvoustovky. Tudíš to dýžko, které dostali bylo totálně nepřiměřené vzhledem k miniaturním porcím, které jsme obdrželi. Poté, co se všichni najedli a trochu zanadávali se už „šlo spát“.
Jenomže nikdo jít spát nemohl. Každá hrací družinka obdržela v průběhu restaurace dopis, který ji vyzýval, aby přišla ke brance od záchodů (první odcházela někdy v 21:30, a my asi v 23:45). Nikdo tudíž v naší chatce neusnul. V 23:45 jsme se potichoučku vykradli k záchodkům. Noční hra byla velice vtipná (jak pro nás, tak pro přihlížející vedoucí). Nejlepší částí bylo bezesporu dohadování s dvěma „vojáky“, které představoval Honza Hegr a pak ještě někdo (Fencík?). V 00:45 jsme konečně ulehli.
Ve středu se vstávalo déle než jindy. Důvodem byla jednak noční hra a také určitě puťák a ptačka. Ta byla letos velice zajímavá, jelikož i úkoly byly velice zajímavé. Jako první jsem se rozhodl koupit šampon. Tento úkol byl velice snadno splnitelný. Ten následující byl ale už mnohem horší. Zadání bylo sice jednoduché a to koupit jakýsi časopis. Jenomže problém byl ten, že v první trafice ho neměli a vysvětlit lidem, že opravdu nechci do té, ve které jsem už byl, to byl velice obtížný úkol. Ale i to se nakonec s výpomocí jakéhosi velmi zvědavého člověka podařilo. Dalším úkolem bylo zjistit trasy dvou tramvají. Ten samý člověk nakonec pomohl a já nakonec zjistil, že není vlastně co zjišťovat, protože prázdninové trasy byly totožné s normálními. Poté jsem měl zjistit, od koho je nápis, který je na kašně na Svobodově náměstí. Dva lidé mi říkali stejného autora, leč pravdu neměli. Takže tento úkol byl zplněn velice neúspěšně. Další úkol, kterým bylo zjistit, kde jsou nejbližší veřejné záchodky dopadl celkem dobře. Posledním úkolem bylo dostat se k restauraci. Cesta probíhala za pomoci velmi ochotného člověka pohodově. Dostali jsme se tam první, což bylo celkem dobré.
Po jídle, které skončilo mnohem déle, než vedoucí doufali začal náš puťák. Trasa se musela upravit, protože by jsme asi nestihli najít autobus. Ten nám vedoucí museli ukázat. Všichni jeli stejným autobusem, jen my jsme vystoupili o několik stanic dříve, na zastávce Hrad veveří. Odtud to byl jen kousíček na naše tábořiště. Stavění stanů probíhalo jako po drátkách. Došlo k menším rozporům o to, kdo má vařit. Míša a Martin se málem mohli porvat. Nakonec se sice nějak dohodli, ale to hádání… Po večeři se začalo uvažovat o tom, že by se mohlo jít spát. Kamil začal vlézat k Markusovi a Kevinovi. Při této operaci se jejich stan začal pomalu bortit. Ale ještě se v něm dalo spát. Podařilo se nám nějak usnout, ale spánek? O tom se nedalo mluvit.
V půl jedné jsme byli probuzeni. Důvod byl ten, že stan se s definitivní platností zřítil. Takže jsme všichni vylezli a začali ho stavět. Je nutno ještě dodat, že pár jedinců, mezi které patřil hlavně Martin s Míšou, začali zapalovat náš plynový vařič a ohřívat se u něj. Stavba stanu se nějak nedařila, což nakonec znamenalo, že ti tři šli spát pod širák. Takže jsme se zas pokusili usnout.
V půl čtvrté nás probudil déšť. Nutnost postavit stan byla tedy velmi urgentní. Nějak jsme ho v dešti stavěli, s výsledkem úspěšně postaven. Spát už se ale nedalo, jelikož Markus s Kevinem se tam o čemsi bavili. Mě se podařilo na pár minut usnout, ale v šest hodin nám začali bušit na stan a volali “Vstávejte!”. Toto počínání nikdo nechápal, protože jsme se jasně dohodli, že budeme vstávat o hodinu později. Ale nakonec mě to přestalo bavit a vstal jsem. Ale zbytek se ke vstávání neměl. Němci byli čím dál víc nervóznější, takže okolo sedmé začali bořit náš stan. Samozřejmě, že jsme něco dělali, ale k čemu nám to bylo? Jedení snídaně si nevšimli. Všichni až na mě tedy zůstaly v jakési trosce, která bývala naším stanem. Dostat z něj naše věci bylo umění. Ale i to se jakýmsi neznámým způsobem podařilo. Ale ještě jsme museli balit, bourat stany a dělat další spoustu věcí, které nebyl Kamča sto přeložit. To už Rakušané nevydržely a odporoučeli se na cestu do tábora. Vedoucí si toho ale všimli a navrátili je i s patřičnými připomínkami k jejich skupině. Nakonec jsme vyšli. Hned na prvním rozcestí se nás Míša snažila přesvědčit o tom, že jít směrem k Brnu je naprostá hloupost, což znamenalo asi to, že je lepší jít směrem k Bítýšce ale nedržet se popisu, než jít podle něj a jít opačně. Nakonec se nám podařilo tento zjevný omyl vyvrátit a ona i my jsme vyrazili. Dále cesta pokračovala celkem poklidně. Až první dlouhý úsek zmařil náš zdařilý postup. Byla to nejspíš chyba v odhadu vzdáleností. Míša začala šílet, že jsme zabloudili, i když cesta přesně odpovídala popisu. Dokonce jsme se museli vracet kvůli ní zpět. Na rozcestí, na které nás zavedla neuměla říct, kam jsme měli jít, takže jediná možnost, co dělat, bylo vydat se správným směrem, tudíž tam, odkud jsme přišli. Poté jsme došli k autobusové zastávce a jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že je to ta samá, od které jsme odcházeli. To všechny patřičně naštvalo, ale vedoucí nám nechtěli dovolit, aby jsme jeli autobusem. Tudíž jsme museli jít dál. Na dalším rozcestí Rakušané opět z neznámého důvodu utíkají. Tentokrát už na ně Zdenda asi byl poněkud hrubější, když vysvětloval, že jsme jedna skupina a že máme držet při sobě. Další kus cesty byl již vcelku poklidný, ale dlouhý-. Ke konci jsme se setkali s druhou z puťákových družinek a dokonce s Martinem Holeňou. Za několik minut už jsme byli s vedoucími a kráčeli jsme na místo, kde si nás Martin měl vyzvednout. V táboře jsme nebyli ani poslední. Po výtečné večeři, za kterou jsme byli všichni neskonale vděčni, byl volný program. Na nástupu se začaly rozdělovat kroniky. My jsme ji měli psát všichni. Ale na kroniku jsme moc nemysleli, poněvadž jsme se už nemohli dočkat krásných postelí. Dnes jsme si ani příliš nepovídali a raději šli spát.
Páteční ráno nás přivítalo slunně. Dnešní čtení bylo již delší, protože se musela dočíst celá kniha. Po čtení následovalo sportovní dopoledne. Jako každoročně jsme absolvovali disciplíny jako plížení pod rolničkami, chůze s toaletním papírem na hlavě… Maratónský běh byl kvůli nedostatku času zrušen. Bylo to smutné, ale nikdo s tím nic nenadělal. Už k obědu začalo mírně poprchávat, ale zatím to byla jenom přeháňka. Po neklidech ale začalo pršet skutečně. Etapová hra byla zrušena, což naštvalo asi všechny. Začalo se balit a byly pokusy napsat kroniku, ale díky nefunkčnímu pichtově stroji se ani to nepodařilo. Po večeři následovala náhrada táborového ohně,která se musela kvůli nepřízni počasí uskutečnit v jídelně. Tato část večera byla snad nejsmutnější ze všeho na táboře. Zdravuška byla též rozmrzelá, protože nikdo během těchto pár dnů nezapomněl pamatováka. Poslední večer se také už moc nevyprávělo. Nebylo o čem. Nálada všech byla skleslá, k čemuž přispíval i všudypřítomný déšť.
V sobotu jsme se probudili do deštivého rána. A ne jen počasí bylo smutné… Dnes byl totiž snad nejsmutnější den z celého tábora, tudíž den odjezdů. Po snídani a posledním nástupu už začaly přijíždět maminky a ostatní rodiče. Po celém táboře se rozléhaly slova loučení, možná byly někde i slzy. Pak už všichni odjeli, ale já musel na tábořišti ještě s několika dalšími zůstat. Mě totiž Martin vezl do Prahy. Cesta probíhala vcelku poklidným, nerušeným tempem. Co říct na závěr? Možná několik slov… Zase někdy, přátelé.
