I tento rok se konala rodinná dovolená. Ne, že by to asi někoho překvapilo, o prázdninách se to stává poměrně často. My jsme se vydali do Starých Splavů, a aby to nebylo jen válení u Máchova jezera (jo, jasně, počasí, ale počkejte), vydali jsme se tam na dvojkolech.
Tak se tedy dvě kola v sobotu 22. 7. vydala určeným směrem. To třetí a naše další zavazadla, kterých z pochopitelných i nepochopitelných důvodů nebylo zrovna málo, putovala dodávkou o několik hodin později.
Cesta sice nebyla ta nejkratší, složitá ale rovněž nebyla. Skoro v cíli nás zaujal stánek tamního zmrzlináře. Sice asi jen proto, že už bylo na čase něco si dát, ovšem i to se počítá. Poté už nebyl problém dorazit do cíle. Kemp vypadal asi tak, jak si ho každý představuje: celkem dost chatek, nějaké budovy se sprchami a tak, a samozřejmě, spousta lidí, i dětí nebylo zrovna málo. O pár minut později byly opatřeny klíče a chatky 34 a 35 byly slavnostně odemknuty. Tedy, ta naše čtyřiatřicítka se mírně vzpouzela, ale ne, že by jí to v zásadě k něčemu bylo. Vnitřek chatek… Ano, je to už klišé, ale zase až příliš podobný všem chatkám, co jich po světě je. Okna, stůl, skříň, pár poliček, postele, světlo. Tahle měla dokonce něco navíc, ledničku. Jak ohleduplná lednička to byla, to jsme měli zjistit až večer. Pak už nezbývalo než čekat. A čekání přineslo růže v podobě batohů, Anežky a Kláry. Vybalování bylo asi takové, jako vždycky, poměrně nezajímavé. Trochu ho zpestřilo vybalení větráků, které byly nejdřív použity místo majáčku při návratu do chatky z toalet, pak snad i ke vhánění studeného vzduchu, i když je otázka, jak úspěšně.
Poté následovala snaha provést něco s hladem. Několik stánků bylo zavrženo, nakonec jsme se ovšem někde usadili a něco i pojedli.
Následně se skupina rozdělila. Tomáš jel hledat obchody, Martin zůstal na chatě (ano, už měl internet, i když jen mobilní) a zbytek se vydal obhlížet okolí. Idea byla jednoduchá, po nějakých cestách obejít Máchovo jezero co nejblíž břehu a najít snad i pláž. Jenže se ukázalo, že jezero pro volné obcházení není úplně vhodné. Některé cesty končily v rákosí, jiné v bažině a samozřejmě, na Google mapách nebyla ani jedna. Nakonec jsme našli aspoň molo, zrovna tedy bez lodí.
To hledání obchodu odhalilo Lidl někde v Doksech.
Večeře byla klasická kolejní, řízek a nějaké chleby. Po ní se chvíli hrály karty, třeba kanasta a jiné vylomeniny. Netrvalo to ovšem moc dlouho.
Přišel čas sprch. Nepředstavujte si to zas moc jednoduše, jako třeba v jiných tábořištích, kde je zaprvé cesta ke sprchám v zásadě jednoduchá a za druhé je sprch v poměru k počtu ubytovaných je nějak rozumně. A také jsou třeba dostupné neustále. No, tak tady neplatilo nic. Nejen, že cesta vedla kolem kdo ví, kolika řad chatek (což by byl menší problém), ale ona i procházela jakýmsi rozcestím, kde člověk našel tu správnou cestu pouze tehdy, když prošel kolem ohniště a laviček. A když už se k cíli dostal, zjistil, že jich je 8 na kemp minimálně o 40 chatkách pro čtyři lidi. A jistě, ještě byly otevřeny hodinu ráno a čtyři hodiny večer. Naštěstí to nevypadalo, že by byl kemp plný, takže fronta sice byla, ale nebylo to nic až tak vážného, jak by se mohlo třeba zdát.
Následoval klasický večer se sezením u počítačů, a nakonec usínáním a spánkem.
Neděle přišla bohužel bez rozzářených slunných paprsků. Ty se nakonec na chvilku sice ukázaly, ale nebylo to nic moc. Koupání tedy příliš nehrozilo.
Ráno se od těch z minulých dovolených příliš nelišilo. Probuzení, snídaně, opět cesta do umýváren. Poté kohosi napadlo, že místo nazvané Psí kostel musí být přece fajn, takže se tam rozhodně musí zajet a okouknout ho. Tak jsme se tedy vydali na cestu.
Moc daleko jsme se ale nedostali. Zjednodušeně řečeno, mě příliš nesedlo kolo, na kterém jsem s Anežkou jel. Bez pádů se to neobešlo. Dostali jsme se ale k restauraci tak nějak včas na oběd, protože se muselo vyjíždět později kvůli ranní přeháňce. Oběd byl sice fajn, nálada pak ale už nestála za nic a Anežka, že už nikam nepojede. Popravdě, asi jsem ji i chápal.
Následoval tedy poraženecký návrat a další výlet na nákup. Trochu rozptýlení poskytlo zjištění, že pár dalších kámošů je v nedalekém kempu, takže jsme je (ne všichni, Martin zas zůstal v chatě) šli na chvilku navštívit. A pak už tak nějak přišel večer.
Vypadal poměrně standardně. Nějaké naštěstí ne úplně obvyklé karetní hry (jako třeba pochybuju) následovaly. Došlo ale ke komplikacím s jedním naším kocourem, takže se ho taťka vydal hledat, což nešlo nikde jinde než v Turnově. Naštěstí ho nenapadlo jet na kole, radši využil vlak. Po pár chvílích došlo i na procházku k umývárnám, snad i nějaké programování bylo a po nějakých podivných diskusích zas nastal čas spánku.
Pondělí přišlo naštěstí bez deště, takže ráno nic moc nenarušilo. Po takovém tom obyčejném ránu jsme se opět vydali (tedy část) na procházku, která měla odhalit pláž. Našli jsme toho spoustu. Borůvčí, turistické značky, ale i miniaturní vstup do jezera. Tak krátce to s tím vším focením zase netrvalo, takže když jsme se vrátili, pomalu už byl čas na oběd a kocour už byl v chatce. Tak se také stalo, jak asi všichni tušili, skončili jsme zas v té stejné restauraci, jako včera.
Následoval druhý pokus o nalezení Psího kostela. Tentokrát se na cestě nic zajímavého, až na komentáře manévrů na kole týkající se nějakých těch obloučků při jízdě, a tak příliš nestalo. Prolézání chvíli i zabralo, Vtipných poznámek bylo dost, jen jeden problém tam byl. Tak nějak začalo pršet. Cesta zpátky nebyla žádná legrace, ale zvládla se. Vodu jsme potkali i při cestě do obchoďáku, kam jsme tak nějak museli. Jistě, do sprchy se šlo pak skoro hned. Večer už byl poměrně nezajímavý – řešilo se něco s e-shopem, diskutovalo se o nesmyslech a pak se i usnulo.
Úterní ráno poměrně překvapilo, nepršelo. A to se muselo využít. Kdepak, kola byla poměrně rychle, přesto že ne všemi, zavrhnuta. Zato výlet na Bezděz vypadal jako zajímavý plán. Ne, úplně to nevyšlo, viď, Martine. Ale po snídani jsme se nakonec na cestu vydali. Probíhala asi tak, jak by si jeden představoval, kopce nahoru a dolů, kořeny, a tak vůbec. I legrace jsme si užili dost, a nakonec jsme prošli křížovou cestou, překonali naprosto nelogicky umístěné kořeny a skončili na Bezdězu. Ten byl poměrně zajímavý. Na věži byl prý hezký výhled (všichni si ho ale neužili), i rytíře tam šlo najít.
Po nakoupení nějakých pohledů a podobných věcí jsme se vydali zpět, tedy až po nějakém jídle. Pokus o jízdu vlakem docela úspěšně sabotoval vlak, jel v tu nejnevhodnější dobu, tudíž z něj nic nebylo a pěšky jsme museli, i když o to třeba někdo nestál. Cestu poměrně zásadně zpříjemnil Cimrman s Cestou na Severní pól. Hra skončila před jakousi loukou, kde pochopitelně musely být ukazovány květiny. Nakonec se vynořily Doksy a po nich i Staré Splavy, kde jsme skončili v restauraci na poháru. A ano, nakonec cesta skončila v kempu. V něm už asi nebylo nic tak zajímavého a večer se v zásadě opakoval, večeře, počítače, mytí, no dobře, Toma napadlo vzít do sprchy reprák a pouštět tam hudbu, když venku byla ta diskotéka, počítače a spánek, jen kanasta nebyla.
Středeční ráno přišlo poměrně podmračeně. To byla ale v zásadě výhra, předpovědi vypadaly jinak dost zajímavě, jen ne bez deště. Opět se všichni kolem desáté dostali k snídani a umývání, po čemž se, už zas, naše parta rozpadla. Martin s Tomášem zmizeli a zbytek se vydal nejdřív do muzea čtyřlístku, odkud jsme odešli o jednu knihu komiksů bohatší po nějaké asi ani ne půl hodině. Ale proto, že nedaleko jsou zvířátka, na ně by přece byl hřích se nepodívat. Bylo jich tam poměrně dost, poměrně hlazení milující velbloudi, oblíbení tygři s mláďaty, lvi, opice a tak. Zas jich nebylo moc, cirkus si jich prostě víc dovolit nemůže, do oběda to ovšem stačilo. Ten se uskutečnil na již tradičním místě. Čekali byste úžasný ranní program? No, tak ne, tentokrát se nikomu nikam nechtělo. Tak to skončilo odpoledním sezením u počítačů, večeří, večerním sezením u počítačů a tím, co se večer dělává a nakonec jsme, velmi překvapivě, usnuli.
Čtvrtek tak nějak přišel. Ráno se těm minulým tak nějak podezřele podobalo, nakonec jsme se ale dostali do stavu, že se dalo i vyjíždět na výlet. Tentokrát se cesta kroutila kolem skalek. Poměrně to šlo, skal bylo ale málo a byly poměrně malé. Ale aspoň se dalo vlézt dovnitř. Někde v Dubé jsme si dali oběd a počali se vracet přes vesnice někdy i s vtipnými jmény, třeba Okna. Přes Lidl, kde se kupovalo všechno od celkem potřebných položek až po zbytečnosti, jsme nakonec dosáhli (tedy po palačinkách v už až moc známé restauraci) kempu. Nebylo tak brzo, takže ani nevypadalo, že se stihne něco zajímavého. Ale přece. Napadlo nás, že když má skupina s Tomášem Maršálkem v pátek odjíždět, zajdeme se rozloučit. Loučení se ze známých důvodů protáhlo asi na tři hodiny, kde se stihla jízda na autodromu, povídání o všem možném, pití, a tak vůbec. Člověk by čekal nějakou šílenou hudbu, ale ono ne, jely tam celkem klasiky, dokonce tam nebyl metal. Ano, i o příhodě s vánočními koledami od skupiny Klíč se člověk dozvěděl. Jeden telefonát a déšť to docela brutálně ukončil, jenže to už bylo pro déšť pozdě, zážitek již existoval a doufejme, že z paměti se hned tak neztratí. Poté následoval přesun zpět, sprchování a pokus o něco jako večeře, i když dost lidí už spalo. Ano, počítač se zas využil, aby překlenul tu chvíli, než nastane čas jít spát, která ne moc překvapivě přišla.
Pátek přišel celkem nenápadně. Sem tam vykouklo potměšilé Slunce, které asi chtělo připomenout, který že den to vlastně je – ano, poslední. Ale aby nebyl tak moc speciální, ráno vypadalo poměrně normálně, až na chaotický odchod k přístavišti. Nakonec se tam všichni po nějakých telefonátech dostali a na parník nastoupili, ten však svou přeplněností připomínal brněnskou MHD, takže ne, sedadla pro všechny nebyla. A nějak zajímavě taky moc neplul. V Doksech jsme vystoupili o něco později, než bylo nutné, takže ke šlapadlům se šlo trochu déle, ale komu to vadí? Na nich se dělaly kraviny, třeba vyhýbání se výletní lodi, ale asi to vypadalo hůř, než to pak vážně mohlo dopadnout, ale docela blízko přeci jen byla. Tak nějak jsme se na něm střídali, na druhém jela Anežka, Klára a taťka, tak velké nesmysly jako pouštění hudby rozhodně neprovozovali. Po hodině jsme tak nějak do přístavu dopluli a začali jsme uvažovat, kam zajít na jídlo. Pizza to vyhrála. Po jejím snězení, přece se už pak sní, že, jsme se vydali na náměstí. Cestou jsme nakoupili nějaké věci na ráno, pečivo a tak. V plánu bylo jet výletním vláčkem, jenže to mělo dva zásadní problémy. První, kvůli trhům byla zastávka jinde. A když se i našla, ve vláčku bylo nakonec moc lidí. Martin s Tomášem se tam sice dostali, zbytek ale ne. Ten to vzal hezky pěšky v zásadě cestou, kterou už jsme jednou prošli z Bezdězu, takže nějaké bloudění nehrozilo. Večeře byla poměrně nezajímavá a tradiční, nějaké ty chleby. Večer se stihla nějaká kanasta a počítače, víc už se nestihlo. No dobře, i spánek se skoro stihl ten den…
Sobotní ráno přišlo rozzářené a usmívající se. Ano, samozřejmě, my odjížděli, jak jinak. Snídani kolem sedmé sice nikdo příliš neuvítal, ale co se dalo dělat? Balení pro někoho nebyl problém, o pár metrů jinde to byl docela chaos, ale zvládlo se to.
Bez komplikací se odjezd ovšem neobešel. To, že kocour nechtěl pít, no budiž, to nechtěl už v pátek. Při cestě z umýváren se ale Tomovi podařilo nějak nešťastně šlápnout, či co, takže si narazil kotník, a i s Martinem měli smůlu, na kole už jet nemohli. Já s taťkou nakonec kolem půl desáté vyjel. Cesta byla poměrně normální, dokonce se ani nebloudilo. Na zahradu jsme dojeli chvíli po dvanácté. Tam jsme dostali oběd, připravilo se pár leknínů a cesta mohla pokračovat. Nakonec skončila tam, kde by to asi každý čekal, v Turnově.
A tak, přátelé, jsme se vrátili. Byla to nejúžasnější dovolená mého života? Asi popravdě ne. Zopakoval bych si ji? Ale jo, zopakoval, i když to počasí dopadlo, jak dopadlo. Ale stejně byla fajn.
