Přes všechno, co se kolem léta dělo, stejně jsme se rozhodli, že dovolená bude, respektive že se na plánech nic nezmění. Najít ubytování trvalo nepatrně delší dobu (nechtějte vědět, kolik termínů se muselo vyzkoušet), ale nakonec se to podařilo a Sloup v Čechách se nakonec ukázal jako to pravé místo.
Tak jsme se tedy 25. července probudili a překvapivě se nedělo nic tak úžasného. Děly se jen takové ty normální věci, které se ráno dělají – poslouchá se Meteor, kouká se z okna a asi ještě něco. Odjíždět ráno jsme ale nemohli, Martin ještě stejně nebyl doma – vracel se od Brna z koncertu. To se povedlo dokonce dřív, než jsme očekávali, ale plány se díky tomu stejně nezměnily, stejně nejel žádný lepší vlak nebo autobus. Tak jsme si tedy dali oběd, kolem druhé naložili auto, kterým odjel Tomáš s taťkou, ten zbytek se vydal na nádraží a tam, překvapení, nastoupil do vlaku. No dobře, měl jednu zajímavost, nebyl to vlak Českých drah, ale jinak se opravdu ničím nelišil, také se do něj usadíte, nějakou dobu si užíváte výhled z okénka, posloucháte hlášení o následujících zastávkách, snažíte se třeba i neusnout a pak vystoupíte, my museli až v Mladé Boleslavi. Z ní jsme se už tradičně dostali dalším vlakem do Nového Boru. Ano, jistě, kdyby bylo všechno ideální, tak do té Boleslavy ani nemusíme a přestoupíme dřív, ale hold smůla. Na přestup sice nebyl úplně moc dlouhý čas, ale stihlo se to relativně v klidu. V Novém Boru přišel další úkol – museli jsme stihnout autobus. To už kvůli zpoždění nebyla taková zábava, málem stihl i ten druhý možný odjed, ale nakonec jsme to dokázali, i když nějaké běhání si to vyžádalo.
Ve Sloupu už nás uvítal zbytek party, takže jsme ubytování hledat ani moc nemuseli. Co se ho týče, už jsme žádný osamělý domek nedostali, ostatních spolu ubytovaných lidí už bylo poměrně hodně. I proto tam bylo pokojů poměrně dost, ale naštěstí nikdo nějaké převratné myšlenky při organizaci budovy nedostal, do pokojů se vcházelo normálně z chodby a koupelna byla poměrně logicky na druhé straně. Poměrně podle mohl působit fakt, že vchod byl jak z přízemí (tam byli vlastně dva, jeden z nich docela výhodně naproti kolárně), tak z patra. Ten v patře byl o něco zajímavější, vedl na terasu, u které byly takové zajímavé věci jako třeba gril, stoly a branka ven. Dál už šla v objektu najít ze zajímavých věcí možná tak kuchyně a společenské místnosti s televizemi, kam jsme stejně nechodili.
Po příjezdu začala klasická operace s vybalováním věcí a rozdělováním postelí. Skříní bylo dost, postelí rovněž, dokonce přebývaly, takže to nějaký zásadní problém nepředstavovalo. Jako bonus jsme měli v pokoji s číslem 4 i umyvadlo a ledničku. Ano, dalším bonusem bylo to, že pokoj sousedil s pokojem, kde občas přebývala majitelka penzionu a druhá stěna sousedila s druhým pokojem, který jsme si pronajali. Následovalo vybalování elektroniky, odhalení, že domovní Wi-Fi tak akorát provokuje (ale moc to zatím nevadilo), protože byl stejně čas na večeři. Tedy až po tom, co se zjistilo, že v samoobsluze opravdu nemají všechno, po čem může lidská duše zatoužit.
Večeře se v kuchyni skutečně uskutečnila a probíhala asi tak jako každá jiná, možná tedy na nakukování lidí, kteří nutně potřebovali vědět, jak se daří jejich masu v troubě. Po ní ovšem následovalo něco trochu zajímavějšího, procházka po okolí. Ta odhalila pár koček (ne, mazlit se nechtěly), nějaké turistické okruhy, existenci rozhledny a jednu restauraci, kde jsme na chvíli i zůstali. Mezitím Martin s Tomášem kontrolovali kola, ale nic strašidelného naštěstí nenašli, i když na nějakou rutinní údržbu samozřejmě došlo.
Poté už se dělo jen to, co se děje plus minus každý večer – řešily se věci kolem počítačů, letos hlavně pokusy o odhalení struktury souborového systému používaného Eurekou A4, pak následovala nějaká sprcha (strašící lidé naštěstí pravdu neměli) a nakonec přišel pochopitelně na řadu i spánek.
Nedělní ráno rozhodně neoplývalo nějakým úžasným sluncem, ale přeci jenom se všichni nakonec vzbudili, i když to trvalo dost dlouho, minimálně do devíti. Poté pochopitelně musela proběhnout snídaně a zbytek ranních věcí.
Poté se vynořila touha se někam vydat. Sice nebe hrozilo, ale ještě ne tolik, takže jsme se vydali menší zajížďkou do Cvikova, kam jsme za hodinu a něco přes odněkud se objevivší se kopce skutečně kolem dvanácté dorazili. Ano, trasu jsme trochu zkrátili, abychom se vyhnuli dešti, který nakonec zatím nic moc ani nebyl, i když při odjezdu nepatrně mrholilo, ale alespoň jsme si dali oběd v čínské restauraci. Ale obědy mají tu vlastnost, že poměrně rychle zmizí a ten náš se bohužel nerozhodl chovat se jinak, takže jsme zanedlouho už odjížděli zpátky. Nepršelo tolik jako při odjezdu od ubytovny (a ani to nebylo tak zlé), ale na to, abychom nevymýšleli voloviny to stačilo a do pokojů jsme se tudíž dostali ještě před třetí.
To byl samozřejmě po chvíli problém, protože se všichni začali nudit (no dobře, Martinovi asi vystačil notebook). Tak jsme se vydali na pěší výlet k rozhledně, ke které vedla poměrně klasická a ani ne moc dlouhá lesní cesta po turistické značce (aspoň směrem k rozhledně si tu červenou barvu fakt nezasloužila). Na rozhlednu jsme pochopitelně vylezli a vyfotili kdo ví co, ale ano, lesní divadlo, které jsme procházeli před tím bylo přece jenom zajímavější, aspoň bylo co prolézat, na rozhledně bylo jen 150 schodů a vyhlídková plošina. Jednu zajímavost měla, pravda. Aby se nemuseli lidi obtěžovat s kupováním lístků, házeli peníze rovnou do turniketu. Jistě, byli tam další, co na to dohlíželi a kamera tam byla rovněž.
Po využití rozhledny jsme pokračovali kamsi dál do kopce, dokud tedy někoho nenapadlo podívat se na radarový snímek, který ukázal blížící se mraky. To způsobilo, že jsme se docela urychleně vydali na zpáteční cestu. Ta už tak nudná nebyla, ty dolů jsou obecně v lesech horší a pro tuhle to platilo bohužel rovněž (a to, že neměla strašidelnou barvu jí asi nijak zvlášť nevadilo). Ale před deštěm jsme se na ubytovnu dostali. Ano, to že se mraky opozdily pomohlo, to nepopírám. Poté už stačilo jen počkat, až nás dožene Anežka, dát si nějakou večeři, při tom koukat na déšť a IT kraviny mohly pokračovat. Tomáše od nich na chvíli rozptýlil kamarád, který ho na chvíli vzal do nějaké hospody. To, že ho tam vůbec potkává už ho v neděli neudivilo, ale v sobotu to bylo něco trochu jiného. Hold brigády se dělají na těch nej neočekávanějších místech. Samozřejmě k té šanci nepatrně pomohlo, že byl ze Sloupu. Ale na moc dlouho to nebylo. Pár partiček kanasty se mezi tím stihlo, ale chvíli po desáté už všichni zas byli tam, kde by je jeden očekával. Poté už stačilo jen chvíli něco dělat na počítačích, zajít do sprchy (opět cestu musely provázet světla rozsvěcená fotobuňkou, i když letos aspoň fungovala) a posléze už všichni po nějakých hovorech o všem a ničem skončili v postelích a šťastně usnuli.
Přišly prázdniny a děti se zbláznily… Anebo radši ne a přišlo pouze obyčejné pondělní ráno. Počasí už bylo docela fajn, ale rychlost vstávání to příliš neovlivnilo. Pořád se muselo stihnout snídání a tak. Na dopoledne se tentokrát vyjížďka na kolech neplánovala, takže nebylo nic jednoduššího než se vydat na procházkový okruh, tentokrát Cikánským údolím s jeskyňkami. Na tuto cestu už se vydali všichni. Viděli jsme toho docela dost – docela fajn altán, docela dost jeskyní (koho to překvapuje), jedna byla fakt docela velká a dalo by se v ní vymýšlet kdo ví co a jistě, nesměla chybět spousta lesních cest, stromů, potoků a podobných turisticky úžasných věcí. Ale nakonec tato docela fajn cesta skončila a mi se přesunuli do kočičí kavárny. Kočky ale byly kdesi na zahradě, takže nějak k vidění nebyly. Ano, názvy nápojů začínající slovem mňau byly, nebojte. Došlo na pár káv, nějaký ten pohár, a to bylo asi tak všechno, protože oběd jsme si chtěli dávat v Novém Boru.
Do něho jsme se po pár dalších chvílích skutečně vydali a dorazili tam někdy kolem jedné. Příjezd k pizzerii se neobešel bez nějaký otravných dohadů o chodnících a dvojkolech, ale v zásadě se nic nestalo a obědové pizzy a saláty mohly poté vesele zmizet – ne, že by se jich na to někdo ptal.
A to bylo dobře, protože výstup k rybníku jmenujícímu se Jezírko fakt zabral docela dost času a síly také nějaké zmizely kamsi do nenávratna. A ztracení se taťky s Klárou tomu moc nepomohlo. Nějak se jim povedlo na jednom rozcestí špatně odbočit a zrovna ti dva podle navigace nejeli.
U Jezírka moc lidí nebylo, ale nějací se přeci jen našli. Kolem prošli lidé s poměrně hravým chrtem, následně tam přišla jakási rodinka. Co se vody týče, teplota sice žádný zázrak, ale když jste se už tam vyškrábali, tak do ní vlezete a pár temp v ní uděláte. Ano, nesmyslů s kamínky bylo víc. Ale moc dlouho jsme tam nezůstali, asi tak hodinu. Ano, jistě, cesta zpátky sice nebyla už vůbec tak namáhavá, ale nějaký čas si stejně zabrala.
Po návratu už byl skoro čas na večeři, ke které chleby posloužily docela dobře. Pak už se nedělo nic tak významného – hrála se kanasta, řešily se věci kolem počítačů, chodilo se do sprch (jak mi chybí sprchy, kam vám nemůže vlézt nikdo jiný a tím pádem vás zdržet). A po tom všem? No ano, spánek.
Úterní ráno se pochopitelně objevilo zanedlouho. Ano, doprovázely ho podivné sny o pracovních poradách a podobných podivnostech, ale nakonec přišlo.
Ten den se nedělo ráno nic moc zajímavého. Ano, na snídaně došlo, na výlet k zámku rovněž, ale ten odhalil pouze to, že to je aktuálně domov důchodců a prohlídky se zde rozhodně nedočkáme, a to ani v zámeckém parku (díky, vire). Tak tedy přišlo na řadu poslouchání písniček a spousta dalších věcí.
Ale obědu to někdy kolem půl jedné nezabránilo. A kam, že jsme se vydali? Inu, tam, kam včera, pizz k vyzkoušení bylo prostě moc, a to samozřejmě byla věc, která nemohla zůstat jen tak. A ten Kozel k tomu asi u některých lidí taky napomohl docela hodně.
Protože počasí bylo, jaké bylo, vydali jsme se poté k rybníku. Ano, Slunce dostalo geniální nápad zajít, ale to nás neodradilo. Nebyli jsme jediní, kteří ten nápad dostali, ale najít nějaké volné místo na deku přeci jenom šlo. Po nějaké chvíli jsme se vydali do vody. Teplotou už docela potěšila, takže došlo i na plavání. Jistě, ve vodě se dá dělat mnohem víc věcí, třeba se můžete chytat u bójí, anebo se potápět. Ale nekonečně dlouho vám to nevydrží, a nakonec se vrátíte na břeh. A to se stalo i nám. Potom už byl tak akorát čas na to, abychom uschnuli, dělali chvíli všechno možné na dece (třeba sledovali Tomáše čtoucího si informace kolem autoškoly) a posléze se vydali zpět. Ale zas tak jednoduše to zas nešlo, přeci jsme chtěli pohár. Takže potom, co se kola podařilo uložit do kolárny a Slunce už zase vyšlo (jak jinak, že?), skončili jsme opět v kočičí kavárně. Tentokrát byly populární limonády a poháry a kočky pořád nikde.
Potom, co se to všechno snědlo, vrátili jsme se krátce před sedmou do penzionu. Tam následovalo plánování dalších dnů, řešení, kdo ví všeho a pokec na terase – Tomášův kámoš se opět ukázal. Posléze sice odjel, ale zpestření večera to bylo fajn.
Stihli dokonce prolézat podkroví, které se zrovna rekonstruuje. Ano, to že zrovna v tomhle penzionu dělá brigádu určitě pomohlo. Dál se už nic tak zajímavého nedělo, jen čas pro usnutí se blížil čím dál víc, až nakonec přišel. Ano, řešily se ještě všemožné věci v postelích, ale spánek se jedné krásné chvíle dostavil.
A pak přišly podivné sny a probuzení kdo ví kdy. Opětovnému usnutí alarm řvoucí ve čtyři v noci fakt nepomohl, strašidelné zvuky vydávající lednička také moc ne, ale usnout se mi povedlo. Proč se mi pak zdálo to, co se zdálo, to fakt těžko říct, ale rozhodně to bylo originální. Jen to celé končilo tak nějak smutně.
A poté se vynořil nový den. A mohlo se začít s klasickou procedurou – snídaně, mytí, a tak pořád dokola. Poté jsme se tak nějak shodli, že další kolo výlet dnes nebude a raději jsme se vydali na poměrně dlouhou procházku. Ta nás zavedla ze Sloupu kdo ví jakými vesnicemi do lesa, který měl jednu naprosto úžasnou vlastnost – byla v něm spousta borůvčí, které ještě nikdo nestačil otrhat. To bylo dobře, protože jsme ho mohli otrhat mi. Samozřejmě, i když jsme se snažili, neprošlo nám pouhé otrhávání a museli jsme navštívit i nějaké vyhlídky. Po cestě se objevil i altán, který se docela hodil, protože tak jsme si mohli někde chvíli posedět a Tomáš, taťka a Klára se mohli podívat na skály, které byly opodál. Proč při tom čekání Martina napadlo, že by mohl telefonovat to těžko říct, ale asi mu to přišlo legrační, nebo co. Poté jsme dorazili do Údolí vzdechů (jméno možná tak kvůli kopcům, nebo těžko říct), nenápadně prošli Údolím samoty a skončili někde na vyhlídce se jménem Jelení skok. Přizabití jsem se tam už bohužel nevyhnul, ale v zásadě nic strašného se nestalo. Poté už jsme jen došli do restaurace, dali si kolem půl čtvrté oběd a nějaké ledové kávy, po čemž jsme odjeli autobusem do Sloupu. A dojít do penzionu už nebylo tak složité. Tam byly obsazeny sprchy a chvíli se sedělo na terase. Jestli si někdo myslel, že Tomáš unikne opravování věcí, tak se po chvíli ukázalo, že má smůlu, ještě s jedním brigádníkem dumali nad nefunkčními televizemi. Ano, nějak to dohromady nakonec dali. Pak přišla na řadu kanasta. Výsledky byly, dá se říct, docela uspokojivé. Nedá se říct, že by se potom dělo už něco zajímavého. A proto že se nedělo nic po docela dlouhou dobu, rozhodli jsme se, že půjdeme radši spát. Ano, jistě, v postelích se ještě věci řešily, ale moc dlouho ne a spánek samozřejmě poté přišel.
A pak, jaké to překvapení, přišlo i další ráno. To už bylo docela prosluněné, takže když se povedlo zbavit všech ranních náležitostí, mohli jsme se vydat směr Zákupy, kde se nacházelo koupaliště, dokonce i s toboganem. Než jsme se tam ale dostali, museli jsme zdolat nějaké ty kopce, minout odbočku kamsi, snad k nějakému rybníku nebo kam, která sice byla úplně obyčejná, ale název Holipool prostě zaujal. A kam ta cesta vedla? No, kdo ví…
Do Zákupů jsme se nakonec úspěšně dostali, i když jedno hledání cesty a nepochopení se přeci jen nastalo, a to u jakéhosi moto klubu. Nejprve přišla na řadu prohlídka zámku. Nedá se říct, že by průvodkyně byla nějaká úžasně vtipná, nebo tak, ale jinak byla prohlídka docela fajn. Ale asi při ní vyhládlo, nebo co, takže jsme se po ní vydali do nedaleké restaurace na oběd. Ale ten zanedlouho zmizel tam, kam obědy většinou mizí.
Po něm, když už tam byl, musel být navštíven zámecký park. Popravdě, zdál se menší, než ve skutečnosti byl, ale stejně jeho prohlídka nějakou dobu zabrala. Ne, všichni nejrůznější stromy neobdivovali, ale s tím se vlastně tak nějak počítalo.
Potom už ale nastal čas na návštěvu koupaliště. ZTP/P se ukázalo jako naprosto magická věc (jako už tolikrát), takže dostat se na něj nebyl nějaký zásadní problém. To nebylo ani nalezení nějakého hezkého místa, kde by šlo rozložit deky. Ale tam jsme nemohli zůstat dlouho, nepřijeli jsme tam jen koukat na oblohu, i když, i to bylo docela fajn. Tento rybník měl jednu docela hezkou vlastnost. Tedy, měl jich asi víc – teplou vodu, nějaké stánky, pláž, kterou se do něj dalo vejít (ale kterou jsme pochopitelně jako první vstup použít nemohli, byla by to nuda), ale našel se tu i tobogan. Ten se po přeplavání rybníka musel pochopitelně vyzkoušet, co kdyby nefungoval? Ale naštěstí fungoval a sjeli jsme ho několikrát. I na nějaké ty nanuky došlo. Ale jelikož bylo docela zjevné, že cesta zpátky bude nějakou dobu přeci jen trvat, po páté jsme už sedali na kola a vydávali se pomalu na zpáteční cestu. Na ní jsme se ještě stavili v lesním divadle, protože ho Martin ještě neviděl, a to by byla rozhodně škoda. Proslídili tam bůh ví, co a určitě se při tom bavili.
Po příjezdu už byl pomalu čas na večeři, takže jsme si ji dali. Večer nepřinesl už nic moc převratného, možná až na nutnost použít penzionovou Wi-Fi, heslo se mezitím už někde vynořilo. Ano, na diskuse o všem a ničem a na kanastu pochopitelně došlo. Ale nakonec jsme se začali přesouvat do postelí, kde jsme na konec i skončili a co jiného tam dělat, než usnout?
A poté přišel páteční den. Slunce svítilo, teploty šplhaly kamsi hodně vysoko a naznačovaly, že asi chceme jít na nějaké koupaliště. Jenže ještě existovaly skalní hrady, které jsme neviděli. A tak se tam polovina lidí po snídani a nutných ranních věcech vydala. A ta druhá? Nechápal e-shop, poslouchal hudbu, a tak všelijak. Ale nakonec jsme se opět všichni sešli. Ano, bylo to později, než se čekalo (díky, turisti), ale stalo se to. Poté přišel na řadu oběd. Nejdříve jsme sice chtěli naposledy zajet do pizzerie, ale byla bohužel na opačnou stranu než koupaliště, takže jsme si pizzy pouze nechali doručit a pak je obyčejně snědli. Pak už nastal čas na další výlet k vodě. Cesta nebyla díky použití trochu inteligentnější trasy nijak zlá, takže zanedlouho už jsme byli plus minus na tom stejném místě jako minulého dne. Ani činnosti se nějak zvlášť nelišily – trochu se plavalo, trochu se blblo ve vodě, sjížděl se tobogan. A ne, to brouzdaliště před ním pochopitelně nikdo neopravil. Ale nějak zvlášť to nevadilo. Ale ani tento den jsme tam nemohli zůstat nějak extrémně dlouho, protože jsme tentokrát chtěli zabalit všechny věci, a ještě stihnout představení v lesním divadle. To samozřejmě znamenalo, že jsme museli někdy v půl šesté zase zmizet a vydat se na zpáteční cestu. Ani na ní se nic speciálního nestalo (jen jsme potkali pár cvrčků) a my úspěšně dorazili do penzionu. Tam se stihla tak akorát krátká večeře, než jsem se já s Anežkou a taťkou vydal do divadla. Zbytek se věnoval balení a grilování a opékání. Co se hry samotné týče, rozhodně byla zajímavá a ani za délku se nemohla stydět. Ale popsat její dej týden a déle po shlédnutí, hlavně s tím obrovským počtem postav, které se pochopitelně ještě vydávaly za jiné, je trochu problém.
Cesta zpět, na kterou jsme se vydali někdy po desáté, byla sice provázena nepatrnými komplikacemi – nevidící člověk může být někdy docela nevrlý, ale podařila se a penzionu jsme úspěšně dosáhli. Tam pokračovalo balení a přípravy na zítřejší poměrně brzký odjezd. Mezi ty patřil i poměrně časný spánek, který jsme docela uvítali.
Sobotní ráno zářilo asi tak jako ty dny před ním. Mi se do něj vzbudili už před sedmou. Ne, že bychom po tom tak extra toužili, ale když chcete stihnout autobus v devět, hold nemáte moc dalších možností. Při poslední snídani nějaký extrémní chaos přeci jenom nebyl, toho času na balení a kontroly všeho možného přeci jen nebylo zas tak málo. Někdy kolem půl deváté přijela dodávka, kam byla naložena dvojkola a většina batohů. O pár chvil později jsme se vydali na cestu i mi co neměli jet autem. Cesta to vlastně nebyla zas tak složitá. Počkáte si na autobus do Nového Boru, tam se chvíli procházíte po autobusovém nádraží a schováváte se v čekárně (líp ale bylo ještě venku), a pak nasednete do autobusu, který vás doveze do Liberce? A tam? Tam začíná další příběh, tedy aspoň pro mě. Zbytek lidí dorazil úspěšně vlakem do Turnova, i když to nějakou dobu zabralo – dopravní prostředky na sebe úplně úžasně nenavazovaly, a ještě se muselo čekat, než zmizím směr Praha. Ale všechno se povedlo. Tak tedy skončila další rodinná dovolená. Naštěstí se na ní nic moc zlého a podlého nedělo, takže bych ji rozhodně označil za úspěšnou. A kam se vydáme příští rok? To se asi uvidí…
