Kdysi žily indiánské kmeny v drsných, nic neodpouštějících, ale přesto svým způsobem krásných horách v souladu s přírodou a všechno vypadalo prostě sluníčkově. Ovšem přišel den, který to všechno změnil…
Ano, mohl by tak začínat dlouhý příběh o udatnosti, přátelství a hrdinských činech, ale mohla to stejně jednoduše být i legenda pro letošní tábor ve Veverské Bítýšce. A ano, ta druhá možnost byla zrovna teď ta správná.
Ale toho sobotního rána 1. srpna 2020 o žádné legendě většina účastníků tábora doposud vůbec nic neslyšela. Místo snění o dávných hrdinských činech měla naprosto jiné starosti. Vážně v tom batohu je všechno? Je v něm i ešus? Rouška? A tak pořád dokola. Ano, tento rok to nejspíš nebylo ráno tak zoufalé, protože času vydat se na cestu prosluněným krajem bylo dost a dost, ale určitě tam takové obavy figurovaly. A co já? Inu, já se kolem desáté se svými dvěma batohy dostal do Liberce, protože tak to z rodinné dovolené bylo prostě jednodušší, chvíli tam čekal a po půl hodině jsem úspěšně nasedl na autobus RegioJetu směr Praha. Nic zvláštního na té cestě autobusem nebylo, prostě si sedíte v autobuse a snažíte se tam neunudit (díky, Hraničářův učni). To se nakonec nějak povedlo, takže v Praze už nic nebránilo nalezení batohů a vydání se s nimi do metra. Ano, nošení dvou batohů je poměrně otravná věc, jenže s tím nešlo moc dělat. A ani s rouškou dělat nic moc nešlo, takže pohled na člověka se dvěma batohy, bílou holí, a ještě rouškou asi musel stát za to. Ale co už, když se potřebujete s batohy dostat metrem na Ládví a nevidíte na to, neměli jste tento rok moc jiných možností. Přes všechny tyto podlé věci na cestě metrem zas tak nic speciálního nebylo. Ano, hledání Martina Holeni už bylo nepatrně otravnější, protože s batohem před sebou, a ještě někde na cestě metrem asi telefonovat opravdu nebudete, ovšem i tahle věc se po příjezdu na Ládví vyřešila a my se úspěšně setkali.
Martinova dodávka byla zaparkovaná plus minus tam kde jindy. Ani její obsazení nebylo nějak extrémně překvapivé. Opět z Prahy jela Kačka, Damián, Jirka, já a samozřejmě Martin. Ano, pro někoho mohlo být nepatrně matoucí, že Jirku jen vezl do Brna, ale pro někoho, kdo na tábor jede už kdo ví po kolikáté už to bylo poměrně všední. Ani diskuse, která probíhala mezi Martinem a Jirkou už mě asi neudivila. Ne, že bych jí jako že úplně rozuměl, teorie neuronových sítí a nějaké inovace v této oblasti nejsou žádná trivialita, jenže co chcete, když spolupracují na nějaké odborné práci. Po nějaké chvíli v dodávce ale přišla na řadu i hudba. Začalo to nějakým tím Beckem, ale že by se nedostalo na Nohavicu? Ale kde pak, to opravdu nehrozilo. A tak cesta pokojně pokračovala, písně se měnily, ale jinak se nedělo nic tak neobvyklého. Na dálnici D1 pochopitelně nějaká kolona byla, ale nebyla to žádná katastrofa. Poté, co jsme se stavili na pumpě, abychom koupili nějaké to pití a zajistili základní potřeby, pokračovali jsme do Brna, kde jsme u Hlavního nádraží nabrali Matúše. Když se stalo tohle, a ještě byl Jirka vysazen, nic už nebránilo, abychom mohli pokračovat až na tábořiště. Tam jsme úspěšně dojeli. Letos to bylo o dost později, my tam dorazili někdy před šestou hodinou večerní, kdy se tam už začínal sjíždět i zbytek účastníků. Dezinfekce a další nutné věci hold nějaký čas navíc zákeřně ukradly. A ani zdravotník to neměl letos vůbec snadné. Nejen, že jel s námi poprvé, ale hned ještě musel navíc provádět měření teploty jak u účastníků, tak u vedoucích a instruktorů. Naštěstí na papírování měl pomocníka, takže to poměrně před jídelnou zvládal. Pochopitelně, naše první zastávka byla u něho. Neodhalila nic špatného, všechno bylo tak, jak být mělo, tudíž se Kačka mohla vydat k chatce číslo 5, kde byla letos ubytovaná, což také učinila. Damiána čekalo něco velice podobného jako ji – odevzdat všechny papíry, samozřejmě se nechat zkontrolovat, a pak se dostavit do chatky 7 (ne, že bych věděl, jak nadšený z toho byl, ale stejně s tím moc dělat nemohl). A něco docela podobného se dělo i ostatním dětem a účastníkům vůbec. Obecně letos obsazovali chatky 1 a pak od čísla 3 až po číslo 8 včetně. Ne, jistě, nemůžete si myslet, že by to tak už bylo naplánované celou dobu, tak jednoduché to přece jenom nebylo, ale změn nebylo tolik, aby mě to nějak zásadně vyděsilo, jenom jsem měl najednou bydlet v chatce číslo 9 a ne v té napravo od ní. Těžko říct, co říkala skupina kluků, u které jsem letos dělal instruktora, na tu čest, že mohli bydlet v chatce číslo 6, ale když jsem k ní konečně dorazil, byli tam už skoro všichni – Matúš, Šimon, Tom Leskovec, Adam, David i Tomáš Kundera. Ale rozhodně na tom ostatní skupiny tak dobře nebyly, účastníci doráželi vesele dál a docela je to asi i bavilo. Pravda, orientaci Adam nepatrně pozapomněl, ale když nejste génius a jste na tábořišti po roce po druhé, není to nic, za co je nutné se stydět, od toho tu ostatně instruktoři jsou, aby s tím pomohli.
Příjezdy pokračovaly minimálně do sedmi a nejspíš i delší dobu. Ovšem nakonec už byl v tábořišti každý, kdo tam být měl a kdo tam být neměl stihl odejít nebo odjet, takže mohla přijít na řadu večeře. Ano, byla pozdě a ano, někteří lidé se stihli najíst už před ní (viď, Adame?), ovšem většina lidí jí ocenila. Aplikaci dezinfekce při vstupu asi moc lidí na druhou stranu neocenilo, jenže zrovna s tím nemohl dělat nikdo nic, bylo vlastně vůbec štěstí, že se tábor uskutečnil a dezinfikování skoro všeho a omezení styku s vnějším světem byla v zásadě jediná omezení, která nám byla uložena. Toho, že se kompletně vyměnil tým v kuchyni se zatím moc všimnout nedalo, byl zatím pouze obložený chleba, s kterým se nějak zvlášť předvádět nedá – ne, v tomhle případě to není špatně, na změny musíte lidi zvykat pomalu. Jenže s tempem jedení večeře zrovna tohle pomalu vůbec nesouvisí, takže ta klidně mohla zmizet rychle, což také udělala. A bylo to docela dobře, protože tam někde v budoucnosti pokukoval ještě táborový oheň a naznačoval nám, že ho asi chceme. To byla samozřejmě pravda, takže po nějaké době bylo všem naznačeno, že by bylo fajn si vzít nějaké vhodné oblečení včetně indiánských kostýmů. Letos sice zrovna má čelenka nevzbudila nějaké extrémní nadšení, i když papouščí pírka byla naprosto úžasná a tak, ale co už, čelenek tam mohla být strašná spousta.
Tak se tedy nakonec všichni sešli ve dvou soustředných kruzích na lavičkách kolem ohniště a hleděli na dosud nezapálený oheň. To, že nehořel byla pochopitelně zásadní překážka tomu, aby se dalo dělat cokoliv dalšího, tudíž nezbylo nic jiného než ho zapálit. Ale úvodní táborový oheň nemůžete zapálit jen tak. No dobře, technicky to asi můžete udělat, ale riskujete, že vám to nikdo neodpustí, a to asi radši první den nechcete. Aby se zabránilo této eventualitě, přišla na řadu klasická sváteční procedura s fakulemi a světly. Tento rok jich bylo o něco víc, došlo i na světlo indiánského dobra, nových přátelství a všeho dobrého obecně, ale láska, naděje a přátelství chybět nemohli. Ale ne, ani to nezkoušejte, netuším, co se stalo s pravdou a odpuštěním… Ale jestli chyběla ještě někomu, tak to dokázal skrývat fakt dobře. Poté se vzduchem rozlétlo pár písní doprovázených Karlovou harmonikou. Žádná překvapení se ale v repertoáru nekonala. Potom už ale přišel čas seznámit se s tím, kdo na tábor ještě dorazil. Ovšem tak snadné to letos nebylo. Když už se všichni stali indiány, museli pochopitelně dostat i indiánské jméno. Ta už byla vymyšlena dopředu (asi dík, Google tabulko), takže to představování ani nezdržovalo. Těžko si teď už představit, že ani ne před tak dlouhou dobou museli děti u táboráku dokonce mluvit nahlas. Teď už to ale tak potřeba nebylo, megafon to docela zvládal. Ukázalo se, že nových dětí sice není moc, ale nějaké se najdou, což bylo jedině dobře. Potom, když se ti noví museli nutně ztratit ve jménech, a to se ani nepředstavovali vedoucí, přišlo na řadu téma celého tábora. A tak kdosi začal s vyprávěním legendy o indiánských kmenech. Tak se tedy vynořila na světlo existence mocného slunečního amuletu. Jistě, jeho osud byl asi celkem zřejmý, jednoho krásného dne do hor vtrhl kmen Navaho, který nejen, že amulet sprostě ukradl, ale pro jistotu ho i rozbil. Sice to neuděl nějak zvlášť důkladně, ale rozdělení na čtyři části přeci jen komplikovalo jeho získání. Proč to agresorský indiánský kmen provedl se nějak moc nerozvádělo a ani se neřešilo, proč mu stačila krádež a zmizel kdo ví kam, ale prostě to tak bylo a našim indiánům nezbylo než ho najít a amulet zachránit, protože to ohrožovalo samotné Slunce a tím pádem, i když to nikdo nezmínil nebo nedomyslel, i život všech na planetě (protože bez tepla a světla nejbližší hvězdy by se žilo špatně nejen indiánům v Údolí velkého slunce).
To všechno ale zabralo docela dlouhou dobu, takže poté už byl čas tak akorát na pár dalších písní, po kterých se začal tvořit kruh. Aby však nebylo tvoření kruhu tak jednotvárné, kdosi, snad to byla Andrea, začal zpívat ho ho Watanay, že se to prý k indiánům hodí. Na tom asi něco i je, takže kruh se u této písně vytvářel docela dobře, i když sám to ještě nezvládl. Stačilo mu ale nepatrně pomoct a zanedlouho už tu stál. Tak tedy mohly přijít na řadu večerní záležitosti jako bylo třeba určení chatky 5 jako první služby. To, že má budit zbytek tábora se jí připomenout nezapomnělo, ale na určení pamatováka nepatrně ano, ale někdo to naštěstí připomněl. Potom už ale nebylo,
co dalšího řešit a večerková píseň se vydala na svou cestu kamsi mezi hvězdy.
A pak nastal tak trochu chaos, nebo to tak aspoň vypadalo. Všichni se rozutekli ke svým chatkám, začali v nich hledat zubní kartáčky a další nezbytné věci, na což se počali vydávat ke korýtkům. Tam udělali všechno to, co se u nich večer dělává a poté se snažili na cestě zpátky nepřizabít o ty, kteří šli teprve tam. Ovšem to byla ta jednodušší část, pak museli ještě na záchod. Respektive asi nemuseli, ale stejně to spoustu lidí napadlo. Vlastně by na té cestě zas tolik nebylo, ale když vám někdo položí jakési klády tak, že zasahují do cesty a vy je musíte obcházet, tak to už trochu situaci zkomplikuje. Nedali jsme se tím ovšem příliš vyděsit, a nakonec se všichni úspěšně vrátili do chatek, převlékli se do pyžam (i když se jim třeba moc nechtělo) a ulehli do postelí.
A my se pochopitelně sešli na poradě v jídelně. Začátek byl poměrně nezajímavý a vlastně ho vůbec nikdo nechtěl, jenomže ty papíry se prý sami nepodepíšou. Na tom bohužel něco asi i je, takže jsme je nějak podepsali a začali se věnovat nějakým organizačním věcem, a hlavně programu na zítřek. Nebýt toho papírování, možná by porada skončila docela včas, takhle ale skončila někdy po půlnoci, a to jsme mohli být ještě rádi. Ale ne, že by se hned poté dalo usnout, nějak nebyl čas na povlečení postele, takže se to muselo udělat teď v noci, i když, aspoň peřinu jsem neřešil, spacák je stejně táborovější. Ale na matraci povlečení přijít muselo a ne, že by se mu tam úplně chtělo, na koleji to jde nějak jednodušeji… Ne, tou věcí, do které byla zabalená matrace (prý kvůli Covid-19) to nebylo. Všechno se ale podařilo, a i instruktoři a další obyvatelé chatky číslo 9 se mohli vydat na cestu plnou snů.
A ta je dovedla, docela nepřekvapivě, k sluncem prozářenému nedělnímu ránu. Už kolem sedmé začaly chatkou znít budíky (hlavně ten Benův), ale dejme tomu, že to bylo ještě v pohodě a stejně by se všichni probudili tak nějak kolem té sedmé. Někteří dokonce museli, aby mohli vzbudit včas pětku, která musela v půl osmé budit zbytek tábora. Sice to úplně přesně nestihli, ale nějaké strašné zpoždění to nebylo. Při budíčku nezapomněli využít zvonky na chatkách, které se tam z jakéhosi důvodu objevily. Jistě, nedalo se s nimi dělat o moc víc než zvonit u každé chatky, ale na to tak nějak zvonky jsou. Budíček docela i zafungoval, takže zanedlouho se po táboře začaly pohybovat skupinky lidí mířící ke korýtkům a někdy i k záchodům. Jistě, některé muselo napadnout, že u záchodů mají stejně taky umyvadlo, ale nějaká strašná spousta lidí to nebyla, takže se tam kilometr dlouhá fronta nevytvořila. Nakonec ale přišla osmá hodina a s ní i čas trochu se rozhýbat. Dost lidí na rozcvičku přišlo, takže mělo cenu ji určitě udělat. Ne, že bych s ní ráno počítal, ale udělat tenhle typ rozcvičky zas není tak složitá věc. Ale nakonec už vás prostě nenapadne, co jim provést, nebo zjistíte, že je už skoro čas na snídani, takže toho radši necháte a pustíte je do jídelny. Tam se všichni odebrali docela rádi, jako by snad byli hladoví, nebo co. Tohle ráno ještě moc velký výběr jídla nebyl, ale nejspíš to ani mnoha lidem zrovna tenhle den nevadilo.
Potom ale už přišel na řadu první nástup. Nešlo udělat nic jiného než nastoupit po spacích družinkách a čekat, co se bude dít. A že se toho dělo dost.
Hned na začátku zazněla táborová píseň. Mělo to ale jeden háček, i kdybychom ji jako instruktoři chtěli zpívat, měli jsme v zásadě smůlu, nějak nikdo neposlal včas texty nebo ideálně nahrávku, takže minimálně tu neděli měli větší šanci zpívat děti než my. Ale aspoň někdo zpíval. Poté se přihnalo slunce, aby si postěžovalo, jak je strašné, že se sluneční amulet ztratil, to asi, kdyby na to někdo přes tu noc zapomněl. Pochopitelně všichni slíbili, že s tím pomohou něco udělat. Ale před tím, než se mohlo začít s pomocí jako takovou, bylo třeba zjistit, kdo bude patřit do kterého kmene, tj. hrací družinky. Ani tento rok nebyl rozdělovací systém nějak extrémně složitý a nepochopitelný. Dětem se rozdal předmět, se kterým šel dělat rámus – nějaké alobaly (dobře, tak to přiznám, byl úplně normální a speciální nebyl ani omylem), rolničky, krabičky s nějakou rachtací věcí a asi ještě něco. Pak pochopitelně začali vydávat určené zvuky, aby byla nějaká šance, že se najdou. To byl tak akorát správný čas, aby se instruktoři vytratili. Nebylo to nijak daleko, jenom kousek za hřiště a jistě, souviselo to s další částí dopolední hry. Tak jsme se tedy sešli u obdélníku z lan, který byl ještě rozdělen na dva větší po stranách a uprostřed byl jeden menší. Ano, samozřejmě, táborníci se měli dostat do toho menšího kolem instruktorů, kteří bedlivě střežili v těch větších. A to všechno kvůli části jména kmene. Ne, letos si jméno vymyslet nemohli. Jak to ale bývá, než se všechno vysvětlilo, někdo si zašel do chatky, aby si vzal vhodnější oblečení, napil se, a vůbec se připravil na dopoledne, zabralo to nějaký čas. Naštěstí to počasí bylo ještě docela fajn na to, abychom na ně počkali. Ani Evin vodící pes moc neotravoval (že ze jména Paleta nemá komplexy z hlediska podivnosti jména je spíš zázrak), spíš se snažila být roztomilá, i když se tomu dalo někdy jen těžko věřit, že vůbec roztomilá být umí. Většinou spíš běhala kolem řeky a tam, kam se jí zachtělo, a že ji někdy napadla kravina ve stylu, že si ukradne nějakou věc (kostku, kámen a podobné věci), to vás asi už tohohle plemena psů nemůže moc udivovat. Pak se ale už přiřítili a chtěli projít. A to jenom proto, aby ke své skupince mohli odnést kostku s nějakým specifickým povrchem, která se nacházela ve kbelíku, který byl kde jinde než tam uprostřed (těch kýblů tam bylo vlastně několik). Ne, zadarmo jsme jim to nedali. Přes všechno cinkání rolniček nebylo zas tak složité někoho chytit. Když se mu to stalo, musel pochopitelně kostku, pokud ji měl, odevzdat a jít znovu. Ano, na určité účastníky nemělo skoro cenu číhat, bylo by to skoro k ničemu, neužili by si to, ale těch, kterým se to nedarovalo bylo dost a dost. Ale kostek byl konečný počet, takže je docela pochopitelné, že nakonec byly všechny rozebrány a tato část hry skončila. A k čemu, že to vlastně celé bylo? Inu, poté přišlo na řadu počítání kostek podle povrchů. A ten, který u té či oné družinky vyhrál se stal základem pro jejich jméno, každému odpovídalo jedno zvíře – orel, bizon, medvěd a vlk. To by ale jako název ani zdaleka nestačilo. Proto po skončení této hry přišla na řadu ještě další dvě stanoviště. Jedním byla překážková dráha, za kterou dostali další slovo do názvu, tentokrát nějakou barvu, červená a zelená samozřejmě nesměly chybět, i když se vlastně nehodily skoro k ničemu. Ale ještě ani tohle nebylo dost, poslední částí jména bylo nějaké další přídavné jméno (malý, velký a tak), které si už částečně z nabídky vybrat mohli, a to podle toho, jak jim zrovna šlo házení kostkou.
Sice se může zdát, že všechny ty srandy musely zabrat strašně dlouho, ale nebyla to tak úplně pravda a po boji o jména zbylo ještě poměrně hodně času. Ten samozřejmě chtělo něčím zaplnit. A čím jiným, než vymýšlením kostýmů a indiánských náhrdelníků? Jedna ze skupin, se kterou jsem tato stanoviště procházel (ne, nebyla to ta, u které jsem měl dělat instruktora, v tom byl tak trochu chaos), začínala svoji pouť ve skladu, kde byla k dispozici ohromná spousta věcí, které se hodily na náhrdelník. Mezi nimi byly nejrůznější kosti (jestli nebyly pravé, tak to fakt nešlo poznat), korálky, těstoviny, a tak podobně. To všechno se navlékalo na poměrně obyčejně vyhlížející řetízek. Ten ale samozřejmě potom už obyčejný nebyl ani náhodou, ale to se na táborech tak nějak stává pořád. Když se už všichni dosyta vyblbli a byli spokojení, vydali jsme se do jídelny, kde následovalo vytváření kostýmu. To spočívalo v tom, že jste dostali tričko a na něj jste začali přidělávat spoustu věcí – nějaké peří, šňůrky, korálky a spousty dalších zlepšovátek, kterých bylo pro všechny dost a dost. Ale ani to nešlo dělat pořád. U nás jsme se do toho zabrali až tolik, že malování na obličej nebyla už šance stihnout. Naštěstí to ale zas tak moc nevadilo, tohle stanoviště nebylo povinné.
A po tom všem se všichni rozběhli ke korýtkům. Důvod byl jednoduchý, bylo těsně před obědem, a to se hold musíte umýt, a když použijete dezinfekci, které bylo jak na záchodech, tak u korýtek plno, tak vám za to ruce určitě nikdo neutrhne, a možná vás ještě pochválí. Ale ne, dezinfikování při vstupu do jídelny se tím stejně nevyhnete.
Zpočátku oběd probíhal jako jindy. Všichni se tak nějak usadili u stolů a vedoucí začali roznášet polévku a nalévat ji do talířů. Poté samozřejmě následovalo její snězení. A jestli vám nestačila, což vám určitě nestačila, museli jste najít konec fronty, což někdy nebylo úplně samozřejmé, ale nakonec se to vždy nějak podařilo, zařadit se a počkat si, až na vás přijde řada. To, že jste druhé jídlo dostali do stejného talíře je tak nějak normální. Co ale už úplně očekávané nebylo byl fakt, že ani instruktoři nedostali příbory, i když by se docela hodily. Jistě, jídlo se snědlo a přidávání si to pochopitelně nezabránilo, takže jestli to byl účel, tak smůla, ale nečekali jsme to. Jak to ale s obědy bývá, nevydrží vám věčně. Tak se tedy pomalu počali lidi ochomýtat kolem várnice se šťávou, a pak dokonce jídelnu opustili. Někteří se ještě museli stavit u zdravotníka, aby si vyzvedli polední léky (stejná procedura tu byla už ráno), velká většina ale spíš mířila do chatek, kde dělala všechno možné. Na tradiční neklidy se přihlásili už před tím, takže tohle už jim v seznamu poobědových činností nechybělo. A tak tedy ve dvě hodiny byly neklidy skutečně zapískány a účastníci se rozeběhli na zdravovědu, poslouchání nahrávek z minulých táborů, goalball, hudebno, společenské hry, a tak vůbec. S nahrávkami ale došlo k nepatrné zradě, kdosi dokázal vytvořit dostatečnou mystifikaci, takže nahrávková skupina zmizela už o hodinu dříve. A co moje pohádky, ke kterým jsem se upsal ani nevím jak? Ondra se opravdu přihlásil. Ale pak se ukázalo, že chce stejně poslouchat Harryho Pottera, což plus minus nebyl problém a nebylo kvůli tomu nutné ani chodit s mobilem někam, kde je trochu normálnější signál (já vím, před lety tam nebylo nic a teď bych tam chtěl všechny LTE proužky, ale takoví prostě lidé jsou, pořád chtějí víc). Neklidy poměrně poklidně plynuly a všichni vypadali docela spokojení. Ale v půl čtvrté byli rozptýleni oznámením, že je svačina, které ještě použilo letošní prý indiánský název. Tak se tedy uložily všechny neklidové rekvizity a všichni se tak nějak vydali do jídelny, kde skutečně čekala odpolední svačina. Ale kdybyste tam přišli ve čtyři, asi byste už tam nenašli vůbec nic, tak rychle zvládla zmizet.
Protože ale po ní opravdu nešlo nechat děti dělat si, co chtějí, byl zapískán nástup, na kterém byla vysvětlena další hra. Tato byla poměrně mírumilovná. Na provazu ohraničujícím obdélník, který jsme použili už ráno, byly pověšeny ruličky s informacemi o indiánech. Aby se o ně družiny ale nepohádaly, na každé byl ještě znak jejího zvířete a zcela logicky si členové té či oné družinky mohli brát pouze informace se správným znakem. Principiálně to zní jednoduše, a asi to tak nějak jednoduché i je, tedy když nezjistíte konečně, ke které skupince jste měli jít už ráno, u mě to s konečnou platností byli bizoni, a pak nemáte sebemenší tušení, jak že ten bizon asi vypadá (ano, hledačům byl ukázán, ale to moc nepomohlo). Jistě, metodu pokus omyl lze použít v zásadě kdykoliv a zrovna u Dominika, se kterým jsme pro tu informaci měli zajít, to ani moc nepočechrá reputaci, ale nadšený jsem z toho nebyl. Ale co, nakonec jsme tu správnou informaci nalezli a mohli jsme dojít na verandu před štábem, kde už byli všichni ostatní, a tak jsme mohli začít s předčítáním informací, které jsme nalezli. Byli o všem možném – indiánských zbraních, válečných taktikách, lovu, zpracování kůží a určitě tam bylo ještě mnohem víc věcí. A v tomto čase zbytek družin mohl dodělat věci, které nestihli odpoledne, bizoni nějakým nepochopitelným způsobem stihli všechno. Rovněž se někdy v tomto čase musel stihnout vyrobit kmenový znak. Základní podobu už dostali na látce, ale na co je vám látka, když se ta věc nedá pořádně nosit? Tak tedy byla napnuta na rám z klacíků a bizon byl patřičně ozdoben. A aby toho jako že fakt nebylo málo, rovněž to byl čas na vymýšlení pokřiků. Ten jsme celkem bez problémů vymysleli, i když se zapamatováním to bylo už horší, jak se mělo posléze ukázat. Všechny tyto činnosti pokračovaly dál a dál, až do doby, kdy byla oznámena večeře, na kterou se všichni docela rádi vydali. Ani tam jsme lžícím neunikli a ti, u kterých to bylo potřeba, neunikli ani lékům. Po večeři byl poté chvíli klid, kdy se nedělo nic moc zajímavého, jen se všichni bavili o nejrůznějších věcech, divili se, kdo dal na chatky zvonky, zkoušeli je, a vůbec dělali kraviny. A ano, někteří se podívali i na oblohu nebo na psa. Ta obloha ovšem tak krásný pohled už neposkytla, počaly se tam objevovat mraky. Načasování večerního programu proto nemohlo vyjít o moc líp. Jakmile se všichni přesunuli do jídelny, začal zem zkrápět déšť a nevypadal, že v tom hodlá přestat. Ale díky, velký duchu, že to vyšlo aspoň tak, jak to vyšlo.
V jídelně jsme se měli přesvědčit, kolik si toho táborníci o indiánech vlastně zapamatovali, protože je sice fajn, když si něco přečtete, ale když si z toho nepamatujete nic, je to docela k ničemu. Takže je čekal kvíz. Na celkové vítězství se sice nehrálo, ale sladká odměna za každou správnou odpověď nesměla chybět. Mezi otázkami mnoho chytáků nebylo, jestli jeden, dva, tak to je moc, proto také měli šanci na správnou odpověď snad všichni.
Jenže ani otázky nemůžete vymýšlet donekonečna a čas večerky vás také většinou trochu zajímá, takže nakonec byla položena poslední otázka a v jídelně se začal tvořit jakýsi útvar podobný kruhu, ve kterém se všichni nakonec octli a podali si ruce. Služba byla se všemi poctami předána chatce číslo 1, a za to, že si ji vzali ty z pětky, byla oznámena existence medicínového váčku, který služba na začátku své služby dostala. V tomhle nebylo moc příliš vzácných věcí, i když tam nějaké kosti a podobné spíš indiánské věci byly, ale hádám, že pro službu konající zrovna tyhle věci nebyly tak důležité a radši se vrhali na oříšky v čokoládě, které se do něho pro každého ze družiny nějak dostaly. Když už byly určeny všechny náležitosti na další den (pamatovák, hlídky, a tak), mohli jsme přistoupit ke zpěvu večerkové písně. A po ní se elipsou, nebo co to bylo, pomalu a obezřetně vydal po směru hodinových ručiček stisk. Nakonec svou strastiplnou cestu nějak zvládl a kdosi mohl konečně říct: „dobrou noc.“
To byl ovšem pouze signál k tomu, aby se všichni pokusili co nejdřív dostat z jídelny, a pak se konečně, volní jako ptáci, rozběhli k chatkám, žlabu u řeky a k záchodům. I vzhledem k počasí se o optimalizace ve stylu já přece ke korýtkům nemusím pokoušelo docela dost lidí, ale ještě se to nějak dalo zvládnout. Donutit šestku, aby zalehla, sice nebylo úplně triviální, ale při troše dobré vůle se to nakonec povedlo a my mohli opět jít tam, kam bych asi ani dětem nepřál nakukovat, na poradu (já vím, jako účastník bych se tam velice rád proplížil, ale ne, fakt tam nechcete, nebo musíte mít ten tábor fakt rádi).
Porada začala přesouváním jak vedoucích, tak trochu dětí, mezi skupinkami. Dotklo se to šestky, kam se místo Kiky dostala Eliška. Také bylo třeba dát Vaškovi a Davidovi, kteří přijeli někdy kolem neklidů, nějaké družinky, což si vyžádalo další šachování s lidmi. To všechno se ovšem zvládlo a mohli jsme tedy přejít k programu. Jistě, předpověď počasí byla jasná, bude pršet, takže s tím se muselo počítat. Naštěstí to, když se přesunulo pár her dokonce i šlo, takže věci kolem programu jsme úspěšně dořešili. Protože ale počasí bylo, jaké bylo a nikomu se nechtělo moc ponocovat, vydali jsme se do chatek (stejně to dopadlo tak, že jsme šli spát po půlnoci). Tam už se také nedělo nic tak moc závratného, ano, chvilku se povídalo, ale když tam Martin Holeňa spí, moc se mluvit nedá, a nakonec jsme všichni došli k tomu, že radši půjdeme spát, což jsme také učinili.
A pak se stalo něco opravdu zvláštního, přišlo pondělí. A s ním přišlo i ráno. Jediný pohled z okna ale ukázal, že sluneční amulet je opravdu v nenávratnu, po slunci zbyla tak možná vzpomínka, ale víc už rozhodně ne. Za to kapky padaly z nebe poměrně vesele a vůbec jim nevadilo, že by se nám jako že třeba nemusely úplně líbit. Proto není asi ani moc překvapivé, že se ani vedoucím a instruktorům z postelí nechtělo, jenže to nebyla otázka toho, jestli se jim chce, ale toho, kdy už to bude příliš pozdě, že si toho někdo všimne. Tak jsme tedy stejně vylezli a čekali, co se bude dít. A dělo se toho hodně. Pro tenhle den se hodil nějaký opravdu brutální budíček. A o ten se jednička bezesporu postarala. Počasí ho nepatrně ochudilo, své hudební číslo museli nahrát v chatce a pak ho už jenom pouště z repráku, ale budicí efekt to o moc nezmenšilo.
Poté, co byli všichni úspěšně probuzeni, vydali se na své ranní cesty a hledali kdejakou stříšku, pod kterou by se mohli schovat. Ano, u korýtek jedna samozřejmě byla, ale cestou k nim to nebyla se stříškami žádná sláva, něco podobného bohužel platilo i o cestě k záchodům. Ano, při troše štěstí jste se mohli schovávat u chatek a u jídelny, ale že by to byla nějaká zvlášť úžasná výhra se říct nedalo. Ovšem nějak se to zvládlo. Jistě, bylo na to o něco víc času, protože rozcvičku si nikdo netroufal ani navrhovat. Ale každopádně byli asi všichni rádi, když mohli v jídelně sundat pláštěnky a užívat si aspoň chvíli střechu nad hlavou. Ani zdravotník neměl jinou možnost než se s léky přemístit také do jídelny. Na této snídani už se kromě klasických snídaňových věcí opět objevila spousta věcí do mléka, ale dlouho také nevydržela, byla snězena docela efektivně a beze zbytku. Ne, moc se nám z jídelny opravdu nechtělo, jenže to nebyla věc, o které se dalo moc diskutovat, někdo třeba ještě nestihl čištění zubů, jiní si chtěli popovídat v chatce a služba byla ráda, že na utírání stolů měla tak nějak klid. Jídelna však dlouho opuštěná nezůstala. Nemělo totiž ani smysl uvažovat o tom, že by se nástup mohl uskutečnit kdekoliv jinde, takže se v ní všichni kolem deváté opět sešli, aby si vyslechli táborovou píseň, pokus o přednes pokřiků (ne, že by si ten náš moc lidí pamatovalo tak, jak dává smysl) a také aby se dozvěděli, jak to v neděli dopadlo s úspěšností plnění bobříků. Co se bobříků týče, na nějaké inovace spíš nedošlo, opět jste si mohli vybrat z klasických typu orientace, mlčení, hladovka, tábornické dovednosti, však už tu určitě byli mnohokrát. Když se tohle všechno stihlo, mohli se účastníci konečně dozvědět, co je tento den čeká. Pokud se domnívali, že budou zalezlí pod jednou střechou, měli smůlu, takovou radost jsme jim opravdu neměli v plánu udělat.
Tak tedy přišla na pořad dne hra s názvem moudrosti indiánských babiček. Nehledejte za tím názvem nic světoborného, hlavně ty babičky, asi by se hledaly nepatrně špatně. Tak se tedy vydala naše skupinka do chatky číslo 10, kde jsme se měli dozvědět všechno o indiánských léčivých lektvarech. Samozřejmě, pouhý výklad by zaujal asi tak nikoho, takže poměrně brzy přišlo na řadu jejich ochutnávání. Na instruktory došlo až ke konci a jistě, že na ně zbyly ty nejpodlejší, třeba ten na zahánění zlých duchů, který nebyl o moc složitější než osolená voda. Ano, byly tam i lepší, třeba jeden, který chutnal jako lipový čaj, ale že by ten zbyl? Kdepak…
Poté, co si všichni užili léčivých lektvarů asi do sytosti, přemístili jsme se na štáb. Tam už čekala Andrea, aby nám ukázala kosti, lebky a další části nejrůznějších zvířat. Parohy nesměly chybět, na zuby rovněž došlo a vůbec to bylo velmi zajímavé stanoviště ne jenom pro malé (tímto se omlouvám všem větším, kteří se za malé už nepovažují, ale už něco fakt udělejte s tou věkovou hranicí) indiány, ale i pro jejich náčelníky a zástupce náčelníků, pochopitelně tedy pro vedoucí a instruktory. Jenže samozřejmě, o takové stanoviště musí být nutně zájem, takže jsme se posléze byli nuceni přesunout do jídelny. Ale ani tam nebyla o zajímavé věci nouze. Letošní rok byl mimo jiné speciální i tím, že jako pomocníka pro všechno jsme na táboře měli profesionálního hasiče. Ten neopomněl přivést nějaké to hasičské vybavení (masky, kyslíkové bomby, vesty atd.). A právě tohle vybavení se jakousi souhrou náhod octlo na jednom z jídelních stolů (no dobře, náhoda to asi nebyla, nejpravděpodobnější bude, že to tam prostě a jednoduše umístil). Poté už ale vůbec nic nebránilo tomu, abychom si ho prohlédli. Výklad k tomu, co je která věc zač jsme nějak nedostali, protože musel vykládat jinému kmeni o tom, jak zacházet s ohněm, ale nejspíš nám to ani moc nevadilo. K tomuto vyprávění jsme se po nějaké době rovněž přesunuli. Vyprávěl nám o technikách používaných předchozími generacemi k založení ohně, o tom, že je velmi užitečné mít nějaké vyhrazené ohniště, jak oheň v dávných dobách přenášeli pomocí speciální houby, a tak vůbec. Když už tohle všechno vysvětlil, mohli jsme se přesunout dál, a to do chatky číslo 6 (co říkali kluci na její použití jako stanoviště netuším, ale na vybranou nedostali, těch velkých chatek zas není tolik, aby se o tom dalo moc diskutovat).
Na tomto stanovišti se měli účastníci dozvědět něco o indiánském obrázkovém písmu. Že to tak trochu nemusí u nevidomých mít smysl? Ale běžte, stačí, aby byly obrázky hmatné a najednou to smysl dávat začne. Nejednalo se o nic moc složitého – vlnky představovaly vodu, jakési tečky písek, jakási kolečka podle počtu čárek v nich představovala symboly pro pomalu a rychle, a tak podobně. Aby stanoviště ale nebylo pouze o prohlížení slovníkových tabulek, měli si jeden vlastní znak vyrobit. Proč je u nás napadl bizon utopený ve vodě těžko říct, ale nemohu tvrdit, že by je to nebavilo.
Ale nekonečně dlouho takový znak přeci jenom nevytváříte, takže nakonec přijde čas, kdy už na něm nemáte co vylepšit a něco takového se stalo i v našem případě. Ne, nevadilo to, aspoň jsme se mohli vydat do skladu, kde bylo poslední stanoviště. Na něm jsme se seznámili s indiánskými vzory používanými k výzdobě oblečení. A když už vás nebavilo seznamování, mohli jste si vyrobit vlastní vzor. Mohlo by vám připadat podivné, že se skládá z geometrických obrazců nalepených na čtvrtce v zásadě náhodně nebo tak, jakou máte zrovna náladu, ale asi to nikoho moc nepřekvapilo, nebo o tom aspoň nemluvil. Při vytváření vzorů měli účastníci jedinečnou možnost všimnout si, že na tábořiště dorazil Honza. Sice to ve skutečnosti stihl už ráno kolem budíčku, ale je otázka, kolik lidí si ho tou dobou všimlo.
Jak se ale blížil konec vytvářecí mánie, tak se pomalu přibližoval obědový čas. A nakonec pochopitelně přišel. Nezbylo než zas zajít ke korýtkům, no a potom do jídelny. A ne, pršet opravdu nepřestalo, takže odkládání pláštěnek zatím opravdu nehrozilo. Na obědě asi už nebylo nic moc zajímavého, táborových obědů už bylo tolik, že tenhle opravdu už neměl možnost přinést cokoliv nového. Ano, příborům se pořád moc nefandilo, ale to bylo asi tak všechno, co u něho stálo za zmínku. Je pravda, že déšť kolem půl druhé trochu zmírnil, což bylo docela dobře, jezero na hřišti jsme tak úplně nepotřebovali.
Po nějaké té chvíli odpoledního klidu přišly na řadu neklidy. Tentokrát se nikomu na pohádky nechtělo, takže chviličku nebylo tak úplně jasné, co s časem, ale jelikož se na hudebnu ukázal Fenzik, který rovněž přijel někdy kolem oběda, byla nakonec volba jasná. Zpívalo se kde co, některé věci jsem si už ani nepamatoval. Ale nějaké hity pochopitelně být musely. To zpívání by nám asi vydrželo fakt hodně dlouho, jenže do hodiny a půl prostě dostanete pouze určitý počet písní, ať se snažíte, jak chcete. Proto nakonec zazněla ta poslední a naše skupina, ke které se připojila i Denisa, se vydala do jídelny. Kuchyň nezklamala, svačina už tam na nás čekala, i když to nějaká úžasná výměna zas nebyla, asi bychom radši dál zpívali. To ale nešlo, protože u zpívání se tak úplně nepohybujete a pohyb byl to, co se mělo dít odpoledne. Proto byl po svačině odpískán další z mnoha táborových nástupů. Na něm jsme se dozvěděli, že nás čeká indiánské sportovní klání. To spočívalo v několika disciplínách.
Tou první byl závod, který vyžadoval nejen rychlost, ale minimálně stejně důležitá byla i šikovnost a obezřetnost. Na principu v zásadě nic moc nebylo. Člen kmene vyběhl s kelímkem podle lana, tuhle část ještě asi mohl běžet docela rychle. Když doběhl na jeho konec, nabral vodu, oběhl kbelík a musel se s vodou vrátit a dostat ji do týmového kyblíku. To už bylo o trochu složitější, protože jste nemohli běžet jako o život (možná by to tedy šlo, s pár triky), navíc jste se ideálně nesměli o kyblík přizabít a vylít ho, což se nám taky jednou stalo, no a když jste tohle všechno splnili, běžel další člen družstva. To se opakovalo, dokud nebylo v kmenové nádobě na vodu tekutiny dostatek (risky ve kbelíku se opravdu hodily). Samozřejmě jsme naše závodníky nemálo povzbuzovali, ale stejně byly výsledky ne úplně krásné. Po nějakých dvaceti minutách ale i poslední kelímek skončil na svém místě a mohli jsme tedy přistoupit k další části odpolední hry.
Tou byli loďky. Ano, dost lidí čekalo, že kvůli nim půjde někam ke korýtkům, ale to se tak nějak nestalo, skončili jsme nad svahem u jedničky. Že tam žádné lodě být nemůžou? No, tak to byste se divili, jedna z loděk tam byla a vyzívala nás, abychom si do ní dokonce vlezli. Sice by se mohlo zdát, že jako instruktoři budeme mít nepatrně víc rozumu, ale mi to posléze udělali, i když jsme jasně viděli, co se děje s lidmi, kteří na mámení loďky na svahu přistoupí. Ano, ten zbytek se seřadil u lana, na které loďku kdosi přivázal a začali ji tahat a někteří i tlačit. A výsledek byl docela jasný, z toho srázu sjela poměrně snadno. Kdosi to celé ještě tematicky vylepšoval cákající vodou, i když vody jsme dneska viděli už fakt hodně, asi to prý nestačilo. A že by vás nechali důstojně vystoupit? Ale kdepak, vyklápění lidí je přece taková zábava… Potom ale přišla na řadu pomsta, do plavidla si vlezly děti a tahali jsme je my. Vyklopit se nám je sice úplně nepovedlo, ale že by jeli nějak spořádaně a rovně, to zase ne, stejně by to byla strašná nuda. A vodě rovněž neunikli.
Když si všichni užili tuto kratochvíli, neznamenalo to, že mohli utéct a volat domů, co že se jim to tu vlastně všechno děje. Prý že je lepší podívat se na hřiště, jestli se tam něco nekoná. A tajemství, konalo se. Dva z místních kmenů se měly utkat v naprosto nepostradatelné disciplíně, skákání v pytli. Opět se jednalo o štafetu. Prostě jste v pytli odskákali na určité místo, otočili se, nějak doskákali zpátky, načež pokračoval další člověk. A přesně do této soutěže jsme se poté dostali, zatímco ti, co ji provozovali před tím šli k tak zábavným loďkám. Jak jsme dopadli v tomhle závodě si už ani nevzpomínám, ale zrovna v tomhle případě se výsledky poznávají trochu špatně, když nemáte nejmenší tušení, jaký měly čas skupiny před vámi.
A na závěr sportování se všichni sešli v obrovském kruhu, kde začali provádět nejrůznější taneční kreace. Hudba sice taneční tak úplně nebyla, jenže to nás ještě nikdy nezastavilo a rozhodně jsme s tím neplánovali začínat dnes.
Nakonec se ovšem všichni vyřádili a asi ještě rádi zmizeli v jídelně, kde už vyzývavě voněla večeře. Ta pochopitelně zmizela, protože to se večeřím prostě na táborech stává, byly rozdány léky a poté se, překvapivě, nedělo nic moc. Jistě, vyplnit ten čas nebylo tak složité, vždycky si můžete povídat nebo něco tak, takže to, že na večer nebyl vymyšlený nějaký program asi ani nevadilo. A ano, také můžete třeba do sprchy, což někteří rovněž udělali. Samozřejmě, také můžete rozptylovat Paletu, protože se jinak strašně nudí… Nic ale netrvá věčně, takže zanedlouho přišel čas, aby se opět všichni sešli v jídelně a vychutnali si večerku, i když pod střechou. Byly určeny hlídky, služba byla předána, a pak už nezbylo, než aby se písně a stisk vydal někam tam, kam se běžně vydává.
Samozřejmě, že poté začalo klasické večerní pobíhání, které moc neovlivnil ani déšť. Že by počasí mělo nějaký vliv na to, jak moc se chce lidem spát, to se asi říct nedá, nechtělo se jim asi stejně, jenže jako vždy jim to bylo úplně k ničemu a spát prostě museli.
A to i proto, že jsme potřebovali dohodnout ještě docela dost věcí, protože sice mělo v úterý zas docela dost pršet, ale programu byla fakt spousta. Personální změny už nás naštěstí nerozptylovaly, takže porada dokonce stihla skončit před půlnocí, i když se řešily i skupiny, které půjdou na puťák, ale překvapivě jejich vytváření zas nezabralo tolik času. Pak byla ještě chvíle na nějakou sprchu (takhle pozdě tam moc šílenců nechodilo) a na návrat do chatky, přeci jen, už zase začínalo pršet (to Slunce bylo fakt moc smutné). A tam? Inu, radši spát, zítřek bude dlouhý…
A přišel ten den, na který všichni bezesporu čekali. Ne, nedočkali se lepšího počasí, ale když kolem půl osmé všichni vstávali, nebylo to s deštěm zas tak zlé, kolem šesté hodiny to bylo o dost horší. Ne, že by to sice mnohým lidem pomohlo je uklidnit, ale mohli jsme to alespoň zkusit. Já musel vstávat navíc ještě o něco dřív, měli jsme totiž službu, takže chlapci sice dostali váček se sladkostmi a dalšími věcmi, ale mimo jiné museli budit tábor. Plány na budíček byly velkolepé, ale měly pár zásadních problémů. Prvním bylo to, že realizaci začali řešit tak minutu před budíčkem (no dobře, možná těch minut bylo pět). V určitých případech by to nemusel být problém, ale když chcete stáhnout nějakou písničku z YouTube a máte pouze nějaký internet na chatce, může se vám snadno stát, že vám to nevyjde. Ano, jistě, nám to nevyšlo. Konec budíčku to však nebyl, našli něco staženého i když spokojenost s tím asi úplně nebyla, ale nedalo se svítit, bylo aspoň něco. To něco tábor relativně úspěšně probudilo a vyslalo všechny na ranní cesty. Ty se od těch minulých opravdu už nelišily. Ano, jako vedoucí jsme měli sice bránit příliš velkému rozšíření trendu já ke korýtkům nemusím, ale u nás se to naštěstí zas tolik nedělo. O rozcvičce jsme si mohli opět nechat leda tak zdát, počasí jí prostě nefandilo, takže poté, co jsme v jídelně namazali pár chlebů a hned je také snědli (nemám tušení, jestli se to vážně tak mělo dělat, ale nikdo nás za to pak neseřval) už se do jídelny počal trousit i zbytek obyvatel tábora. Hlavní vlna přišla tak nějak, jak chodit má, ale kvůli dešti jich tam bylo víc už před tím. Nevypadalo to ale, že to je nějaký závažný problém, prostě se tak nějak začalo snídat o několik minut dříve. Na tom, kdy snídaně skončí, to ale moc nezměnilo, stejně se to nějak před devátou nestihlo. Ano, léky tomu napomohly, ale asi mělo efekt i to, že se nikomu do toho deště moc nechtělo. Samozřejmě, na chvíli vypadala jídelna skoro, že v ní je klid, ale moc dlouho jí to nevydrželo, protože pořádat nástup kdekoliv jinde by se pravděpodobně nesetkalo s nějakým moc velkým nadšením. Ani na tomto nástupu nemohli chybět bobříci, kterých bylo po včerejšku dost a dost. Rovněž byl vyhlášen výsledek včerejší bodované soutěže. Výsledky se samozřejmě neoznamovaly jen tak, podle nich byly rozděleny korálky, které nakonec skončily na paprscích naprosto úžasného táborového slunce (taková věc z kartonu s dráty místo paprsků). Ani táborová píseň nebyla tento den obyčejná, Fenzik ještě neodjel, takže mu pochopitelně nezbylo, než aby ji na tomto nástupu hrál on. Došlo pochopitelně i na poodhalení programu. A aby to nebylo všechno tak nezábavné, v krabici podmětů a stížností se objevil další dopis od táborového ducha.
Pak, když už si nebylo na nástupu nějak co říct, rozešli se všichni tak nějak po svých. Dost jich z jídelny nechtělo, ale vedoucí a instruktoři se rozešli docela hned, protože většinou neměli propriety na dopolední hru, což byl pochopitelně stav, se kterým se muselo něco udělat. Aktuální hra ovšem nebyla pouze nudným obcházením čtyř nebo pěti stanovišť. Ano, obcházení stanovišť to bylo, ale bylo jich kolem osmnácti. Samozřejmě, díky tomu nemělo absolutně smysl je obcházet po jakýchkoliv smysl dávajících skupinách a táborníci si je procházeli, jak se jim zrovna zachtělo. Stanoviště se zabývala opravdu širokým záběrem činností. Na jednom se poznávaly zvuky zvířat, na dalším jste se snažili shodit lahev míčkem, který kdosi dal do ponožky a celou tu legraci vám nasadil na hlavu, jinde jste si mohli vyzkoušet, jak jste dobří v hledání přesmyček a slov obecně, když vám někdo dá pouze písmena ze slova lokomotiva. Samozřejmě, na klasiky typu poznávání vůní došlo rovněž. A kdo si chtěl hrát, měl také příležitost. Dostal dílce kuličkové dráhy a měl ji tak nějak postavit, aby ideálně fungovala. O tom, jak jsou stanoviště po tábořišti rozmístěna se účastníci na nástupu dokonce i dozvěděli, ale kolik si jich zapamatovali, to je otázka, protože byla skoro všude – v jídelně, v chatkách, na štábu, v týpí, dokonce i v party stanu (konečně šel na něco využít).
Nakonec ale všichni na stanovištích měli věci, bez kterých by stanoviště k ničemu nebylo a děti mohli začít obíhat. A jistě, ony to mile rády učinily.
Jak se jim dařilo na dalších stanovištích, to těžko říct, já tam nebyl, ale určitě je bavila, to by jinak ani nešlo. ? Kotoul s batohem je určitě rozptýlil. Ale jaké problémy jim bude činit sice ne úplně obyčejná, ale pořád ještě ne až tak podlá, kuličková dráha, to jsem popravdě nečekal. Už jen jim vysvětlit, kudy že ta kulička má padat nebylo tak triviální, jak jsem předpokládal. Ano, spousta těch lidí, u kterých bych čekal, že to půjde bez problémů se na mém stanovišti ani neobjevila, další se sice objevila, ale už myslela na oběd, ale ano, pak byli tací, kteří si to užívali a velmi je to bavilo.
Nejspíš by je obcházení stanovišť bavilo ještě hodně dlouho, ale oběda se stejně nezbavili (ne, že by tu možnost procházení na oběd obětovali asi úplně všichni), takže po nějakém čase, který uplynul nějak až moc podezřele rychle, byl megafonem oznámen oběd. Ten megafon nebylo to dopoledne nic nového, různá stanoviště se jím propagovala docela hodně krát, teď se jen typ hlášení docela změnil. Ač to nebylo něco, co by lidé učinili nějak naprosto nadšeně, nakonec se všechna stanoviště sklidila, utřely se stoly po rozlitých čajích a všichni se nakonec sešli v jídelně k tradičnímu obědu. Tradičně ani instruktoři lžíci nedostali, ale na kvalitu jídla jsme si stěžovat nemohli, ta byla stejně dobrá jako jiné roky, jídelníček už dokonce ani nebyl předvídatelný už na začátku tábora. Jak se to ale stávalo i minulé dny, oběd se nakonec stal něčím, na co šlo pouze vzpomínat. Ne, nikomu to zas tak líto nebylo, to zase ne. A jestli jim bylo líto, když se dozvěděli, že dnes nebudou neklidy? Těžko říct, ale minimálně to mělo dobrý důvod, a to ten, že dnes přijeli lidé s jedním poníkem a jedním větším koněm. Besedu o koních zvládla, aspoň co se vyprávění týče, v jídelně Andrea, ale nějaké věci na prohlížení (koňská hlava, jezdecké vybavení) se také objevily a kolovaly po jídelně. Mezi tím si mohli účastníci vychutnat neopakovatelný pohled z koňského hřbetu. A ne, že by ta kolečka, která absolvovali, byla nějak krátká, šli až kdo ví kam směrem k jezu, a zas zpátky. Samozřejmě, to že bylo kolečko velké bylo na jednu stranu fajn, ale pochopitelně to přinášelo i jisté komplikace, například poměrnou časovou náročnost. Proto proud informací o koních skončil mnohem dřív. Ale Karel s harmonikou atmosféru v jídelně dostatečně zachránil, takže ti, co museli čekat, než se na ně dostane, určitě neprožívali nějakou extrémní nudu. Instruktoři využívali tento čas všelijak. Sledovali, co se děje, byli v jídelně s dětmi, a tak všelijak se to střídalo. Nakonec se ovšem podařilo skoro nemožné, všichni už na koních jeli a nebylo ani osm večer, vlastně ten časový plán dokonce vyšel. To bylo dobře, protože na odpolední hru jste se zrovna dneska najíst svačiny rozhodně chtěli. Ne, že by to dostali jako nějaké doporučení, ale stejně svačina změnila své stanoviště docela ochotně. Někdy po ní instruktoři zmizeli kamsi do skladu. Ano, když máte hrát indiána, musíte se minimálně nechat namalovat válečnými barvami. No dobře, na tomhle táboře asi musíte také dostat rolničku, aby každý jako že věděl, kde že se to ten zlý indiánský bojovník nachází. Mezitím se účastníci dozvěděli o tom, co ještě Navaho provedli. Nejen, že ukradli a rozbili amulet, ale v tom rozbíjení byli nepatrně důslednější, rozbít se jim totiž povedlo i speciální nádobu, ve které byl amulet uchováván a bez které by získání jeho moci bylo značně problematické, až snad nemožné. Samozřejmě, o důležitosti nádoby nevěděli Navaho zhola nic, takže střepy nijak zvlášť nestřežili, a ty se nějakým blíže neurčeným způsobem dostali až ke kmeni Šošonů. Těm ovšem jejich význam už neunikl, takže je nejen zamaskovali v hromadě střepů jiného typu, ale dokonce k nim postavili hlídky. A co že bylo úkolem indiánských bojovníků ze čtyř kmenů? Ano, jistě, ukrást všechny střepy, roztřídit je, nalézt ty správné a ochrannou polystyrenovou vázu ve tvaru krabice opět složit. Tedy, nejdřív dostali zašifrovanou zprávu, která tento příběh o Šošonech a střepech vyprávěla v obrázkovém písmu. A ano, pokud z ní něco chtěli mít, museli ji před tím ještě rozluštit.
Nebýt hlídačů, bylo by to docela jednoduché. Jenže když přidáte nekompromisní šošonské hlídače, rázem se vám z toho stane podnik na hodiny. Ne, jedno, ani dvě chycení Šošony ještě v zásadě nebyl velký problém, jen jste na čelo dostali čárku. Ale jakmile vás chytli potřetí, nemohli jste se divit, že se po pár chviličkách na vás vrhla krutá skupinka šošonských dozorců, kteří vás vcelku efektivně přepravili do zajateckého tábora. Jistě, za splnění nejrůznějších úkolů existovala šance, že se snad i dostanete ven, ale zadarmo to rozhodně nebylo. Samozřejmě, Denisu nejspíš jako bachaře v táboře poznali, ale ne, že by jim to nějak pomohlo. Nejspíš byla asi dost krutá, protože aspoň někteří udělali cokoliv, aby se chycení vyhnuli, a to včetně dobrovolného pádu na zem a proplazení se do jídelny, kam se měly střepy nosit, a kam Šošoni už vejít nemohli. Kbelíky se střepy byly po tábořišti všude možně – před jídelnou, u štábu, na hřišti a nejspíš ještě někde, protože do jídelny se snažilo se střepy dostat spoustu lidí. Mnohým se to dokonce podařilo bez toho, aby byli chyceni, i když spoustě se to naopak nepovedlo a na nějaké části cesty se jim hlídkám vyhnout nepovedlo, protože ty byly pochopitelně rovněž všude, dost často u kyblíků se střepy. Ale vzhledem k tomu, že ze zajatců po nějaké době vznikal opět problém v podobě zlodějů střepů, těch muselo nakonec začít logicky ubývat a snaha o rozptýlení dětí, která byla někdy i dost tvrdá, na tom mnohé nezměnila. Nakonec byly střepy tedy ukradeny (ano, jistě, kmeny z hor na ně čistě technicky asi měli větší právo, ale neříkejte jim to), roztříděny a ochranný kontejner byl složen. A co Šošoni? Ti se potichoučku vytratili, aby odevzdali rolničky, kterými při hře neopomínali přičinlivě zvonit. Ano, na rozebírání hry samozřejmě došlo také.
Po takové námaze musela pochopitelně přijít na řadu večeře. Tu všichni nadšeně přivítali a vrhnuli se na ni. To, že si s ní nehráli bylo jedině dobře, protože to nebylo všechno, co se dnes mělo dít. To, že se počasí poměrně umoudřilo – během jízd na koních už jen mrholilo, kolem čtvrté přestalo pršet docela, bylo také dobře, protože ani večerní hra, která začala po nějaké době, neměla být uvnitř. Nějak se totiž rozkřiklo, že by Šošoni mohli mít ponětí o tom, kudy se dostat do kraje obývaného kmenem Navaho. A samozřejmě, že tam se naše kmeny nutně potřebovaly dostat.
Tak se stalo, že se instruktoři opět někdy kolem osmé vytratili a zbytek se dozvěděl, že pokud překonají kruté stezky, možná naleznou Šošony, kteří jim, snad, o umístění Navaho něco řeknou. Ne, samozřejmě, zadarmo to nebude, ale to nebylo ani třeba zdůrazňovat. První překážkou byly klády u záchodů, které, i když měly zmizet už v pondělí, stále byly na svém místě, ale teď se docela hodily. A za nimi? Inu, ne, nesnažil jsem se moc maskovat, na poznávání hlasů jsou totiž dost dobří. Ale že by se mi nějak chtělo sdělovat informace, to zase ne. Po nějakém tom dohadování o tom, co to tady jako že dělají a jak to, že ještě nespí dostali hádanku. Její uhodnutí jim v zásadě nedělalo problém. Za jejich snahu o namáhání mozkových závitů dostali papírek s hádankou, takže se pak už nemohla opakovat a doporučení, že když ten papírek ukážou velkému náčelníkovi, možná se s nimi bude aspoň bavit, protože jenom on možná něco vážně ví. Skupinky účastníků se u tohoto stanoviště nakonec úspěšně vystřídaly, ale tím jejich cesta neskončila. Po relativně nezajímavých kládách následoval ještě žebřík zavěšený mezi stromy s nepostradatelným milovníkem hádanek, no a třetího našli, když zdolali dráhu složenou z laviček a podobných legrací. Mezitím jsme se už ze stanoviště u klád vytratili a sledovali jsme čtení z knihy Škola malého stromu, které se odehrávalo v jídelně. Janča to četla fakt hodně dobře.
Když do jídelny přišli všichni, objevil se tam Ben v roli nejvyššího náčelníka a začal se zajímat, co že tam dělá taková spousta lidí. Jistě, chtěli informace o Navaho, ideálně o amuletu, ale s tím měli smůlu úplně. Jejich úspěchy v luštění hádanek ho příliš neudivily, vždyť přece ty hádanky byly skoro triviální, takže jim radši položil jednu sám. Ta jim zabrala nepatrně delší dobu (ne, tím že na chvíli vypadl při jakési bouřce proud a v celém tábořišti nastala tma to asi vážně nebylo), ale moc dlouho se zmást nenechali a správnou odpověď dostal. Na to jim přislíbil, že zítra ráno dostanou všechno – mapy, instrukce, a vůbec, aby se za těmi Navaho dostali, když po nich tak touží. To už ale bylo opravdu pozdě, takže nastal čas na další z večerek. Ta dnešní už se konečně nemusela konat pod střechou a všichni se přemístili před jídelnu. Tam se vytvořilo něco kruhovitého, předala se služba a váček, určily se hlídky, a pak se píseň vydala na svou cestu. I stisk docela prošel, jak měl.
To všechno byl samozřejmě pouze začátek nočního pobíhání po tábořišti. Ale když nepršelo, dělalo se to všechno nějak jednodušeji. Potom, co se už všichni vystřídali u korýtek a nějak se dostali do pyžam, objevila se v šestce Jíťa. Ano, další večer s Dare Devilem mohl začít. Pravda, popis těch prvních dílů už jsem slyšel, ale stejně jsem tam zůstal, stejně jako pár dalších lidí. Čas jsme nějak přestali vnímat, takže asi ani moc nepřekvapí, když jsme kolem jedenácté zjistili, že porada už skončila. Ne, nebyla to žádná katastrofa, stejně se na ní probíral jenom zítřejší puťák a věci kolem něho. Po ní to vypadalo, že většina lidí dostala nápad se jít aspoň jeden den včas vyspat, takže jsem to udělal také a usnout samozřejmě nebyl problém.
A pak přišlo ráno. A nebylo to ráno jen tak obyčejné, bylo to ráno ryze středeční. No dobře, víc, než dnem v týdnu asi zaujalo to ráno tím, že už nepršelo. A mělo i další zvláštnost, v půl osmé ještě nikdo nikoho nebudil, to přišlo až v osm.
Pak tak nějak přišlo to, co se na táboře dělo každé ráno – pobíhání, hledání oblečení a takové legrácky. Dnes jich bylo o něco víc, bylo třeba zkontrolovat, jestli mají všichni správně sbalený batoh na cestu. Nemělo toho v něm být moc, jen nějaká pláštěnka, pití, možná náhradní ponožky a svačina, která v něm ale ráno samozřejmě ještě být nemohla. Už před snídaní si mnozí všimli, že ani ráno nějak ta elektřina nefunguje. No dobře, nešla světla a podobné detaily, ale mělo to i vážnější následky. Čerpadla, která doplňovala vodu do nádrží, odkud pak tekla do kohoutků pochopitelně také nefungovala, takže nějaké napouštění vody do láhví na cestu nepřipadalo v úvahu. S tím se ale tak nějak počítalo a po snídani, která jinak probíhala poměrně normálně, si všichni rozebrali vodu balenou, účastníci dostali i láhev s něčím sladkým. A samozřejmě odcházeli se svačinami. Nástup se ještě konal poměrně normální. Přišel na něj náčelník, aby nám sdělil, že dobře, mapy si zasloužíme, ale z důvodů bezpečnosti, nebo tak nějak, nemá cenu, aby všichni chodili stejnou trasou. Na to byly oznámeny puťákové skupiny. Nějaké zvláštní nadšení nebo rozhořčení spíš nevzniklo, takže už někdy uprostřed pokřiků, které tím byly tak nějak docela brutálně narušeny, se první skupina měla přesunout k brance, kde začínala její trasa. První část druhé skupiny odjela zanedlouho s Martinem do Maršova. Druhá část této skupiny ale na Martina nechtěla z nějakých důvodů čekat v táboře a hlavní bránou mu vyšli naproti. Problém ale byl, že v tu dobu jsem byl na záchodech a o odchodu jsem neměl nejmenší tušení. Ale máme telefony a další auta, takže jsem je posléze nějak dohonil a nějaká zvláštní komplikace z toho nevznikla. Co by dělali bez popisu, to vážně těžko říct.
Po nějaké chvíli v Martinově dodávce jsme úspěšně dorazili do Maršova, kde měla naše cesta začínat. Poté jsme ještě chvíli šli všichni spolu, Martin až k totemu, nebo co to bylo, nezajel. Poté, co se nám tam podařilo dojít, dostali popis a vyrazili. Pokud by v jejich skupině nebyla hromada o dost lépe vidících lidí, byl by jim popis v zásadě k ničemu, protože už na začátku je nutil najít červenou turistickou značku. Nebylo to ale asi tak jednoduché, jak se ten popis tvářil, chvíli jim zabralo, než se na tu cestu vydali nějak vážněji. A my je z povzdálí následovali. Samozřejmě, při tom jsme rozebírali všechno možné i nemožné. Nějak vážněji se po cestě neztráceli, jen svačících míst měli víc než dost, takže, když jsme po tak dvou, třech hodinách dorazili do altánu, kde jejich popis končil (před tím málem zašli na soukromý pozemek), svačiny už skoro neměli. To ale zas tolik nevadilo, povídat si v altánu můžete i tak, což jsme také udělali. První skupina se nějak prý měla dostat do stejného altánu, takže se David pokoušel zjistit, kde jsou, že bychom šli do tábořiště společně. To se ale nepodařilo, takže jsme se tam vydali sami. Cesta nebyla ani tak strašně mokrá jako včera, to prý už stačilo projít ze začátku loukou a hned jste měli promočené úplně všechno. Ano, bláto jsme na ní samozřejmě potkali, ale báli jsme se toho tedy víc. I poslední kus cesty do tábora jsme úspěšně zvládli a vynořili se u záchodů. V tábořišti jsme sice nebyli vysloveně pozdě, ale poslední už ano, inu, to byl ten altán…
Naštěstí se po návratu ukázalo, že elektrický proud už zas v tábořišti máme. To bylo dobře. Jistě, kuchyni by to úplně nerozbilo, ale komplikace by to bezesporu přineslo.
Do večeře byl docela klid a nic moc se nedělo, všichni spíš relaxovali, bavili se, vytvářely se všelijaké diskusní skupinky, a vůbec si všichni to volno docela užívali. A užívali si ho dál a dál, než přišla na řadu večeře. Neodradili je od ní ani nanuky, které se rozdávaly někdy kolem svačiny, kterou jsme dokonce i my stihli. Ta tak nějak proběhla, v zásadě asi tak, jako každá jiná večeře, jestli došlo na příbory, tak to bylo poprvé a naposledy, a i léky doputovaly na svá místa. Poté přišel na řadu táborový oheň. Sice to byl takový ten uprostřed týdne, takže žádná světla nebyla, ale za to byla jakási vonná esence, snad máta, se kterou se každý velmi důvěrně seznámil, když kolem něj s tou věcí procházeli. Jinak se u táboráku zpívalo, což asi nikoho nepřekvapí, a také každý něco málo pověděl o svém putování. O tom, co tu dělali, vyprávěli i ti, kteří v tábořišti zůstali a hlídali ho. Ukázalo se, že klády pořád nikdo neodvezl, ale už nás naštvaly tolik, že je aspoň lidé, co na to konečně měli nějakou příležitost a sílu, daly někam stranou. Nakonec ale něco dodal opravdu každý, a i čas už docela pokročil, takže se opět kolem ohně utvořil kruh, služba předala žezlo buzení a utírání stolů dál a večerka mohla konečně zaznít. Stejně, ty kolem táborových ohňů jsou něčím speciální…
To, co ji následovalo, na druhou stranu speciální už nebylo vůbec. Bylo to takové to klasické večerní pobíhání, jehož jediným cílem je, abyste se dostali včas k vodě, než tam bude strašná fronta, a na to druhé místo vlastně také – šest těchto míst je někdy opravdu málo. Ano, nakonec se vám to dozajista podaří, ale kdy přesně, to se opravdu nedá říct a záleží to na spoustě věcí. Mimo jiné i na tom, jak se vám tam moc chce. Ale většinou platí, že do postele se vám nechce víc, ale ani s tím nic neuděláte, a nakonec v ní skončíte.
A my pak zmizíme na poradu. K řešení toho bylo zas docela dost, třeba celý program na zítřek. To zahrnovalo i vymýšlení názvů jídel na zítřejší restauraci. Nepřekvapivě, kuchař docela bodoval, i když tuhle věc s alternativními názvy viděl poprvé. Nakonec jsme ale vymysleli všechno potřebné a mohli jsme se vydat do chatek. A tam, jak už tolikrát, nezbylo než usnout.
A dalšího dne přišel zázrak. Ano, i čtvrtek, ale mnohem zajímavější bylo slunce usmívající se na tábor svým tak typickým svitem. A to, že amulet pořád získán nebyl už mu nejspíš vůbec nevadilo. Možná i proto budíček v klasickou půl osmou, o který se tentokrát postarala sedmička, vůbec nikoho nevyděsil. O moc víc se vstávání asi neholdovalo, ale nějaká změna k lepšímu tam asi zjistit šla. Došlo i na rozcvičku, kterou si vzal Honza, když někdy ráno zas do tábora došel (ano, jistě, jen proto, aby další den zas zmizel, ale to tu teď neřešme). Potom, co si rozcvičku docela užili, mohli konečně na snídani, čehož pochopitelně okamžitě využili. Tam je zcela logicky uvítalo jídlo a další podobné úžasné věci, třeba jako pití. Moc dobře věděli, co se s takovými věcmi dělá, takže zanedlouho na tácech nezbylo zhola nic. Poté už mohl přijít na řadu nástup. Na něm se nejen četl další vzkaz z kouzelné krabice, zpívala se táborovka a řvaly se pokřiky, ale také se objevil jeden vážný problém, bílí lovci prý totálně zdecimovali populaci bizonů, což samozřejmě byl z hlediska uživení kmenů fatální problém. Padly samozřejmě návrhy potravu získat u sousedů, ale to nebyla věc, která se měla uskutečnit. Prý aspoň divoká prasata ještě nikdo pozabíjet nestihl. Kruhem dětí tedy putovala kraví hlava jako důkaz existence těchto zvířat, a nakonec bylo rozhodnuto, že se indiánské kmeny vydají na lov.
Takový lov ale není žádná legrace. Než vůbec začne, musí se zařídit hromada věcí. To byla pochopitelně vynikající příležitost pro jednu z mnoha dnešních her. Kmeny počaly, jako už tolikrát, obcházet stanoviště, na kterých plnili nejrůznější úkoly. Na jednom se všichni nechali pomalovat válečnými barvami. Když měli tohle hotové, mohli zamířit k jídelně, kde museli dokázat, jak jsou dobří v odhadech vzdáleností, objemů a směrů. K tomu velice dobře posloužil metr a hrneček s ryskami. Co se vzdáleností týče, někteří byli fakt dobří, odhady se lišili jen o pár centimetrů. Samozřejmě, aby se to tak nějak vyvážilo, existovaly i opačné extrémy, ale ani ti nebyly absolutně vedle. I odhad objemu šel jak komu. Odhady směru byly asi nejjednodušší věcí, co na našem stanovišti museli dělat (osobní názor). Naštěstí se nikdo nedivil, jak moderní pomůcky k určování směru mají indiáni k dispozici. Jednalo se o čtyři věci vydávající různý tón, které jste mohli dát v zásadě kam jste chtěli. A jak že jste je donutili ten zvuk vydávat? Ano, samozřejmě, dálkovým ovládáním.
Na dalším stanovišti si indiáni zas mohli vyzkoušet poznat stopu, protože stopování je věc, které se při lovu nejspíš nevyhnete, tedy pokud ho myslíte aspoň trochu vážně. A samozřejmě, když už to zvíře dokážete vystopovat, nějaký způsob, jak ho ulovit, by rovněž nebyl k zahozením. Proto se na posledním ze stanovišť mohli trochu potrénovat ve střelbě z luku. Ne, žádný karambol jako na hraničářském táboře nenastal. Jak tak obíhali všechna stanoviště, vynořilo se ještě jedno překvapení v podobě divočáka, kterého se prý podařilo lovcům již ulovit a oni si ho moli zkusit potěžkat. Ano, samozřejmě, to že to byl Ben, to došlo asi skoro každému, ale stejně je to docela rozptýlilo.
Obejít tato stanoviště ovšem nezabere tolik času, takže zanedlouho už skoro nevěděli, co s časem. To byl pochopitelně stav, který nemohl zůstat nějak zvlášť dlouho. Tak teda byli všichni svoláni před jídelnu, kde byla oznámena další část dopoledního programu. Je prý sice fajn, že mají znalosti a schopnosti potřebné k lovu, ale když nemají sebemenší tušení, kde s hledáním cíle začít, stejně by jim mohlo zabrat příliš dlouho. Někdo už souřadnice divočáka znal a byl dokonce ochoten se s nimi podělit. Tedy, pouze za určitých podmínek. Tak tedy začala hra, při níž byl od každého kmene vybrán zástupce, který u stolu před jídelnou hodil kostkou, figurka představující daný kmen se na herním plánu posunula o příslušný počet políček (náhodou i dopředu) a posléze na družinu čekal úkol. Ty byly všelijaké – najít ve sbírce kostí divočákův zub, postavit stan, poznat stopy zvířat, válet sudy, no prostě to bylo všechno možné. Samozřejmě, zástupce týmu nemohl znovu házet kostkou do té doby, než byl jím přinesený úkol úspěšně splněn. Tak tedy Klárka musela od jídelny běhat na hřiště, kde jsme byli, přinášet nám zprávy o úkolech a zbytek se musel snažit. Instruktoři se většinou do plnění úkolů moc nepletli, ale někdy se také přidali, třeba k tomu válení sudů a na zvířecí stopy se ze zvědavosti také rádi podívali. Těžko říct, jak se to stalo, ale našemu týmu se podařilo do cíle herního plánu dorazit jako prvním. Jistě, asi to bylo trochu o štěstí, ale to tady neznamenalo určitě všechno. Z vítězství zrovna u téhle hry žádné body do celotáborového bodování nebyly, jen jsme konečně zjistili, kde budou dokonce dva divočáci. Světe div se, bylo to na hřišti.
Proto se tam pochopitelně zanedlouho přesunul celý tábor a celkem spořádaně se rozestavil v kruhu kolem hřiště. A tam uprostřed, radši ještě přivázaní na laně, skutečně byli (no dobře, byl to David Fráňa ještě s někým). Pochopitelně, jen tam nestáli jako solné sloupy a svá teritoria bránili. Jenže když máte rolničku, jaksi o vás všichni ví a není zas takový problém vás obejít. A jak že probíhal samotný lov? Inu, prý ke zdolání divočáků bude stačit ukrást jim jejich štětiny, které v této hře představovaly špejle. Ty byly navíc ještě docela příhodně u středového sloupu, ke kterému se stačilo pouze dostat a jednu prostě vzít. Pochopitelně, když jste si nedali pozor, mohl vás divočák dostat a vy se museli vrátit, ale jinak vám o moc víc nebezpečí nehrozilo. Aby ale hra neskončila během pěti minut, byli malí lovci vysíláni pro štětiny jednotlivě. To zapříčinilo natažení celé hry, což bylo dobře, protože takhle alespoň poměrně hezky vystačila do doby, kdy už byl oběd docela žádoucí. Na jejím konci byla pochopitelně ukořistěna poslední ze štětin a divočáci byli tímto poraženi a hostina mohla začít.
No dobře, zatím začal pouze oběd, ale i to se počítá. Co k němu bylo, to opravdu už těžko říct, ale rozhodně to jídlo bylo fajn. Tohle poledne se neděla žádná překvapení. Strávníci se najedli, napili, načež se tak nějak počali scházet u nástěnky s neklidy. Když se jim podařil najít zrovna ten jejich kolíček, čemuž napomáhal jak braillský, tak černo tiskový popisek, mohli ho konečně dát tam, kam se jim zrovna chtělo. A potom, samozřejmě, vyšli ven, možná si počkali před jídelnou na zdravotníka, a pak měli hold klid.
Kolem druhé byl tento klid ale přerušen. Ale nebylo to zas tak zlé přerušení, to jenom začaly neklidy.
A pro instruktory nastala příležitost, kdy jsme se mohli aspoň domluvit, co vymyslíme za program kolem restaurace. Domlouvání byl docela fajn čas a svůj účel samozřejmě splnil (dobře, bez Wikipedie by to bylo o trochu složitější). Ale nejen to se muselo stihnout. Prý, že ty zvuky pozadí, které někdo potřebuje na zítřejší napodobeninu ptačky se rozhodně sami nenajdou. Proto jsem zamířil do jídelny, kde aspoň byla celkem normálně přístupná zásuvka a začal s tím. Při tom jsem sledoval hasičský neklid, který se konal místo lodiček, které nešlo provozovat kvůli zvýšené hladině řeky. Ne, povodeň jsme neměli, ale molo už pod vodou bylo. Být dítětem, tak na něj nejspíš strašně moc chci, takhle jsem ho mohl jen pozorovat. Všechno, co jsem stihnout potřeboval jsem dokonce i stihnul, takže notebook mohl po zapískání svačiny zmizet zas na chatku.
Samotná svačina pochopitelně zmizela docela rychle a efektivně, ale to tady už nemohlo vůbec nikoho překvapit. Po ní byl svolán další z nepočítaných nástupů před jídelnou. Na něm se počalo řešit, jak se dostat na hostinu. Ukázalo se, že ji sice pořádají nějací bílí obyvatelé kontinentu, ale zadarmo prý nic nedají. Naštěstí existoval způsob, jak se dostat k penězům. Nebyl jednoduchý, nebyl okamžitý, ale byl tu. Spočíval ve směnném obchodě. Když se vám podařilo směnit kukuřici za fazole, ty jste mohli směnit za dýni, no a tu konečně za tabák, o který tu měl skutečně zájem někdo solventní. Ano, jistě, něco za tu kukuřici museli dát, ale co to bylo… Nechat ten úkol jenom takhle, měli by to hned. Proto to tak snadné nebylo. Po tábořišti se nemohli potloukat tak, jak se jim zrovna zachtělo, ale museli využívat služeb dostavníkových linek, které se, docela příhodně, na něm začaly pohybovat. Už jen pochopit jejich systém asi nebylo nic moc jednoduchého. Docela se hodilo, že podlážka u jídelny má dva konce, které jsou dokonce na těch správných místech. Od jednoho konce jste se mohli dostat ke štábu a ke skladu, z toho druhého zas k chatce číslo šest a jedna. Samozřejmě, mezi těmito uzly jste pěšky rovněž nemohli, na to tady byla pátá dostavníková linka. To, kde sídlí ten či onen indián směňující plodiny se nevědělo, respektive programový tým to jistě věděl, jen to nikomu neřekli. Prvním úkolem tedy bylo zjistit, kdo se kde nachází, takže ze začátku hry neměly dostavníky o cestující nouzi. Služby dostavníků byly dokonce zadarmo, jen jste ho museli stihnout a chytit se do vláčku, než vám ujel, což se pár lidem samozřejmě stalo. Nějaký fixní jízdní řád neexistoval, dostavníky jezdily, jak to zrovna vycházelo a na celé to hemžení dohlížel přednosta hlavního nádraží u podlážek. Ani ten neměl práce zrovna málo, protože lidí, kteří si chtěli zkrátit čekání na dostavník tím, že by tam prostě došli, nebylo úplně pár, takže lidí na kolejích a podobných provoz zdržujících událostí bylo docela hodně. Dostavníky vydávaly pochopitelně nejrůznější zvuky. Takové to klasické napodobování vlaku i s houkáním, David zas pouštěl hlášky z metra včetně té o rouškách, a vůbec to byla docela zábava.
Někteří lidé stihli směnit kukuřici dokonce několikrát, ale neznamenalo to automaticky, že by na konci hry měli víc peněz, protože nikdo neřekl, kolik ten tabák stojí a cena si dělala, co se jí zrovna zachtělo. Po pár hodinách ale měli peníze už v zásadě všichni a stejně už začal vznikat nepatrně chaos v tom, kdo může ještě dostat kolik plodin na první výměnu, takže aby se výměnný obchod úplně nerozpadl, bylo stejně jednodušší hru ukončit. Navíc už se pomalu stejně blížil začátek restaurace. Tam se nakonec všichni dostali, i když, tak jednoduché to pochopitelně nebylo. Před restaurací byla skupinka vyhazovačů, kteří bedlivě kontrolovali, jestli tam někdo nepašuje něco, co by zrovna neměl. Pochopitelně se takoví jedinci nenašli, ale hlídat se to muselo. Když jsem se ke vstupu dostal a Dominika nějak propašoval do fronty, bylo vcházení už v plném proudu, náhodní žebráci se snažili zaujmout svými příběhy a získat nějaké peníze, samozřejmě neúspěšně. Také jsem se o to pokusil, ale ne, lepší jsem nebyl.
O něco větší šanci na nějaký zisk mělo kasino, ale zas o tolik asi ne. Mělo totiž jeden zásadní problém. Mohli jste pochopitelně do hry v kostky, skořápek nebo oka bere vsadit své peníze, ale když jste vyhráli, na nějaké znásobení svého vkladu jste se opravdu těšit nemohli, kasino začínalo totiž úplně bez peněz. Že to může působit trochu nedůvěryhodně a podivně? Inu, i to se na táborech stává. Ale pár lidí se u nás dokonce stavilo. Ano, spousta se tam pak zdržela a povídala si, třeba Klára s kámoškami ale nám to tak nějak nevadilo, aspoň bylo co dělat. Ale nejen v kasinu mohli návštěvníci restaurace své už potom naprosto neužitečné peníze (ani Cash Readerem poznat nejdou) utratit, když přejíst se letos úplně nešlo, protože volný výběr jídel letos nebyl, jenom dvě menu, ze kterých jste si mohli vybrat, nebo, když jste byli dobří, si dát maximálně obě. U skladu se otevřelo výdejní okýnko, prý ho vlastnil nějaký Vietnamec a nabízela se tam nepřeberná spousta sladkostí a podobných úžasných věcí, které se prostě vykoupit musely. I proto kasino posléze ztratilo smysl a zabalili jsme ho s hvězdným ziskem přesně sto táborových korun. Při diskotéce, kterou začal kolem osmé DJ Slepjamín (když už na Bena tuhle přezdívku kdosi vynesl na Facebooku u nějakých fotek, nemá ji smysl tajit, prostě školní přezdívka, která s vámi zůstane) už by do kasina nepřišel vážně nikdo.
Diskotéka začala přesně podle plánu, Spotify byla velice užitečná věc. Ale jen do doby po třetí písničce, kdy se táborová Wi-Fi síť stala ne úplně spolehlivou. No dobře, úplně se na ten večer odmlčela. To samozřejmě znamenalo konec písniček na přání a podobných vychytávek, ale konec diskotéky to samozřejmě nebyl, stažených písní měl Ben dost a dost, i když vybírání mezi nimi už nebyl tak jednoduchý úkol – elektro-swing by prý nikoho nezaujal. Ale nadšení z tance bylo dostatečné a všichni si to užívali, taneční kroužky se tvořily a zanikaly, a vůbec tam byla skvělá nálada. Vydrželo to dokonce do deseti, kdy musel pustit poslední písničku, noční klid hold neoblafnete. Stalo se tak a na hřiště přišli i ti, které diskotéka úplně nenadchla (bylo to i pár lidí, které výběr songů donutil odejít a pouštět si cosi v chatce), aby se sešli při večerce. Ta už probíhala poměrně poklidně, mnoho chatek na předání služby nezbývalo (nakonec tu službu dostala osmička) a nebylo jinak moc co řešit.
Samozřejmě, že to, co se dělo po večerce byla klasika. Museli jste najít kartáček, a když jste se vrátili, tak dokonce pyžamo. A po tom všem jedení, tancování a dalších věcech už ani nebylo tak složité dostat nápad ve stylu já půjdu spát.
Vedoucí a instruktoři ho sice mohli dostat také, ale zrovna jim to bylo tak nějak na nic, ti museli ještě na poradu, na kterou už přišla i Evča, která musela na tenhle den odjet kvůli práci, a proto, že by byla jinak Palďa chudák (pravděpodobně by jí hrozilo zavření v chatce na větší část dne), radši ji nechala u kamarádky. Na ní se asi celkem nepřekvapivě řešil zítřejší program a rozdělovali se lidé do restaurací na oběd. Ano, na rozdělení stanovišť na dopolední hru se málem zapomnělo, ale nakonec se na to někdo rozpomněl. Role na tu odpolední se tak nějak úplně nedořešily, ale ve výsledku z toho žádný problém nebyl.
Co problém začal být, to byl nejen konec porady po půlnoci, to se dalo tak nějak asi čekat, ale když chcete někomu s iPhonem dávat hudbu do telefonu a v půl jedné ráno zjistíte, že ještě nemáte iTunes, může to být trochu problém. Ano, u záchodů se našlo dost signálu na to, aby ta věc šla stáhnout, ale nebylo to nic hezkého, tam tak nějak být s telefonem a laptopem. Minimálně to bylo asi zatím nejoriginálnější místo. Ale nějak se to zvládlo, Ben sice LTE nenašel (proč, to těžko říct), ale hotspot z mého telefonu, aby mohl na tom svém řešit věci kolem brigády to zachránil a my jsme pak mohli zmizet aspoň před jídelnu. Tam už následovalo jen nadávání na aplikace Applu, a nakonec vyřešení všech problémů. Velmi rádi jsme potom tedy zmizeli v chatkách a nechali si zdát co možná nejzajímavější sen.
Ten přerušilo až páteční slunečné ráno. Opět se někdo mohl podivovat, proč že se nevstává už v půl osmé, ale když může vstávat v osm, většinou se neptá a bere realitu takovou, jaká zrovna je. Flétnový budíček osmičky všechny docela pozitivně naladil, což ani ranní rituály a rozcvička změnit nedokázaly. A že by se to mohlo povést snídani, to vskutku nehrozilo.
Co ale hrozilo byl fakt, že ani náhodou nebyly všechny nahrávky pozadí na páteční dopoledne v telefonech, kam patřily. Z toho důvodu jsem u snídaně jídelnu ani nespatřil a řešilo se to donáškovou službou do skladu (díky vám za to). Ironicky byl menší problém dostat soubory do telefonů s Androidem (asi to na jablka chce ještě nějaké lepší fígle, protože iTunes je fakt otravná aplikace). Nějaké kritické komplikace ovšem nenastaly a po ranním nástupu už bylo všechno připraveno. Na tom se (nejspíš) nedělo nic moc nového – shrnoval se program, zpívala se táborovka, no prostě to, co se na nástupech dělá každý den.
Pak ale přišlo něco, co se zatím nedělo snad nikdy. Každý jiný, tedy normální, rok by po nástupu následoval odjezd do Brna. Ne ale tenhle (díky, vire). Z důvodů, se kterými jsme nemohli, a asi ani nechtěli, cokoliv dělat byla návštěva Brna vyhodnocena už na před táborovém setkání jako příliš rizikový podnik na to, abychom ji riskovali (a to ta čísla tou dobou byla lepší). Proto se nikam nejelo a zůstali jsme v tábořišti. Aby ale nebyli účastníci ochuzeni alespoň o to ptaní, měl každý ze zbylých lidí na táboře přijít s nějakou informací, kterou o něm obecně nikdo nevěděl. Informace to byly ledajaké. Od snů stát se pilotem nebo rallyeovým závodníkem až po příhody s padajícími konzervami, korálky v nose a obav ze tmy. No prostě, dozvěděli byste se toho o nás spoustu. Tyto informace si pak děti rozebíraly, každé dostalo dvě. Samozřejmě, mohlo si je přečíst. Jenže když nevíte, o kom ta či ona věc je, není vůbec, ale vůbec tak zajímavá. A to se stalo jejich dopoledním úkolem. A aby se v tom zjišťování někam posunuly, musely se pochopitelně ptát. I když tohle možná už vypadá dostatečně zajímavě, ještě by to nenavodilo patřičnou atmosféru chaosu, hluku a zmatku, se kterou se můžete potkat ve městě. S tím měla pomoct až nejrůznější pozadí pouštěná z repráků a mobilů – letiště, autobusová zastávka, kdo ví kolik typů ulic, dost brutální, prý že střelnice, restaurace, a tak podobně. Lidé se s těmito zvuky rozmístili po tábořišti všude možně, asi nebylo místo, kde by někdo nebyl. A když jste je už vypátrali, mohli jste se jich zeptat, jestli náhodou ta informace, kterou jste si vylosovali, není o nich. Většinou pochopitelně nebyla a tipy na to, kdo by to mohl být se nedávaly, ale někdy jste měli štěstí. Jenže tu byla komplikace, informace se mohly týkat i náhodně se procházejících nebo jinak rozptylujících lidí, kteří stanoviště neměli. To se ukázalo jako docela podlé, když se mě sice na pár informací někdo zeptal, ale na tu správnou s konzervou nikdo. Ti, co neměli stanoviště, dělali, co mohli, aby ptající se účastníky, kteří chodili většinou sami, ale objevily se i dvojice, rozptýlili. Většinou po nich něco chtěli. Peníze na roušku, peníze na svačinu nebo lístek, a tak. Ano, ve městě by tolik žádajících lidí nepotkali ani omylem, ale něčím se to vykompenzovat muselo.
Ptaní a zjišťování pravdy by je dost možná bavilo aspoň do půl jedné, ale tak dlouho jsme je nemohli bohužel nechat. Prvním důvodem byla fotka v táborových tričkách, kterou jsme nutně potřebovali stihnout. Tak tedy všichni dostali trička, a po nějakých omylech při rozdávání, když už měli všichni takové, které se jim líbilo a odpovídalo tomu, co by pro ně bylo nejlepší, kýžená fotka byla u týpí konečně vyfocena. Dalším důvodem byl oběd, který se měl uskutečnit ve třech Bítýšských restauracích – Na městečku, Na růžku a U Kocourků. Z tábořiště jsme se vydali pěšky, protože času jsme měli dost. I když jsme se v Bítýšce měli rozdělit, skupiny jednotlivých restaurací se proplétaly a na cestě se ještě nijak extra neřešily. Ve Bítýšce to bylo něco jiného, ale rozplést lidi zas tak složité nebylo a každý se nakonec dostal tam, kam patřil. V restauraci pochopitelně přišel klasický problém, co si dáte? Ale zrovna tady měl jednoduché řešení, česnečka v chlebu to jistila. Pravda, sníst po ní ještě rizoto se ukázalo jako nereálné (vyzkoušeno za vás). Ale atmosféra byla v restauraci skvělá, to zase rozhodně ano.
Poté, co všichni nějak dobojovali boj s jídlem a dali si případné kávy a podobné legrace, mohli jsme se vydat na zpáteční cestu. Tak jednoduchá ale pochopitelně nebyla, protože když už jdete kolem obchodu, kde mimo jiné mají i nanuky a máte peníze, což všichni měli, přece se v něm stavíte a koupíte si aspoň jeden. To nás pochopitelně trochu zdrželo. Ale ne, nebyli jsme z toho vyděšení, stihnout příchod v půl čtvrté jsme vzdali stejně už dávno před tím a radši jsme nanuky snědli a až poté jsme se vydali na cestu zpět. Nepospíchali jsme. Ano, pár lidí Martin dodávkou do tábořiště odvezl, ale dost lidí prostě chtělo dojít po svých, takže jsme já, Eliška, Ben, a kdo ví, kdo v té skupině byl, do tábora došli někdy po čtvrté.
Po příchodu jsme čekali všechno možné, jen ten klid, co v tábořišti panoval, ten jsme nějak nečekali. I na sezení na molu a lovení věcí z řeky, případně na hraní goalballu v těch hodinách došlo. Ale nedá se říct, že bychom řešili, proč se to klidné období děje a kam že se posunula poslední hra. Radši jsme ten čas použili k balení a vypadalo to, že jsme rozhodně nebyli sami. Pak, když jsem si sbalil všechno, co ten den šlo, nezbylo, než se bavit o všem možném a užívat si ten klid, přeci jen, počasí bylo docela namáhavé a slunce svítilo jak o život (těšilo se na amulet?).
I jeho čas nakonec ale přišel, když byli indiánští bojovníci svoláni na hřiště (respektive na jeho polovinu), kde se jim dostalo instrukcí pro poslední bitvu s Navaho, které tak nějak našli, aniž by se kolem toho dělalo nějaké obrovské hurá. Před bitevní přípravu zahájili skutečně dosti děsivým bubnováním. Už ta dávala docela jasně najevo, že to myslí fakt vážně. Naštěstí, do Navaho se mohli pustit pouze házením roliček od toaletního papíru a hadrovými koulemi, jinak by to asi s Navažskými bojovníky dopadlo hodně rychle hodně bledě. Když si ale začali, nemohli jsme to nechat jen tak. Ano, oni měli na začátku přestřelky veškerou munici, ale tenhle nedostatek rádi napravili, aniž by je někdo k tomu musel moc vybízet. Přehazování munice pokračovalo asi čtvrt hodiny, když se pár neopatrných Navaho vydalo na jejich polovinu hřiště. Pochopitelně, jelikož na tento fakt byli upozorněni vidícími, a navíc dostali instrukce, že by mohli Navažské bojovníky chytit a zjistit, kde že jsou ty fragmenty amuletu, svoboda odvážných netrvala moc dlouho. Ale zadarmo svůj amulet nedostali. Alespoň v mém případě tomu předcházelo minimálně pět minut přesvědčování a řečí o subordinaci, válečných plánech, bezpečnostních opatřeních, a tak podobně. Naštěstí je to zaměstnávalo natolik, že na nějaké vážnější donucovací prostředky neměli ani pomyšlení. Ano, nějakou vodu a provazy jsem pochopitelně schytal, ale bylo hezky, takže co. Nakonec ale úkryt jedné části amuletu dostali, byl pod oknem u chatky s nejvíc schody (naštěstí je taková v tábořišti fakt jen jedna). A ani vyjednat propuštění za odhalení přísně tajných informací pak už nebyl problém, když se ukázalo, že na tom místě skutečně čtvrtina slunečního amuletu, vypadajícího pochopitelně jako slunce, skutečně je. Jistě, chtělo ho schovat líp. Ale bohužel to nebyla hra, kdy by měli amulet hledat hodinu.
Posléze, když měli už všechny části (jednu další měl bojovník dokonce zcela naivně u sebe, další byla v pařezu a poslední prostě někde byla), slavnostně ho složili dohromady a umístili do jeho ochranné krabice. Tím považovali svůj boj za vyhraný a začali se radovat. A po převlečení do suchého oblečení, protože voda se tam používala nějak hodně, zamířili k poslednímu táborovému ohni. Ani ten nezačal zapalováním světel, za to ale začal zpěvem mnoha písní, opékáním špekáčků, ke kterému se rádi přidali i instruktoři, a vůbec skvělou náladou. Pochopitelně všechny zajímalo, jak si dopoledne vedli ptající se lidé, takže jsme prošli všechny informace a konečně zjistili, kdo s nimi původně přišel. Že by došlo na nějaká hodnotící kolečka nebo tak, to se nějak nestlalo, ale písniček jsme stihli zazpívat spoustu.
Ale nakonec dozněla i ta skutečně poslední, utvořil se poslední kruh a zazněla poslední večerka. Poslední stisk to kruhem zvládl dost dobře, takže zanedlouho poslední nocí letělo přání dobré noci.
A po něm se rozjelo poslední pobíhací kolečko. Vlastně na něm nebylo nic tak zvláštního, lidé byli dost zničení po poslední hře. Takže nebylo asi zas tak překvapivé, že se ani v šestce žádný mejdan nerozjel, hlavně, když tam dvěma obyvatelům nebylo úplně nejlíp (ale nic vážného to nebylo, nebojte).
Tak se tedy mohli i vedoucí přesunout na poslední poradu. A aby na ni asi nezapomněli, konala se tentokrát u táborového ohně, který nestihl ani zdaleka dohasnout. Řešilo se na ní ledasco – klasické kolečko s názory na tábor, a pak spousta dalších věcí. Někdy kolem jedné došlo i na návštěvu chatky číslo šest. Čekali jsme popravdě, že ještě spát nebudou, takže je to dočasné sebrání peřin ani moc nevyděsí. Ale oni, dost překvapivě, spali. Ale samozřejmě, že nalezení dek netrvalo moc dlouho. Potom už se jen povídalo a povídalo a ručičky hodin se podle posunovaly dál a dál. Když dosáhly asi čtvrté, naznal jsem, že už toho bylo dost, a že se chci aspoň trochu vyspat.
To se tak nějak podařilo, i když statistiky spánku vypadaly po té noci docela děsivě, ale krásné počasí to trochu zachránilo. Čtyřka si v půl osmé odbyla poslední budíček, takže zbytek mohl na poslední ranní hygienu. Ano, už před budíčkem se po táboře nějaké děti pohybovaly, ale vzbudit je rozhodně smysl mělo. Na poslední snídani se nějak rozebraly svačinky na cestu, ale jídla tam stejně ještě zbylo docela dost. Poslední nástup se pochopitelně trochu protáhl, jak to poslední nástupy dělávají. Muselo se poděkovat asi tak všem, včetně sponzorů, bylo třeba rozdat váčky se sladkostmi a slunečními amulety (aspoň ty dostali u toho trochu utajeného táborového ohně i vedoucí s instruktory), a vůbec bylo potřeba se správně a pořádně rozloučit. Ten den už pokřiky zněly dobře, mít tak ještě týden, budou znít naprosto dokonale. Jenže ten jsme neměli, už při nástupu jsme pozorovali příjezd rodičů, kteří zjevně chtěli mít své ratolesti doma co nejdříve.
Tak tedy začal odjezd lidí. Probíhal tak nějak posmutněle, asi jako všechny před ním a nejspíš i po něm, které kdy probíhat budou. Někdo hrál i na flétnu, aby aspoň trochu období loučení zpříjemnil. Ale to se dělá obecně docela špatně, i když ta snaha se cení a rozhodně to trochu pomohlo.
Někdy kolem jedenácté přišel čas i na mě a pár dalších lidí (Kačka, Matúš, Dan a pár vedoucích), aby tábořiště s Martinem opustili. Do Bítýšky a do Brna jsme brali ještě pár dalších lidí, takže minimálně pár kilometrů bylo auto docela plné. Ale od Brna už tam bylo lidí jen pár, sestava v zásadě totožná s tou, co v něm jela minulý rok. Jistě, na Nohavicu opět došlo, na nějaké další zpěváky rovněž. Sice jsme nějakou tu kolonu schytali, ale Martin s tím počítal a rodičům nesliboval nic, co by neměl šanci stihnout. Do Prahy jsme přijeli pár minut před čtvrtou, přesně podle plánu. Předali jsme děti a mohli jsme začít s vykládáním věcí. První část byla vyložena u Martina v práci, ten zbytek skončil v garsonce. Tam jsme ještě chvíli počkali, ale pak už byl čas zas nasadit roušky a vydat se do metra. Tam se už nedělo nic tak světoborného, pouze jsem docela obyčejně dojel na Černý Most a odtamtud už následoval jen nudný autobus s odjezdem v 18:50. Ne, že byl nudný, to nebyla v tuhle chvíli už nějaká špatná věc, jenom fakt.
Skončil tedy už nevím kolikátý tábor ve Veverské Bítýšce. Stalo se tam toho hodně. Ano, byly i komplikace, pár neshod a nedorozumění, ale věřím, že jsme to všechno zvládli docela dobře. A jistě, pokud se nic nestane, za rok se uvidíme zas.
A tak tedy opět vyhrálo dobro nad zlem a indiánské kmeny získaly zpět svůj sluneční amulet. Ano, vyhrály bitvu, ale, jak to často bývá, válku a její další střetnutí nikdo nedořešil. A tak se asi nemůžeme divit, když to nebyl ještě zdaleka konec. Přijdou další bitvy, přijdou útoky, obrany a vůbec všechno, co by jeden u tak náročného boje očekával. Ale nakonec, když už bude nejhůř, vzpomeneme si na to, co už jsme dokázali, na to, že Slunce je na naší straně a pak, po nějaké době, kdy to všechno možná bude vypadat zoufale, ale vlastně to tak zoufalé nebude, se opět vrátí naděje, láska, odpuštění a všechno to, o co stojí celý život bojovat. Nepřichází to samo, to rozhodně ne, ale stačí jen trochu chtít…
