Nezdá se to, ale je tomu už rok, co byl naposledy čas na nějakou tu rodinnou dovolenou. A tak se nakonec tedy stalo, že 7. července přišel čas to napravit.
Tentokrát jsme se vydali do Třeboně. Cesta začínala (sice jen na naše poměry) docela normálně – dvě dvojkola naložená slušnou řádkou zavazadel se dostala na vlakové nádraží docela bez komplikací a včas a platilo to i o taškách a batozích nesených jinak. Drobná zrada ovšem na nádraží čekala, a to výluka mezi Turnovem a Mladou Boleslaví. Nakonec sice nebyla nic moc komplikující, autobusy náhradní dopravy tam byly a na dodávku převážející kola také nikdo nezapomněl, ale přeci jen, nebylo to až tak přímočaré. A že musela vyjít zrovna na červenec, kdy se nám to fakt nehodí? Co čekáte, vesmír prostě je takový, jaký je. Zbytek cesty do Prahy na tom už byl o poznání lépe, čekal nás celkem obyčejný rychlík. Sice žádné vymoženosti, ovšem strašně také nevypadal, prostě takový průměr. Do Prahy však dorazil jen s pár minutovým zpožděním, takže naštěstí nějaké plány moc narušit nestihl.
A bylo by i co. To nejdůležitější asi bylo, že jsme přijeli jen se dvěma tandemovými koly, což bylo vzhledem k počtu tří lidí, kteří sami řídit nemohli, drobným problémem. Kolo zapůjčené od Ráchel ho však docela efektivně vyřešilo, tedy, když se ho podařilo nalézt. Následoval skoro tak akorát čas na přesun k rychlíku směr Veselí nad Lužnicí. I tam se všechna zavazadla naskládala, dokonce se našlo i volné kupé. Cestou se řešilo všechno možné, došlo i na obědové chleby. Ano, průvodčímu nějak také nešla načíst zákaznická karta, ale co čekáte, technika přece tohle dělat musí už jenom proto, aby nebyla nuda.
Nakonec jsme ale k poslednímu přestupu dorazili. Času na něm sice nebyla nějaká ohromná kvanta, ale stihnout se dal (to nádraží zas tak velké naštěstí nebylo), takže jsme již za pár minut ujížděli osobákem k Třeboni.
Po příjezdu následovalo samozřejmě hledání místa, kde jsme ubytovaní. Mírně to zkomplikovala neshoda Google map na dvou telefonech (ne, že bych ji chápal), nakonec jsme však kýžený dům nalezli. Byl to docela velký dům, sice jen jednopodlažní, ale rozloha pater to docela srovnávala. Ovšem bylo tu něco, co tento dům činilo alespoň malinko odlišným od mnoha jiných. Jeho majitelé se rozhodli přízemí přestavět na apartmány, které pak pronajímali pobytu chtivým hostům, kterých na Třeboňsku nebylo asi zrovna málo, protože jediní, jak to vypadalo, určitě nebyli. A ano, i my mezi ně patřili.
Samozřejmě, začalo se prolezením obou apartmánů, jak to jen šlo. Aby bylo ještě o něco malinko zajímavější, ještě se tam přišla podívat psice domácích, Dafi. Na první pohled to vypadalo jako ne úplně jednoduché podlaží, ale mohly za to nejspíš hlavně ty dva oddělené apartmány a fakt, že každý vypadal trošičku jinak. Ten větší, který jsem nakonec zabral já s Martinem a Tomášem měl obývací pokoj s gaučem, nějakým stolkem a stůl, u okna pak ještě kuchyňskou linku v jedné místnosti a celkem klasiku – tři postele, nějaké noční stolky a skříně v té druhé. A aby měl jako že fakt hodně dveří, vyskytovaly se v něm i dveře do koupelny s vanou a toaletou. Proto ten druhý apartmán mohl působit mírně překvapivě. Místnost měl jen jednu, kam narval v zásadě všechno to, co bylo v tom našem, jen v koupelně byl jen sprchový kout a toaleta byla přes chodbu. Ale oba musely mít stolky s televizí. A ani vstupní dveře do apartmánů nevedly stejným směrem, jeden je měl naproti vstupním, druhý nějak napravo od nich. O účelu jedněch z dveří jsme sice moc nevěděli, ale nejspíš stačilo jen se zeptat vidících. Ono je to nakonec docela i logické, že musely vést ke schodům do soukromého patra, protože kdo by to chtěl obcházet pokaždé venkem? Tomáš sice již celkem klasicky na dovolené brané větráky vybalil, ale uznal, že počasí není takové, aby byly puštěny nějak dlouho, tak je jen vyzkoušel a po zbytek dovolené je už nechal na pokoji.
Jakmile se tyhle základní informace zjistily, byl čas začít s vybalováním. Nic extra složitého to zas nebylo zas tolik věcí jsme si vážně nepřivezli, tudíž jsme už někdy kolem půl čtvrté nevěděli, co s časem. Jenže se stačilo jen podívat na předpověď počasí, aby bylo docela jasné, že pokud jsme se vůbec chtěli vykoupat, tak se to musí stihnout tento den. A přesně to se po nějakých neshodách i stalo. Protože pláž u rybníka Svět nebyla úplně moc blízko, radši jsme to vzali na kolech. Tentokrát i to půjčené bylo relativně fajn, až na podivný nešvar řídítek, které se natáčely, jako by imitovaly letadlo měnící kurz. Nikdo však nesletěl, tudíž jsme k rybníku úspěšně dorazili. Do vody Anežka s Tomášem nešla, ale na břehu přeci jen zůstali? Přesto, že Tomáš měl původně drobně odlišné plány (chtěl to třetí kolo trochu projed), moc dělat nemohl, chyběl mu řidič, který si na ručníku vybalil knížku a začal si číst. Po chvíli jsme se vydali do vody. Nijak zvlášť teplá nebyla, ale snést se to dalo. S nějakou úžasnou (a nejspíš velice ambiciózní) plaveckou cestou to tak slavné zas nebylo, nikomu se do toho v ne úplně křišťálové vodě nechtělo. Dopadlo to tedy jen plaváním kolem břehu a podobnými věcmi. A pak nás zaujala skluzavka. A ne, obyčejná být nemohla. Nejen, že se na ni lezlo po žebříku, ale člověk si ji musel ještě pomocí pumpování namočit, než se mohl vydat zas k zemi. Párkrát jsme ji sjeli, jenže problém křišťálovosti trochu omezil i tuhle radovánku, přeci jen mít tuhle vodu úplně všude zas nikdo netoužil. Tak jsme tedy vylezli a chvíli byli na dekách. Následně nám došlo, že večeře by asi také nebyla úplně zbytečná věc, takže jsme se na ni vydali a nějakou tu restauraci i nalezli a večeři si i dali. Mírně nadprůměrný počet jídel obsahujících rybu asi zas není tak překvapující.
Po ní následoval ještě nákup věcí na zítřek, který jen ukázal, že do Penny marketu spíše už nechceme, a návrat. A velké stěhování stolů, když Tomáš zjistil (jaké to překvapení), že se k tomu jednomu tři opravdu, ale opravdu nevlezeme (díky, počítačová myši). Tak tedy ukradl stolek z vedlejšího a vyměnil ho za jeden z těch nižších. Pak ještě musel přijít na to, že ani stoly vedle sebe nebudou úplně úžasné (člověk sedící na předělu na tom nebyl úplně nádherně), takže Martin nakonec skončil tam, kde začal. Ano, zapůjčení prodlužovačky jsme ocenili, protože to byla zrovna jedna z těch věcí, co jsme nevzali. Jistě, obešlo by se to i bez ní, USB porty se jako nabíjecí místa také počítají, ale stejně. Na počítačích se dělalo všelicos, nějaké programování a tak, ovšem po nějakých návštěvách vany (někoho mírně vyvedla z konceptu, taky asi aby ne, když používá jen sprchové kouty), hygienických vylomeninách, jsme skončili v postelích a po nějakém tom povídání i usnuli.
Nedělní ráno přišlo o něco dřív, než kdokoliv očekával. Důvod byl poměrně prostý, zapomenutý Martinův budík v 06:40. Pak už se usínalo opravdu špatně. No co, minimálně nikdo nemohl tvrdit, že by pak byl nějaký problém stíhat odjezd na jeden z mnoha možných okruhů kolem Třeboně. Trasa se naštěstí domluvila už minulý večer, takže tu nikdo řešit už nemusel. Nedá se říct, že by cesta byla něčím extra zajímavá. Dvojice zůstaly neměnné – Martin s Tomášem, taťka s Klárou a já s Anežkou. Ano, prostředí se drobně změnilo, rybníků jsme míjeli víc než jindy, včetně docela známého Rožmberka, ale jinak to byla prostě cesta na kolech, možná až na nápad vypůjčit si nějakou kukuřici, jenže se nějak nelíbila (byla malá a tak podobně). Projeli jsme pár vesnicemi se zajímavými názvy, třeba vesnicí jménem Klec (nikdo nás naštěstí nikde nezavíral), po velmi nelibě nesené panelové cestě (já si nestěžoval) a nakonec jsme dorazili k vesnické hospůdce, kde jsme si dali oběd. Nebyl by ničím až tak výjimečný, nebýt vynikajících borůvkových knedlíků. Takto posilněni jsme se vydali na zpáteční cestu, která pochopitelně nakonec dosáhla svého konce, i když až po nějakých šedesáti kilometrech a nějakých těch stížnostech ve stylu, že mučící nástroje jsme s sebou brát vážně nemuseli.
Před úplným návratem do pokojů bylo ještě nutné nakoupit na pondělí, ale supermarketů tam byl dostatek, takže to zas až takový zásadní problém nebyl. Zbytek dne už nijak nevybočoval. Nějaké počítačování, večeře s chleby a tak, pár partiček kanasty, další sedění u počítačů a pokusy o vymyšlení rozumnější architektury jedné hry, sprcha, nějaké kraviny v posteli, a pak, dokonce, i spánek.
Ani pondělní ráno nebylo probuzení úplně obyčejné. Tentokrát za to mohla moucha, která dostala opravdu geniální nápad, prý, že lezení po lidech je taková zábava. Jistě, asi po hodině nebo tak se jí to stalo osudným, skončila přiklopena sklenicí, ale v mezičase stihla docela efektivně rozptylovat. A jak se dá asi čekat, usnout poté už byl docela problém, takže jsme radši vstali a zašli na snídani.
Po ní se začalo dít všechno možné, jen vyjížďku na dvojkole nikdo v plánu neměl. Odvezení dvou kol do servisu, kvůli těm řídítkům a povolenému řetězu, to ano, nákup klidně rovněž, ale po včerejšku se dost lidí shodlo, že vyjížďka nebude. Všemožné pobíhání probíhalo docela podle plánu a ti, kdo nepobíhali buď zůstali u počítače, nebo u televize. Výsledky návštěvy servisu byly rozporuplné. Řídítka se utáhnout povedlo, řetěz však zůstal, jak byl.
Někdy kolem poledního jsme se vydali na oběd. Restauraci jsme mohli obměnit, v okolí jich bylo docela hodně a testování ještě nikoho nikdy nezabilo, takže jsme to udělali. Po obědě jsme se usnesli na tom, že trochu projdeme město, a hlavně lázeňské kolonády. Procházení kolonád ovšem tak úplně nevyšlo, park plný stromů byl až příliš velké rozptýlení. Ano, někteří celý park ani neprocházeli (asi tušíte, kdo to byl), ale ti se zas začali divit, jak je to může tu hodinu bavit. Nakonec jsme se však sešli a skončili u lázeňských oplatek. Potom se už nikomu nijak venku už být nechtělo, takže jsme se vrátili do pokojů, kde se opět asi nedělo nic moc převratně nového, až možná na jiná témata rozhovorů, ale protože se stejně ta zajímavější nejspíš týkala programování nebo už fakt nikdo netuší, jak na ně přišlo, nemá to tady cenu rozpitvávat. Ano, i na večeři došlo, samozřejmě. A na ty věci po ní rovněž, včetně podivných snových krajin plných neočekávaného.
Úterní ráno už přišlo docela klidně. Počasí sice nebylo, kdo ví, jak úžasné, zatím ovšem nepršelo. Proto po snídani mohl Martin s mamkou docela poklidně vyrazit za zubařem. Sice to v plánu určitě neměl, ale byl k tomu donucen okolnostmi. A jestli se Anežce chtělo s taťkou odjed obdivovat květiny? Těžko říct, ale stalo se to. Na mě a Tomáše zbyl nákup, který jsme provedli, protože proč ne, stejně by na něj někdo musel a nebyl důvod, proč to odkládat. Jenže počasí tak relativně příjemné nezůstalo dlouho. Někdy kolem jedenácté se spustil déšť. A nevypadal, že by chtěl skončit. Proto začal převládat názor, že bychom si měli objednat pizzu, což se také po Martinově návratu stalo. Doručení chvíli trvalo, ale až na nějaké to člověče, nezlob se, se nedělo nic moc mimořádného (zase jen počítače, televize a možná karty). Kurýr sice nepřijel úplně na čas, ale nějaké velké zpoždění také neměl. Pizzy byly dobré, ale do nějakých velkých experimentů se zas nešlo, zůstalo se u celkem standardních přísad – kukuřice, žampiony, šunka a tak.
K večeru ovšem přišla trochu nuda. Déšť už skoro skončil a sedět na baráku začalo být mírně nezajímavé. Proč tedy nezajít na bowling? A tak jsme se kolem sedmé začali vyskytovat u dráhy a snažili se předstírat, že všichni na ty kuželky přeci vidí. No, neviděli a skóre podle toho taky vypadala. Při druhé hře se však stal nějaký zázrak a nulových položek nějak ubylo, ale tu jsme zase nestihli dohrát, takže Tomáš si mohl docela s klidem připsat dvě vítězství (koho to překvapilo?). Avšak i tahle zábava kolem deváté skončila a my se vydali nazpátek, abychom si dali nějaké to jídlo a opět započali večerních pár hodin, které někdy kolem jedné skončily ulehnutím do postele a usnutím.
Středa nás uvítala poměrně hezkým počasím, i když předpovědi vypadaly všelijak. To bylo dobře, protože byl v plánu výlet do Veselí nad Lužnicí. Na ten se také kolem půl desáté vyjelo. Na cestě se neobjevilo nic moc speciálního, takže někdy kolem čtvrt na dvanáct nebo tak už jsme pomalu zastavovali před restaurací. Že je to brzo? Může být, ale jaksi je restaurace obecně docela dobré místo, když se potřebujete s někým sejít, což byl zrovna náš plán, v Lužnici bydlel pár Klářiných známých (můžete to brát klidně doslovně). Ti se zanedlouho dostavili a povídání a mírné vzpomínání mohlo klidně začít. To nepřerušilo moc ani opuštění restaurace, jen jsme se přesunuli. V bytě se ve vykládání pokračovalo, došlo i na prohlížení sbírky zvonků a hledání a následné hlazení kočky, i když, ta z toho příliš nadšená nebyla. Jenže počasí začalo hrozit deštěm, takže pokud jsme chtěli z Lužnice vidět něco víc než jen ty dvě místa (a restaurace a byty se zas tak město od města přeci jen neliší), museli jsme kolem druhé už mizet. Při odjezdu směrem k soutoku Lužnice s Nežárkou počasí hrozilo, a dokonce začala jakási přeháňka, ale ta si to naštěstí rozmyslela, takže většina zpáteční cesty probíhala v pohodě. Kvůli pokusům o její zkrácení se jelo sice občas po nejrůznějších typech cest, ale žádné strašlivé věci se nekonaly. Ano, na posledních pět kilometrů už počasí nevydrželo a pršet skutečně začalo. Ne, že bychom mohli cokoliv změnit, takže jsme dojeli až ke Kauflandu, kde Klára s Tomášem zůstali nakupovat a zbytek se sice promočený, ale do apartmánů vrátil. Hledání suchých věcí pochopitelně následovalo. Nad Třeboní se prohnala ještě jedna docela silná přeháňka, která stihla vracející se nakupující. Bylo už docela pozdě, takže to ani moc netrvalo a byl pomalu čas na večeři, spojenou se sledováním večerních zpráv (už zas). Co následovalo už fakt nemá smysl rozebírat, dělo se to každý večer, a nakonec to vyústilo v usnutí všech, samozřejmě, že nás o něco později.
A i když je to k nevíře, přišlo i čtvrteční ráno. Probíhalo poměrně standardně – snídaně (někdo si dal nějaké sladké věci, někdo jogurt s banány a objevil se i chleba), pobíhání do koupelny a čekání, co se bude dělat. A brzy jsme se to dozvěděli, vyjíždělo se na další okruh. Počasí vypadalo dobře, takže cesta probíhala relativně poklidně. Původně bylo v plánu zastavit se až na konci, ale asi v půlce se objevily protesty (možná to souviselo s tím, že se na cestě objevil kolem Třeboně doposud neviděný prvek, kopce), takže jsme aspoň koupili pár nanuků a po snědení pokračovali dál. Ke konci cesty se začaly objevovat stížnosti na hlad a otravnost kol, takže jsme původní cíl, historickou vesničku opustili a cestu trochu zkrátili. Ale panelovým cestám a podobným vymoženostem jsme se nevyhnuli, i když, viděli jsme i zajímavější věci, třeba rašeliniště (jistě, pár lidí zaujalo až moc). A na nějaké dolaďování přehazovačky taky došlo, i když efekt nebyl zrovna nějaký extra zázrak, ale snaha se počítá. Nakonec, někdy kolem druhé, jsme do kýžené restaurace ovšem dorazili a najedli se. Následoval už celkem tradiční přesun do pokojů a následný odchod na nákup. I na večeři došlo, ale došlo i na něco jiného. Těžko říct, koho to napadlo, koupit taková ta lízátka zastávající i funkci píšťalky. Jenže to někoho napadlo a jistě, netrvalo to dlouho a začal s nimi docela chaos. Překvapivě, když se jeden snaží, docela se to dá použít i jako hudební nástroj. Jen to moc dlouho nevydrží, takže se všechno relativně rychle vrátilo k večerní rutině. A ta, divte se, nebo ne, skončila spánkem a sny.
Pátek přišel ozářený sluncem a plný plánů na to, že se na kolech nikam nepojede. Aby ale po snídani nenastala úplná nuda, vydali se někteří zas do parku a na zámek. Zbytek, nepřekvapivě, seděl u počítačů. Na oběd jsme se vydali, ale nebyl nijak velký, v plánu bylo večerní grilování, takže se to nemohlo moc přehánět. Věci na něj jsme měli od rána, nějaká ta příprava masa už také byla hotová. Sice se na obědě vynořil nápad, že by nebylo vůbec špatné zajít se někam vykoupat, ale nakonec to nějak nedopadlo – zatažená obloha a další podobné důvody.
Tak se tedy jen tak nějak nenápadně přiblížila doba grilování. To se celkem dařilo, což bylo rozhodně dobře. Potom, když už nikdo už žádné maso nechtěl, chvíli se nedělo nic, poté se začalo trochu s balením. A abychom si s Tomášem prý asi nemysleli, že někdy ujdeme osudu IT podpory, ten nás potkal někdy kolem deváté (dobře, bylo to plnění slibu daného v sobotu, bytná měla jakési problémy s odesíláním pošty a dřív jsme to vyřešit moc nemohli, byla pryč). Zas tak zapeklité to nebylo, jen tiskárna to mírně zkomplikovala (vážně, když nevidíte síťovou tiskárnu, zkontrolujte si, že je fakt na síti). Vyřešit se to ale povedlo a my mohli ještě chvíli dělat všechno možné a pak naposledy ulehnout.
Sobota byla samozřejmě, aspoň jestli jde o počasí, nádherná a slunečná. Nikoho to přirozeně nepřekvapilo, tohle počasí přeci dělá normálně. Ráno bylo plné shánění věcí, dávání jich do batohů a mezi tím se nějak mihla snídaně a balení pokračovalo. Po nějakých menších překvapeních (ty ponožky chtěly být sbaleny, smůla) se všechny věci octly v příslušných taškách a batozích a ty mohly být naloženy do auta. My nasedli na kola a odjeli (sice s drobným blouděním, ale přece) na nádraží, kam byly věci dovezeny. Pak už nastalo poslední rozloučení a zpáteční cesta mohla začít.
Se zákaznickou kartou začaly problémy už v osobáku do Veselí. Kdo přesně údaje na obrazovce počítače interpretoval ne úplně správně/zamlčel je otázka, naštěstí se však nějak lidé vždycky dohodnou. Nebýt ale místenek pro kola, do rychlíku do Prahy by se dostávala docela těžko. S najitím míst to také nebyla úplně hračka, na volné kupé zapomeňte, ale zase, to z poloviny plné mělo klimatizaci a ta část vlaku, kde byla Anežka s taťkou nejspíš taky.
Po příjezdu na hlavní nádraží jsme měli v úmyslu uložit Ráchelino kolo do úschovny, aby si pro něj mohla zajít. Jenže, asi aby to nebyla taková strašlivá nuda, úschovna, kde se jí to před pár lety povedlo uskutečnit, už neexistovala a na další byl u okýnka nějaký cizinec a nějak to neprošlo. Ani plán s kamarádkou nefungoval úplně ideálně, takže na cestu do Turnova nastoupila všechna kola. Vlak sice už samozřejmě klimatizaci neměl, ale docela slušný přeci jen byl a do Mladé Boleslavy nás dovezl. Tam jsme museli přestoupit na výlukový autobus, který do Turnova rovněž dojel (prostředí stejné jako ve všech autobusech v létě, ale co čekáte). Poté už stačilo jen projít městem (dobře, Tomáš s Martinem s batohy na kole jeli) a dovolená se stala něčím, co se změnilo v hromadu prádla, které touží po vyprání.
Určitě se vyvedla. Nikomu se nic nestalo, i když jsme jednou s Anežkou měli namále a ve čtvrteční ráno bylo až moc lákavé trochu blíž potkat potok (protože, který žabař by chodil po mostě), ale to byly detaily. A že se pořád nedělo něco zajímavého, o čem by stálo psát? Inu, doufám, že to přijde. Nemůžete to čekat vždycky. A pokud jako detaily chcete, možná by se ty programátorské diskuse rozvést daly… Každopádně, díky za ten týden.
