Nebylo to ani před tak strašně dlouhou dobou, kdy se skupina nevidomých vrátila z Belgie.
Ano, ta ne úplně dlouhá doba už je tak rok, ale to vážně není tak moc. A jistě, chtěli tam zas.
A jejich přání se splnilo, protože všechny přihlášky a ostatní papírování na další ICC weekend úspěšně našly svá místa a 8. listopadu (naštěstí to nevyšlo na stejný týden s Agorou i letos) se pomalu začali všichni sjíždět.
Ano, má sázka na to, že autobus odjíždějící z Turnova v sedm bude v Praze včas byla možná docela odvážná, ale zrovna tenhle den přijel úplně přesně, snad i dřív, takže dostat se na Florenc včas nebyl v zásadě problém. Najít Pavlínu, resp. její mamku na nástupišti už trochu problém byl, přeci jen tam pár lidí bylo, a ještě se podle pohybovali. Telefonát to však osvětlil a tohle se povedlo. Najití Zuzky na autobusové zastávce, poté, co jsme přejeli tu jednu stanici metrem a došli na ni, bylo ale přeci jen jednodušší, už tam čekala přesně, jak jsme se před tím dohodli. Pochopitelně, na zastávce zůstat asi nechcete, takže jsme se svezli autobusem k 2. terminálu největšího českého letiště a vešli do něj, pochopitelně. Poté přišlo na řadu hledání posledního z účastníků naší výpravy, Ksenie. To si vyžádalo další telefonát, ovšem i tohle se podařilo, když už jsme se dohodli, kde vlastně kdo je (nemáme rádi budovy s více vchody).
Pak už nezbylo, než se vydat k informacím a doufat, že všechno bude stejně jednoduché, jako minulý rok. Samozřejmě, to je tak naivní představa, že asi moc nepřekvapí, že to tak ideální nebylo a asistenci jsme sehnali až poté, co jsme prošli jakousi kanceláří, kde ani neseděl anglicky mluvící člověk, který nám v zásadě ani moc nepomohl, jen nám poradil zajít k přepážce Brussels Airlines (ne, v zásadě bychom ji kvůli ničemu jinému asi nepotřebovali, ale smůla), kde už o asistenčním požadavku minimálně tušili a něco s ním udělali. Zas tak vážné to ale asi nebylo, nejotravnější na tom nejspíš bylo čekání ve frontě a zjištění, že to letiště není zas tak úplně malá stavba. Všechno se ale povedlo a my mohli projít kolem dalších přepážek, ukázat lístky a občanky, a nakonec projít i bezpečnostní kontrolou (ne, rozebírat její užitečnost nebudu, to už udělala spousta lidí za mě). Ani ta nebyla problém, nikdo bezpečáky ničím nezaujal, takže nás nechali projít poměrně v klidu. Jistě, hledání té správné přepravky s věcmi potom, co prošla kontrolou bylo sice nepatrně zdržující, ale to je asi tak všechno. Pak už jen chvíle dalšího procházení se po terminálu, a už se před námi objevily poměrně normálně vypadající židle. A nepoužili jsme je ani k něčemu extra divnému, sedli jsme si na ně a čekali. Samozřejmě, dělat jen tohle by pochopitelně nešlo, takže se povídalo, fotily se fotky, a vůbec se dělalo všechno možné. Ovšem nakonec letadlo k bráně do rolovalo, a to už do ně přeci nastoupíte, že?
Tentokrát jsme se žádné instruktáže týkající se vest a podobného vybavení nedočkali, neptejte se, proč, sami to nevíme. Každopádně ale už víme, co se dělo dál – nastoupila spousta lidí, byly zavřeny dveře kabiny, i všechna zavazadla byla naložena a letadlo (no jo, zase Airbus A319) se vydalo na vzletovou dráhu. Tu, potom, co už měl pilot všechna povolení, využil k tomu, aby s námi skutečně i vzlétl a vydal se na cestu.
Přesto, že to nebyl rozhodně náš první let, něčím se tenhle odlišoval. Asi proto, abychom to už neměli tak nudné a nezajímavé, objevily se cestou nějaké turbulence, kterých jsme si už i všimli, ale pořád to nebylo tak zlé.
Jinak se cestou nic moc nepřihodilo, takže jsme šťastně dorazili na bruselské letiště.
Tam už na nás čekala elektrická vozítka (no dobře, jedno), asi aby to bylo jednodušší a rychlejší, a tak vůbec. Ano, ocenili jsme je a s jejich pomocí jsme se poměrně bez problémů dostali až do příletové haly. Nejeli jsme v něm jen mi, ale kdo byli vlastně zač ti další lidé, kterých jsme si všimli, to těžko říct.
Aby nám to jako nebylo líto, přišel i na tomhle místě problém s neviditelnými lidmi, který bylo třeba vyřešit telefonem (co bychom bez nich dělali fakt nevím). Po úspěšném nalezení dvou dobrovolníků jsme se pomalu vydali z letiště. Tento rok se žádný trik s vlakem a nápadnými bílými holemi nekonal, podařilo se totiž zajistit dost lidí s auty, takže, proč je nevyužít. Proto se naše skupinka rozdělila a ve dvou autech se vydala na cestu do Antverp. Samozřejmě, ve stejný (nebo aspoň přibližně stejný) čas se nám do našeho cíle dorazit nepodařilo. Já s Pavlínou tam dorazil o nějakou dobu dřív, ano, navigace trochu určitě pomohla. Adresa budovy, kde se měl ICC víkend konat se od loňské nelišila, takže si ji kdyžtak najděte, už se zmiňovala loni. Ani při příjezdu se nic moc nového nedělo. Přišli jste k recepčnímu pultu, představili jste se, dostali visačku a dozvěděli jste se i to, kam že vás to letos umístili (ne, mluvit jste do toho už nemohli). Tento rok opravdu nevymýšleli nic složitého – já skončil na pokoji s označením 4.8 (ve čtvrtém patře ten pokoj byl, nebojte) a zbytek naší skupiny skončil o pokoj vedle v pokoji s označením 4.7. Pochopitelně jsme přišli už tak pozdě, že karty od pokojů už byly dávno rozdány, ale rozhodně ještě nebyly pokoje plné lidí, takže nějaké možnosti, kterou postel zvolit, ještě zůstaly.
Tenhle rok už patra s pokoji tak nepochopitelně nevypadala. Výtahem nebo po schodech jste se dostali do příslušného patra, kde jste vylezli v čemsi, co se sice označovalo jako hlavní hala, ale ve skutečnosti to byla docela malá část patra s dvěma toaletami, každou po jedné straně výtahových dveří, schodištěm naproti a dveřmi snad do jakéhosi kumbálu. Ano, na těch zbylých dvou stranách byly dveře vedoucí dál, a to do chodby s pokoji. Nejdřív se vás sice pokusily rozptýlit sprchy a místnost s umyvadly, ale nakonec jste se do chodby s pokoji, jejichž dveře byly po obou stranách, dostali. Ano, nepatrně to komplikoval fakt, že před vstupem do chodby s pokoji jste mohli zahnout vlevo a skončit u točitého schodiště, jenže to vám stejně bylo celkem na nic, když se ho snažili zatarasit kdo ví čím. Ale ještě jeden trik tu byl. Ta celá hlavní hala se schodištěm se dala obejít zezadu, takže pokud jste se chtěli dostat k pokojům na druhé straně, nemuseli jste jí ani procházet.
Když jsem se na svůj pokoj dostal, pár lidí tam už bylo, přesněji se vědělo, že tam jsou, například čtyři Italové. Nezbylo tedy, než si vybrat postel a povléct ji. Ano, místo peřiny bylo opět cosi, co podezřívám z toho, že to bylo další prostěradlo, ale co, bylo tam docela teplo (čistě subjektivní názor). Někdy během toho přišli další obyvatelé pokoje – Řek, Brit a Němec, čímž byl pokoj zaplněn a mohlo se začít s řešením asi tak všeho možného – představováním, sháněním hesla od Wi-Fi, a tak různě. I na návštěvy u sousedů došlo, aby ten čas před večeří lépe utekl.
Docela to i fungovalo, takže jsme se kolem šesté vydali do druhého patra, kde byla jídelna a nějaké další prostory (byt správce atd.), které nás nemuseli vůbec zajímat.
Jídelna byla už plná lidí, skoro všichni snad tou dobou (tedy i Belgičani) už dorazili. Jistě, toasty nebyly něco neznámého, ale fajn určitě byly. Ani večeře pochopitelně řešení všeličeho nezabránila, takže uplynula docela rychle.
Čas na večerní aktivity přišel někdy kolem osmé. Účastníci mohli dělat ledasco – hrát deskové hry, seznamovat se, zpívat karaoke, a asi ještě něco. Já a pár dalších lidí jsme skončili u deskových her.
Jedna skupina včetně Zuzany a jiných lidí skončila u scrabble, já a pár jiných začal hrát uno. Ano, holandsky popsané karty moc nepomohly, ale zas nebyly tak strašně matoucí, možná jen trochu. I hra jako taková byla docela vtipná, ale milion dalších vtípků k tomu jen pomáhalo. Docela nešťastnou věcí byl fakt, že s překladem do angličtiny se většinou už nikdo neobtěžoval. Po tak dvou hrách to ale už pomalu všechny přestalo bavit a někam se vytratili. Nakonec to někam začal být bar, který se otevřel v přízemí a všichni se tam nakonec sešli. A zábava se samozřejmě rozjela docela rychle. Ano, to pití, které se tam prodávalo, asi také nepatrně pomohlo.
Jenže vás tenhle typ zábavy nakonec bavit přeci jen přestane. V mém případě to bylo někdy po půlnoci, kdy jsem se vydal zpátky do pokoje. To, že jsem tam přišel první, mě v zásadě ani nepřekvapilo, ale ani zbytku návrat tak dlouho netrval. Potom už dokonce mělo smysl začít uvažovat o tom, že by bylo asi fajn usnout, takže se něco takového dokonce i stalo. Ne, spousta zajímavých snů nebyla, ale nemůžeme chtít všechno.
Sobota přišla poměrně rychle, aspoň tak se to asi spoustě lidí zdálo. Přesto ale vstali a začali poměrně klasicky pobíhat – k umyvadlům, na toaletu, do sprch, prostě tak, jak to lidé dělají skoro všude, když zrovna přijde ráno. Moc dlouho na pobíhání ale neměli, tedy minimálně pokud chtěli stihnout snídani, která byla už od osmi. Samozřejmě, pokud jste se tam dostali později, nic tak strašného se nestalo, jen jste mohli zjistit, že vaše oblíbená snídaně už není. A jistě, pochopitelně toho posledního jedlíka, který vám to jídlo snědl, najdete, a ještě budete sedět vedle něj, takže budete mít vynikající příležitost pozorovat, jak si pochutnává (a nevidomost tady roli hrát nebude). Asi proto už v osm bylo lidí, kteří na snídani chtěli, docela dost. Co se jí samotné týče, vybrat si mohl asi každý. Bylo tam skoro všechno – od kukuřičných lupínků a podobných věcí až po chleba a spoustu věcí, které se na něj do různé míry hodily. Čas pokojně ubíhal a jídlo tak nějak někam mizelo. Po nějaké době už většina další ani nechtěla, takže asi ani nepřekvapí, že se přešlo k zahájení dopoledních workshopů. Jistě, nejdřív bylo třeba všem vyzradit, kam že se to vlastně nakonec dostali, protože inteligentnější systém ještě pořád nebyl. Ale v zásadě to nebylo nic moc složitého a zvládlo se to docela bez problémů.
Já pro tentokrát skončil na workshopu, jehož jediným účelem bylo sdílení zkušeností o aplikacích pro chytré telefony. Ano, zní to docela nudně a možná to vypadá, že to bude trvat jen chvíli, jenže když ono těch aplikací je tolik… Stihlo se probrat opravdu všechno možné – navigace, aplikace na rozpoznávání bankovek, padly i zmínky o Google asistentovi a jemu podobných. Dost možná by nám diskuse vydržela ještě delší dobu, ale to by nesměl v programu být na půl jednou naplánovaný oběd. Tak jsme se tedy vydali z místnosti v prvním patře, kde se workshop konal, a skončili jsme v jídelně. Tam už čekal těstovinový salát jen na to, aby se na něj všichni vrhli a celkem jednoduše ho snědli a nějaké další cavyky taky nedělali. Oběd ovšem docela utekl, takže kolem půl druhé přišlo na řadu další rozdělování. To skončilo s výsledkem, který mě poslal na workshop o Commentary screen readeru. Nebyl to sice první plán, ale co, tohle ještě byla docela zajímavá volba. Ani technické problémy s androidími telefony nebyly a odečítač dělal v zásadě to, co měl, nějaké detaily se zakoupenou licencí nepočítaje, ale to zas tak nevadilo. Představení nového odečítače ale zas tak dlouho netrvalo (s Androidem účastníci uměli lépe, než přednášející čekal, čímž pádem mohl přeskočit půlhodinovou část o tom, co to vlastně Android je), takže zbyl i čas na testy braillského vstupu, což bylo docela fajn (dobře, ta americká vstupní tabulka moc ne, ale co, pře nastavovat to nebudete).
Ale po nějakém čase už nastala doba, kdy workshopy skončily a lidé se tak nějak začali připravovat na to, že by bylo fajn se zabavit po zbytek večera. Návštěvy osob, které problematika nevidomých tak nějak zajímala to trochu komplikovali, lidí se kolem místností v prvním patře pohybovalo docela dost, ale nějak se to ještě dalo. Naštěstí 1. patro bylo nepatrně odlišné, do místností se vcházelo jen vpravo a naproti vstupu do hlavní haly s výtahy, tj. na levé straně nebylo nic, tedy až na okno. Potom, co se všichni rozptýlili nějakým čajem, a tak, někdo se vydal na prohlídku Antverp, další lidé šli opět hrát deskové hry a improvizovat na všemožné hudební nástroje, jiní šli zas sportovat a další nenapadlo nic lepšího, než se zašít do jedné z místností (najít ji nebylo zas tak primitivní) a začali se věnovat dračímu doupěti. A to docela vážně – dvacetistěnné a další kostky nemohly chybět, ano, postavy už byly připravené rovněž, takže jsme tím ani nezabili půlku těch tří hodin. Příběh nijak v zásadě nevybočoval – parta dobrodruhů se vydá najít jistý artefakt, při tom narazí na pár komplikací – nějaké ty loupežníky, pár oblud, a tak. Pochopitelně, nakonec všechno dobře dopadlo, i když bitva s posledním monstrem byla minimálně na půl hodiny a kostky se použily asi všechny. Ovšem večeře byla cosi, co jsme si ujít nenechali, ačkoliv jsme tam přišli poměrně pozdě. Ne, nevadilo to, jídlo stále bylo – polévka, jakési maso se šťouchanými bramborami a k tomu zmrzlina. Ale jak těch chodů bylo už poměrně hodně, chvíli to zabralo. Ale po nějaké době se lidé vytrácet z jídelny i začali, a tak nějak se rozešli, dost z nich do pokojů. Tam však moc dlouho zůstat nemohli, protože kolem deváté už se zas všichni sešli ve vstupní hale, tentokrát proto, abychom se nějak dostali do baru, kde se měla konat party. Přesun tak velké skupiny nevidomých chvíli každopádně zabere, takže ačkoliv to nebylo zas tak daleko, všichni se tam dostali nejdřív půl desáté a nejspíš i chvíli po. Nějakou dobu se nic nedělo, ale DJ nakonec dorazil a docela to roztočil. Když už jsme byli v baru, vytvořila se u baru docela fronta. Tentokrát jsme peníze za pití utrácet nemuseli (až na lidi, co to fakt vezmou vážně), ještě před odchodem jsme dostali pár žetonů, které šly za pití vyměnit. Samozřejmě, že kolem půlnoci se různě věnovaly a vůbec měnily majitele, ale to se asi dalo čekat. I s tancem se za nějakou dobu začalo. Je fakt, že dvojice nevidomých náhodně tančících po parketu, nebo co to tam bylo, mohou působit dost zajímavě a srážkám s dalšími lidmi se asi v zásadě nevyhnete, ale stálo to rozhodně za to. Tak nějak se tančilo a dělaly vylomeniny až tak do půl jedné, kdy zazněla prý poslední písnička. Ale to měl DJ smůlu, v místnosti asi nebyl nikdo, kdo by s tím souhlasil. A vypadalo to, že s tím počítal, což mělo za následek to, že nás bavil ještě hodinu. Potom toho ale už opravdu nechal, poděkoval nám za skvělý večer a my se vydali na zpáteční cestu. Tedy, někteří. Byla i docela početná skupina, která se vydala do barů, které měly ještě otevřeno a na pokoje se vrátili kdo ví kdy.
Ten zbytek úspěšně dorazil na pokoje (to, že někdo Antverpy dokonce znal pomohlo) a mohl se začít snažit usnout. Někde to nebylo tak jednoduché – Italové to drobně přehnali s pitím, ale nakonec se nic strašného nestalo.
A pak přišlo nedělní ráno. Kolem osmé se už probudilo dost lidí na to, aby mělo smysl začít s balením a shromažďováním povlečení, takže se to začalo tak nějak dít a na snídani se zatím pozapomnělo. Ale zas tam nebylo tolik spících lidí, aby to v devět nebylo tak nějak hotové, takže v tu dobu už se jídelna docela zaplnila. Snídaně se té sobotní poměrně podobala, samozřejmě, na nějaké loučení rovněž došlo, něco se stihlo už v baru, ale tady se to dokončilo. A poslední rozdělení na workshopy rovněž přišlo. Já tentokrát na žádném workshopu týkajícího se IT neskončil (popravdě, žádný mě tam dostatečně nezaujal), takže jsem se rozhodl ty necelé tři hodiny (bylo to strašně málo) strávit prováděním nejrůznějších divadelních vylomenin. Dělalo se všechno možné – klasická hra ve stylu jeden odejde za dveře, zbytek se dohodne, co bude jako že reklamovat a proč, pak ho zavolají a v nějakém (typicky dost ulítlém) dialogu musí přijít na to, co se na něj uchystalo. A dělalo se toho spoustu dalšího, ale stala se jedna podivná věc – čas nějak moc utekl a už jsme museli na poslední oběd, kde se tak nějak dojídalo všechno, co jsme nestihli dojíst v minulých dnech. Jak tak všichni dojídali, začali jiní mizet a rozjíždět se do všemožných koutů Evropy. Rozjíždění pokračovalo a lidé ubývali, ten zbytek si povídal o všem možném. Za chvíli nás z jídelny přesunuli do místnosti, kde se předtím konal workshop o vaření, za nějakou dobu jsme se ale přesunuli až do vstupní haly. Tam jsme odhalili podivnou dřevěnou věc – byly na tom židličky a dalo se to otáčet a ano, spekulovat nad tím, jestli se na tom lidé mají otáčet, nebo ne, šlo taky. Ale ani tady jsme nezůstali věčně, i když, po čtvrté už bylo, když jsme se dostali do dvou aut a vydali jsme se na letiště. Tam se v zásadě dělo jen to, co byste na letišti čekali – sehnala se asistence, prošli jsme kontrolou a byli jsme dovedeni k bráně, tentokrát se nic moc složitého nestalo, ani s najitím asistence problém nebyl. U brány jsme čekali o něco delší dobu, než jsme podle časového plánu měli, ale zatím to nevypadalo nijak vážně, i když už to některé mírně děsilo a radši se ten člověk pak někoho zeptal, ale žádný přesun brány se naštěstí nekonal. O dost delší zdržování začalo až v letadle. Nejdřív nic zvláštního, pak ale stevardka někde vykoumala (neptejte se, kde), že bychom měli mít kvůli eventualitě nouzové evakuace průvodce, kterého jsme pochopitelně neměli a nikomu to ty tři předchozí lety nevadilo a v podmínkách přepravy to taky není, ale ona tam kohosi hledat začala. Do té doby, než to nějak vyřešila (ani vlastně nevíme, jak přesně), pochopitelně letadlo nikam ani neodrolovalo. Jestli to bylo jenom tohle, nebo jestli mezitím ještě zmizelo vzletové okno (vůbec bych se nedivil), to se zjistit nedá (díky, belgické zákony, že archiv komunikace s věží z Bruselu fakt nebude), každopádně jsme ale čekali dost dlouho na to, aby se nám to už nelíbilo. Ani cesta se bez turbulencí (a tentokrát docela zlých, letušky se dokonce vykašlaly na projití kabiny kvůli kontrole připoutání cestujících) neobešla, ale dejme tomu, sice to nebylo nic úžasného, ale kdyby se to stihlo, asi bych to neřešil. Počasí nad Prahou to ale už dodělalo úplně. Byla tam fakt velká mlha. Ne, pilot se pro přistání někde jinde naštěstí nerozhodl, ale lidským smyslům se na tohle přistání už nějak nevěřilo a celý ten manévr se svěřil počítači. Ne, proč bylo třeba vypínat přístroje v letadlo režimu nechápu, ale regule jsou hold regule, takže se o nich nediskutuje. Přistání se však povedlo (díky, neznámý programátore). Čas ale už tak hezky nevypadal. Ne, šance, aby Zuzka stihla vlak před půlnocí, ta už tady fakt nebyla. Měli jsme ale štěstí, u Ráchel, kde jsem stejně přespával, ještě jedno místo bylo (díky ti za to). Ano, jeli jsme snad předposledním metrem (hold, když dorazíte v 22:50, nebo nějak tak šíleně, nic jiného vám pak už nezbyde), ale aspoň jsme metro stihli, takže Pavlína se na autobus v jednu pochopitelně dostala. A my nakonec do Chodova rovněž.
Dál se už dělo asi tak, co by člověk čekal – došli jsme k Ráchel do bytu, tam se uložili ke spánku, trochu se vyspali a Zuzka odjela vlakem domů, ještě to smysl dávalo. A já poté už jen chvíli řešil všechno možné s Ráchel a pak docela obyčejně odjel do Brna, kde jsem po obědě dorazil na kolej.
Tím ICC víkend skončil. Byla to opět akce, na kterou se nezapomíná. Potkat tolik fajn lidí je prostě něco, co zažít chcete. Takže, snad za rok, přátelé.
