Tábor Veverská Býtýška 2005

Aneb povídání o brněnském táboře

Už je to relativně dávno, kdy se tato akce odehrála. Proto je asi vcelku pochopitelné, jak slohově vypadá…
Co se úprav týče, slohově se neměnilo nic. Přibyly nějaké ty čárky, ale jinak si užijte vše, co se před těmi skoro deseti lety honilo mou hlavou.

V sobotu bylo krásné počasí. A stejně krásná byla i moje nálada. Brňák byl stále blíže a blíže. Ráno jsem vstal svěží. Po obědě mě moje milá maminečka odvezla do Prahy, kde na nás čekal Martin, který mě odvezl do Veverské Bítýšky. V autě byla Lenka jedna z mnoha vedoucích. Pak tam byl Markus, který byl jediným němcem na táboře. Poté tam byla Míša, Lukáš Hosnedl a já. A cestou jsme přibrali Ráchel. A v autě jsme si báječně popovídali. A potom jsme dojeli na tábořiště. Bylo krásné zas vidět ty chatičky.

Letos jsme spali v chatce číslo tři. Obsazení chatky bylo následovné: Lukáš Bublík, já Vláďa a Ondra. A naštěstí tam chyběl Martin. Ale se Sukym jsem se viděl velmi brzy po našem příjezdu. Na mě zbyla postel vpravo nahoře. Avšak skříňku jsem měl sám pro sebe. Jako vedoucí jsme měli Vlaďku, Jiřku a Katku. A poté co jsme se vybalili, už se pískalo představování na hřišti. Potom co jsme se představili, tak jsme se dozvěděli, že se budou číst Staré Řecké Báje. A to se _ už dá co říct. A pak byla první večeře za celý tábor. Po večeři jsme již v chatce podstupovali operaci „klí klí“ aneb prohlížení, nemáme-li nějaké to malé záludné klíšťátko. A poté vedoucí již předpokládali, že budeme spát sladkým spánkem. Ale to se šeredně mýlili. Holky ze čtyřky totiž začaly dělat ťuk ťuk ťuk a dup dup dup a aby toho nebylo málo, tak též klepy klep. A přitom jsme měli usnout! no to se snad ani nedalo, anebo ano? My jsme odpověď nenašli. Ale Vládík se nám kvůli tomu rozbulel. My s Ondrou jsme Přemýšleli, jaký k tomu můžou mít důvod. Ale jediná možnost _ byla, že chtěly mít radost z toho, že budeme mít průšvih. Avšak to nebylo pravděpodobné. A když Vládík dobulel vzpomněl si najednou na to, že musí za zdravuškou. Ondra ho zapřísahal, aby šel jen za zdravuškou. Ale ten malý záludný lhář vůbec nešel za zdravuškou. Prostě přišel do skladu a kecnul to. Vedoucí holkám domlouvali, ale bylo to marné. Byla už půlnoc a holky stále klepaly. A přestaly, a to bylo až v půl čtvrté, Vláďa začal strašně chrápat. A usnul jsem asi ve čtyři.

Ráno bylo skoro nemožné to, že jsem se probudil velmi svěží. Budíček byl „strašný“. Hromy a parádní vichřice. A poté promluvil Hermes. A potom se muselo vstávat. A po rozcvičce se muselo na snídani, což bylo jedině dobře. A po snídani se už pískalo čtení před skladem. Četla se první báje a to o Prométheovi. Po dočtení byla svačina. A po ní si každý _ vzal plavky a ručník a upaloval k vodě. Ale voda nás nepotěšila. Byla strašně studená. A to se nikomu nelíbilo. Avšak po chvíli už to bylo celkem jedno. A po důkladném pokoupání se šlo na obídek. A po něm následovaly neklidy. Já šel na vysílačky. Z počátku se vše vyvíjelo velmi dobře. Ale ke konci došlo k takové menší slovní potyčce, jejímž výsledkem byla taková věc. A to celkem hrůzná. Už jsme nemohli na vysílačky. Ale tuto příhodu odnesl spád událostí kamsi do říše zapomnění. Svačina skončila a my rozděleni do hracích družinek, a naše odpovídala takřka přesnému obsazení v autě hned za Martinem. Ale přibyla tam koukající Terezka.

Tato etapovka byla zajímavá. Nejprve jsme museli udělat figurku z hlíny. Mě to šlo, protože jsem se nezdržoval lámáním rukou ale udělal jsem ji z jednoho kusu. Ostatní děti se trápily, zatímco já ji už dávno měl hotovou. Poté následovala další část té etapovky. Tato část by byla stokrát lehčí, kdyby nám ji neznepříjemňoval takový záludný orlíček. Po této etapovce již byl čas na večeři. Po ní jsme ještě zpívali u skladu. A potom se šlo spát. Holky nám _ tentokrát udělaly radost. Neklepaly.

Další dny probíhaly až na pár výjimek v pořádku. V pátek byla ptačka. Já musel chtě _ nechtě jít s Ondrou. Ten kluk, kterému bylo 12 let, neměl bílou hůl. A tak jsem s ním teda šel. Nevím z jakého důvodu se nám povedlo slítnout při jednom úkolu ze schodů, ale myslím, že jsem zato jaksi odpovědný. Po ptačce byl víkend o kterém jsme se připravovali na puťák. Ten puťák je podle vedoucích užitečná věc, ale podle mě by ho mohli i zrušit. Ale celý tábor se na puťák těšil. Avšak vedoucí vymyslili něco, čím nás naštvali a zároveň potěšili. V pondělí kdy už byl _ puťák blízko, udělali na nás noční hru. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsme zažili na puťáku. Ráno byla snídaně s následným nástupem. Po něm jsme musely na cestu. My Titáni jsme museli jít s Korinťany, což nepředstavovalo žádný znatelný problém. Tak jsme tedy dostali ten třístránkový popis. A šli jsme. Jako by tento puťák byl procházkou růžovým sadem kdyby se nevyskytli jisté komplikace. Byl tam potok. _ V popisu stálo: Potok přebroďte. No a my jsme šli po proudu. _ A pak jsme zabloudili v lese. Nikomu bych nezáviděl to jak jsme se tam potáceli. Avšak vyřešili jsme to. Když jsme došli _ na místo, kde jsme měli stanovat, začali jsme stavět nejprve stan klučičí. Ale teď už vím, že se mělo začít stanem holčičím. Když jsme ho chtěli zvednout, naštípla se tyč. Lukáš to zachraňoval náplastí. Co by na to asi řekla zdravuška? Stan nám za opravu tyče vděčný nebyl. Mořili jsme se s ním, ale nic. Tak jsme se naštvali, a postavili ten holčičí. A ten náš jsme postavili asi až v deset. A už jsem do něj jen padl a spal.

Ráno jsme si uvařili snídani. A tak jsme šli. V popisu byla zmínka o vratech. Ale ještě před nimi se mělo zatočit do prava, což se stalo. Ale tam byli vrata úplně jiná, než měla být. Tak jsme si zašli asi tři kilometry. Ale už jsme byli skoro v tábořišti. Po puťáku jsme již spěli ke konci tábora. Vlaďka si ten večer vymyslela, že chodí každou noc k Diovi na Olymp, kde si domlouvá rozcvičky. Ve čtvrtek jsme šplhali po lanech. A v pátek jsem se sbalil.

V sobotu jsme jeli domů. Těch čtrnáct dní po které jsme byli ve Veverské Bítýšce bylo krásným obohacením mého života.