Ozvy Bítýšského festivalu

GPS souřadnice: délka: 49.294697, šířka: 16.418489, počet účastníků: 27 až 30, počet vedoucích: 15 až 13, počet instruktorů: 6, počet významných bouřek: 2…

A tak by šlo v redukování tak zajímavé události na množinu párů hodnota/číslo asi pokračovat až do doby, až by byl matematicky založený mozek čtenáře, který by se k takové záležitosti vůbec odhodlal (chtěl bych ho vůbec znát?) nasycen. Jenže by zůstala minimálně jedna otázka: proč to vůbec dělat? A odpověď na ni by tu jaksi chyběla. Ale ne, to opravdu není problém. Pojďme se tedy podívat, co se za těmi čísly opravdu skrývá.

Sobota 5. srpna byl celkem hezký den. Slunce svítilo, ptáci někde snad i zpívali. A několik desítek lidí už nejspíš nemohlo dospat. Důvody byly různé. Obavy z nových zkušeností, očekávání a mnoho dalších důvodů. Ale všechny tyhle důvody měly jeden zdroj. Tím bylo konání dalšího tábora pro nevidomé (ten fakt, že to označení sice sedí, ale už tam jsou i věci navíc nebudeme řešit) v tábořišti ve Veverské Bítýšce, který ten den začínal.

A i já se na něj vydal. Cesta začala jako tolik dalších nástupem do autobusu. Naštěstí jsem tak brzy, jak by se dalo z mé adresy čekat, vstávat nemusel, přespání na Studentské ulici docela pomohlo. Na přemístění do Prahy opravdu nebylo nic moc zvláštního, tedy teď už ne. Před několika (a ani ne moc) lety by to asi byla událost hodná zapamatování, ale teď… Ani cesta metrem nepředstavovala zásadnější překážku. Jediné, co by možná mohlo chvíli stát za zmínku bylo čekání na vedoucí v metru (no tak dobře, ta zmínka byl vtip, prostě postávání na nástupišti a pak nad schody). Poté, co se tohle všechno povedlo, mohli jsme se přemístit k dodávce Martina Holeni. Jak jsme tam s Tomášem, jedním z mnoha vedoucích, docházeli, zrovna přijel Ondra Krejča, čímž byla sestava na cestu do již tak očekávaného tábořiště dokončena. Naložili jsme zbytek batohů, nastoupili, připoutali se a vyjeli.

Nejprve se autem rozlehly skladby skupiny Čechomor, poté následovali Ping Floid. Cesta ubíhala poměrně poklidně, dokonce ani na dálnici nás nepotkala nějaká zvláštní překvapení.

Po jedné malé zastávce u McDonaldu jsme už zanedlouho opustili dálnici a po menších silnicích se zvolna přiblížili do Veverské Bítýšky. A pak, když úroveň mobilního signálu u nejmenovaného mobilního operátora limitně nakonec dosáhla nuly, stalo se totéž i se vzdáleností od tábořiště. Dorazili jsme.

Hodiny ukazovaly krátce po druhé a dětí (není to sice asi někdy moc přesné, ale pro zjednodušení jim tak říkejme) na tábořišti zatím nebylo. Jistě, jako po kdo ví kolikáté, Ondra byl první. Do chatky číslo 10 se mu nejspíš i chtělo, takže tam zmizel a vybalil si. Mezitím se kolem děla spousta věcí. Byly vázány provázky, noseny krabice, sháněna povlečení, a tak vůbec. A samozřejmě nesmíme zapomenout na výzdobu. Ta byla letos poměrně rozsáhlá. Plakáty u chatek, balónky a krepový papír u branky a možná i něco, co jsem za celý týden nepotkal. Na to všechno se dívalo téměř nezměněné tábořiště.

Změn by si náhodný kolemjdoucí snad ani nevšiml, ale byly tady. První, a to ta asi jednodušší, se týkala budovy se záchody. Na některých se objevila klasická plastová prkýnka. Ne, že by to na jejich oblibě nějak zásadně přidalo, ale bylo to aspoň něco. Tou druhou změnou bylo překopání části kanalizace. Kdepak, na hlavní kanalizační odvody nikdo nic nenapojoval, hlavní jímky se jen posunuly k bráně, ale i to bylo dobře, tam rozhodně nechodí tolik lidí, jako ke štábu, kde byly předtím.

Po nějaké době Ondru přestalo bavit být osamělý, takže vytáhl harmoniku a začal vyhrávat. Hrál opravdu všechno možné, takže si každý přišel na to svoje. Za této hudby se počaly objevovat další účastníci tábora. Aby byli co možná nejvíc zmateni, vedoucí a instruktoři se převlékli do kostýmů (nějaké večerníčkové postavy a tak) a navíc se počaly tábořištěm rozléhat večerníčkové písně. Poté, když už bylo účastníků o něco víc, do písní se s megafonem přimísil prapodivný šmudla (pravděpodobně Anička prohnaná nějakým frekvenčním filtrem), který počal vysvětlovat pravidla tábora (věci typu, že se tu nekouří, neodchází na náhodné procházky do lesa, a tak). Byl to zajisté dobrý nápad, jeho realizace ovšem dokonalá nebyla. Říká se, že nevidomí by měli mít docela dobrý sluch. Předpokládejme chvíli, že tomu tak je. Ale i přes to celému hlášení snad skoro nikdo nerozuměl. Ne, Anička za to rozhodně nemohla, spíš za to mohl ten použitý filtr.

Po nějaké chvíli následovalo oznámení o tom, že by bylo záhodno, aby se všichni účastníci táborového festivalu přišli zaregistrovat. Zmiňovaná registrace se odehrávala na hřišti a nebylo to nic moc složitého. Nějaká fingovaná fotka dětským foťákem (Denda si to focení dost užívala), otištění ruky (na Glissinu ani další zvířecí tlapku tentokrát nedošlo), procházka po červeném koberci (byl vážně červený?). A nesmíme zapomenout na festivalový náramek. Sice to byl jen ten obyčejný plastový, ale jak se v průběhu tábora ukázalo, celkem ho i někdo nosil. K tomu ještě po hřišti pobíhali psi. Skoro už klasicky Gliss, ale letos i Holi, pes Báry. Gliss se samozřejmě musela nejprve pozdravit s řekou.

Přišel ovšem čas, kdy už téměř všichni registrací prošli a otisky a náramky měli již i instruktoři. Mohl tedy nastat čas povídání a čekání na večeři. A ta, protože to večeře obvykle dělávají, přišla.

Jenže moc dlouho nepřežila. Všichni se na ni vrhli a zanedlouho už byla pryč. Povídání tedy mohlo chvíli pokračovat.

Ukončil ho až úvodní táborový oheň. Byla zapálena obvyklá světla spolu s nějakými dalšími. Poté, co oheň už celkem uspokojivě dělal, co ohně normálně dělají, tedy hořel, mohlo přijít na řadu představovací kolečko. Letos bylo však poměrně jiné. Jestli zajímavé je zrovna u tohohle dost subjektivní. Člověk už se nemohl představovat, jak chtěl, místo toho dostal nějakou otázku. A většinou dostal i komentář své odpovědi. Ale i vedoucí a instruktory to nakonec potkalo. Nakonec se kolečko otočilo, takže se mohlo na chvíli zase zpívat. Hity typu Fotbal se samozřejmě opakovaly a ani Tři kříže nemohly chybět. Nakonec ovšem už nebylo co zpívat, nebo spíš, ono by bylo, ale buď by to zpívalo pár instruktorů, nebo to nikdo z harmonikářů ani neznal.

Takže se nakonec vytvořilo cosi, co měl být kruh, všichni si podali ruce a mohlo se začít se zpěvem večerky. Ano, divíte se, kde je určení služby a hlídek? Nejste sami, ale nikdo to ten večer nepřipomněl, takže se to prostě neudělalo. Tak tedy píseň prolétla prostorem až tam, kam takové písně létají, a pak nastalo ticho, který se pokusil proputovat po kruhu stisk rukou. Popravdě, neuspěl, takže se mu muselo trochu pomoct. To však moc lidem nevadilo a popřát dobrou noc jeho tvůrce nakonec mohl.

A tak mohlo přijít na řadu řízené chaotické pobíhání od korýtek k záchodům a zpátky a ideálně ještě na to druhé místo. Nebylo to tak moc přímočaré, někomu se pomoct muselo, ale zvládlo se to. Překvapivě, v desítce, kde jsem byl instruktorem, se nemohla najít jedna postel (taková postel je sice docela velká věc, ale prý se někdy umí ukrývat docela dobře), odhalit se ji ovšem povedlo, takže po nějakých těch nesmyslných diskusích mohli všichni zalehnout a doufat v další den.

Vedoucí a instruktoři takové štěstí neměli. Ti ještě museli na poradu. Ne, že by byla nějak inovovaná, ani patronát Ymcy to moc nepozměnil (jen začátek sledoval hlavní vedoucí), věcí bylo ovšem docela dost. Začínalo se obecnými záležitostmi včetně podepsání obecných táborových pravidel. Pokračovalo se probíráním zítřejšího programu a přidělení služby desítce ve stylu dohody o nás bez nás, ale tak trochu jsme je na to už připravili, takže to takový šok, jakým byl výsledek historického protějšku asi nebyl. Následovalo zjištění, že na ranním nástupu nemá kdo zpívat táborovku. Jíťa tedy donesla kytaru, a i když téměř všichni vedoucí už zmizeli, instruktoři zbyli, abychom se ji mohli aspoň nějak naučit. S tím se začalo poté, co ještě byla pře transponována tak, aby šly ty akordy rozumně zahrát. Párkrát jsme si tu píseň zopakovali, takže poté už bylo docela možné, že ji někdo i zazpívá. No a po tom všem kolem jedné přišel zasloužený spánek.

A pak přišel nový den. Osobně jsem si spánek asi moc neužil, protože v té místnosti u skladu, kde jsem musel spát (obecně docela vtipná místnost – malá, s pár skříněmi, jednou palandou s minimálně dolní matrací absolutně k ničemu, manželskou postelí, a ještě jednou navíc), byl i Martin, který vstával v šest, aby stihl zajet pro nákup, a navíc ještě před usnutím bylo jakési zoufalé vybalování věcí, ale zas tak špatně to zase nedopadlo. Při našem budíčku ostatních chatek, který kombinoval brutální hlasitost písně z muzikálu Drákula s vtipností složené říkanky, ještě nepršelo, i když počasí nevypadalo nijak úžasně. Jenže chvíli před rozcvičkou to začalo. Z nebe se začaly snášet kapky, které celkem překvapivě nakonec na tu zem i dopadly. Jenže nás to neodradilo. Party stan se velmi hodil. Zaprvé stál na hřišti, a navíc pod něj samozřejmě nepršelo. Ano, celý tábor se rozcvičky asi nezúčastnil, ale co už. Ta byla poměrně obyčejná a asi o něco málo kratší než jindy.

Po ní následoval přesun deštěm do jídelny, kde se, asi ne moc překvapivě, konala snídaně. Ta se od spousty předchozích snídaní v zásadě nelišila, jen nikdo nemusel před jídelnou provádět roztodivné úkony, pamatovák ten den nebyl.

Zdálo se to jako něco nemožného, jídlo se ovšem nakonec z táců přesunulo, a tak nějak nastal čas na nástup. Počasí se na něj relativně umoudřilo, takže se mohl na hřišti dokonce i uskutečnit. Hrací družinky prozatím neexistovaly, takže nezbylo nic jiného než se sejít v těch spacích. Táborovka byla odzpívána úspěšně a po několikátém opakování se pár dalších lidí i přidalo. Lidí nadávajících na naladění kytary jsme si nevšímali. Samozřejmě, všichni zatím rozhodně ne, jenže s tím nikdo ani nepočítal.

Poté byl program dopoledne představen i účastníkům. Nebylo to nic moc složitého, stačilo projít muzikálovým castingem. No tak dobře, možná to trochu složitě vypadá, ale pochopíte, že o nic tak strašného nešlo. Byl to ten typ hry, kdy se obchází spousta stanovišť. Naše chatka začínala v kostymérně, která byla umístěna v jídelně. Úkol tam byl sice celkem jednoduchý, naházet na sebe nějaké dané oblečení a doufat, že z toho vznikne použitelný kostým, ale když to někdo ještě bere jako soutěž, trochu se to zkomplikuje. Všichni si s tím však nakonec poradili a měli z toho asi i legraci. Následoval přesun před jídelnu, kde už netrpělivě čekala maskérna. A v ní nádherné barvy na obličej. Přesvědčit každého, aby si nechal něco namalovat nebylo sice úplně snadné, povedlo se však. Byl i druhý extrém, kdy si někdo vymýšlel, že chce jít za princeznu, bojovníka, a i další nápady se objevily. Nakonec byli všichni namaskovaní a mohli jsme se vydat do skladu (kterému lidé z Ymcy říkali klubovna, což mě poprvé docela zmátlo), abychom prokázali tělesnou zdatnost. Jestli v jejím prokazování pomohla rozcvička opravdu nevím, možné to ovšem asi je. Poslední stanoviště, o kterém jsem věděl bylo na hřišti a týkalo se zpěvu. Samozřejmě, Ben s Ondrou dělali machry s muzikálovými kusy. Ukázalo se však, že to není všechno. V chatce číslo šest se procvičovalo poznávání hudebních nástrojů (to určení směru bylo doufám pouze kosmetický detail), v pětce, nebo kde, se zas cvičila paměť. Poté, co se všechna stanoviště obešla (stihlo se to docela rychle, dokonce do svačiny), mohli se účastníci vydat za režisérem, aby zjistili, jakou že roli to dostanou. Ten nejprve zkontroloval, že mají správný počet teček na kartičce, kterou ráno dostali, a pak je obsadil. Role byly všelijaké – Harry Potter, superman, Sherlock Holmes, Špagetka, batman a mnohé další. Navíc ještě dostali tvar. Nebyl to tvar ledajaký, byl to jeden ze čtyř, které byly předtím umístěny na chatky 2, 3, 5 a 10. A nemýlíte se, podle nich se počalo s rozdělováním do hracích skupin. Instruktoři žádný tvar nedostali, takže naše hledání bylo docela zajímavé, provádělo se hlavně podle dětí, které se kde vyskytovaly, tedy, když si někdo vzpomněl, kde, kdo má být a byl si tím dost jistý na to, aby se to dalo použít. Nakonec se ovšem všichni dostali tam, kam měli.

A tak se mohlo začít s vymýšlením názvů a pokřiků. Názvy byly stejné jako jindy, prostě pár slov. S pokřiky to tak jednoduché být ale nemohlo. Byli jsme přeci na festivale, takže musely být něčím ozvláštněny. Před obědem se nám podařilo dohodnout na názvu skupiny Rytíři černé magie a na obyčejném pokřiku, který rytíře sice trochu používal, ale spíš se v něm objevovaly přidělené role, včetně moderátora a Hurvínka (ten moderátor se pak Davidovi fakt nevyplatil).

Nic však netrvá věčně, takže nakonec byl tak nějak poměrně nenápadně zavolán oběd. Přesto, že nikdo nepískal a nehulákal, nebo aspoň ne moc hlasitě, všichni se na něj dostavili. Znalost neklidů se tak nějak předpokládala, ani ty nikdo moc nepropagoval. I když to bylo tak, poté, co všichni oběd nějak snědli, bylo přihlášených už dost. Co se neklidů týče, změn mnoho nebylo. Díky tomu, že se na tábor dostavil David Gril, mohl se uskutečnit goalball a zdravověda zas nebyla. Jinak ovšem všechno zůstalo při starém.

Po asi tak hodině klidu, která byla hojně využívána k povídání si, přišly na řadu již zmíněné neklidy. Dokonce se ukázalo slunce, takže goalballovému zápasu nic nebránilo. Aby to s těmi účastníky nebylo tak nudné, na neděli se přijel podívat Vašek Krychtálek. A i zbytek kroužků započal. Já tenhle rok žádný nevedl, takže nezbylo než pozorovat a povídat si, hlavně s Bárou a Kačkou.

Ke konci neklidů a při svačině se opět rozpršelo. Tentokrát to ovšem nic nenarušilo. Stejně bylo v plánu poslouchat komentovaného Anděla páně, což se také stalo. Nakonec však skončil, takže nezbylo, než se opět někde sejít a dodělat scénky. Aspoň u nás se to povedlo celkem úspěšně.

Jistě, netrvalo to do večeře, ale nebylo potřeba něco hned vymýšlet, i volno účastníci celkem ocenili.

No a po něm přišla na řadu večeře. Opět se jídelna naplnila lidmi nosícími hrnky s pitím a smíchem. Pak, když už nějak nebyla, nastal čas na prezentaci družin. Probíhala celkem všedně. Družina prozradila své jméno a provedla pokřik. Jedna ho obohatila jen nějakými perkusemi, další dvě ho dokonce zpívali. A my? No, dělalo se všechno možné. Použilo se levitační zaklínadlo z Harryho Pottera, huhlalo se, řvalo se a tak. Poté následovalo hlasování o nejlepší družinkový pokřik. Hlasovací zařízení sice nebylo nějak vysoce vyspělé (byl to kelímek s kuličkami), ale stačilo. Kolik kuliček si kdo vyplýtvá bylo na něm. Díky tomu, že se s ním stejně obcházelo, šlo celkem jednoduše zařídit, aby družiny nemohly hlasovat samy pro sebe. Možností hlasování nebylo moc. Buď dají nějaký hlas Rytířům černé magie, nebo Bohémům, nebo Filmfešákům, no anebo vzpurným fesťákům. Nakonec Fešáci dostali 1. místo, zbytek měl prý stejný počet hlasů. Nikdo naštěstí neřešil, že při sčítání hlasů nebyl notářský dohled, a že to celé trvalo nějak dlouho, až do příštího nástupu. Sice se to nezdálo, ale docela dlouho ta celá věc zabrala. Pak již tedy dokonce i byl čas na večerní nástup. Tentokrát se na nic nezapomnělo. Služby byly určeny, pamatovák si všichni už jistě zapamatovali a stihly se určit i hlídky.

A tak se opět utvořil kruh, zazpívala se večerka a kruhem proběhl letmý stisk (snad tentokrát prošel).

Samozřejmě, že poté následoval chaos spojený s usínáním, ale nic moc extra to nebylo.

Ani následná porada ničím příliš nevybočovala z normálu. Opět se v zásadě jen prošel program, a pak se řešilo všechno možné. Možná i proto jsem se do postele dostal poměrně včas (tedy relativně na tábor).

Pondělní ráno přišlo už mnohem přívětivěji. Nebylo sice kdo ví, jaké úžasné počasí, na déšť to však nevypadalo. Budíček byl sice netradiční, vtipy se jako budící médium moc často nepoužívají, ale jestli to byla dostatečně efektivní metoda je úplně jiná otázka. Ale nejspíš stačila, jelikož nakonec všichni z chatek vylezli a dostavili se na rozcvičku. Ta byla toho dne zpestřována písní o tom, jak úžasný je bobík, a i další poklady se nalezly. Nakonec to ovšem všechny přestalo bavit a byla zařvána snídaně. Na ní se překvapivě nic moc zvláštního nestalo, prostě obyčejná snídaně.

Nástup už tak nudně nevypadal. Hrané pokřiky se po přezpívání táborovky opakovaly tentokrát venku. Následovalo rozdělování nominací. To nebylo v zásadě nic jiného než bobříci, ale tak jim přece nemůžete říkat… Za každou dostal účastník malou hvězdu, a když jich měl 5 (ten počet později klesl na 3), dostala jeho družina jednu větší. Poté byl odhalen dnešní program. Téma už bylo naznačeno hudbou na začátku nástupu (i když, ty Hvězdné války by mohly někoho zmást). Tak tedy byl oznámen kouzelnický turnaj a jeho stanoviště. Pořadí družin nikdo neurčil, takže po chvíli se to začalo rozcházet tak více méně náhodně.

Naše družina tedy začínala s přípravou lektvaru. Začalo to odhalením receptu profesorkou Křiklavou, která svému jménu rozhodně čest nepokazila. Na to, že ta věc byla označena za mnoholičný lektvar byla poměrně jednoduchá a časově nenáročná. Ve skutečnosti se tam přidávalo ledasco – umělé nehty, něco jako zázvor… Ve výsledku z toho vznikla věc, kterou nejen, že nikdo nechtěl rozhodně pít, ale už jen její vlastnictví bylo něco, po čem nikdo příliš netoužil. A to, že se povedlo na vodu zapomenout, resp. Ji tam dát jako skoro poslední? Inu, berte to jako malé tajemství lektvarů, někdy na pořadí ingrediencí nezáleží.

Poté, již se zkumavkou s lektvarem (prý, že se bude rozhodně hodit) jsme se vydali na hodinu kouzelných formulí. Ano, šla absolvovat bez hůlky. A to proto, že v ní o kouzla v zásadě nešlo. Cílem bylo pouhé roztřízení předmětů na skupiny – přírodniny (přijít zrovna na tohle nadřazené slovo nebylo tak lehké, jak to vypadá), kuchyňské potřeby a další. To se samozřejmě po nějaké chvíli podařilo a mohli jsme pokračovat vesele dál.

Dalším stanovištěm byl sklad, kde probíhala výroba kouzelnické hůlky. Olivander nějak nemohl, tudíž ho musela zastoupit jeho žena. Objevilo se i pár teorií, proč tomu tak je – spolupráce s Voldemortem, nebo vražda. Ať to ale bylo jakkoliv, úkol spočíval v tom, že se na obyčejnou čínskou hůlku umístil vymodelovaný objekt. Někdo tam měl jenom kuličku, někdo něco složitějšího. Většinou si ovšem hůlku vzít nemohl, ta magická věc se na ní musela nechat zaschnout.

Takže jsme se ke korýtkům vydali bez hůlek. Tam byla opravdu úžasná věc, obraceč času. Tedy, byla by úžasná, pokud by fungoval, jenže to opravdu čekat nemůžete. Nějaký předmět, který tak vypadal tam i byl, takže si ho hezky každý obrátil. Kvůli nějaké divné interakci s časovým kontinuem, nebo jak se to vysvětlovalo (pokud se to vysvětlovalo) pak ovšem musel jít od korýtek pozpátku, dokud neuslyší zvonek. Někdo to zvládl celkem rychle, někomu to chvilinku zabralo. Nakonec se ovšem všichni vystřídali všude a zjistilo se, kolik času to uběhlo. Byl tedy oznámen oběd a následovalo takové to, co se v jídelnách dělává. Samozřejmě, že jídla nebylo nekonečné množství, i když si přidávalo dost lidí, takže nakonec už nebylo co sníst. Někteří se vydali ke zdravotníkovi pro léky (tento rok to zdravuška nebyla), jiní se vydali do chatek nebo jen tak někam. Nemohli si užít celou dobu, museli vymyslet jídlo na středu, aby se vůbec stihlo nakoupit. Většinou se žádné moc rozmanité nápady neobjevily – rohlíky, chleba, sýry a ovoce se zeleninou. Jenže se objevily i zajímavější věci. Tomáš si vymyslel gumové medvídky, někdo další zas jogurt. A jestli nezapomněli otvírák na ty párky? Kdo ví, zeptejte se. Nakonec se dořešil i zmatek týkající se přiřazení instruktorů ke skupinám, takže se mohlo rozebírat, jak že jsme to nádherně vymysleli. A po nějaké té další krátké době začaly neklidy. Dnes už byl přivezen i tandem, takže i ta možnost se nabízela. Nahrávky minulých táborů byly samozřejmě velmi populární, ostatně jako každý rok. Inu, ono se není čemu divit. Nebylo však tolik času, kolik by si posluchači a hráči přáli, blížil se totiž čas odpolední etapové hry. Jistě, svačinu jsme opomenout nemohli, ta čekala, až ji všichni snědí.

Úvodní nástup před hrou vyzněl poněkud děsivě. Prý se nad táborem stahují mraky zla a jeho pán se neúprosně blíží. Pochopitelně, s tím chtěl minimálně Matěj hned něco udělat. Začalo to verbováním do Brumbálovy armády, což nepředstavovalo problém, stačilo jen párkrát zařvat a už jste tam byli. Jenže získání informací nebylo tak jednoduché. Kde jinde by se měly vyskytovat, než u věštce sídlícího na Ministerstvu kouzel? Jenže dostat se tam nebylo tak úplně snadné. A chodit tam bez speciálních věšteckých mincí?

S tím vším se muselo něco udělat. Instruktoři se toho odpoledne rozprchly na stanoviště, takže u družin v zásadě nezůstaly. Družiny musely projít několik stanovišť, aby splnili všechno, co měly. Na jednom z nich musely projít lesní cestou malým bludištěm až na jeho konec a nalézt klíče. Někde dál zas musely najít ten správný. Následovaly však podivnější věci. Z neznámých důvodů musely uspat Chloupka, který sídlil v šestce, a navíc ho představovala docela obstojně Denda. A na důvod, proč byla jedna z mincí v trollích holubech (v želé smíchaném s vodou) se vážně neptejte, nemám sebemenší tušení. A ještě jedna podivnost tu byla, další mince byla chráněna Vrbou mlátičkou. Tu představoval zbytek instruktorů kromě Báry, tedy Evča, Fanda, Verča a já. A Honza vysvětloval, jak děsivá ta vrba je. Očividně ho to bavilo, protože být v jeho věku jako dítě… Úkol u vrby byl poměrně jednoduše definovatelný, projít obdélníkem z mlátících obalů od trubek. Jenže moc místa nebylo, takže se často stávalo, že někdo schytal zásah a musel zpátky. Přesto se někomu z každé skupiny povedlo projít, ať už to dokázal plížením, nebo během. A ani hluk způsobovaný automobilem vyvážejícím jímku to nedokázal změnit. Poté následovalo vyvrcholení, skupina se vydala do týpí, kde se vyskytoval věštec. Těžko říct, jak moc se věštící postup blížil těm hexagramům, které chtěl Tomáš použít, věštba ovšem nakonec vznikla, a to v tom smyslu, že se Voldemort vyskytne se svými přisluhovači po večeři někde na hřišti. Poté už nezbylo než jít pomoct s přípravou munice, tedy docela slušného počtu papírových koulí. Toma Leskovce, který ještě docela dobře viděl, fascinovalo, z čeho koule vznikají a velice ho zaujaly letáky s nabídkami elektroniky. V koulích skončily rovněž, ale pozorovat to nadšení vtipné rozhodně bylo.

Nakonec počet koulí překročil 120, což už prý bylo dost, takže nezbylo než počkat do večeře. Ta proběhla tak nějak nenápadně. Po ní se všichni instruktoři vypařili, aby ve skladu nafasovali rolničky (tiší smrtijedi prý nebudou), po čemž se objevili na hřišti. Stačilo jen krátké vyburcování a už se na něj hnal i zbytek tábora. Nemohli běhat kamkoliv, docela efektivně jim v tom bránilo natažené lano. Papírové koule létaly za křiku zaklínadel sem a tam a všichni si to patřičně užívali. Po nějaké době ovšem zavelel Lord Voldemort (kteroužto funkci dostal David Fráňa, který přijel toho dne) k ústupu. Vypaření se poměrně podařilo, žádné pronásledování se překvapivě nekonalo. A z jakéhosi důvodu začali účastníci slavit vítězství. Zvláštní, podle mě se o žádné jejich vítězství rozhodně nejednalo, maximálně donutili jednotku kouzelníků k taktickému ústupu. Ať to ale bylo, jak chtělo, na oslavu přijela cimbálovka. Tento rok i s cimbálem. My s Dendou jsme se jako už docela tradičně usadili u chatky (kvůli těm plakátům to nebylo tak fajn, jako normálně) a začali jsme blbnout s flétnou (vyskytly se i názory, že to bylo celkem fajn). Nekonečně dlouho to samozřejmě nevydrželo, a tak se nejprve odmlčely flétny, posléze zazněla i poslední písnička vůbec a vznikl opět večerní kruh. V něm proběhly standardní operace jako bylo předání služby dalším šťastlivcům, určení hlídek a dnes nesměla chybět Matějova pochvala jeho spolubojovníků. Když se tohle všechno stihlo, nastal čas večerky a stisku. A i něco trochu netradičního se stalo, bylo ohlášeno, že zítra v půl desáté se otevírá advokátní kancelář. Ne, že by někdo chápal význam, ale přeci jen tam nějaký ten význam byl.

A jak jinak, poté nastal večerní shon. V desítce se opět řešily absolutní nesmysly, ale to nebylo nic moc nového.

Nakonec už ovšem byli pod peřinami, nebo ve spacácích a my se mohli sejít na poradě. Ukázalo se, že na zítřejší hru je potřeba nějak moc vedoucích u stanovišť. To ještě zkomplikoval fakt, že bylo nutné projít puťákové trasy a aktualizovat popisy. Nakonec se ovšem sháňku po lidech podařilo nějakým způsobem vyřešit. Aby to nebylo tak nezajímavé, konečně dorazil Martinův syn Zdenda, Fencík dojel někdy před tím. Povídalo se poměrně dlouho, nakonec však dost lidí naznalo, že by bylo fajn se na zítřek vyspat.

Přes probuzení kolem šesté se pomalu vynořilo slunečné úterní ráno. Budíček ve stylu, že musí nutně zachránit svět, tedy potom, co vstanou, se sice nesetkal s úprkem z postelí, který byl možná očekáván, ale vstali.

Následovalo samozřejmě takové to ranní pobíhání k záchodům, a pak přes celé tábořiště ke korýtkům.

Svolávání na rozcvičku zpestřila píseň z DareDevila. Ne, že by to asi mnoho lidí poznalo, ale význam pro tento den to rozhodně mělo. Nedá se říct, že by výběr svolávací hudby měl nějakou souvislost s tím, jak efektivně a rychle se lidé na rozcvičce objeví. Nakonec se ovšem rozcvička přeci jen uskutečnila.

Trvala ovšem jen chviličku. Následnou snídani asi všichni uvítali. Po ní byla chvíle na takové ty přednástupové záležitosti, jenže ty už jsem úplně nezažil. Já musel s Luckou odjet do Javůrku, abychom mohli projít tu trasu. V Martinově autě jela i Evča, ta s někým pro změnu trasovala opačnou cestu z Hvozdce do Javůrku. Po příjezdu stačilo v zásadě se vydat po zelené turistické značce tím správným směrem, k čemuž pár informací o cestě bohatě stačilo. Tak dobře známý pes bohužel neštěkal, těžko říct, co se mu stalo, možná už opustil tento svět.

Cesta pokojně ubíhala a šli jsme asi poměrně rychle, protože za necelou hodinu a půl od našeho odchodu v 9:50 jsme už ve Hvozdci byli. Autobus do Bítýšky nám ujel jen o pár minut, ale příliš to nevadilo, jel další. Kolem tři čtvrtě na jednu už jsme byli v Bítýšce a poté jsme už jen došli do tábořiště. Cestou jsme potkali sokolníky, ale k těm se ještě dostaneme.

Mezitím se v tábořišti prozatím dělo jen to, co každý den. Zařval se nástup, děti se začali hemžit a hledat své družinky, což se jim i povedlo. Následoval zpěv táborové hymny. Jak že to šlo? Těžko říct, ale asi dobře. Samozřejmě, pokud by se zapomnělo na pokřiky, bylo by to všem rozhodně líto, takže se na ně nezapomnělo. Představování denního programu bylo asi poměrně delší, poněvadž vysvětlovat postavy celého seriálu není úplně na chvilku. Jistě, dost času musel zabrat jen Matt Murdock a celá ta jeho pohnutá historie se ztrátou zraku kolem devíti let, a ne úplně asi vědecky vysvětlenou proměnou jeho ostatních smyslů. A proto, že i on si se svými spolupracovníky založil advokátní kancelář, čekalo děti to samé. Všechno se točilo kolem ruského drogového dealera.

Byla to klasická hra na stanovištích. Na jednom přišli za již chyceným Rusem do zadržovací vazby a snažili se z něj vypáčit pár důležitých informací. Jinde zas hledali vražednou zbraň.

Poté, co obešli všechna čtyři stanoviště, šli Mattovi sdělit, co se dozvěděli. Moc dlouho to trvat nemohlo, aby se stihl soud v jídelně. Tam byl vrah pochopitelně odsouzen a tím dopolední hra končila. Jistě, nakonec se to trochu zkomplikovalo, jenže to zatím mohli všichni jen tušit.

Poté už byli všichni patřičně vyhládlí, takže přišel na řadu oběd. Následoval trochu delší klid, v němž jsme se vrátili z puťákového putování. Chvilku po návratu už se po tábořišti počal rozléhat hlas nejrůznějších dravců. Příprava jejich bližšího představení chvíli trvala, ale i na to došlo. Během něj jsme poopravili popis cesty. Mnoho rozdílů tam nebylo. Neštěkající pes támhle, chybějící klády onde. Vrátili jsme se zrovna, když se začalo s krmením ptactva. A aby to bylo pro všechny zajímavější, létali na ruku tomu, kdo si na to troufl. Nakonec se vystřídali skoro všichni. Káňata létala poměrně ochotně, jen jednou zahlédla místní konkurenci a radši sledovala ji. Pak, potom co už byli ptáci patřičně nakrmeni, vydala se sova s jedním kánětem na okružní obchůzku, kdy minimálně sovu (přesněji to byl puštík) každý hladil a rozplýval se nad jejím hebkým peřím. Ovšem i to skončilo a nezbývalo než pokračovat ve hře. Tedy, chvilka času před tím ještě byla. V této chvilce se táborem počalo rozléhat hlášení o tom, že Vladimír při převozu do věznice utekl (koho to překvapuje?). To bylo pochopitelně jako výsledek hry absolutně nepřijatelné. Ovšem tak jednoduché zas chycení uprchlého trestance není, to si nemyslete. Pokus o chycení nastal nástupem na hřišti, kde byla popsána stanoviště.

Začalo to výslechem jednoho zdrogovaného týpka. To s použitím Mattových schopností zas tak velký problém nepředstavovalo. Inu, když máte plus minus neomylný detektor lži, vyslýchá se pak docela samo. Prozradil čas jedné předávky, ale kdo ví, komu se může věřit. Další čas té samé předávky a její místo jsme získali lovením v docela slušném chaosu zvuků. Aby si nemohl být nikdo ničím jistý, časy si pochopitelně odporovali. Místo určené jako skladiště ovšem naštěstí sedělo. Dalším úkolem bylo odhalit pohyby chudáka Rusa. I to se díky dokonalému sluchu (rozumějte nalezením správného člověka s rolničkou) povedlo. Zbýval tedy jen problém bodyguardů. Nebyli to bodyguardi obyčejní, jednalo se o Ninje, což komplikovalo jejich lokalizaci a zvyšovalo to jejich nebezpečnost o několik řádů. Z blíže nespecifikovaných důvodů se vyskytli za brankou na cestě. A co jiného se jim mělo přihodit než mrzký skon. Naštěstí pro skupiny bojovníků dýchali dostatečně hlasitě na to, aby to umožnilo jejich najití a následné zneškodnění. Sem tam se někdo mírně porval, ale to asi nebylo nic příliš překvapivého. Ukázalo se ovšem, že Holi úplně nemá ráda, když její paničku někdo libovolným způsobem ohrožuje. Když si toho všimla, začala štěkat a letěla směrem k vyděšeným účastníkům. Naštěstí se nechala uklidnit, i když ji někdo musel utěšovat. Ne, že by ji okolí přestalo úplně zajímat, hlavu otáčela pořád, ale aspoň už nezdrhala.

Ninjů bylo sice mnohem víc, než se očekávalo (kolem deseti), a i skupiny se tam docela zdržovaly, chvíli tam snad čekaly minimálně dvě, ale nakonec se to zvládlo.

A pak se mohlo přistoupit k závěrečné scénce. Informací už bylo o pohybu Rusa dost, takže když se začal se svými kumpány (no jo, taky jsem jednoho hrál) dohadovat o tom, proč že ty drogy nedostal a v dohledné době je asi ani nedostane, bylo poměrně snadné je všechny pochytat. Trochu jsme se bránili, bylo to však jen tak trošku.

Následovalo Mattovo poděkování, kdy se Rusy hrající instruktoři nenápadně vypařili a zanedlouho přišla večeře.

Večeře nějakou příležitost k hrdinským činům sice nepředstavovala, všichni si ji ovšem vychutnali a o přidávající si nebyla nouze.

Čas hrdinských činů přišel po večeři, kdy na hřiště přišel rytíř a počal se shánět po svém sokovi. Ten se objevil zanedlouho a souboj mohl začít. Nějak se však nepřesvědčil, jestli se chce bít zrovna s ním, takže pak zjistil, že hledal někoho jiného. To se pak opakovalo ještě několikrát, vítěz soubojů byl však jasný asi už od začátku.

Poté to ale začalo být trochu zajímavějším, odvážlivcům se do rukou dostaly cvičné meče a počali zápolit s rytíři. Samozřejmě, že ti do toho nemohli jít s využitím veškerých bojových taktik, to by asi ani s tupými zbraněmi hezky nedopadlo, ale rozhodně to byla výborná příležitost k fandění, když táborník nakonec vyhrál. Arénou na hřišti jich prošlo docela dost, včetně Fandy. Poté co už byl zápasnický duch ukojen, začala výzbroj kolovat a byla i zkoušena.

Kdyby to šlo, bezesporu by rytíři na tábořišti zůstali pěkně dlouho, jenže měli i jiné záležitosti, takže nastal čas, kdy se s velkým potleskem rozloučili a do večerky se dělo všechno možné – dělaly se kraviny na hřišti, povídalo se, procházelo se.

A nakonec se to všechno sešlo na večerním nástupu. Ne, že by se něčím příliš lišil, byl zkrátka fajn. Jako vždy se vyřešily služby a tak, večerní píseň se rozlétla kamsi ke hvězdám a stisk snad i tím kolem prošel.

Přesto, že všichni o puťáku už z jídelníčku věděli, nevypadalo to, že by chtěli jít spát nějak brzo. Rozebírala se hra, povídalo se o technice a nesmyslech, řvalo se. A ano, má přezdívka kamera asi už byla definitivní. Nakonec se k nevíře všech dostavili všichni táborníci do spacáků a peřin, tedy kromě hlídky, která pokojně hlídala trasu od branky ke korýtkům, někdy zašla i k jedničce.

Poradu, která se stejně konala, však nenarušovala. A i kdyby, tak se na ní stejně neřešilo něco moc tajného. Řešil se harmonogram odjezdů, který zas tak komplikovaný nebyl, protože rozvážet se musely pouze dvě ze čtyř puťákových skupin. Ale časové limity stejně byli, v půl třetí musel Martin jet pro Nelu Frankovou, která se jela na tábor jen tak podívat, ten o pár týdnů předtím se jí zdravotně moc nevyplatil, aspoň co se nohy týkalo. Když se tohle všechno stihlo ještě chvíli jsme povídali, ale bylo znát, že se dokonce chceme vyspat na puťák. No tak jsme to tedy udělali.

Po první snové noci přišlo slunečné ráno. Paprsky zalévaly festivalové tábořiště a připomínaly nám, že ten puťák by se mohl stihnout, když se o to tedy aspoň trošičku zasloužíme. A nás nenapadlo nic lepšího než to udělat.

Budíček už byl poměrně všední, snad jen někdo vlezl do chatky a zařval budíček, jestli teda vůbec to. A ani rozcvička mnoho vzruchu nevyvolala, protože vlastně ani nebyla.

Za to na snídani jsme zapomenout nemohli. Před vstupem do jídelny ještě účastníci provedli pamatovák, pak teprve vstoupili. Zapomenutých jich buď bylo letos extrémně málo, nebo se už suchý chleba nějak nedával, prostě stížností na něj prostě nebylo.

Nástup se uskutečnil ještě poměrně nerušeně. Opakovaly se standardní záležitosti – pokřiky, táborovka, udílení docela slušného počtu nominací (figurovala tam nějaká za odvahu, noční bdění a kdo ví, za co ještě), rovněž nám bylo popřáno šťastné putování.

Než mohlo ovšem putování započít, musely se roznést svačiny. To nebylo tak úplně jednoduché, docela to komplikovala zelenina, která byla moudře nakrájena a sloučena. Nakonec však měl každý, co si objednal (tedy snad). První se z tábora vytratily skupiny, které šly do Bítýšky. Následovala skupina odcházející z Hvozdce, ta naše byla až poslední.

Na start jsme se dostali až kolem poledne. Nějaký rychlý postup jsme sice nečekali, ale stejně, když vidíte to srovnání, docela vás to zarazí. Ne, děti v zásadě nebloudily. Tom s Míšou, kterou David do skupiny zapůjčil, spolehlivě hledali zelené značky, takže cesta pokračovala poměrně pokojně. I nějaký pes je na tom správném místě uvítal, i když to byla nějaká menší rasa. Nejvíc je asi zdržoval počet zastávek. Už necelý kilák od začátku cesty si dali oběd. Pravda, v popisu to bylo doporučováno jako super místo, ale stejně… Zastávky se poté opakovaly celkem pravidelně. Ale kdepak, nás neštvaly, my jsme stihli probrat spoustu témat. Jen ty statické údaje shromažďované mobilní aplikací působily mírně… Depresivně? Asi ještě ne, ale pomaloučku se to možná mohlo blížit.

Nějaké komplikace přeci jen nakonec nastaly. V zásadě byla pouze jedna v místě, kdy měli nalézt cestu ve stylu koryta odbočující vpravo. Nejprve naštěstí na odbočující asfaltku nezašli (i když bych se jim po minimálně třech kilometrech rovně po asfaltce asi ani nedivil), za to za koryto považovali něco, kde původní cesta ani neklesala, ani tam nebyla zelená. Když jim bylo připomenuto, aby si pořádně pročetli popis, tak si omyl uvědomili a na asfaltovou cestu se vrátili a pokračovali dál. Zanedlouho nalezli tu správnou odbočku a šli dál. V popisu téměř zmíněný krmelec (tiskárna ten řádek nějak vynechala) přes noc nějak spadl, což také nezapomněli okomentovat. I poměrně ostře klesající lesní cestu plnou kamenů a otravných větví zvládli bez nějakého závažného problému.

Tedy, jeden problém tam byl, čas. Sice to netušili, ale ta pátá, kdy se dostali na silnici vedoucí do Hvozdce nebyla tak ideální, protože ten autobus na nikoho čekat nebude. Jenže to nevěděli. Zmínka o časovém presu je vyburcovala k tomu, aby začali ignorovat popis a trochu přidali. My jsme je díky falešnému poplachu ohlašujícímu auto předešli a počkali na ně u zastávky. Řidiče jsme o strpení ani prosit nemuseli, přijel o pár minut později, takže to bylo taky dobře.

A za to, jak to dobře zvládli a těch 8,28 km ušli, je ve Veverské Bítýšce čekala kofola. Tam jsme potkali i další táborníky, kteří se s námi sice pozdravili, ale zanedlouho už šli do tábora.

I my tam posléze vyrazili. Sice jsme se tam dostali až kolem šesté, poslední jsme ale nebyli, což nás docela překvapilo. S večeří se na poslední skupinu z Hvozdce sice nečekalo, ale stihla to docela včas. Samozřejmě, že každého zajímalo, jak probíhaly puťáky ostatních. To se měly šanci dozvědět při večerním táborovém ohni. Vyprávění už měli mít docela rozmyšlené, jelikož středa byla věnována dokumentárním filmům (detektivek si prý užili až až). Moderátor byl sice o své roli zpraven poměrně pozdě, s Denisinou pomocí se mu to moderování však docela dařilo. Ukázalo se, že důvod pozdního příchodu poslední skupiny byl poměrně prostý, ujel jim autobus, ale stihli ještě ten snad úplně poslední.

Povídání doplňovaly písně, nějaká příliš velká spousta novinek ale nebyla.

Místo toho poté, co se všichni vystřídali a zaznělo posledních pár písniček, přišla večerka. Nic zvláštního od ní asi neočekávejte, prostě veverská večerka se vším, co k ní náleží.

A povečerkový čas vypadal asi také úplně normálně, puťák je k nějakému brzkému usnutí rozhodně nepřinutil. Ale bylo něco, co to v desítce docela dokázalo. Ta záhadná mocná věc bylo vyprávění příběhu Matta Murdocka, který je, zdá se, docela zaujal.

Na poradě se vesele probíral zítřek. K probrání toho bylo poměrně hodně. Probrat program zas tak složité nebylo. Trochu složitější to ovšem bylo s vymýšlením jídelníčku. Nakonec se v něm objevily názvy typu, Co zbylo z paní Norrisové a další, v jednom rozhodně figurovaly něčí oči. Aby to ale nebylo tak fádní, konečně se dostavil Martin s Nelou. Toho zas zdržely zácpy na dálnici D1, jak jinak.

Poté jsme ještě chvíli s Dendou řešili zítřejší hru. Ale dokonale to přeci jen nedopadlo, inu, uvidíte sami. Jenže spánek se neodbytně připomínal, takže jsme se podvolili a usnuli.

A probudili jsme se až… Kdo že to čekal ráno? Aha, všichni včetně nás. Jenže omyl, vzbudila nás dost slušná bouřka. Blesky se křižovaly snad nad tábořištěm, minimálně jeden musel schytat nějaký hromosvod v tábořišti. A pochopitelně do toho kraválu ještě pršelo. Druhé usnutí se ovšem podařilo.

A poté už konečně přišlo ráno. Proudy vody z nebe již nepadaly, na zemi už jí bylo dost a dost. Tábořiště vypadalo poměrně smutně a zmokle, vstávající lidé ho ale alespoň trošku rozveselili. Téma rozhovorů bylo samozřejmě jasné. „To byla bouřka, co?“ říkali všichni. I když, našlo se i pár takových, kteří ji nějakým nepochopitelným způsobem zaspali. Rozcvička snad nějaká proběhla, ale budíček byl klasický ve stylu už byste mohli vylézt. Ne, některým se moc nechtělo (viď, Bene), jenomže vůně snídaně je nakonec do jídelny dokopala.

Nástup předznamenaly znělky několika známých soutěží, jako byla třeba Chcete být milionářem nebo Riskuj. To asi na určení denního tématu docela stačilo. A kdyby ne, soutěže byly na nástupu potvrzeny.

A tak se stalo, že se dvě družinky spojily do jednoho týmu a usadily se v jídelně. Proti nim se samozřejmě usadily další dvě a zápolení mohlo začít. Tedy, dokud se nedostavila moderátorka Denda tak asi moc ne a nachystání techniky taky chvíli zabralo. Nakonec ovšem už fungovalo všechno a začít se mohlo jako že vážně. Začátky byl opatrné, nějaké lehké obecné otázky. Když se však ukázalo, jak lehké ve skutečnosti jsou, byly lehké otázky zapomenuty a pokračovalo se v těch těžkých.

S otázkami problémy nebyly. Ty nastaly až poté, co někdo požádal o zvukovou otázku. Ne, že by mu někdo mohl garantovat rozdělení na lehké a těžké, to bylo dokonce oznámeno v pravidlech, ale poznatelnost toho zvuku by asi byla docela fajn. Jenže i to byl problém. Vysvětlení to má vcelku jednoduché, hold se nevyplatí úplně náhodně vybírat z půltisícovky zvuků. Sem tam se objevil další pokus o trumfnutí soupeřů zvukovou otázkou, nebylo to ovšem nic příliš častého. Pohádkové písničky se poměrně poznat daly, i když byl někdy problém určit, z jaké pohádky pochází, hlavně u jedné, kde se zpívá o kouzelných džínách. Tak, kdo to ví, kde ty kalhoty byly? 🙂

Ale i s jednou otázkou byl problém. Mluví se v ní o provázku, který potkáte, když jdete od jídelny ke korýtkům. Sice je poměrně jasné, který tím byl myšlen, protože ten vedoucí od konce jídelny k chatce číslo 7 opravdu nikdo nepotřebuje, ale stejně se našli tací, kteří tvrdili, že buď tam jsou dva a že si máme vybrat, který myslíme, nebo že od jídelny ke korýtkům nevede žádný. A samozřejmě se našli tací, co si mysleli obojí zároveň, a to dohadování je docela bavilo. Ale ne, s bodováním to moc neudělalo.

Soutěž pak už poměrně poklidně plynula, i dopolední svačina se stihla, i když trochu později. Jak se dalo čekat, na konci 20. kola bylo skóre týmů vyrovnané. Vítěze tak určila písnička ze seriálu Pokémon.

Problematika otázky se řešila i cestou ke korýtkům, kde jsme se před obědem prostě zastavit tak nějak museli. Pomalu však ta otázka vyprchala, možná k tomu pomohl i oběd, těžko říct.

To, co se dělo po obědě by vás už nemělo překvapit. Do dvou hodin byl klid, tedy až na ty, co šli na nahrávky, aby se stihl poslechnout celý tábor museli odejít trochu dřív, no a pak začaly neklidy. Tento den byl goalball obzvlášť zajímavý. David někde sehnal pravý goalballový míč. Ten byl sice fajn a hře bezpochyby dodával na autentičnosti, jeden problém tu ovšem byl. Jak byl těžký, rád se kutálel. A to tak dobře, že nejednou končil v chatce, jídelně, nebo někdy i řece. Strategicky umístěná lavička sice trochu zmenšila počet výběhů za míčem, na nulu to však samozřejmě nebylo.

Po nějaké době a druhém zápase se nějak podezřele přiblížil čas svačiny. Kačka si ještě jen tak párkrát hodila míčem na Honzu, a pak už jsme se vydali na svačinu. Ta nějak tak uplynula, po čemž bylo oznámeno, že se všichni přihlásili do soutěže master šéf. Nikdo přihlášky samozřejmě nevybíral, ale naštěstí nikdo neprotestoval. A abychom prý ukázali, co v nás je, začaly družinky připravovat dobrůtky z listového těsta. Každá si náhodně vylosovala, čím bude svůj pokrm plnit. Někdo měl pouze šunku, někdo dostal nutelu. Já s Nelou a Denisou zůstal tak nějak venku, instruktory nějak nikdo nepotřeboval a Nele zas nikdo neprozradil, ke které skupině se má dočasně přidat. Tak jsme je pozorovali a povídali si. Po asi tři čtvrtě hodině se 30 pochutin od každé družiny povedlo dokončit a byly odevzdány v kuchyni. Aby se mezitím, co se budou péct, nikdo nenudil, přišla na řadu opět stanoviště.

Na tom mém si měli jen pamatovat nějaká ta jídla, jinde řešili otázky etikety, na dalším místě je čekalo poznávání kuchyňských přísad.

Pamatování a s ním spojené běhání/chození podle provazu jim docela šlo. Jen déšť nebyl úplně to, co jsme si přáli, jenže s počasím moc nenaděláme. I party stan se musel zatížit pár velkými kameny, ono totiž začalo docela i foukat. Nakonec skupiny obešly všechna čtyři stanoviště a mohla se vydat pro peníze do skladu. Tam museli předložit mince ze stanovišť, za které dostali nějaké táborové papírové. Než se to začalo časově mírně rozpadat, stihlo se dokonce procvičování poznávání peněz.

Poté už se ovšem z kuchyně počala linout vůně úžasných a neopakovatelných dobrot. A ty přece nemohly zůstat kuchařkám. Proto se opět v jídelně sešli skoro všichni, tedy až na instruktory, aby mohli své pokrmy patřičně odprezentovat. Samozřejmě, na ochutnávání rovněž došlo, jenomže to přeci nestačí, jméno a atraktivní prezentace znamená rovněž docela hodně.

A aby se dalo vůbec mluvit o soutěži, přišlo opět na scénu hlasovací zařízení. Hlasování probíhalo stejným způsobem, jako v neděli. A nakonec přišla restaurace a s ní spojené věci, třeba jako velmi originální jídelníčky.

Jako instruktoři jsme se pokusili získat nějaké táborové peníze předstíráním existence zkrachovalého režiséra, který točil film o bezdomovcích, ale poměrně rychle nás vyhodili. Vypadalo to však, že se měli docela dobře. Tak tedy pokračovalo povídání před jídelnou. Po nějaké chvíli se již začali objevovat lidé, kteří již dojedli. Ty bylo potřeba nějak zabavit, když nebyla ta taxislužba. Proto se sklad změnil v luxusní čajovnu, kam jsme se rovněž přesunuli. Další přesun přišel na řadu, když jsme dostali hlad. Ten už nepotkal všechny, Evča s Verčou v čajovně zůstali a pro jídlo si chodili, zbytek se přesunul před ni a také se najedl.

Kolem deváté se začaly objevovat žádosti o diskotéku. Co se dalo dělat. Jídelna se přeuspořádala, aby se v ní dalo tančit, přinesly se nějaké pořádné reproduktory a mohlo se začít. Drobným technickým komplikacím jsem se sice nevyhnul, nebylo to všem nic zásadního. Výběr písniček také dopadl docela dobře, i když ano, nějaká nesplněná přání byla. Protože se ale začalo, kdy se začalo, moc se toho nestihlo. Před desátou zazněl poslední hit a před jídelnou se utvořil kruh lidí čekajících na večerku. A jistě, dočkal se jí. Byla taková, inu, večerkovitá. Píseň už táborníci docela uměli, a to už od prvního dne, jen ten stisk byl pořád trochu problém, muselo se drobně podvádět.

Při usínání nic nenaznačovalo, jak zajímavý večer tohle vlastně bude. Začalo se pobíhat (výjimečně jen chodit), hledat kartáčky a postele a vůbec se všichni účastníci snažili zapadnout do postelí. To se tak nějak podařilo. V desítce pokračoval večerníček pro větší. Trochu se pochopitelně zdržel. To by samo o sobě nevadilo. Problém byl však jinde. Docela razantně se přihnala druhá docela slušná bouřka. Vítr téměř cloumal okny a déšť promáčel každého, kdo se jen odvážil vystrčit hlavu. A co dělaly blesky se radši ani neptejte. Zkrátka, z chatky se nikomu vylézat nechtělo, hlavně, když máte takové zajímavé téma k vyprávění, který Daredevil určitě je. A když ještě vypnou proud a lampa začne produkovat tematické vizuální efekty… Tak to dopadá, když se nemůžou rozhodnout, jestli proud bude, nebo nebude fungovat. I David se do chatky přiřítil potom, co ho počasí donutilo zařvat „Mamí!“. Bouřkových vln bylo několik, takže jsme na poradu nakonec ani nedorazili. Co jsme se dozvěděli, žádná škoda to nebyla, stejně se pouze psaly úkoly na ptačku a zachraňoval party stan, který i přes zajištění kameny tak nějak levitoval, až ho vítr složil ne úplně ukázkově za nás.

Kolem jedné se počasí uklidnilo natolik, že jsem stihl přeběhnout do skladu, aniž bych skončil promáčený, přesto že gigantickým kalužím jsem se vyhýbat musel. Je to možná zvláštní, ale usínalo se mi docela dobře.

Páteční ráno sice nebylo rozzářené slunečními paprsky, déšť se naštěstí ale odstěhoval někam jinam. Proto se vstávalo poměrně dobře. Rozcvička z časových důvodů nebyla, museli jsme přece jenom stihnout autobus do Brna. Na snídani jsme ovšem zapomenout nemohli. Rozdělování svačin vše ještě chvíli zdrželo, takže první várka lidí do Martinovy dodávky nastupovala celkem kvapně, ani nástup se nekonal.

Veverská Bítýška nás nepřivítala zrovna přívětivě, dokonce jsme se setkali s přeháňkou, která nás donutila schovat se pod střechu u továrny, kde nás Martin vyhodil. Po nějaké chvíli dorazil i zbytek táborníků, takže už nic nebránilo v nástupu do autobusu, který tam už na nás čekal. Bohužel, plánovaný čas odjezdu nevyšel asi o nějakých deset minut, což se pak promítlo i do zbytku dopoledne.

Cesta autobusem byla taková, jakou byste ji asi čekali. V Brně už se začaly rozdělovat ptačkové skupinky. Já s Kájou šel za Davidem. První akcí byla návštěva Kájina bytu, kde odložila krosnu a mohlo se vesele pokračovat. Po přestupu na Mendlově náměstí jsme dorazili na Českou a Davida jsme vypustili. Ukázalo se ovšem, že příliš hezké oči a zapomenuté sluneční brýle moc k úspěšnému odchycení pomocníků nepomáhají. A relativně slabý hlas rovněž ne. Takže aby se vůbec k té soše na Svobodově náměstí dostal, museli jsme požádat pár lidí, aby mu pomohli. Úkol ovšem nakonec splnil. Následovala chuťovka. Úkolem bylo dostat se do budovy rozhlasu Brno a získat tam podpis od moderátora. Kvůli času jsme ho pak vzali, ale moc to asi v časové efektivnosti nepomohlo. Budova rozhlasu nebyla nějak k nalezení a mobilní mapa nás vedla kdo ví kam. Ani lidé mnohdy nepomohli. Nakonec jsme však ty správné dveře nalezli. Samozřejmě, v rozhlasu o tom úkolu už tušili, takže nebyl problém se dostat nakonec až do studia. Vyšlo to až tak přesně, že se David dokonce objevil ve vysílání (a ne, žádný sestřih jeho výstupu se nekonal, klidně si ho v archivu najděte, byli jsme tam krátce před polednem). Pak, když už měl i tento podpis a rozhlasovou kšiltovku nasazenou do čela, mohl se směle vydat do prodejny pamětních mincí. Zjistili jsme, jak velký může mít přítomnost kšiltovky efekt na ochotu lidí pomáhat. Skoro hned našel ochotnou paní a do oné prodejny se dostal a tu minci si koupil. Posledním úkolem byla návštěva hudebnin. I k nim se dostal relativně snadno, jenže zjistil, že se přestěhovaly. O tom bohužel nikdo nevěděl, tudíž s tím popis úkolu nemohl počítat. Nakonec to ale vyřešil, a dokonce se v hudebninách sešel s Ondrou. No dobře, žádnou náhodou tam nehledejte, docela se to koordinovalo telefony. Tak se tedy sešli u hudebních nástrojů a chvíli předváděli, jak dobré ty nástroje jsou. Kdyby to šlo, určitě by tam byli trochu delší dobu, jenomže to by nesměli mít přikázáno být do jedné v restauraci. A to mělo jaksi vyšší prioritu než jejich hudební pokusy. A tak jsme se vydali do restaurace Tusto. Na tomto úseku cesty už opravdu nebylo moc zajímavého.

V restauraci se ukázalo, že někoho napadlo vzít vytisknutá braillská menu, takže jsme na číšníka byli už docela připraveni. Bylo fajn se tam sejít s Honzou, Míšou a dalšími lidmi. Témat k rozhovorům bylo dost, jedním byl bezesporu i výlet Honzy a Míši na Špilberk. David s Ondrou se vypařili o trochu dřív, protože měli v plánu stihnout obejít ještě pár obchodů s hudebními nástroji, což se jim povedlo. Já už zůstal v restauraci a počkal si, až se i zbytek po placení vydal směrem k vodě. Pospíchat jsme nemuseli, odplutí parníku rozhodně nehrozilo. To se jen potvrdilo, když jsme dorazili k pokladnám u přístaviště jako první. Slunce pokojně svítilo a čas klidně plynul. Pomalu se k nám počaly trousit i další skupinky. Nevypadalo to tak, ale nakonec jsme se tam sešli všichni. To znamenalo, že na parník mohla nastupovat celá parta. Na palubě parníku jsme se usadili a už si jen užívali plavbu. I nějaké rozhovory se stihly.

Po připlutí do Bítýšky jsme se vydali směrem k tábořišti. Docela dost lidí vzal Martin, poměrně hodně batohů zas Andrea. Po cestě se už dalo i jít, kaluže po bouřce už se zmenšily natolik, že skoro vždy existoval způsob, jak je obejít. I přesto se Martin vrátil, a nakonec nás do tábora přivezl.

V tábořišti začal shon posledního večera. Někdo se balil, někdo si to nechával na potom a byli i tací, kteří s balením toho dne ani nepočítali a radši zalezli do chatky a povídali si. Všichni se ale shodli, že počasí nevypadá nějak úžasně. No jo, znamená to tu věc, které se bojíte. Závěrečný táborák byl tedy přeložen kvůli dešti. Tak se tedy táborový lid v kostýmech (já šel za kočku, která připomínala všechno možné včetně upíra) sešel v jídelně.

Začalo se několika písněmi, aby to náladu zachránilo alespoň malinko. To se asi podařilo, takže udílení posledních nominací se setkalo s patřičným jásotem. A že jich bylo. Pochopitelně, poté bylo nutné všechny sečíst a zjistit, jak že to mezi družinami dopadlo. Vítězná družina vyhrála docela slušným náskokem, myslím, že aspoň o pět hvězd. Když se stihlo tohle, přišly na řadu špekáčky. Nebyly sice opékané na ohni, vhod ale přišly rozhodně. Následovala další oblíbená činnost, vyprávění zážitků z ptačky. Protože zas nebylo tolik času, většinou se nepovolovalo vyprávět celou ptačku, tázaný si měl vybrat pouze nějaký zajímavý moment.

Pak toho už mnoho nezbývalo. Nějaká poděkování a rozloučení, pár díků od účastníků. Před večerkou se ještě jídelnou roznesla dost inspirující úvaha na téma, kdo je to vlastně hrdina (děkujeme, Daredevile). Ne příliš překvapivě déšť už ustal. Byl tedy utvořen poslední ovál (kruh to fakt nebyl), poslední slova dobrou noc vám se vydala na svou pouť přes modravé hory a k těm, které máme rádi a poslední stisk prošel kruhem.

Čekali byste po večerce naprostý chaos a zmatek? No, já sice taky, ale chatkové večírky začaly až potom, co to začalo vypadat, jako by všichni poslušně spali ve svých postelích.

Poslední porada se od těch minulých poměrně lišila. Žádné dlouhé diskuse, žádné zapeklité problémy. Za to se na stole objevily brambůrky, sušenky a další dobroty. Poděkování pokračovala, tentokrát všem vedoucím a instruktorům. Ti se dokonce na poradě i sešli, i když to chvíli trvalo. Rovněž se řešily rozličné otázky.

Jenže věčně to rozhodně netrvalo. Po pár skleničkách vína se už aspoň některým začalo zdát, že času už tam strávili dost a počali odcházet. To bylo někdy kolem druhé. Rovněž jsem to měl v plánu, trochu to ale prodloužila diskuse o vztahu logiky a informatiky. Dobrá rada: Tohle téma si nechte na jindy, ve dvě ráno to fakt není ono.

Nakonec se však dořešilo i to a poslední noc mohla přijít. A ona přišla.

A proto, že po poslední noci přichází typicky poslední ráno, přesně to také přišlo. Balení mi dlouho nezabralo, takže jeho odložení na sobotní ráno se dokonce ani krutě nevymstilo. Služba nebyla, takže nikdo ani nebudil. Ovšem obejít tábořiště a pokusit se je vzbudit s tím, že by mohli třeba zachránit svět podruhé zas takový problém nebyl. To, jak se jim nechtělo, to už je úplně jiná věc. Zvlášť se to projevilo u některých vedoucích, kteří spát ani nešli. A ani desítka nevstávala zrovna ochotně. Asi to může souviset s tím, že do kdo ví kolika hráli prší.

Jenomže na poslední snídani se přece chodí, takže v nějakou půl devátou už v jídelně dokonce i byli. To bylo dobře, protože se mohl asi docela včas uskutečnit poslední nástup. Na něm naposledy zazněly pokřiky a táborová píseň, účastníkům byly rozdány taštičky a miniručníky a táboru bylo provoláno třikrát nazdar.

Pak už se začalo s úklidem tábořiště. Vedoucí se rozběhli podle toho, jakou práci si na poradě vylosovali a účastníci začali čekat na rodiče. Ondra s Benem vytáhli harmoniku a housle, usadili se před jídelnou a počali muzicírovat. Tentokrát byl repertoár rozhodně zajímavější. Tu Modlitbu bych od nich z nějakého důvodu nečekal.

Jak tak hráli, počaly děti nějak mizet. No dobře, tak závažná situace to nebyla, to si jen pro ně jezdili rodiče. Ne, že by se jim chtělo. A nakonec přijeli i pro Bena s Markétkou (která přijela snad někdy v úterý). To byl ale problém, Ben rozhodně odjíždět nechtěl. Tak se stalo, že se Benův taťka ke zpěvu před jídelnou přidal a zahájili sekvenci několika lidovek. Po nějakém ne úplně zanedbatelném čase však doznali, že už toho bylo dost a nastal čas loučení. To bylo poměrně smutné, jak to ovšem tak nějak bývá. A pak, když už byly děti až na výjimku pryč, počali odjíždět i vedoucí s instruktory.

Když měla odjíždět Denda, Gliss se přece musela rozloučit s řekou, takže ji Denisina ségra viděla nádherně poznamenanou řekou a zemí kolem. Hold by se jí asi jinak stýskalo.

Posléze přišel čas i pro mě, Ondru, Toma a dalších pár lidí, aby nastoupili do Martinova auta a vydali se na cestu zpět.

Nejprve jsme někoho vyložili v Bítýšce, pak se mohlo ale teprve pořádně začít s vtipnými věcmi. Ukázalo se, že Ondra si na ptačce koupil brambůrky. Ty pak počal spolu s Davidem poměrně efektivně likvidovat.

Cesta byla kupodivu poměrně klidná, ani do kolon jsme se nedostali. Jednu zastávku jsme měli, ale jen proto, že jsme ji chtěli. Jak jsme se blížili k Praze, dodával nám dobrou náladu Jaroslav Hutka. Nejprve jsme u Fencíka vyložili braillskou tiskárnu, a pak jsme konečně po chvíli dosáhli Ládví.

Autobus mi buď před několika minutami ujel, nebo jel až za dost dlouho, nezbývalo tedy než jet vlakem. S určitou pomocí se nástup zdařil, pak už to byla jen docela rutina a snaha neusnout (tak úplně to nevyšlo, ale měl tam konečnou).

A tak skončil další tábor. Byl to týden, na který rozhodně nezapomenu, nebo se o to aspoň pokusím. Jak to bude příští rok těžko říct, nových instruktorů chce vyjet hodně, takže uvidíme. Ale pokud se ta příležitost nabídne, nebudu váhat. Takovou věc už určitě neudělám. Tak tedy nejdýl za rok, přátelé…

Od tyrylu

Tak trochu tipal, asi i programátor, však víte.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *