Tyto sportovní hry se uskutečnily v našem hlavním městě, tedy v Praze. Letos je měl na starosti organizační tým školy Náměstí míru. Jestli se jim vše povedlo, to tu rozebírat nebudu, subjektivní názory by se nedaly vyloučit. Takže nezbývá, než abyste si udělali svůj vlastní názor.
Pondělní dopoledne bylo naplněno očekáváním. Toto očekávání bylo okolo desáté hodiny dokonce i naplněno, když se liberecké družstvo sešlo na autobusovém nádraží, aby nastoupilo svoji cestu. Letos to s délkou trasy nebyla naštěstí žádná katastrofa. Stačilo, abychom nasedli do autobusu a za hodinku jsme se octli v hlavním městě. Tam jsme museli přesednout na metro a dojet na stanici Dejvitská. Tam jsme nasedli na tramvaj, která nás dovezla na stanici Nad Džbánem. Už nezbývalo, než najít tu správnou cestu, která vedla ke kempu, kde jsme měli být ubytováni. Jak jsme se tam pomaloučku přibližovali, pomalu se ukazovalo, že jsme tu už jednou byli. Nejspíš to bylo oblíbené místo, kam schovávali sportovce. Pokud si ale někdo myslel, že neunikneme romantickým chatičkám, mýlil se. My jim unikli. Nejspíš jsme v nich sice měli být, ale družstvu Opavy se nelíbila budova, která jim byla původně přidělena. Popravdě, nedivím se jim. Ale o tom jsme nevěděli, a tak jsme se vydali k prostě vypadající budově. Obdrželi jsme klíče od pokojů a začali jsme je hledat. Na mě vyšel pokoj s Martinem a Kubou. Zatím mi to bylo jedno. Poté, co byly otevřeny dveře do pokoje, zjistilo se, že projektant pokoje dbal na co možná nejnižší cenu a na nějaké to pohodlí zvysoka kašlal. Kdyby tomu tak nebylo, nevím, jak by se dal objasnit fakt, že ve skříni nebyla ani jedna smutná polička. Tím bylo téměř zajištěno, že vybalování batohů nebude. Přesněji, každý normální člověk by vybalování ignoroval jako neproveditelné, ale naši drazí vedoucí měli jakousi podivnou touhu donutit nás, abychom si vybalili. A my jsme je museli uposlechnout. Pro mne dopadla operace vybalení ještě celkem dobře, protože věci se daly vybalit do skříně. Ale tím byla skříň plná, takže ostatní dva chlapci vybalovali tam, kam se dalo. Ani jsme si nestihli pořádně odpočinout, když jsme se doslechli cosi o zahájení her a turnaji ve showdownu. Jak to bylo možné? Vždyť každý ví, že zahájení i turnaj začínají až v úterý. Ale letošní pořadatelé nejspíš chtěli překvapit. Další překvapení nastalo, jakmile jsme uviděli trička, která nám byla věnována. Fakt, že byla růžová se nedal přehlédnout. A přesně v nich jsme se vydali na zahajovací chvilku. Pak, když už byl pronesen slib rozhodčích a slib sportovců, odebrali jsme se na lavičku před místnost, kde se hrál již zmiňovaný turnaj. Letos jaksi chyběla tělocvična. Bylo by jistě zajímavé sledovat, jak míček vylétá otevřenými dveřmi přímo mezi nic netušící lidi, kteří jdou kolem… Bohužel, dveře nebyly otevřené. Někdo měl tolik rozumu, aby je před započetím naší přímo ukázkové porážky zavřel. A tak začala historie našich porážek ve showdownu. Nikdo sice s průběhem zápasů nesouhlasil, leč také s tím nic neudělal. Po prvním utkání jsme se odebrali na naši ubytovnu. Tam již před našimi pokoji čekal druhý showdownový stůl. Bylo to skutečně překvapující. Možnost být v pokoji a přitom sledovat zápas se naskytla letos poprvé. Ale přibylo riziko. Tímto rizikem bylo, že míč vlétne dveřmi rovnou do pokoje. A také, že mnohokrát vlétal. A ještě četnější byl případ, kdy míč zastavily zavřené dveře. Ani v blízkosti svých pokojů se družstvu, které tvořil Martin, Petr a Bára nepodařilo zabodovat. Přibyly jen další prohrané zápasy. Pak, když už muka proher skončila, vydali jsme se do restaurace na večeři. Letos byla vzdálena alespoň dvě stě metrů. Byla jí menza na fakultě tělesné výchovy a sportu při Karlově univerzitě. Co se týče večeře, byla dobrá. Po ní následovala přehlídka výcviku psů, což ty, kteří neviděli vůbec nic, příliš nezaujalo. Sice psi štěkali jako diví, když přeskakovali nejrůznější překážky a vyváděli další roztodivné věci, ale stejně. Poté jsme se odebrali na pokoje. Tam následovalo další blbnutí. Bylo narušeno příkazem, který nám ukládal vysprchovat se. Dobře. Tedy vysprchovat. Ale, kde jsou kohoutky od sprch? Na ty bylo zas jaksi pozapomenuto. Posléze byla nalezena náhrada v podobě panelu se čtyřmi tlačítky. Tento panel byl, jak jinak, než pár metrů od první sprchy. Ale naštěstí se nakonec podařilo odhalit tento systém, za který byl projektant proklínán. Ani antikové, o kterých je známo, že milují nejrůznější technické vymoženosti by se k tak potupnému kroku neuchýlili. Když už by museli, nejspíš by tam dali fotobuňku, což ale už mohlo být i dnes zrealizováno. Ono ale nebylo. Pak už nastal ten pravý čas, abychom nastoupili cestu podivných snů. Tedy, alespoň u mě byly velmi podivné. Ale to byly i na minulé soutěži. Jestlipak tu není nějaká souvislost? Kdo ví.
V úterý jsme byli nemilosrdně vyrváni z moci noci. Bylo to vcelku kruté, leč nevyhnutelné. Kdybychom spali, nemohli bychom jít na snídani a pak do plaveckého bazénu, který na nás tak vyzývavě čekal. Ano, to byl další rozdíl vůči minulým sportovním hrám. V bazénu jsme zjistili, že voda není vůbec taková, jakou jsme si ji představovali. Ale zase mohla být samozřejmě chladnější. Naše plavecké výkony se setkaly dokonce i s medailovým ohodnocením. To nás mělo povzbudit do atletiky. Po obědě vskutku mnoho času na převlékání a odpočinek nezbylo. Též jsme zjistili, že na teplou večeři můžeme zapomenout. Prý nám měla stačit bageta. Na dnešním odpoledním programu byl skok daleký a běh na 60 metrů. Těmito disciplínami bylo docíleno toho, že jsme obdrželi další medaile. Někdo snad již věřil, že nebudeme v celkovém pořadí družstev poslední. Jak se blížil konec dnešního sportování, začala se řešit již poněkud zajímavější témata. Mezi pro mě nejzajímavější dozajista patřilo odhalení toho, že ne jen já mám rád jisté vědecko fantastické seriály. Kačka byla snad ještě větší fanynka, než jsem předpokládal, že někdo může být. Teorie o tom, že jistý vědec z Atlantidy, jménem Rodney McKay bude hrát showdown a druhý jménem Radek Zelenka zas pro změnu goalball byly opravdu vtipné. Už jen představovat si to znamenalo odsoudit se k celovečernímu záchvatu smíchu. Pak, když už z bagety nezbýval ani kousek, vydali jsme se do hotelu, abychom dokončili showdownový turnaj. Někdo ještě pořád doufal, že neprohrajeme všechno. Ale antiky zřejmě showdown nezaujal, takže to dopadlo podle nejčernějších scénářů prohry. To znamenalo, že počet vyhraných zápasů byl nulový. Za to byl Martin na ubohé a nic netušící antiky poněkud rozzlobený, poněvadž na Slovensku nejspíš dopomohli jednak k nepřeberné zásobě záhad a k prvním místům, tady ale nehnuli ani prstem. V pokoji pokračovaly podnětné diskuse o hvězdné bráně a dalších seriálech, při kterých se teprve ukázalo, jaký je Marek odborník na tyto seriály obecně. Pak, když už nejspíš paní Renatu nebavilo věčné poslouchání smíchu, rozhodla se, že už musíme jít spát. Nám se ale samozřejmě nechtělo. Návštěva sprch se prodlužovala jak to jenom šlo, což nepomohlo a pak jsme navíc ještě šli na holčičí pokoj. Míša s Petrem kamsi zmizeli, říkalo se, že jsou ve skříni. Bára s Dianou se jen smáli. Ono se tam ale smálo více lidí. Ale konečnému výsledku, který byl, že jsme skončili přikrytí pod peřinami, to nezabránilo. Ale nezabránilo to ani příchodu snů o Atlantidě…
Středeční ráno bylo poklidné, ale též by se dalo říct, že bylo naplněné jakýmsi očekáváním. Ano, dnes se mělo rozhodnout o všem. Dnes už mělo být jasné, jak se kdo umístil. Po snídani jsme obdrželi balíčky na oběd. Očekávala nás druhá bageta. Tentokrát k obědu. Plavání bylo, dá se říct, úspěšné. Poté, co se skončilo s plaváním, odebrali jsme se před bazén a obědovali. Následovala menší procházka, která skončila na hotelu. Tam jsme chvíli vymýšleli naprosté blbosti. Mezi tyto blbosti patřil jeden z šílených nápadů Martina Jozífka. Spočíval v tom, že se vezme časopis Světluška a začne se s ním házet po pokoji. Kdyby o tom jen uvažoval, nevadilo by to. Jenže pro chudáka Světlušku to dokonce zrealizoval. A tak se pár minut ozývaly z pokoje velmi podivné zvuky. Jenom jsme doufali, že se neotevřou dveře a v nich nebude někdo z týmu vedoucích. To by nebylo dobré.
Poté, co Martina s Kubíkem přestalo házení Světluškou bavit, vydali jsme se na stadion. Dnešní atletické závody byly poznamenány přítomností Dany Zátopkové, bývalé slavné oštěpařky. Nedalo se ale říct, že by podle toho vypadaly výkony v hodu kriketovým míčkem. Ale jak vypadaly výkony ostatních nikdo nevěděl. Nezbývalo, než počkat na zítřejší vyhlášení. Po večeři jsme se vydali na Staroměstskou, odkud jsme pokračovali na výletní loď, na které jsme měli mít menší výlet po Vltavě. Těch lodí bylo více, prý bychom se do jedné nevešli (opravdu na sportovkách bylo tolik lidí?). Tím, že jsme seděli v podpalubí jsme byli velmi zklamáni, někteří možná i uraženi. Pro ty, kteří se nemohli kochat výhledem z okének byl bezesporu nejlepší a nejvtipnější zážitek rozhovor kapitánky naší lodě přes vysílačku s druhou lodí o tom, jak proplout kolem spadlého stromu u Čertovky. Ale i tato plavba musela mít konec. Po návratu jsme byli nahnáni do sprch, ale zanadávat si na geniální systém spouštění vody jsme nemohli zapomenout. Ještě větší problém byla teplota vody, která s rostoucí dobou, kdy tekla, stále rostla a neexistoval způsob, jak vysvětlit sprše, že my chceme studenější vodu. Možná proto jsme z ní přímo zdrhali. Pak se už jen ujasňovalo, kdo bude zítra hrát goalball. Rozhodnutí padlo na mě a na Petra. To se ví, byli jsme rádi. Potom se už opravdu muselo jít spát.
Ve čtvrtek se konečně ukázalo, jak málo nám přálo štěstí při kolektivních hrách. Tuto přímo vzorovou ukázku zapříčinil turnaj v goalballu. Naše představy o tom, že se bude jednat o odvetu za showdown byly jaksi mylné. Ale to se ráno ještě nemohlo vědět, mohlo se to když tak jenom tušit. Jelikož nám jaksi chyběl třetí do týmu, byli jsme spojeni s Opavským družstvem. Většina našeho družstva se vydala absolvovat jízdu na dvojkolech. Pak měli jít do města na obří nákupy. My jsme vešli do tělocvičny. Ani jsme se skoro nerozkoukali, když už nás volali k losování. První zápas dopadl porážkou, leč svalovalo se to na příliš silného soupeře. To ale už po třech prohraných zápasech téměř nešlo. Po obědě nás čekal poslední zápas, u kterého existovala naděje, že neprohrajeme. Bohužel nám tato naděje vůbec k ničemu nebyla. Ve výsledku jsme zas nic nevyhráli! Pak nastal čas, abychom se vrátili do ubytovny. Tam jsme se sbalili, osprchovali a šli spát. Sice ne doopravdy, ale nic jiného se ani dělat nedalo. Zbytek družstva se objevil asi ve čtvrt na pět. Měli to jen taktak, aby stihli sbalení svých batohů. Sprcha na ně čekala večer. A pak už jsme se mohli vydat na večeři a slavnostní ukončení sportovních her. Tam jsme obdrželi sice ještě pár medailí, takže skoro každý, vyjma Míši a Kuby nějakou měl, ale že by se to projevilo na konečném pořadí? Co si to myslíte? Kdepak. Zas šestí. Ale nám už to bylo jaksi jedno. Nebo jsme věděli, že s tím nic neuděláme? Ať tak, či tak, diskotéku jsme si užili parádně. Popravdě to mohlo být samozřejmě lepší. Nyní narážím na fakt, že když jsme odcházeli (asi kolem desáté večerní), stále vyhrávali, co to jen šlo. Marek byl rozhořčen, protože píseň We are the champions sice chtěl, ale neslyšel, prý byla zapomenuta kdesi doma. Myslím, že tomu ani neuvěřil. Nemohl s tím však nic dělat, tudíž jsme na ubytovnu přeci jenom šli. Už naposledy. Zítřejší den byl konečnou sportovních her.
Páteční nálada nebyla zdaleka tak dobrá, jako ta pondělní. Někteří se vzpamatovávali po včerejším diskotékovém šílenství, někteří dokonce onemocněli a všem se nechtělo domů. Přeci jenom, taková skupina lidí, jaká byla na sportovních hrách se jen tak nenajde. To všichni věděli, ale věděli také, že vzpouzet se termínu návratu je zcela zbytečné. A tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Ta probíhala poklidně a nerušeně. Již za pár hodin jsme stáli na půdě města Liberce. Ovšem, aby nebyl návrat tak nudný, rodiče mnoha z nás si pořádně nepřečetli dokumenty o sportovních hrách, takže čekali někde úplně jinde. To ale nezabránilo nejrůznějším telefonátům rodičům, které způsobili, že nakonec byli všichni tam, kde mi a tak jsme mohli odjet. A také, že jsme se rozjeli do nejrůznějších koutů naší země. Tak skončili sportovní hry 2009, mé poslední. Je zvláštní, že počet, ani druh medailí nebyl jiný, než loni. Je to podivné. Už dvě podivné akce, zbývá třetí. Kandidátů je dost, uvidíme…
