Aneb kde jste, antikové?
Pokud by se někdo ptal, proč se v tomto vyprávění na tolika místech objevuje zmínka o sci-fi, pak by se dozvěděl, že netuším. Nějaký důvod tam asi bude (sledování v televizi a další), ale co přesně…
A co se konspiračních teorií týče, rozhodně nebyly myšleny ve zlém. A teď už se vydejme do minulosti…
Tato soutěž byla již před odjezdem opředena jakýmsi nádechem tajemna a záhadných událostí. Už u té minulé tu cosi bylo, ale letos to bylo mnohem rozsáhlejší a propracovanější. Takže, když jsem ve čtvrt na jedenáct, v úterý 12. května nasedal do našeho auta, abychom se zastavili pro Martina, musel jsem myslet na tu povídku, kterou jsem napsal minulého dne… Cesta pro Martina probíhala pokojně a klidně. I cesta do Příšovic, kde jsme se měli setkat s paní Renatou a její pomocnicí Pavlínou nepřinesla žádná překvapení. Po nasednutí do dodávky, která nás měla vést do Prahy, začalo obvyklé vyptávací kolečko. To zatím nebylo nic zvláštního, ale už teď se mi Pavlína zdála tak trochu zvláštní… Nedá se to přesně popsat, jen mi cosi nepřipadalo normální. Ale, bohužel (nebo bohudík), nedalo se nic dělat.
A tak jsme po necelé hodince dojeli do Prahy. Celkem nás překvapilo, že jsme dojeli až k hlavnímu nádraží. To bylo trošku zvláštní, ale stále se dalo říct, že to bylo z milosti. Nádraží bylo skutečně přestavěné, takže najít vlak nebyla bezproblémová záležitost. Ale zase to mohlo být mnohem těžší… Hledání kupé už bylo vcelku jednoduché. Všichni byli překvapeni vzhledem lehátkového kupé, což bylo vcelku pochopitelné, když jsme jeli v lehátkovém kupé poprvé. Ale co už tak pochopitelné nebylo, to byl fakt, že před vstupem do vlaku se nám nijak zvlášť spát nechtělo. Ale jakmile jsme do toho nočního vlaku vstoupili, neuplynulo ani tři čtvrtě hodiny a my už spali. Zvláštní. Jako by si někdo snad přál, abychom usnuli.
Po probuzení jsme zjistili, že už jsme jen pár desítek kilometrů od cíle. Ale zase tak blízko jsme nebyli. Vlak měl zpoždění. To naštěstí vůbec nevadilo. Jen nám to zkrátilo čas, po který bychom museli být v Liptovském Mikuláši zbytečně. Po příjezdu zbýval zrovna tak čas na to, abychom si zašli do jakéhosi obchoďáku na čaj. Pak už přijela dodávka, která odjížděla směr hotel Malina. Tam jsme měli po ty tři tajuplné dny být. Po krátkém přivítání se starými známými Slováky jsme se rozjeli k našemu cíli. Ten se stále přibližoval, až nakonec jsme tam dojeli. Je to zvláštní, ale do hotelu jsme vešli postranním vchodem, ne tím okázalejším skrz dveře, které se samy otevíraly.
Náš pokoj nás mile překvapil. Byl prostorný a plný světla. To nyní přicházelo dvěma okny, večer se ke slovu dostaly dvě lampy. Z pokoje se vcházelo do koupelny. V pokoji byla dvojpostel (chudáci Martinové) a jedna rozkládací pohovka. Dále se tu daly najít skříně a noční stolky. Na dvou z nich byly lampičky a na jednom dokonce rádio. Po našem příchodu přišel ještě druhý Martin, který tu s námi měl být. Poté do pokoje nakoukl Lukáš Talarovič a zmínil se o hotelovém telefonu. No jo, ale kdepak je? Po čtvrt hodině usilovného hledání byl nalezen, jak se zděšeně choulí na poličce u televize. A jeho překvapení neskončila. Po zvednutí sluchátka se zjistilo, že nefunguje. Lukáš se samo sebou začal smát. Jeho úsměv mu, bohužel pro něho, vydržel jen do doby, než nás to začalo zajímat, což bylo prakticky ihned. Důvodem nefunkčnosti byl jenom hloupý kabel, který někdo z telefonu vypojil a on tak skončil ve skříni pod telefonem. Ale stačilo ho zapojit a telefon na pokoji 206 už fungoval. Poté jsme si museli vybalit, což byla akce na pár minut. Poté začala nekonečná telefonní hra „Haló? Tady policie“. V té se až ukázalo, kolik sprostých a neslušných slov Martin umí. A že jich bylo. Hulákání do telefonu přerušil až oběd. Ten byl, jako ostatně, velmi dobrý.
Po něm následovalo cosi, co bylo kombinací klidu a telefonování. Martin také vybalil eureku a začal si hrát. Zjistil, že ukládání na disketu už funguje (antikové?). Ve vlaku s tím měl menší komplikace, obecně se to svalovalo na pád batohu, ale kdo ví… Ve tři hodiny jsme poprvé sešli do recepce a prošli dveřmi. Venku čekalo setkání s Litoveláckými kluky, kteří jeli v osvědčeném trojlístku Pavel, Dan, Vojta. Čekala nás soutěž v přímé chůzi. Dopadla celkem uspokojivě, odchylky byly nějakých 5, 30 a 80 cm. To nebylo nic, co by byl problém.
Pak se Litoveláci chtěli vydat na procházku. Ale křik paní Renaty je na pár okamžiků, které stačily k tomu, abychom se připravili, pozdržel. A Tak jsme se mohli vydat na první a nejspíš i nejlegračnější tůru. Hned na počátku si paní Renata zničehonic vzpomněla na to, že prý byl v noci v kupé zloděj. Samozřejmě, neví se a asi se už nikdy vědět nebude, jestli to zloděj opravdu byl. Mohl to být náhodný vstoupivší, někdo, s kým potřebovala mluvit,a jistě i spousta dalších věcí. Poté následovaly další spousty velmi zajímavých diskusí o všem možném jako antikové a podobně. Za těchto rozmluv jsme došli až na jakýsi plácek, kde jsme si sedli a odpočívali. Zmizení vedoucích jsme skoro ani nezaregistrovali. Ale jako by se jich to dotklo, za pár minut přiletěla šiška. A hozena byla vedoucími. No, věřili byste tomu? Odplata byla krutá a nelítostná. Po pár minutách se vedoucí začali tvářit, jako by je to už nebavilo. Ale nás to bavilo pořád. Martin s Vojtou shromažďovali ohromnou zásobu šišek, která však byla zanedlouho po začátku druhého útoku kdesi v minulosti a věčném zapomnění. Tedy, ve věčném přímo ne, ale blížilo se to tomu. Pak už jsme se vydali zpět do hotelu. Museli jsme si ještě projít trasu, která nás zítra čekala.
Zjistili jsme, že je vlastně jednoduchá. Což bylo dobře, alespoň jsme mohli zas ke klukům. Pokusy o rozchození jejich telefonu byly stále neúspěšné. Bylo to dost otravné, že nám telefon šel a jim ne. Ale večeře nás na chviličku od těchto problémů odpoutala. A co se týče večerního programu, ten to dokázal dokonale. Popravdě jsme na nějaké malicherné nefungující telefony ani nemysleli. Ptáte se velmi dobře: co se večer dělo? Byla to opět hra, ve které jsme se dělili na družstva. Každé družstvo muselo vymyslet jakýsi příběh o zdejších skřítcích, nebo jiných bytostech. Tento úkol by byl hezký a možná i legrační, kdyby nám zapisovatel neustále nerozmlouval nejhezčí úseky jako přímé řeči. Popravdě, antiků jsem se vzdal hned na začátku. Ale konečně byl příběh hotov. Ne sice k mé spokojenosti, ty přímé řeči tam prostě měly být, ale dokončen byl. Na vymýšlení básničky zbylo už asi jen 7 minut z celé tři čtvrtě hodiny. A to nemluvím o detailu, že třetí úkol, vytvoření hlavní bytosti, nebyl hotov vůbec. Ale nakonec, když se to všechno vyhodnocovalo, se záhadně objevila jedna postava z příběhu. Ani nevím jak, prostě se s ní rozhodčí pochlubil. Naštěstí pro všechny, vyhodnocení se nekonalo. Všichni obdrželi jen jakési sladkosti. Poté jsme se vydali ke klukům s vidinou toho, že by snad mohl spánek následovat až po delší době. Ale někdo si myslel, že jsme se ve vlaku špatně vyspali. Nebo se chtěl vyspat sám, protože nás příchod tajuplného zloděje jaksi nevzbudil. Z toho se dalo usuzovat, že paní Renata snad ani nespala. Ale nebudeme tu o tom přemýšlet, máme z toho totiž další otázku: proč? U kluků jsme mohli být asi jen do půl desáté. To byl slušně řečeno pěkný podraz. Ale co mi ubozí naděláme proti vševědoucím? Odpověď každého, který nehodlá skončit doma o pár dnů dříve zní nic. A nejspíš ani nezáleží na tom, jak daleko je zmiňovaný domov. Nikdo přeci nedokázal, že science fiction nemůže být alespoň z části pravda.
V pokoji byl vcelku klid. Někdo si hrál s mobilem, někdo usínal a někdo přemýšlel o zítřejším dni.
Ten přišel poklidným a ničím nerušeným ránem. Nikdo nám nevolal a ani nás nenapadlo nikoho rušit při ranních činnostech, což by se nemuselo vyplatit. U snídaně jsme už byli vcelku probuzení. Po snídani jsme museli zajít za Pavlem, abychom se dozvěděli, zda-li se tam nic zvláštního nestalo. Zatím prý ne… Ale ono se stane. Martin se začal prát s Vojtou, což byla pro Vojtu nesporně legrace. Ale pro Martina také… Pak už byl čas k tomu, abychom se odebrali do společenské místnosti. Tam každý obdržel startovní číslo. Sice by to nejspíš nebylo potřeba, protože pořadí bylo identické s včerejším, ale rozhodčí asi chtěli mít pořádek. Já obdržel číslo 4. Přede mnou byla celá Litovelská skupinka. Pak se začaly vysvětlovat jednotlivé disciplíny. Ukázalo se, že letos provedli menší úpravu v orientaci v mikroprostoru. Obvyklé geometrické útvary byly nahrazeny klíči. Nebyly to skutečné klíče, byly to jakési umělohmotné napodobeniny. Bůh ví, kde je sehnali. Znamenalo to menší šok, ale nedalo se nic dělat, klíče už tu byly a čekaly, až je začneme sbírat. A my jsme tedy začali. Jako první šel Pavel, následoval Dan a Vojta. Po nich jsem již musel já. Klíče se nějak sesbíraly a další disciplíny jako rozeznávání vzorů na podivných gumových kruzích a třídění rachtacích válečků také nebyl problém. Poté jsme se vydali opět na klučičí pokoj, aby bylo možné nějak využít čas, kdy zbývajících čtrnáct soutěžících podstupovalo orientaci v mikroprostoru. Na pokoji se dál polemizovalo na téma antiků, antických měst a mnoha dalších. Tyto diskuse velmi účelně zaplnily úsek asi čtyřiceti pěti minut, kdy bychom při soutěžích jen seděli a nudili se. Což by samozřejmě nebylo dobré a možná, že by to ovlivnilo následující soutěžní výkon, který na nás vyzývavě čekal. Pro nás to dopadlo dobře. Nikdo se neztratil, nikdo absolutně nepopletl techniku a tak jsme mohli doufat v celkem dobré umístění. U Vojty to už tak slavné nebylo. Nejprve si spletl stranu, takže za jedněmi dveřmi se vydal po druhé straně zdi. To samozřejmě znamenalo zneplatnění zbytku trasy, ale rozhodčí ho na tento drobný detail upozornili, takže nakonec přeci jen došel. Sice neměl vynikající náladu, jako předtím, ale bylo tu důležité to, že se dostal do kýženého cíle. Pak už zbývalo jen pár minut, než nastal čas oběda. Už ráno se pan Spurník dohodl na realizaci menší úpravy osazení stolu, jejímž výsledkem bylo, že jsme mohli sedět u jednoho stolu. Nám to nevadilo. Samozřejmě, kdo chce, může si vymyslet, že to byl pokus o lepší sledování, ale na to jsme u oběda, a vlastně ani nikdy v průběhu soutěže, nemysleli. Poté jsme měli volno. Byla spousta času, takže se pokračovalo v pokusech o opravení nefunkčního telefonu na pokoji 106, kde byl, samozřejmě, Pavlův trojlístek. Ukázalo se to bohužel jako nemožné. Kabel byl s největší pravděpodobností v kabelovém nebi. Nebo to bylo zásuvkou? Teorie o kabelu byla naneštěstí pravděpodobnější. Takže jsme se o telefon přestali na pár hodin zajímat. Ve dvě hodiny jsme se vypravili na „procházku“. Jak už si někdo mohl domyslet, do kategorie procházek se tento výšlap počítat nedal ani náhodou. Naším úkolem bylo zdolat ohromný kopec. V průběhu cesty vzhůru jsme bájili o tom, že na vrchu bude jeskyně a do ní se jakýmsi zázrakem dostane antička. Nahoře samozřejmě (opravdu samozřejmě?) nebylo vůbec nic. Jen stanice sedačkové lanovky. A antické město jaksi také nebylo. Po cestě sice byla místa, která vypadala divně, avšak čekala na nás jen lanovka. Okamžitě si vedoucí vymysleli, že je zrovna funkční a jede z kopce dolů. Nasedli jsme a čekali. Čekali jsme pár minut, ale pořád nic. Omyl, lanovka se nepohnula ani o centimetr, mohli jsme pak říct vedoucím. To jsme naštěstí neudělali. Ale oni, jakoby nám četli myšlenky, započali krutou cestu zpět. Vojta začal blbnout, jako snad nikdy. No není šílené běhat z kopce, který má sklon alespoň 30 stupňů? A aby bylo vše dovršeno, začalo pršet. Déšť se pozvolna měnil v liják. Ale stejně si neodpustili vyslat nás na trasu v terénu. Tu už jsme trochu znali z popoledního průzkumu, takže jsme ji zdolali a octli se zas v našem pokoji. Tam na nás čekalo překvapení. Martin nám oznámil, že volalo nějak moc lidí. Prý nikdy, když zvedl sluchátko, nikoho neslyšel. To se muselo vyzkoušet a prozkoumat. Po zvednutí sluchátka se ozvalo cosi, co bývalo oznamovacím tónem. Nyní to byl snad jakýsi kód. Překvapení přišlo vzápětí. Stačilo položit sluchátko a za deset vteřin telefon začal zvonit. Nebyl by to náš telefon, kdyby zvonil obyčejně. Kdepak. Zvonil jaksi podivně, jinak. Možná kratčeji. Nikdo nechápal, co se stalo. Mačkáním tlačítek to s pravděpodobností 80% nebylo, protože jsem to zkoušel už včera a ráno se telefon choval absolutně normálně. Ledaže by existovala jakási kombinace, po jejímž zadání by se… Ale co? Telefon zbláznil? To se nedalo odhadnout. Prostě se telefon tak choval. A protože nikdo nevěděl, co se stalo, začala být obviňována chudinka antička. To se ví, mohla v tom mít prsty, ale jaký podivný nápad by to musel být, aby dokázala takhle poplést telefon, který neměl žádný složitý operační systém, se kterým by si mohla za naší nepřítomnosti hrát? Ledaže by napadla místní ústřednu. Nějaká tu být musela. Ale, jaký by to mělo účel? Kontaktovat nás? Pak promiňte, neznámá, tohle se vám mírně vymklo. O našem objevu jsme okamžitě letěli informovat ty, které by to mohlo zajímat. Vojta zpočátku nevěřil, tvrdil, že tak se telefon nechová. To jsme asi nevěděli… A tak jsme ho zavedli do našeho pokoje. Uvěřil. Teorie o nadpřirozeném zásahu se stala populární. Antikové tak s konečnou platností dobili první příčku na žebříčku mimozemských ras pro tento týden. Možná i na dalších žebříčcích jako žebříček obav paní Renaty a podobných. To se však asi už nikdy nikdo nedozví. Jelikož antikové mají rádi hádanky, začali jsme jen tak z legrace vymýšlet nejrůznější čísla, na kterých by to mohl, při obrovském štěstí, někdo zvednout. Tato čísla většinou vycházela z faktů o telefonu. Tato fakta ale nebyla tohoto dne přesná, takže antičce se nikdo neměl šanci dovolat. Ale na recepci, to už je něco jiného. To se podařilo hned první hodinu pokusů. Kouzelné číslo, které nám umožnilo vyděsit recepční bylo 1101. Proč zrovna tohle? Je nutné ještě dodat, že Martin tvrdil, že asi každou hodinu telefon sám od sebe zvonil. Teď už to vysvětlit jde: 11 jako předpokládaná (nakonec však mylná) doba, po které telefon zazvoní, když položíte sluchátko a 01 jako ta jedna hodina. A číslo na recepci bylo na světě. Musí se nechat, že Lukáš Talarovič velmi v těchto pokusech pomohl. Sice nechápal, co nás to popadlo (nejspíš), ale to je přeci jedno. Každý nemusí vědět vše. Těmito pokusy jsme se výborně bavili až do večeře. Po ní se pokračovalo několik desítek minut v teoretických diskusích.
V sedm začal další večerní program. Ten dnešní považuji za mnohem zdařilejší, než program minulého dne. Sice nebyl soutěžně založen, ale to nevadilo. Dnes šlo o to, aby se všichni pobavili. To se, alespoň podle mě, povedlo. Opět jsme byli rozděleni do tří družstev. A já zas skončil v družstvu, ve kterém byl i Vojta. Nevypadalo to zpočátku jako problém, stačila však hodinka, aby se to problémem stalo. Každé družstvo mělo za úkol projít tři stanoviště, každé na jednom patře. My jsme začínali úplně nahoře, tedy v patře třetím. Tam na nás čekala velmi zvláštní dráha. Většina objektů, po kterých jsme museli šlapat, se podobala dopoledním gumovým kruhům, až na fakt, že to nebyly kruhy, ale cosi jiného. Nezanedbatelným faktem také bylo to, že tyto desky obsahovaly jakési bodlinky. To se sice všem líbilo, ale byly to přece jen bodlinky. V našem patře byl zřejmý cíl pořadatelů všechny přizabít. Kdyby ne, nedávali by tam zvláštní chodící udělátko, při jehož používání se rozhodně nedalo uvažovat o chůzi ze schodů a podobných pokročilých věcech. V prvním patře čekalo podivné vozidlo. Přesněji, vozidlo se tomu nedá říkat. Možná by se to dalo považovat za zvrhlé chodítko. V tomto patře se však zvrhlo více věcí. Mimo jiné i Vojta. Jeho touha po břichách ostatních zvítězila nad jeho úsilím zatlačit tuto touhu do pozadí. Následky byly katastrofální. Ne jen, že jsem mu musel po zbytek večerního programu utíkat, on se ještě stihl pohádat s paní Renatou. A to jen kvůli tomu, že jsem si od něho nenechal všechno líbit. Prostě zlatý Vojtíšek, jak ho všichni známe. Poté, co se všichni vydováděli a mnozí i vyděsili vedoucí, odešli jsme opět na náš pokoj. Tam nás přivítal náš milý, tajemný telefon. Hra o nejšílenější číslo pokračovala pokusy jako 1002060106 a dalšími. Kupodivu telefon na těchto číslech zvonil, leč nikdo nebral sluchátko. Že by antička, která se bojí? Na chvíli jsme si zašli k Pavlovi, aby jsme mu řekli, na co jsme přišli s telefonem. Překvapení se zastřít nepodařilo. A nám se zas nepodařilo jít spát déle, než včera. Jak jsme tak leželi, telefon zazvonil. A zazvonil tím divným způsobem. Dobře, říkali jsme si, máme hodinu klid. Ale omyl. Za deset minut to tu bylo zas. Telefon byl proto přikryt mikinou. Ne, že by to příliš pomohlo. Ale po pár hodinách se mi usnout podařilo.
Páteční ráno nás přivítalo celkem hezkým počasím . Uvítání od našeho telefonu následovalo v krátkém okamžiku. Když vstoupila paní Renata do pokoje, telefon jí zdvořile pozdravil. Byla překvapená. Jediné vysvětlení, které ji napadlo bylo, že jsme to rozbili. Co také jiného, když nechtěla přiznat to, že tuší, co to je? Ještě před snídaní jsme se vydali na generální zkoušku venkovní trasy. Dopadla úspěšně. Po snídani jsme chvíli vymýšleli čísla, tentokrát typu 1010 a podobné. Pak následoval pobyt u kluků. Lukáš Talarovič se na nás přišel podívat, čímž se opakovala situace s Martinem Jozífkem. Po čtvrt hodině se odporoučel a mohl začít krásný cirkus,, o který se postarala trojka Vojta, Martin, Dan. Dan byl Vojtou zavřen v koupelně, odkud se snažil utéct. To se mu posléze i podařilo. Ten zvuk, který při tom vydal, bych vám snad ani nepřál… Poté jsme odchodili disciplínu. Už poslední. Již bylo rozhodnuto. Rozhodnuto o všem a definitivně. Paní Renata si nás vyžádala v našem pokoji a to jen proto, aby Martina vyzkoušela z češtiny a matematiky. Při tom se krásně zesměšnila scénkou, kdy dvakrát zvedla falešně zvonící telefon. Bylo to vcelku rozkošné. Poté jsme Lukáše opět zásobovaly čísly. Je to zvláštní, ale nikdo to nebral. Proč asi? A kdo by to měl za ideálních podmínek vzít? To jsme nevěděli. A nevíme dosud. Poté následoval oběd následován návštěvou na pokoji 106. Lukáš přišel a hrál Light cars. Při tom se krásně pohádal s Vojtíškem, který chtěl hrát také. Ale Pavel mu to slíbil na večer (přesněji na hlubokou noc). Jestlipak hrál? Poté následovala krásná procházka. Na ní se dnes vedly převážně sci-fi diskuse. Všechno se točilo kolem antiků, antických měst a obecně kolem hvězdné brány. Cestou zpět bylo na Vojtově krku nalezeno klíště. To bylo velmi závažné odhalení. Pro nás bylo sice velmi závažné i odhalení, že Vojta může potenciálně patřit k několika mimozemským rasám, ale kdo by tomu věřil? Po návratu, který byl vcelku předčasný,, jsme chvíli blbli s telefonem a pak nastala krásná událost.
Tou byla návštěva zdejší vířivky. Když jsme scházeli do recepce, Pavel se cítil trošku překvapeně. On nás, přesněji jen mě, slyšel, jako že jsme v recepci. No, co bychom tam asi dělali? Zastupovali recepční? A co by tam bylo k smíchu? To ale nebyl jediný šok. Tím druhým bylo, že telefon na Pavlově pokoji chvíli fungoval. Prý volal i na pokoj 204 (pokoj Lukáše Talaroviče) a šlo to, ale jakmile se rozhodl, že zavolá nám (tedy na pokoj 206), telefon si řekl, že tam volat nebude, že prý se toho našeho bojí. A tak jsme vešli do úzké chodbičky, která vedla do šatny. Tam jsme naskákali do plavek (většina) a hurá do vířivky. Tam začal naprostý zmatek a chaos. Vojta s Danem se chovali jako nevím co, určitě ne, jako lidé, Martin tam předstíral antičku (ne poprvé) a kdo ví, co se ještě dělo. Možná spousta nejroztodivnějších a možná i podezřelých věcí, ale v tom zmatku, kdy si tam skoro každý s každým měnil místo, se absolutně nedalo vyznat. Tak tedy promiňte, že opravdu nevím, co všechno se tam dělo. Vojta přímo vyčníval z řady, toho by si všiml úplně každý. Vojtovo vyvádění skončilo až v okamžiku, kdy byl on a Martin nucen vířivku opustit. Po návratu Martin chviličku ještě předstíral antičku (ne už tak věrohodně, jako poprvé, kdy vyděsil všechny na pokoji 106). Pak jsme si už museli sbalit vše, co sbalit jakýmkoliv způsobem šlo. Následovala večeře a závěrečný večer.
Vyhlášení jsme ani moc neočekávali. Jen tak z legrace jsem začal věřit tomu, že by Martin mohl být první. A co se nestalo… Martin první byl! Poté jsme si oba přáli, aby Vojta skončil šestý a on skončil. No, věřili byste tomu? My ne. To ale byl teprve začátek antické intervence. Následovalo přání, které mělo zajistit, aby Pavel skončil druhý a já první. A antikové, náhodou, mohli zasahovat do nižších sfér. Ono se to vážně stalo! Takže naše vítězství bylo stoprocentní. Turnov zvítězil. Nikdo nebyl lepší (Pavel klidně mohl). Po odnosu cen následovala minidiskotéka. Letos byla plná praskajících balónků. Nakonec jsme museli také tancovat. To se nám nechtělo, ale nakonec jsme byli donuceni. Poté jsme se naposledy vydali ke klukům. Přišli jsme na pokoj, ale Vojta nikde. On se však za pár minut objevil. A nebyl sám. S ním do pokoje vkráčela jistá dívka. Vojta hrál absolutně zamilovaného. Vypadalo to opravdu zajímavě a neobvykle. A možná i trošičku směšně. Za pár minut toho nechal. Po dalších pár minutách, kdy byly důkladně prozkoumávány vyhrané ceny byl nafouknut míč, který jsme také dostali a začala legrace. Míč létal po pokoji sem a tam, všichni se smáli, když vtom vešla paní Renata. Míč ještě jednou prosvištěl vzduchem a už jsme museli jít spát. Naposledy. Telefon znovu získal svou mikinovou přikrývku. Za pár minut jsme usnuli.
Ještě před tím, než začalo ráno, jsem se probudil. Telefon stále zvonil. Ale, když jsme se ráno všichni vzbudili, telefon byl ticho. Mysleli jsme si, že se antička rozpomněla, co tam provedla, ale omyl. Sluchátko leželo na mikině. Jak se tam asi dostalo? To ale nebylo vše. Martinova eureka byla posunuta na opačný konec stolku a brýle skončili na zemi. A navíc se ještě otevřel sprchový kout. Co se v noci mohlo dít? Že my jsme propásli půlnoc… Paní Renata včera slibovala, že nás zbudí včas. Jenže, jaksi zapomněla. Následkem bylo to, že na nás byla naštvaná. Její vina. Naštěstí se to ale nějak podařilo. Po snídani jsme byli zavezeni na nádraží a nastoupili jsme dlouhou cestu do Turnova. Po přestupu následovalo překvapení. Kupé nebylo. Cesta ve vlaku probíhala nudně a monotónně. Vlak cestou nabral půlhodinové zpoždění. Krásné vysazení v Turnově se nekonalo. Museli jsme do Liberce a pak teprve domů. Dalo se říct, že soutěž byla hezká. Jenom je otázka: proč se antička neukázala?
