Tam někde daleko, v galaxiích, které zatím ani nemají čísla se stalo něco naprosto strašného, ztratil se King, vládce celého vesmíru (je to o dost složitější – bez Mazla by to nefungovalo, a tak podobně).
Tohle všechno mohla možná v nějaké alternativní realitě být dokonce i pravda, ale v té naší to (nejspíš) byl pouze začátek příběhu tábora ve Veverské Bítýšce.
Ten začal 3. srpna docela nevinně východem zářivého Slunce. A tam někde o 8 světelných minut dál se na planetě Zemi začaly probouzet děti, které se na tábor měly tohoto dne dostavit. Ano, jistě, vzhledem k fyzickému věku to označení nepatrně nesedí a probouzeli se i vedoucí, instruktoři a další personál, ale ne, že by bylo třeba tyhle detaily řešit už teď, toho jsme si užili do sytosti celý týden).
Osobně jsem se letos probudil docela normálně, někdy kolem sedmé. Ani to dříve nebylo potřeba, z Prahy Martin vyjížděl až v 11 hodin, takže času bylo dost a dost. Možná i proto cesta autobusem do Prahy byla relativně nezajímavá. A ani v metru se nic, co by stálo za zmínku, nestalo (asi dobře). Proto na Ládví nezbylo nic moc jiného než nějakou dobu počkat, než Martin s autem přijede někam poblíž. Ano, lidí, kteří se zajímali, co to tam dělám, pár bylo. K Martinovu příjezdu však nakonec došlo a měl to správné auto, takže batohy do něho naložit dokonce i šlo. Nebyly rozhodně první, které se do něho ten den podívaly. V tu chvíli už v autě byla i Kačka (jedna z účastnic) a Klára, jedna z nezbytných pomocnic v kuchyni. Jistě, bez Martina by se tam to auto ani nedostalo, takže také nechyběl. A aby to bylo ještě komplikovanější a někoho to mohlo možná i mást, převážel nejspíš nějakého svého spolupracovníka (odhad podle témat, která řešili – nějaký vědecký IT článek, nějaké repozitáře na GitHubu atd.) do Brna.
Cesta do Brna zas tak zajímavá nebyla. Vyrazili jsme krátce po jedenácté a za doprovodu Jarka Nohavici jsme se nezadržitelně blížili k Brnu. U Opatovic vznikl drobný informační šum – Martin se nedozvěděl, že Davida Grila na tábor už nevezeme, ale to se nakonec vyjasnilo, aspoň někomu z osazenstva auta to přeci jen prozradil. Na jednu zastávku také došlo, taková ta klasická – někdo si koupil pití, a tak podobně.
Do Brna se nejelo jen tak z legrace, důvod tu přeci jen byl – kdyby ne, šlo by to vzít mnohem efektivnější cestou. Důvodem této zastávky bylo nabrání Matúše, kterého do Brna přivezl dědeček. To proběhlo bez komplikací a zanedlouho už bylo v dodávce o jednoho cestujícího víc. Potom ovšem začalo být nutné zajed na pumpu a doplnit nějakou provozní kapalinu. Že se na takové operaci nemůže přeci nic pokazit? Zjevně asi může, protože nám se to povedlo. Asi tak minutu se zdálo, že to bude v pořádku, ale pak se začalo chovat auto divně, načež nakonec zastavilo, naštěstí ho Martin aspoň stihl dostat ke kraji ulice. A aby to bylo ještě zajímavější, začalo k tomu pršet. Následovalo několik telefonátů – do servisu, na tábořiště, do odtahové služby. Chvíli jsme ještě v autě zůstali, pak, když tahle konkrétní přeháňka přešla, jsme vystoupili a pokusili se najít nedaleký obchodní dům, který byl však dál, než se autem zdálo. Kufry pochopitelně musely z dodávky ven. Zůstaly pod stromem ležet docela dlouho, přečkaly další přeháňku, až pro ně konečně přijel Jury a odvezl je tam, kam se celou dobu měly dostat. S námi to tak snadné nebylo. Dva nejbližší autobusy do Bítýšky stihly podle jízdního řádu zmizet, ovšem ještě jeden jel, a ten jsme dohonit dokázali. Ano, nikdo nečekal, že bude v sobotu jezdit tramvají, ale co se dalo dělat, když na tábor prostě už chcete. Dešťů jsme se sice zbavili až za Tescem, ale poté už se moc zajímavého (kromě jedení koláčů) nedělo a na autobus jsme se úspěšně dostali. Tam už mnoho problémů nebylo, pár stanic, a už tu bylo veverské náměstí. Tenhle den jsme ještě ani do tábora pěšky nešli (bylo by to docela na dlouho), už tam na nás čekali a na tábořiště nás odvezli.
Tam se od minulého roku moc nezměnilo. Obecně vypadalo v zásadě stejně, nějaké větší inovace nebyly (snad možná před skladem aspoň už bylo víc trávy), ale to bude asi tak všechno. V době našeho příjezdu se zrovna pískala večeře a všichni se vydávali do jídelny, aby si ji patřičně užili. Ani tábořiště předtím nebylo ušetřeno deště a dokonce i bouřky, což docela narušilo odpolední program, v němž měli účastníci přijít do Mezigalaktického centra zábavy a zaregistrovat se tam, prohlédnout si prý raketu (jakási velmi zajímavá věc vytvořená v týpí – nějaké kartonové čudlíky a tak, prý se tam vyskytovaly i diskety (proč fakt těžko říct, tuhle technologii bych u vesmírných letů asi fakt nedoporučil)), ale co se všechno stihlo, to ať prozradí kronika, kterou během tábora pochopitelně (koho to překvapilo?) nikdo nenapsal (a ani její napsání vlastně nikdo ani nenavrhl). Podle programu měl účastník dostat při příjezdu identifikační kartu (tu jsem pak na chatce i zahlédl), dalším úkolem bylo obejít pár stanovišť – zdravotníka, chatku, udělat si otisk do sádry a možná ještě něco.
Každopádně, při večeři už všechno probíhalo jako každý rok – došli jste si pro talíř, se štěstím jste našli konec fronty a zařadili se do ní, aniž byste někoho přizabili, chvíli v ní počkali, dostali jídlo, cestou nazpátek jste ji bez nějaké úhony obešli, usadili jste se, večeři snědli, a pak jste si šli samozřejmě přidat. Ano, než se všichni v jídelně opravdu objevili, bylo třeba ubytovat Matúše na chatce číslo 1 a Kačku na trojku. Jediná další chatka, kde by byly účastnice byla sousední chatka 4. Na vybalování pochopitelně nakonec došlo, ale až po večeři. A já odložil zavazadla na chatce číslo deset a rovněž jsem si večeři užil.
Po ní už vzhledem k počasí (a možná zmoklému dřevu, těžko říct) nikdo na táborák nějak náladu neměl. Jenže se toho muselo probrat tolik, že se posléze všichni sešli v jídelně, aby si vyslechli podivuhodný příběh profesora Gumy (vedoucího centra, kde všichni skončili, nebo, pokud chcete být fakt nudní, hlavního vedoucího Toma). Ale než se k tomu dostali, musely se zmínit doporučení typu nehrajte si s ohněm, neutíkejte z tábořiště, a takové. A došlo i na obligátní představovací kolečko, tento rok vylepšené o mluvení do mikrofonu, které dokonce i mělo nějaký smysl – Bluetooth je prostě fajn věc. Poté ale už profesorovi ve vyprávění nic nebránilo. Jelikož tento rok žádná knižní předloha neexistovala (nebojte, inovací bude ještě víc), z účastníků nikdo děj očekávat moc nemohl. Příběh začínal nevinně příchodem třídní exkurze. Jak to ale se školními dětmi bývá, byly neposedné a velice zvědavé. Proč vůbec mohly aktivovat teleport, který je dostal do profesorova raketoplánu, nikomu nevysvětlil. To, co v něm však žáci s učitelkou nalezli předpokládat nemohl, jenže to se dozvěděl až z dopisu, který se na Zemi nějakým dosti nepochopitelným způsobem dostal hezky v obálce. On jen viděl, jak jeho milovaný prototyp odlétá někam, kam se zatím nikdo z lidí nevydal. Z dopisu se toho ale dozvěděl o něco víc. Hned jeho začátek potvrzoval existenci mimozemského života, zatím pouze v podobě stvoření říkajícím si Mazel, kterýžto se v raketě schovával před krutými vesmírnými zloduchy. A celá ta skupina lidí skončila na planetě zvané Mazec (prý někde mimo Mléčnou dráhu, ale víc z profesora nevypadlo). Ne, nebudeme řešit, který chytrolín programoval navigační počítač a radši to honem svedeme na ranné stádium prototypu, kdy se na uživatelskou přívětivost ještě nehraje.
Tento den měly všechny tyto informace pouze každého uvést do naprostého zmatku, nebo to tak aspoň vypadalo. Proto se radši všichni odebrali ven, kde se vytvořilo cosi zhruba připomínající kruh, určila se služba na zítřek (jejíž povinnosti se vysvětlily fakt jen zhruba) – dostala ji jednička, u které jsem byl instruktor, zazpívala se večerka a stisk vyrazil po směru hodinových ručiček kruhem. Jeho cesta byla strastiplná a ve výsledku neúspěšná, ale přání dobré noci jsme se přeci jen dočkali.
To byl ovšem jen signál k započetí čehosi, co by se možná někomu mohlo jevit jako řízený chaos. Účastníci se rozběhli k chatkám 1, 2, 3, 4, 7, 8 a 9 (já vím, je jich hodně, ale bylo to tak), nebo jim v tom někdo pomohl, poté hledali zubní kartáčky a pasty, aby s tím vším zas vyběhli ven a dostali se ke korýtkům, nebo ti podlejší rovnou k záchodům za táborem. V případě mé družinky to problém nebyl, Šimon s Davidem byli schopní dost, aby Adamovi s Matúšem pomohli, takže zanedlouho už se úspěšně vrátili. Jenomže to nebylo všechno, ještě museli najít pyžama, někam (ideálně tam, kde si to zapamatují) odložit oblečení, nalézt do těch pyžam a poté dokonce do postelí. Ani to moc jednoduše nezní, ale rozhodně to trvalo delší dobu, než možná čekáte. Ale dali to. Pak už nezbývalo, než zhasnout a nechat je svému osudu, v to, že okamžitě usnou, fakt nedoufal nikdo.
A my, kteří je jen pozorovali a radili jim, se vydali do jídelny na první poradu. Začátek byl klasický, podepisování hory papírů, která byla letos ještě vyšší, hlavně kvůli natáčení České televize, které se mělo na táboře konat. Papíry tak nějak prokolovaly a vrátili se ke stolu u něhož seděl Tomáš s Aničkou, ale nějaké drahocenné minuty na to pochopitelně padly. Co se dalo dělat, program se projít musel rovněž (ideální plán porad hold nevyšel). Dořešily se detaily – kdo kde bude a co bude dělat (asi i proč), načež se konečně porada rozešla, stejně bylo už docela po půlnoci. Chvíli ještě vedoucí u některých chatek kontrolovali, jak se mají, do postele však zamířili nakonec všichni. A asi docela rádi.
A poté přišel nový den. Kolem těch čtvrt na osm ještě sice tábořiště nebylo nějak extra zalité slunečním svitem, ale slunce rozhodně svítilo. Snad i proto se vstávalo poměrně dobře (jistě, asi i spát by ještě šlo, zrovna na táboře se z nějakého podivného důvodu spí fakt skvěle), ale pomalu už se blížil budíček a bylo třeba jedničku vzbudit. Sice z postelí nevystartovali přímo první kosmickou, ale docela i vstávali. A za to mohli poté vzbudit zbytek tábořiště. Tentokrát je budit chatky s vedoucími nenapadlo, těžko říct, proč (věděli, že se to nedělá?). Tímto budíčkem začali tradici hudebních probuzení, když do chatky vtrhli za zpěvu „ve stínu pod fíky poslouchat slavíky“, i kytaristu sehnali (měli štěstí, že toho Davida neměla jiná chatka). Nakonec byl celý tábor probuzen a přišlo na řadu opět pobíhání, jen trochu v opačném pořadí, přeci jen, zuby si v pyžamu asi čistit nepůjdete. Ale protože na táboře je rozcvička cosi, co hodně lidí očekává, došlo k ní zanedlouho. Je pravda, že Honza nic šíleného nevymýšlel (což nezabránilo klukům z jedničky ji skoro celou radši promeškat škrabáním brambor, se kterým začali potom, co se umyli), ovšem asi to moc lidem nevadilo. Stejně ale po ní všem nepatrně vyhládlo, takže snídaně byla přijata s povděkem. I na pamatovák při vstupu do jídelny došlo, takže podivným věcem jste se u dveří klidně divit mohli. U snídaně ale zatím žádné novinky nebyly. Tácy sice vybízely, abychom to jídlo na nich snědli co nejdřív, ale to dělají každý rok. A proto že se tak snažily, to jídlo skutečně zmizelo. I z várnic pití podstatně ubylo, ale šťáva snad i zbyla. Přeci jen, v jídelně jsme celý den rozhodně strávit nemohli. Prý jsme radši měli jít na nástup. A to se i stalo.
Nástup musel být po chatkových skupinách, nebo plus minus náhodně, jinak to zatím prostě nešlo. Když se všichni na hřiště dostali, byla prozrazena táborová píseň a také došlo na představení bobříků. Názvy upravené byly, ale ne, že by ty vesmírné varianty v průběhu tábora moc lidí používalo. Samozřejmě, také se všichni dozvěděli, co se bude dít, tedy že je bude čekat tvrdý výcvik, aby se zjistilo, kdo do vesmíru může, a kdo má ještě smůlu.
S výcvikem se započalo hned poté, co si po nástupu vzali všichni nějaké vzhledem k počasí vhodné oblečení. Už skoro klasicky to byla hra ve stylu procházení stanovišť. Já se z jakéhosi důvodu na poradě přihlásil, že budu na stanovišti, kde se měl cvičit odhad vzdáleností. Ano, jistě, bylo to docela užitečné a tak, ale možná to mňoukání jako zvuk, jehož vzdálenost a směr mají odhadnout, nemusel být nejšťastnější. Samozřejmě, možná by se mňoukání jako jeden z nejotravnějších zvuků tábora prosadilo stejně, ale třeba ne… Odhadovat vzdálenosti jako nevidomému by mi sice asi nějak šlo, ale jednodušší bylo, když s tím pomohl někdo vidící. Účastníkům to šlo všelijak – dost často se pletli tak o metr, s větší vzdáleností chyba rostla, někdy plus minus hádali, ale někdy se trefovali docela přesně. Samozřejmě, že nedělali jen tohle. Rovněž je čekalo pár základních informací o dalekohledech, které jim u týpí Denisa ráda podala. Když je dalekohledy omrzely, mohli do jídelny, kde je čekalo třídění hvězd podle velikosti (ještě, že ty 3D tiskárny jsou…). Pokud už je roztřídili, což prý nebylo tak primitivní, jak by se snad mohlo zdát, mohli před jídelnou vyzkoušet překážkovou dráhu. Ani jejím zdoláním odysea chatkové skupinky nekončila, na louce u hřiště je čekalo cosi, co mělo simulovat planetu s vyšší gravitací. Principiálně to bylo docela podlé – účastník se přivázal (resp. spíš byl přivázán) na gumolano a měl někam běžet. Samozřejmě, aby to neměl tak snadné, byl tahán na opačnou stranu. A když měli splněno i tohle, nezbývalo než si ve skladu vyrobit takzvaný vesmírný doplněk. A proč, že se s takovou věcí měli dělat, tedy kromě toho, že to je něco, co určitě nedělali a v názvu je ten vesmír? Inu, i na to se vymyslela vtipná teorie. Podle té je alobal dokonalou ochranou proti vtažení do černé díry (ne, neptejte se mě, jak to funguje, a už vůbec ne, proč o tom v NASA a podobných agenturách nevědí). Přes tak užitečnou vlastnost je konstrukce takového ochranného talismanu docela jednoduchá. Vezmete kroužek z rozřezané PET lahve a omotáte ho alobalem, potom už tu věc jen ozdobíte, jak se vám zrovna chce, to už je docela jedno. To, že ten náramek pak musely děti nosit celý tábor je snad jasné. Naštěstí nikdo neřešil, proč instruktoři a vedoucí, kteří náramek neměli, už dávno v nějaké černé díře neskončili, když se kolem tábořiště minimálně jedna vyskytovala (no hádejte kde, ano, u záchodů).
Celé toto obíhání se protáhlo na delší dobu, než se kterou počítal původní časový plán. Ne, po skončení hry to ještě účastníkům nedošlo, ti byli svoláni na hřiště, kde se dozvěděli, že výsledky ze stanovišť byly vloženy do počítače, který vyhodil složení skupin. Samozřejmě se žádná taková věc ve skutečnosti nedělala, což muselo být skoro jasné, kdy by se to asi tak stihlo do toho počítače dát? Samozřejmě zanedbávám i neexistenci algoritmu, který by to rozřazení prováděl (ne, že by ty výsledky nemohly vypadat zajímavě). Ale skupiny utvořeny byly, jenom to bylo podle rozdělení, které vzniklo už někdy v červnu. Poté ale už pohled na hodiny odhalil, že je čas na oběd. Samozřejmě, že takový oběd je mnohem důležitější než jméno hrací družinky, takže se na něj všichni vydali. Probíhal jako každý jiný táborový oběd, což asi nikoho moc nepřekvapí. Došli jste ke stolu, a pokud jste měli štěstí, už tam byl komínek s talíři a lžíce (ne, dobří táboroví skřítkové za tohle nemohou), potom jste někde sehnali hrnec s polévkou, která pak byla do talířů nalita. Po nějaké době se počala tvořit fronta, v níž všichni nakonec skončili, protože jen polévku přeci nechtěli a rozhodně by to nestačilo. Najít její konec nebylo někdy úplně snadné (mnozí ho neviděli), ale vždy se to nějak podařilo. A potom jste se konečně dočkali toho, že vám polévku v talíři vyměnily za druhé jídlo (možná i proto se polévka tak svědomitě dojídala). Poté už stačilo jen zajít si přidat a poté talíř vrátit tam, kam patří. Někdy v průběhu se chodilo pro pití, ani na to jsme samozřejmě nemohli zapomenout. Jenomže nakonec už vás jídlo stejně omrzí, takže jídelnu nakonec všichni opustili, tedy až na službu, která ještě musela utřít stoly. Ale pak už i oni mohli užívat času po obědě, kdy se nic moc nedělo a v táboře byl tak nějak klid. Ten skončil někdy kolem druhé hodiny, kdy dorazil bubeník z Jumping Drums. Jistě, nějaké bubny s sebou samozřejmě měl, dokonce i docela zajímavé kousky – šamanský buben, buben velmi oblíbený v Japonsku atd. I na prohlížení zmiňovaných bubnů došlo, ale až po nějakém tom výkladu o nich a nějakých ukázkách, co se s nimi dá všechno dělat (dobře, bubnovat, ale není bubnování, jako bubnování). Tato přednáška byl přímo ideální čas, kdy dát dohromady pokřiky, což se ráno nějak nepovedlo. Dvě skupiny vymýšlely, dvě byly s bubeníkem. Aby ale to vymýšlení měli asi složitější, první písmena názvů byla daná předem – byla to písmena Q, X, Y a Z. Normální název šel pochopitelně ke kosmickému tématu vymyslet pouze skupině Z. Ale i zbytek názvy a pokřiky zvládl, tudíž poté, co bubeník za obrovského potlesku odjel, uskutečnil se další nástup. Na něm byly poprvé předvedeny pokřiky Qětáků, Xosmonautů, Youkosmáků (sice jsem byl jejich instruktor, ale za to, že si ten pokřik skoro nikdo nepamatoval jsem fakt nemohl) a Záře hvězdné. Poté se ukázalo, že uspokojit profesora s přípravou na kosmonauty není vůbec snadné, ale bohužel, s jeho zapomětlivostí bude ještě zábava zjistit, co chce. Zrovna chtěl nějaké věci, jenže zapomněl nejen to, které to jsou, kde jsou, ale ve své osvícené genialitě si svoje poznámky zašifroval a šifru, světe div se, zapomněl rovněž. To, že radši kamsi zmizel, už k zajímavosti situace opravdu moc nepřidalo, ale asi věděl, proč to udělal. Samozřejmě účastníkům nezbylo, než šifru prolomit a věci přinést. Naštěstí nepoužil nic moc reálně použitelného (AES, nebo, což by možná bylo horší, Vernamovu šifru), takže šance tu rozhodně byla. Minimálně v naší skupině docela brzy přišli na to, že šifra je pouze braillská abeceda zapsaná po jednotlivých bodech (A bylo 1, C 14, P 1234 atd.). Ano, vynořily se i divočejší teorie – třeba, že to je ve stylu starých Nokií (A 2, C 222, P 7 atd.), ale moc dlouho ta teorie neobstála, i když, nápad na další rok to je dobrý. Ale ne všude to šlo tak jednoduše. Poté, co jsme zprávu rozluštili, ukázalo se, že skafandr je na hřišti. Rychlost dešifrování si vyžádala jisté improvizace, protože v té době ještě na hřišti nebyla oblast, kde se měl hledat (ten skafandr vlastně taky ještě ne), ale jeden stojící instruktor a pár natažených lan to zachránil. Zbytek skupin měl hledat batoh, gumáky a dýchací zařízení, i místa měli jiná (někde v lese a další zajímavé věci). Poté, co se zas všichni sešli, aby se pochlubili tím, co našli, vynořil se skutečný záměr pana profesora. Tím nebylo nic jednoduššího a prostšího než štafetový běh s těmito věcmi. První běžec to měl ještě jednoduché, běžel pouze ve skafandru (v našem případě to byl overal). Další měl jak ten, tak i gumáky, což asi ještě taky šlo, další běžci k tomu měli ještě batoh s nějakým závažím, a ten poslední musel běžet i se šnorchlem. Samozřejmě, že předávání věcí bylo docela podstatnou položkou kradoucí čas, trať sama o sobě moc dlouhá nebyla. Motivaci, aby ji zvládli co nejrychleji ale družinky měly, za umístění se dávaly body do celotáborového bodování – 1. místo za 4 body, 2. za 3 a tak dál. Snad i proto bylo povzbuzování docela častou věcí. A ano, pochopitelně, po soutěži se všichni dozvěděli, že podmínky na kadety astronauty splnili.
Po skončení hry, které bylo oproti plánu docela pozdě, už ale přišel čas na večeři. Neztratit se ve frontě sice nebylo úplně samozřejmé, ale zvládlo se to.
Po večeři už mnoho času nezbývalo, takže zanedlouho přišel již druhý večerní nástup. Na něm se shrnulo, co se ten den stalo, jednička předala (dosti potměšile) službu devítce, vymyslel se nový pamatovák, určily se hlídky a pochlubila se chatka, která dostala čisťouše, což se mohlo podařit jen té chatce, která měla nejlépe uklizeno (prase zatím neobcházelo). Pak už se jen zazpívala večerka a přišel na řadu další pokus o poslání stisku, který opět dopadl tak nějak, ale noční přání nakonec výsledkem bylo.
Poté už asi nikoho ukládací shon nepřekvapil. Opět se v jedničce nikomu spát nechtělo, radši dělali kraviny a koukali se na telefony (3 IPhony na chatku je docela úspěch, ten poslední mobil bylo snad cosi s Androidem). Ani s internetem na tom nebyli nejhůř. Někteří operátoři měli signál docela dobrý, ten zbytek lidí kdesi dostal heslo od Wi-Fi, kterou Tomáš přivezl s sebou (co tam měl za SIM karty fakt těžko říct, ale vyplýtvat se ta data do konce tábora stihla). Na to, že to byl router, kdo ví odkud, pokrýval signálem tábořiště překvapivě dobře, ze strategicky vybraného místa na lednici v jídelně (která tam mimochodem minulý rok nebyla) dokázal pokrýt minimálně všechny chatky, jak to bylo slavné na štábu těžko říct, ale hádal bych, že tam už to za moc nestálo. Ale ne, že by to byl účel, takže to nikoho ani nemohlo štvát. Nakonec je však pobíhání po chatce unavilo a do postelí se přesunuli.
A mi se zas přesunuli do jídelny k další poradě. Někdo už chtěl začít řešit puťákové skupiny, ale to se mu nějak ještě rozmluvilo. Ale zadarmo to nebylo. Výsledkem bylo usnesení, že jídlo se bude muset domlouvat po chatkách a jeho výběr už nebude tak volný, jako býval. Samozřejmě, došlo i na řešení pondělního programu a toho, kdo kde a kdy bude. To se nějak dořešilo a další témata prozatím nebyla, takže všichni co možná nejrychleji zmizeli do postelí.
A to jen proto, aby se v pondělí probudili do dalšího slunečného rána. Ovšem tentokrát stál budíček fakt za to. Přeci jen, banda lidí s kytarou a kombem vám do chatky každé ráno nevletí, no a aby začali zpívat nějakou píseň, to už se vůbec nestává často. Jenže tohle pondělí se to stalo. Budíček to sice byl opravdu dobrý, ale jestli se po něm nějak líp vstávalo, to fakt těžko říct, rozhodně žádná statistika není a nebude. Každopádně ovšem tábořiště vstalo, protřelo si oči a možná i utíkalo na rozcvičku. Po ní se nedělo nic tak příliš překvapivého, byla totiž snídaně. Ta tentokrát ale už nepatrně zajímavější byla. Někoho (no dobře, zas hlavního vedoucího) napadlo, že by nebylo vůbec špatné přidat na snídani kukuřičné lupínky a podobné věci. Zájem o ně docela i byl, což ho muselo určitě potěšit (nejen mezi instruktory).
Všichni očekávali po snídani nástup, takže je další program určitě nezklamal. Tentokrát už se mohli sejít v hracích družinách a také pokřiky se už mohly tak nějak zařvat. Ani na táborovou píseň jsme nezapomněli, i když naživo ji na kytaru bohužel nikdo nehrál. A protože bylo z minulého dne docela dost bobříků (hlavně odvaha), byli i ti oznámeni a lidé, kteří je dostali, dostali miniaturní šerpu, na kterou měli bobříka připnout (jasně, ty další taky). Potom už jen zazněl pozdrav od poměrně známé osobnosti (kdo to v to pondělí byl těžko říct). Rovněž se táborníci dozvěděli, že dnes sice ještě televizní štáb z ČT 2 nepřijel, ale z Déčka už to stihnul, a že budou ve zprávičkách. Poté už žádná podstatná informace snad nechyběla a mohlo se přejít k vysvětlování programu.
První část nebyla nic těžkého. Když už všichni byli kadeti, nic v zásadě nebránilo odletu na planetu Mazec, trajektorii profesor spočítat prý stihl. Tak se tedy po nutném oblečení (hlavně pevné boty – tentokrát dávalo smysl, aby si je vzal fakt každý, nejen účastníci) všichni začali sáčkovat do rakety, kterou představovalo týpí. Nezdá se to, ale bylo na to dokonce dost velké. Ano, žádné pohodlí nebylo, jestli jste měli půl metru prostoru, mohli jste se radovat, ale při rychlostech profesorova prototypu (warp pohon ze Star Treku je proti tomu šnek) to vážně nevadilo. Při vysvětlování principu rakety nepatrně podváděl, místo toho, aby vykládal o kvantových singularitách, červích dírách, subprostoru, a nevím o čem ještě, se jako zásadní ukázalo zaklínadlo (ve skutečnosti nějaká náhodná část z ajťáky docela známého lorem ipsum doplněná o dvě pseudo-latinská slůvka na konci). Ano, odpočet i se startem (dost možná nějaké Apollo) byl, jen to odříkávané zaklínadlo (nebo to byl nějaký fakt ujetý příkazový jazyk?) znělo minimálně zvláštně. Ale nevypadalo to, že si na to někdo chtěl stěžovat. Aby ten let byl nepatrně názornější, doplňovala ho povlávající plachta působící průvan (že průvan je něco, co v hermeticky uzavřené raketě minimálně v naší realitě spíš nechceme je fakt, ale co se dá dělat). Netrvalo to ani moc dlouho (jestli půl minuty, tak to je moc) a raketa úspěšně přistála na cílové planetě. Bylo třeba tedy zas všechny z kosmoletu dostat hezky pěkně ven a čekat, co se bude dít dál. Někdy tady se instruktoři vytratili, a to jen proto, aby mohli dělat udivenou a nic nechápající čtyřku. Od té a konečně viděného Mazla se náš asi docela nápadný výsadek dozvěděl něco o tamních obyvatelích. A to, že je Rufus (pomocník zlého Pepého) proklel strašnou kletbou, jejímž efektem bylo zmizení nějakých částí těl obyvatel, ale ten fázový posun, nebo co se vztahoval i na předměty, které měly tu smůlu, že zrovna na planetě byly. Obyvatelé se také zanedlouho ukázali a celkem pochopitelně začali z jejich trápení obviňovat pozemšťany. Po nějakém tom dohadování je profesor a Mazel (čtyřka možná nepatrně pomohla rovněž) dokázali přesvědčit o jejich omylu a nabídli pomoc.
Výsledkem této nabídky byla další hra po stanovištích, tentokrát ale byly jen čtyři. Většina instruktorů (včetně mě) skončila v lese na konci čtyř tras vedoucích kamsi do kopce. Když už se tam část skupiny vydrápala, čekala je ještě hádanka. Když vyřešili i tu, dostali obálku. Co v ní bylo netušili, pokyn zněl, že je smí otevřít až poté, co získají všechny čtyři. Ne úplně překvapivě se na tomto lesním stanovišti docela zdrželi. Možná k tomu ale přispěla i další stanoviště. U jídelny měli modelovat klasickou postavičku člověka, u skladu pro změnu v pilinách hledali části těl panenky a dávali ji dohromady, no a v jídelně se pokoušeli hledat poloviny věcí a dávat je zpátky tak, jak asi patří (pojmenovat je museli také). A kolem toho všeho se pohybovali podlí trollové a dělali to, co jim jde nejlíp, trolili. A tak se stalo, že poslední skupina hádanky sice dostala, ale už jenom na dvou stanovištích, to už bylo minimálně čtvrt na jednu, takže smysl takové opatření rozhodně mělo. Pomohlo k tomu, že do jídelny jsme se dostali tak v půl jedné, takže na odpolední klid zbyla tak půl hodina, víc určitě ne. Někdy v průběhu hry ještě stihl přijet Ben Levíček. A rovnou si to naplánoval tak, že skončil před televizní kamerou (no vážně, najděte si to, v archivu ty zprávičky jsou).
Poté začaly velmi oblíbené neklidy. Ano, kdo chtěl, mohl zůstat v chatce a odpočívat, nebo něco tak, ale většina táborníků se rozutekla, a to ještě ráda. Dost jich poslouchalo nahrávky z minulých let, jiní zas hráli společenské hry, další pro změnu zpívali, i na lodě se někteří vydali.
Po neklidech se na nástupu, který po svačině prostě přijít musel, konečně zjistilo, co že je to v těch obálkách. Co obálka, to nějaká podivná posloupnost písmen. Ano, teoreticky to mohlo být cokoliv, brzy se však přišlo na to, že to asi budou přesmyčky slov zaklínadla, které má vrátit obyvatelům planety jejich podobu a vůbec planetu učinit trochu normálnější. Nečekal bych, že Slovák ty přesmyčky zvládne rychleji než skoro dospělý Čech ze stejné družinky, ale u nás se to stalo (Matúši, dobře ty). Obecně se to svádělo na den trollů a podobné kosmické vlivy. Nakonec slova rozluštěna byla, zbývala ale ještě jedna věc, vymyslet pořadí, ve kterém se budou rýmovat a budou znít plus minus magicky. Ovšem i to se podařilo a většina družinek se na podobě kouzelné formule shodla. Jenže pouhé vyslovení na prolomení kletby nestačilo (to by snad ti obyvatelé mohli zvládnout, vezmeme-li v potaz, že ty obálky se na planetě musely povalovat docela dlouho). Stačilo ale darovat figurky vymodelované dopoledne, a už to hned dopadlo jinak. Většina obyvatel se s nadšeným a veskrze rozzářeným výrazem (doufám, neviděl jsem ho, ale sám bych se o něj při takovém zázraku rozhodně snažil) kamsi vytratila asi slavit, takže na sdělování informací o dalším možném pobytu Kinga zbyl jen jeden. Ten si vzpomněl na jméno planety Tetris. Cestovní horečku ale nepatrně ochladil Mazel, když připomněl jakousi příliš silnou gravitaci na planetě, takže raketou se tam prý dostat nedalo (obří údiv je sice na místě, jenže je k ničemu), takže bylo třeba vymyslet alternativní způsoby dopravy. A že jich bylo.
Mohli jsme je poznat celkem za chvíli. Naše skupina nejprve vyzkoušela plavbu lodí, což jako zas až tak špatný způsob nevypadá (nepočítáme-li komplikace s vakuem a dostupností řek), poté jsme dorazili na místo, kde se nás snažili přesvědčit, že by to snad šlo skákáním přes švihadlo (moc ale neuspěli). Docela dobrý způsob (mít tak hodně lidí) mohlo být použití zahradnických koleček (jeden se vezl, další mu dělal motor), minimálně to všechny docela zabavilo a problémy s letem těch strojů nikdo nerozebíral. Samozřejmě, že jako předposlední možnost musela být chůze kopci a lesem k tomu, ještě zábavnější než dopoledne. Když ji aspoň u nás všichni úspěšně zvládli (zbytek družin to dal taky, ale Jíťa si zacvičila asi víc, než čekala), přišlo na řadu poslední stanoviště, kde se testovala chůze na chůdách, které byly představovány pařezy s přidělaným provázkem. Bohužel pro všechny putující, cesta na Tetris je dlouhá a spletitá, takže ani celá odpolední hra k dosažení cíle nestačila.
To však při večeři vůbec nikomu nevadilo a zmizela stejně, jako jindy. Samozřejmě, i spousta přidávajících se našla.
Po večeři žádný program určen nebyl, takže se dělo všelicos – povídalo se před jídelnou, povídalo se na chatkách, dokonce se zpívalo v jídelně. To nám vydrželo až do večerky, která sice žádná nová překvapení nepřinesla (možná jen to, že v úterý nebude služba), ale umožnila započetí večerní skoro už rutiny. Ne, i když bylo jasné, že se bude vstávat dřív, rychleji se děti (v jedničce to ještě platilo doslova) uložit nepovedlo. Do postelí se ovšem nakonec zavrtali a už jen viděli, jak zhasínáme a mizíme na poradu.
Ta samozřejmě byla naplněna hlavně řešením puťákových družin. Ale zas to nebylo tak zlé, vzaly se ty z loňska a nepatrně se upravily a přidaly se do nich nové děti, kterých bylo letos docela dost (na náš tábor) a těm dvou schopnějším se prohodily trasy, které půjdou, popisy naštěstí byly z loňska rovněž a nějaké zásadní změny se v Kuřimi za ten rok naštěstí nestaly. Možná i proto rozdělování zas netrvalo tak strašně dlouho. Chvíli zabralo třídění jídla podle seznamů napsaných ráno, i to se ovšem stihlo. Proto zbyl i nějaký čas na přípravu jídelníčků na středeční restauraci. Opět názvy nic moc dětem říct nemohly, třeba pod takovým vesmírným vzorkem 23 se mohlo skrývat skoro cokoliv (byl to banánový koktejl). Ano, řešily se i ne tak důležité věci, ale do hluboké noci se to neprotahovalo, vypadalo to, že jsme chtěli dokonce i spát. A tak se tedy stalo, na tábořišti, ale zároveň i někde velice daleko, kde prý byl Mazel.
Úterní ráno přišlo sice s nějakými těmi mráčky, ale to vlastně ani nebylo tak špatně. Ale ty mraky nebyly jediné, co bylo tento den jinak. Pohled na hodiny mohl odhalit, že buzení dětí bylo o čtvrt hodiny dřív, než tomu bývá normálně. A to proto, aby se ještě naposledy stihlo zkontrolovat, že v batohu mají skutečně všechno, co na dnešní putování potřebují. Někde ty kontroly nebyly tak moc potřeba, protože už byly připravené věci večer, ale člověk nikdy neví. Ani rozcvička toho dne nebyla, všichni byli radši nahnáni na snídani. Ano, důvod byl pořád tentýž, krátce po deváté nám od továrny Hartmann odjížděl autobus do Kuřimi a bylo by docela vhodné, aby ho všichni stihli. Když jste ten den vyšli po snídani před jídelnu, mohli jste vidět nejen zdravušku vydávající léky, ale i lidi rozdávající svačiny. Ty dokonce snad ani moc nechyběly a nepřebývaly, takže tak v 08:20 se poměrně velká skupina lidí vydala pěšky do Bítýšky ke zmíněné továrně. Cesta ubíhala docela dobře. Ano, možná to Dan nepatrně přeháněl s pospícháním, ale je fakt, že ti před námi se s tím také moc nepárali, takže ta obří mezera za námi asi vzniknout nakonec musela. Ale ne, nějak zvlášť to nevadilo, všichni se na místo odjezdu dostali s dostatečnou časovou rezervou. Ani s dopravními prostředky tento rok problém nebyl, takže se zanedlouho už všichni naskládali do autobusu, dokonce i plus minus tak, aby putovní skupiny byly nějak u sebe a cesta mohla začít. Ne, nic tak zajímavého na jízdě autobusem nebylo, vypadala, jako každá jiná jízda našeho tábora autobusem – řešilo se kdo ví co, a všichni si to docela užívali. Poté ale přišla zastávka u zámku, kde měla vystoupit skupina, jejíž trasa sice byla nejdelší (něco přes 3 kilometry). Trochu nejasno v tom, kdo má vystupovat byl, ale tak zlé to nebylo. Posléze přišel i náš čas a mi vystoupili u vlakového nádraží v Kuřimi, před kterým byla (asi ne náhodou) i autobusová stanice. Putující děti dostaly popis a my se uklidili stranou a začali je pozorovat.
A bylo docela i co. Kvůli docela elementární chybě při čtení textu někde kolem první věty aspoň půl hodiny hledali cestu, jenže na opačnou stranu. Ale kdepak, hodný anděl se po pěti minutách opravdu neobjevil, to se prostě v tomhle typu případů nestává. Nakonec na svou chybu ovšem přišli a pomalu se vydali tím správným směrem. Nějaký takhle zásadní problém už je po cestě naštěstí nepotkal. Bylo dost menších – dohadování, jestli už došli na určité místo, snaha o přesvědčení zbytku skupiny, že na tu odbočku opravdu, ale opravdu nemají jít, a mnohé další záhady podobného typu.
Překvapivě jsme při jejich cestě stihli sníst tak možná nějakou svačinu, na nějaké větší jídlo kašlali nebo neměli čas. Sice jsme to dělali velice neradi, ale někdy nad jejich počínáním šlo jen nechápavě kroutit hlavou, snad bychom to opravdu zvládli líp, ale takový test se nedělal. A když jsme hlavou zrovna nekroutili, nebo se nesnažili neskončit uprostřed jejich vláčku, povídalo se o všem možném.
Bylo i pár míst, kde se dobromyslných andělů v podobě vedoucích dočkali. Bylo to hlavně jedno místo kolem jakési stavby, nebo čeho, kde opravdu nebylo, čeho se chvíli chytit. Nakonec ale prošli kolem Kauflandu a ke koupališti kolem půl druhé, nebo tak (dorazili, ani ta malá přeháňka po cestě je naštěstí od tohoto poslání neodvedla. Ne, rekord v rychlosti ujití nějakých 1,6 kilometrů by asi opravdu dostat nemohli, ale došli všichni, a to se počítá.
Lístky už byly dávno koupené, takže vstupu na koupaliště (prý to měl být mezigalaktický bazén, ale já to označení neslyšel snad ani jednou) nic nebránilo. Následovala klasická návštěva šatny a příchod ke zbytku tábora, který už tam pochopitelně byl. A až tady se konečně našel čas na snězení oběda. Poté, protože zmizel docela rychle, už se všem začalo chtít do vody, kam jsme také zamířili. Dělo se v ní asi to, co by se dalo čekat, spousta cákání, potápění a dalších zábavných věcí. I na skluzavku došlo, ale pro instruktory už při dojezdu bylo fakt málo vody (nesmysly typu ježdění jinak, než na zádech (a hlavně se netočte) nešly dělat určitě, normálně sjet asi šla, ale dojezd zázrak taky nebyl). Proto jsem ji sjel jen jednou a vrátil se k pozorování lidí v bazénu, kde se toho dělo stejně dost. Těžko říct, proč Tom Leskovec začal s mňoukáním, ale vydrželo mu to v té vodě docela dlouho, zjevně se docela nudil, nebo co. Bohužel, nevydával ten kočičí zvuk sám. Pochopitelně jsme ve vodě zůstali docela dlouho, ale nakonec jsme vylezli. Poté se už jen sušilo na ručnících a do Kauflandu se vydala výprava nakupujících, další skupina zas zašla pro nějaké hranolky a podobné věci.
Jak dlouho trvala druhá návštěva šatny mě skoro až překvapilo, ale šli jsme tam dostatečně včas, takže odjezd od bazénu v 17:17 jsme stihli bez problémů. Ani při této cestě se nedělo nic tak moc zajímavého – podivné hlášky a zpěv samozřejmě byl, ale s tím asi už musíte počítat.
V Bítýšce se někteří usadili v Martinově dodávce, jejíž oprava se naštěstí v pondělí stihla, a navíc ještě v záruce, a vydali se zpět. To jsme udělali i my, jen pěšky. Cesta byla poklidná a nic tak zajímavého se na ní nedělo.
V táboře už čekala večeře v podobě chalupářského guláše. Podle seznamu pro děti (instruktoři už ho nedostali pěkně dlouho) si měli účastníci přivést ešus, který se měl právě při tomto jídle použít. Rozhodně se našlo dost lidí, kteří si ho před jídelnu přinesli a guláš do něj i dostali. Našli se ale i tací, co skončili v jídelně a byli rádi, že někde splašili talíř (to platilo i o většině, možná všech, instruktorech). Jistě, guláš zmizel docela rychle, tedy aspoň účastníci ho do sebe docela hrnuli, i když vezmeme v potaz přidávání. Pokud by nebyla v táborové knihovničce objevena kniha citátů, která byla v úzkém kruhu lidí překřtěna na Mazlovu bibli, bylo by to ještě kratší a možná by si instruktorů řešících hluboké myšlenky tolik lidí nevšimlo.
Poté, co se tuhle potřebu povedlo uspokojit, byl zanedlouho zapálen táborový oheň. U něj se zpívaly klasiky typu táborová hymna, Montgomery, Tři kříže a Cesta od Kluse. Také ale došlo na vyprávění o puťáku. Ukázalo se, že docela zajímavé to měli asi všichni. Skupina jdoucí od zámku u rybníka potkala kachny, kterým se to jídlo přeci dát muselo, a ta poslední skupina zas šla tak nějak pohodově a vůbec si to užívali. Ke konci táborákovou pohodu však narušily jakési podivné zvuky. Ne, že by se účastníkům nějak extra chtělo, ale po chvilce přemlouvání šli zjistit, co se děje. Zjištění nebyla nijak přívětivá. Sice se všichni na planetu Tetris dostali, jenže ta byla obývána formou života připomínající červy. Tito červi sice nebyli nějak zvlášť inteligentní (Einsteiny mezi nimi hledat ani nezkoušejte), ale na to, aby pochopili, že nikoho cizího na planetě nechtějí, měli inteligence dost. A když jim to ještě Pepé nakuká, je výsledek jasný, jednoduše vetřelce sežereme a bude to. Naštěstí se jim do toho za tmy asi nechtělo a odložili to na ráno, takže večerka proběhla docela poklidně.
Docela poklidně probíhalo i po večerkové ukládání dětí. Jistě, sem tam si někdo stěžoval, že se mu vybil mobil a powerbanku si zapomněl/neměl, ale tyhle problémy asi přijít musely i sem.
Ani porada nebyla ze začátku ničím moc speciální. Kdosi našel v archivu zprávičky, ve kterých naši táborníci vystupovali, řešil se program na středu a připomínala se ptačka. Něco zajímavého se ale přeci jen stalo, docela nenápadně se do tábořiště vplížil Fenuzík. Ano, měl přijet, ale že to bude zrovna tenhle den, to jsme nevěděli. Tak se chvíli povídalo a ukazovaly dárečky pro účastníky, ke kterým se i něco přidávalo. A také byl rozdán chia pudink, se kterým si Tomáš hrál, když byl zbytek tábora na puťáku (asi jen tohle nedělal). Ovšem někdy po půlnoci to pomalu, ale jistě začalo dost lidí nudit a jídelna se pomalu vyprázdnila a lidé se z ní přesunuli do chatek.
Probudili se v docela pěkném počasí v normálním táborovém dni, takže v půl osmé už obyvatelé chatky číslo 7 obcházeli zbytek chatek a budili ty, kteří v nich spali. Docela se jim to dařilo, takže za pár chvil už zbytek pobíhal od záchodům ke korýtkům na opačném konci tábořiště. Posléze se většina lidí sešla na hřišti k ranní rozcvičce, která se odbyla poměrně rychle. Samozřejmě, hned poté se ti všichni přemístili do jídelny a začali si užívat snídaně. Sice by nás to možná bavilo docela dlouho, hlavně, když se u snídaně začne řešit kdo ví jaké téma (ale určitě velmi zajímavé), jenže to bychom asi ten nástup měli asi tak v poledne, což by asi úplně dobře nebylo. Tak jsme se tedy (možná neradi) z jídelny přestěhovali na hřiště a nástup mohl začít. Jako každý jiný nástup, začal i tenhle sháněním všech účastníků do těch správných skupin. Jenže, ať se dnes snažili sebevíc, někdo pořád chyběl. Po pár minutách se ukázalo, že z každé hrací družinky chybí jeden člověk (výběr toho chybějícího náhodný samozřejmě nebyl, ale jestli si téhle zajímavosti někdo všiml, to se ptejte účastníků, ne mě, my jsme to jen večer naplánovali). Důvod chybějících členů byl vlastně jednoduchý, prý je unesli červi. Ale ne, že by se to hned začalo řešit, i když, snahy byly, jen nemohly uspět. Radši se před tím zpívala táborovka, křičely pokřiky a udělovali se bobříci. A nesmíme zapomenout na vyprávění profesora Gumy, který vyprávěl, jak byl nucen rozmontovat raketu, aby ji na ten Tetris vůbec dostal (možná pak to sestavování Tetris připomínalo, těžko říct, jinde jsem si ničeho podobného nevšiml). Ovšem i na červy došlo, když se tam (z hlediska vyjednávání a své jídlochtivosti celkem nelogicky, ale z hlediska příběhu moc jinak postupovat nemohli) objevili a únos ani nijak nepopírali, spíš se chlubili svým úspěchem. S takovou chlubivou entitou se vždycky mnohem líp manipuluje, takže po nějaké době se podařilo dohodnout soutěž (já vím, výsledek byl znám už předem, ale bylo dost dětí, kteří si mysleli opak). Jako v mnohých činnostech, šlo o to, kdo získá víc peněz, přesněji diamantů (tady jen takových těch plastových, ale když se počítaly…). A jak, že ty diamanty účastníci dostanou? Inu, vymyslí si nějakou živnost a vedoucí si budou užívat a živnosti obcházet, ano, nějaké diamanty na utrácení dostanou. Když se k této dohodě podařilo dojít, byli zajatci propuštěni s tím, že pokud účastníci hru prohrají, stejně je snědí všechny, takže to je jedno. Potom už jen bylo připomenuto, že dnes má přijet štáb České televize a všichni se rozešli, aby vymysleli, čím vedoucí a instruktory uchvátit.
Štáb skutečně dorazil a našel tábořiště, kde se malé skupinky účastníků dohadovaly, co budou dělat, a také, kam svůj podnik umístí. Když se na tom dohodli oni, musel jejich zájem ještě být zaregistrován (všední důvod byl, aby si všichni nevybrali jednu živnost nebo jedno místo, kde ji hodlají provozovat). Nevšiml jsem si, že by k nějakým kolizím moc docházelo, takže tak za hodinu byly registrace hotové a stanoviště i nachystaná (u toho jsme ještě pomáhali).
Aby nebylo v tábořišti po tu dobu slyšet jen hlasy lidí a nic víc, při procházení vyhrávalo rádio Krokodýl (název je táborová narážka, s červy to nesouvisí), které zajišťoval reproduktor u skladu napojený na notebook nebo na tablet, těžko říct a jeden mikrofon (že máte tu techniku rádi?), takže pouštění nejrůznějších písní problém rozhodně nebyl. Ani upoutávky jednotlivých živností nebylo něco, co by se mohlo zanedbat.
Živností bylo dost a byly docela rozmanité. U stolu před jídelnou se nabízelo umytí nohou, v devítce věštírna a hazardní hra (hodíte kostkou a pokud je druhý hod menší, tak vyhráváte), samozřejmě nesměly chybět masáže všeho druhu a kosmetický salon. I na průvodcovskou agenturu došlo (že jste nevěděli, že na tábořišti jsou vodopády?). A když jste se snažili, nalezli jste i tatéry a degustaci vín (i s příběhem, jen podle pozemských měřítek by asi to víno ve skutečnosti úplně jako víno neprošlo, ale tady bylo fajn). Aby mohli získat diamantů ještě víc, byl za tak další hodinu, když už aspoň nějaké diamanty majitele určitě změnily, ohlášen červomat. To byl celkem klasický kvíz, jen jste si za otázku museli zaplatit. Ano, když jste odpověděli správně, svůj vklad jste dostali zpátky včetně nějaké té odměny rovné ceně otázky, ale když jste náhodou odpověděli špatně, nedostali jste samozřejmě nazpátek nic. Nejdřív u stolu s otázkami moc lidí nebylo, ale po nějaké té chvíli se to zlepšilo a začali skutečně chodit a nebrali jen otázky za jeden diamant. Otázky se týkali vesmíru a všech souvisejících věcí. Pokud byl účastník všímavý, mohl už někdy v pondělí po táboře nalézt rozvěšené cedule s informacemi, které se mu teď náramně hodily. Na druhou stranu, utratit své těžce vydělané peníze mohli účastníci i jinak, třeba za reklamu, kterou v rádiu rádi poskytovali a snad ji nejvíc využíval kosmetický salon a kosmetika u čtyřky (kdo ví, kde na to vzali). Vypadalo to, že to všechny (jak ty, kteří si to užívali, tak ty, kteří museli nějakou službu vykonat) velice baví (i Ben u kresliče na obličej vypadal docela zabaven, i když, ta scénka stála za to – prý nepohodlná židle, časová prodleva a takové připomínky), jenže oběd kvůli tomu nikdo odkládat nebude. Tak tedy byl nakonec ohlášen konec pracovní doby a všichni se po nutném umytí rukou odebrali do jídelny, aby si oběd užili.
A vypadalo to, že to docela vychází, že by nějak zůstával, to se nestávalo. Oběd nakonec ale podlehl a zkrátka už potom nebyl, takže nezbylo než vyjít zas ven, užít si chvíli klidu a začít s dalšími neklidy. Tentokrát se i na goalball přihlásilo dostatečné množství lidí, takže Honza si klidu užít nemohl.
Já opět skončil u jídelny, kde jsme s Benem tak nějak pozorovali společenské hry a řešili všechno možné, takže o plynoucí čas nouze rozhodně nebyla. Ovšem nakonec jsme k odpolední svačině přeci jen došli. Po ní se ještě na pár desítek minut otevřely živnosti. Ke kolika diamantům ta odpolední šichta pomohla je těžké říct, ale rozhodně pomohla získat čas na přípravu restaurace. Kolem čtvrt na pět ale už živnosti dostali příkaz zavřít a podnikatelé měli odevzdat své výdělky, aby mohly být jejich úspěchy vyhodnoceny. I to chvíli zabralo, sehnání hracích družin určitě netrvalo o moc delší dobu, tak nějak to vyšlo, aby nemusel nikdo moc dlouho čekat.
Sečtení se povedlo (aby ne, dělali ho experti), takže poté už nic nebránilo, aby byl výsledek oznámen. Tím bylo nejen úctyhodné celkové číslo za všechny živnostníky kolem osmi set utržených diamantů (naštěstí žádné daně a podobná byrokracie nebyla), ale i vyhlášení nejlepší družiny a živnosti (věštírna byla za kadeřnickým salonem jen o nějaké zanedbatelné tři diamanty). Když už ale byli všichni nastoupení a netrpěliví, rozdal se i zbytek bobříků těm, kteří ráno měli smůlu. I bobřík za nejčistší chatku byl (ano, trochu zadarmo a loni se nedával, ale aspoň bylo dost jisté, že bude docela rozšířený). Poté už přišlo na řadu účtování s červy. Schválně, koho překvapí, že byl oznámen červí bankrot a výhra dětí? Že nikoho? Tak minimálně někteří na táboře se snažili vypadat, že je to velmi překvapilo a potěšilo. Tím pádem žádné jedení účastníků tábora nebylo. K tomu ještě červi přidali informaci o výskytu Kinga, prý se měl nacházet na planetě Husky (taky vidíte tu schodu jmen se jménem jednoho ze sponzorů?). A navíc měli za úkol uspořádat hostinu. Ovšem u hostiny si konečně našli způsob, jak si vydělat nějaké ty peníze, když se prý dostali až do červených čísel, jídla se na ní musela hezky pěkně platit. A samozřejmě, diamanty v restauraci nebrali, takže nezbylo, než zajít do banky sídlící ve skladu a těžce vydřené diamanty proměnit za nějaké ty táborové peníze. Fronta byla dlouhá, takže se stihlo i ukazování šablonek i s malou instruktáží, co s ní a řešení toho, proč všichni dostanou stejně. Ne, že by řešení té druhé otázky mělo nějaký smysl, když se na vydávací politice nějak nedohodli a v bance se to dávalo plus minus skoro náhodně, čehož si, bohužel, i někteří účastníci poté všimli.
Většina instruktorů se nachomýtla k jídelně tak akorát, aby mohla vítat vstupující jedlíky (taky jsem vítal, i když možná ne extra nápadně). Potom ale už nějak nebylo co dělat. Dovnitř jsme nechtěli vejít určitě a vzhledem k tomu, jaký úspěch mívaly scénky s žebráky a potulnými hudebníky v minulých letech, nějak nám přišlo, že by to úplně už nemělo ten efekt. Ano, pro televizi, která restauraci natáčela, by to bylo dozajista zajímavé, jenže to by bylo asi tak všechno. Proto jsme chvíli jen tak seděli u chatky a rozebírali všechno od tábora až po další plány na prázdniny a všechno mezi tím.
Po nějaké době se pochopitelně zbytek vedoucích začal zajímat, co tam děláme, a prý, že už bychom do restaurace klidně mohli také. Sice nám to připadalo možná trochu brzo, ale moc dlouho jsme se přemlouvat nenechali. Proto jsme se u jednoho už prázdného stolu usadili ještě ve chvíli, kdy rozhodně ještě jedlíků bylo vevnitř docela dost. Ano, určitou podlou výhodu to mělo, žádné z jídel ještě nebylo definitivně pryč, jenže jako naschvál jsme letos stejně nechtěli ochutnat všechny (větší porce, nebo větší svačiny?). Samozřejmě, z názvů na jídelním lístku jsme si už nepamatovali v zásadě nic, takže minimálně my jsme kuchařky překládat názvy nenutili. Když jsme se dosyta najedli, přesunuli jsme se k baru, který byl venku. Táborníci mohli asi být rádi, že přijímal stejné peníze jako restaurace (na společnou platbu totiž mohli zapomenout). Nápojů bylo pár, takže ty se i vyzkoušet všechny daly (když tedy člověk chtěl, kakao po kofole zas není tak skvělý plán, jak se může zdát, takže já minimálně všechny nezvládl). I u baru bylo živo a restaurační hosté si vyprávěli své zážitky o tom, jak museli umývat nádobí, aby zaplatili útratu, na kterou jim peníze nějakým způsobem nezbyly, a jak se museli dohadovat s číšníky o placení. Ovšem i u baru musela přijít poslední objednávka. Nejen proto, že prostě nekonečné zásoby nápojů fakt na táboře nemáme (ne, že by se to sem tam nehodilo), ale i proto, že tu cimbálku budou vidět radši než nějakou sklenici s džusem. Není proto vůbec udivující, že jakmile se podařilo nachystat všechny nástroje, už byli v jídelně a zábava mohla začít.
Pokud by v tu dobu někdo hledal mě, Denisu a Evu, v jídelně by nás opravdu najít nemohl. Za to u pětky by asi už uspěl a zjistil by, že tam nejsme sami. Témata k diskusím byla asi pořád docela podobná a jejich seznam nedá dohromady už vůbec nikdo. Posléze jsme se přesunuli k jídelně. Nějaký vážný důvod k tomu asi nebyl, možná trochu pomohl déšť, který začal někde v průběhu večerního hraní. Na aspoň trochu nenápadné rozptylování lidí před jídelnou s použitím fléten rovněž došlo, ale ne dřív, než někdo přišel s tím, že by měl Tom Leskovec zítra hrát něco na flétnu do televize. Ne, nejste udiveni neoprávněně. Nějak se toho ale chytil a na tu flétnu se toho chtěl naučit tolik, aby to dopadlo aspoň nějak (minimálně halí belí by prý bylo docela fajn). Na tu úroveň se opravdu i dostal, ale jestli své znalosti pak zužitkoval, to těžko říct. Během přestávky se z jídelny ozývaly opravdu prapodivné zvuky, to si táboroví kosmičtí kadeti zkoušeli snad každý hudební nástroj, který se v tu chvíli v místnosti nacházel, včetně klarinetu. Pak zaznělo ještě pár písní, některé byly i docela známé. Jenže pak přišel už čas na večerku.
Při ní byla služba předána chatce číslo 4, někdo z chatky číslo 7 vymyslel pamatováka, a někdo jiný nasadil tón na večerku, po jejímž zazpívání poslal stisk. Ano, úplně bez komplikací průchod stisku zas nebyl, nějak se to ovšem zvládlo a děti (a ty už ne úplně děti rovněž) byly vyslány na svou večerní misi za umytím zubů.
Tento večer nás ale v jedničce čekalo ne úplně milé překvapení. Její obyvatelé se po obejití standardního kolečka začali převlékat do pyžam. A při této tak důležité činnosti nalezli někde v posteli prase. Nevypadali, že je to nějak moc naštvalo, nesmysly s ním dělali docela rádi (prý, že tak zábavně chrochtalo a bylo mnohem zábavnější než had). Jasně, že o to delší dobu trvalo, než skončili pod peřinami nebo spacáky, ale i to se povedlo. Možná k tomu pomohla i Zdeňkova návštěva s další z hádanek, se kterými do jedničky chodil už docela pravidelně.
Tak nám tedy bylo umožněno změnit stanoviště a usednout v jídelně k poradě. Nebylo to už tak zlé, jak by se mohlo zdát. Přípravy na ptačku byly již v plném proudu, ale většina dvojic účastníků (a někdy i samotní jednotlivci) byli určeni už včera, sice trochu nenápadně a bez všeobecného zapojení, ale bylo to. I většina vedoucích už někde připsaná byla, instruktoři už rovněž. Tak jsme tedy mohli začít probírat zítřejší herní den. A asi to docela i bylo potřeba, odpolední scénka, nebo jak to nazvat, nebyla úplně jednoduchá a dělo se tam toho docela dost. Ale nějak jsme to dokázali a v agendě už nic nezbývalo, tedy až na lidi půjčující si počítače a píšící úkoly na ptačku. To nás po nějaké chvíli už moc nezajímalo (stejně bylo často v plánu to napsat na Pichtově stroji někdy zítra), a tak jsme potichu a nenápadně šli radši spát (spacák je tak skvělé místo).
Další den přišel nejprve potichu a hlavně tak, aby si ho nikdo, pokud možno, nevšiml, inu, asi tak, jak to dny normálně dělávají. Bylo ale jasné, že mu to moc dlouho nevydrží, protože budit holky ze čtyřky očividně chtěli a ta flétna se na to i docela hodila. Takže tábor byl zanedlouho probuzen a plný pohybujících se lidí sem, a zase tam. Nakonec je pohyb donesl až na hřiště, kde je potkala docela klasická rozcvička. Po ní pohyb, možná i kvůli něčemu, co by šlo za jistých okolností nazvat mírnou únavou a sháněním se po kaloriích, pokračoval směrem do jídelny. Ukázalo se, že z jídel je skoro všechno, co by si mohlo táborníkovo břicho ráno jen přát, až na kukuřičné lupínky, ty došly (ale müsli a granulím podivné podobné věci byly dál). S tím se ale nedalo moc dělat, museli jsme vystačit s tím, co jsme měli. Nakonec nás ovšem jídelna a snídaně (možná jen ta snídaně) omrzela, a proto jsme se vydali na nástup. Tedy, hned to nešlo, bylo potřeba ještě zařídit pár věcí. Nebýt televize a docela rozsáhlého sponzoringu a propagace tábora na sociálních sítích a dalších internetových stránkách (pokrok nezastavíte), nebylo by to ani nutné, takhle ale bylo potřeba, aby všichni lidé na nástupu měli táborová trička. Ta se rozdávala už na poradě, teď stačilo pouze zajistit, aby se do nich celé osazenstvo tábora obléklo. To se po pár chvílích i podařilo a nástupu tedy už nic moc nebránilo. I kameraman už byl nachystaný, takže nástup mohl začít. Tentokrát byla táborová píseň konečně zpívaná s živou kytarou (v televizi to taky určitě vypadá líp), i když kvůli nějakému záběru se musela zpívat ještě jednou (jistě, uvedený důvod na nástupu byl dost odlišný – něco ve stylu, že to je kvůli povzbuzení). Pak byl odhalen fakt, že naše cesta na planetu Husky byla úspěšná (trvala nějak dlouho, ale protože to byla cesta noční, nevadilo to). Došlo i na podlé otázky, jestli tu jako tentokrát jsou všichni, dnes však nikdo nechyběl. Ano, jistě, neobešlo se to ani bez udílení bobříků skoro za všechno možné, prostě, bylo jich hodně. Následovalo uspořádávání na schodech, které se dělalo jen proto, aby bylo možné vyfotit fotku ideálně se všemi lidmi, co na táboře jsou. Ta fotka se poté i vyfotila, načež se všichni odebrali zpátky na hřiště. Tam dostali hosta. Příletu rakety si asi opravdu obyvatelé planety museli všimnout, jak mezi ně ovšem na chvíli patřil i Rufus s Pepém, nebylo tak zvláštní, že si toho všimli rovněž. Na únosu Mazla se ještě dohodnout dokázali a uskutečnili ho (únos větší skupiny chudáků v plánu byl, ale nekonal se). Ovšem ve všem lze nalézt něco dobrého, i když to tak na první pohled nevypadá. Ukázalo se, že Rufusova loajalita není tak jednoznačná, a že rozhodně bezhlavě Pepého neposlouchá absolutně ve všem. A mít na něj nějakou tu páku, to by rozhodně bral. A jakou že páku? Inu, zase peníze a moc s nimi prý spojenou. Ne, výkupné za Mazla nenabídl, zas tak mocichtivý sám o sobě ještě nebyl (možná spolu byli moc krátkou dobu, potom by se vidělo), ovšem když dostane nějaké ty diamanty, vůbec se zlobit nebude (dá je Pepému, ten mu prý bude vděčný, nebo ho bude s diamanty vydírat, těžko říct, jak to vlastně myslel) a možná za to vyzradí i nějakou tu přísně tajnou interní informaci. Mělo to ale, nepatrné překvápko, jednu podmínku, tu informaci prozradí pouze té skupině, která mu diamantů přinese nejvíc.
A jaká to náhoda, diamantový důl byl, co by diamantem dohodil. Tak se tedy z dětí stali drsní horníci, kteří se pro jeden další diamant nebrání ani čemusi, co v určitých případech asi i šlo nazvat podlou krádeží. Princip získávání diamantů však nijak složitý nebyl, tedy pokud jste se alespoň trochu vyznali na tábořišti (to kvůli plánování ideální trasy k dolu). Po tábořišti se rozmístila místa vydávající na požádání diamant, tedy pokud už ho žadatel nenesl. Byla všude možně – na hřišti, u skluzavky, u chatek, a tak. Získání diamantu tedy spočívalo pouze v dojití k dolu a jeho vyžádání. Poté ale nastal problém, museli jste ho dostat do trezoru své družinky, a trezory, jak tomu nezřídka bývá, byly v bance, která byla pouze jedna, a to na verandě před štábem. Samo o sobě by to ještě nemuselo být tak zlé, jenže tu bylo pravidlo o tom, co se má stát, když se potkají dva horníci nesoucí diamant do banky. V takovém případě si řekli ahoj (nutně museli pozdravit oba) a následovala soutěž o to, kdo dříve řekne jméno toho druhého. Ten, komu se to podařilo, vyhrál a dostal diamant člověka, který jméno vyslovit nestihl. Ale naštěstí, maximálně mohl nést každý z horníků jen dva diamanty (ještě že tak, jinak vidím ty vykuky, co čekají na ubohé nic netušící pracanty a vybírají si k soutěži pouze ty, u kterých je šance výhry dostatečně vysoká). To se naštěstí dít nemohlo. Ale stejně se obírání nešťastlivců do jisté míry provádělo. Po nějakou dobu jsem neměl moc co dělat, ale krátce před svačinou si na rozhovor vzali Denisu, takže Vaška najednou neměl kdo vodit (aby si aspoň trochu tu hru užil, tady to nutné bylo), takže, proč ne. Samozřejmě, že jsem se snažil chodit k diamantovému stanovišti, kde nikdo nebyl, překvapivě to šlo, čekal bych to sice jinak, ale hold ne. Chození pro diamanty pokračovalo i po svačině. To se pro záři hvězdnou podařilo získat další cenné kameny. Ano, dvakrát jsme s Vaškem někoho (často Toma Leskovce) potkali a šance, že by si Vašek na jméno jednoho z mňoukajících vzpomněl dostatečně včas spíš nebyla. Jak se však ukázalo, na výsledcích to stejně nic moc nezměnilo. Je asi fakt, že by je nošení diamantů bavilo dlouho a ještě dýl, pak by ovšem nakonec vznikl problém, že diamanty došly. Aby se tohle nestalo (nevypadalo by to profesionálně), radši byl po dvanácté hodině zapískán oběd, před ním tedy ještě bylo pár výzev k posledním vkladům do banky. U oběda se pochopitelně řešilo jak to, jak probíhala hra, tak i to, na co se chudáka Denisy ptali – asi nebyla z těch, co dostala nejpodlejší otázky. A ano, kde byla druhou polovinu dolování jsme také zjistili.
Po obědě se, jako ale vždycky, před jídelnou vydávaly léky, služba utírala stoly a všichni se těšili z jednoho z posledních klidů. Pro instruktory to tak úplně neplatilo, pro ty si režisér nachystal speciální úkol, potřeboval mít natočený nějaký budíček. Tak se tedy stalo, že se všichni instruktoři sešli v pětce a snažili se předstírat spánek, i když už dost složité bylo se u toho nesmát. Pro tuhle scénku se náramně hodil budíček devítky, hlavně pro svou nápaditost a originalitu, takže jsme se ho dočkali. Celé to vstávání se točilo pouze jednou, napodruhé už by někdo asi vážně usnul. Následovaly i poslední neklidy. Zas se řešilo kde co, na goalball tentokrát zašel i Ben, takže pozorování společenských her tentokrát u mě převládalo, ale naštěstí to bylo vtipné dostatečně (ne, lidi, rozpoznávání řeči v hračkách bezchybné nebude ještě hodně dlouho).
Poslední neklidy ovšem kolem půl čtvrté skončily a po svačině přišlo to, na co všichni čekali, předání diamantů Rufusovi. Ten však nutně potřeboval znát jejich počet. A tak byly družinkám vydány jejich trezory v podobě kelímku s nalepeným braillským písmenem a bylo jim uloženo, ať si to hezky spočítají. Pokud chcete, aby se na tom podíleli všichni, chvíli to zabere, tudíž jsme rozhodně mezi prvními, co přišli s výsledkem nebyli, o to se ovšem už naštěstí nesoutěžilo. Ukázalo se, že se vlastně nesoutěžilo o nic, protože aby rivalitu mezi lidmi tak nějak vedoucí uklidnili, dali všechny natěžené diamanty dohromady a Rufus dostal už jen finální číslo. Spokojen s ním byl, nejspíš dostačovalo, aby jeho fantasie mohla vymyslet nejrůznější plány, co by si zpeněžením těchto diamantů mohl dovolit. Jestli by prodej takového množství drahých kamenů určitě nejvyšší kvality logisticky dotáhl do úspěšného konce je sice zajímavá otázka, ale bohužel se svými ekonomickými strategickými plány se nějak nesvěřil. Za to se svěřil s tím, že Mazel je někde na téhle planetě, chudinka malá ještě v kleci. Dokonce, a to už jako asi řekl moc, přiznal, že na zabezpečení klece nebyly použity nějaké vyspělé technologie a ochranné systémy, prý že klec jde otevřít zcela normálně (mohlo to být relativní vzhledem k Rufusovým schopnostem, a pak by to asi byl problém, tak podlý však nebyl). Ovšem Pepé mu zjevně také úplně nedůvěřoval, protože ho přistihl při předávání informací. Pochopitelně z toho měl trochu problém, nějak si to ale mezi sebou vyříkali a zmizeli kdo ví, kam. Toto rozptýlení umožnilo panu profesorovi nějakým dost důmyslným trikem zjistit pozici zmiňované klece a jistě, že měl plán. Byl docela smělý. Nejen, že pokud vyjde, tak umožní Mazla osvobodit, ale dokonce budou chyceni oba ne úplně čestní občané mezigalaktického společenství, nebo jak tomu Kingovu území, kterému vládl, chcete říkat (Kingova říše zní fakt divně, takže tak určitě ne). Profesorovy informace se ukázaly jako správné. Dostat se k Mazlovi normálně nešlo, dveře jeho vězení (tak jo, dobře, stejně na to kdekdo přišel, byl to sklad) opravdu zamčené byly. Nabízí se otázka, proč neutekl oknem, ale radši ji nechme být. Dalším krokem plánu bylo nastražit dostatečně velkou síť, kterou se kdesi povedlo vyštrachat. Pak už stačilo jen Pepého přesvědčit hulákáním, že voláme Rufuse a sdělujeme mu nemilou novinu o tom, že Mazel utekl. Na toto volání pochopitelně přišli oba dva (při té vnitřní nedůvěře to asi i mohlo dávat smysl, brutálně by se pohádali docela brzy i bez naší pomoci). Sítě si nevšimli (a víc jak třiceti nečekaných lidí taky ne) a do sítě se poměrně ochotně chytili. Jejich následné prošacování skutečně vyneslo na světlo boží svazek klíčů, z nichž jeden od obří klece skutečně byl. Mazel se tak tedy dostal na čerstvý vzduch a byl fakt rád. Další otázkou ovšem bylo, kde je ten King? Nejprve se Pepé moc k vyzrazení této otázky za milion dolarů neměl, nějakými argumenty stylu že on už svého Rufuse má byl nakonec udolán a vyzradil, že je na druhé straně jakéhosi vesmírného tunelu, Rufus ho nepatrně poopravil, tunel vedl jen na druhou polokouli planety. Kde byl se jim říct nechtělo, ale stav tunelu popisovali shodně, byl prý nepatrně zasypán kameny. Sehnat kopáče z řad táborníků by, aspoň podle řevu po položení náborové otázky, nebyl problém (no jo, to ten tunel ještě neviděli), plán byl ovšem jiný, ať si ho prokopou ti dva. To se setkalo docela s pozitivní reakcí (tak asi tolik žhaví do toho kopání nakonec nebyli, škoda). Prokopání bylo otázkou chvíle a nějakého toho mlácení lopatami snad o sebe, nebo co. Ani hledat nás ten tunel nenechali a hezky nás k němu předtím dovedli. A něco jako tunel tam skutečně bylo. Nejdřív k němu vedla cesta pod mnohými provázky, potom už ale nezbylo, než jít na všechny čtyři a prolézat. Spojení dvou stanů za sebe bylo docela vtipné řešení problému, kde ten tunel splašit, to zase jo. Prolézání se trochu protáhlo, na druhou stranu se ovšem všichni dostat dokázali. Tam už stačilo párkrát zavolat na Kinga, který se celkem ochotně ozval a byl, po všech peripetiích, konečně nalezen. A jak byl rád, že má svého Mazla… Poté už stačilo jen dořešit pár drobností. Například, co s po moci toužícími bytostmi? Vězení padalo asi nejčastěji. To by však byl trochu stereotyp, takže King přišel s něčím ještě lepším, necháme je dělat užitečnou práci, a oni se časem napraví. I s tímto verdiktem byli všichni spokojeni a ti dva se někam radši potichoučku vytratili (v tom kraválu to vzhledem k nevidomosti skoro všech ostatních nebylo tak obtížné, jak to možná vypadá). Zbyl tedy už jen problém cesty na planetu Zemi. Prý, žádný problém, ale kam tak pospícháte, když máme diskotéku na počest setkání nejmocnějších bytostí vesmíru? Taková pozvání se neodmítají, takže se vláček složený ze skoro celého tábora (v tom množství lidí bylo jednodušší se do něj zapojit rovněž) vydal na hřiště. Tam už čekal Ben, aby to pořádně roztočil. Hrál kde co, popravdě, dost z těch věcí jsem ani neznal. Ale Despacito být muselo. Z instruktorů na hřišti zůstala asi jen Kačka a Honza dělající docela divoký tělocvik (co stojky?), zbytek se posléze odebral k chatce a zas jen sledoval z dálky, co že se to tam vlastně děje. Hlasitost byla tak akorát a hřiště dvěma reproduktory ozvučíte docela v klidu.
Moc dlouho však diskotéka trvat nemohla, byl čas na večeři. Tak tedy opět zahrála Kaččina oblíbená píseň a hudbu vytvářející udělátka se uložila tam, kam patří – jeden z reproduktorů se vrátil svému právoplatnému majiteli, telefon Benovi samozřejmě zůstal, když byl jeho. Poté už odchodu na večeři nebránilo nic.
Nedá se říct, že by byla něčím příliš zajímavá, byla to další z táborových večeří. A jako každá, odebrala se tam, kam se jídla většinou nakonec dostanou.
Následovalo možná trochu nečekané oznámení, že se koná táborový oheň. Samozřejmě to znamenalo celou tu legraci s dlouhými kalhotami a repelenty. Když se ta zvládla, všichni se nakonec u ohně sešli. V zásadě se tam nedělo nic zas tak převratného, zpívali se písně, které jsme slyšeli už v sobotu, tedy až na tu první. Původně to i mohla být táborová hymna, nějak se to té písni ovšem nepovedlo, tak jsme se ji učili až teď. Poté se už jen chvíli zpívalo a všechno to bylo pochopitelně natáčeno lidmi z televize (nikdo nepopíral, že původně v plánu ten táborák nebyl, když ale ty táboráky jsou tak vděčná věc k natáčení).
Po ani ne hodině už však bylo tak pozdě, že večerní nástup bylo něco, po čem většina lidí docela toužila. Tak se tedy za lavičkami opět vytvořilo cosi elipsovitého, určil se pamatovák na zítřek a vybrala se poslední hlídka. Službu už na den ptačky nikdo nedostal. Večerní píseň se vydala na svou pouť tam někam daleko, až za první hvězdy a stisk ji posléze následoval.
Poté už jen všichni honem mizeli v chatkách, řešili, jestli mají na zítřek dost peněz a dostatečně nabitý mobil, dávali si závody v tom, kdo bude dřív u záchodů (Davídek s Šimonem Rejtarem a dalšími to fakt provedli) a v jedničce se i divili, když na posteli nalezli dvoumetrového plyšového hada. Nemožné se stalo realitou, dokázali uklidit dost dobře na to, aby toho čisťouše dostali (bonus za posloupnost prase čisťouš ve dvou dnech po sobě bohužel nebyl). Po nějaké době ale už vyřešili, kde že ten plyšák stráví svou noc a zalezli do postelí.
TO nám umožnilo taktně se vytratit na poradu. Nic moc jiného, než harmonogram ptačky se neřešil. Prošel se docela podrobně, rozdaly se papíry s telefonními čísly (letos i v Braillu) a dobře, z programu se něco muselo probrat také, poslední táborový oheň. Nějaké zásadní komplikace se ovšem neobjevili, takže jsme jídelnu opustili docela rozumně. Taky dobře, v Brně nechcete vypadat jako nějaké zombie, nebo snad ano? Ale nějaké mouchy tento plán aspoň v mém a Benově případě měl, nějak jsme se po návštěvě sprch (voda byla aspoň už vlažná, ne studená jako v průběhu dne) zapovídali před chatkou skoro do jedné, ale nakonec jsme přeci jen usnuli.
A tak přišel pátek, den dlouhých cest a ptajících se lidí. Přišel docela obyčejně, jen budíček byl trochu časněji, přeci jen, autobus odjížděl ještě dřív, takže to bylo potřeba, jelikož nestihnout ho, to jsme opravdu netoužili. Přesto, že budíček fakt nebyl nic moc, většinou jsme jen nakoukli do chatky a upozornili je, že by se mělo asi vstávat, fungoval docela dobře. Ranní cesty po tábořišti už byly tak nějak nudně stejné jako každý den, ani snídaně nebyla nějak zvlášť výjimečná. Věcí do batohu tolik potřeba nebylo, třeba pláštěnka se mohla s klidným srdcem nechat v táboře stejně jako věci na koupaliště, takže jeho příprava nebyla zas tak náročná věc. Jistě, svačiny se opět před jídelnou fasovaly. Ovšem obecně těch věcí fakt bylo míň, což bylo dobře, aspoň naše pěší skupina stihla odejít zas docela včas, aby se do Bítýšky dostala před devátou, což se zdařilo. Ani nástup do autobusu žádné novinky a problémy nepřinesl – všichni měli své ZTP/P průkazky a kartičky pojištěnce měli zas vedoucí, což bylo přesně tak, jak to mělo být, tudíž odjezdu do Brna nic nebránilo. V autobuse byla docela poklidná atmosféra, a i když to většina lidí asi neocenila, určitě bylo na co koukat z okýnek (domy, stromy, silnice a podobné zábavné věci). Pravda, zastavil příliš blízko zoologické zahrady, což se nám tak úplně nehodilo (asi jsme měli jít za zvířaty), daleko to na zastávku ovšem nebylo, takže z toho nikdo žádný skandál nedělal. Tam už se většina nahrnula do šaliny (protože říkat tomu dopravnímu prostředku tramvaj by sice bylo správné, ale Brňáky by to urazilo) číslo 1 a vydala se na Hlavní nádraží, kde opět poslušně vystoupila a rozdělila se do příslušných skupinek. To čekalo i Toma Leskovce, za kterým jsme šli s Jíťou. První věc, kterou udělal byla návštěva KFC u nádraží. Najít ho neměl problém, na to viděl dost a nápis byl určitě lákavý a výrazný. Ale nijak dlouho tam nezůstal. Ovšem byl tam dost dlouho, aby se kolem vchodu stihla mihnout osoba, která se domnívala, že s jejím vystupováním dostane z lidí nějaké peníze. Ten člověk nechtěl moc, ale za přístup pochvalu dostat nemůže, peníze rovněž nedostal. Další cesta nás zavedla do Country baru, kde Tom pokračoval v nákupech jídla (no jo, fastfood na táboře neměl). Poté na malou chvíli svůj monotónní zájem nahradil zájmem o elektroniku, když se vydal do elektra (ani tady s hledáním cesty neměl moc problém), aby tam zděšeně zjistil, že obyčejný převodník z USB A na Micro-USB je mimo jeho finanční možnosti. Samozřejmě, tenhle neúspěch se musel zajíst rovněž. Poté přišla na řadu trochu složitější věc, měl se dostat na zastávku Václavská, což bez přestupů nešlo. Chvíli bojoval s jízdním řádem, ale pak ho napadlo radši se zeptat a na nutnost přestupu přišel. I přestup zvládl (kdyby ne, tak bych se asi divil). Pak už mu jen stačilo najít pedagogickou fakultu MU. To ještě rovněž docela šlo. Když ale dostal přesný název pracoviště, které měl najít, už to bylo zábavnější, nějak si ho nedokázal zapamatovat. Jasně, že vrátný pak neměl sebemenší tušení, o co že mu to jde. Jíťa mu nepatrně napověděla, takže na druhý pokus (a po mírném přeformulování dotazu) už ty elektrotechnické dílny našel. To, že tam byl nadšený asi tak úplně ze všeho (jen světla nějak vynechal), se dalo čekat, taky to bylo velmi zajímavé místo. Bylo tam asi tak všechno, co by si mohl kutil přát – dílna pro práci se dřevem, kovodělná dílna (včetně pár CNC strojů), nějaká ta 3D tiskárna, elektro dílna a spousta počítačů, robůtků a takových věcí. Samozřejmě, že všechno, co by si přál vyrábět, se stihnout nedalo, ale na výrobu praku bylo času dost. Práce mu šla docela od ruky, takže za tak hodinu byl hotov (no dobře, gumu na prak ještě neměl a koupit ji neplánoval – prý bude v táboře). Tento úspěch musel, co jiného než oslavit jídlem, tentokrát v restauraci Golden Sun. I tam se dostal docela bez problémů, dokonce před námi, my jsme to vzali o dost složitější cestou, než bylo úplně zapotřebí, ale aspoň nás fakt neviděl. V restauraci jsme si dali nějaká ta čínská jídla, s porcemi jsme to však moc nepřeháněli. To bylo docela dobře, protože následoval plán ještě zajít na kebab, když po něm tak toužil (inspirace trolly z pondělka je možná, ale docela o ní pochybuju). To ovšem znamenalo jízdu až kamsi na Skácelovu (ano, kolem mých kolejí a dál). Nějaké peníze při nákupu jídla se povedlo ušetřit díky ISIC kartám, a pak už nezbývalo než to všechno sníst. A nějak se zabavit, protože času jsme měli dost a dost, to se však vyřešilo krátkou procházkou po Lužánkách. Poté jsme se už vydali na cestu k přístavišti. Vynutila si jeden přestup, to ovšem nebyl problém a po nějaké době, kterou natáhl spíš počet zastávek, jsme už vystupovali a mířili, překvapení, do Kauflandu, kde jsme koupili pár nanuků a dalších věcí. A potkali zoufalce, který sice na cigarety opravdu nárok neměl (v zásadě to byl kluk), ale doufal, že nevidomý člověk mu je ochotně koupí. Inu, mýlil se. Nakonec se nad ním (nechápu proč) slitovala jakási paní, to jsme ale už byli skoro pryč. Čekání na parník bylo provázeno spoustou kravin – sledováním hrajících si lidí (asi Tomášek a Eliška) se slizem a zjišťováním, jak probíhaly ptačky ostatních. I na vyprávění, jak televizní kamery rozbily ptačku Bena s Adamem došlo (inu, s kamerou vás všude zjevně nepustí). Nakonec jsme se ale parníku dočkali a všichni jsme se nalodili a usadili na palubě. Parník tedy mohl klidně v těch 16:45 vyplout, což velice rád udělal.
Na parníku se řešily další vtipné věci – seznamy aplikací v IPhonu, právě rozečtené knihy, a vůbec se ta technika řešila docela hodně.
Po příjezdu do Bítýšky jsme se museli nejprve dostat k zaparkovaným autům, než vůbec mohl Martin někoho naložit. Už touhle cestou se vytvořila skupinka s Kačkou (tentokrát vedoucí u mé chatky – ono vůbec v těch Kačkách byl letos chaos, když byly čtyři a z toho dítě jen jedno) a ještě někým (Patrik?), která pak šla až do tábora, přičemž si trasu protáhla dost povídáním třeba o tom, na co se Kačky ptal režisér (ona už ty otázky měla podlejší). Ale došli jsme, a to je hlavní. A navíc i před táborákem, takže nějaký čas se vrhnout na balení ještě byl. Až nás překvapilo, kolik toho času bylo. Balení stihlo z instruktorů docela dost lidí, jediný jsem rozhodně s nápadem uložit pár věcí do kufru nezůstal. Ovšem někdy po osmé (možná už to byla půl devátá), začal poslední táborový oheň tohoto tábora. Ten už televize nenatáčela, ta skončila s pořizováním materiálů někdy kolem druhé.
Táborák začal klasicky táborovkou a následovala ta neoficiální, nebo by se tomu dalo říkat Mazlova píseň, když tam na něj bylo tolik narážek? Pochopitelně přišlo na řadu i vyprávění o ptačce. Lidé se tak nějak střídali, do toho se opékaly a roznášely buřty a sem tam se něco zazpívalo, ano, už to nebylo tak úžasné, skončili jsme u věcí pouštěných z internetu (táborově se to okecalo DJ Benem), ale jiné to bylo. Pravda, provokace Alza reklamou by jinak možná nebyla a parodování Mira Sofia instruktory by jinak asi taky nepřišlo na řadu, ale klidně bych to za nějakého kytaristu, který umí zrovna to, co chceme – takže jak věci, co baví děti, tak klasiky typu Písek, Abeceda, Omnia vincit amor a podobné vyměnil. Jak se ale vyprávělo, někdo si všiml hodin. To byl pochopitelně problém, protože už na nich bylo docela pozdě a zakončení tábora nebylo ani nakousnuté, hotové už ani náhodou. Proto se vyprávění zážitků omezilo na jednu větu (aspoň někoho napadlo použít souvětí o deseti větách), ovšem obecně to docela zážitky utajilo.
Pak, když to bylo hotovo, mohlo se začít s vyhodnocováním a podobnými věcmi. Návrat na planetu Zemi ani nebyl nějak zvlášť oslavován, i když jsme si ho procházením Brna (které tu cestu představovalo docela zdařile) rozhodně zasloužili. Výsledků bodování už si sem tam někdo i všiml, ale tábor by tím jásotem vítězové nezbořili. Jistě, než se vůbec vyhlásilo, museli se rozdat ještě poslední bobříci, kterých bylo docela hodně. Potom už zbývalo jen všechny pasovat na právoplatné astronauty, roznést dárečky a astronautské odznáčky, přežít šílence mající zbrusu nová kazu, které kdosi z dětí nakoupil docela ve velkém a rozdával je jedničce a podobným výtečníkům (jak na ten nápad přišel jsme nezjistili), a poté už přišel čas na posledních pár písní a utvoření večerního kruhu. Že se vám to zdá ne úplně extra důstojné (žádná čtyři světla, při konci ne úplně ticho, inu…).
Poslední večerka se vypravila na svou pouť a poslední stisk prošel kruhem (asi s pomocí, to pořadí lidí v kruhu nebylo moc strategické).
A začalo se s posledním pobíháním a šílením kolem toho, kde je který kartáček, a co vlastně s ním. V chatkách se to ještě po návratu komplikovalo balením věcí a vůbec nespavostí poslední noci. Ale minimálně se nám podařilo chatku dostat do stavu, kdy šlo aspoň předstírat, že snad půjdou spát, byl to docela zázrak, ale měli pyžama. To, že pak z těch postelí vylezli je věc jiná, která nám byla tak nějak jasná a jedno.
Ani na poradě se už nedělo nic tak velkolepě zajímavého. Postupně se také začalo diskutovat o táboře, pár lidí poděkovalo a v zásadě shrnuli to, jak chtěli děkovat skoro všichni, posléze se to rozpadlo na diskutující skupinky. Jedna se pak vydala do týpí (snad skoro většina vedoucích), aby nerušila u jídelny spící lidi (do skladu nemohli ze stejného důvodu), v jídelně ale zůstala malá diskusní skupinka s Kristýnou, mnou, Benem a Zdenkem, která vydržela rozebírat tábor docela dlouho, Denisa v ní také byla, ale ta šla spát dřív. Někdy v průběhu se ještě tak nějak stalo, že na kluky z jedničky byl spáchán vtípek se zubní pastou (ale oni to provedli komusi taky a dřív, než to napadlo nás), protože stejně tam nespal nikdo, tudíž jsme je ani nemohli omylem vzbudit. Poté to pokračovalo povídáním před jedničkou, kde sice celá jednička nebyla, jen Šimon s Matúšem a pár instruktorů a vedoucích, ale i to bylo docela fajn. Ne, věčně to nevydrželo, já šel spát někdy po čtvrté, zbytek o hodinu později.
Probudili jsme se do slunečného rána, to asi aby nám nebylo tolik líto, že dnes všichni mizí. Rozcvička na rozloučenou nebyla, jinak ráno probíhalo docela všedně a jen z něj by nikdo nepoznal, o jaký že den se to jedná. Ani při snídani se nic tak závratně jiného nedělo, dobře, před jídelnou speciálnost dne vyzradili odjezdové svačinky (pitíčka na instruktory nezbyla). Ale jak se na nástupu už program neřešil, začalo to být všem jasné. Zazněla táborovka, pokřiky, poděkovali jsme sponzorům a popřáli si nazdar, a už tu pomalu byli rodiče, aby si své nově pasované astronauty odvezli do všelikých domovů.
To tak nějak probíhalo, děti ubývaly, na tábořišti se prováděly poslední práce před předáním – čistily se záchody, měnily se sáčky v koších, dávala se dohromady povlečení. Po desáté Martin vyjel se skupinou lidí do Brna, čímž ubylo lidí docela hodně. Další zmizeli hned na to, takže už pak všichni jen čekali u jídelny. Ve výsledku tam zůstali pouze lidé jedoucí do Prahy a Jan (kdo ho pod pravým jménem nepozná, tak Johny), ale i pro něj nakonec někdo dorazil (mezitím se stihlo i předat tábořiště, naštěstí bez komplikací). Abychom neměli to čekání na Martina tak lehké, schytali jsme přeháňku, která nás donutila radši přesunout batohy do jídelny. Někdy kolem půl dvanácté už se na tábořiště dostavili zástupci táborníků, kteří v něm měli tábořit po nás. Už jsme si skoro mysleli, že Martin nepřijede, ale nezklamal a po dvanácté dorazil, no jo, festivaly jsou hold na silnicích problém.
A tak jsme se mohli vydat na zpáteční cestu. Nedá se říct, že by byla nějak zvlášť zajímavá. Nohavica nás efektivně rozptyloval, někdo v autě i spal, takže zdržení na dálnici ani tak nevadilo, časový plán jsme stále stíhali. Po Praze jsme vysadili Kláru a odevzdali Kačku rodičům, a pak už jsme jen vynášeli věci z auta tam, kam patří, tedy něco do Martinovi kanceláře a něco do garsonky. To docela zabralo čas, který bych stejně musel čekat na autobus, takže na Černý most jsem dojel až někdy v šest, a ještě jsem měl skoro hodinu času. Lidí autobusem jelo hodně, ale místo se v něm naštěstí našlo.
A touto poslední cestou dopravním prostředkem vlastně tábor skončil (těch pár kroků domů nepočítám). Stalo se tam toho hodně, vyzkoušelo se pár inovací, většina z nich měla snad i úspěch. Samozřejmě, že každý člověk ten tábor viděl jinak, něco se někomu líbilo, někomu ne, obecně se ale aspoň dle mého názoru vyvedl. Jak dopadne další? Kdo ví, ale jestli u toho budu moct být, tak určitě budu. A hádám, že nebudu sám.
Tak tedy byla zachráněna kosmická rovnováha a zlo bylo poraženo. Nejspíš ne na věky věků, jak se říká v pohádkách, ale snad dost dlouho na to, abychom se na další boj s ním stihli připravit. Přijdou těžkosti, přijdou bitvy, jenže, jak říká táborová alternativní píseň, každý má svého Mazla, tak tedy hlavu vzhůru a nebojte, dobro nevyhrává jen v táborových hrách, i když, v tom našem skutečném světě se musíme občas trochu víc snažit.
