Těžko říct, jak se to vlastně stalo, ale jednoho krásného dne jsme zjistili, že máme odjíždět na rodinnou dovolenou (no dobře, plánovala se dost dlouho a všechno podle plánu nevyšlo, třeba na převoz tří tandemových kol jsme si letos netroufli – výluky, nevhodné vagony lokálky a podobné důvody).
Všechno to začalo 22. července, kdy někdy kolem desáté vyrazili všichni kromě Tomáše a taťky (tedy já, Klára, Anežka a Martin) na autobusové nádraží, kde jsme měli, jistě, nastoupit do autobusu. Ten celkem obyčejně skončil v Praze, kde nás čekala cesta na Florenc (opět nic moc zajímavého, tohle metro moc často neinovují), kde cesta pokračovala úsekem končícím v Pelhřimově. Zas nic převratného – jedly se nějaké obědové chleby, povídalo se, a vůbec, však to znáte a řidiči už asi rovněž, protože aspoň tenhle si nestěžoval.
Ale ať to je jakkoliv, do Kamenice nad Lipou jsme přeci jen dorazili a najít apartmán rovněž nebylo nějak zásadně složité (no dobře, bez navigace by to asi nešlo, nebo by to aspoň trvalo o něco delší dobu).
Po příjezdu jsme ještě chvíli museli počkat na majitele, ale ten se zanedlouho vynořil, a vůbec, v altánu se zas tak špatně nečeká. Pak ale už nic nebránilo v průzkumu. Zas tak primitivní to nebylo. Když jste vešli hlavními dveřmi, octli jste se v čemsi, kde byl stůl s nějakými židlemi, na menším stolku v rohu se krčila ne úplně používaná televize, dále v této místnosti byly dva gauče a kuchyňská linka s plus minus očekávatelnými věcmi – sporák, mikrovlnka atd. A navíc se ještě tamtudy vcházelo do koupelny se sprchovým koutem a záchodem. A aby bylo o co se zabít, kraloval místnosti krb. A ano, zabít se dalo docela efektivně i o schody do patra. V něm byla už jen docela poklidně vyhlížející chodba s pokoji. Do těch se vcházelo na pravé straně a naproti schodům také jeden byl, na druhé straně jste se mohli po projití posuvnými dveřmi setkat s dvěma toaletami (jistě, každá měla svoje). Jak rozdělit pokoje bylo poměrně zřejmé, trojlůžkový byl jen jeden, dvojlůžkový byl rovněž jen jeden, takže hold byla jen jedna možnost.
Chvíli se řešilo, jestli budu spát na gauči, nebo ne (nakonec jo, i když se to rozhodlo stylem Mnichovské dohody), ale do příjezdu dodávky s dvojkoly a kufry se moc věcí dělat nedalo. Ale ty přijely zanedlouho. Následoval pokus o vybalování, i když to úplně zázrak nebyl. Skříní moc nebylo, i když ano, pár byste jich našli. Jejich počet nás vyděsil až tak, že jsme se na vybalování v zásadě vykašlali (trochu zbytečné, vím). Ani hledání bezdrátových sítí moc neuspělo – nenašli jsme nic kromě nějakých kdo ví odkud, síť domácích byla vidět tak nanejvýš v altánu, ale ani heslo nesedělo. Mobilní signál ale naštěstí byl, takže úplná katastrofa to zas nebyla.
Když už nás balení a zkoumání, co by šlo opravit (jedny posuvné dveře, možná světla na chodbě) tak nějak omrzelo, vydali jsme se do hospody, která byla poměrně příhodně skoro naproti. Návrat do apartmánu se sice dokonce uskutečnil poměrně brzy, ale Martin s Tomášem se rozhodli, že se ještě projedou (sbohem, šance na vítězství v pohybové soutěži s Martinem) a my šli na procházku, která sice přinesla třeba nalezení požární věže, myčky aut a jedné slepé ulice vedoucí pak jako podezřelá lesní cesta bůhví kam, ale nic moc dalšího už ne.
Po návratu se ještě chvíli dělaly nesmysly na počítačích, ke kterým se rozumně hodil pouze kuchyňský stůl, ale moc dalšího se nestihlo a už byl čas na sprchování. Nezbylo než projít pod stále bdícími pohybovými senzory v patře, které byly asi tak k ničemu (světla nějak nefungovala), sejít ze schodů a opravdu tu koupelnu navštívit. A pak už jen diskuse o všem a ničem následovaná spánkem. Ty sousedy spící pod námi jsme, doufám, nevzbudili.
Úterý přišlo s docela normálním ránem – probuzení kolem půl osmé, nějaká snídaně (díky za Koop), a nakonec probuzení Martina s hláškou „Pozor, pozor, už je čas!“, která ale moc nepomohla, i když, prý ji předtím používali pořád. To bylo docela vhodné, když jsme chtěli vyjed na projížďku, což se pak i stalo. Příprava kol sice nebyla tak úplně primitivní – dát do nich pití, připevnit reprák (protože bez hudby by to už fakt byla nuda), ale zvládli jsme to a vyrazili. Bez komplikací se ovšem to naše ježdění bohužel neobešlo. Řídítka jsou sice věcí, o které moc na kole nepochybujete, ale i ta vás mohou potrápit, což se bohužel u mého kola stalo. To, že ve Včelnici byl opravář, který navíc měl i díly, ze kterých je dokázal uvést zas do nějakého docela funkčního stavu bylo skutečné štěstí, takže po obědě už nic nebránilo vydat se do Žirovnice, kde byla nejenom sýrárna, kterou jsme pochopitelně museli navštívit, ale i zámek, který se naší návštěvy rovněž dočkal, i když, Martin na prohlídku nešel. Jeho rozhodnutí, uvnitř bylo fajn (dobře, ve věži ani ne, ale jinak to platilo). Pak už bylo skoro šest (oprava se protáhla, oběd se protáhl, prohlídka se protáhla, takže návrat nebyl zas tak špatný nápad, jehož uskutečnění proběhlo docela bez problémů (převýšení teď zanedbávám). Pak už asi na zbytku dne nebylo nic moc nového – nějaké chleby se sýrem k večeři, řešení všeho možného a po nutné hygieně i nakonec spánek.
Středa přišla se stejně zářivým počasím jako úterek, takže nebylo vůbec zvláštní, že se nám chtělo koupat se. To se potom, co se všichni nějak vzbudili, nebo vzbuzeni byli a oběhli si klasické ranní kolečko – zuby, snídaně, začalo i realizovat. K tomuto účelu velmi pomohl nedaleký zatopený lom. Cesta k němu nebyla nejkratší a nejrovnější (jako nic na Vysočině – vážně, věřte mi), ale stál za to. Voda byla dokonce i průzračná a hluboká také byla dost, takže pokud jste si nechtěli zaplavat nebo skočit ze skály do vody, nemělo moc smysl tam lézt. Koupání nás rozptýlilo docela na dlouhou dobu, ale kolem třetí už nikoho moc nebavilo, což po čtyřech hodinách asi už není ani moc nečekané. Chvíli jsme se rozptýlili testem vodotěsnosti reproduktoru (přežil, ale ve vodě prý moc hrát nebude). Ani úvahy nad tím, odkud se v lomu vzala voda, nebo o tom, co se v něm těžilo, k ničemu moc užitečnému nevedly. Po návratu se chvíli nedělo nic moc – četly se knížky, koukalo se na počasí, a tak vůbec, ale nakonec jsme došli k tomu, že když jsme si vymysleli grilování, mohlo by se i uskutečnit. Negrilovaly se žádné šílenosti, jen kuřecí maso a buřty, ale zábavy bylo stejně dost. Nejdřív byl vůbec docela oříšek gril zapálit (s briketami se to asi musí dělat nepatrně odlišně), to se ovšem vyřešilo, pak už stačilo jen hlídat, aby byl oheň zrovna takový, jaký se hodil. Následky ovšem bohužel byly. Řekněme, že mi v noci pak nebylo úplně nejlépe (možná k tomu pomohlo i slunce, těžko říct). Ale to nezabránilo tomu, aby zbytek večera probíhal úplně stejně, jako všechny ostatní a usnutím nakonec skončil i tenhle.
Další ráno bylo zas docela hezky, takže jsme se pro změnu vydali na další z projížděk. Ani nebylo cílem zažít něco úchvatného, tudíž se se snídaní a buzením nějak zvlášť nepospíchalo, ale stejně jsme zvládli vyjet krátce po desáté. Nikdo nevymyslel ani nic tak dlouhého (to teprve přijde), takže jsme po poměrně krátké době (na cyklistické výlety v tomto kraji) dorazili před Kamenickou pivnici, kde jsme si dali oběd. Z celého výletu stojí za zmínku asi jen památeční dub, u kterého jsme chvíli zůstali. Poté, co jsme oběd dojedli, jsme se vydali do apartmánu, kde se dělo v zásadě nic, všichni tak nějak předstírali únavu z horka, možná tak dělali něco na počítači (včetně hraní Minecraftu), ale moc dalších věcí se nedělo. To až po večeři nás napadlo, že k lomu přeci můžeme pořád – nikdo tam plavání nezastřešoval, tím pádem nikdo nestanovoval něco jako otevírací doby a další podmínky. Na kolech sice bylo třeba vyjed ten samý kopec, ale stejně kola cestu zkrátila natolik, že jsme se už v půl osmé večer zas předstihovali v tom, kdo na druhý konec lomu doplave dřív. Potom, co jsme doplavali nazpátek už byl ale čas na návrat (já bych sice proti jízdě skoro po tmě v zásadě asi nic nenamítal, ale jiní bohužel ano). Ten návrat byl vůbec fajn – v zásadě jeden dlouhý kopec dolů. Při tomto návratu pro změnu zas stávkovalo kolo Kláry a taťky, ale po návratu se to povedlo Tomášovi opravit, zpravování brzd je sice otrava, ale ještě to je docela proveditelné. Protože už bylo tak nějak po deváté, moc dalšího se nedělo, už i proto, že zítřejší výlet měl být docela důležitý. Tudíž honem projít sprchou (pořadí lidí v ní po mě nechtějte) a už ať všichni spí…
Pátek jasně rozzářený, jako všechny dny, nás přivítal a připomněl nám, že v posteli je celý den prostě nuda. Ne, projíždějící vlaky mu v tom příliš nepomohly, ale jakési staveniště, nebo co, kam neustále jezdila auta už poměrně ano. Opravdu z toho nebyli všichni nadšení, ale nezbylo než se vydat na výlet do Počátek. Cesta jako taková měla sice docela děsivé převýšení, ale tady to byl spíš průměr a do Počátek jsme dorazili včas a bez nějakých zásadních komplikací (možná spadl nějaký řetěz, ale to se vyřešilo). Tam už na nás čekali Klářini známí (telefony se prostě hodí), takže Počátky, které se od poslední Klářiny návštěvy před minimálně třiceti lety dokonce i změnily jsme sami už neprocházeli. To samé platilo o obědu. Sice se nepodařilo najít stůl pro 8 lidí, ale moc na výběr jsme stejně neměli (chtěli jsme jíst). Hostů bylo v restauraci poměrně hodně (kdyby ne, tak taky asi najdeme ten stůl), takže se jen snězení polévky s nějakým hlavním jídlem docela protáhlo. Pak už většina hostů odešla, takže na nějaké poháry a podobné zábavy už se stůl dohromady dát povedlo (sice se musely dva spojit, ale to zas tak moc nevadilo). Ale začal docházet zase čas. Zbyl tak možná na krátkou návštěvu u známých doma (zdvořilostní tak na půl hodiny), nějaké focení, a už byl čas vyrazit zpátky. Na konci této cesty, která sice byla kvůli průjezdu lesy delší, ale aspoň se dala přežít (díky lesy, že jste), už byl zas již poměrně známý apartmán. Nějaká inovace ovšem byla, před sedmou přijel Anežčin kamarád. Ti dva pak v zásadě zmizeli buď na procházku, nebo do altánu, takže moc dalších inovací večer nebylo (počítače, koukání na videa, sprcha). A spánkem to pochopitelně skončilo.
Sobotní den byl nejen Anežčiným narozeninovým, ale i dnem, kdy jsme měli vychutnat krásy zdejší lokálky. Ne, že by tomu ráno něco napovídalo, dělo se asi tak to, co jindy. Plán svézt se parním vlakem bohužel nevyšel, posléze se ukázalo, že měl poruchu, ale stejně jsme po desáté do nějakého ne úplně všedního vlaku nastoupili a vydali se do Jindřichova Hradce, kde se nedělo nic moc – pršelo a my čekali na nádraží na další vlak. Ano, nápojové automaty se vyzkoušet musely. Vlak ovšem nakonec přijel a my se jím vydali do Nové Bystřice. Tam zbyl tak akorát čas na oběd v asijské restauraci a prohlédnutí muzea veteránů, možná i trochu času na muzeum lokální kolejové dráhy, ale to bylo asi tak všechno (co taky chcete stihnout tak za maximálně tři hodiny), takže jsme se za vyvádění všemožných nesmyslů vydali zas nazpátek. V Hradci bylo na přestup ještě víc času než předtím, takže jsme se vydali na menší procházku, která vedla přes 15. poledník a končila někde u zámku, odkud jsme se opět vrátili na nádraží plus minus nějak včas do Kozlovny se nešlo, i když Martin pak s Kozlem otravoval celý večer). Bylo to potřeba, a to z toho prostého důvodu, že jsme opravdu nechtěli, aby nám vlak do Kamenice ujel. To se podařilo, takže jsme do ní dorazili a začali vymýšlet, co s Anežčinou oslavou. Nic složitého nečekejte, skončili jsme v pivnici. Ano, na přiťukávání půllitry samozřejmě dojít muselo. Po návratu jí byl odhalen jeden z dárků, takže potom bylo hned co dělat, i když, ty telefony jsou někdy tak otravná věc. Proto nás samozřejmě nakonec přestaly bavit (ono se už dělalo s telefony v minulých dnech docela dost – nastavoval se taťkův, který dostal k narozeninám, a pak se zkoušelo, který z těch, co zbyly, má lepší repráček na volání), a tak nějak jsme pak už pomalu skončili v postelích. Ano, ještě se trochu povídalo, a tak, ale na výsledku to moc nezměnilo, spánek nakonec přišel.
V neděli začal den pochmurným počasím a rozhodnutím, že se nikomu moc nechce nic dělat. Tak jednoduché to ale být nemohlo. Pochopitelně, úplně nic se dělat samozřejmě nedá (minimálně snídani si asi dáte). A vysedávání doma nakonec taky omrzí. To způsobilo, že se polovina lidí vydala na zdejší zámek. Na klasickou prohlídku ani nešli (byla tam vůbec?), skončili na výstavě hraček (jistě, nedotýkejte se a jim podobné nápisy samozřejmě byly všude možně). Ta druhá polovina dělala všechno možné (řešila vyvraždění všech krav konkrétního hráče v Minecraftu (viď, Tome?), dělali další nesmysly na počítači atd.). Jistě, nekonečně dlouho to netrvalo, a nakonec se průzkumníci zámku vrátili. Stihli to docela včas, takže Anežčin kamarád (čirou náhodou také Martin) odjezd svého vlaku stihl. My poté zamířili na oběd do již ověřené hospody. Odpoledne probíhalo docela poklidně, přišli další známí (ne přímo Klářini, ale snad jejích rodičů, nebo jak to je), pak část lidí s nimi odešla do pivnice (asi to pivo i měli). Mezitím se v apartmánu pokračovalo v dělání věcí na počítačích, ale ty velkolepé plány na předělávání audio hry nevyšly. Potom, co se vrátili a vyfotila se fotka (ne, Anežko, tak, jak jsi to vymyslela, se focení neoznamuje), jsme snědli nějakou večeři a v zásadě pokračoval obyčejný večer, který skončil v postelích a při podivných snech.
Další den sice předpověď ohlašovala bouřky a další zábavné věci, ale naštěstí se jim ranní rutinu rozbít nepovedlo. A ani na úmyslu vyjed si na dvojkolech se nic nezměnilo (nepršelo a nic tak strašného v plánu ani nebylo).
Po snídani jsme se tedy na projížďku vypravili, v batohu pro jistotu s bundami. Cesta vedla kolem již docela známého servisu. I tentokrát to nějaký ten důvod mělo – cvakající zadní kolo fakt asi nikdo nechce, Martin s Tomášem už asi vůbec ne. Ale odborník na kola měl dovolenou, a ani zvonky k mání nebyly, takže to musel Tomáš opravit, jak uměl. Dokázal to (mezitím jsme se rozptylovali v hospodě nějakým pitím), a tak jsme se mohli vydat na cestu do Deštné, kde následoval oběd, a odtud nás cesta zavedla do Červené Lhoty, kde jsme nafotili zámek (no jo, bylo pondělí a ani na loďkách se plout prý při zavřeném zámku nemohlo), schovali se pod stromem před přeháňkou a vydali se nazpátek. Cesta byla kratší než ta do Lhoty, takže do Kamenice jsme pochopitelně dorazit dokázali, a dokonce bez toho, aniž bychom zmokli. Na večeru už opravdu nic podivného ani nového nebylo, tak nějak se dělo, co se dělo každý večer.
Úterý opět hrozilo deštěm, a, držte se, ono dopoledne opravdu lehce pršelo. Ale návštěvě zámku číslo dvě (složení návštěvnického týmu bylo stejné až na už odjetého Martina) to nezabránilo. Tentokrát byl jejím účelem nábytek ve všech možných jeho historických variantách. Nedělali jen to, při návratu ještě stihli prozkoumat všelijaká menší náměstíčka, která v Kamenici dokázali objevit. A kdepak, ten zbytek, co na zámek nešel, také nic převratného nevymyslel, jen možná Tomáš prováděl víc pokusů o hru na ukulele. Poté oběd pochopitelně následovat musel, to by asi bylo něco moc divného. Odpoledne Tomáš s Martinem zůstali doma a zbytek se vydal do Rodinova za dalšími známými. Pěší cesta byla docela fajn, to samé je bez problému možné říct i o návštěvě. Samozřejmě, zvířata se okukovat musela, pokoušet kocoura, aby začal vrnět, to se samozřejmě muselo dít rovněž, dokonce se to i povedlo. Pokusů o nabízení jídla bylo dost, ale čas bohužel neúprosně běžel a donutil nás se posléze vrátit. Mezitím Tomáš mazal řetězy a opravoval opět jejich kolo a zjistil, že v železářství rozhodně nemají všechno, co by si přál (co čekáš, nejsi v Praze). Poté už byla na řadě jen pomazánka (včera byla jiná, konkrétně česneková), nějaké plánování dalšího dne (také každodenní aktivita), řešení nesmyslů, koukání na videa (ano, Minecraft a dost dlouho) a všechno to završil spánek.
Poslední celý den bylo ráno asi ne úplně překvapivě úplně normální. Všichni se vzbudili a nasnídali, ani nějak zvlášť rychle, ani nějak zvlášť pomalu. Poté bylo možné uskutečnit plán výletu do Černovic. Nějaký velkolepý cíl ale nečekejte. Cesta tam ještě byla bez nějakých strašidelných mraků na obzoru, ale tam se nějaké vynořily, tudíž jsme se docela rychle otočili (dobře, někdo ještě fotil kostel, někdo jiný zas byl v železářství, ale stejně to moc dlouho netrvalo) a vyrazili nazpátek. Naštěstí bylo skopců víc, takže se nám dařilo před deštěm ujíždět úspěšně až do Včelničky. Ani tam nás fakticky nedohonil, ale dost reálně by se mu to už mohlo podařit, takže jsme se před ním radši schovali do altánu u cesty, kde jsme déšť a bouřku úspěšně přečkali (ten Plíhal pomáhal docela hodně). Ten zbytek cesty už tak zábavný nebyl (mokré silnice, a tak), ale dorazili jsme. Po návratu skoro všichni prošli sprchou, aby vůbec mohli jít do hospody, tam se samozřejmě zamířilo hned poté. V ní jsme přečkali mimo jiné i další déšť, ale ano, jídlo jsme si rovněž dali. Po návratu se dělalo zas asi tak všechno možné – opravovala se vypadávající klika u záchodu (konečně měl Tom všechno, co potřeboval, takže se to podařilo) a podobně. Také se konečně hrálo pár partií prší, došlo i na kanastu. A i záhada nesvítících světel na chodbě byla vyřešena. U dvou ze tří bylo řešení prosté – prasklá a úplně chybějící žárovka, u třetího i rozbitý časový spínač. Někdy při tom se otočila návštěva ze včerejška, takže jsme o jeden chléb a rajčata bohatší. Partie bangu se jen rozehrála, poté se opět šel využít gril, kde se tentokrát griloval sýr a nějaké špekáčky. Ty byly pochopitelně posléze i snědeny. Trvalo to docela dlouho, takže snaha o ignorování televize vzala tento den za své. To všechno se dodělalo až docela pozdě, takže pak už se stihly jen kraviny a nějaký ten spánek. No dobře, Kozel se taky dopil…
Poslední den tak nějak nadešel, a jistě, slunce svítilo jako divé. To ale bylo tak nějak k ničemu, my jsme prostě odjížděli a nic (ani návrh ubytovatele, že klidně můžeme zůstat do pátka) na tom nedokázal nic změnit. Už ráno se do batohů a kufrů, a ještě větších kufrů dávalo všechno možné, takže to se kolem jedenácté i dodělalo, takže ten bang ze včerejška jsme dokonce dohráli. Krátce po dvanácté přijela dodávka, kam se naložila většina zavazadel a dvojkola, načež se mohlo do hospody u nádraží zajít naposledy. Vypadalo to, že skoro není čas, ale všechno se překvapivě stihlo. Dodávka odjela docela poklidně, ale cesta nás, kteří s ní nejeli, byla trochu zajímavější. Nejdřív měl autobus do Humpolce zpoždění, ale to by bylo vážně jedno. Mnohem závažnější opomenutí bylo zjištění, že spoj do Prahy je spoj RegioJetu, kam už místenku fakt nedostaneme, takže jsme měli obrovské štěstí, že autobus z Kamenice v Humpolci nekončil, ale pokračoval do Hradce Králové. Ani tam jsme první vlak nestihli a museli jsme čekat do půl osmé na rychlík. Ale aspoň se při tom čekání snědly chleby k večeři. A aby to nebylo tak nezajímavé, mezi Hradcem a Starou Pakou byla výluka (koho že to překvapilo?). Ale přes všechny tyto zajímavé věci jsme kolem půl desáté do Turnova dorazili a rodinná dovolená úspěšně skončila.
Tento rok se docela vyvedla. Nic zlého se nestalo, nikdo se příliš nedohadoval o nesmyslech, nic se (snad) nikde nezapomnělo. Tak uvidíme, jak dopadne ta další. Plány jsou velkolepé a nepatrně šílené, takže se asi máme na co těšit.
