ICC (International Camp on Communication and Computers) za svou tajuplnou zkratkou a možná ještě tajuplnějším celým názvem skrývá vskutku geniální ideu. Je geniální, ale vlastně zcela jednoduchá. Spočívá pouze v tom, že se každý rok určí jedno město v celé Evropě a tam se sjedou nevidomí z celé Evropy a možná i odjinud. Letos se ICC uskutečnilo v Rakouském hlavním městě, Vídni. Letos jsem měl tu čest, že jsem se mohl tohoto podle mne zcela unikátního podniku zúčastnit.
To byl jediný důvod, proč jsem se v sobotu 11.7. absolutně nevyspal. Musel jsem se totiž do 12 hodin dostat do Brna a to není podnik na pár minut. Cesta do Brna probíhala úplně normálně. Nic zvláštního na sezení v autobusu opravdu nebylo. Poté, když už autobus dorazil do cílové stanice, následoval čas na miniaturní oběd. Po něm už nastal ten pravý čas na setkání s vedoucími a s druhým českým účastníkem, Markem. Toto setkání zatím bylo velice formální. V jednu už byl přistaven autobus, který měl cílovou stanici ve Vídni. To bylo to, co se nám výborně hodilo. V tomto autobuse bylo opět vše úplně obyčejné a všední. Nikdo by snad ani nepoznal, proč v něm sedíme. My to však velmi dobře věděli.
Po dvou a půl hodinách se nám otevřel výhled na Vídeň. Byl čas vystoupit. A my to udělali. Po vytažení batohů jsme započali s hledáním autobusové zastávky. Ta se našla, ale autobus jel asi až za dalších 10 minut, takže se ještě byli vedoucí zeptat na potenciální slevy pro nevidomé. Žádné nebyly. Ale s tím se vlastně počítalo. Pak, když už autobus přijel, nastoupili jsme a s hrůzou jsme zjistili, že se tu nenachází zařízení na cvakání lístků. Prý mělo být na zastávce, ale tam, přirozeně, žádné nebylo. Tudíž jsme jeli zcela na černo. Naštěstí pro nás se žádný revizor do autobusu nevkradl, takže jsme šťastně dorazili až na stanici, odkud už byla jasně vidět budova institutu pro pomoc nevidomým, jehož zkratka byla BBI (z hrůzostrašného německého názvu, který zde nehodlám psát, kdo chce, jistě to najde). Tato budova byla opravdu rozlehlá. Po příchodu následovalo pár zdvořilostních frází a ubytování. Ukázalo se, že jsme velmi blízko Italů. Přesněji, byli jsme ve stejné pokojové oblasti. Těmto oblastem všichni pro velké zjednodušení říkali byty. Každý měl přirozeně vchod, zvonek (což jsem si ověřil až poslední den), nějaké společné chodby, kde bylo možné se v klidu srazit s kýmkoliv jste chtěli, nebo hůř, nechtěli, a také tu byla společenská místnost. Do té jsme ihned nezamířili. Nás v tomto okamžiku na prvním místě zajímal pokoj. Jeho číslo bylo 325. Vcházelo se do něho předsíní, ve které byly skříně, kterých tu bylo až moc a dveře do koupelny. Opravdu to byla jen koupelna, na záchod se vcházelo ze společné chodby. To ale nebyl naštěstí zas tak velký problém. O pokoji se toho zas tak moc psát nedá. Prostě pokoj. Byly tu postele, okno a pohovka. U postelí se dala najít dokonce i polička. U okna byl vcelku široký parapet, skoro jako ta polička u postele. Samotné okno mělo zvláštní způsob otevírání. Nebylo to ani klasické otevírání ze strany, ani otevírání ve způsobu ventilaček, bylo to otevírání, kdy se muselo zatlačit na spodní stranu okna a to se pomalu zvedalo a tím se otevřelo. Byly tu i vcelku pro nás neužitečné žaluzie. A když se člověk snažil, našel i nějakou pohovku. A to bylo tak všechno. Ano jistě, zásuvky tu byly také, ale ty byly tak nenápadné… Následně přišla na řadu prohlídka společenské místnosti. V ní toho už bylo mnohem víc. Byl zde klavír (který byl Italy ihned vyzkoušen), našel se tu i počítač (nikdo ale neznal zkratku, která spouští jakýkoliv odečítač), pak tu byla televize, další pohovka a stůl. Tvar tohoto stolu byl však nanejvýš zajímavý. Skládal se z dvou lichoběžníků, které byly přisunuty k sobě delší hranou a na opačné straně jednoho z nich byla ještě ke všemu obdélníková část. Prostě, velmi zajímavé geometrické uskupení. Na detailní průzkumy ale nebylo mnoho času. Ještě se musela prozkoumat kuchyňka. S velkou slávou byla zapojena varná konvice, aby se pak ukázalo, že se zde nesmí používat nic kromě ledničky. To však v ten okamžik nikdo netušil. Po tomto průzkumu jsme obdrželi klíčenky, na kterých byl flash disk, vizitka s telefonním číslem na BBI a kouzelná jízdenka do MHD. Pak začala menší přednáška o všem možném. Dozvěděli jsme se například, že dům se zamyká v 22:00. Též jsme se dozvěděli něco málo o večerních volno časových aktivitách. Menším překvapením bylo, že už dnes jsme si museli vybrat, kam půjdeme v úterý. Na výběr byla pestrá sbírka muzeí. Samozřejmě, byla možná i nakupovací procházka, ale koho by to bavilo? Moc lidí asi ne. Po těchto informacích už byl ten pravý čas na večeři. Ta byla vcelku obyčejná. Byl k ní zcela všední chleba. Samozřejmě, pro některé to mohlo být velmi zajímavé a zvláštní, ale nás to popravdě moc nenadchlo. Po večeři se všichni vydali do společenské haly. Ta byla až v přízemí. Tudíž nás čekala nekonečná cesta z našeho 3. patra. A aby byla ještě delší, mezi 3. a 2. patrem bylo jakési falešné patro, na kterém byly nějaké pohovky a podobné věci. Takže jsme jakoby šli z 4. patra. Výtah se jen šklebil, když jsme kolem něho naštvaně procházeli. Byla to jediná výjimka v jejich striktním odmítání klíčů. Všude jinde se klíče odmítaly, prý, že bychom je ztratili, jenom ten výtah musel být zamčený.
Ve společenské hale se dnes konal jen seznamovací večer. Prvním naším úkolem bylo rozdělit se podle toho, ve kterém měsíci jsme se narodili. To nebylo naštěstí těžké. Horší už to alespoň u mně bylo s nalezením červnové skupiny. Ta nebyla jaksi k nalezení. Nakonec se ale našla. V těchto skupinách jsme vymýšleli slova, která se k danému měsíci co možná nejvíce hodila. U června to byla slova typu slunce, květiny, šťastné školní děti a podobné. Pak, když už byla vymyšlena, sešli jsme se opět v hale, abychom se dozvěděli, jaká slova která skupina vymyslela. Potom už následovalo přání dobré noci a cesta do 3. patra. Tam následovaly dvě hodiny nudy a spánek. Ten byl však v půl dvanácté velmi krutě přerušen, když jistý Ital začal vyhrávat ve společenské místnosti na klavír. Někdo už mu skoro chtěl jít vynadat, když konečně přestal a my mohli dál nerušeně spát.
Ráno jsem se probudil dost brzy. Okny do pokoje proudily jasné sluneční paprsky, což byla neklamná známka toho, že naše okna jsou na východní straně. Jestli to bylo dobře, nebo ne, to nevím. V sedm hodin jsme se začali připravovat na to, že by bylo jistě dobré jít na snídani. Na tu jsme se skutečně po půl hodině vydali. Jaké bylo naše překvapení, když se ukázalo, že snídaně je opět téměř českou klasikou. Byla k ní houska s marmeládou a máslem. Popravdě řečeno, byli jsme dost překvapení. Čekali jsme cokoli, jen tohle opravdu ne. Po snídani byla dlouhá doba, kdy bychom se jen nudili. Aby se tato prodleva mezi snídaní a setkáním ve společenské hale trochu vyplnila, vydali jsme se do počítačové učebny zkusit, jak se jim povedla počítačová složka organizace. Mně se přihlášení pod uživatele ltyrychtr povedlo vcelku bez problémů (fakt, že odečítač nečetl psané znaky uživatelského jména teď vynechávám, protože to nečetl nikdy nikomu). Po přihlášení se měl ukázat dialog, kde by bylo možné změnit výchozí heslo icc2009, ale ten se jaksi neukázal. Vím, měl jsem si ho změnit jakkoliv jinak, protože to byla bezpečnostní slabina takového kalibru, že ani o tom nemá smysl mluvit, ale v tu chvíli jsem si nebyl docela jistý, kde se to dělá a vedoucí měli dost starostí s Markovým přihlášením. Ani u něj se dialog zajišťující asi desetinásobné zlepšení zabezpečení neukázal. Je otázkou, proč? Někdo na něco zapomněl? Snad. Nedá se nalézt jednoznačná odpověď, alespoň teď už určitě ne. Pak už byl ten správný čas, abychom se vydali na úvodní workshop (nepřeložitelné slovo, významu něčeho mezi přednáškou a praktickým cvičením). Nejprve nás čekala ta upovídaná část. Probíraly se takové věci jako volno časové aktivity, obecná doporučení, jak se chovat v budově apod. Také se někdo zmínil o vcelku složité struktuře domény iccdom, což byla právě ta síť, ke které jsme se ráno přihlašovali. Mluvím o ní jako o vcelku složité proto, že vcelku složitá byla. Abych dokázal tu složitost, je nejspíš na místě se zmínit, že každý uživatel měl 1,3 TB diskového prostoru jako disk H, kam se neměl nikdo šanci dostat, jen ten, komu patřil (byla by to pravda, kdyby neměli všichni heslo icc2009), pak tu ale ještě byl disk S, což byla sdílená jednotka, kam se dostal každý, kdo chtěl. Pak tu samozřejmě byly ještě lokální disky, ale jejich velikost, asi 90 GB, byla ve srovnání s disky H a S zanedbatelná. Pak, když už snad každý chápal vše důležité, rozdělili jsme se na malé skupinky, které obsadily veškeré provozuschopné počítače, které se daly najít. Tam se každý musel přihlásit, najít dokument na sdíleném disku a trošku vyzpovídat někoho kolem. Otázky byly nejrůznější, počínaje jménem, věkem a konče u oblíbených hudebních skupin, oblíbenosti vědy a výtvarného umění a dalo by se jich najít mnohem víc. Toto vyptávání trvalo až do oběda. Po něm následovaly dvě nudné hodiny.
V 13:40 jsme se vydali opět po schodech do přízemí. Tentokrát se již jednalo o normální workshopové setkání na němž jsme se pouze dělili do bezpočtu skupin, které se rozlézaly všude v budově. Mně toto odpoledne čekal workshop o vyhledávači google. Úvodní teoretická část byla vcelku zajímavá, ale mnoho nového jsem se nedozvěděl. Když se přednášející dostal k problému, proč vyhledávání netrvá tisíciletí, provedl přímo barbarské zjednodušení. Tvrdil, že je to způsobeno tím, že obsah všech stránek je v počítačích, které jsou dopředu známy, takže se nemusí prolézat celý internet. No dobře, možná to tak je, ale stejně, copak vyhledávání v počítači netrvá taky úmorně dlouho? Přece by to vůbec nepomohlo… Ale na tomto workshopu nebyl hlavním úkolem detailní rozbor googlu. Úkolem bylo naučit nás, jak google efektivně využívat. Napsat do pole umí něco kdokoliv, ale pak se pohybovat na stránce s výsledky, to prý už umí málokdo. Osobně mě to udivilo, protože popisovaný způsob, kdy se uživatel pohybuje šipkami je přeci tak naprosto zbytečný… Po osvětlení těchto zcela základních tipů jsme dostali úkol, najít něco o někom slavném (např. Sokrates, Ovidius, Fidel Kastro…). To by se mohlo zdát jako jednoduchá věc. Možná, kdyby byl k dispozici český hlasový výstup, bylo by to jednoduché, ale s prostředky, které jsme měli k dispozici to vůbec lehké nebylo. Výsledky naší práce se ukládaly do souborů, ty však byly, naštěstí, zapomenuty. Pak již následoval čas, kdy jsme měli jít do jídelny a cosi sníst. A my to velmi rádi udělali. Po večeři začal volno časový program. My jsme se dnes rozhodli, že se trošku projedeme na dvojkole.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že se ve skupině dobrovolníků, kteří se uvolili, že budou řídit nachází jedna, která rozumí česky. Posléze se ukázalo, že to je Slovenka. Jistě, hned byl večer veselejší. Protože ale nic netrvá věčně, museli jsme se odebrat nakonec do pokojů. Tam nastala naprostá nuda, takže jsme se nakonec rozhodli, že bude dobré, když půjdeme spát. A spánek přišel velmi brzy.
Pondělí bylo stejně tak slunečné, jako minulé dny. Probudili jsme se, oblékli se, provedli cosi, co se obvykle nazývá ranní hygiena a ve společenské místnosti čekali, až se naši vedoucí probudí. Ti se nakonec samozřejmě probudili. To pro nás znamenalo, že jsme se mohli vydat na úmornou cestu do jídelny. Tam na nás, opět čekala všemi velmi oblíbená houska s marmeládou a máslem. Někdo se již začal ptát, co na ní ti pořadatelé vidí. Odpověď ze zjevných důvodů nedostal. Po snídani jsme obsadili jednu z počítačových učeben a něco jsme na tamních počítačích dělali. Není ani moc důležité, co to bylo. Prostě to byla nějaká činnost, která vyplnila čas mezi obdobím, kdy se všichni jen neradi vzdávali své účasti v podniku snů a setkáním ve společenské hale, které mělo být správně v 08:45. Jistě, většina účastníků tam na tento čas přesně nebyla. Ale někteří, jako třeba mi jsme tam už byli. Na tomto meetingu se 46 účastníků rozdělilo do bezpočtu malých skupinek, které se rozešli na své workshopy. Naše česká skupinka se také rozpadla a to už při workshopech nadobro. Už se víckrát nestalo to, co se stalo v neděli, totiž, že by nám padl na stejný den a potažmo i jeho část stejný workshop. Tudíž už absolutně netuším, kde Marek byl, protože to ani sám předem nevěděl. Osobně se mi to sice zdá jako nanejvýš podivné, jelikož stačilo jen pár stisknutí kláves a na obrazovce se objevil krásný, přehledný program, ale nechme Marka Markem. Mě v pondělí ráno čekal workshop, který se zabýval zápisem matematických výrazů na počítačích. To není vzhledem k povaze těchto vzorců vůbec jednoduché, ale jak jsme se přesvědčili, jde to. K dokonalosti to má sice ještě hodně daleko, hodil by se dvouřádkový braillský řádek, ale aspoň něco. Na jednodušší věci to bohatě stačilo. Nad licencí prezentovaného programu tu lamentovat nebudu, nemá to totiž žádnou cenu. Nejspíš ani vývojáři Lambdy, což bylo jméno toho programu nepochopí, že někteří lidé nemají v době finanční krize peněz na zbyt. Ze začátku workshopu získával přednášející znalosti o tom, jak píšeme matematiku dosud. Poté vysvětloval některá nádherná matematická kouzla. Škoda, že to neříkal česky. Nejsem si totiž zcela jist, zda jsem ho do všech detailů pochopil. Pak už bylo 10:15, což byl ten pravý čas pro malou svačinku. Tu jsme si dali a pokračovali jsme v tajuplných matematických úkonech. Nebyla by to ale pravá počítačová hodina, kdyby se nevyskytly jisté technické potíže. Ty tentokrát spočívaly v tom, že se na braillském řádku zobrazoval znak násobení stejně, jako znak pro mocninu, což jak každý uzná, nebylo zrovna dobře. Tento problém se vyřešit nepovedlo. Nejsem si ale vůbec jist, zda to problém vůbec byl. Podle mě ty znaky nebyly stejné, jen velmi podobné. Ale jak už jsem říkal, jist jsem si tím nebyl. Ale dá se snad říct, že to bylo zajímavé. Potom ale už byl čas na oběd. Pak, když už žádný oběd na talíři zkrátka nebyl, nezbývalo, než se odebrat do pokojů a čekat do 13:45, kdy se konala druhá schůzka. Na ní jsem se odebral na workshop, který se měl zabývat Linuxem. Říkám měl, protože ve skutečnosti se nakonec zabýval pouhopouhou instalací. To ale nikdo zezačátku netušil. Ze začátku se totiž probíraly obecné věci, jako například, že Linux poprvé vydal Jistý Linus Torvalts v roce 1992. Pak se přešlo k instalaci. První kroky probíhaly tak, jak měli. Ale jakmile jsme se přiblížili k místu instalace, kde se měl určit diskový oddíl, kam se bude instalace provádět, nastal problém. Tímto problémem nebyl přímo existující operační systém firmy Microsoft, problémem byl spíš nám neznámý program, který byl natolik důležitý, že si nikdo ani nedovolil pomýšlet na to, že by se mohlo Windows něco udělat. Jistě, kdyby byly zálohy, mohlo to být jinak. Ale záloha, která by zahrnovala i tento program X prostě nebyla. Když vyučující shledal instalaci za neuskutečnitelnou, uskutečnil místo ní raději dlouhý telefonní hovor. Nejspíš to byl hovor s administrátorem, který mu doporučil, aby šel jinam. To po svačině, která byla v 15:15 také udělal. Tam již bylo možné provést hřích likvidace Windows zcela bez obav. Sice někdo musel provést obnovu zálohy, ale to už nebyl problém. Od toho ty zálohy byly, aby šly obnovit za chvíli. Ale bohužel pro nás, instalace začínala od nuly. Věděli jsme sice, co už dělat, takže jsme nemuseli na prvních pár kroků vyžadovat pomoc, ale stejně se to nestihlo dokončit dřív, než ve tři čtvrtě na pět. To byl ten lepší případ, který mě čirou náhodou potkal. Pak už byl jen čas na spuštění pár základních příkazů, jako např. příkazu, který vypisoval datum. Bylo to zvláštní, ale na Linuxu šly hodiny přesně. Ne jako na zbytku počítačů, kde šly o neznámý počet hodin pozadu. Nejspíš si toho někdo i všiml, ale že by s tím někdo někdy něco udělal? Ne, omyl… Po tomto napolo vydařeném workshopu jsme se vydali na večeři. Ta byla stejná, jako jindy. Po ní jsme se šli trošku vykoupat do plaveckého bazénu, který tam náhodou také byl. Cesta probíhala tak, jak by si mohl každý myslet, tedy normálně. Bazén už tak normálně nevypadal. On tedy vypadal, ale jen na první pohled. Na ten druhý se zjistilo, že je jaksi malý. Ono by se mělo spíš říct, že byl krátký. I když, šířku jsem tak detailně nezkoumal, takže by bylo klidně možné, že byl i úzký. Ale jelikož se s tím nedalo vůbec nic dělat, chovali jsme se tak, jako by to byl ten nejskvělejší bazén, který jsme kdy viděli. To nás ale asi po půl hodině přestalo bavit. Bohužel pro nás, ty, se kterými jsme tam byli to bavit nepřestalo. Výsledkem tohoto názorového rozporu bylo, že jsme tam museli zůstat asi hodinu a půl. To se nám, samozřejmě, moc nelíbilo, ale dělat se s tím nedalo vůbec nic. Ale jak praví jedno české přísloví, Kdo počká, ten se dočká. A to platilo i v tomto případě. Nakonec jsme tedy opustili bazén a vydali se do pokojů. Tam už jsme šli spát, jelikož jsme se chtěli vyspat na zítřejší výletní den.
To byl, jak se ukázalo, velmi dobrý nápad. Ráno jsme se probudili jako obvykle. Snídaně byla rovněž obvyklá, tedy přirozeně, Sladká. Ne, že by nám to zatím příliš vadilo. Po snídani se opět všichni sešli ve společenské hale. Důvod byl ovšem úplně jiný, než jindy. Dnes šlo hlavně o to, abychom se všichni sešli a mohli nastoupit do dvou autobusů městské hromadné dopravy. Do jednoho bychom se nevešli. Všech 80 lidí by se tam muselo mačkat nevím jakým způsobem. Poté, když už jsme byli šťastně venku, museli jsme přetrpět cestu rozpálenou vídeňskou ulicí. To nebylo tak jednoduché, jak by si mohl každý myslet, ale my jsme si museli říct, že na té lodi, která na nás čeká, musí být líp. To byla sice pravda, ale zas nastoupil faktor nudy. No posuďte sami, co se dá dělat na parníku, který jen tak pluje, pluje a pluje? Můžete odpovědět, že se dá přeci dívat z okénka. Ano, to se jistě dá, ale když ony ty továrny vypadají všude tak stejně… A navíc, i kdyby za tím krásně čistým okénkem bylo něco zajímavého, šestačtyřicet nevidomých účastníků by vidělo nanejvýš slunce, které mohou přeci vidět i u nich doma. Takže se všechny aktivity omezily na sáhodlouhé diskuse o všem, co jen může někoho napadnout. Cesta diskusním parníkem trvala dvě a půl hodiny. Poté jsme pokračovali v cestě Vídní, ale už alespoň byla trochu zajímavá. Viděli jsme totiž pár slavných míst. Tato cesta se zakončila v parku, kde již na nás z batohů nedočkavě vykukovaly chleby se salámem. A nás nenapadlo nic lepšího, než je vytáhnout, rozbalit a sníst. A nikomu to očividně nevadilo. Ano, našli se i tací Vídeňané, kteří mírně záviděli, ale s tím jsme my nic dělat nemohli. Vlastně mohli, a to všechno rychle sníst a zmizet. To také po hodině všechny napadlo. Dále následovalo drastické roztržení celé skupiny v závislosti na tom, do jakého muzea jsme se rozhodli jít. My jsme zamířili spolu s několika dalšími do technického muzea. Tam na nás čekala prohlídka starodávných hudebních nástrojů. A jak to tak v muzeu bývá, nebyly to nástroje ledajaké. Mnohé z nich byly dost slavné. Obecně vzato, bylo to hezké. Některé nápady na nástroje byly i co se týče technického hlediska zajímavé. Například tu byl klavír, u kterého nemusel věčně někdo sedět a on stejně vyhrával až do zblbnutí. Je fakt, že technické detaily jsem moc nepochopil, to ale nebylo účelem. Poté jsme se museli vrátit do výhně letního podvečera. Tady se teprve ukázalo, jak mají pořadatelé neradi komplikované důvody. Ten dnešní byl jasný a zcela jednoznačný. Tímto důvodem byl zřejmý fakt, že by bylo jistě dobré, kdybychom se trochu najedli. To měla obstarat jedna z mnoha vídeňských restaurací. Tam se opět sešly roztříštěné skupinky jednotlivých národů. Poté se začala podávat vcelku skromná večeře. Na ní si někteří vedoucí dopřáli i trošku toho alkoholu. Ne, že bych jim to nějak zvlášť zazlíval… Tak tu všichni seděli celé hodiny, dokud jsme se neozvali, že bychom chtěli jít spát. Tento náš spací požadavek spustil přímo spací lavinu. Takže jsme nakonec nejeli domů sami. Toto rozhodnutí nám bylo trochu vyčítáno, což nebylo úplně nejlepší. Jako důvod vedoucí vymysleli fiktivní důvod, který se zakládal hlavně na tom, že už se nám nechce mluvit anglicky. Kde na to přišli, to nevím a raději jsem se neptal. Přirozeně, že to tak nebylo, ale když si to chtěli myslet, nebyl žádný důvod, proč jim to vyvracet. Ale i přes tyto poznámky jsme se nakonec dostali do svého pokoje. Tam už nezbývalo nic, než jít spát.
Středa nás přivítala překrásně teplým počasím. Ráno bylo vcelku již jednotvárné, jelikož se zas jen opakovala procedura snídaně, počítače, setkání ve společenské hale. Tam se, ostatně jako každý normální den, rozdělovalo do skupinek. Mě dnes potkal workshop, jehož účelem byl převod psaného textu do mp3. Jak to ale u každého alespoň trochu zajímavého workshopu bývá, byla účast draze vykoupena nejrůznějšími potížemi. Začalo to tím, že u počítačů, na kterých se měl převod provádět nebyla sluchátka. To ještě nebyl zas tak fatální problém, protože stejně program pro převod PDF souborů fungoval jen na dvou počítačích (což je samo o sobě velmi divné). Horší byla absence sluchátek v okamžiku, kdy začal přednášející ukazovat postup převodu skupině dětí, které mohly aspoň trochu vidět a po nás nevidomých chtěl, abychom něco napsali do táborových novin. Ono by se klidně něco napsat mohlo, jen kdyby se ty hlasy nepřekřikovaly. Byly tu tři možnosti řešení. První bylo nepsat nic a prostě počkat. Druhou byla sluchátka, která tu ale nebyla, takže zbývala třetí možnost. Ta byla použít braillský řádek. To se jevilo jako skvělý nápad, ale letmý pohled na řádky stačil, aby tento nápad zmizel v propadlišti neproveditelných nápadů. Řádky totiž jaksi nefungovali. Tím začal největší problém. Přednášející zkoušel to, co napadlo už nás, tedy restarty odečítače a hraní si s konfigurací. To vůbec nepomohlo (přeci musí být zábava, ne?). Ukázalo se, že je jakýsi problém s ovladačem. Ale samozřejmě, přednášející nepatřil do skupiny uživatelů, která měla administrátorská práva a údaje k účtu administrátora také neznal. Následoval tedy další telefonát. Po něm přišel někdo, kdo ty údaje znal. Ale než přišel, nastal již čas svačiny. Tak tedy svačina proběhla, všichni odešli a my jsme tam zůstali. Nevím dodnes, proč na nás zapomněl. Ale o ten důvod my ani zas tak nešlo, mě šlo o to najít mou skupinu. To se nakonec s výpomocí povedlo. Přivolaný člověk mezitím skutečně dokázal opravit ten nádherný počítačový problém, takže jsme mohli pokračovat v tom, co se dělat skutečně mělo. Ale stejně jsme se nedostali až ke konci. Ani nevím proč, ale posledních pár minut před tím, než bychom se snad dostali k finálnímu kroku, přednášející kamsi odešel. A nepřišel ani, když se muselo jít na oběd. To znamenalo, že nás musela zachránit jedna z vedoucích naší skupinky. Popravdě byla dost překvapená. Ale to se není vlastně co divit, že? Poté již byl oběd. Po něm jsme šli na pokoj a trochu se nudili. Poté, co nudění skončilo, vydali jsme se opět do společenské haly. Mě tentokrát nečekalo žádné sezení u počítače, jak by si mohlo hodně lidí myslet. Ne, tentokrát to byl workshop, který měl osvětlit rozdíly mezi nejrůznějšími kulturami. Bylo to opravdu velmi zajímavé. Mezi nejvtipnější patřily okamžiky, když jsem se pokoušel vysvětlit, jak říct dík. Mohu ale s klidem říct, že to bylo velmi poučné. Pak už byl čas na večeři. Ta byla vcelku dobrá. Po ní následoval čas naprosté prázdnoty. Bilo to skoro k nevíře, ale dnes se večer nic nedělo. Oficiálně se to vysvětlovalo včerejším flámem, což by se snad dalo i pochopit. Ale stejně to bylo pěkně otravné. Sice nám vedoucí navrhli zábavu v podobě vymýšlení programu na páteční večírek, kde se měla každá země nějakým způsobem prezentovat, to bylo však vymyšleno vcelku brzy. My jsme se rozhodli pro miniaturní vědomostní test. Potom už nebylo co dělat. Ani nevím, jak se to stalo, ale jakousi záhadnou náhodou se mi podařilo usnout. Vzbudila mě až bouřka, která nad Vídní propukla asi v devět večer. Ta samozřejmě poté skončila, ale já už byl probuzený. Ale za nedlouhou chvíli jsem zas usnul. Co také jiného jsem měl dělat?
Ve čtvrtek jsme se již probudili do zcela obyčejného rána. Po probuzení nastoupila ranní rutina, kterou jsme již znali téměř nazpaměť. Dokonce i Marek už bez problémů nastoupil zdlouhavou cestu do jídelny. Na ranním setkání se ukázalo, že dnešní workshop, braill jako počítačový výstup, bude velmi zvláštní. Ani tak nešlo o zvláštnost tématu, spíš o to, že jsem tam byl sám. Nabízí se přirozeně otázka: Proč? Odpověď na tuto otázku se mi v průběhu workshopu zjistit nepodařilo. Zato se podařilo zjistit, že mé názory s těmi, které měl přednášející vcelku souhlasí. Také se podařilo zjistit, že Jaws má tolik skriptů, které nemají klávesovou zkratku, že to je až hrůza. Pro mě to překvapení nebylo, ale pro přednášejícího, který na svém notebooku, který používal jako ukázkový měl něco jiného (Windows Eyes?). Šlo o obecnou zkratku, která by na řádku zobrazila řádek, který je totožný s tím na obrazovce. Po půl hodině hledání jsme nenašli absolutně nic, když nepočítám ohavná řešení jako virtualizace oken a jiné, které za prvé vůbec neřeší problém a za druhé ukazují mnohem víc informací, než je žádáno. To bylo malé zklamání, ale nic se s tím nedalo dělat. Přesněji se s tím jistě něco dělat dalo, ale my neměli čas. Po obědě a odpočinku následoval workshop, jehož účelem bylo trochu osvětlit, jak to vlastně v takovém počítači funguje. Jeho počátek byl trochu problematický, protože v místnosti, která nám byla přisouzena byl jen jeden starý, nepoužívaný počítač, ale my jsme potřebovali dva. Následovala dlouhá pouť chodbami, abychom zjistili, že v další doporučené místnosti není pro jistotu ani jeden počítač. Nakonec jsme se zas vrátili do počáteční místnosti a počkali, až v jakémsi tajuplném skladu najdou počítače, které by tam jinak dozajista zůstali na věky, nebo alespoň, dokud by je neodvezli do šrotu. Všichni byli rádi, že se to takhle vyřešilo. A my mohli začít s operacemi, které by nám nejspíš za normálních okolností nebyly umožněny. Tyto operace obsahovaly věci jako vyndávání grafických karet, pevných disků a podobně. Občas se někam ztratil šroubek, nebo hůř, šroubovák, ale s tím se na takovéhle akci dozajista počítalo. Na konci všichni rádi utíkali k umyvadlu. Poté již následovala večeře. Po ní jsme měli spoustu času, takže jsme se rozhodli, že by jistě neškodilo, kdybychom napsali nějaký ten článeček do novin ICC. Mě nenapadlo psát o ničem lepším, než byl Linux workshop. Později se ukázalo, že to zas tak scestný nápad nebyl. Také jsme se rozhodli, že sepíšeme otázky, které budou kladeny při páteční soutěži. Sepsání ještě nebyl zas tak velký problém, ale to uložení… Jasně bylo řečeno, že to přijde do složky na sdíleném disku, ale kdepak, Marek to musel dát do svých osobních dokumentů (ne, že by to byl naprosto nepřekonatelný problém, protože tu byla asi devadesáti procentní pravděpodobnost, že má stále heslo icc2009, přičemž uživatelské jméno se dalo odvodit). Nakonec přispěchal na pomoc jeden z našich vedoucích, jehož funkce byla dělat národního koordinátora. Ten měl na práci nějaké ty workshopy, ale hlavně nás. Jeho práva na stránkách ICC byla taková, o kterých by si mohl účastník nechat leda zdát. S jeho pomocí se podařilo dostat dokument s otázkami tam, kam patřil, aby se na něj mohl podívat a nemusel si hrát s přihlašováním pod markovým účtem (což by ale vzhledem k bezpečnostní politice jistě dokázal). Poté se vedoucí a Marek rozhodli, že zkusí, zda-li nejsou v osm hodin otevřené některé vídeňské obchody. Dočkali se přesně toho, co se dalo čekat, čili, nenašli ani jediný, který by je zajímal. Restaurací byly otevřené desítky, ale obchod s pohledy? Prosím vás… Po tomto neúspěchu jsme se vydali zpět do pokoje. Ale ještě před tím jsme se zastavili v jedné nedaleké restauraci. Plány byly takové, že trochu posedíme, něco si dáme k pití a budeme mít hezký večer. Jenže ouha. Jakmile se náš národní koordinátor usadil, vynořily se snad tisíce komárů. Bůh ví, odkud se ty armády vzaly, prostě tu byly a zahájily frontální útok. Tento útok byl dokonale promyšlený. Ne, nepokoušeli se přisát na všechny u stolu. To by přeci nebylo vůbec efektivní. Oni se naopak zaměřili jen na jednu osobu. Terčem jejich drtivého náletu se stala mužská půlka našeho vedení. Nálet netrval ani deset minut a už zaznamenal první úspěchy. Těmito úspěchy bylo, že bylo briskně dopito jediné pivo a po dalších pár minutách slavily hmyzí armády triumfální úspěch nad lidskou přítomností. My, jako absolutně poražení, jsme se vydali zpět do nám tak dobře známých, avšak také nudných prostor BBI. Tam jsme se dál nudili a očekávali poslední den.
Ten přišel spolu s jasně modrou oblohou. Ta nám pomohla, abychom vstali a šli na snídani. Po ní následovalo obvyklé setkání ve společenské hale a rozdělení do skupinek. Tentokrát jsem se zúčastnil workshopu o systémech pro správu obsahu. Jsou to webové aplikace, které má pochopit úplně každý, takže pak bude schopen tvořit své vlastní stránky a nějaké HTML, nebo dokonce CSS, javascript a PHP nemusí řešit. Ze začátku jsme museli čekat, dokud se nevytvoří databáze, pak ještě asi deset minut zabral přenos souborů. Poté již nastoupilo hraní si. Toto hraní by nám krásně zabralo celé dopoledne, jen kdyby nebyla nutná svačina. Ta však nutná byla, tudíž jsme si hráli asi o třicet minut míň. Po tomto hračičkování přišel na pořad dne oběd. Po něm následoval odpočinek a poslední workshop. Jelikož bez legrace by to nešlo, rozhodl jsem se pro workshop, jehož účelem byla hudební improvizace. Bylo to opravdu velmi zábavné. Ke konci už to dokonce znělo jako hudba, takže byla jenom škoda, že to nikdo nenahrával. Možná bych si to i poslechl.
Poté, když jsme se tak parádně vyřádili, následovalo volno. Většina ho využívala k přípravám na večer, my jsme však už jen balili. Po sbalení věcí bylo grilování na zahradě. Na výsledky tohoto grilování se vytvořila téměř nekonečná fronta. Jak první opustili frontu, hned zas dozadu někdo přišel a tak to šlo pořád, jako nekonečný cyklus. Po hodině se podařilo jakýmsi zázrakem tuto cykličnost fronty ukončit, což bylo jedině dobře, protože pohled na nekonečnou smyčku fronty byl dost deprimující.
Poté se všichni v osm opět setkali ve společenské hale. Tam začaly dlouho očekávané prezentace zemí. Náš test měl podle všech velký úspěch. Nejvíc se asi líbil Angličanům, protože těm se ho podařilo vyhrát a obdrželi sladkou odměnu. Ale ani ostatní nebyli jistě zklamaní. S nápadem testu přišla i německá skupina. Ovšem tady už byl problém pochopit některé otázky. Dále zde byli nejrůznější scénky (Angličané) a také hudební představení. Na závěr nastoupila skupina velmi podobné té, s kterou jsme prováděli odpolední improvizace a zahráli jeden ze svých hitů. Pak už byl čas na spánek.
Ráno se ukázalo, že tento spánek nebyl pro některé účastníky možný. V přízemí totiž zůstala skupinka posedlých hudebníků, kteří do hluboké noci vyhrávali. Do tří ráno byl prý provozován bubenický koncert, pak následovalo ještě hraní na klavír. To vše skončilo až nad ránem. Někteří z toho byli nešťastní. Po snídani jsme ještě chvíli zůstali na pokoji. Tento čas se využil ke kontrole toho, zda je vše sbaleno pořádně a nic nikde nezůstalo. Pro nás bylo dobře, že všechny naše věci byli v batohu. Ještě lepší bylo to, že byly dokonce v batohu, do kterého patřily. Pak jsme nastoupili konečnou cestu domů. Ještě, než jsme dorazili na nádraží, spustil se přímo ukázkový liják. To naštěstí nebyl zas tak závažný problém, jelikož vlak byl kvalitní a děravou střechu neměl. Tímto vlakem jsme dojeli do Brna. Tam se česká skupina účastníků ICC 2009 definitivně rozdělila. Mě čekala ještě cesta do Prahy, kde nastalo konečně setkání s mamkou, zbytek již se s rodinami sešel v Brně. Na závěr bych chtěl poděkovat, že jsem se vůbec mohl zúčastnit takového podniku. Bylo to opravdu obohacující.
