Z rozkazu krále Duncana, strážce věčného pokoje, míru a klidu v království araluenském a nejvyššího z nejvyšších řádu Nezkalené paměti, byl sepsán tento dokument jako snaha o zachycení okolností vzniku novodobého sboru hraničářského, a to na planetě nesoucí název Země, léta páně dvoutisícího osmnáctého. Nechť tedy tyto události nejsou nikdy zapomenuty a činy hraničářského sboru ať vstoupí do písní a tím i do všeobecného povědomí všeho lidu pozemského.
Všechno to ovšem začalo mnohem méně velkolepě 4. srpna již zmíněného roku, pro některé již poměrně v ranních hodinách. A samozřejmě, rovněž jsem se k těm, kteří vstávali kolem šesté připojil (pochybuji, že jich bylo nějak moc). Důvod byl poměrně jednoduchý, autobusy do Prahy z Turnova zrovna jezdily tak nevhodně, že si člověk mohl vybrat mezi hodinovým čekáním, nebo nestihnutím dohodnutého termínu, ale ničím mezi tím. Samozřejmě, bylo nutné použít první možnost. Naštěstí, balení zavazadel proběhlo už v pátek, takže se to dokonce i stihlo.
Cesta do Prahy byla poměrně obyčejná. Ono také asi není, co by šlo na takových cestách autobusem příliš inovovat, prostě nasednete do autobusu a v cíli vystoupíte. Ani metro neprošlo za těch pár měsíců od poslední mé návštěvy nějakou tou zákeřnou inovací, tudíž nebyl zas tak velký problém se po nějakém tom čekání dostat na Ládví. Na něm už ale nějaká ta překvapení nastala. První, to menší, způsobil v té době náhodný kolemjdoucí nevidomý. Po pár minutách se však ukázalo, že k neznámému měl fakt daleko, vyklubal se z něho totiž Kuba Blažek. Jistě, že nebyl jediným, kdo se na Ládví dostavil, Martin Holeňa rovněž nechyběl. Dostat se k jeho dodávce zabralo jen chvilku, a proto, že už u ní všichni, co měli, byli, z účastníků to byl Ondra a Kačka Holubová a z vedoucích sice zatím nikdo, ale to platilo jen chvíli, mohlo se vyjet. Aby se v autě nerozléhalo jen ticho (což by bylo pochopitelně nepřijatelné), přišli na řadu Škorpioni. Po pár chvílích a průjezdem tunelovým komplexem Blanka navrch byl někde na začátku dálnice D1 naložen David Gril, jeden z vedoucích a cesta pokojně pokračovala. Řešilo se na ní všechno možné, včetně pokusů o vyzvídání složení chatkových a hracích skupin, většinou ale úspěch nebyl. S kompletním seznamem lidí v nějakém náhodném pořadí už Ondra uspěl a z Davida ho dostal, ale co, stejně by to zjistil za pár hodin tak jako tak. Překvapivě nás žádné zácpy na dálnici, která jimi bývá docela proslulá nepotkaly, takže jsme někdy krátce po jedné už opustili dálnici, projeli Veverskou Bítýškou a po tak známé cestě dorazili do království araluenského (pro méně věřící Tomáše do tábořiště YMCA ve Veverské Bítýšce, když teda chcete přijít o zábavu). Zdálo by se, že vypadalo pořád stejně. Ano, tráva nezmodrala a před skladem se jí ještě také růst nechtělo, nebo ji prostě nikdo nevysadil. Ani budova se záchody se nezměnila, a to že vůbec, ani výměna prkýnek nedospěla k úspěšnému završení. Ovšem letmý pohled na telefon odhalil přítomnost mobilního signálu. Nebyla to žádná extra sláva (tedy jste LTE většinou neviděli), ale nemůžete hned chtít všechno. Kdo donutil jistého operátora s tou situací něco udělat je otázka, protože na pokrytí celé cesty od Bítýšky to nevypadá, byla tam pořád místa, kde by si zavolat fakt nešlo (nějaká souvislost s tou bezdrátovou sítí, co se tam vyskytovala a patřila kdo ví komu?). Další inovace byla odhalena teprve po odložení zavazadel do chatek, v mém a Davidově případě do chatky číslo 10, v Ondrově do čísla 9 a u Kačky do chatky na opačném konci tábořiště, do jedničky, a to před jídelnou. Někdo už nejspíš přestal mít trpělivost s při každém větším dešti se tvořící kaluží u jídelny. Vyřešil to tak, že beton zrušil, na celou cestu dal nějaký kačírek, nebo co za kamínky to bylo, a před vchod na něj umístil dřevěná prkna. Jistě, ta sice vypadala, že se pod náhodným procházejícím zlomí, na to ovšem naštěstí nikdy nedošlo. Sice ta prkna po větším dešti nebyla úplně povrchem, po které by se vám chtělo běhat, jenže zapuzení kaluže asi mělo přednost, takže kluzkost prken se neřešila. A nebojte se, chatky vypadaly pořád stejně – palandy buď po dvou, nebo po třech, nějaké skříně, žádná zásuvka a na stropě lampa také zůstala.
V době našeho příjezdu už bylo hotových docela dost věcí. Koše v chatkách už byly, často už i peřiny a povlečení (povlečené peřiny však často ještě ne), i většina vedoucích tam už byla, instruktoři rovněž. Vedoucích i s programovým týmem bylo toho dne 10, instruktorů nakonec 8, Bára nedorazila. Na povlečení samozřejmě nakonec dojít muselo. Minimálně v desítce to ale nebylo takovým problémem, většina lidí chtěla stejně místo peřiny spát pod spacákem, když už si ho přivezla. Je pravda, že v chatce, kde jsou jen instruktoři a vedoucí, konkrétněji já, Fanda, Honza, David, Tomáš a Martin jsou procenta lidí toužících po využití spacáku asi trochu nad táborovým průměrem, jenže nějaké celotáborové statistiky fakt nejsou, takže se musíte spokojit s tímhle.
Někdy kolem půl třetí počaly dojíždět ostatní účastníci. Ti už byli přivítání poměrně nápadným nápisem Araluen na brance u záchodů, jestli byl i u hlavní brány těžko říct, já ho tam nehledal, ale připadá mi to logické. Nápis byl jak v podobě docela obřích nalepených černo tiskových písmen, tak i v Braillově písmu, kde body představovala kartonová kolečka. Bylo by dozajisté aspoň zajímavé, snad i užitečné (dobře, spíš ne), zjistit, kolik lidí si nápisu všimlo a potencionálně, co si o něm mysleli. Každopádně, tohle nejspíš už nevyzkoumáme. Za to je jisté, že středověká hudba je bezesporu minimálně překvapila, jestli potěšila je věc jiná. Zpívaných věcí v play listu moc nebylo, snad jen jedna nebo dvě věci od Asonance, instrumentálních ovšem bylo hodně, takže na čas příjezdu to stačilo. A nejrůznější kostýmy k atmosféře jen přidaly. Často se kostým skládal jen z přehozeného prostěradla, ale byly tu i propracovanější převleky mistrů, na tábořiště se dostal i pár kovových a na meč sice asi průměrně dlouhých zbraní, minimálně to však nebyl takový ten krátký plastový mečík. A já skončil v jakémsi plášti s dvoumetrovým plyšovým hadem na krku (no tak dobře, máte pravdu, byl to čisťouš, i když se mu tak první den neříkalo). I ti čtyři ubytovaní v chatce číslo 3, Matěj, Lukáš Kubek, Damián a Marek nakonec dorazili (ne, na to přesné pořadí příjezdů se, prosím vás, neptejte). Dva z nich na táboře zatím nebyli, takže se připojili k pár dalším nováčkům, kterých ale obecně moc nebylo, asi tak tři další, nebo nějak tak. Pochopitelně bylo třeba nováčky seznámit s tábořištěm. S Damiánem problémy v této oblasti moc nebyly, viděl dost dobře, aby to pochopil, i Marek to nějak zvládl, přesto, že nešlo asi čekat, že by ke konci tábora kolem chatek pobíhal a vyváděl podobné skopičiny. Přijíždění pokračovalo, lidé se vítali, vybalovali a vůbec se všemožně zabydlovali a čas si podle plynul dál. Abychom si nemysleli, že slunce svítit musí, přehnala se nad tábořištěm v této době i miniaturní přeháňka. Nakonec se však počet účastníků přiblížil k těm devětadvaceti, kterých měl dosáhnout, takže nastal čas na první nástup.
Na něm se všichni seskupili podle chatek (ne, že by měli jinou možnost kromě absolutně náhodných skupin) a mohl přijít baron Arald, aby zjistil, co vůbec taková skupina lidí dělá v jeho lénu (být ním by mě to rozhodně rovněž zajímalo). Dozvěděl se, že účastníci obdrželi pozvání, aby se zúčastnili zařazování k jednotlivým mistrům (kuchař, bojový mistr, chovatel koní, diplomat, písař). Ano, hraničáře nikdo nezmínil, pravděpodobně úmyslně. Jenže tady nebylo určení, kdo kam patří, tak úplně jednoduché, mistři pochopitelně neměli příležitost sledovat o přízeň se hlásící dav tak, jak to mohli dělat ti na hradě Redmontu, takže nezbylo, než mistry rozeset po tábořišti a nechat děti (není to tak přesné slovo, jak bývalo, ale ve velké většině stále sedí) rozdělené po chatkových skupinkách mezi nimi procházet. Jeden by možná očekával, že úkoly od mistrů budou trochu víc specifické (dřepy v bojové škole a tak), to se ale nestalo. Nezbylo tedy, aby si každý vymyslel, čím se představí (básničky, písničky a podobně byly docela časté). Naše skupina začínala u mistra Redmontské bojové školy, který byl na hřišti. Svou identitu samozřejmě neutajil, Denda už na tábory na nějaké pokusy o předstírání, že je to jen nějaký mistr Rodney, jezdí až příliš dlouho. Padly i nějaké ty narážky na to, jestli vůbec mají uchazeči tušení, jak se používá takový meč, ale přišel i horší úkol, vymyslet básničku obsahující slova rytíř, meč a přilba. Nějaká věc se sice vymyslela, ale hrdinský epos to nejspíš nebyl. Jaký výsledek bychom dostali, pokud by se na to vrhli instruktoři? Asi dost odlišný, jenže nám to zakázali. U šéfky diplomatické služby představované Kačkou byl úkol už o něco snazší, stačilo celý sklad obšťastnit celoskupinově zazpívanou písní. Ovšem na něco průlomového jsme se nezmohli, píseň o skákajícím psu musela prý stačit. U kuchaře, který si zabral louku za týpí (proč nebyl aspoň v jídelně?) už musel každý prezentovat sám sebe, takže pes v nějakých případech skákal dál, ale objevily se i další věci. U chovatele koní, který sídlil u branky směrem k záchodům se dokonce řešily i záležitosti kolem koní (někdo dal dokonce dohromady i dost názvu pro dost vybavení, které se na ubohého koně věší). Koně poměrně zdařile představoval Tomáš, za což sice, co vím, dík neobdržel, ovšem rozhodně by si ho zasloužil. Posledním z navštívených mistrů byl písař, sídlící celkem nelogicky v jídelně, s tím kuchařem se fakt měli prohodit, ale co už. Tam už opravdu dostal jako prezentace všechno od recitace až po hymnu Komety. Jistě, všichni mistři tvrdili, že se rozmyslí, a tak vůbec, čemuž snad i lidé, kteří nečetli knihu mohli i věřit (ten zbytek tak naivní snad nebyl). Než došly ostatní chatky, dělalo se všechno možné, nejspíš i něco skoro nemožného. Nakonec ovšem všichni byli všude, což byl docela úspěch, když účastníci byli v sedmi chatkách (1, 2, 3, 4, 7, 8 a 9) a stanovišť bylo jen pět. Nějak to však dokázali a první večeře mohla klidně začít. Nebyla moc odlišná od jiných, to zas ne, jen bylo fajn zas být v té místnosti.
Jak to ale s večeřemi na táboře bývá, poměrně rychle zmizela. To bylo poměrně dobře, pokud se měl stihnout táborák, což bylo poměrně žádoucí. Po nanošení dříví a podobných přípravách mohl i začít. Z počátku se zpívalo pár písniček, zapalovala se tradiční světla lásky, naděje, odpuštění a pravdy, rovněž se vysvětlovalo, kam se to natěšení hledači svého nového životního poslání vůbec dostali (trocha geografie, malinko z historie). Na velitele hraničářského sboru se nějak zapomnělo a za celý tábor to téměř vyznělo, jako by jím byl Halt. Ani Morgarath nevyvázl z popisu bez přídomku temný rytíř. Jistě, jeho pokus o převrat v království asi na popularitě moc nepřidá, ale temný? To skoro vypadá na černokněžníky. A wargaly si v této realitě rovněž podrobil až po svém vyhnání. Pak přišel čas na rozdělování do jednotlivých škol. Párkrát byli u ohně sedící dotázáni, kam by chtěli, jenže to samo o sobě k zařazení nestačí, bylo tedy nutné se zeptat mistrů, co oni na to. A ti, věrni knižní předloze, spokojeni moc nebyli. Barona to poněkud překvapilo, když i poslední z mistrů označil kandidáty za nevyhovující. Všechno zachránil až magicky se objevivší hraničář Halt, který, k nemalé radosti všech, přijal tohoto dne 29 nových učňů (ve skutečnosti přijal navíc i Davidovu dceru Míšu a Markétu Levíčkovou, která přijela ve středu, těžko říct, zda si toho byl vědom). A jeho motivy? Inu, učně už neměl pěknou řádku let, tak si to asi chtěl vynahradit. Tato událost se pochopitelně musela oslavit písní. Jestli byl výběr písně Krabička cigaret jen náhoda, nebo to byla dost ironická provokace je sice další z mnoha zajímavých táborových otázek, ani na tu se ale asi odpověď najít nepovede. Dostalo se i na představení téměř všech lidí na táboře, jen na kuchařky nějak nedošlo. Chatky, jejichž čísla patřila k často žádaným informacím, byly přejmenovány na poměrně nestředověce znějící hotely, sem tam to byla nějaká ta vilka či apartmán, ale chýše nebyla ani jedna, hostinské pokoje rovněž nebyly. Po kolečku už se nějak podezřele přiblížila desátá, nastal tedy čas na večerní nástup. O službu se poměrně hned přihlásil Tom Leskovec z devítky, což sice nemělo univerzální podporu, ale dělat s tím zbytek moc nemohl. I večerka se odzpívala a stisk kruhem nějak nakonec prošel.
Následovalo cosi, co sice mohlo vypadat mírně chaoticky, účel tu ovšem byl, dostat všechny ke svým chatkám, pak je donutit, aby si vyčistili zuby (ideálně v korýtkách), následně ještě navštívili toalety (samozřejmě tedy museli projít celé tábořiště a v chatce ještě odložit kartáček a pastu), po čemž bylo teprve možné řešit, jak je dostat do pyžam, správné postele a vůbec je nějak uložit. A nesmíte samozřejmě zapomenout na ukládání špinavého oblečení a příprav toho čistého. Že to takhle rozepsané vypadá až nereálně komplikovaně? Někdy jsme si mysleli totéž, jen jsme to museli nějak zvládnout. A podařilo se.
To umožnilo účastníkům započít s usínáním (jistě, v devítce to před půlnocí nehrozilo) a nám to pouze dovolilo přesunout se na tradiční poradu. Ta, opět tradičně, začala podepisovacím kolečkem, hlavně smluv a podobných věcí. Není to asi ničí nejoblíbenější část porad, udělat se však musí. Plánování bývá někdy o něco oblíbenější, problémy se můžou ovšem vyskytnout i tady. Jenže nedomlouvat to, byly by výsledky ještě děsivější, takže projití programu následovalo. Po něm se začalo s takovým obecným povídáním o všem a o ničem zároveň a lidé se počali vytrácet. Instruktoři zmizeli rovněž a po návštěvě jistých míst skončili v postelích.
Slunce se počalo usmívat na zmenšené Araluenské království hned od počátku nedělního rána. Nikdo naštěstí neřešil, jak se celé království s padesáti lény vejde na těch skromných pár arů, které zabíralo tábořiště a v půl osmé (nebo trochu po) už devítka budila poměrně vtipnou písní. Jejich snaha přinesla dokonce i kýžený výsledek, zbytek začal vstávat. Pobíhání po tábořišti nastalo s novou vervou a velmi se podobalo tomu večernímu, jen samozřejmě muselo počkat, než byli běhající patřičně oblečeni, přeci nechcete pobíhat po tábořišti v nočních úborech. Kolem osmé se tábořištěm rozlehl řev oznamující rozcvičku na hřišti. Nebyla to ovšem rozcvička ledajaká. Žádné kroucení hlavou, žádné dřepy, ani další fyzickou aktivitu na ní nečekejte, tato rozcvička byla spíš rozcvičkou hlasu. Dobře, na konci se trochu skákat na jednu píseň mohlo, ale to je opravdu všechno. A jak to tak bývá, po rozcvičkách snadno vyhládne, tudíž snídaně následovala vzápětí. Na pamatovák se jaksi večer zapomnělo, na což pochopitelně nikdo nezapomněl a o nějaké podivnosti se nepokoušel a normálně vešel. Pochopitelně ho uvítala celkem normálně vyhlížející jídelna se svými pěti stoly, čtyřmi v pravém úhlu ke stěně naproti dveřím, pátý nalevo od dveří vodorovně se stěnou s dveřmi. Na stolech nesměly chybět tácy s chleby a u okénka do kuchyně byly i nepostradatelné hrnky (plastové, i rozumně velké skleněné) a várnice s čajem a šťávou. To všechno se při snídani bohatě využilo, i když chleby pochopitelně z táců někam nedobrovolně odešly. Nakonec, ale dobrovolně, odešli i všichni lidé z jídelny. Někteří šli do chatek, pár pro léky před jídelnu. Nakonec, aby se to trochu uklidnilo, se všichni sešli na ranním nástupu. Na něm poprvé uslyšeli letošní táborovou píseň, a to dokonce dvakrát. Neoficiální hymna hraničářů zmiňovaná někde kolem šestého/sedmého dílu to pochopitelně nebyla, ale co už, stejně by se pro ni muselo vymýšlet skoro všechno od melodie až po většinu textu. Také padla zmínka o existenci bobříků. O moc víc se toho na nástupu ale dít zas nemohlo, hrací skupiny prozatím neexistovaly, takže pokřiky z pochopitelných důvodů nikdo křičet nemohl. Za to mohl oznámit, že když už je tu tolik hraničářů, tak by nebyl vůbec špatný nápad je rozdělit do nějakých skupin, aby se výcvik dal zvládat o něco lépe. K tomu, pochopitelně, sloužila dopolední hra.
Účastníci se rozešli po stanovištích. Na jednom balili spacáky a prováděli podobné tábornické věci, na dalším zas měli řešit různé rébusy. Jinde je čekal kvíz tematicky zaměřený na přírodu a ani lovení knoflíků z ne příliš vábného obsahu neušli. A aby aspoň byla šance, že někde nebudou fronty, bylo ještě přidáno stanoviště před jídelnou, kde jsem s nimi řešil mapy, bludiště a tak. Jenže složit mapu České republiky rozloženou na kraje prostě chvíli trvá, takže se jako naschvál tvořily fronty u mě. Bludiště většina lidí zvládla docela dobře, i když tam byla jedna zavádějící cesta, která se ukázala jako slepá až po docela dlouhé době. A dát válce do otvorů tak, aby povrch válce odpovídal povrchu v otvoru bylo už opravdu relativně snadné a mohli pokračovat na jiná stanoviště rozmístěná po celém tábořišti.
Krátce po jedenácté se ovšem už téměř všichni všude vystřídali a bylo možné přejít k zařazení do skupin. Ne, výkony na stanovištích na zařazení vliv neměly, ta zařazení byla jasná už dávno před tím. Nikdo jim to ale neříkal, i když, dojít jim to mohlo, vyhodnocení by se tak rychle, pokud by mělo být dělané nějak smysluplně, nemohlo stihnout. Tento rok ani názvy vymýšlet nemuseli, už je dostali, jednalo se o skupiny dubového, javorového, lipového a kaštanového listu (ne, skupina dubového listu speciální nebyla).
Jakmile byly učni ve skupinách, mohli si vymyslet pokřiky. To do oběda zvládli, tudíž na něj mohli jít s příjemným pocitem dobře vykonané práce.
Oběd byl opět docela normální. Po polévce jste si zašli k okénku, do stejného talíře (protože mělké nikdo na tomhle táboře stejně riskovat nebude a plýtvat dva hluboké pro stejného člověka se nevyplatí) jste dostali jídlo, a pak už stačilo jen sehnat pití. Ano, učni dost často pití dostali, někdy i druhé jídlo bylo doneseno některým z vedoucích, nebo instruktorů (nebo, jak se tvrdilo na táboráku, královských pomocníků?). Ať to ale bylo jakkoliv, nakonec byl oběd úspěšně snězen. Po něm následovala chvíle klidu a překvapivě se i docela dodržovala, nijak zvlášť lidé po tábořišti nepoletovali. Jistě, navštěvovali se a tak, ovšem to se dít prostě asi muselo. Aby se však nějak zabavili, ve dvě začaly neklidy. Nic nového se zatím nedělo, pár lidí hrálo na hřišti goalball, další poslouchali nahrávky z minulých táborů, jiní zpívali nebo hráli společenské hry, a tak podobně. Samozřejmě, na vodu se rovněž někdo vydal. Letošní tábor přinesl pár nových společenských her, i nějakých elektronických hračiček používajících rozpoznávání řeči, na které se, celkem pochopitelně, nadávalo a vůbec se vymýšlelo, jak tu či onu věc oblbnout. Když děláte tak zábavné věci, lehko se vám stane, že se pak podíváte na hodiny a zjistíte, jak daleko se ten čas vlastně dostal. I to se na táboře pochopitelně přihodilo a půl čtvrtá přišla se svačinou. Před tím to někdo chtěl ukončovat už ve tři, ale bylo mu to rozmluveno. Někdy o neklidech stihla přijet i poslední programová vedoucí, dvě jiné vedoucí dorazily někdy ráno. Po svačině přišel čas na to, aby si učni procvičili takové ty práce, které sice s výcvikem hraničářů tak úplně nesouvisejí, ovšem v takové hraničářské chatě se dělají docela často. Již docela nepřekvapivě se opět skupiny rozešly na stanoviště po celém táboře. Ta naše javorová začínala někde pod jedničkou, nebo kde přesně. Úkol nevypadal na první pohled moc složitě, vzít hrnek, dojít ke zdroji vody označenému takovým tím bezdrátovým zvonkem, vodu nabrat a vrátit se s ní. Všichni nakonec vodu úspěšně donesli, takže jsme mohli pokračovat dál. Na dalším stanovišti se sice nevařilo, ale blížilo se to tomu. Učňům byly představeny neodolatelné hraničářské recepty, do kterých se jakýmsi asi úmyslem dostaly přísady, které by v nich opravdu ani hraničář nechtěl (rulík zlomocný se fakt k vaření moc nehodí, lopuchový list jako podložka pod opékaný chléb asi taky úplně plnit žádaný účel nebude). Vyskytly se i složitější situace, třeba, když Ben tvrdil, že v Araluenu nemohli znát ananas (nakonec byl ukecán možnými rozdíly v klimatu) a podobné detaily (dobře, ten prášek do pečiva ve středověku fakt asi ještě neměli). To, že se objevil dvojsmysl s hřebíčkem a hádka o tom, zda by hraničář akceptoval u chleba tvar hada nebo ne, asi už fakt není překvapivá, jako účastník bych to asi řešil podobným rozpitváváním. Nakonec jsme se dokázali ze všech diskusí nějak vymotat a mohli jsme se vydat dál. A skončili jsme ve skladu, kde nás čekalo poměrně mírumilovné a nekonfliktní navlékání korálků. Také proběhlo poměrně rychle, i když ve skladu bylo poměrně příjemně. Dalším úkolem bylo u týpí mírně procvičit fyzičku. Učni tedy obíhali týpí, dělali dřepy a vůbec se všelijak snažili dokázat, že na to fyzicky mají. Poslední stanoviště bylo u korýtek, a to z velmi dobrého důvodu. Už zvuk bučící krávy mohl naznačit, o co se to stanoviště pokouší. Ano, bylo to jakési dojení chudáka krávy, které bylo napodobeno gumovou rukavicí, do které byly na koncích prstů udělány otvory. Jistě, stávalo se i, že někdo rukavici urval, což mělo za následek nedobrovolnou sprchu.
Po této hře byl tak akorát čas na večeři, což všichni dozajista uvítali a do jídelny se nahrnuli docela ochotně. A docela rychle ji i snědli. Poté pochopitelně vyvstala otázka, co s večerem? Tento problém vyřešila jedna hra a učení táborovky. Hra začínala relativně nevinně. Každý seděl na lavici a bylo mu přiděleno číslo od 1 do 6. To číslo bylo docela důležité. Když člověk to svoje zaslechl, musel se posunout o jedno místo doprava a potencionálně zasednout svého souseda. Pokud už byl někým zasednut, posunout se pochopitelně nemohl. A vítězem byl ten, kdo se dokázal probojovat na své původní místo (mezi vítěze se pochopitelně nepočítají ti, co se v průběhu hry nepohnuli ani jednou). A divte se, nebo ne, někdo to i dokázal. Tuto kratochvíli si užívali nejen účastníci, ale i někteří vedoucí. Poté následovalo učení táborové písně. To chvíli probíhalo, i když, zas tak složitá ta píseň nebyla, takže na hodiny to rozhodně nevystačilo. To však moc nevadilo, zabavit se do večerky není zas tak složité, když to opravdu chcete dokázat. Tak tedy se povídalo, navštěvovalo a podobně, aby se poté mohli všichni v devět sejít u večerního nástupu. Na něm padla zmínka o tom, že by nebylo vůbec špatné napsat kroniku, snad se někdo i přihlásil, kronika však do konce tábora existovat nezačala. Rovněž byla služba předána chatce číslo 8. A na pamatovák se tentokrát nezapomnělo. To samé platilo i o hlídkách. Když už bylo tohle všechno hotovo, bylo možné zazpívat večerku, poslat stisk a začít pobíhat. Jistě, opakovala se sobotní rutina. Po nějaké půl hodině už většina učňů předstírala snahu o usnutí, takže jsme mohli opět začít s razením se.
Podepisování nás ani tentokrát neminulo, mělo však být za tenhle tábor již poslední. Řešení her samozřejmě poslední nebylo, takže se začaly rozebírat docela podrobně, z některých se i něco vyhodilo, a tak vůbec se tam děly zajímavé věci. Nakonec ale bylo dosaženo čehosi, co by snad šlo nazvat kompromisem. Mohlo se tedy zvesela přejít k rozdělování puťákových skupin a vůbec k plánování puťáku obecně. Letos měl být docela speciální. Protože úterý vypadalo fakt na letní počasí, bylo rozhodnuto, že se pojede do Kuřimi na koupaliště. Aby to však neměli tak snadné, měli se tam dostat nějakou puťákovou trasou. Jejich vymýšlení zas tak složité nebylo, hlavně, když Jíťa v Kuřimi bydlí, takže ji zná fakt dobře. Za to rozdělování do puťákových skupin už mírně komplikovanější bylo. První a druhá byla vymyšlena docela rychle, měla nějakých devět a šest členů, což se ještě dalo. Co se ale už nedalo, bylo to, že zbytek účastníků by vzhledem ke svým schopnostem měl skončit ve třetí družině, jenže smůla, měla by 14 lidí, což už by asi nikdo ve městě příliš potkat nechtěl. Nezbylo tedy, než ji rozdělit, což se povedlo i s požadavky, aby někteří putující nebyli v jedné skupině. Poté už opravdu nebylo moc co řešit, takže jsme se mohli konečně odebrat na hygienickou procházku, kterou následovalo ulehnutí do postelí.
Pondělí nás za naši snahu vyspat se odměnilo slunečným ránem. Budíček už nebyl tak důmyslný, jako ten z minulého dne, k probuzení ovšem dostačoval. Skládal se z nějakého toho zařvání, kytarového sóla a obligátního volání „budíček“. Skoro padesát lidí začalo po tábořišti vykonávat ranní věci a někdo možná doufal, že rozcvička bude podobně mírná, jak ji zažil v neděli. Jenže se šeredně mýlil. Tentokrát už dřepy na řadu přišly, stejně jako kroucení hlavou a trupem, běh na místě a další vylomeniny. Na ty nejzákeřnější, jako je třeba chození pozadu, dělání trakařů a kachniček sice nedošlo, nějaký smutek po konci rozcvičky ovšem opravdu nenastal. Po konci snídaně snad, i když pokud ano, tak nebyl nic moc. Nástup už mohl mít všechny náležitosti, které k nástupu patří. Začalo se zpěvem táborové hymny, pokračovalo se pokřiky, a i na rozdávání bobříků došlo. Bobříci byli celkem tradiční – orientace, mlčení, noční bdění, jídlo… Představovaly je dřevěné vyřezávané obrázky, třeba vzpěrač představoval bobříka zdatnosti. Kromě těchto ocenění se udělovaly i ocenění za úspěchy související s hrami. Ty byly představovány malými keramickými šípy, které se, aby byla motivace je vůbec shánět, sčítaly a na konci měla být vyhlášena družina, která jich nasbírala nejvíc. Na přetřes přišlo i umístění čisťouše, tedy to, která chatka byla nejuklizenější. Opačný extrém se vyhodnocoval rovněž a ti šťastlivci, kteří na něj dosáhli, obdrželi prase, které, aby je ještě víc potupilo, po vystavení světlu začalo chrochtat (z dálky se to ale prasečímu chrochtání moc nepodobalo, spíš to připomínalo psa). Následně byli učni seznámeni s tím, že včera sice snad procvičili domácí práce, jenže to je opravdu neopravňuje říkat si hraničáři. Přišel tedy čas na hraničářský výcvik. V lese procvičovali čtení z map, nebo se tomu aspoň tak říkalo. Na počátku dostali účastníci nějaké předměty a poté byli vpuštěni do vymezené oblasti, kde se, mimo jiných, nalézal i jeden z předmětů, které už měli. Po jeho úspěšném nalezení mohli pokračovat do další, a tak se to opakovalo, dokud neprošli všechno. Před týpí zas procvičovali nenápadné plazení pod cinkající sítí s rolničkami. Když už měli i tohle, někde musela být lukostřelba, a také, že byla, za týpí. Luky byly docela seriózní, se správně naostřeným šípem by asi už nějakou škodu nadělat mohly, i když, přísné hraničářské standardy by možná nesplnily. Ale co, minimálně to nebyly hračky. Pokud už se podařilo učně naučit střílet z luku, mohli se na hřišti procvičit ve vrhání. Nebojte, noži neházeli, pouze šiškami se snažili zasáhnout na zemi ležící kartonový obdélník. A aby jim nebylo horko, pokud došli až k molu, čekala je krátká plavba lodí, ať prý i s mořem jsou kamarádi. Já se snažil, aby se při hodu šiškou nic nestalo, a aby bylo vždy jasné, kam se má házet. Myslíte, že trefit se šiškou je snadné? No, moc ne, dva zásahy ze dvou se povedly pouze jednomu člověku, nějaký zásah už zvládlo víc lidí, ale v nadpoloviční většině šiška buď letěla špatným směrem, nebo terč přeletěla. Protože házení šišek bylo docela rychle proveditelná akce, stávalo se často, že na mém stanovišti nikdo nebyl. Asi v polovině vyhrazeného časového úseku se uskutečnila dopolední svačina. Po ní se na mém stanovišti ukázaly i zbylé dvě družiny učňů. Poté byl chvíli čas, takže proč se po tábořišti trochu neprojít? Ukázalo se, že u loděk se toho dělo zajímavého fakt hodně, včetně politých vedoucích.
Samozřejmě, po hře všichni docela toužili po obědu, kterého se i dočkali. Ten probíhal relativně obyčejně, asi tak jako každý jiný táborový oběd. Jistě, za krátkou dobu se stal minulostí. Tento den však na nějaké uklidňování při klidu nebylo tolik času, bylo nutné, aby se puťákové skupinky sešly a dohodly se, jaké jídlo budou chtít. To se i stalo. Nic moc inovativního se nikde neobjevilo, nějaké rohlíky, chleby, salámy, jablka a paštiky, nejvíc netradiční byly asi párky, se kterými přišel Tom Leskovec. K jedné výměně mezi družinami také došlo, zrovna Tom se chtěl přehodit, takže skončil se svým bratrem. Když se tohle všechno vyřešilo, nějaká doba klidu přeci jen zůstala. A na neklidy přirozeně také došlo. Probíhaly většinou normálně, jen goalball potkala menší nehoda. Honzu napadlo, že si hodí. Nikdo na tom neviděl nic zvláštního, takže mu to dovolili. Jenomže kutálivost goalballového míče byla zásadně v jeho neprospěch. Míč se koulel a koulel, až se dokoulel do řeky. Nezbylo než ho z ní nějak dostat. Dojet pro něj na loďce by asi šlo, pokud by nebyly všechny už pryč. Honza tedy chtě nechtě musel do řeky, kde míč úspěšně zachránil před utonutím a hrálo se dál, jako by se nic nestalo. Nakonec se však ukázalo, kolik je vlastně hodin a bylo nutné se odebrat na svačinu. Po ní následovaly špatné zprávy. Halt přišel s tím, že Morgarath do království vypustil dvě docela dost potvorovité potvory, kterým již minulé generace daly jméno kalkarové. Pochopitelně pro království představovali kritické ohrožení a bylo třeba s nimi něco udělat. Než se ale dostalo na likvidaci, dostala ještě každá skupina šifrovanou zprávu. Co se složitosti šifry týče, i obyčejná Caesarova šifra je složitější, o Araluenském kurýrském kódu ani nemluvím. Šifrovací postup byl fakt prostý. Vzali jste prostý text zprávy a jednotlivá slova zapsali co možná v nejvíc náhodném pořadí (ideálně jste použili kryptograficky bezpečný generátor náhodných čísel, ale podmínka to není). Jistě, pokud byl zpráva byla delší, možná by stačilo těch 46 slov té, co jsme s Denisou vymysleli v neděli, už by to nemuselo být tak snadné. Jenže s těmi čtrnácti slovy základní poselství zprávy Ben s Johnym (já za to nemůžu, nikdo mu Jane neříkal) rozluštili během pár minut, načež jen řešili detaily a vymýšleli blbosti, když se snažili, aby ze zprávy vyšlo, že vlastně kalkary poslal král na Morgaratha. Rovněž ze zprávy byl jasný požadavek na jejich zneškodnění. Zprávu tedy rozluštili a úkol měli. Protože je však ne úplně ideální před kalkary komunikovat normálně slovy (no jo, tihle byli nějak moc inteligentní), museli si vymyslet nějaký komunikační systém, který by nebyl tak nápadný. To už představovalo poněkud složitější úkol, poněvadž nikdo neměl příliš tušení, jaké pojmy by měl vůbec obsahovat. Tak tedy začali takovými celkem normálními – vpřed, zastavit, nahoru a dolů + ještě samozřejmě vyjádření změn směru. Poté se přišel zajímat Halt, jak že jsou daleko. Rádi se mu pochlubili, navíc dostali potvrzení, že zprávu mají správně. Rovněž jim navrhl přidat do dorozumívacího slovníku vyjádření děr a podobných věcí. Protože šest písknutí už bylo v kódu zabraných, došlo na pazvuky. Nakonec kód vymyšlený byl, nezbývalo než ho použít. Před odchodem do lesa bylo pochopitelně ještě třeba vyměnit obuv a aplikovat repelent, popřípadě se zajít napít. Poté už ale bylo všechno připraveno. Jak přesně lov kalkarů probíhal těžko říct, do lesa jsem je nepronásledoval, teoreticky se však stopaři měli pohybovat jako jediní normálně po dvou (u nás jeden zvolil kvůli zbytku chůzi po všech čtyřech), zbytek si hrál na psi a podobná zvířata, po dvou jít nemohl. Kalkaři (Denda a Fanda, stejně je všichni poznali) vydávali docela povedený řev a všelijak je po lese vodili, nakonec se však podařilo je chytit. Ano, někomu přišlo divné, jak to, že když ty kalkary dostal dál zůstávají v lese a navíc mluví, jenže detailistů se asi nezbavíte, ať děláte, co chcete.
Oslavovat velké vítězství nad Morgarathem hned ovšem nešlo. Minimálně dvě skupiny včetně té naší měla docela dost času, takže se u stolu u jídelny začali plnit bobříci, hlavně zručnost a zdatnost patřila k oblíbeným. Je podivné, jak některé věci, třeba používání šablonky na rozpoznávání bankovek považujete za druhou přirozenost, a když to máte vysvětlit někomu dalšímu, zjistíte, že tam je tolik detailů, které je třeba dodržet. Něco takového se mi stalo s Markem. Obávám se, že použití šablonky nechápe dodnes, snaha ovšem byla. Ani dál oslavy nešlo moc provozovat, při večeři se to dělá docela špatně (šlo by to, ale…). Proto z talířů zmizela poměrně hned a na pár chvil se na tábořišti jen čekalo. A to na příjezd cimbálovky. Ten byl uvítán opravdu nadšeně. První dvě písně zahráli Ben, Ondra a Karel, poté už se přidala kapela. Tento rok se hrálo za hřištěm, ne jako v jiných letech v jídelně. A ani hraní u chatky se nekonalo. Ano, nějaké povídání na trávníku nad kopcem ke hřišti rozhodně, zas tak se nám tancovat nechtělo a cimbálovka byla slyšet z celého tábořiště docela dobře. Nejspíš by dost lidí bavilo ji poslouchat dál a dál, to by však nesměly existovat normy slušného chování a noční klid (tam jsme se sice nedostali, ale byl tu). Tak tedy byla zahrána poslední píseň a nějak se podařilo utvořit něco, co připomínalo kruh (nejspíš to byla ve skutečnosti nějaká forma elipsy). Služba se tento den nepředávala nikomu, stejně by při dni velké poutě (tedy puťáku) neměla moc význam. Z družinky, která měla službu byl vybrán jeden, aby poslal stisk a také vymysleli pamatovák na úterý. Jakmile tohle všechno bylo hotovo, rozezněl se zpěv a po něm se stisk ruky, jdoucí proti směru hodinových ručiček, pokusil projít útvarem ze spojených rukou. Bez nějaké malé pomoci by to nedokázal, jen na to však čekali vedoucí, aby ho když tak zachránili, což také udělali. A celé to završilo zvolání „dobrou noc“. Dostat všechny k chatkám pár minutek zabralo, nebylo to ovšem nic proti času, který byl zapotřebí k tomu, aby všichni učni provedli večerní hygienu. Ano, podle přání vedoucích se na záchodech mělo vykonávat jen to, co každý čekal, když ale ta umyvadla tak lákala. A v některých případech spojení činností, kvůli kterým byste museli probíhat celé tábořiště, ušetřilo fakt hodně času, takže jako úplně striktní příkaz se to oddělení činností zas nebralo. Nakonec se každý dostal tam, kam měl a my se mohli vydat na večerní poradu.
Tento den nebylo moc věcí, které by bylo třeba řešit, jen něco málo kolem průběhu táboráku, který měl následovat v úterý. Proto se stalo něco opravdu jindy nemyslitelného, šli jsme spát dokonce před půlnocí. A vůbec jsme se nezlobili.
Možná i proto úterní ráno vypadalo fakt pěkně. Slunce svítilo a na nějaký déšť to nevypadalo. Ano, bylo nutné vstávat někdy mezi sedmou a za deset minut půl osmou, aby se všechno stihlo, ale co bychom pro cestu neudělali. Mimo trochu jiný čas se však nic nenormálního ráno nedělo. Jen bylo potřeba ještě zkontrolovat, jestli je ve všech batozích nějaké pití, věci na koupaliště a svačina. Po snídani tedy kontroly začaly ve velkém. Pravda, hledání svačin nebylo někdy úplně snadné, ani sepsané seznamy nebyly někdy moc přívětivé k tomu, kdo podle nich nakupoval (to jsme se dozvěděli už na poradě), všechno nakonec ale sedělo. Nástup se kvůli časovým omezením nekonal, za to se v půl deváté první skupina vydala dodávkou do Bítýšky. Odchod dalších skupin, které šly pěšky, následoval za několik málo minut. Jedna došla až do cíle, tu druhou, ve které jsem šel, Martin naložil, když se vracel pro zbytek lidí a skupina chodců byla někde za jezem. Po příchodu se ukázal menší problém s informacemi, které dostal zaplacený řidič, prý se domníval, že je obyčejný posilový spoj, takže ho nepatrně udivilo, když byl přesvědčen, aby zastavil u továrny a do autobusu se mu nahrnulo tolik lidí s průkazkami ZTP/P. Naštěstí se to povedlo, přesto, že nějaké další pasažéry už stihl naložit na zastávce, kde si myslel, že má stavět a kde staví normální autobusy. Kromě tohoto nedorozumění pokračovala cesta do Kuřimi docela poklidně. První skupina putujících vystoupila u zámku, s tou jsem vystoupil i já. Další vystupovala u nádraží a zbylé dvě u nemocnice.
Na počátku cesta spíš připomínala libovolnou procházku po městě, na nějaké oddělování vedoucích a instruktorů se moc nehrálo. Pravda, byla nutné přejít docela ošklivou silnici, takže smysl v takovém uspořádání asi i byl. Poté jsme se rozdělili a šlo se víceméně tak, jako každý rok. S trasou problém neměli, docela nejspíš pomohl Tom Leskovec. Aby ta délka cesty byla něčím nahrazena, objevily se úkoly, které museli učňové splnit. Měli si zazpívat táborovku, vyjmenovat mistry, které potkali v sobotu, vymyslet nějaký způsob, jak cestu prezentovat u táboráku a určitě ještě něco bylo. Za každý splněný (nakonec i nesplněný) dostali část mapy, na jejíž druhé strany byly prezentovány Morgarathovy bitevní plány. Jak se k nim hraničářský sbor dostal? Naštěstí jsme tuhle otázku nemuseli řešit, asi by to nebylo nic moc hezkého.
Cesta neměřila ani tři kilometry, takže na konec jsme dorazili poměrně rychle. Abychom na koupališti nebyli tak brzy, ještě jsme na nějaké trávě jen tak povídali, doplňovali lahve s pitím (dík patří Jítině babičce) a vůbec jsme tak nějak zabíjeli čas. K tomuto účelu rozhodně přispěla i návštěva Kauflandu, kde se hlavně kupovaly nanuky. Poté už by se nějaké zdržování ovšem vymýšlelo docela špatně, takže přišel čas na vstup do koupacího ráje. Platit už jsme nemuseli, lístky zařídil Martin před tím, když se mu povedlo sehnat všechny průkazky, které k tomu potřeboval (včetně některých od instruktorů, všechny, jak to pak vypadalo, neměl). Na koupališti jsme už první nebyli, před námi už dorazila 1. puťáková skupina s Benem, Ondrou a podobně smýšlejícími lidmi. Naše, označená číslem 2, našla místo, kde byly batohy zbytku (zbytek jako takový byl ve vodě), převlékla se do plavek a počalo se s vymýšlením, jak se dostat do vody. To se nakonec povedlo i mně. Chvíli se tam dělaly obvyklé vodní hrádky, pak ale většina lidí někam zmizela. A to se vám z bazénu nedostává zrovna nejlíp. Po nějaké době a vyjití ven se někdo ochotný, dokonce od nás, ale našel. Zbytek dorazil už předtím, takže se skupinky sedící na suchu mohly vesele měnit. Někde v té době byly ještě zakoupeny nanuky a ano, i na jejich rozdávání došlo. Poté jsem se podruhé vydal do vody, tentokrát s Davidem a dalšími, i na jednu skluzavku došlo. Poté jsme jen s Evčou a Verčou seděli ve vodě, a tak nějak nám bylo fajn. Ale to věčně nevydrželo. Přesto, že voda byla docela příjemná, po nějaké době v ní začala být zima. Ani tentokrát nebylo úplně přímočaré dostat se na deku, někdo ovšem nakonec pomohl. To už byly čtyři hodiny, takže další chození do vody nemělo moc smysl. Tak jsme jen usychali, pár minut před pátou zašli do sprchy (v tomhle počasí to bylo fakt dobře, i když tekla jen studená) a poté jsme koupaliště opustili.
Zpáteční cesta autobusem už žádná velká překvapení neskýtala. Autobus už přijel správně a vysadil nás tam, kde jsme chtěli. Velká skupina lidí odjela s Martinem do tábořiště, někdo, včetně mě usoudil, že přece nejsme nějaké princezny a vydali jsme se pěšky. Martin nás potkal až pár metrů od tábořiště (snad už bylo vidět týpí), které už jsme došli. V tábořišti už tou dobou probíhalo rozdávání guláše do ešusů. Aby to bylo ještě ozvláštněno víc, vydával se venku. Děti docela ešusy měly, horší to už bylo s instruktory, kteří je, až na čestnou výjimku v podobě Honzova ešusu, nepovažovali za tak důležitý předmět, aby se je vyplatilo vůbec vzít. Nejdřív to vypadalo mírně problematicky, na talíř jsme večeři však dostali. Ano, o dost hůř se nesla do jídelny, zvládlo se to však. Poté, co guláš zmizel z tohoto světa (dobře, přemístil se), přišel na pořad dne večerní táborový oheň. Prvním bodem programu byl zvědavý Halt, kterého moc zajímalo, jakou že zprávu to učni během svého putování složili. Učňové ho velmi zklamali. Buď mu řekli jeden z úkolů (minimálně se tedy ukázalo, že byly mezi skupinami podobné, ne stejné), nebo dostal přiznání, že se nikdo neobtěžoval zprávu složit a přečíst, o zapamatování nemluvě. Nějak to přešel a aspoň začal (přesnější by bylo začala, jenže to je Halt) vyzvídat, jak na puťáku bylo. To už z účastníků dostala, často docela ochotně. Velmi často však byly nejlepší zážitky dne z koupaliště. Když se i tohle vyřešilo, včetně toho, že třetí a čtvrtou skupinu nějakým nepochopitelným způsobem potkali nějací kalkarové, se kterými prý proběhla nějaká bitka (samozřejmě pro kalkary dopadnuvší špatně), nastal už čas na večerku a s ní spojené rituály. Protože měla Kačka ten den narozeniny a služba nebyla, připadlo privilegium poslání stisku jí. Služba byla předána trojce, což přijít stejně muselo, takže minimálně instruktorům to bylo tak nějak jedno, stejně jako vedoucí, musela z jistých důvodů stejně vstávat brzy. Poté, co stisk nějak dosáhl projití až ke Kačce, začalo se opět pobíhat, ukládat děti, hledat jim čisté oblečení na zítřek a vůbec je směřovat k tomu, aby už konečně zapadly pod peřinu, nebo do spacáku.
A to asi jen proto, aby poté mohla začít jedna z těch delších porad. Nejprve se pitvaly zítřejší hry. Kolem pálení mostu jsme se, asi ne úplně překvapivě, zdrželi o něco déle. Nakonec se průběh tak nějak dohodl, dost pomohl, že Fenzík, který se na nás přijel zrovna ten den podívat (svých táborů už si užil hodně a rodina a práce byla přednější) slíbil (a pak i vyplnil), že ten most mezi stromy teda natáhne. S ním vůbec došlo na poradě k pár zajímavým chvílím. Nějak donutil Evču, aby šla dělat dvě, tři kafe a na krátkou IT diskusi se také dostalo. Program nebyl ovšem to jediné, co se začalo řešit. Přišla na přetřes i ptačka. Úplně se nedořešila, ale nějaké dvojice a samotní ptající se už se určit povedlo. Zbytek musel počkat na další poradu, stejně jako jídla do restaurace, která už se nikomu opravdu vymýšlet nechtělo. Po této poradě asi není nějaké moc velké překvapení, že jsme z ní zmizeli, jak to jen šlo nejdřív a odebrali se do spacáků, abychom dospali a zaspali asi tak všechno.
Ukázalo se, že to vůbec nebyl špatný nápad. Alespoň počasí se nás nepokoušelo provokovat, to bylo docela fajn a vypadalo to na poměrně hezký den. Proto se nevstávalo ani nějak zvlášť problematicky. Ano, o něco dříve to bylo, jenže co byste při službě nechtěli. Ale za ten budíček to rozhodně stálo. Jak by se vám vstávalo, kdybyste si jen tak spali a najednou vám někdo v chatce začal zpívat „vstávej, semínko, hola la, bude z tebe fiala“? Obecně to moc nadšení nesklidilo, což ale byl vlastně účel. Po tomto budíčku pochopitelně následovalo to, co se ráno prostě udělat musí, tedy vyčištění zubů (kromě rebelů, co to dělali po snídani) a umytí se. Tak nějak to i časově vyšlo, že rozcvička začínala plus minus i v době, kdy měla, možná o pár minut později. Dopadlo to pochopitelně tak, že ji celou řešil Honza, ale tak nějak s tím počítal. Po rozcvičce se celé osazenstvo tábora odebralo do jídelny, aby se trochu nasnídalo. Když se stalo i tohle a byl nalezen i dostatečně urgentní koňský klus (díky, kdo ví jak velká kolekce zvuků, že jsi), mohli se všichni rozdělit do hracích skupinek. A opět tu byl zvědavý Halt. Tentokrát už měl poměrně úspěch, dozvěděl se dokonce něco z bitevních plánů. Ovšem to moc užitečné ve výsledku stejně nebylo, poněvadž po udílení bobříků a šípů, kterých bylo po puťáku docela hodně, se tryskem přiřítil Will s tím, že nás Morgarath slušně vypekl, plány byly pochopitelně falešné. Neznamenalo to sice, že byly úplně na nic, pořád aspoň víte, co si myslí nepřítel, že víte, ale na postavení obranné linie použít nešly. To však zachránil tím, že se v Celtice děje něco, čemu nikdo nerozumí, což hraničářský sbor poněkud irituje. A jaké že bylo řešení? Že hádáte nutnost vyslání učňů na dlouhou a nebezpečnou cestu? Pak máte pravdu. Na ni se vydali hned potom, co našli čepice a další věci proti slunci, které žhnulo opravdu hodně. Už na cestu do Celtiky se táborem začala rozléhat dramatická hudba (něco ve stylu Two steps from hell, možná další podobného stylu). Cesta samotná vedla od branky kolem plotu a končila v úzké škvíře, ve kterou se nějakým ve výsledku asi jasným, ale stejně z dálky docela zázračným způsobem proměnila hlavní brána, kterou se navíc muselo procházet v zásadě po jednom. Cestu ještě komplikovali potuluji vší se kalkaři (jestli vám ten počet už vážně nesedí a zdá se vám, že jich je nějak opravdu hodně, tak nejste v žádném případě sami), kteří se snažili cestu všemožně znepříjemňovat, ale samozřejmě to nemělo žádný viditelný efekt. Úspěšnou cestu hraničář Halt pochopitelně nezapomněl ocenit. V Celtice nezbylo než zjistit, co se to v té zemi vlastně děje. Ale pokud čekáte zkoumání opuštěného hraničního postu plného nechutných věcí, na to nějak nepřišlo. Za to přišlo na další hru ve stylu obejděte čtyři stanoviště. Byl pokus je pojmenovat podle světových stran, jenže to opravdu, ale opravdu smysl nedávalo. Jestli to někdo komentoval netuším, ale být dítětem, možná by mě nepatrně zaujalo, jak může být v jedné přímce východní a jižní strana (okecávat to jazykovými rozdíly by sice asi i šlo, ale bylo by to asi dost ošemetné).
Na jednom ze stanovišť čekalo učně klasické zahradnické kolečko na převážení věcí, ve kterém bylo třeba převést jednoho ze skupiny a nevyklopit ho. Zrovna u tohoto stanoviště byla diskuse na poradě poměrně plamenná, původně se mělo vozit na tandemovém kole, to bylo nakonec ale zavrhnuto jako až příliš odvážné a vůbec kolem toho bylo až moc diskusí. K tomu, aby se na cestě s kolečkem neztratili dopomáhala taková ta houkačka na kolo. Za úspěšné absolvování dostali nějakou část informace o tom, co se děje v Celtice. Chaos, který na hřišti obecně byl, jen dopomáhal našemu stanovišti, kde Evanlyn (aktuálně Denisa) zkoušela svoje štěstí při úniku před bandou loupežníků, kterou jsme představovali já a Eva a úkolem učňů bylo chytit Evanlyn, v čemž jsme se jim snažili zabránit obyčejným motáním se kolem a při tom jsme se snažili dělat co největší kravál, aby zvuk, který Evanlyn vydávala, v tom zmatku zanikl. Za to jim poděkovala a vyprávěla smutný příběh o tom, jak její družinu přepadli a Morgarath začal odvádět pracovní síly z celé země, a to proto, že to jsou vynikající horníci a stavitelé. Uhýbání nám šlo docela dobře, jen utíkat se za týpí moc nevyplácelo, někdo tam nainstaloval jakési větve, do kterých se nám povedlo docela fajnově zamotat zrovna v tu nejnevhodnější dobu, a ani bez pár ne úplně slušných slov se to asi neobešlo. Další kousky skládačky dostali učňové pod chatkou číslo jedna a u skladu, takže poté už tušili, že probíhá stavba ne úplně žádoucího mostu. S těmito informacemi utíkali za Haltem, kterého bylo někdy nutno přivolat řevem. Následovala cesta do lesa, neboli plížení za vojáky u mostu. Ti poměrně bez obav rozebíraly skutečné plány invaze, což samozřejmě učňům neuteklo a jakmile se vojáci začali strachovat, zdali nemají v táboře špehy, vzali nohy na ramena a docela rychle se zdekovali do tábora a všechno vyzvonili Haltovi. A tak tedy dokončili dopolední hru. Naše stanoviště ovšem navštívili všichni mnohem dříve, takže nic nebránilo nalezení nějakého stínu, kde jsme si jen tak lehli na trávu. Byl to opravdu zajímavý, a ne nepříjemný pocit, jen tam tak ležet a poslouchat hudbu. Ke konci, někdy těsně před obědem, nás našel Tom Leskovec a začal nás rušit docela otravným mňoukáním. Zprvu ho nikdo nemohl poznat, poté ale promluvil, což už identitu vyzradilo. Naštěstí však byl akorát tak čas na oběd, na který jsme se teda, i když ne úplně nadšeně, vydali. Ten probíhal asi tak, jako jiné obědy před ním a po něm, což mimo jiné znamenalo i to, že jídlo zmizelo za nějakou půl hodinu. Poté se opakovaly chvíle klidu, které byly využity k povídání a poté přišly neklidy. Ten výtvarný tohoto dne opravdu výtvarně nevypadal. Skupinka lidí se sešla na louce, ze skladu vzali luky a šípy a počali se procvičovat v jednom z umění hraničářů. Docela jim to i šlo a tu hodinu a půl se nic nestalo, ani týpí neskončilo s nějakým poškozením (zatím). I na věci typu hromadná střelba došlo (něco ve stylu skandijské jednotky lučištníků v 4. dílu). Když už se všichni v hraničářských dovednostech procvičili, nebo je čas donutil odejít na svačinu, luky se vrátily do skladu (no tak dobře, samy to nezvládly, odnesl jsem je tam) a i svačina posléze přestala existovat ve své původní formě. Nastal pak tedy čas na besedu o netradičních hudebních nástrojích. Jelikož přišel vyprávět člověk, který je i vyrábí, minimálně v první části diskuse se sem tam objevila docela technická témata. Ale ano, i na ukázky došlo. V druhé části si nástroje zkoušeli účastníci, což se pochopitelně zvrhlo docela ve zvukový galimatyáš. Ne, že by se při testování didgeridoo, píšťal, bubnů (navíc takových těch šamanských) a nějakých strunných nástrojů dalo čekat cokoliv jiného. Během této části si Jíťa vzpomněla, že by se hodily nějaké zvuky k večerní hře, hlavně nějaký pořádný požár a nějaké zhroucení mostu. Oheň se nějak najít podařilo, zhroucení už nějak ne. Ovšem hlavně se to stihlo před poslední částí, kdy přednášející na přivezené nástroje zahrál několik velmi zajímavých skladeb. Sice bychom ho asi poslouchali rádi ještě déle, to by však nesměla být večeře, která se tak nějak podle přiblížila. A ano, zašli jsme na ni, to se ví. Pak už to netrvalo dlouho a tábořiště opět naplnila hudba vybízející k hrdinským činům. A těch bylo opravdu zapotřebí. Ani dešťová přeháňka jim zabránit nedokázala, skončila tak akorát, aby to hezky vyšlo. Na nástupu se všichni shodli, že nechat ten most na pokoji by byla velká nezodpovědnost. Ale nejprve bylo třeba odemknout trezor s mapou Araluenu. Klíče sloužící k tomuto účelu už skupiny učňů dostaly při dopolední hře, takže to nepůsobilo nějaký závažný problém. Je pravda, že nějaká zmínka o monitorovacím systému byla mírně řečeno překvapivá, ale zatím si je nikdo nedobíral, to až ve čtvrtek, kdy padly nápady, že když má monitorovací systémy, pak by král udělal nejlíp, kdyby na Morgaratha poslal pár letek bombardérů, a to ideálně ještě před tím, než vstoupí do království (přece mají i špionážní satelitní síť, že). Teď měli pouze za úkol zničit most. Nejprve se tedy většina skupin vydala ke stolu u jídelny, kde už byla velká mapa Araluenu, prý měli naplánovat obranu. Někteří se do toho dali docela horlivě, až tak, že začali pojmenovávat jakési hory mezi hradem Araluenem a hranicí, i když nějaké rozumné jméno nevymysleli, horám se dostalo pouze pojmenování random hory (díky, Tome), což si sice určitě nezaslouží, ale měli jste vymyslet název, já nevím, třeba hory opuštěných nadějí, nebo tak něco. Skupina Javoru, která měla jít první na most, se vydala k chatce číslo pět a dál za ni, kde most začínal. První jeho část byl hliněný žebřík natažený mezi stromy, nad kterým vedlo lano a žebřík bylo nutné jak jinak, než přejít. Už ani to nebylo úplně triviální, což jsme si vyzkoušeli již před tím a docela jsme se u toho bavili. Ani účastníkům nějaký divný objekt u chatky neunikl, on byl docela viditelný, ale účastníky po něm před hrou lézt nenapadlo. Když most úspěšně přešli, čekala na ně cesta z prken a pařezů, která vedla mezi chatkami až ke srázu na hřiště (taky žádná sranda, když nevíte, kde přesně je další část cesty), který museli nějak slézt. Když se jim to všechno povedlo (sráz museli navíc slézat po jednom a podávali si je tam jacísi celtiští horníci, vzhledem k jejich osudu nejlepší přátelé hraničářů), nastal čas samotného pálení. Vzali provázek a nad svíčkou ho přepálili. Někdo dostal za úkol odpálit i bouchací provázek. Při tom se pomalu začala zvyšovat hlasitost ohně, která při čtvrté družince už dosahovala téměř hardwarových limitů reproduktorů, to ale opravdu nikoho nezajímalo. Nakonec se provázky začaly odpalovat ve velkém a učni se vydali na útěk někam pryč, protože most se konečně zhroutil do propasti, což doprovázel docela i kravál v podobě hudby a strašlivého požáru. Ten fakt, že u kamenného mostu, o kterém se někteří vedoucí ne úplně správně zmiňovali, by to tak jednoduše asi nešlo, naštěstí nikdo nezmínil, nebo ano, ale někde, kde jsem je neslyšel, jak to řeší. Ani po tak velkém vítězství žádná oslava nenásledovala. Vytvořil se standardní kruh a radši se začalo s nástupem. Službu tentokrát dostaly dvě chatky, jednička a sedmička. Snad i na hlídky došlo, co si vzpomínám, tak se vydal hlídkovat Damián. A jistě, že na večerku dojít muselo. Po ní už nic velké vítězství nepřipomínalo, snad jen most, který si tvrdošíjně zůstal tam, kde byl na začátku hry. Mírně překážel, takže po nějaké době se ho část přestěhovala mezi chatky, kam už nikdo neměl důvod chodit. Ale ne tak brzy, aby se někdo nepodivil, co tu ten most dělá, když už měl lehnout popelem. Kromě této epizody se ovšem všechno dělo tak, jak má a děti nakonec ležely.
To my pochopitelně nemohli, respektive nás to nemohlo ani napadnout. Nás čekala další z mnoha porad. Tento den toho k řešení bylo opravdu dost. Začalo se těmi jednoduššími věcmi, třeba ptačkou. Ano, i ta byla ve srovnáním s dalšími záležitostmi snadná. Děti se podařilo rozdělit, i vedoucí se k nim začali připisovat, pouze u instruktorů to bylo mírně nejasné, ale pomalu se to už začínalo rýsovat. Následně bylo třeba vymyslet názvy jídel na zítřek. Tak se tedy objevily názvy jako ostatky v boji padlých a Morgarathovy koule. I pro nápoje se názvy vymyslely. Poté ovšem přišla na řadu ta horší věc, dořešit hru na dopoledne. Řekli byste, že nějaká bitka a plížení se vymyslí hned, ale ouha. Hlavním problémem asi bylo řešení jednoho konceptu asi hodinu a půl, jenže nakonec se ta věc, konkrétně přetahování, stejně nepoužila. Za to se do hry nějak dostalo mlácení pryžovými trubkami na hřišti. Ale i to se někdy v 0:40 vyřešit povedlo (jen pár lidí ale tušilo, jaký byl výsledek), takže jsme se mohli vydat do chatek a tam, konečně, mohl přijít spánek.
Čtvrtek přišel a slunce začalo svou obvyklou pouť, jejímž posláním bylo všechny vzbudit a vybudit k nějaké aktivitě. To se podařilo, takže i na budíček došlo. Jakou formu tento den měl vám opravdu neřeknu, z chatky jsem vylezl o pár minut déle, než bylo třeba. Po budíčku se začalo dít to, co jindy, takže spousta pobíhání a hledání věcí, to všechno završené příchodem na hřiště, kde se konala ranní rozcvička, která byla před bojem docela potřeba. A protože po rozcvičkách obvykle přichází snídaně, i na tu jsme se poté všichni vydali a snědli ji. O několik minut později následoval nástup. Na něm se opět zpívalo a křičely pokřiky, i na další bobříky a ocenění za hru došlo, přeci jen pochvaly za hrdinské činy musely přijít. Po nástupu se chvilku nedělo nic, jen se začal rozdávat speciální posilující pokrm před bitvou, další nanuk. Poté se na nástupu oznámil plán obrany. Tedy nejprve chtěl král slyšet plány, podle kterých se má bitva vést, takže je moc asi vymýšlet nechtěl. Někde to vymýšlení docela šlo a plán dával i smysl, i když na nějaké rozumné plánování samozřejmě nebylo dost údajů (síly armád, přesnější plány hor a další podstatné detaily nebyly), takže osobně bych do bitvy s tak letmým plánem asi nešel, ale co, byla to hra, a ne obrana skutečného území. Dalším krokem bylo s plánem zajít za králem a vyžádat si od něj nějaké zbraně, protože učni žádné samozřejmě neměli. Nedal je úplně zadarmo, učni museli složit nějaká puzzle. I to se podařilo, takže pak už nezbylo než čekat, až se to podaří dalším třem skupinám. V tomto volném čase začal Vašek Krychtálek a další vymýšlet skoro až velezrádné teorie ve stylu, že vlastně celý týden byli Morgarathovi špehové, a že mu v bitvě pomohou. Na řadu přišla i teorie o tom, jak Ben nejprve zradí království, poté porazí nějakým blíže nespecifikovaným způsobem Morgaratha a královská koruna mu spadne do klína, nebo v království zavládne anarchie, což byl druhý z možných cílů. A při tom se trubky, které dostali místo zbraní, všelijak kradli a mlátilo se s nimi už docela dost i bez nepřátel. Nakonec se však armáda shromáždila a vydala se na cestu za hřiště, kde se zbytek instruktorů, včetně mě, oddělil a stal se morgarathovými vojáky. Úkolem účastníků bylo projít obdélníkem ohraničeným provazy a nesměli při tom přijít o žádnou zbraň. A zároveň by prý nebylo vůbec špatné morgarathovy bojovníky o nějaké připravit. Vzhledem k přesile se jim to i povedlo a všichni prošli. Jenže to samozřejmě konec bitvy, která měla vstoupit do kronik hraničářského sboru, nebyl. Ta pokračovala na hřišti. Armády sice byly odděleny sítí, aby se spíš asi nám nic vážného nestalo, přesto se však trubkami mydlilo hlava nehlava. A bojový křik nesměl také chybět. Morgaratha však tento průběh bitvy tak úplně neuspokojoval, takže udělal svou zásadní chybu, vyzval sira Horáce na osobní souboj. To bylo v zásadě to poslední, co za svého života stihl, nepočítáme-li krátký souboj, který díky použití kovových mečů aspoň stál za to. Po porážce Morgaratha se jeho vojsko… Vlastně ne, tohle se zmateně nerozuteklo, to sledovalo jásot a vítězný křik ostatních, načež se pokojně rozešlo. Kačka a pár dalších na prvním z bitevních polí čekali o něco delší dobu, takže se zašli polévat ke korýtkům. Nám s Dendou stačil obyčejný stín, my jsme v tom obdélníku tak dlouho nebyli. Samozřejmě, dlouho jsme na postávání ve stínu neměli, pískal se totiž oběd. Ale ani ten nám jako činnost moc dlouho nevydržel. Ovšem to příliš nevadilo, v půl druhé měly začít další besedy, tentokrát dokonce dvě souběžně. A nakonec se tak i stalo. První, na kterou šli spíš ti mladší, se týkala přírody a věcí s ní souvisejících – výroba recyklovaného papíru a tak, ta druhá, s poněkud nic neříkajícím názvem, se týkala nejrůznějších témat včetně migrace a vzniku Amnesty International. Někde mezi tím jsem se docela marně pokoušel nalézt Áďu, jenže to se dělá docela špatně, když má hromadu práce s přípravou jídel na večer a na nějakou ptačku nejspíš ani nemyslí. Ano, nějakou představu o úkolech jsem samozřejmě měl, jen sepsané pochopitelně nebyly. A to se nezměnilo ani po svačině, kdy besedy pokračovaly dál a my začali plánovat, jak hodující rozptýlíme při večerní restauraci. To se vymyslelo docela rychle, protože shodnout se na prodejci v zásadě všeho od zaručeně pravých hraničářských ešusů až po život zachraňující kus drátu nebylo vůbec složité a nějak podobně to bylo s náhodným pracovníkem, co prohrál všechny peníze při hře v kostky a v poněkud podnapilém stavu žádá o další pití. Poté jsme už jen čekali a povídali si. A povídali jsme si ještě v pět, když už měla restaurace dávno začít. To se nestalo z několika důvodů. Ten hlavní asi byl, že jídla prostě ještě nebyla nachystaná, ale kdyby to nestačilo, ještě se zjistilo, že falešných peněz, které se při restauraci používají, je pro třicet lidí nějak málo. To se vyřešilo docela jednoduše, peníze dostali do dvojic, což se ovšem potom promítlo při placení. Někdy kolem 17:45 už však byli učni svoláni (asi už někoho nebavilo poslouchat stížnosti na to, kde že je ta restaurace, když už měla začít, navíc ještě přesně na minuty) a po jednom začali dostávat peníze z královské pokladnice. No a v šest začali být vpouštěni dovnitř. Při čtení jídelníčku se vyskytlo pár ne úplně správně přečtených jídel, třeba z Cuka vznikl Kuk, a i králi Duncanovi se cosi přihodilo. Poté jsme je nechali chvíli se rozkoukat, načež jsme začali s návštěvami. První prodejní moc neuspěla. Ani já moc úspěchu neměl, pití utahanému pocestnému nikdo nekoupil. Při druhé návštěvě se však podařilo za nějaké dva tisíce táborových korun (tomu člověku ta bankovka asi byla jedno) prodat zaručeně pravou hraničářskou mini tornu. Po asi dalších čtyřiceti pěti minutách nás nalákali do restaurace s tím, že prý nás budou klidně obsluhovat. A takové pozvání se neodmítá. Skončilo to tak, že nás obsluhoval Vašek, aby nějak odpracoval to, co projedl. Pochopitelně se dočkal pořvávání „hospodo!“ a přezdívky šnek, ale hádám, že si to také užíval. Nakonec ovšem všichni došli k názoru, že se do nich nic víc už nevejde a vyšli na čerstvý vzduch. Taxi služba ani tento rok nebyla, za to se v osm rozduněly reproduktory a za hřištěm začala diskotéka, kterou letos měli na starosti Ben, Ondra, Tom Leskovec a další pomocníci. Jako první dali k dobru Final countdown, následovalo Despacito a pokračovalo se dál všemožnými žánry od popu počínaje a metalem konče. Nic strašlivého se naštěstí nestalo, takže je nikdo vyhánět kvůli nějakým sprosťárnám naštěstí nemusel. Ale protože byli venku, čas nebyl tak milosrdný, v devět už museli pomalu končit. Poslední píseň byla na přání od Kačky, a pak už byli všichni nahnáni na večerku. Ta už nebyla pro nikoho nějakým zvláštním překvapením, službu dostaly zbylé chatky, tedy 1 a 4, hlídky nebyly (prý se musí všichni vyspat) a stisk nějak svého cíle také dosáhl. A ani večerní pobíhání se nějak zvlášť nelišilo. Proto jsme se na poradu dostali docela brzy, což, jak se ukázalo, bylo víc než dobře. Ne, že by bylo nějak moc věcí na řešení. Skupinky už byly, jen bylo oficiálně oznámeno pár změn a dopisovaly se nějaké úkoly na ptačku, i když, s těmi to pak bylo ještě zajímavé, no, jen si počkejte. Jelikož jsem to ovšem netušil a předpokládal něco, co nakonec pravda nebyla, už kolem jedenácté se všichni instruktoři vytratili. Obešli si standardní kolečko a já s Dendou jsme se rozhodli, že když máme tedy předstírat, že jsme ti hraničáři, docela by se hodilo přespat jednu noc pod širákem. Najít místo, kam rozložit karimatky nebylo ani tak těžké a zanedlouho už jsme leželi. Byl to těžko popsatelný pocit, mezi vámi a zbytkem vesmíru jen nějaké látky, v případě hlavy vůbec nic. A těch zvuků kolem, kterých si jindy jen těžko všímáte… Prostě, vyzkoušejte si to. Přes tohle všechno usnutí přišlo docela brzy a ani světlo u jídelny to nezměnilo.
A zdálo se, že probuzení přišlo skoro hned. Ano, o něco dříve přišlo, Denda vstávala o něco dřív, aby její družinka všechno stihla, včetně příprav na odjezd a tak, ale bylo to jen o pár minut, takže mi to nevadilo. Překvapivě přes noc nepadala žádná rosa, takže se žádné sušení spacáků ani konat nemuselo, stačilo je odnést tam, kam patřily. A za dvacet minut už se probouzelo tábořiště jako celek, a i na budíček v podobně flétnového pískání a zpěvu došlo. Samozřejmě, na snídani došlo rovněž. Po ní se počalo doplňovat pití, shánět pokrývky hlavy a svačiny, a to všechno jen proto, aby mohla první skupina v půl deváté vyrazit, čehož se i podařilo dosáhnout. Nějaká další skupina poměrně rychle zmizela za ní pěšky, tu jsem ale nestihl. Nezbylo mi tedy než si počkat ještě chvíli, než z tábořiště odešel i zbytek. Martin nás nabral chvíli před Bítýškou, což jsme samozřejmě ocenili, i když, ty díry v kufru… Tento den s autobusem žádné komplikace nebyly. Docela spořádaně jsme do něj nastoupili a skončili jsme na zastávce Zoologická zahrada v Brně. Tam většina nastoupila do šaliny číslo jedna (pro neznalé šalina = tramvaj), která nás dovezla až na Hlavní nádraží. Už před nástupem se ptačkové skupiny nějak sešly a ukázalo se, že Áďa s někým napsala vlastní verzi úkolů pro Damiána a Toma Rybaříka, za kterými jsme měli jít (psala to s Petrem? Skoro to na to vypadá.).
Prvním jejich úkolem bylo nalézt radnici a tam zjistit, jestli má město nějaké informace v Braillově písmu. Na lidi měli celkem štěstí, nebo se spíš díky Damiánovi ptali jen, když to mělo nějaký smysl, takže radnici našli docela bez problémů, až na jedno krátké vracení se. Na radnici však zjistili, že žádné takové informace nemají. Poté, co se sešli se zbytkem bylo tvrzení osoby na radnici mírně zpochybněno, roku 2017 prý ještě něco v archivech bylo, tak těžko říct, jestli o tom jen ten člověk nevěděl, nebo co. Každopádně, druhým úkolem byla návštěva prodejny kytary.cz, kde bylo úkolem zjistit, jaký mají nejdražší klavír. Z jakéhosi důvodu byli posláni na Veselou 1, kde sice prodejna hudebních nástrojů je, ale minimálně v Open street map nic neukazuje na to, že by ta prodejna patřila kytarám. Také samozřejmě klavíry neprodávali, takže úkol se moc splnit nepodařilo. U dalšího úkolu už se ovšem úspěchu dosáhnout povedlo. Zadání bylo docela prosté, dojděte na Českou a dotkněte se sochy Jošta, která tam někde je. Až na rozkopanou Českou to docela šlo, i ochotní lidé byli a úkol byl úspěšně splněn. Ten poslední už byla docela pohodovka. Spočíval v cestě na Svobodovo náměstí a nalezení vozíku se zmrzlinou, kterou si měli následně i dát (na zákaz zmrzlin se nějak nehrálo, ale co, byl u toho zdravotník…). Kousek před náměstím se Damián s Tomem sešli s další dvojicí, Patrikem A Markem, nad kterými bděl Petr. Spolu vozík už nalezli, a i na kupování zmrzliny došlo, použily se na to peníze, které jakási paní vnutila Damiánovi. Poté už nezbylo než dojít do restaurace Omega, kam jsme kolem 12:45 také dorazili, dokonce ne první. Objednávání mohlo působit mírně chaoticky, hlavně, když stále docházeli noví hladovci, obsluha to ovšem zvládla. Tak tedy nakonec mohli účastníci zaplatit svou útratu, zbytek účtu se doplatil z táborových peněz. Dalším cílem byla zastávka Výstaviště, kam jsme dojeli jedničkou a kde jsme už u vstupu na parník našli zbytek z restaurací Tusto a Kometa. Na parník jsme se nalodili spořádaně a ve čtyři s námi dokonce vyplul. Míjení jakési lodi se neobešlo bez pořádného vodáckého pozdravu. Já nakonec seděl se Šimonem Millerem a nevěřili byste, jak bylo netriviální ho přesvědčit, aby nezpíval Makarénu, píseň o vůni tvé kůže, tu o Gigolovi, nebo dokonce Despacito. Nějakými triky se to dalo, ale člověk musel vědět, jak na to. Ano, pár písní zazpíval nějakým lidem za námi, ty ale aspoň byly z těch, které nezpíval pořád.
Nakonec ale plavba dospěla ke svému konci a my se vydali na krátkou pěší cestu do Bítýšky, kde byla všechna auta. Tu ozvláštnil Ondra, který začal zpívat muzikálové písně. U aut se velká většina lidí do některého vešla, takže tábořiště se naplnilo lidmi poměrně rychle. To už počasí nevypadalo nějak úplně úchvatně, ale zatím nepršelo. Tak se tedy všichni sešli u táborového ohně, že začnou aspoň zpívat. To ale už byla poslední kapka, déšť začal a nevypadal, že hodlá nějak extrémně rychle skončit. Tím si, už zas, vynutil přesun do jídelny. Na průběhu večera to ovšem mnoho nezměnilo. Nejprve se jedly špekáčky. Po jejich snězení se začala rozebírat ptačka. Dost lidí zmínilo, že pluli na parníku, ale i na nějaké kuriozity (provokativně zdůrazněnou příhodu v elektru při zkoušení Bluetooth repráčků a jiné podlosti) samozřejmě došlo také. Když už se každý se svou ptačkou pochlubil, zazněla fanfára a mohlo se přistoupit k vyhodnocení táborového bodování. Nějak, těžko říct jak, se na prvním místě umístili Javoři. Zbytek byl také docela těsný, velmi často rozhodoval jeden šíp. Ale míst bylo jen pár, takže umístit družin podle pořadí netrvalo zas tak dlouho. Nadešel tedy čas, aby se z učňů stali hraničáři se vším, co k tomu patří. Každý byl vyvolán, došel k Haltovi, před ním poklekl a byl mu navlečen stříbrný dubový list, znak hraničářů. Nakonec však pasováním do stavu hraničářského prošli všichni a program už moc nenabízel, kromě ještě pár písní. Následně se před jídelnou, kde již, což nikoho asi už nepřekvapilo, nepršelo, vytvořil poslední ovál a naposledy zazněly tóny večerní písně. A naposledy se rozběhli všichni do chatek, naposledy už byli všichni uloženi, někde už docela i sbaleni. A přišla i poslední porada. Na té sice ještě pár informací o zítřku padlo, ale hlavně se děkovalo a děly se podobné věci. I na upomínkové předměty – čokoládu, čepici, lžičku se jménem a multifunkční šátek došlo a povedlo se je rozdat. Poté už se jen povídalo a dělaly se kraviny, o kterých se prostě nepíše, aspoň ne takhle veřejně. A někdy kolem půl třetí jsme se dostali do postelí. Nebyli jsme zdaleka poslední. V devítce se nespalo až do půl čtvrté, Matúš tam vydržel do půl druhé, než šel do své chatky. A jistí nejmenovaní lidé to zvládli vydržet až do 5:15. Ale spalo se překvapivě dobře.
A tak tedy zalita slunečními paprsky přišla sobota. Budíček tak nějak nebyl, prostě budili vedoucí. Balili se poslední věci jak u dětí, tak u instruktorů, zjišťovalo se, co kde přebývá. Někde v tomto shonu jsme zašli na snídani a snědli ji. Následně jsme se naposledy sešli na hřišti, zazněla naposledy táborovka a poděkování sponzorům a přišlo na řadu rozdávání dárků dětem. Byly docela podobné, jen místo čokolády dostávaly flash disk s nějakými nahrávkami a společnou fotkou, která se fotila v úterý. To všechno se rozdalo a už tu byli první rodiče, aby si své ratolesti odvezli po celé republice. Ano, do toho ještě probíhal úklid v chatkách, zametání, utírání prachu, vynášení košů a tak. A někde se dobalovalo, i když jsem tomu také nevěřil. V půl jedenácté odjela už většina instruktorů a v jedenáct jsem nastoupil do Martinovy dodávky, kde byl i David, Kačka, Ondra, Nadja a dvě z kuchyně, takže nás bylo docela dost. Vyrazili jsme směr Praha, a to za doprovodu Nohavici a následně i nějaké německé skupiny. Zácpám jsme se už vyhnout nedokázali, ale čekali jsme to horší, rodičům avizovaný čas příjezdu ve čtyři odpoledne jsme dodržet dokázali. I povídání bylo v autě ažaž, takže loučení vůbec nebylo lehké, ale dojít k němu prostě muselo.
Poté už nastal čas, abych se dostal nějak do Turnova. Autobusem by to sice šlo, ale komu se chce čekat do 18:55? Asi nikomu, takže přišel na řadu vlak, ještě obohacený autobusem kvůli výluce do Neratovic. Ovšem díky Davidově pomoci se nástupiště autobusové dopravy skrývat nedokázalo. Poté už to byl jen poměrně jednoduchý přestup, pár minut cesty městem a, po týdnu, domov.
Tak tedy skončil tábor ve Veverské Bítýšce 2018. Stalo se toho hodně, a ještě víc toho, o čem se zde nedočtete – opomenutí, další důvody. Obecně se však vyvedl a budu na něj vzpomínat v dobrém. Co příští rok, ptáte se? Pokud nebude chtít jet moc nových instruktorů, určitě pojedu.
Nechť tedy ochraňuje tento odkaz ten, kdož ho právě dočetl. Ať chrání ho před vší zkázou a zapomněním po všechny následující věky, co jen mu jeho schopnosti, možnosti a znalosti dovolí. Ať doplní ho ten, který se zrodu novodobého sboru hraničářského osobně zúčastnil a viděl to, co uniklo očím pisatelovým. Toť vůle krále Duncana, strážce věčného pokoje, míru a klidu v království araluenském a nejvyššího z nejvyšších řádu Nezkalené paměti, nechť kraluje na věky věků.
