Kdesi v Napříště (t. j. na zcela obyčejné planetě Zemi) se 6. srpna 2016 vzbudila spousta lidí. Vzbudili se, aby spěchali za nejrozmanitějšími zájmy. Z toho něco přes 50 mělo odjet na tábor ve Veverské Bítýšce. Zdá se to jako velké číslo, když pouze 29 z nich jelo jako účastníci? Možná. Ale ono těch 12 vedoucích opravdu bylo potřeba. A o dalších lidech, jako bylo 6 instruktorů, programovém týmu a dalších to lze říct rozhodně také. Inu, posuďte sami.
Na cestě na tábořiště nic moc převratného nebylo. V půl deváté jsem odjel do Prahy, následovala chvíle v metru. Ani nalezení zbytku lidí nebylo nic moc složitého. Zanedlouho jsme se tedy sešly u Martinovy dodávky, kam i on za pár minut dorazil. Nebyli jsme tam jen my dva. Ondra Krejča ta byl, stejně jako v loni. Ale letos nebyl sám. Spolu s ním tam už čekala Andrea se svým psem (mimochodem další instruktor) a Petra (zas pro změnu jedna vedoucí). A když už jsme se tak nádherně sešli, nezbylo, než vyrazit.
Cesta probíhala přibližně tak, jak by eden mohl na dálnici D1 očekávat. Většinou to šlo, ale kolona se rovněž objevila. Nebylo to ovšem nic moc vážného, takže tábořiště se z nekonečné sbírky kempů a chatek vynořilo někdy kolem druhé.
Pokud nás vůbec překvapilo, že se na tábořišti moc věcí nezměnilo (změnilo se vůbec něco?), nedali jsme to na sobě příliš znát. Po příjezdu nastala chvíle vítání s ostatními vedoucími, účastníků tu zatím mnoho nebylo, jestli vůbec někdo. Rovněž se ukázalo, že psů tu je nějak moc. Ne jen ti dva vodící, které by tu někdo, kdo viděl seznam lidí, mohl očekávat, ale byli tu ještě minimálně tři další. Ano, dva nakonec odjeli, ovšem k všeobecnému chaosu to stačilo. Po asi hodině začala po cestě přijíždět další auta, která počala přivážet zbytek osob, které na táboře prostě být musely, tedy účastníky.
Aby toho chápaly co možná nejméně, přivítala je reklama na vyhlášení soutěže o Zlatou nosnici, a také již zmiňovaní psi. To, že jim nemohlo být jasné, co to vůbec znamená, nikoho zřejmě netrápilo.
Sem tam se táborem prošel Vojta s megafonem, který víceméně dělal to samé, tedy upoutával, jak nejlépe to uměl. Jenže megafon to po pár opakováních přestalo bavit a rozhodl se zřejmě, že tohle se do něj řvát nebude. Tak tedy přišly na řadu písně o slepicích a kuřatech (Slepičí od Klíče a další hity).
Asi v pět odpoledne už byli na tábořišti téměř všichni. Tak tedy byl zapískán první nástup na hřišti, kde se všichni sešli. A protože se na hřišti děti moc rádi seskupují už celá léta, nezbylo jim, než to teď udělat podle chatek, jiné skupiny zatím neznaly. Dozvěděli se, že ať chtějí, nebo ne, musí se zaregistrovat na již před tím inzerovanou soutěž. Ano, i pár dotazů na slepice padlo. Aby se ale poznali, bylo nutné jim v tom pomoct. Proto se všichni rozešli do chatek, kde už na ně čekaly ne jen vybalené věci (často od rodičů), ale i obálky s otázkami, na které by bylo vhodné nalézt nějakou odpověď. A tak se většinou i stalo.
Dalším úkolem bylo vyzpovídat někoho z personálu (kuchařky, zásobovače, hlavní vedoucí, programový tým atd.). I pro ně se záludné otázky podařilo vymyslet, nebo jsme se přinejhorším mohli uchýlit k již vymyšleným. Od kuchařek jsme třeba vyzvěděli, že buřty rozhodně budou.
Poté, co už otázek bylo dost, byla zapískána večeře. Tu většina přijala s povděkem, ne jen proto, že zas mohli vidět jídelnu, po které se jim bezesporu strašně stýskalo, ale nejspíš i proto, že měli dokonce i hlad. Kdepak, věčně v ní nikdo nezůstal, zas tak zajímavá nebyla (zatím). Nakonec jsme z ní vyšli do toho slunného večera, který nás jen prosil, abychom přesně tohle udělali.
Sice to mnoho lidí ještě netušilo, ovšem táborák, nebo něco, co se za něj snad dá považovat, se nezadržitelně blížilo. Všichni už tak nějak tušili, že jsou v Minnesotském zapadákově jménem Kuřátkov, jenže tam moc dlouho zůstat neměli.
Po chvíli se ozvala píšťalka s tím, aby se všichni sešli u táboráku. Začal poměrně nevinně, tlacháním o kuřatech a věcech kolem, i ty nějaké rekvizity, třeba jako kokrhající plyšový kohout, se objevily. Poté, co už tohle nikoho nemohlo bavit, přišlo se k další části, vysvětlování pravidel na takzvané kuřecí farmě. Byla to přirozeně pravidla tábora, i když podaná někdy tak, že je otázka, zda-li byla dostatečně pochopena. Pak bylo na čase přistoupit k vyhlášení vítězné farmy. Ano, vítěz už byl znám asi dost dlouho, jenže vyhlášen nebyl, což bylo samozřejmě nepřijatelné. Jen to trochu nevyšlo. Pár vteřin před vyhlášením, kdy už byli všichni v jakémsi obdélníkovitém útvaru, začaly se dít věci. Vzduch naplnila vodní mlha z rozprašovačů (byl to fajn pocit na ně pouštět tu vodu a sledovat někdy až nelibé reakce), jiní si zas všimli větru a mušlí. A to celé dovršila celta představující vlnu, která je zavalila.
A tak jsme se prý dostali do Abaratu, konkrétněji na osmou hodinu večerní, Yebbu soumrak. Překvapivě nikdo nezačal ten název okamžitě rozebírat. Soumrak skutečně byl, takže to bylo celkem příhodné. Byl přečten kousek z prvního dílu Abaratu, aby účastníci aspoň nějak pochopili, co se to vlastně přihodilo. Poté již nastal čas na to, aby se utvořil kruh. V něm se ještě prošly takové ty nutné věci na další den – služby a pamatovák a poslal se první stisk. A tak se i stalo, i když, stisk nějakým záhadným způsobem nedošel. Jenže i to se někdy stává, tudíž to nikoho snad nerozhodilo.
Následoval takový ten čas, kdy všichni pobíhají po tábořišti, čistí si zuby a pak probíhají tábořiště jen proto, aby se dostali k záchodům. Samozřejmě, poté už jdou nazpátek do chatek, nejčastěji do těch začínajících sedmičkou a končících desítkou, poněvadž zrovna v těch čtyřech chatkách bydleli všichni kluci. Holky to měli o něco lepší, šli buď do dvojky, nebo do čtyřky. Programový tým hold musel do jedničky a vedoucí do trojky a pětky, což už je z pohledu délky té trasy poměrně jedno. A ano, nemýlíte se, když podezříváte instruktory, že zabrali šestku. Tedy skoro, Andrea byla v pětce a šestý instruktor bohužel nedorazil.
I tomuto poletování byl však nakonec učiněn konec a účastníci pokojně leželi v postelích. To byl ten správný čas, kdy se zbytek mohl sejít na poradu. Začalo se hromadou papírování a podepisování všeho možného. Přirozeně, prošel se i zítřejší program, rozdělilo se pár rolí, řešily se administrativní záležitosti a to bylo asi víceméně všechno. Stejně to trvalo dost dlouho. Poté už ale nebránilo nic tomu, abychom se sešli v chatce a sledovali Gliss, jak nás ani omylem nechce nechat usnout (asi jí ta tma, na kterou po poradě začala štěkat, děsila víc, než si myslela). Nakonec se jí to však nepovedlo, i když jsme si stejně povídali minimálně do půl druhé. I to však skončilo a mi usnuli. Kde? Na tábořišti určitě, ale co třeba v Abaratu? Možná i to.
Pokud by jeden bral tu abaratskou věc doslova, muselo by ho nedělní ráno vyděsit, stejně jako ostatní obyvatele ostrova. Časová neměnnost nad Yebbou soumrak vzala za své a nad chatkami se pomaloučku vynořil žlutý sluneční kotouč, který začal svými paprsky zalévat zem. Pro Abarat by to bezesporu byla katastrofa, pro naši planetu to ovšem bylo něco tak všedního, že se nad tím vůbec nikdo nepozastavil. Mnohem lepší bylo přeci vstát. Někde s tím nebyl problém, třeba v sedmičce se nám (možná tedy i mě) snažili udělat radost a byli vzhůru už před budíčkem. Ten byl vůbec zajímavý. Letos ho totiž měly dělat chatky, které zrovna měly službu. Tak se stalo, že kluci z devítky obíhali s nejrůznějšími nástroji tábor a budili. Tedy, když se na tom budíčku už dohodli. Do chatek vedoucích se neodvážili, ale hudba musela být stejně slyšet všude.
Poté, co se tak nějak všichni probudili, což bylo tak nějak ve tři čtvrtě na osm, mohlo se přikročit k ranní rozcvičce. Ta byla víceméně jako každá předtím. Někomu se nelíbila, většina byla pouze ráda, když mohla zmizet na snídani.
Když už si ji všichni patřičně užili, a i stoly už služba utřela, přišel na řadu ranní nástup. Ten přinesl pár odhalení. Prvním byla táborová hymna, kterou sice zatím nikdo kromě vedoucích a instruktorů neznal, ale to se mělo změnit. Dalším bylo objevení Candy Quackenbushové (hlavní hrdinky celé abaratské série), která začala dosti zaníceně vysvětlovat, na jak byrokracií prorostlém místě jsme se to vlastně octnuli. Prý by ani náhodou nešlo jen tak si tu cestovat. Tak se tedy začalo pracovat na nápravě. Prvním krokem bylo zapískání nástupu před skladem, kde si úředníci (ano, členové programového týmu) začali rozebírat účastníky. Pokud si myslíte, že se nějak takhle tvořily hrací družinky, máte pravdu, nic složitého letos nebylo. V těchto skupinách se dozvěděli, že potřebují opatřit cestovní glejt. To ovšem nebylo tak jednoduché, samozřejmě. Naše skupina (t. j. skupina, u které jsem byl jako většinou skoro zbytečný instruktor) začala u fotografa umístěného chytře za brankou na cestě k Bítýšce. Ten dokonce fotil skutečné fotky, jen jsme hlavu prostrkovali jakýmsi otvorem a měli jsme masku slepice, kuřete, nebo kohouta. Vyfotil i vedoucí, takže to účastníkům nemuselo být líto. A aby osobních informací nebylo málo, braly se ještě otisky prstů. Samozřejmě, identifikovat by podle nich nešel absolutně nikdo, takže z tohohle hlediska určitě problém nevznikl. Následovala návštěva v abaratské bance, kterou někdo umístil na verandu před štáb. Osobně bych sice z banky vidět za přepážkou podobného úředníka nejspíš zdrhal nadsvětelnou rychlostí (jeho hlas nevzbuzoval příliš důvěry – slovo „číslíčko“ se v bance prostě nepoužívá, ať je ta banka, kde chce), jenže když tam byl pouze jeden a účet jsme mít museli, co se dalo dělat. A aby to nebylo tak jednoduché, přišel s podmínkou minimálního vkladu při založení. Předtím ještě nezapomněl vysvětlit násobky abaratské měny (zemů), a jejich stonásobků (paterzemů). Naštěstí byl, co by kamenem dohodil, úřad práce, a tam pár relativně dobře placených nabídek, jejichž splnění ani netrvalo měsíc. Úkoly to byly poměrně jednoduché – umýt se v korýtkách, stát minutu na jedné noze, zazpívat a tak podobně. Nakonec se podařilo nashromáždit dostatek financí, aby účet úředník založil. To už pak šlo celkem rychle, což bylo jedině dobře. I podmínku s dělitelností čísla účtu 127 účet 90987654321 splňoval (což u tohoto individua je celkem zázrak – asi měl určená čísla z vyšších míst), takže jsme mohli vesele pokračovat do knihovny (jídelny), kde jsme si přečetli pár úryvků z knihy (byly to jedny z mála, co se četly), které nám měly pomoci vymyslet název naší skvadry. Návrhy se začaly točit kolem Johna Neplechy, takže nejdřív byli zamítnuti Neplecháči (osobně se domnívám, že to je velká, ne li osudová, chyba) a následovali je Neplešáci, kteří už prošli. Dokonce prošli i byrokratickou kontrolou u knihovníka (unikátnost a tak). Posléze bylo tedy možné se vypravit na poštu (do skladu), kde se nevyrábělo nic jiného, než poštovní schránka. To nebylo zas tak složité, na čtvrtku se nalepilo 7 obálek a popsaly se. Nesměl chybět ani název družinky. A aby se to všechno završilo, museli jsme vymyslet i pokřik. A ano, nechat ho u jedničky zkontrolovat, jak jinak. A někde mezi tím vším se mihla Candy, aby nám sdělila, že má nějakou přísně tajnou informaci, kterou nám prostě musí říct, a to po neklidech v jídelně.
Tyto činnosti vcelku nenápadně zabraly čas až do oběda. Následovaly vcelku nezměněné neklidy, možná až na nižší počet. I společenské hry byly.
Pak přišel čas avizovaného setkání v jídelně. Začalo dostatečně nevinně. Candy pouze zaujala táborovka a chtěla se ji naučit. To nebyl zas takový problém, provedli jsme to s ní a za chvíli už zpívali všichni. Potom se to ale zkomplikovalo. Začala tím, že jí John Neplecha poprosil, aby mu pohlídala jakési klíče. Jestli majitel klíčů tušil, od čeho jsou, tak se s tím Johnovi nepochlubil. Dala je kolovat. Jakmile se k ní vrátili, vtrhl dovnitř Carrion, který je očividně moc chtěl a neuměl si bez nich ani představit svůj život. A jelikož byl tak bezohledný, jak by se od takového zloducha dalo čekat (ano, v knihách to s ním sice složitější o něco je, ale tady ne), neměl s jejich získáním moc problémů. Ovšem tak naivní, aby zůstal na jednom místě, to zas nebyl. Utíkal kamsi k brance u záchodů. On sice prošel, ovšem účastníci už ne. Ty zastavil pracovník v přístavu s tím, že za plotem začíná moře a plavat by jim on rozhodně nedoporučoval. A přesvědčování, jak moc za tím Carrionem musí, to ho obměkčit nemohlo. Co tedy udělali? Začali se stavbou lodě.
Tedy, nejprve se museli vůbec dozvědět, jak má taková loď vypadat. Tomu opět velmi dobře posloužila knihovna zázrakem přestěhovaná do jídelny a v ní jak snad už náhodou nalezený výtah z Kleppova almenaku, který se zrovna výrobou lodí zabýval. Poté už to nebylo příliš složité. Před jídelnou jsme si vyzvedli materiál (nějaké klacky, lana, fáborky, rolničky a pár dalších věcí) a poté už se to jen dalo dohromady. Ano, někdo musel zajít pro šišky, aby byla nějaká ta munice, která se pak stejně na nic nepoužila. Poté, co byla loď dokončena, vydali jsme se do přístavu, kde byla znovu zkontrolována a nakonec jí bylo povoleno opustit přístav. To bylo snadné, stačilo se s ní protáhnout brankou a jít podle lana. Po pár desítkách metrů jsme v kopci potkali člověka, kterému připadalo velice vtipné, o co se snažíme. Inu, nedivím se mu. Jen tak mimochodem se zmínil, že existuje poněkud rychlejší způsob cestování, tzv. glyf. Jenže účastníci o něm zhola nic nevěděli. Takže nezbylo nic jiného, než se hezky vrátit do tábora a pokusit se něco zjistit. Návrat byl také dost zajímavý, hlavně, když se lodě musely míjet. A řidiči jedoucí kolem z lan také nadšení určitě nebyli. Ochotný člověk se po návratu našel, ale měl podmínku, řadu zkoušek na paměť. Takže skupinky začaly s obcházením nejrůznějších stanovišť. Na jednom opakovaly táborovku, v jídelně, kde jsem náhodou byl, si měly zapamatovat pár věcí podle vůně (květák, citron, skořice aj.) a vůbec dělaly i další věci. Většinou se jim to dařilo, jen květák moc úspěšně nedopadl, pletli si ho s ředkvičkou, nebo kedlubnou. Ovšem čas nemilosrdně plynul a asi kolem čtvrt na sedm se ukázalo, že to ta poslední skupina asi nestihne, teda, chce-li večeři. Inu co, nakonec se všechny dozvěděly, jaká je ta kouzelná formulka a mohly se na tu večeři vydat. A že ji snědli opravdu rychle.
Po ní se překvapivě nic moc nedělo. To měl ovšem napravit večerní nástup. Začal tím, že ze svého technicky vyspělého města (tedy na poměry Abaratu) prý přiletěl Rojo Pixler a oznámil nám, jak složité je na ostrovech nalézt slušné vědce. A pochopitelně přišel s nabídkou, že za určitých podmínek, tedy splnění bobříků, kterým se letos říkalo jak jinak, než Pixlery, účastníkům nějaké místo nabídne. Byly to typické dovednosti – orientace, znalost tábornických dovedností, něco málo o přírodě nebo kuchyni, zručnost, fyzická zdatnost a paměť. Samozřejmě, názvy byly poupraveny, aby se lépe hodily do abaratského prostředí. Pak ve svém létajícím čemsi odletěl a nechal na Candy, aby zrekapitulovala tento den. To nebylo zas tak složité, zas tolik se toho nestalo. Ovšem ukázalo se, že Carrion nebyl zas tak obezřetný, jak by od něj jeden čekal. Vedl si totiž deníček se svými nejtajnějšími plány a nějak ho cestou s klíči vytrousil. Tak třeba se v něm zmiňoval, že musí na ostrov Trulant za Kašparem Wolswinkelem, aby mu připomněl, kdo je tady šéf. A také se zmínil, že v pátek hodlá zaútočit na 25. hodinu (ano, jistě, ostrov všech odpovědí a tak vůbec). Poté přišel čas na provedení cestovního rituálu v celém kruhu. Takže následovala formule ve znění: „Prosíme tě, glyfe, ještě dnes, na ostrov nás odnes.“ Za ostrov si doplňte, co chcete. To bylo doprovázeno jednou menší fontánou (na Silvestra by sice asi neohromila, ale tady byla nápadná dost) a ještě speciálním zvukem. I večerka se vydařila lépe, tudíž se po předání služby sedmičce mohli všichni vydat do postelí, tedy, když už splnili vše, co měli.
Tedy, ne úplně. Porada, ta nějak čekala, že na ni zajdeme. A my to udělali. Řešilo se všechno možné. Od poměrně jednoduchého zítřejšího programu (už neměl děsit řidiče a cyklisty), až po ptačku. Ovšem rovněž bylo třeba dořešit puťákové skupiny. Nebyly nějak moc vynalézavé. Víceméně se vzaly hrací družinky, nějak se poslučovaly, až vznikly tři skupiny, každá s délkou trasy, která odpovídala schopnostem jejích členů. Vedoucí měly jít víceméně s dětmi, jen je neměli vést za ruku, tedy v tom nejlepším případě, nakonec to stejně dopadlo trošku jinak. I délka tras měla být kratší, nejzdatnější měli ujít něco kolem šesti kilometrů. Důvodem byl ne jen časový limit, do kdy se musí vrátit, ale i nejrůznější vymyšlené úkoly od programáků.
Poté už se porada rozešla a my skončili v šestce, kde jsme sledovali trochu nespavou Gliss (i když, přestalo ji to bavit rychle), povídali si a nakonec i usnuli.
Pondělní slunce přišlo, aby nám připomenulo, jak naivní je si myslet, že jsme skutečně v Abaratu. Ráno to ani nevadilo. Sedmička se rozhodla pro tradiční budíček (vtrhli do chatky, začali řvát „budíček“ a do toho pustili jakési plyšové kuře, nebo co, což byl takový symbol služby). Nebylo to sice moc originální, účel to však splnilo. A to ten, že už nikoho nebavilo zůstávat v chatce a radši šli na rozcvičku. Ta byla však jen krátká, tudíž se všichni zanedlouho přesunuli do jídelny, kde je čekala snídaně.
Následoval nástup, na němž se začalo (resp. Candy tuto otázku nadhodila) řešit, co dál. Bylo by prý fajn zaletět na ten Trulant, když už se o něm píše. Mělo to ovšem háček, nikdo netušil, kde se takový ostrov nachází. A když nevíte kam chcete, nezachrání vás ani kouzla. A ani poprvé řvané pokřiky Neplešáků, Chodců na vlnách, Babylonců a Soumrakáčů to nezachránily. Proto se zanedlouho po nástupu instruktoři nenápadně oddělili a naaranžovali se do obdélníku představujícího moře, nebo do jídelny. V obdélníku měli vydávat zvuky typické pro nějaký ostrov. Mě bohužel připadlo drmolení, což poté vyvolalo dost zmatků. Princip hry byl poměrně jednoduchý. Dvě družiny se zabavily něčím jiným, konkrétně děláním svých malých ostrůvků, což je překvapivě dobře rozptýlilo. A ten zbytek se ještě dělil na podskupiny. Jedna se v lodi vyrobené minulého dne vydala na moře a zkoumala, jaké ostrovy se kde nachází. Andrea zdařile představovala Trulant mňoukáním (za což mohly kočky Tarrie na něm sídlící), představitel Babylonia zas imitoval největší pouť široko daleko, na Orlandově čapce zas někdo neustále rušil okolí smíchem. No a Gorgosium, půlnoční ostrov, strašilo. Když si posádka jeden ostrov dostatečně dobře zapamatovala, včetně pozice v obdélníku (a často i instruktora, který ho představoval), vydala se nazpátek. Poté vyslala zástupce do kartografického ústavu, který sídlil v jídelně, aby zjistili, co za ostrov to objevili. Ano, odvozování drmolícího Drmolínu nebylo asi lehké, spíš nedrmolil. No a ta třetí skupina, když už všechny informace získala, mohla ostrov zanést do mapy. Tak nakonec vznikly dvě, v každé družině jedna. Poté následovala svačina a skupiny se prohodily. Občas tuto hru nechtěně zpestřila komunikace po vysílačkách mezi členy programového týmu (vůbec s těmi vysílačkami byla po celý tábor legrace). Nezdá se to, hra však vydržela skoro až do oběda. No a po ní musel následovat dost logicky oběd. Ty věci po něm se už tak nějak opakovaly – chvíle klidu, neklidy a svačina.
Po ní se družiny konečně mohly vydat na zmiňovaný Trulant. Byl to malý ostrov, proto se nemohli vydat všichni najednou, musely asi v dvacetiminutových intervalech. Nejprve potkali Kašpara, který jim začal vyprávět, jak moc se mu tu nelíbí a jak je nespravedlivé, že tu vůbec je. A také, co ty kočky dovedou. S tím jejich vůdce ovšem rezolutně nesouhlasil. Chvíli se hádali, bylo to ale tvrzení proti tvrzení. Nakonec bylo účastníkům doporučeno, aby se po ostrově porozhlédli a udělali si obrázek sami. A oni tak učinili. Dozvěděli se toho dost. Od pravdy o tom, jaký zločinec to je, a že ty jeho kouzelné hole by chtělo zlomit (no jo, vždycky musím být pravdomluvný), až po to, jaký to je super člověk, jen dcera že prý zmizela. Skupiny nebyly stejně zvídavé. Někomu stačilo jen vyjádření vesničana, další se začaly ptát i na Carriona. A završili to ti, co si všimli, že těch holí není šest, ale o jednu víc. A navíc je ta poslední bílá, takže musí být jasně speciální, možná i ta z Mrazíka. No vymýšlejte si na to odpověď a hlavně se nesmějte. Všichni však nakonec došli k názoru, že kašpar lhal. Sice se to poslední vesničanka snažila ještě zachránit a trochu to zkomplikovat, neuspěla však. Tak se tedy skupinka většinou dětí vydala za kouzelníkem a začala ho rozptylovat. A to jen proto, aby někdo z ní mohl těch šest holí zlomit a připravit ho tak o moc (ne, tu sedmou si zlomit nenechal). No a poté začal ten pravý výslech. Byl tu Carrion? Co chtěl? Na to ještě odpověď dostali. Byl a vyprávěl o armádě na Gorgosiu. Zajímavější byly otázky, copak bude mít milý čaroděj k večeři, na což nerudně odpověděl, že netuší a skupinu rychle vypakoval. Poté, když i napočtvrté byly hole zlomeny, nastala chvíle volna. To by nebyl organizační tým, aby s tím něco neudělal. Plachta se proměnila v abaratské moře, které začalo dělat nejroztodivnější kousky. Zvedalo se a klesalo, koulel se po něm míček, podbíhali ho lidé, a tak vůbec. Tato kratochvíle vydržela skoro až do času večeře.
Jelikož však bylo jasné, že se něco chystá, konkrétněji zdrcující útok na Carrionovu armádu, bylo nutné trochu všechny připravit. Tak byl na hřiště přinesen míč, na louce umístěny u dříve mořského obdélníku misky s předměty a přehazovaná a hra na pašeráky mohla začít. Samozřejmě, z pašeráků se stal nejmodernější taktický simulátor z dílen Roye Pixlera, něco podobného potkalo i ubohou síť s míčem, jen to byla simulace veskrze posilovací. Pašeráci se hráli víceméně tak, jako vždycky – pašeráci (tedy dobrodruzi z Abaratu) se snažili pronést předmět prostorem, kde hlídali hlídači (t. j. Carrionova armáda). Když byli chyceni, měli smůlu, předmět odevzdali a vraceli se na začátek. Kombibal se alespoň podle mého názoru bodoval někdy dost nestandardně, ale co, když to hráče bavilo. Opět byly využity dvojice družin z rána, které se poté u her prohodily.
Následovalo upozornění, aby se všichni pořádně oblékli. Jestli tohle už nebylo podezřelé, tak nevím. Možná ani být nemuselo, informace se pohybovaly dost volně, už snad jen z jídelníčku bylo jasné, že v úterý bude puťák a ve čtvrtek ptačka (ano, dokonce to tak i bylo). Poté už přišel na řadu nástup. Na něm se Candy vydala na Babylonium, aby zjistila něco o těch nešťastných klíčích. No a my si odbyli večerní náležitosti a po dohodnutí plánu se vydali tam, kam by žádný člověk za normálních okolností nechodil, na ostrov věčné půlnoci. Ne, že by se tábořiště nějak změnilo. Jenže řešte si takové detaily. Zničit takovou armádu nebylo vlastně ani tak moc složité. Ne jen, že se jeden voják pochlubil, že inspekce proběhla a Carrion je kdesi pryč, ale největší slabinou byla sama podstata armády. Nebudu tu zacházet do příliš velkých podrobností jejího stvoření a substancí k tomu použitých (no dobře, bylo to bahno), stačí však vědět, že voda je jejich nejhorší nepřítel. Tudíž stačil jen koordinovaný útok na všechny nory. A jakápak to náhoda, ony jsou čtyři, přesně jako je družin. Proto vcelku nic nebránilo se vydat do středu ostrova (za branku) a počkat, až neopatrní vojáci polohu svých nor ještě sami vyzradí. Poté už to bylo snadné. Cesty družin končily snad nějakým provazem, za nějž položily trubku a do ní trychtýřem nalily vodu, čímž byla zkáza dokonána. Co snad stojí za zmínku je zvuk, který vojáci vydávali, aby bylo jako už úplně jasné, kudy jít. Většinou ty zvuky nějak extra děsivé nebyly, vyskytla se ovšem výjimka, která byla děsivá už dost. Z dálky to bylo asi ještě horší. Jeden by se snad bál, že nějaký občan zavolá policii, že se tu děje snad nějaká vražda. Nic tak drastického se však nestalo a všichni se pokojně vrátili. Ano, dozvěděli se nemilou zprávu, že Carrion stále žije, jenže je to asi moc neštvalo. Radši se umyli (nebo už ani to) a zapadli do postelí.
Porada tak milosrdná však nebyla. Bylo jaksi třeba začít řešit ptačku, a to už dost podrobně, až na úroveň dvojic dětí a těch, kteří měli jít sami. I vedoucí se měli začít připisovat a vymýšlet úkoly – termín byl do středečního rána. Když už se zdálo, že dost lidí usne (nebo už pokreslilo dost stránek kolečky), porada skončila a mohli jsme skutečně jít do chatek. Ne, zase se hned spát nešlo, jenže to asi už ani nikdo nečekal. Stejně bylo zřejmé, že spánku neunikneme. A naštěstí taky ne.
Úterní ráno se připlížilo poměrně nenápadně. Žádní lidé nezačali už ráno pobíhat a shánět věci do batohů, nikdo neřešil, že mu chybí polovina jídla, které si navymýšlel. Prostě to bylo obyčejné, trochu lehce zamračené ráno. Budíček snad desítky se pokojně odehrál, lidé byli vzbuzení a počali se pomalu trousit na rozcvičku. A poté pokračovali s troušením dál, tentokrát na snídani. Jenže ta nebyla nekonečná, tudíž zanedlouho už stáli na hřišti a do rána křičeli pokřiky a zpívali táborovku. Následovalo udílení obrovského množství Pixlerů, které se nashromáždili ze včerejška, kdy na ně bylo dost času, protože co měly ty děti dělat, když už Trulant prošly, nebo na ně ještě nepřišla řada? Poté byl tak napůl přiznán puťák, když byli všichni vybídnuti, aby si po nástupu zašli pro svačiny. Ovšem pořád byla šance, že se cesta na Babylonium bez toho všeho obejde. Jistě, ta naděje tu fakticky nebyla, jenže kolik lidí to vědělo? Moc určitě ne. Tak tedy byla pronesena formule, aby se po chvíli všichni dozvěděli (i za pomoci nejrůznějších efektů, třeba modemové komunikace smíchané s nějakým bílým šumem, nebo čím), že skončili nikdo neví kde. Pokud by někdo řešil abaratskou linku, možná by mu došlo, že od ostrovního města to nemohlo být daleko, když tam šlo dojít pěšky. A přesně to, pěší výlet, nás opravdu čekalo. Skupiny tentokrát z tábořiště nikdo nikam nevozil, vycházely všechny z tábořiště. Jako třeba i ta naše, která měla dostat tu nejdelší cestu.
Zpočátku to probíhalo klidně. Všichni měli svačiny a dobrou náladu, tudíž se šlo poměrně hezky. Skupinky byly různorodé, jak se chtěl zrovna kdo s kým bavit. Pár zajímavých míst ovšem také přišlo. Prvním byl strmý kopec, který bylo nutno nějak slézt. Když pár lidí udělalo řetěz a zbytek si podávalo, nakonec se to podařilo. Někdy potom jsme při zastávce na obě potkali další skupinu, ale s tou jsme se museli rozloučit. Vypadalo to, že zbytek cesty bude už celkem obyčejný a ničím nezajímavý. To by však počasí nesmělo být veskrze podlé (mohl za to Carrion?). Všechno to začalo pár kapkami. Těch ovšem přibývalo a přibývalo. Nepromokavá bunda se ukázala jako vysoce promokavá a pak už to šlo jen z kopce. Nebylo pak vůbec složité zahlédnout někoho, jak na rozbahněné cestě padá, nebo k tomu nemá daleko. A samostatná chůze někoho, kdo nevidí? Ale kdepak, to už fakt ne. Vláčky jsou přeci mnohem lepší. A přirozeně, tak kilometr od tábora déšť přestal. To už ovšem byli všichni promočení a pár jedinců se rozhodlo, že vykoupat se v kaluži není zas tak špatný nápad. Ano, věděli o ní, jenže do ní sami vlezli. A těch písní o vodě, co bylo vymyšleno. Nějaké ty parodie nevyjímaje. Do tábořiště jsme tedy dorazili za zpěvu parodie na Prší, prší, jen se leje, která oslavovala z okna smějícího se Sukyho a Vojtu, který se za rohem cpal tvarohem.
Přes všechny tyto události se ukázalo, jak byla cesta vlastně krátká, do tábořiště (t. j. prý na nekončící karneval na Babyloniu) se nám povedlo dostat jako prvním. To bylo jedině dobře, měli jsme spoustu času na rozvěšení oblečení všude možně a vůbec na to, abychom se trochu z toho deště vzpamatovali. Poté začaly přicházet i ostatní skupiny. Ta vracející se z Bítýšky měla relativně štěstí, déšť přečkala hezky pod střechou. Nakonec se ale všechny skupiny sešly hezky v táboře. Následovala poněkud netradiční hodina volna. Po ní se účastníci sešli před jídelnou, pro tento okamžik restaurací U horské dráhy, a byli po jednom vpuštěni dovnitř. Vpouštění jako takové nebylo čistě chaotické, vedoucí se to snažili usměrnit a vybírat pokaždé někoho z jiné hrací družinky. My jsme zatím čekali. Ano, i čas instruktorů přišel. Ti se pomaloučku vplížili do restaurace, když už všichni jedli. Důvod byl prostý, programový tým se potřeboval zbavit kartiček s podpisem Petra Švancary. Nakonec to bylo prosté. Bylo vyhlášeno, že se má tento legendární fotbalista s Napříště dostavit, jenže telefonát tuto naději zhatil a někdo, kdo hrál jeho manažera (no dobře, možná já), pouze oznámil, že už je tady s těmi podpisy. Minimálně pár lidí to potěšilo. Pak se jen dál jedlo a jedlo, než jsme mohli i my něco sníst. A rovněž jsme pokukovali po jídelníčcích, které jsme letos vytvářet nepomáhali. Zajímavé bylo sledovat i placení. Pokrok dorazil i do této oblasti. Žádné bankovky, kdepak. Přišel čas bezkontaktních plateb. Každý strávník si jen musel zapamatovat své číslo. Kdyby letos chodili žebráci, kdo ví, jak by to s placením dopadlo, nehlídaných karet prý bylo po stolech poměrně hodně. Nakonec už se najedli a zaplatili snad všichni, tudíž se jídelna mohla připravit na příjezd cimbálovky. Ta někdy kolem osmé opravdu přijela, i když bez cimbálu. Bylo fajn jen tak hrát u chatky, i když, do jídelny jsem se podíval rovněž.
Poté už nebylo čas na nic, snad jen na večerní nástup, který se kvůli počasí konal v jídelně. Candy nám sdělila, že o klíčích by snad mohl tušit něco vědec jakýmsi nedopatřením umístěný na Orlandově čapce, určila se služba a pamatovák, Pořádku milovný úřad Yebby soumrak vybral ty jedince, které má proč ocenit, ale i ty, které ocenil spíš negativně, zazpívala se večerka a všichni se rozešli. Do chatek a do spacáků a pod peřiny se jim i chtělo, počasí nebylo nic moc.
Co se porady týče, plynula poměrně pokojně, hlavně se zas řešila ptačka. Ano, i na středeční program došlo, ta diskuse nebyla úplně jednoduchá. Vše se ovšem vyřešilo tak, aby byla snad většina spokojena. To bylo dobře, poněvadž i vedoucí si chtějí někdy odpočinout. Dopisování úkolů to sice relativně protáhlo (přece to nebudeme psát dřív, když máme celou noc), nakonec se však všichni v chatce sešli a po chvíli povídání i opustili svět bdících.
Za to je přivítalo středeční podmračené ráno. Něco však milé bylo, nepršelo. Proto všichni vstávali relativně jako jindy. I budíček se vyvedl, přesto, že nikdo Carriona před chatku honit rozhodně nešel, přesto, že to kluci z devítky dost vehementně tvrdili. Jen rozcvička tak trochu předznamenávala dopolední atmosféru, byla dost šílená – tleskání na sto způsobů, řvaní a podobně. Proto snídaně vypadala až nevinně. Na nástupu se rovněž zprvu nic nedělo – zpívalo se, křičelo se, vracela se vesta pro pořádku nebezpečnou osobu a tak, jenže poté se vynořil nápad podívat se na Orlandovu čapku. A protože na ostrově je to, co tam je, nemohlo to dopadnout moc dobře. Přítomnost blázince by snad ještě nemusela nutně znamenat katastrofu. Uvažování tamního personálu už však problémem bezesporu bylo. V ústavu snad byly pouze dvě kategorie lidí. Buď jste byl doktor, nebo nutně pacient. Nabízí se otázka, zda-li nebyli doktoři rovněž pacienti, tuhle otázku ovšem nikdo během hry zodpovědět nehodlal. Tak se tedy z účastníků tábora stali duševně choří lidé (ne bez hlasitého nesouhlasu), kteří museli podstoupit určitý počet procedur (ideálně víc jak 10), aby se vyléčili a mohli pryč. Proto se někteří instruktoři a vedoucí rozmístili po tábořišti a obcházení mohlo zanedlouho začít. Každý pacient obdržel provázek, na který za každou proceduru od ředitelky dostal váleček, který si na provázek navlékl (tedy, když to šlo, provázky měly tu vlastnost, že se chtěly časem třepit). Procedury samy o sobě složité nebyly. Udělat pár dřepů támhle, několikrát zvládnout Harwardskou lavici tuhle, dát si jen tak ze zábavy dvacet sedů lehů zas jinde. Obecně se dá říct, že to bylo sportovní dopoledne převlečené do ostrovní tématiky, což také mnozí poznali a nezapomněli nám to připomenout. V průběhu se po tábořišti linula dechovka, kterážto dost lidem připomněla, že vlastně chtějí z ostrova pryč. A aby byli všichni co možná nejvíc rozptýleni, začal se nafukovat i vypůjčený skákací hrad. Před aspoň trochu vidícími se samozřejmě něco tak velkého utajit nedalo. Ovšem nemohli na něj, někdy ke konci hry začalo mírně pršet. Já už to moc neřešil, respektive si toho v jídelně při dozoru nad sedy lehy ani nevšiml. Začátek neklidů byl posunut až na půl druhou, takže byla po obědě chvíle volna. Jistě, utekla jako voda, a už se v jídelně scházela parta hudebníků, aby se nechala rozptylovat naší partou lidí hrajících sedmu. Nebo to bylo naopak? Kdo ví. Ať je to, jak chce, počasí se v průběhu neklidů trochu umoudřilo, takže s plánem odpolední hry se nemuselo dělat nic. Účel byl relativně jednoduchý, zachránit Johna Neplechu, který se nějakým způsobem dostal na ostrov Nyní, kde skončil v nějaké rostlině. Dostat se na ostrov nebylo pro družinu těžké, glyf už znali všichni dost dobře. Hledání Johna už bylo složitější. Museli projít bludiště z lan, které jim občas vedoucí ještě nepatrně (až na změnu jedné dost podstatné trasy) pod rukama měnili. Jestli Johna nesli, nebo jestli dokázal jít, to už se pak lišilo skupinu od skupiny. V mém případě jsem ještě jít mohl, on stačil přechod přes potok. A ani hledání nebylo nějak lehké, hlavně, když se skupina občas až moc rozpadala, nebo spíš pořádně nedohodla. A navíc jim ještě přijel nový člen, Benova sestra Markétka. Ale zvládli to. I další Johnové byli nakonec přivedeni, nebo i přineseni, alespoň v jednom případě, i když zrovna s nesením to lehké neměli, John z nosítek párkrát spadl. Aby se ten zbytek, co nebyl na hře, nenudil, vyráběl mezitím v jídelně podobizny Carriona. Jejich detailnost se poměrně lišila, někdy vyhlížely skoro až moc reálně. Poté se chvíli nedělo nic moc zajímavého, jen sem tam někdo házel na hřišti míčkem a asi se těšil na večeři. Té se posléze i dočkal.
Nemůžete si myslet, že se po ní nic nedělo. Kdepak. Na nástupu po večeři byly oznámeny aktivity na večer. S velkou slávou byl nahozen kompresor a skákací hrad se počal nafukovat. A aby to nedělal jen tak z legrace, měli na něj dokonce někteří i jít. A ten zbytek si měl zahrát v jídelně hru riskuj. Nebylo vůbec jednoduché určit, kdo kam půjde. Proto se to nakonec rozhodilo po dvojicích družinek. Není asi překvapivé, jak oblíbený ten skákací hrad byl. Neustále se z něj ozývalo nějaké vískání a smích. Najednou se tam ani celá dvojice družin nevešla, tak velký prostě nebyl, takže chvíli je ten zbytek mohl jen sledovat. Ovšem nakonec se vystřídali všichni. Ani riskuj v jídelně nedopadlo nijak špatně. Soutěžící se většinou radovali, protože otázky byly navrženy tak, aby je zvládli i ti nejmladší. Tudíž se moc často nestávalo, aby někdo odpověď nevěděl. Jenže otázek bylo jen pár, tedy relativně, takže se stihly probrat dost rychle. A vůbec, na půl desátou zas nemusíte čekat tak dlouho, pokud máte co dělat. A to my tak nějak měli. Proto nakonec musel nutně následovat nástup. Nestalo se na něm moc příliš zajímavých věcí, spíš to byl takový ten, který všichni čekají. Z toho důvodu ani netrval moc dlouho a po něm se všichni rozešli do chatek a samozřejmě, před tím si trochu užili toho pobíhání a možná i sledování, jak že se takový skákací hrad skládá – není to žádná legrace.
A my na poradě si zas užili hromadu plánování. Údajů sice nebylo tolik, ale víc než jindy jich zas bylo. Časy odjezdů a odchodů, časy příchodu do restaurace, časy odchodu z ní, doba, kdy odplouvá parník a tak pořád dokola. I telefonní čísla se řešila, tedy spíš to, jestli už je všichni mají. A aby nebylo seznamů dětí málo, bylo ještě nutné dát dohromady dvojice dětí s vedoucími do Vida centra. Aby byl zrovna tenhle seznam zajímavější, objevilo se v něm označení dvojic dětí písmeny. Nakonec se ovšem i tohle dořešilo a osazenstvo jídelny se rozptýlilo po táboře, dost často ke sprchám. Proč, to je asi poměrně jasné. Přeci jenom Brno už je dost velké město. Poté, když bylo všechno hotovo, nezbylo než si v chatce chvíli popovídat o všem možném (odpolední hře a věcech kolem ní, dětech…) a nakonec usnout.
Odměnilo nás slunce, které se usmívalo na tábořiště a nějaký Abarat ho vůbec nezajímal. A asi nebylo úplně samo. Všichni vstávali o čtvrt hodiny dříve, aby se všechno stihlo bez toho, aby se musel někdo moc honit. A kdyby se jim třeba nechtělo, dívky z dvojky se postarali o to, že potom už se jim rozhodně chtělo. Po snídani, které náhodou žádná rozcvička nepředcházela, se nechala první skupina odvést Martinem do Bítýšky. Poté se vrátil, s Davidem naložili již složený hrad a i s pár ptačkovými skupinkami (účastníci + andělé) vyrazil směrem k Brnu. My ostatní jsme si mezitím vyzvedli svačinu a sledovali odjezd prvních aut do Bítýšky. Pěšky to po cestě dnes prý moc nešlo, někdo mluvil o zrádných obřích kalužích. Další vozidla se střídala a lidé mizeli. Nakonec jsme zůstali jen já, Denda s Gliss a pár dalších vedoucích. Ovšem i pro nás nakonec někdo přijel.
Bítýška vypadala víceméně stejně, jako v sobotu. Jen ta naše skupina musela být asi dost nápadná, i když bílé hole všichni ještě venku neměli. Nedá se říct, že by autobus přijel zrovna prázdný. Dokonce pár kočárků tam už bylo. Přesto se nám ovšem nastoupit podařilo, i když řidič úplně štěstím neoplýval. Pak už se cestou do Brna (t. j. podle Candy Commexa) nic moc nepřihodilo. Na zastávce Zoologická zahrada se skupina počala dělit na trojice, někdy i čtveřice, které spolu měli ptačku absolvovat. Já s Martinou šel za Šimonem Rejtarem. Trojkou jsme dojeli na Českou, kde měla Šimonova pouť započít. Málem už jsme jeli dost neefektivně přes Nové sady (asi jsme to nakonec udělat měli, měl by aspoň míň času), ale přeci jenom jsem si uvědomil, že je to poněkud zbytečné.
Popis úkolů začínal pár motivačními větami o velké zkoušce Roje Pixlera a jeho hypermoderním městu Commexu, ve které se nějak proměnilo Brno. Nebo to bylo naopak? Kdo ví, kudy ta inspirace putovala. Ať je tomu ovšem jakkoliv, Šimon nejprve vyrazil do elektra, aby si koupil flash disk. Vyrazil tedy směle vpřed. Chvíli šel tak nějak nikam, za chvíli ale narazil na poměrně milou paní a začal celkem úspěšně unikat. Nemohl ale moc daleko, měl jet tramvají (nebo šalinou, jak chcete). A na zastávku se musel spíš vracet. Cestu zvládl bez větších komplikací. Ani po vystoupení neměl větší problémy. Ano, dost pomohla další hodná paní, někdy hold má člověk štěstí. U obchodu jsme potkali dalšího ptajícího se, který šel rovněž dovnitř. Jestli se potkali, kdo ví. Ovšem ten kýžený flash disk sehnal. Následně vyšel ven a vydal se dál. Čekala ho návštěva infocentra, kde měl zjistit, která nejbližší sportovní událost se v Brně koná. Opět narazil na velmi ochotného člověka, se kterým neměl nejmenší problém dostat se na zastávku tramvaje, to my jsme měli problém ho neztratit. Ale nám to ještě vyšlo. To jiní měli trochu rozmanitější zkušenosti. Tramvají se nechal zavézt těch pár stanic, po čemž narazil pro změnu na ochotného pána. Infocentrum tedy úspěšně nalezli a vše potřebné už nebyl problém zjistit. Posledním úkolem, který byl na papíře zmíněn, byl požadavek, aby se dostal na Mendlovo náměstí. Jak se už asi dalo očekávat, nečinilo mu to nejmenší problémy. Na něm jsme se s ním sešli a dozvěděli se něco málo o jeho dosavadních zážitcích. Byly víc, než zajímavé. Jedna z těch hodných paní mu jen tak dala stokorunu, tudíž na flash disk měl peněz až dost, od další dostal pro změnu žvýkačky. Inu, šťastný to člověk, kterého buď nenapadlo se hádat, že nic takového nechce, nebo ty bitvy prohrál. Protože ovšem bylo ještě dost času, asi tak půl dvanácté, nemělo smysl mu do restaurace Kometa pomáhat. Chvíli jsme poseděli na lavičkách a pak vyrazil. A narazil. Ano, na lidi, přirozeně. Prvním jeho rozhodnutím na cestě bylo, že se mu pěšky příliš nechce. Použil tedy autobus. V něm nastaly menší problémy, když mu až příliš ochotná osoba chtěla kupovat lístek a museli jsme jí vysvětlit, že on ho nepotřebuje. Jestli do té doby nikoho nepodezříval, že jede za ním, teď už to věděl jistě. Ale co, vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby to tak nějak stejně předpokládal. U Komety byl pochopitelně příliš brzy. Proto jsme ho požádali, aby o té nejbližší sportovní události, což náhodou byl zápas Komety Brno, zjistil něco víc. Nějakým způsobem se na to už ale nedostalo. Ovšem první jsme v restauraci naštěstí nebyli. U oběda se povídalo o zážitcích a vůbec to bylo fajn místo. Času však nebylo nazbyt. Už kolem čtvrt na tři jsme odcházeli, abychom se stihli dostat do Vida centra, kde se, aspoň podle informací uvedených na konci popisu úkolů k ptačce, nacházela tajná laboratoř Roje Pixlera. Neptejte se mě, co tam dělala a proč byla zrovna v tak nápadně vyhlížející budově, kterou Vida centrum bezesporu je. V Abaratu se stávají někdy i podivnější věci. Uvnitř následovalo rozdělení na pracovní dvojice. Přes to, jak spousta lidí chtěla do veřejné části (asi bych se k nim klidně přidal), zamířili jsme po schodech do sálu plného dřevěných desek s otvory, které byly ještě kolmé. Ihned se objevili Pixlerovi pomocníci, aby patřičně vysvětlili, co že se to tu má vlastně dít. Úkolem bylo postavit dráhu, po které by se kulička dostala až k rolničce. Prý to měl být převratný nový alarm. K dispozici bylo velké množství nejrůznějšího materiálu – trubky, lišty a vůbec všechno, po čem by mohla konstruktérova duše zatoužit. Může se zdát, jak jednoduchý takový úkol je. Jenže chyba lávky, zas tak jednoduché to není. O tom se přesvědčili určitě všichni stavitelé a asi i ti, co je jenom pozorovali.
Asi tak po hodině a půl časový limit na stavbu minimálně v celém Brně nejpodivnějších alarmů vypršel. Následovalo testování vzniklých drah, které ve velké většině případů plnily svůj účel. Za to jsme byli patřičně odměněni zprávou od šéfa toho celého abaratského podniku, pana Pixlera. Pár bodů bylo poměrně zajímavých, třeba omezený přístup na ostrov 25. hodiny. Jistě, prý existoval způsob, jak ta omezení obejít, jenže ten nikdo neměl ani znát. Je poněkud zarážející, jakou práci odvedly Pixlerovy laboratoře na výzkumu klíčů. Ano, těch, co Candy měla hlídat. Očividně byla jejich cesta Abaratem dosti spletitá. Na moc toho nepřišly. Jediný za zmínku stojící výsledek byl nalezení statisticky malého procenta klíčů menších rozměrů, což poté nějaký vědec zcela nepřekvapivě označil za významnou anomálii. Víc informací o klíčích však nebylo k dispozici, nebo byly přímo mylné, třeba, že jsou od 25. hodiny. Ale kdepak, to byste přece našli stopy magie, že ano… I tato dezinformace nám byla sdělena.
Čas se jaksi nachýlil, takže poté už byl čas vydat se na Přístaviště. Cesta byla obyčejná, jen bylo zvláštní projíždět tu už tak známou trasu v téhle společnosti. Na přístavišti jsme zjistili, kolik času ještě máme. Proto se u prodavače párků v rohlíku a nanuků utvořila vcelku slušná fronta. Na parníku však nikdo nechyběl, zas tak špatně to nedopadlo. Parník se pokojně vydal na svou cestu a my s ním. Na palubě se řešilo ledasco. Od ptačky až po největší nesmysly, co by vás napadly. A mezitím se začali pohybovat rozhovorů chtiví reportéři z televize Izabella. Že jste o ní nikdy neslyšeli? Inu, účastníci tábora rovněž ne. Reportéři chtěli vědět v ideálním případě všechno, a to jak od dětí, tak od ostatních. Většinou se však spokojili s nejzajímavějšími zážitky. A těch nebylo zrovna málo. Fanda očividně ovládal umění tvorby glyfu, nebo jiný způsob okamžitého transportu, protože se mu povedlo naprosto bezohledně zmizet (ano, nakonec se samozřejmě našel), někdo zas kupoval růže a vůbec těch věcí bylo dost. A někde mezi tím byl Vojta nucen vymyslet i národní doménu Abaratu, .ab. Ne, asi tu e-mailovou adresu sdělovat nemusel, jenže tak nějak chtěl (no prostě ajťák). Snad není náhoda, že v Napříště opravdu v registru taková doména neexistuje. Nic však není věčné, což bohužel platilo i o naší cestě parníkem. Ten přistál u přístaviště v Bítýšce a my ho opustili. Pak už to šlo celkem rychle. Chvíli jsme šli, abychom posléze narazili na Martinovo auto, kam se naskládala většina lidí a vydala se k táboru. Ten zbytek šel chvíli pěšky, přičemž si vesele povídal, než se Martin stihl otočit a nabrat i ten.
Tak jsme se tedy dostali do tábora. Tam už na nás netrpělivě čekala večeře. Guláš všichni celkem ocenili. Po večeři byl chvíli klid, po kterém následoval nástup. Nic zvláštního nepřinesl. Ano, opakovala se Pixlerova vědecká zpráva a poslední chatka dostala službu, ale nakonec stejně byla na pořadu dne večerka. Po ní už to zas vypadalo jako jindy. Všichni se rozutekli do chatek a ke korýtkům. Nakonec dokonce zašli do chatek, převlékli se do pyžam a zmizeli pod peřinami a ve spacácích, no prostě přikrytí něčím v postelích.
Nás takový luxus ještě neočekával. Bylo třeba probrat ještě pár věcí. Mimo jiné i plán velké závěrečné bitvy, o které už se stejně trochu mluvilo dnes. A i odpolední hra si nějaké to projití zasloužila. Ovšem nakonec to všechno bylo zařízeno a i my se vydali do postelí, kde jsme dělali to, co každý den, včetně spánku.
A tak tedy přišel den D. Ranní světlo osvítilo tábořiště a jen sledovalo, jak se chatky a ostatní budovy pomalu probouzí k životu. V půl osmé vyrazila čtyřka na svou budící cestu kolem tábořiště, někdy kolem osmé se již probuzení sešli na rozcvičce. Ta tak nějak minula, aby mohla pokračovat cesta ránem do jídelny, před kterou ještě všichni provedli pamatováka. Samozřejmě, šlo jim pouze o snídani. Tu také spořádali, takže se mohlo přistoupit k rannímu nástupu. Na něm ještě museli přesvědčit vedoucí, že opravdu do té finální bitvy chtějí. Také bylo oznámeno, že se bude vysílat reportáž, která vznikla z rozhovorů natočených na parníku. Bylo už na čase, dost lidí se po ní ptalo už minulého dne večer. Tak se tedy sešli všichni v jídelně a poslouchali. Bylo to zas něco nového, co se na jiných táborech nedělo. Pak začala výroba střeliva, papírových koulí. No a my se vydali na štáb trochu namaskovat, aby ti Carrionovi vojáci za něco vypadali. Byla to poměrně zábavná činnost. Nakonec jsme skončili v overalech a někdo měl i šátky a podobné legrácky. Poté už koulí bylo dost a pomalu se družiny vydaly na jedno ze čtyř míst, kam se na 25. hodině mohly dostat. To byla jen místa na tábořišti, samozřejmě. Za chatkou číslo 5, před skladem, u hlavní brány a u ohniště. Tam už na ně čekala skupinka vojáků a bitva mohla začít. Koule létaly oběma směry a někdy to byl docela zmatek. Když účastník schytal zásah, měl udělat 3 dřepy, ale pochybuji, že to úplně všichni dodržovali. Na to ta bitva byla až moc horlivá, hlavně někde. Po asi tak dvaceti minutách neustálého koulování už toho vojáci začali mít jako že dost a nakonec museli přiznat porážku. Někdy však bylo také problém přiznat si to vítězství. V další fázi zjistili, že Carrion je na hřišti. Nakonec se dostali k tomu, aby se ho pokusili chytit pomocí rojnice. Nakonec se to někde na louce za hřištěm povedlo a byl spoután a vůbec se mu neděly hezké věci. Oproti této části bylo házení koulí celkem nevinné. Na pár lidí už to bylo prostě moc. Pak ho začali vyslýchat. Klíče mu kdosi sebral už před tím. Prozradil konečně, k čemu ve skutečnosti jsou. Odemykaly Xuxuské pyramidy, kde údajně měl být ukryt způsob, jak přivolat Izabellino moře a vrátit se do Kuřátkova. Nezdá se to, ale celkem se to protáhlo až do oběda. Následovaly poslední neklidy. Moc se nelišily, nebyly snad jen tandemy. Po neklidech byl čas najít způsob, jak se vrátit z Abaratu, té tak zajímavé oblasti všech paralelních realit. Herní družinky se rozešly po táboře spolu s bratry Fugitovými, kteří jim měli, pokud by to bylo potřeba, pomoci. A aby to bylo zajímavější (tedy minimálně pro účastníky), oba bratry představovala jedna osoba. A ne, hlavně neřešte, co ti bratři dělali u pyramid a už vůbec se nesnažte pochopit, proč se nesnažili všechny pochytat. Jestli to někoho uklidní, může to brát jako alternativní abaratskou realitu. Než se mohli posunout někam dál, bylo nutné pyramidu odemknout správným klíčem. To většinou nebyl celkem problém. Následovalo deset úkolů, které bylo třeba vyplnit. Mezi nimi byla i braillská šifra. Nebylo to nic přelomového, prostě rozepsané znaky po jednotlivých bodech (146 pro č a tak dál). Bylo však zajímavé sledovat, kolik lidí se tam snažilo najít nějakou jinou vlastnost. U jiných skupin to mohlo být jinak, ale u Neplešáků Míša s Honzou Zkoušeli odmocniny, dělitelnosti a kdo ví, co ještě. Než připustili, že to opravdu může být tak jednoduchý princip, trvalo to poměrně dlouho. I když, kdo ví, jak bych si s tím poradil jako účastník já. Nakonec však text rozluštili a zjistili, že se jedná o formuli, kterou je nutné vyslovit, pokud se někdy chtějí dostat nazpátek. A aby nebyli připraveni ani o zbytek ostrovů, museli se je ve skupině naučit a pak je zopakovat. Ani zazpívání písně, kde se vyskytuje slovo moře, nebylo tak přímočaré, jak by si jeden myslel. Na loňskou táborovku si sice pár osob upamatovalo, nebylo jich ovšem tolik, kolik bych čekal. Byly i další úkoly. Složit slovo Izabella, poskládat puzzle, jenže ty šly už poměrně dobře. Poté, co už bylo to všechno hotovo, obdrželi členové družiny kuličku, která byla tou druhou nedílnou součástí mořského rituálu. Pak, co to skupina stihla (naše už asi ne úplně překvapivě zas jako první), měla volno. To se začalo nejprve využívat k balení věcí, těch ale na týden nepotřebujete zase tolik. Takže za chvíli už nebylo co balit, a proto se začaly objevovat nejrůznější vylomeniny. Nic vážného to ovšem nebylo, třeba že to někdo chtěl třeba i zveličovat. Někdy kolem půl sedmé už se podařilo připravit všechny věci na táborák, včetně slavnostní fakule. Tak se tedy mohl zapískat. Z každé herní družiny byl vybrán zástupce, aby zapálil jedno ze světel. Jejich seznam zůstal totožný s tím loňským. Následovalo něco, co by mohlo snad někoho překvapit. Byly přineseny buřty a počalo se s jejich opékáním. Ano, jistě, byl to sice slavnostní oheň, jenže na druhou stranu, tábor bez buřtů by rovněž vypadal dost podivně. Do toho se Karel postaral o hudbu se svou harmonikou. Ondru to sice trochu dožralo, chtěl se na tom večerním hraní taky podílet, jenže nemohl moc dělat. Jistě, všechna přání na písně vyplněna nebyla, ta od nás spíš ne, ale co, nehrál spíš pro nás. Nakonec ovšem už buřty nebyly. Ještě, než se mohlo započít s návratem do Kuřátkova, přiletěl Rojo Pixler. Nejprve se podivil nad přítomností ohně (ty svoje detektory na tohle fakt nepotřeboval) a pak zhodnotil úspěchy v bobřících. Byl celkem potěšen a prý, že by se určitě pro všechny nějaké to místo našlo. Mělo to však háček, my jsme z Abaratu odcházeli. Všichni se shromáždili, pronesli formuli a opět se ve vzduchu objevila voda z rozprašovačů, vítr a mušle. Netrvalo to ani tak dlouho a už byli všichni vítáni v Kuřátkově. Mysleli byste si, jak budou všichni nadšení. Ale kdepak, to ani náhodou. Aspoň Ondra by radši zůstal v Abaratu. A asi nebyl sám. Popravdě, mít na výběr mezi Minnesotským zapadákovem a žádnými vyhlídkami ho opustit a Abaratem, asi bych se rozhodl dost podobně jako on. Jenže co se stalo, stalo se. Vyhlášení Zlaté nosnice kupodivu pokračovalo relativně nerušeně dál a nikdo se nevyptával, kde že jsme to byli. Možná i proto, že tahle vlna aspoň Kuřátkov nechala na pokoji (jistě že, další rozdíl). Tedy, snad to bylo jen tohle a o psychickém stavu kuřátkovských to nic nevypovídá. Poté se pomalu přešlo k děkování všem, co na táboře byli. Začalo to účastníky, kteří dostali co jiného, než čokoládové vajíčko ještě upravené do tvaru kuřete, pokračovalo kuchařkami a zdravuškou, pro které byla i speciální básnička a skončilo to instruktory a vedoucími, kteří dostali pro změnu čokoládovou medaily. Zvláštní je, na koho si vzpomínali dřív, když měli dát účastníci dohromady personál, který se o ně staral. Ve většině případů byli první vedoucí, jen u sedmičky ne. Poté děkovalo i pár dětí tak obecně, nebylo to však to kolečko, jako v jiných letech bývá. Netrvalo to věčně, to určitě ne, takže zanedlouho vznikl poslední kruh a poslední večerka odlétla tam někam ke hvězdám. Stisk se kruhem snažil projít, neuspěl však. Poté se už naposledy rozešli účastníci do chatek a měli jednoduchý úkol, usnout.
To v jídelně nikdo o spánku moc nepřemýšlel. Objevily se další dárky, lahve s fotkami z fotografování a hrníčky, opět se děkovalo a poté to nějak sklouzlo k povídání. Po nějaké době jsme se rozhodli, že půjdeme spát. Jenže omyl. Dostali jsme pozvání, které se neodmítá, programový tým šel zpívat do týpí. Už jenom zajištění odvětrávání bylo docela umění, prý kvůli divnému stavu tyčí. Potom se už ovšem zpívat a povídat začalo. Někdy v průběhu dorazila Andrea, takže instruktoři už tam byli dva. Zbytek asi zůstal v jídelně a následně usnul.
Čas se tam choval opravdu zvláštně. Nějak moc letěl. Až tak, že jsme se podívali na hodiny a zjistili, jsme, že už je pět ráno. A to už se opravdu nevyplatilo jít spát. No co, jednu noc to nevyspání přežít přeci ještě jde.
Ráno se pomaloučku připlížilo a rozsvítilo nebe nad tábořištěm. My jsme dozpívali a ani na oheň už jsme nepřikládali. Poslední budíček jsme zajistili zpěvem písně Ahoj, slunko, což možná mohlo působit trochu komicky. Psi moc nadšení z budíčku neprojevovali. Jenže měli smůlu, zbytek chatek rovněž.
Je podivné, jak stejná ta poslední snídaně byla. Jídlo prostě zmizelo z táců a čaj zas z várnice. Ano, už tomu tak bylo. Na posledním nástupu bylo provoláno třikrát hurá a rozdány ještě tašky s dalšími věcmi pro účastníky (nějaké materiály, asi ty láhve a nějaké sladkosti). Poté se na cestě začala objevovat auta a rodiče. A účastníkům nezbylo, než se s nimi vydat na zpáteční cesty do všemožných koutů naší republiky. A bezesporu začaly vyprávět o všech těch divech, co tu zažili.
Ani já na tábořišti moc dlouho nezůstal. Asi v půl jedenácté jsme se s Martinem vydali směrem k Praze. Jeli ti, co se s námi svezli prve a také pár dalších, co vystoupili v Brně. Tam zas pro změnu přistoupil Zdenda, který se vrátil z akce na dvojkolech. Na pokojnou cestu už jsme štěstí neměli ani náhodou. Už asi 20 kilometrů od Brna jsme se dostali do slušné kolony. Do Prahy jsme dojeli asi o hodinu a půl déle, osobně mi to ale zas tak nevadilo. V metru se odehrálo poslední povídání a na Černém mostě poslední loučení. A o cestě do Turnova už asi není třeba mluvit, nijak zajímavá nebyla.
To se nedá říct o táboře jako celku. Jistě, všem se líbit nemusel, ale osobně si myslím, že se vyvedl. Ano, jsou věci, které by možná šly udělat lépe. A jsou i věci, o kterých se nedozvíte, i kdybyste naslibovali kdo ví co. Jenže tak tomu je pokaždé a po akci už je každý tak trochu generál. Takže uvidíme, jak to dopadne příští rok. Určitě mě tam ještě uvidíte. Aby ne, ta to jsou to moc fajn chvíle.
