Pod tímto pro mnoho lidí nepochopitelným názvem se skrývá jedna z nejzajímavějších a nejvtipnějších akcí, kterých jsem se kdy zúčastnil. Účelem této soutěže bylo asi procvičení nejrůznějších dovedností, se kterými se každý ve svém každodenním životě setká. Ve skutečnosti jsme se sice těšili na něco jiného, ale…
V úterý byl den, v němž nikdo z nás, kteří jeli na tuto soutěž, ani oka nezamhouřil. Ono to vlastně ani nešlo, když vezmeme v úvahu to, že odjezd vlaku byl asi v 00:08. Do Prahy jsme se dostali celkem pohodlně jednou dodávkou, která patřila autodopravě muže pomocnice paní Renaty, Pavlíně. Po příjezdu do Prahy jsme vstoupili do hlavního nádraží. To bylo (a vlastně ještě je) pod velkou přestavbou, takže najít naše nástupiště, to nebylo tak jednoduché. Když jsme našli náš vlak, pomalu se schylovalo k půlnoci. V minulých dnech jsme si z půlnoci dělali legraci, co že se asi stane zvláštního, ale teď, když se okamžik rozřešení otázky půlnočních překvapení blížil, nebylo to zrovna tak veselé. Ale ono se nic nestalo. Lépe řečeno možná stalo, ale my jsme si toho nevšimli (nebo neměli všimnout?). Ale okolo toho by se dalo spekulovat hrozně dlouho, takže se posuňme dál. Ve vlaku se tak dvě první hodiny povídalo, poté začaly probíhat pokusy o usnutí. Tyto pokusy dopadly vcelku úspěšně, takže nakonec jak i já, tak i Žeňa s Lídou a Martinem spali.
Probudili jsme se tak nějak kolem půl sedmé a zas si povídali. Po příjezdu do Rožumberoku jsme se šli trochu projít, čímž byl výborně zaplněn čas mezi naším příjezdem a příjezdem autobusu, který nás vezl do penzionu, kde jsme měli po ty tři krátké dny být. Tento penzion mi nebyl úplně neznámý. Už jednou jsem tam byl s rodiči, ale že bych si nějak zvlášť vzpomínal…? To opravdu ne. Ale ono to ani nebylo zas tak moc potřeba. V pokoji bylo jen to, co v něm mělo být, takže se tam našly postele, stůl, skříňky (nemohlo jich být přece tolik, aby stačily), takže pro ukládání oblečení se musely využít šuplíky ve stolku s televizí. Po vybalení jsme čekali na oběd. V tomto čekacím čase jsme nějak vybalili arii a Martin si začal hrát. Při obědě jsme se už nemohli dočkat příjezdu kluků z Litovle. Ti přijeli někdy ke konci poledního (nebo odpoledního?) klidu, takže číslo pokoje jsme se dozvěděli až na začátku prvních soutěží. Ty byly velice zajímavé.
První z nich byla podle názvu asi jednoduchá, protože se jmenovala zapněte tu vestu! Ale ta vesta nebyla obyčejná (jak by vlastně mohla být?). Pod pojmem neobyčejná se skrývá vesta, kterou by rozhodně nikdo nechtěl nosit. Nikomu by se asi nechtělo zapínat zip, knoflík, patent, háček, suchý zip… Tyto všechny druhy zapínání na ní byly. Samozřejmě, že jsme tento úkol zvládli, ale šlo tu hodně o čas. Dalším úkolem bylo rozměnit stokorunu. To bylo vcelku jednoduché, ale heslo dvakrát měř, jednou řeš zde neplatilo, protože to dvojí měření by nás připravilo o spoustu času. Mezi soutěžemi jsme si povídali. Nejzajímavější téma tohoto povídání bylo to, jestli by nemohli kluci z Litovle do osmičky tj. do našeho pokoje. Martin tam nechtěl ty dva z Košic (později se ukázalo, že bylo chybou, že to kluci neudělali).
Po skončení těchto soutěží jsme se vydali na procházku. Na tu jsme šli my, a ještě kluci z Litovle a Opavy. Vojta už zas začínal básnit…
Po návratu už byl čas jít k večeři. Po ní následovala první návštěva u kluků. Jejich pokoj byl vcelku dobře umístěn. Byl sice ve vyšším patře, ale aspoň byl naproti schodům, takže jsme ho nemuseli hledat tak dlouho. Po našem příchodu to tam začalo pomalu vypadat jako při hodině výpočetní techniky (dvě arie, jeden notebook a samozřejmě nechyběla spousta kabelů). Ovšem nemohli jsme tam být moc dlouho.
V sedm hodin totiž začínal jakýsi zábavný večer s názvem „jsme tým“. První naší úlohou bylo rozdělit se do tří družstev. Tato družstva měla poněkud zajímavé názvy: siláci, umělci a mudrci. Složení tomu samozřejmě neodpovídalo, ale co by jste chtěli po necelém dni? Tato družstva pak obdržela rozmanité úkoly. Některé byly v pořádku, jiné byly naprostou diskriminací české složky družstva. K těmto se největší měrou počítá bezesporu úkol, při kterém jsme dostávali jakási záhadná slova a co s nimi? Samozřejmě zjistit, co znamenají. Ale aby to nebylo tak jednoduché, ta slova byla ve Východoslovenském nářečí. To je snad ještě horší než nářečí např. Ostravské, Brněnské… Naše pokusy odtušit význam slov byly neúspěšné. Slovenským přátelům to ale nedělalo problém. Dále se tam vyskytly disciplíny typu hledání svých vedoucích po zvuku, vymýšlení slov na určité písmeno a další. Po soutěžích následovala opětovná návštěva u kluků. Vojta jako obvykle seděl u notebooku a hrál Pavlovu „nejoblíbenější“ hru. V půl desáté jsme se odebrali na naše pokoje. Tam nadešlo setkání s kluky z Košic. Byla to už proslulá dvojka Marco Oros a Lukáš Talarovič. Už na jaře s nimi byly problémy. Ty ovšem neskončili koncem soutěže, na které jsem je poprvé viděl. Ty s nimi zůstaly. Ihned pustili televizi a začali se na ni dívat. Zrovna dávali nějakou kriminálku. To by mi nevadilo, kdyby si to po pár minutách nepřepnuli na jakýsi horor. Ovšem po prvním příchodu paní Renaty byly nuceni televizi vypnout, takže jsme nakonec usnuli.
Čtvrteční ráno nás přivítalo i se svými obavami. Ano. Dnes měli být ty nejtěžší disciplíny. A ještě jsem ani pořádně nevěděl, jak hrozné vlastně budou. Po snídani už ani nezbyl čas na malou návštěvu, protože snídani přinesli někdy okolo půl deváté. Po snídani tedy už byl čas na zahájení těch disciplín.
Tou nejtěžší byla příprava ovocného poháru. Ten se skládal z mandarinkového kompotu, piškotů natřených Nutelou, banánů, šlehačky a na dozdobení se na něj ještě sypalo nějaké to Granko. Co na tom bylo nejtěžší? Pro mě asi ty piškoty, jelikož doma jsem se mylně domníval, že nutela zastává vlastně funkci nanuku, takže se dá na to všechno. Ale ono tomu tak samozřejmě nebylo. Takže namazat ty piškoty, to byla práce vskutku nesnadná. Ale nějak se to nakonec zvládlo. Druhým úkolem byla příprava čaje. Tento úkol byl už o poznání jednodušší, ale i tady se mohlo leccos stát. Nestalo se ale nic. Po zdárném dokončení tohoto úkolu už byl čas na oběd. Po něm jsme zas utíkali na návštěvu. Přišel i Lukáš Talarovič a začal hrát počítačové hry. My jsme tam tak nějak poslouchali a hráli si s ariemi. Poté začala skutečná legrace. Možná se teď ptáte proč? Důvod je vcelku jednoduchý a to ten, že jsme jeli do jednoho termálního koupaliště. Po příjezdu jsme se převlékli, obdrželi čipy na zamykání skříněk a hurá do vody. Tam to bylo skutečně zajímavé. Byli jsme v nejrůznějších bazénech a také tam byl tobogán. Na něm Martin vyřvával nejrůznější blbosti, zpíval si, provolával slávu Linuxu a i jinými způsoby se snažil na sebe upozornit. Naštěstí tam panoval takový chaos, že se mu to moc nepodařilo. Po přímo úchvatném vykoupání a vyřádění jsme se vydali na zpáteční cestu. Po návratu byl již čas na večeři.
Po ní následoval program se slibným názvem „Zabavte se sami“. Všichni si pod tímto názvem představovali něco ve smyslu tak se tedy zabavíme, ale ne tady… Ale představa pořadatelů byla mírně odlišná. Ti si to představovali tak, že si budeme vyprávět různé vtípky, historky… Ty také nějakou krátkou dobu byli, ale ne moc dlouho. Předtím ještě probíhaly soutěže a hry s jakýmsi velikánským hadrem (oficiálně nebo i možná skutečně to byl padák), ale opravdu byly jen krátké. V osm hodin už nikoho žádná hra ani vtip nenapadala (nebo napadala, ale už se mu s ní nechtělo chlubit), takže se vše rozpustilo. Paní Renata nás poté dokonale ohromila. Ona nám totiž řekla, že kvůli tomu, že jsme neřekli ani jednu historku, musíme jít spát. Nebyli jsme v této šlamastice sami, mnozí vychovatelé a učitelé dostali tento zničující a ponižující nápad. Ale ještě před tím, než nám paní Renata popřála dobrou noc, konala se v jejím pokoji menší porada. Na ní se hodnotily naše dosavadní úspěchy a také se cvičilo poznávání koření. A na konci se Žeňa jen tak zeptala, jestli můžeme jít nahoru ke klukům. A odpověď nás doslova překvapila. Byla kladná. Takže jsme se rozeběhli ke klukům a cestou jsme přemýšleli, jak to je možné. Je tu pár zajímavých teorií. Jednou z nich je, že jsme si udobřili paní Renatu u koření, další je, že to nemyslela vážně, pak tu ještě je možné to, že jí došlo, že by jsme stejně nespali a také je možné, že na té večerní akci to vlastně nebyla ona… Která z těhto teorií je skutečně ta pravá, to už se asi nedozvíme. A možná, že je to tak vlastně dobře. Kluci z Košic také museli zůstat na pokoji. Byli dost naštvaní, když se dozvěděli, že my jsme ještě mohli na návštěvu. U nich to asi bylo myšleno vážně. Po pár minutách poslouchání jakéhosi hororu, jehož děj mi naprosto unikal, vypnuli televizi a my jsme mohli spát. Zaslouženě.
V pátek ráno bylo nádherné počasí. Asi podle něho měli vypadat i naše výsledky. Po snídani byla ještě chviličku chvilka na návštěvu u kluků. A pak už započaly poslední disciplíny. Tou první bylo již nepřímo zmiňované poznávání koření. Každý dostal nějaký recept a podle něj měl vybrat patřičné koření. Já to měl celkem snadné, protože jsem měl najít vanilkový cukr, granko, kávu, hřebíček a jako bonus ještě rum (to nejjednodušší koření, protože už nebyl jen v kořence, ale i na ní). Ale někdo (například Lída) to měl dost těžké. Po tomto úkolu jsme měli poslední úkol. Ten spočíval v tom, že jsme měli roztřídit a pojmenovat blíže neznámý počet věcí denní potřeby (sešit, knížku, míček…). Po zplnění tohoto úkolu jsme šli resp. jeli do jakési vesničky. Po prohlídce (spíše procházce) následovala cesta zpátky. Po obědě jsme už měli pomýšlet na balení, ale na to jsme ani nemysleli. My jsme šli ke klukům. A dostali jsme super nápad. Hlavní ideou toho nápadu bylo zahrát si flašku. To se i uskutečnilo. Úkoly byly rozmanité. Počínaje otevíráním a zavíráním sprchového koutu a konče u mačkání rozličných kláves na notebooku. Z tohoto úkolu byl Vojta značně rozladěn. Poté se jelo do města. Tam všichni nakupovali, Vojta utíkal a my jsme ho museli přivolávat. Pomsta? Po návratu jsme se šli podívat na zvířata, která tam chovali na malé farmě. Byla tam koťata, pár koní a malá jehňata, která se čirou náhodou narodila ve stejný den, jako jsme tam my přijeli. Pak už ale skutečně začaly přípravy na odjezd. To, co se předtím tak odkládalo, stalo se prioritou. Ale že by ta priorita byla nejvyšší… To zase ne. Po krátké přípravě na balení (vlastně to byla příprava na přípravu balení) jsme zase šli ke klukům. Vojta tam začal vykládat cosi o zrádcích, nejspíš proto, že se chtěl pomstít za tu flašku. Pavel ho začal učit s Linuxem. Až na to, že se vyskytovaly úplně nepochopitelné problémy (např. Vojta přeskočil aspoň pět kroků v konfiguraci orca najednou, orca mu nechtěla číst v textovém editoru…) to celkem šlo. Poté již nastal čas na večeři. Byli jsme zklamaní. Palačinky nebyly. Vojta tedy nemohl předvést svou genialitu co se týče problémů se šlehačkou. Po večeři jsme se šli sbalit. To bylo hned hotové. To co jsme pak spatřili u kluků bylo přímo děsivé. Pavel řval na Vojtu, aby už šel do té sprchy. On do ní po asi čtvrthodinovém naléhání šel. Ale v ní vykonal krutou pomstu. Našel tam Pavlovo mýdlo a začal s ním mlátit. O co? Nevím a popravdě to je to, co mě z této události zajímá nejmíň. Pavel doslova zuřil. Krabička od mýdla rozbitá, Vojta chechtající se na celé kolo. A do toho všeho pan Spurník. Naprosto unikátní obrázek…
V sedm hodin začalo slavnostní vyhlášení. S Pavlem jsme se nemohli dohodnout, kdo že to letos skončí poslední. Zjednodušíme to, nikdo z nás poslední nezůstal. Já jsem skončil sedmý, Lída byla devátá, Martin třetí a Žeňa dokonce druhá. Byli jsme velice šťastní. Po vyhlášení byla krátká diskotéka. Byla od osmi do devíti hodin. Neobešla se bez obvyklých blbinek jako tanec s míčem a jinými. Po skončení diskotéky se ještě ozývaly rány, jak někdo praskal ty míče. Ale na to jsme neměli čas. My jsme utíkali k Pavlovi. Vojta hrál strašlivě unaveného. Když jsme ho začali trochu škádlit, někam utekl. Nevím ani kam. Pak už byl čas na poslední noc. Docela rychle jsme usnuli.
V sobotu byl nejsmutnější den vůbec. Byl to samozřejmě den odjezdů. Vstali jsme časně, asi v sedm hodin. Po krátké snídani jsme byli odvezeni na nádraží. Tam jsme nastoupili cestu domů. Nejprve jsme jeli osobním vlakem, posléze jsme přestoupili již do tak známého vlaku s otravnou klimatizací. Ta zase otravovala. Po příjezdu do Prahy jsme se metrem dostali na Černý most a tam si dali něco dobrého. Následovala hodinová cesta do Liberce a cesta domů. To je vše. Byl jsem zase doma. Závěrem jenom tolik: Bylo to překrásné a budu vzpomínat v dobrém!
