A stalo se to, co dalo se čekat, nadešel čas prázdnin a dovolených. A i my se k němu přidaly.
Proto se z naší rodiny nikdo moc 1. července nevyspal.
A už kolem osmé se skupina batohů, dvojkol a lidí vydala na vlakové nádraží, aby se tam setkala s podobnou skupinou a mohla se vydat do Prahy a ještě mnohem dál.
O cestě do Prahy se toho moc říct nedá, zkrátka cesta vlakem. Jistě, nějaké kraviny byly, ale co čekáte. Vlaky jsou přeci jinak tak strašně nudné místo. Na jejím konci nás uvítal pouhý přestup do vlaku směrem na Hulín, který dopadl lépe, než jsme čekali. Ve vlaku se dělaly kraviny, jedla se zelenina a vůbec se dělo všechno, co se na takových dlouhých cestách stává. Rychlík byl ovšem ještě nepřátelštější, co se těch věcí na ukrácení času týče. Byl v něm hlk způsobovaný otevřeným oknem, což úplně stačilo, aby se tam moc bavit nedalo. Ale z každého vlaku se nakonec naštěstí vystoupí. A tento nebyl žádná výjimka.
Vlak do Kroměříže překvapil, kola se do něho dokonce i dala naložit. Čekali jsme, že to může dopadnout hůř a na krizové scénáře se radši ani neptejte. A navíc měl klimatizaci, což vzhledem k počasí dost potěšilo. Ale vést kola a batohy asi 4 kilometry do hotelu by moc nešlo, takže v Kroměříži přišel na řadu taxík.
Taxikář byl vůbec zajímavý člověk. Začal nám vysvětlovat, jak v Kroměříži nic zajímavého není a že on by tam nikdy na dovolenou nejel. No co, my už jsme tam byli a nedalo se na tom nic moc změnit.
Přes všechna varování se z hotelu vyklubalo poměrně fajn místo. Jistě, sice o hotelech přímo nemluvil, jenže co když to třeba myslel obecněji? Pokoj vypadal jako každý jiný – postele, skříň, stoly, okna a všude možně hotelové ručníky a mýdla. A ano, světla a lampičky. Mělo se ukázat, že okna na východ a postele s hlavou tak, že slunce svítí hezky na spícího člověka, nebylo tak šťastné rozhodnutí, jenže to nikdo zatím nevěděl a radši vybaloval hromadu věcí. Začalo to nevinně, počítači a prodlužovačkami, to ale ani náhodu nebylo všechno. Nějak se stalo, že se objevily i větráky. A musely být ihned vyzkoušeny. Cestu přežily bez úhony. Po pár dalších chvílích jsme se všichni odebrali na jakýsi opožděný oběd, nebo to možná byla večeře, to už je na vás. Ta proběhla relativně nenápadně (zírání na jídelníček, divení se nad počínáním číšníků a hádky o to, kdo bude platit večeři), stejně tak i večer se nic příliš zajímavého nestalo, rozptýlila ho možná tak kanasta, ke které jsme se zas po roce vrátili. Po ní (skončila asi jen kvůli tomu, že Anežka měla jít spát), už se jen řešily nesmysly jako hry a kdo si s kým píše a proč, chodilo se do koupelny a nakonec jsme všichni usnuli. Jistě, sny stály jako vždycky za to.
A po cestě vedoucí skrz fantastické země se dostali až k sobotě. Ne, nemůžete doufat, že v šest už nikdo nespal a těšil se ze slunce, které se do okna dralo průzračným sklem. Kdepak, v šest spali všichni a světlo ignorovali. To se ale rozhodně nenechalo zahanbit a snažilo se dost a dost. Očividně není nadšené, když mu tohle lidé dělají. A po tak hodině zaznamenalo první bod. No, moje postel byla umístěna nejhůř, Tomáš a Martin (v tomhle pořadí mimochodem spali) už díky jakémusi štěstí fyziky tak chytře umístěni nebyli, tudíž následovalo probuzení plné slunečních paprsků. A to už fakt usnout nešlo. Ale ani jejich spánek netrval věčně. Za nemalé pomoci hudby se dostali z takového toho rozespalého stavu o kousek dál. A dostali jsme hlad. Ovšem snídaně v podobě chlebů, salámů a koláčků již čekala. A spolu s ní i plán na tento den. O počasí se diskutovat nedalo, bylo tedy poměrně jasné, že by to chtělo nějakou vodu. Co se Kroměřížských koupališť týče, i Turnov na tom je už líp (konečně to koupaliště otevřeli). Chropyňské koupaliště už ale jen čekalo, aby nás udivilo. A my jsme tak nějak chtěli být udiveni. Nasedli jsme tedy na kola a vyjeli. Martin jel se svým Tomášem, já s taťkou a ten zbytek, tedy Anežka a Martinova mamka tak nějak vyplývá. Ne, že by to bylo ideální, jenže to bylo všem fuk. A svůj účel to splnilo, na koupaliště jsme dorazili. Ano, Tomáš už tehdy moc věřil navigaci a kamsi ujížděl a před koupalištěm na nás kdesi čekal, když už jsme byli na místě, což bylo zase způsobeno tím, že my jsme na něj už čekat nechtěli, no prostě klasická ukázka deadlocku nebo něčeho na ten způsob. Následovalo takové to procházení pokladnou, ale ani 3 průkazky ZTP/P pokladní nevyděsily a zanedlouho jsme už hledali stín. Něco jako stín se našlo a voda byla tak blízko… Zanedlouho jsme v ní už zmizeli. Pár lidí jsme na dece nechali, chtěli si číst, nebo co vlastně. Na tobogan se hned nemohlo, z nám neznámých důvodů byl uzavřen. Proto jsme se rozptylovaly nějakými vodními hrátkami jako houpačkou, kterou bylo ovšem nutné roztočit, protože vlny v ní dělá přece každý druhý, miniaturní horolezeckou stěnou, jejíž zdolání se nakrátko stalo životně důležitou věcí, a nějakými bublajícími záležitostmi. I na ten tobogan pak došlo. Jenže moc úspěchu nesklidil. Inu, nebyl dostatečně unikátní. A ne, že se někdo zeptá, jak že vlastně definujeme unikátní tobogan. Dobře, na kamikadze skluzavce jsme byli vícekrát, ale ani ta překvapivě nedokázala zabavit nás, rozmazlené z Česlic a Babylonu. Možná nás tam děsil plavčík, který před vstupem bedlivě dával pozor, aby někdo nevyváděl nějaké vylomeniny, které by se mohly ukázat jako dost špatný nápad. Proto jsme se za pár desítek minut octli opět na dece. Ano, možná to trvalo déle a asi i ano, ale o moc asi opravdu ne. Poté jsme si začali vymýšlet, že máme hlad. Na to se objevila kvanta zeleniny (ve vlaku se fakt nesnědla) a kdosi došel pro bramboráčky. Po jídle zas začala být nuda na dece. Takový už bývá osud dek, že na nich nakonec ta nuda nastane. Proto se opakovala návštěva vody. Samozřejmě, trvala asi tak podobně dlouho a lidé se k roztáčení houpačky přesvědčit moc nenechali. Kdo ví, proč ne, všude jinde to fungovalo. Nakonec nastal čas, kdy nás už koupaliště omrzelo. Bylo to o něco málo dřív, než se obecně čekalo, jenže hold smůla. Ano, nebylo dost unikátní. Ne, že by asi mělo šanci být. Cesta zpět asi také nebyla ničím příliš zajímavá, dokonce se ani nebloudilo. Předtím, než jsme skončili u notebooků, nastal ale čas na jídlo. Celkem jsme ho uvítali. Pár jedinců si dalo i pizzu. Následovalo dojetí na hotel a ponoření se do nejrůznějších světů. Na chvíli to zachránilo pár partiček kanasty, ale na dlouho ne. A nakonec už jsme tak nějak usoudili, že už toho pro dnešek bylo dost a zapadli jsme do postelí. A ani to nebylo ve tři ráno.
Nedá se říct, že by neděle byla tak moc speciální, jak někdy neděle bývají. Zas jsme se vzbudili, pozdravili slunce (nebo to bylo opačně) a nasnídali. Snídaňový výběr jídla zůstal víceméně konstantní, vlastně se moc neměnil po celou dovolenou. Ovšem pak to začalo být složitější. Jistí lidé si usmysleli, že chtějí do Květné a zámecké zahrady. Potom ovšem byli i tací, kteří o tom nechtěli ani slyšet. A tak se naše skupina rozdělila. Polovina odešla a druhá tak nějak odešla do virtuálního světa. Ne, ani plány na setkání s někým dalším nebyly, v Kroměříži jsme nikoho bohužel neměli, nebo o tom neměli tušení, to kdybyste začali argumentovat tím, že jste se tam zrovna tu neděli taky nudili. Ale protože sedění u počítačů je absolutně nudné, provozuje-li se příliš dlouho (ne všichni tomu zatím věří), na chvíli jsem s Tomášem zmizel a začali jsme zkoumat, co v Kroměříži vůbec je. Našly se skoro všechny významné obchoďáky, dokonce i ta zahrada. Oběd nebyl zrovna ukázkový, asi tak jako na koleji. Ne, nevadilo to, opravdu ne. Poté, co všichni přijeli, zjistili, že mají hlad. Takže ano, následoval test další z restaurací. K večernímu programu není moc co dodat, nějaká kanasta, koukání do obrazovky a spánek. No nezačínají ty večery už být nezajímavé? 🙂
Pondělí přišlo spolu se slunečním pozdravem, který se choval tak nějak podobně, jako včera. Jen teplota kamsi zděšeně spadla, takže bylo docela vhodné toho využít a jít na kola. Po probouzecích peripetiích a snídani se tak i stalo. V plánu bylo aspoň vidět nějaké koně, když už na ně nikdo nechtěl (nechápu je). Pochopitelně, nemůžete se domnívat, že jsme se k nim vydali tou nejjednodušší cestou. Ano, v plánu to asi bylo, jenže když ony jsou ty mobilní navigace tak podlé… Tudíž jsme po nejméně třiceti kilometrech zahlédli první ohrady bez koní. Následovala zpáteční cesta, která se rovněž protáhla. Jistě, zdržel ji i oběd, ale bloudilo se dost a dost. Jenže to nemohlo nic změnit na tom, že jsme skončili v hotelu. Samozřejmě, zastávka v Tescu rovněž byla. Vzhledem k tomu, kdy byl oběd, už nikdo na večeři moc nechtěl. Ovšem kanastou nikdo nepohrdl. Jen kdyby se jí stihlo víc. A pak… Však už to znáte. Popichování, blbnutí u počítačů a návštěva koupelny. Vana to moc nezachránila, byla relativně malá, ale co, minimálně byla. Na postel žádné stížnosti nebyly, takže jsme do ní kolem půlnoci zapadli a chvíli si povídali. Ale jistě, poté i usnuli. Ne, není to vtip, opravdu.
V úterý se ráno překvapivě nezměnilo. Jen program byl poměrně jiný. Někomu došlo, že se blíží Tomášovy narozeniny a že by bylo fajn je oslavit aspoň nějak. A zazdálo se, že návštěva ranče, resp. jen oběd na něm (škoda) není zas tak špatný nápad. Ráno jsme se tedy vypravili tou delší cestou k němu. Nastala menší reorganizace kol, mě připadla Anežka, spolu s nejotravnějším a nejmenším dvojkolem, co si umíte představit, Tomáš jel se svou mamkou a Martin… Však víte. Nebyl z toho nadšený. Cestou na ranč se ukázalo, že okolí Kroměříže umí být i dosti kopcovité. Ano, jistě, znamenalo to vyhlídku, že zpátky to bude hezky dolů, jenže na to jsme tak nějak nemysleli. A ani vy byste na to asi nemysleli. Ano, jeden pěkný sjezd byl, ale o moc víc toho nebylo. Cestou jsme projížděli kolem jakéhosi zámečku, takže samozřejmě někdo dostal nápad, že si ho prohlédne. Dovnitř se nakonec nedostali a prý vypadal dost bídně, tudíž další už radši nenavštívili, i když jsme kolem několika ještě projížděli. Mezitím se stihlo provádět i pár nesmyslů s koly, jako třeba různé ježdění dokola, přemlouvání Martina, aby si to zkusil ve předu, a asi i něco dalšího. Cesta pak dál pokračovala dost podobně, jako předtím. Po pár nedorozuměních a krátkých zajížďkách jsme se dostali až do bodu, kdy už byly vidět střechy ranče a po chvíli i ranč samotný. A ano, koně jsme už konečně zahlédli. Dokonce stáli poměrně blízko. Jen je teď už nikdo neobdivoval a radši hleděl do jídelního lístku, co že si to vlastně dá dobrého. Sice to nebylo nic lehkého, ale vybral si. Což bylo jedině dobře. Po dobrém obědě nastal čas se vrátit. Obsazení kol se nezměnilo, jen cesta už celkem ušla. Nakonec přirozeně skončila (to ony tak dělávají). Ukázalo se, že k večeři bohatě stačí sladkosti od rána. Večer se nesl v již už tradičním duchu kanasty a počítačových vychytávek. Jen ho snad rozptylovalo Tomášovo hraní GTA.
Další den přišel nepozorován, slunce svítilo zvesela do oken a snažilo se, abychom nemohli spát. Šlo mu to poměrně dobře. Teploměr to v oblastech dvaceti stupňů rovněž přestalo bavit a začal stoupat nahoru. Protože bylo seznáno, že akvapark neskýtá moc výhod (vzpomínáte, není dost jedinečný), rozhodli jsme se, že se vydáme do rybníka ležícího nedaleko kroměřížského letiště. Ale před odchodem se stihly pokusy o aktualizaci firmwaru jedné čtečky, i když to moc nedopadlo. Mnohem jednodušší bylo k rybníku dojed, takže jsme to tak provedli. Poté jedno kolo s Tomášem odjelo zpátky, Tomáše výhled na rybník příliš nezaujal. Letadla létala nad hlavou a my jsme rozkládali slunečník. Potom, když už jsme ho rozložili, nenapadlo nás nic lepšího, než z pod něho odejít a přeplavat rybník. Inu, proč ne. Žádné velké vlny nebyly, ani se žádný mrak neblížil. Ne, že by na druhém břehu bylo něco opravdu převratného, jenže co se asi tak dá s rybníky dělat, že? Ale ano, něco se tam našlo, potkali jsme tam pár psů, ale to bylo tak všechno. Po našem návratu se pokračovalo hraním kanasty. Už na ni prý byl čas. Po ní jsme začali řešit, jak s obědem. Nakonec to dopadlo tak, že jsme se radši vydali k jakémusi ostrovu bez pokladů. Poklady nebyly, jen tráva je měla připomínat, jen kdyby se jí to dařilo o něco lépe. Po návratu jsme zjistili, že vítr stihl shodit slunečník. Ten se nakonec podařilo nějak dát do hromady, i když to asi nebyla taková legrace. Pak přijel Tomáš s kolem, tudíž jsme se mohli vydat na oběd, nebo jak se takovému jídlu ve tři vlastně říká. Co se večera týče, byl už absolutně obyčejný, i postel nás přivítala jako své staré známé.
A pak přišlo skoro už poslední ráno. Bylo zvláštní? Trochu, nevzbudilo nás slunce. Po snídani navíc následovalo další rozdělení naší skupiny, půlka šla do zámku, zbytek radši sledoval pokusy o učinění Anežčina telefonu alespoň trochu lépe použitelným, nebo létal virtuálním letadlem. Nějaké úspěchy byly, i když se pak ukázalo, že ta paměťová karta se kupovala relativně zbytečně. No co, aspoň jsme byli chvíli venku. Co se jízdy na oběd týče, byla poměrně šílená. Tomáš jel samozřejmě ve předu, já za ním a Martin seděl vzadu na nosiči. Překvapivě jsme na místo určení i dojeli, aniž bychom spadli, nebo nás chytil policista. Po obědě přišel čas to celé završit bowlingem. A tak se také stalo. Pak, když už kuželky nikdo terorizovat nechtěl, vydali se šťastní na kole, zbytek pěšky na hotel. Ukázalo se, že nalézt slušnou květinku není vůbec jednoduchá záležitost, takže úrovni kytek pro recepční zadost učiněno nebylo, ale aspoň nějakou jsme přeci jen koupili. A i když to není příliš uvěřitelné, večer se už nic zajímavého nestalo, jen se odehrála poslední partie kanasty. V postelích se mluvilo o ledasčem, jenže na ty složité cesty asociací už si nikdo nevzpomene. A stejně raději usnul. Co kdyby náhodou.
Páteční ráno přišlo poměrně nevinně. Probudilo nás a my jsme začali sklízet všechny věci do batohů a kufrů. Poměrně to šlo, až na jedny ztracené ponožky. Do toho se jaksi nenápadně odbyla snídaně. Poslední hodiny před odchodem jsme hráli počítačové hry, a kdo ví, co ještě. Pak jsme snesli kufry do přízemí a ven, kde byly naloženy do dalšího taxíku. Škoda, že nejel stejný taxikář, určitě by si naše zážitky rád poslechl. I naše cesta na nádraží proběhla v klidu, jen jsme možná mohli jet o něco déle. Luxusní osobák s klimatizací tentokrát nepřijel, přijelo ale aspoň něco, co byl vlak. A rychlík tomu před týdnem asi z oka vypadl. V kupé se cestou uskutečnilo pár pokusů o sledování filmů, jenže moc nevyšly. Buď došly zdroje, nebo radši do kupé někdo nastoupil (a opravdu jsme nechtěli zjišťovat, jestli má ráda hvězdnou bránu). Tak se každý zabavoval, jak uměl nejlépe. V Praze bylo rovněž na přestup času dost, nic tedy nebránilo nastoupit do posledního z vlaků a dostat se do toho správného města. A tam nějak domů (absolutně nezajímavá cesta pěšky, ještě bez bloudění).
Tak tedy další dovolená skončila. Jako začátek prázdnin byla rozhodně fajn, další akce snad ale čekají…
